Cesta za křídly
Cesta za křídly – Sněhová bouře
Bastet pomalu procházela kamennými síněmi a cestou zdravila okolní draky. Venku, na svazích okolo Dračího údolí, zuřila bouře, a tak byla pevnost dost přeplněná. Sice musela pořád přeskakovat překážející ocasy a uhýbat křídlům, ale zase potkala mnoho starých známých, vracejících se po letních radovánkách.
Bastet se v mnohém lišila, vždyť byla jedinou lidskou ženou, které kdy bylo dovoleno žít spolu s draky. Za to se jim starala o dráčata a vyprávěla tak krásné příběhy, že je rádi poslouchali i dospělí draci. Ani dnešek nebyl vyjímkou. Jen co se pohodlně usadila v křesle, uklidnila všetečná dráčata a ujistila se, že nikdo nebude rušit, začala vyprávět příběh jedné své kamarádky z minulých let.
* * *
Kdysi dávno, když jsem ještě žila na hranici světa lidí, patřila mezi mé přátele mladá klisna. Tedy, tehdy ještě byla mladá, divoká a nespoutaná, chtěla vše zažít, vše si vyzkoušet. Měla hebkou hnědou srst, hřívu a ocas o něco světlejší a malou lysinku na čele. Vždy byla veselá ráda si povídala a pomáhala všem kolem sebe. Říkali jsme jí Avena.
Tenkrát jsem se poprvé setkala s jedním vaším starším, Schroloonem. Létal za mnou často, vyprávěl o životě draků, jejich moudrosti a kouzlech. Párkrát mne dokonce svezl, ukázal mi svět z víšky, což byla tehdy veliká pocta.
Jednou, když jsme přistávali na palouku kousek od vesnice, z lesa vyšla Avena a zvědavě nás pozorovala. Zamávala jsem jí, Schroloon jí pokývl. Po chvíli drak odletěl a já se po pěšině vracela do vesnice. Avena se ke mně hned přidala.
„Kdo to byl? Nikdy jsem nikoho takového neviděla. Já vždycky myslela, že létat mohou jen ptáci a hmyz!“ zafrkala
„To byl můj přítel. Je to drak a dovolil mi se s ním proletět. Řeknu ti, byla to nádhera! Viděla jsem celou vesnici jako na dlani a lidé se změnili v mravence.“ Nadšeně jsem jí vše vyprávěla, dokud se před námi neukázaly první domky. Rozloučily jsme se a Avena zamyšleně odešla.
Příště, když drak přiletěl, tam čekala se mnou. Věděla, že ji drak na projížďku vzít nemůže, ale po noci plné přemýšlení dostala jeden možná dost šílený nápad a nedala jinak, než že si musí s drakem promluvit. Sotva jsem se s ním přivítala, už ho oslovila a rozhovořila se.
„Draku, viděla jsem tě, jak jsi vezl mou přítelkyni. Vím, že mě na záda vzít nemůžeš. Ale Bastet mi říkala, že jsi taky velmi moudrý. Řekni, kde se dají sehnat křídla?“ mě i draka tou otázkou dost zaskočila.
„Opravdu nevím, jak ti poradit. Já mám křídla už od narození, jako každý drak. Někteří čarodějové si umělí křídla vykouzlit, ale ta moc dlouho nevydrží. Ale pokud bys chtěla, zeptám se našich mudrců, kde bys mohla křídla získat.“ Usmál se na ni drak a Avena radostně pohodila hlavou. Ten den Schroloon odletěl brzy, i jeho Avenina otázka zaujala.
Avena byla celý příští den neklidná, pořád se dívala na oblohu a ani pastva jí nechutnala. Třetí den pak už chodila skoro každou hodinu k mému domku s otázkou, kdy konečně drak přiletí.
Konečně se nad lesy vyhouplo Schroloonovo tělo. Avena mě nechala nasednout na její záda a už cválala k lesnímu palouku. Nestačila jsem ani seskočit do vysoké trávy a už vyzvídala, zdali drak má pro ni odpověď.
„Musel jsem obejít několik moudrých draků, než mi jeden dokázal alespoň částečně odpovědět. Vyprávěl mi příběh, jak vznikli první draci. Tehdy se náš bůh, Bouřlivák, vytvořit své děti jako protiváhu lidem. Prvními jeho výtvory byly ještěrky, různí hadi a velcí ještěři. A teprve když ještěři získali duši a mysl, svolal je všechny k sobě. Prohlásil, že jim dá poslední dar, to, co člověk získat nemůže. Dal jim křídla. První draci byli z létání tak nadšení, že téměř nikdy nepřistávali. Až časem začli budovat sluje a hnízdiště. Náš bůh nám opravdu dal něco, co člověk nezíská, pokud neobětuje téměř vše a takových lidí moc není.“ Dovyprávěl Schroloon. Chvíli bylo ticho, Avena přemýšlela, co z povídky získá.
„Je nějaká šance, že by váš bůh dal křídla i mě?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Bohové málokdy konají vůli a touhy svých dětí…“ povzdechla jsem si.
„Má lidská přítelkyně má pravdu. Bohové málokdy zasahují do dnešního světa a když už, tak za velkou cenu. Mnohdy také přání změní tak, že se začneme proklínat za to, že jsme troufale vůbec o něco žádali.“ Odfrkl si drak.
„To je jedno. Chci to risknout.“ Postavila si hlavu klisna, už pevně rozhodnutá. Já i drak jsme se na sebe jen podívali a pokrčili rameny. Nebylo co dodat.
„A jak vlastně najdu toho vašeho Bouřliváka?“
„Musíš do hor Ledového větru, až k jejich nejvyššímu vrcholku. Tam, v ledové jeskyni, kterou chrání nekonečná sněhová bouře, by podle pověstí mělo být Zrcadlo, které může našeho boha přivolat. Ale varuji tě! Do těch hor se neodvažují ani nejsilnější draci, vzdušné proudy a padající sníh sráží z oblohy každého. A jedna pověst také říká, že je Zrcadlo chráněné. Chráněné děsem, strašnějším, než hněv našeho Boha. Nikdo zatím nenašel odvahu, aby ho použil.“ Drak se při té představě otřásl.
„Z oblohy možná, ale já půjdu po zemi.“ Nad touto poznámkou jsem se pozastavila. Možná že měla Avena pravdu.
Netrvalo ani týden a už bylo vše nachystáno pro její výpravu. Já jí nabídla, že ji doprovodím, ale odmítla to. Večer před odchodem zas přiletěl Schroloon. Dal jí poslední rady, malý křišťálový krystal s uschovaným volacím kouzlem a popřál jí hodně štěstí.
Ráno jsem zůstala stát na zápraží a dlouho se dívala, jak prochází vesnicí, až mi zmizela mezi prvními stromy lesa.
* * *
Už uplynul měsíc, co byla Avena na cestě. Smůla v podobě banditů či zdivočelých vlků se jí zatím vyhýbala. Na obzoru už se nějakou dobu modraly vrcholky hor Ledového větru a celá krajina byla chudší, chladnější, ale hlavně téměř bez života. Na obloze nebyl jediný pták ani ještěr, v trávě a křoví žádní králíci ani goblini. Zdálo se, že je úplně sama.
Další den se krajina kolem ní začala zvedat. Dostala se mezi první svahy a nízké kopce. Rychle si zopakovala všechny rady a poznávací znaky, které jí Schroloon popsal. Poprvé taky ucítila chladný lezavý vítr, vanoucí z vnitřku pohoří a ve vzduchu se vznášely první vločky.
Čím hlouběji do hor se dostávala, tím byly vrcholky vzdálenější. Každým dnem byl terén horší, na kamení a balvanech jí často podkluzovala kopyta. Musela dávat velký pozor, se zlomenou nohou by nepřežila. Brzy vše ještě zhoršila vrstva ledu, pokrývající vše, na co jen viděla. Sníh už nebyl jen z velkých hebkých vloček, ale ledových jehel, které jí nepříjemně bodaly do celého těla. Nakonec musela mhouřit oči, aby ji vážněji nezranily.
Poslední týden cesty byl strastiplný. Téměř žádné jídlo, k pití jen rozpuštěný led, to vše jí bralo síly stejně jako krutá zima a severní větry. Svah byl mnohdy tak strmý, že musela hodiny obcházet stejné místo, jen aby našla schůdnější cestu. Konečně však kráčela po nejvyšší hoře celého pohoří. Byla blízko svému cíli a to jí dávalo snad nekonečné odhodlání cestu dokončit.
Zbývalo posledních pár set metrů, když poprvé zasáhla do jejího putování paní Smůla. Do kopyta se jí zadřel ostrý úlomek skály, jen stěží zvládala udržet na rozrušeném a zledovatělém povrchu rovnováhu. Myšlenky plné bolesti a bezmoci jí nedaly odpočinout, po malých krůčcích se sunula k vrcholu. Těch pár hodin jí přišlo dlouhých stejně, jak celá předcházející cesta.
V úbočí stěny nad stezkou se začínalo cosi formovat. Skály se zdály opracované, i když se jich dláta a sekery dotkli už před dávnými věky. Pěšina se změnila v kluzké, tisíci spáry podrásané schodiště, lemované rozpadlým zdivem. Před ní se jako tlama nějaké příšery tyčil vstup do temné jeskyně. Ze stropu vysely krápníky a mezi nimi se proháněla meluzína.
Avena sice cítila úlevu, že našla jeskyni se Zrcadlem, ale nejtěžší část ji teprve čekala. Na hrudi se jí na šňůrce houpal krystal, do nějž Schroloon ukryl volací kouzlo. Pomalu vstoupila do jeskyně. Podlaha byla z leštěné černé skály, která tvořila horský masiv. Stěny také, strop ledový působil jako zrcadlo. Každé zaklapání jejích kopyt po podlaze se rozléhalo do dálky, s ozvěnou znásobenou tak, že nebylo možné určit, odkud původní zvuk vyšel. Ale nejzvláštnější bylo, že tu nebyla tma. Světlo vycházelo ze stěn, ze stropu, přelévalo se ve vlnách po celém prostoru.
Ale nejvíc ho přicházelo z hloubi jeskyně. Avena jej následovala. Sestupovala po dlouhých, prostorných schodech do velikého sálu. Kolem středu stály čtyři sochy, každá zastupující jednu světovou stranu. Měly podobu draků, přichystaných k boji, zuřivých a nebezpečných, s vyceněnými tesáky a roztaženými křídli. Zdálo se, jako by střežili věc, stojící mezi nimi.
Tak toto bylo Zrcadlo. Obrovská mosazná mísa, zasazená v ozdobném držáku, vyplněná jakousi opalizující látkou. Na jejím povrchu občas proběhly drobné vlnky, světlo se přelévalo ze strany na stranu. Občas se jemný výtrysk světla vydal k některé z postav rozzuřených draků.
Avena byla vším unesena. Takovou krásu, jakou tu stvořil sám dračí bůh, ještě nikdy nespatřila. Jako omámená došla až na poslední stupeň schodiště a omámeně hleděla do té záře. Přestala si uvědomovat čas i možný pohyb kolem sebe. Trvalo dlouho, než se vzpamatovala, tělo jí začalo opět poslouchat a ona vzpomínala na vše, co jí Schroloon řekl.
Opatrně přistoupila k míse,potřásla hlavou tak, aby se přívěšek posunul na tekutinu a velmi opatrně, se svým přáním zobrazeným v mysli, se jím té zářivé látky dotkla. V tu chvíli se stalo několik věcí; světlo vybuchlo, miliony drobných kapiček vylétly do všech koutů sálu. Celá hora se začla chvět, jemné vibrace se měnili ve stále sílící záchvěvy. A jako poslední, se ozval nepříčetný řev plný bolesti, až se ze stropu začly odlamovat kousky rampouchů.
Avena se vyděšeně rozhlížela, postupně zacouvala za jednu ze strážných soch. Po jedné ze stěn se začaly rozbíhat pavučiny prasklin, kousky ledu dopadaly na podlahu a řev neustále sílil. Do toho však přišla ještě jedna věc, silný vítr, meluzína kvílící vnitřkem hory a tiché šumění. Avena si nedokázala zařadit jednotlivé zvuky, ale došlo jí, že ta bortící stěna skrývá ono nebezpečí, děsivého strážce Zrcadla.
Mezi prasklinami cosi zaskřípělo, uprostřed čistého ledu se najednou trčil černý, pokřivený roh a stále víc ledovou bariéru ničil.Během okamžiku se objevil druhý a několik černých šupin, kryjících netvorovu hlavu. Ze stěny odpadávaly stále větší kusy, jak přečiněním netvorovy síly, tak jeho řevem. Ave se ještě víc vmáčkla za sochu draka, krčila se a strach ji celou roztřásl.Vítr zesílil, šumění bylo hlasitější, jako by něco obrovského mávalo křídli… Uvnitř Aveny to vzbudilo jiskřičku naděje.
Ta jiskřička byla oprávněná. Stejně, jako byl netvor stále silnější a rychleji se osvobozoval ze sevření ledu, Tak se vnitřkem hory blížil drak, větší, než kterýkoli, který v dnešní době žije. Bouřlivák. Zářivé, temně modré šupiny se leskly, obrovská křídla tepala vzduchu a poháněla ho do vnitřního sálu, k osobě, která ho zavolala. Ve chvíli, kdy do něj vlétl, bestie zanechala ničení (stejně už byla téměř volná) a zkrvavenýma očima pozorovala letícího Boha. V těch očích by každý mohl vidět sžíravou nenávist. Avena se stále krčila za sochou, téměř nedýchala, jen pozorovala oba obry.
Bouřlivák přistával na severním schodišti, přímo proti probourané ledové stěně. Moc dobře si Aveny všiml, nedal to však najevo. Pozoroval netvora, vylézajícího z ledu. Možná to kdysi byl drak… Možná něco strašlivějšího. Tvor neměl křídla, jen jakési dva hrby. Tělo bylo dlouhé, ještěrkovité, přesto se zdálo malé vzhledem k masivní hlavě a tlamě plné dlouhých, zažloutlých tesáků. Šupiny, kdysi černé, na některých místech opadaly a odkryly zarudlé, ledem zničené tkáně. Z těch ran vycházel puch nemocného, kazícího se masa.
Nejnebezpečnější na tom netvorovy byly bezpochyby pařáty. Silné, jako železné pružiny, s dlouhými drápy, připomínajícími šavle. Ty drápy nebyly jen ostré, ale zubaté, takže s každým úderem vytrhávaly kusy masa z protivníka. A teď právě uvažoval, jak své drápy zatne do toho křídlatého, modrého boha, který ho tu kdysi uvěznil a donutil k nekonečné bolesti v sevření ledu.Posledním mocným úderem ocasu osvobodil zadní tlapu z ledu a mohl se volně pohybovat. Opatrně obcházel mísu Zrcadla, jeho záře ho bodala, pálila a celkově mu byla nepříjemná.
Bůh jen čekal. Zpola složená křídla se chvěla napětím, přesto se tvářil klidně, sledoval blížícího se nepřítele a jen občas rychle pohlédl na mladou vyděšenou klisnu, krčící se za sochou. Netvor se zastavil jen pár metrů od draka, každý sval v něm hrál, cenil zuby a z hloubi těla se mu dralo vrčení, plné zloby a vzteku. Tahle strnulá póza jim nemohla vydržet dlouho.
Oba obři vyrazili jako blesk. Náraz jejich těl zněl jako hřmění hromu, jejich řev otřásal celou horou. Dračí bůh se snažil zakousnout do hrdla netvora, ten zas chtěl svými drápy potrhat křehká račí křídla. Naráželi do sebe, šlehali se ocasy, občas jeden druhého srazil na zem, ale jinak byl boj celkem vyrovnaný. Boj se sice protahoval, ale každou minutou jejich nenávist vysávala z těl tolik síly, až Avena pochopila, že tento boj nebude trvat dlouho.
Náhle Bouřlivákovi podklouzla tlapa na jednom z ledových úlomků stěny, zavrávoral a netvor získal svou šanci. Ocasem mu podtrhl i druhou tlapu, drak se svalil a zem a netvor mohl zaseknout své smrtící drápy do měkkého břicha a hrdla boha.
Avena se poprvé od té chvíle, kdy netvor prorazil stěnu, pohnula. Nedokázala by snést pohled na smrt dračího boha, tolik jí připomínal přítele její lidské společnice. Bastet by tu také jen tak nestála, prolétlo jí hlavou, určitě by mu chtěla pomoci. Kopyta zaklapala po kamenné podlaze, její zaržání se v porovnání s řevem obrů zdálo tiché.
Ačkoli byl netvor mnohokrát větší jak Avena, to, že mu vrazila do zadní tlapy, až se mu podlomila,ho vyvedlo z rovnováhy. Zaváhal, otočil se, aby věděl, kdo d něj narazil, a tak smrtelný úder nedopadl. Nebo dopadl, ale zasadil ho někdo jiný.
Bouřlivák využil okamžiku netvorovi nepozornosti a našel ztracenou rovnováhu. Ve chvíli, kdy monstrum otočilo svou hlavu k Aveně, odkrylo své nechráněné hrdlo. Drak do něj zabořil své tesáky a cloumal hlavou dozadu. Netvor ihned pochopil svou chybu, zapřel se drápy do podlahy a snažil se drakovi vykroutit. Jeho snaha už však byla marná.
Avena pak už jen přihlížela, jak Bouřlivákovi přes čelist stéká temná krev monstra, jak ono ztrácí sílu a jeho pokusy osvobodit se postupně ochabují. Po chvíli, kdy se už nepohnulo, drak potrhané hrdlo pustil a celé tělo monstra se sesulo na zakrvácenou podlahu. Chvíli na něj jen hleděl, vzpamatovával se z děsivého boje a sklepával hustou krev ze zářivých šupin. Avena opatrně ukročila, aby se její kopyta té rudé stružky nedotkla. Hustá záplava pomalu stékala směrem k popraskané stěně a přes škvíry v ledu mizela do bezedné propasti, kde byl netvor uvězněn.
Dračí bůh pomalu otočil hlavu a pohlédl na mladou klisnu;
„To ty jsi mne volala… A svou pomocí prokázala, že mi nebude na škodu poslechnout si, co tě sem přivedlo. Povídej tedy….“ Bouřlivák se opatrně odbelhal od mrtvé stvůry, usedl na prvních pár stupňů schodiště a pozoroval ji.
„Můj pane, už nějakou dobu mou mysl zžírá jediná touha, mít křídla. Jeden z tvých poddaných, přítel mé společnice, mi řekl, že ty jsi dal křídla drakům. Chtěla jsem tě požádat o jeda křídla pro sebe.“ Avenina žádost byla nezvyklá, ale šla přímo od srdce, a tak nad ní dračí bůh začal přemýšlet.
„Dobrá tedy,“ řekl po chvíli, „možná bych ti křídla dát mohl. Ale musela by ses řídit mými pokyny, přestala bys být obyčejnou klisnou… Stala by ses jednou z mých poddaných, jak jsi to vyjádřila.“ Bůh z ní nespouštěl své jasné oči a ona uvažovala, čeho všeho se bude muset vzdát, aby směla létat. Hlavou jí problesklo mnoho věcí, ale pokaždé měla pocit, že by je byla schopná obětovat. Nakonec pokývla na souhlas.
„Dobře. Buď klidná, ničeho se neboj. Možná chvíli ztratíš vědomí, ale to nevadí. Celou dobu se snaž myslet na to, co si z hloubi duše přeješ.“
Avena zavřela oči, a celou myslí se upínala ke svému přání mít křídla. Dračí bůh se nad ni sklonil, jednou tlapou se dotkl jejího čela a druhou položil na zářící tekutinu Zrcadla. Světlo se začalo přesouvat k Aveně, celou ji obklopilo a jakoby nadnášelo. Bouřlivák ji stále pozoroval, tiše promlouval hlubokým hlasem a nakonec se mírně pousmál. V tu chvíli světlo vybuchlo, celý svět se změnil v jedinou zářivou skvrnu a dračí bůh poodstoupil od svého díla.
Už to nebyla klisna… Avena se stala částečně drakem. Dračí křídla, roh uprostřed čela, zelená hříva a chlupy na dračím ocasu. Zelenkavé znaky na srsti. Ochranné zelené pláty na hrudi. I její myšlení a chutě se změnily. Poprvé v životě měla chuť i na něco jiného než trávu či oves. Nejistě si své nové tělo prohlížela, ale nebyla zklamaná.
„Lidé, tví přátelé i draci už tě nebudou znát jen jako Avenu. Tvé jméno pro draky, jméno v Nebeském osudu je Sněhová bouře, neboť svojí odvahou a přechodem Ledových hor jsi získala kontrolu nad tímto živlem. Tvé normální jméno, pod kterým tě budou znát lidé a ostatní stvoření, je Pegasek – Avena. Nyní se můžeš vrátit ke své společnici, ale nezapomeň, že od dnešního dne patříš ke mně. Žádný jiný bůh už nad tebou nemá vládu.“ Bouřlivák naposledy Aveně pokývl, zachvěl se a s další zábleskem, tentokráte slabším, zmizel.
Pegasek – Avena chvíli jen zmateně postávala. Zmizelo i tělo netvora a ona se bála, že je vše pouze sen. Ale cítila křídla, celkově silnější tělo a to jí přesvědčilo, že vše byla skutečnost. Opustila tedy síň se Zrcadlem, Vystoupala k ledové bráně a opět se vrátila do světa. Uvažovala, jestli má svah opět sejít, nebo poprvé vyzkoušet svá křídla. Vzpomínala na Schroloonovo varování o vzdušných proudech a divokém, bodavém sněhu. Pak jí ale myslí probleskla slova dračího boha. Na její jméno, Sněhová Bouře.
Zavřela oči, poslouchala kvílení větru, který jí potrhával složenými křídly. Zdálo se, jako by jednotlivé proudy viděla, i každou vločku či střípek ledu… A vítr ve svém kvílení trošku polevil, ptal se jí, co bude dál. Plná očekávání a sebedůvěry roztáhla křídla, vskočila do toho propletence větrů a nechala se jimi unášet ke své domovině.
* * *
Bastet se usmála na dráčata, která stále ještě byla uchvácena Aveniným dobrodružstvím. Ona sama byla otřesená, když jí Avena pár dní po odletu z Ledových hor přistála přede dveřmi. Ale od té doby si zvykla, velmi si Aveny vážila pro její nové schopnosti i odvahu, se kterou pomohla dračímu bohu.
Nakonec Bastet pohladila každé z dráčat, počkala, až usnou a odešla na jednu z nejvýše položených říms Dračího údolí. Zuřivý vítr pak na chvíli polevil, vloček ubylo a ona sledovala, jak její přítelkyně přilétá jak na křídlech svých, tak divokých křídlech Sněhové Bouře.
Bastet pomalu procházela kamennými síněmi a cestou zdravila okolní draky. Venku, na svazích okolo Dračího údolí, zuřila bouře, a tak byla pevnost dost přeplněná. Sice musela pořád přeskakovat překážející ocasy a uhýbat křídlům, ale zase potkala mnoho starých známých, vracejících se po letních radovánkách.
Bastet se v mnohém lišila, vždyť byla jedinou lidskou ženou, které kdy bylo dovoleno žít spolu s draky. Za to se jim starala o dráčata a vyprávěla tak krásné příběhy, že je rádi poslouchali i dospělí draci. Ani dnešek nebyl vyjímkou. Jen co se pohodlně usadila v křesle, uklidnila všetečná dráčata a ujistila se, že nikdo nebude rušit, začala vyprávět příběh jedné své kamarádky z minulých let.
* * *
Kdysi dávno, když jsem ještě žila na hranici světa lidí, patřila mezi mé přátele mladá klisna. Tedy, tehdy ještě byla mladá, divoká a nespoutaná, chtěla vše zažít, vše si vyzkoušet. Měla hebkou hnědou srst, hřívu a ocas o něco světlejší a malou lysinku na čele. Vždy byla veselá ráda si povídala a pomáhala všem kolem sebe. Říkali jsme jí Avena.
Tenkrát jsem se poprvé setkala s jedním vaším starším, Schroloonem. Létal za mnou často, vyprávěl o životě draků, jejich moudrosti a kouzlech. Párkrát mne dokonce svezl, ukázal mi svět z víšky, což byla tehdy veliká pocta.
Jednou, když jsme přistávali na palouku kousek od vesnice, z lesa vyšla Avena a zvědavě nás pozorovala. Zamávala jsem jí, Schroloon jí pokývl. Po chvíli drak odletěl a já se po pěšině vracela do vesnice. Avena se ke mně hned přidala.
„Kdo to byl? Nikdy jsem nikoho takového neviděla. Já vždycky myslela, že létat mohou jen ptáci a hmyz!“ zafrkala
„To byl můj přítel. Je to drak a dovolil mi se s ním proletět. Řeknu ti, byla to nádhera! Viděla jsem celou vesnici jako na dlani a lidé se změnili v mravence.“ Nadšeně jsem jí vše vyprávěla, dokud se před námi neukázaly první domky. Rozloučily jsme se a Avena zamyšleně odešla.
Příště, když drak přiletěl, tam čekala se mnou. Věděla, že ji drak na projížďku vzít nemůže, ale po noci plné přemýšlení dostala jeden možná dost šílený nápad a nedala jinak, než že si musí s drakem promluvit. Sotva jsem se s ním přivítala, už ho oslovila a rozhovořila se.
„Draku, viděla jsem tě, jak jsi vezl mou přítelkyni. Vím, že mě na záda vzít nemůžeš. Ale Bastet mi říkala, že jsi taky velmi moudrý. Řekni, kde se dají sehnat křídla?“ mě i draka tou otázkou dost zaskočila.
„Opravdu nevím, jak ti poradit. Já mám křídla už od narození, jako každý drak. Někteří čarodějové si umělí křídla vykouzlit, ale ta moc dlouho nevydrží. Ale pokud bys chtěla, zeptám se našich mudrců, kde bys mohla křídla získat.“ Usmál se na ni drak a Avena radostně pohodila hlavou. Ten den Schroloon odletěl brzy, i jeho Avenina otázka zaujala.
Avena byla celý příští den neklidná, pořád se dívala na oblohu a ani pastva jí nechutnala. Třetí den pak už chodila skoro každou hodinu k mému domku s otázkou, kdy konečně drak přiletí.
Konečně se nad lesy vyhouplo Schroloonovo tělo. Avena mě nechala nasednout na její záda a už cválala k lesnímu palouku. Nestačila jsem ani seskočit do vysoké trávy a už vyzvídala, zdali drak má pro ni odpověď.
„Musel jsem obejít několik moudrých draků, než mi jeden dokázal alespoň částečně odpovědět. Vyprávěl mi příběh, jak vznikli první draci. Tehdy se náš bůh, Bouřlivák, vytvořit své děti jako protiváhu lidem. Prvními jeho výtvory byly ještěrky, různí hadi a velcí ještěři. A teprve když ještěři získali duši a mysl, svolal je všechny k sobě. Prohlásil, že jim dá poslední dar, to, co člověk získat nemůže. Dal jim křídla. První draci byli z létání tak nadšení, že téměř nikdy nepřistávali. Až časem začli budovat sluje a hnízdiště. Náš bůh nám opravdu dal něco, co člověk nezíská, pokud neobětuje téměř vše a takových lidí moc není.“ Dovyprávěl Schroloon. Chvíli bylo ticho, Avena přemýšlela, co z povídky získá.
„Je nějaká šance, že by váš bůh dal křídla i mě?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Bohové málokdy konají vůli a touhy svých dětí…“ povzdechla jsem si.
„Má lidská přítelkyně má pravdu. Bohové málokdy zasahují do dnešního světa a když už, tak za velkou cenu. Mnohdy také přání změní tak, že se začneme proklínat za to, že jsme troufale vůbec o něco žádali.“ Odfrkl si drak.
„To je jedno. Chci to risknout.“ Postavila si hlavu klisna, už pevně rozhodnutá. Já i drak jsme se na sebe jen podívali a pokrčili rameny. Nebylo co dodat.
„A jak vlastně najdu toho vašeho Bouřliváka?“
„Musíš do hor Ledového větru, až k jejich nejvyššímu vrcholku. Tam, v ledové jeskyni, kterou chrání nekonečná sněhová bouře, by podle pověstí mělo být Zrcadlo, které může našeho boha přivolat. Ale varuji tě! Do těch hor se neodvažují ani nejsilnější draci, vzdušné proudy a padající sníh sráží z oblohy každého. A jedna pověst také říká, že je Zrcadlo chráněné. Chráněné děsem, strašnějším, než hněv našeho Boha. Nikdo zatím nenašel odvahu, aby ho použil.“ Drak se při té představě otřásl.
„Z oblohy možná, ale já půjdu po zemi.“ Nad touto poznámkou jsem se pozastavila. Možná že měla Avena pravdu.
Netrvalo ani týden a už bylo vše nachystáno pro její výpravu. Já jí nabídla, že ji doprovodím, ale odmítla to. Večer před odchodem zas přiletěl Schroloon. Dal jí poslední rady, malý křišťálový krystal s uschovaným volacím kouzlem a popřál jí hodně štěstí.
Ráno jsem zůstala stát na zápraží a dlouho se dívala, jak prochází vesnicí, až mi zmizela mezi prvními stromy lesa.
* * *
Už uplynul měsíc, co byla Avena na cestě. Smůla v podobě banditů či zdivočelých vlků se jí zatím vyhýbala. Na obzoru už se nějakou dobu modraly vrcholky hor Ledového větru a celá krajina byla chudší, chladnější, ale hlavně téměř bez života. Na obloze nebyl jediný pták ani ještěr, v trávě a křoví žádní králíci ani goblini. Zdálo se, že je úplně sama.
Další den se krajina kolem ní začala zvedat. Dostala se mezi první svahy a nízké kopce. Rychle si zopakovala všechny rady a poznávací znaky, které jí Schroloon popsal. Poprvé taky ucítila chladný lezavý vítr, vanoucí z vnitřku pohoří a ve vzduchu se vznášely první vločky.
Čím hlouběji do hor se dostávala, tím byly vrcholky vzdálenější. Každým dnem byl terén horší, na kamení a balvanech jí často podkluzovala kopyta. Musela dávat velký pozor, se zlomenou nohou by nepřežila. Brzy vše ještě zhoršila vrstva ledu, pokrývající vše, na co jen viděla. Sníh už nebyl jen z velkých hebkých vloček, ale ledových jehel, které jí nepříjemně bodaly do celého těla. Nakonec musela mhouřit oči, aby ji vážněji nezranily.
Poslední týden cesty byl strastiplný. Téměř žádné jídlo, k pití jen rozpuštěný led, to vše jí bralo síly stejně jako krutá zima a severní větry. Svah byl mnohdy tak strmý, že musela hodiny obcházet stejné místo, jen aby našla schůdnější cestu. Konečně však kráčela po nejvyšší hoře celého pohoří. Byla blízko svému cíli a to jí dávalo snad nekonečné odhodlání cestu dokončit.
Zbývalo posledních pár set metrů, když poprvé zasáhla do jejího putování paní Smůla. Do kopyta se jí zadřel ostrý úlomek skály, jen stěží zvládala udržet na rozrušeném a zledovatělém povrchu rovnováhu. Myšlenky plné bolesti a bezmoci jí nedaly odpočinout, po malých krůčcích se sunula k vrcholu. Těch pár hodin jí přišlo dlouhých stejně, jak celá předcházející cesta.
V úbočí stěny nad stezkou se začínalo cosi formovat. Skály se zdály opracované, i když se jich dláta a sekery dotkli už před dávnými věky. Pěšina se změnila v kluzké, tisíci spáry podrásané schodiště, lemované rozpadlým zdivem. Před ní se jako tlama nějaké příšery tyčil vstup do temné jeskyně. Ze stropu vysely krápníky a mezi nimi se proháněla meluzína.
Avena sice cítila úlevu, že našla jeskyni se Zrcadlem, ale nejtěžší část ji teprve čekala. Na hrudi se jí na šňůrce houpal krystal, do nějž Schroloon ukryl volací kouzlo. Pomalu vstoupila do jeskyně. Podlaha byla z leštěné černé skály, která tvořila horský masiv. Stěny také, strop ledový působil jako zrcadlo. Každé zaklapání jejích kopyt po podlaze se rozléhalo do dálky, s ozvěnou znásobenou tak, že nebylo možné určit, odkud původní zvuk vyšel. Ale nejzvláštnější bylo, že tu nebyla tma. Světlo vycházelo ze stěn, ze stropu, přelévalo se ve vlnách po celém prostoru.
Ale nejvíc ho přicházelo z hloubi jeskyně. Avena jej následovala. Sestupovala po dlouhých, prostorných schodech do velikého sálu. Kolem středu stály čtyři sochy, každá zastupující jednu světovou stranu. Měly podobu draků, přichystaných k boji, zuřivých a nebezpečných, s vyceněnými tesáky a roztaženými křídli. Zdálo se, jako by střežili věc, stojící mezi nimi.
Tak toto bylo Zrcadlo. Obrovská mosazná mísa, zasazená v ozdobném držáku, vyplněná jakousi opalizující látkou. Na jejím povrchu občas proběhly drobné vlnky, světlo se přelévalo ze strany na stranu. Občas se jemný výtrysk světla vydal k některé z postav rozzuřených draků.
Avena byla vším unesena. Takovou krásu, jakou tu stvořil sám dračí bůh, ještě nikdy nespatřila. Jako omámená došla až na poslední stupeň schodiště a omámeně hleděla do té záře. Přestala si uvědomovat čas i možný pohyb kolem sebe. Trvalo dlouho, než se vzpamatovala, tělo jí začalo opět poslouchat a ona vzpomínala na vše, co jí Schroloon řekl.
Opatrně přistoupila k míse,potřásla hlavou tak, aby se přívěšek posunul na tekutinu a velmi opatrně, se svým přáním zobrazeným v mysli, se jím té zářivé látky dotkla. V tu chvíli se stalo několik věcí; světlo vybuchlo, miliony drobných kapiček vylétly do všech koutů sálu. Celá hora se začla chvět, jemné vibrace se měnili ve stále sílící záchvěvy. A jako poslední, se ozval nepříčetný řev plný bolesti, až se ze stropu začly odlamovat kousky rampouchů.
Avena se vyděšeně rozhlížela, postupně zacouvala za jednu ze strážných soch. Po jedné ze stěn se začaly rozbíhat pavučiny prasklin, kousky ledu dopadaly na podlahu a řev neustále sílil. Do toho však přišla ještě jedna věc, silný vítr, meluzína kvílící vnitřkem hory a tiché šumění. Avena si nedokázala zařadit jednotlivé zvuky, ale došlo jí, že ta bortící stěna skrývá ono nebezpečí, děsivého strážce Zrcadla.
Mezi prasklinami cosi zaskřípělo, uprostřed čistého ledu se najednou trčil černý, pokřivený roh a stále víc ledovou bariéru ničil.Během okamžiku se objevil druhý a několik černých šupin, kryjících netvorovu hlavu. Ze stěny odpadávaly stále větší kusy, jak přečiněním netvorovy síly, tak jeho řevem. Ave se ještě víc vmáčkla za sochu draka, krčila se a strach ji celou roztřásl.Vítr zesílil, šumění bylo hlasitější, jako by něco obrovského mávalo křídli… Uvnitř Aveny to vzbudilo jiskřičku naděje.
Ta jiskřička byla oprávněná. Stejně, jako byl netvor stále silnější a rychleji se osvobozoval ze sevření ledu, Tak se vnitřkem hory blížil drak, větší, než kterýkoli, který v dnešní době žije. Bouřlivák. Zářivé, temně modré šupiny se leskly, obrovská křídla tepala vzduchu a poháněla ho do vnitřního sálu, k osobě, která ho zavolala. Ve chvíli, kdy do něj vlétl, bestie zanechala ničení (stejně už byla téměř volná) a zkrvavenýma očima pozorovala letícího Boha. V těch očích by každý mohl vidět sžíravou nenávist. Avena se stále krčila za sochou, téměř nedýchala, jen pozorovala oba obry.
Bouřlivák přistával na severním schodišti, přímo proti probourané ledové stěně. Moc dobře si Aveny všiml, nedal to však najevo. Pozoroval netvora, vylézajícího z ledu. Možná to kdysi byl drak… Možná něco strašlivějšího. Tvor neměl křídla, jen jakési dva hrby. Tělo bylo dlouhé, ještěrkovité, přesto se zdálo malé vzhledem k masivní hlavě a tlamě plné dlouhých, zažloutlých tesáků. Šupiny, kdysi černé, na některých místech opadaly a odkryly zarudlé, ledem zničené tkáně. Z těch ran vycházel puch nemocného, kazícího se masa.
Nejnebezpečnější na tom netvorovy byly bezpochyby pařáty. Silné, jako železné pružiny, s dlouhými drápy, připomínajícími šavle. Ty drápy nebyly jen ostré, ale zubaté, takže s každým úderem vytrhávaly kusy masa z protivníka. A teď právě uvažoval, jak své drápy zatne do toho křídlatého, modrého boha, který ho tu kdysi uvěznil a donutil k nekonečné bolesti v sevření ledu.Posledním mocným úderem ocasu osvobodil zadní tlapu z ledu a mohl se volně pohybovat. Opatrně obcházel mísu Zrcadla, jeho záře ho bodala, pálila a celkově mu byla nepříjemná.
Bůh jen čekal. Zpola složená křídla se chvěla napětím, přesto se tvářil klidně, sledoval blížícího se nepřítele a jen občas rychle pohlédl na mladou vyděšenou klisnu, krčící se za sochou. Netvor se zastavil jen pár metrů od draka, každý sval v něm hrál, cenil zuby a z hloubi těla se mu dralo vrčení, plné zloby a vzteku. Tahle strnulá póza jim nemohla vydržet dlouho.
Oba obři vyrazili jako blesk. Náraz jejich těl zněl jako hřmění hromu, jejich řev otřásal celou horou. Dračí bůh se snažil zakousnout do hrdla netvora, ten zas chtěl svými drápy potrhat křehká račí křídla. Naráželi do sebe, šlehali se ocasy, občas jeden druhého srazil na zem, ale jinak byl boj celkem vyrovnaný. Boj se sice protahoval, ale každou minutou jejich nenávist vysávala z těl tolik síly, až Avena pochopila, že tento boj nebude trvat dlouho.
Náhle Bouřlivákovi podklouzla tlapa na jednom z ledových úlomků stěny, zavrávoral a netvor získal svou šanci. Ocasem mu podtrhl i druhou tlapu, drak se svalil a zem a netvor mohl zaseknout své smrtící drápy do měkkého břicha a hrdla boha.
Avena se poprvé od té chvíle, kdy netvor prorazil stěnu, pohnula. Nedokázala by snést pohled na smrt dračího boha, tolik jí připomínal přítele její lidské společnice. Bastet by tu také jen tak nestála, prolétlo jí hlavou, určitě by mu chtěla pomoci. Kopyta zaklapala po kamenné podlaze, její zaržání se v porovnání s řevem obrů zdálo tiché.
Ačkoli byl netvor mnohokrát větší jak Avena, to, že mu vrazila do zadní tlapy, až se mu podlomila,ho vyvedlo z rovnováhy. Zaváhal, otočil se, aby věděl, kdo d něj narazil, a tak smrtelný úder nedopadl. Nebo dopadl, ale zasadil ho někdo jiný.
Bouřlivák využil okamžiku netvorovi nepozornosti a našel ztracenou rovnováhu. Ve chvíli, kdy monstrum otočilo svou hlavu k Aveně, odkrylo své nechráněné hrdlo. Drak do něj zabořil své tesáky a cloumal hlavou dozadu. Netvor ihned pochopil svou chybu, zapřel se drápy do podlahy a snažil se drakovi vykroutit. Jeho snaha už však byla marná.
Avena pak už jen přihlížela, jak Bouřlivákovi přes čelist stéká temná krev monstra, jak ono ztrácí sílu a jeho pokusy osvobodit se postupně ochabují. Po chvíli, kdy se už nepohnulo, drak potrhané hrdlo pustil a celé tělo monstra se sesulo na zakrvácenou podlahu. Chvíli na něj jen hleděl, vzpamatovával se z děsivého boje a sklepával hustou krev ze zářivých šupin. Avena opatrně ukročila, aby se její kopyta té rudé stružky nedotkla. Hustá záplava pomalu stékala směrem k popraskané stěně a přes škvíry v ledu mizela do bezedné propasti, kde byl netvor uvězněn.
Dračí bůh pomalu otočil hlavu a pohlédl na mladou klisnu;
„To ty jsi mne volala… A svou pomocí prokázala, že mi nebude na škodu poslechnout si, co tě sem přivedlo. Povídej tedy….“ Bouřlivák se opatrně odbelhal od mrtvé stvůry, usedl na prvních pár stupňů schodiště a pozoroval ji.
„Můj pane, už nějakou dobu mou mysl zžírá jediná touha, mít křídla. Jeden z tvých poddaných, přítel mé společnice, mi řekl, že ty jsi dal křídla drakům. Chtěla jsem tě požádat o jeda křídla pro sebe.“ Avenina žádost byla nezvyklá, ale šla přímo od srdce, a tak nad ní dračí bůh začal přemýšlet.
„Dobrá tedy,“ řekl po chvíli, „možná bych ti křídla dát mohl. Ale musela by ses řídit mými pokyny, přestala bys být obyčejnou klisnou… Stala by ses jednou z mých poddaných, jak jsi to vyjádřila.“ Bůh z ní nespouštěl své jasné oči a ona uvažovala, čeho všeho se bude muset vzdát, aby směla létat. Hlavou jí problesklo mnoho věcí, ale pokaždé měla pocit, že by je byla schopná obětovat. Nakonec pokývla na souhlas.
„Dobře. Buď klidná, ničeho se neboj. Možná chvíli ztratíš vědomí, ale to nevadí. Celou dobu se snaž myslet na to, co si z hloubi duše přeješ.“
Avena zavřela oči, a celou myslí se upínala ke svému přání mít křídla. Dračí bůh se nad ni sklonil, jednou tlapou se dotkl jejího čela a druhou položil na zářící tekutinu Zrcadla. Světlo se začalo přesouvat k Aveně, celou ji obklopilo a jakoby nadnášelo. Bouřlivák ji stále pozoroval, tiše promlouval hlubokým hlasem a nakonec se mírně pousmál. V tu chvíli světlo vybuchlo, celý svět se změnil v jedinou zářivou skvrnu a dračí bůh poodstoupil od svého díla.
Už to nebyla klisna… Avena se stala částečně drakem. Dračí křídla, roh uprostřed čela, zelená hříva a chlupy na dračím ocasu. Zelenkavé znaky na srsti. Ochranné zelené pláty na hrudi. I její myšlení a chutě se změnily. Poprvé v životě měla chuť i na něco jiného než trávu či oves. Nejistě si své nové tělo prohlížela, ale nebyla zklamaná.
„Lidé, tví přátelé i draci už tě nebudou znát jen jako Avenu. Tvé jméno pro draky, jméno v Nebeském osudu je Sněhová bouře, neboť svojí odvahou a přechodem Ledových hor jsi získala kontrolu nad tímto živlem. Tvé normální jméno, pod kterým tě budou znát lidé a ostatní stvoření, je Pegasek – Avena. Nyní se můžeš vrátit ke své společnici, ale nezapomeň, že od dnešního dne patříš ke mně. Žádný jiný bůh už nad tebou nemá vládu.“ Bouřlivák naposledy Aveně pokývl, zachvěl se a s další zábleskem, tentokráte slabším, zmizel.
Pegasek – Avena chvíli jen zmateně postávala. Zmizelo i tělo netvora a ona se bála, že je vše pouze sen. Ale cítila křídla, celkově silnější tělo a to jí přesvědčilo, že vše byla skutečnost. Opustila tedy síň se Zrcadlem, Vystoupala k ledové bráně a opět se vrátila do světa. Uvažovala, jestli má svah opět sejít, nebo poprvé vyzkoušet svá křídla. Vzpomínala na Schroloonovo varování o vzdušných proudech a divokém, bodavém sněhu. Pak jí ale myslí probleskla slova dračího boha. Na její jméno, Sněhová Bouře.
Zavřela oči, poslouchala kvílení větru, který jí potrhával složenými křídly. Zdálo se, jako by jednotlivé proudy viděla, i každou vločku či střípek ledu… A vítr ve svém kvílení trošku polevil, ptal se jí, co bude dál. Plná očekávání a sebedůvěry roztáhla křídla, vskočila do toho propletence větrů a nechala se jimi unášet ke své domovině.
* * *
Bastet se usmála na dráčata, která stále ještě byla uchvácena Aveniným dobrodružstvím. Ona sama byla otřesená, když jí Avena pár dní po odletu z Ledových hor přistála přede dveřmi. Ale od té doby si zvykla, velmi si Aveny vážila pro její nové schopnosti i odvahu, se kterou pomohla dračímu bohu.
Nakonec Bastet pohladila každé z dráčat, počkala, až usnou a odešla na jednu z nejvýše položených říms Dračího údolí. Zuřivý vítr pak na chvíli polevil, vloček ubylo a ona sledovala, jak její přítelkyně přilétá jak na křídlech svých, tak divokých křídlech Sněhové Bouře.