Tvorba - Texty

Vyzvánění zvonů se pochmurně neslo chladným, podzimním vzduchem. K zemi se snášely nažloutlé listy a mrazivý vzduch dával tušit, že léto je už nenávratně pryč.
Seděl jsem na schodech kostela a pozoroval smuteční průvod. První jel pohřební vůz, tažený dvěma páry černých koní. Vozka se na kozlíku choulil v kabátu a jen nepřetržité práskání biče pohánělo koně kupředu. Pak následovaly postavy v černém. Slyšel jsem tlumené vzlykání a občas hlasitější výbuchy pláče. Truchlící rodina. Byli tam všichni z početného příbuzenstva. Jen já se nepřipojil. Vím, bylo to ode mne nedůstojné a hloupé, abych se jako hrabě stranil pohřbu své dcery. Ale nešlo to jinak. S pohrdáním jsem si změřil plačící příbuzné. Mě slzy už dávno vyschly. Před třinácti lety jsem pochoval manželku. Tehdy jsem se utěšoval, že mám ještě syny a dceru. Potom ale, před pěti lety, odešli na věčnost oba dva synové. Zabili je nájezdníci, když byli na lovu. Byl jsem šílený žalem. Celé noci jsem nespal, nejedl jsem, nepil. Jen díky mé dceři, Isabele, jsem přestál to období. Starala se o mě po celou dobu mého blouznění. Byli jsme šťastní. Podařilo se mi zbavit se smutku.
A pak, před dvěma dny ráno, jsem ji našel v zahradě. Ležela tam pod keřem, chladná, tichá, nehybná. Mrtvá. Když jsem viděl její krví potřísněné šaty a proříznuté hrdlo, zmocnil se mě nepředstavitelný vztek. Proklel jsem jejího vraha tou nejstrašnější kletbou a rozeslal vojáky do všech koutů země, aby mi ho přivedli. Zatím marně.
Vynořil jsem se z proudu vzpomínek a zvedl hlavu. Musel jsem úplně přeslechnout knězovu řeč, protože rakev již byla sundána z vozu a teď ji spouštěli do hrobu. Rakev byla z ebenového dřeva, bohatě vykládaná mahagonem. Představil jsem si Isabelu, jak leží uvnitř. Studená mrtvola, jí tak nepodobná a přece ona. A já ji teď ztratím navždy. Bolest byla příliš velká. Zakryl jsem si rukama obličej a zoufale jsem zavyl. „Isabelo!“ Ale žádné slzy neskanuly z mých očí.
Kněz se na mě káravě podíval a naznačil, že bych se měl trochu ovládat. Otočil jsem se a utekl pryč. Běžel jsem skrz hřbitov. Holé větve stromů se ke mně skláněly a ve větru zlověstně chřestily. Běžel jsem kolem hrobů, které se rozpadaly pod náporem času i kolem hrobů pokrytých čerstvou hlínou. Pohled na ně mi rval srdce a drásal rány v mé duši. Proběhl jsem rezivějící brankou v hřbitovní zdi. Běžel jsem tichou, opuštěnou vesnicí. (Většina obyvatel byla na pohřbu.)
Doběhl jsem na nádvoří mého zámku, zhroutil se k zemi a vděčně jsem se propadl do temnoty bezvědomí.

Otevřel jsem oči a prudce se posadil. Byl jsem ve své ložnici, v posteli a bylo osm hodin večer.Pohřeb, zoufalství, bezvědomí-to vše mi proběhlo hlavou v jediném okamžiku. Znovu jsem zkontroloval lesknoucí se ciferník. Neuvěřitelné. Ležel jsem v bezvědomí deset hodin. Pomyslel jsem na Isabelu. Ta leží už na věky. Smutek zaplavil mou duši jako příliv mořské pobřeží. Nemůže jen tak odejít. To přece… Kdybych jen na ni dával trochu víc pozor. Neměl jsem ji nechat chodit ven samotnou. Kdybych byl opatrnější, nemuselo se to stát. Mohl jsem něco udělat.
Nemohl jsi dělat nic, přesvědčovala mě ta horší, či snad lepší část mého já. Nikdo to nemohl předvídat.
Ale mohl. Kdybych… Z těchto mučivých úvah mě vytrhlo zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupila služebná.
„Pane, večeře je…“
„Zmiz,“ vyštěkl jsem na ni a vzápětí toho litoval. Plaše přikývla a s mnoha poklonami vycouvala z místnosti. Vyskočil jsem z postele, abych jí zabránil v odchodu, ale bylo pozdě. Dveře se mi zavřely před nosem.
Vztekle jsem kopl do sloupku postele. Byl jsem znechucený sám sebou. Dřív jsem se tak nechoval. To až Isabelina smrt ze mě udělala tenhle uzlík roztřesených nervů a nezvladatelných emocí. Ještě pořád třesoucí se zuřivostí, jsem přistoupil k baru, vytáhl z něj whisky a nalil si velkou sklenici. Vypil jsem ji na jeden zátah. Pak jsem sklenicí mrštil o zeď. Rozlétla se v záplavě střepů.
„Kéž by Isabela žila! Udělal bych cokoliv, aby byla znovu na živu!“ křičel jsem v novém návalu zoufalství. Zavolal bych třeba i démony, jen kdyby Isabela znovu žila.“
Náhle se pokojem prohnal ledový vítr a zhasl všechny svíce. Polekaně jsem se rozhlížel kolem dokola … Ano tam v rohu. V nejvzdálenějším rohu místnosti se začala tvořit podivná mlha. Slabě světélkovala a její cáry se natahovaly místností jako ruce. Ohromený strachem, ale zároveň poháněný zvědavostí jsem se pomalu posouval směrem k mlze, když tu náhle… Hleděl jsem do dvou rudě zářících očí bez zornic, strašnějších než samo peklo. Propalovaly se až do nejtajnějších koutů duše, vše odhalily. Nic před nimi nezůstalo skryto. A potom promluvil hlas. Hlas mrazivější než polární moře, nemilosrdný, prostý jakýchkoliv emocí. Nevnímal jsem ho ušima. Rozezníval se mi uvnitř hlavy.
„Hrabě Tadeáši, tvá přísaha byla slyšena.“ Slova rozechvívala každičký nerv v mém těle. „Protože víme, že tvá láska k ní sahá za všechny hroby, Isabela bude žít a my nebudeme chtít nic na oplátku. Ale pamatuj, že osud nelze obelstít snadno.“
Otevřel jsem ústa k posměšnému prohlášení, že je to nemožné, ale pohled rudých očí ve mně cosi zlomil. Vyšlo ze mě přiškrcené:
„Kde? Kdy?“ Poznámku o osudu jsem nebral na vědomí.
„Tady a teď, hrabě Tadeáši, ale máme jednu podmínku. Isabela bude žít jen tehdy, pokud nezničíš její štěstí.“ Přísahal bych, že jsem v hlase uslyšel náznak pobavení. Ale trval tak krátce, že jsem si nemohl být jistý.
„Jak bych mohl zničit její štěstí?“ zvolal jsem třesoucím se hlasem, ve kterém se mísila radost a znepokojení. „Ona je jediná, na kom mi záleží. To se nikdy nestane.“
„Nepřísahej, hrabě, dokud jsi neuzřel celou pravdu. Osud si už najde cestu,“ prohlásil démon a zmizel.
Zaraženě jsem zíral do místa, kde se před chvílí svíjel démon. Přemýšlel jsem o tom, co řekl, když tu se náhle otevřely dveře a do pokoje vstoupila Isabela. Zůstal jsem stát jako opařený.
„Ahoj tati, co se…“
Přerušil jsem ji radostným výkřikem. „Isabelo!“ přiskočil jsem k ní a prudce ji objal. „Ty jsi…“ na chvíli jsem se zarazil uprostřed věty. Co jí mám proboha říct? Jak jí můžu říct, že byla mrtvá a znovu ožila? To přece nejde. Jen snad… „…vzhůru!“ dokončil jsem. „Víš, před dvěma dny jsme tě našli ležet v zahradě v bezvědomí. Nejspíš si omdlela a o něco se uhodila.“ Ano, to bude nejlepší. „Spala jsi tak dlouho.“ Pořád jsem ji objímal.
„Hm, cítím se trochu unavená,“ odpověděla Isabela. „Ale…“
„Už vím co udělám!“ znovu jsem ji přerušil. „Odjedeme odsud pryč. Myslím, že potřebuješ změnit prostředí. A taky už mě nebaví tenhle zámecký život. Mám tu příliš mnoho špatných vzpomínek.“ Nepřestával jsem mluvit, abych jí nedal prostor k dotazům, které by mě mohly zavést na tenký led. „Budeme bydlet v malém domku, můžeme chovat koně. Máme je přece tak rádi. Tohle panství zanecháme tvému strýci. Stejně po něm pořád touží a alespoň nám dá pokoj. Co říkáš?“ Povolil jsem své objetí a podíval se jí do tváře.
„No,“ usmála se na mě nejistě, „vypadá to jako dobrý nápad. Ano určitě. Zámek ať se třeba propadne. Odstěhujeme se a budeme žít spolu.“
Vydechl jsem úlevou. „Dobrá, jdi si sbalit své věci. Odjedeme ještě dnes.“
„Tak pozdě?“
„Ano, nechceme přece vzbudit zbytečný rozruch. Napíšu pár dopisů a připravím kočár.“
Vzala mě za ruku. „Kočár nech doma, prosím.“ Přikývl jsem. Políbila mě na tvář a vyběhla z ložnice. Doufal jsem, že nikoho nepotká.
Sám jsem si sbalil jen málo svých věcí. Většinu hraběcích šatů jsem nechal ležet ve skříni. Do svého zavazadla jsem přihodil i objemný váček s penězi. Potom jsem napsal dopisy. Jeden pro mého bratra, v němž stálo, že mu tímto předávám celé panství. Druhý obsahoval poslední příkazy pro služebnictvo. Jakmile zaschl inkoust, zapečetil jsem oba dopisy a položil je na stůl. Služebná je tam ráno najde. Naposled jsem si prohlédl pokoj, který jsem obýval tolik let. Tahle změna je sice náhlá, ale naprosto nezbytná. Zanechal jsem vzpomínek a vyšel na chodbu. Málem jsem srazil Isabelu, která se chystala zaklepat.
„Můžeme?“
Přikývla a usmívala se na mě. Byla nadšená. Viděl jsem, jak ji těší, že odjíždíme. Oběma nám to tu příliš připomínalo naši minulost. Připomněl jsem si démonova slova, že nesmím zničit její štěstí. Trochu mě zamrazilo, ale rychle jsem nasadil veselou tvář.
Sešli jsme do stájí. Tam jsem osedlali naše oblíbené koně. Hnědou Isabelinu kobylku a šedivého hřebce pro mě. Pomohl jsem Isabele do sedla a sám se vyšvihl koni na hřbet. Stiskli jsme si ruce a vyrazili do tmy.

Seděl jsem na kopci nad vesnicí a a nemalou dávkou pýchy jsem přehlížel naše pole. Uplynuly tři roky od našeho rozhodnutí opustit zámek a ani jeden z nás toho nelitoval. Když jsem sem přišli, neuměli jsme ani séct trávu a teď… pole vzkvétalo, na louce se prohánělo stádečko pěti koní a zahrada byla jako z pohádky. Isabel i já jsme prošli velkou změnou. Naučili jsme se spoustě prací a dařilo se nám ve všem, na co jsme sáhli.
Očima jsem vyhledal na poli dvě běžící postavy. Jedna z nich byla Isabela. Tolik se změnila. Už to nebylo to bledé dítě, které jsem tak úzkostlivě chránil. Byla z ní mladá žena, o kterou se zajímali všichni mladíci z vesnice. Ne všichni se mi zamlouvali. Ovšem tenhle Jan… Vysoký mladík s černými vlasy a pevnými, ostře řezanými rysy. Byl zdvořilý, slušný, pracovitý a na svůj věk velmi vážný. Jako by předčasně dospěl. I na pohled byl pěkný. Jen se mi nelíbily jeho oči. Chvílemi se mu v nich usazoval zvláštní prázdný výraz. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím větší mi to dělalo starosti. Rozhodl jsem se, že si s ním večer promluvím.
Sestoupil jsem z kopce do pole. Zamával jsem na dvojici, ať mě následují. Celí udýchaní ke mně doběhli, tváře rozesmáté a oči zamilované. Trochu zamyšleně jsem si změřil Jana. Oplatil mi pronikavě můj pohled a já radši stočil oči někam jinam.
„No,“ prohlásil jsem, „brzo bude čas večeře. Co kdybys, Jane, povečeřel s námi?“
„Díky, rád.“ Usmál se a s láskou pohlédl na Isabelu.
Došli jsme k našemu domku. Nebyl velký, ale byl dost prostorný na to, aby se sem vešli tři lidé. Zvenčí natřený na bílo, s muškáty v oknech, s doškovou střechou. Uvnitř byly čtyři místnosti a kuchyně. Do ní Isabela vstoupila. Když jsem se hrnul za ní, odmítavě zamávala rukama.
„Jen jsi jděte oba sednou vedle. Já zatím připravím večeři.“
Nepřel jsem se s ní. Přišlo mi to vhod, že budu s Janem o samotě. Vzal jsem ho za ruku a odvedl do svého pokoje. Usadil jsem ho do křesla naproti mně, zadíval jsem se mu zkoumavě do očí a neuhnul jsem pohledem, dokud se nezačal neklidně ošívat.
„Tak. Teď mi pověz pravdu. Co se stalo? Už mnohokrát jsem si všiml tvého nepřítomného pohledu. A nepokoušej se zapírat. Vím, že se něco stalo. No?“
„Já…nevím. Ne, nechci to říct, nemůžu. To nejde…“ Viděl jsem, jaká prožívá muka a připomněl mi tím mě samotného před několika lety. Zaplašil jsem vzpomínky a tvrdě se na Jana zadíval. „No,“ opakoval jsem znovu.
„Já…“ Celý se zkroutil nerozhodností, a pak to prasklo. Vychrlil to ze sebe všechno naráz. „Bylo to asi před třemi roky. Byl jsem mladý a hloupý. Jednou jsem potkal v jisté vesnici služebnou z paláce. Už ani nevím čím mě tak rozzlobila. Byl jsem nepříčený.“ V jeho hlase zazněl nepatrný náznak hysterie a v mé mysli vzklíčilo podezření. Pokračoval však dřív, než jsem stačil cokoliv říct. „Ráno jsem si počkal v palácové zahradě. Měl jsem nůž. A pak jsem uviděl přicházet jakousi dívku. Bylo ještě šero a ona byla služebné velmi podobná. Vyskočil jsem z křoví a..a…a zabil jsem ji!“ Poslední slova vykřikl a zoufale se na mně podíval. Vzápětí uskočil tak prudce, až převrhl židli. Během jeho řeči se můj výraz postupně měnil. Jakmile skončil, bylo mi vše jasné. Všechen můj dávno zapomenutý vztek vyplaval na povrch.
„Ano! Zabil jsi ji. Byl to můj zámek, má zahrada. Zabil jsi moji dceru!“ vyskočil jsem také a nenávistně jsem jej sledoval.
„Ale...ale…ale to nemůže být pravda, ona přece žije, ona…“ bránil se zděšeně.
„Žije! Žije jen proto, že démoni jí vrátili život! Už nikdy nebyla jako dřív. A za to můžeš ty!“ Můj vztek přesáhl hranice příčetnosti. Teď, když stál viník přede mnou, zmocnily se mě základní instinkty. Vytáhl jsem z opasku dýku přiskočil k Janovi a bodl. Jednou, dvakrát, třikrát. Jan strašlivě vykřikl a klesl k zemi. Z ran na hrudi mu prýštila jasná krev a rozlévala se po podlaze. S prvními kapkami krve se mi vrátil rozum. Když klaply dveře, vzhlédl jsem. Isabela stála ve dveřích s rukama přitisknutýma k ústům. Pohlédl jsem na dýku ve své ruce, na ten důkaz, usvědčující mě z vraždy. A když jsem znovu zvedl zrak k Isabele, hlavou mi proběhla slova: „…bude žít, pokud nezničíš její štěstí…“
Zahodil jsem dýku a běžel jsem přes místnost k Isabele. Ta se na mě podívala strašlivým obviňujícím pohledem a pak se rozplynula. Rázem jsem se zastavil. To nemohla být pravda, vždyť… Náhle se přede mnou objevila mlha a dvě rudé oči. Démon promluvil:
„Varoval jsem tě, hrabě Tadeáši. Isabela je mrtvá a nic ti ji už nevrátí zpátky.“
„Neee!“ zaskučel jsem. „musí být možnost, musí!“ Zapomněl jsem na opatrnost a vrhl se k démonovi. Neviditelnou silou jsem byl odmrštěn přes celou místnost. Rozplácl jsem se na protější stěně.
Démon znovu promluvil: „Nepokoušej se o nic, hrabě. Svou šanci jsi promarnil! Teď se postarej o slušný Janův pohřeb.“ S těmito slovy démon zmizel. Sevřel jsem si hlavu rukama a dlouho plakal.

Postaral jsem se o pohřeb, všechno jsem zaplatil, ale neměl jsem odvahu přijít na oči Janovým rodičům. Když bylo po všem prodal jsem dům ve vesnici a odešel do hor. Tam jsem se stal poustevníkem a svatým mužem. Strávil jsem mnoho hodin meditacemi, ale jizvy na mé duši se nikdy nevyhojí. Už navždy si budu pamatovat mé blízké, kteří sešli ze světa tak násilnou cestou. Nikdy nezapomenu na výraz Janovy tváře, když se mu do těla zabořila moje dýka. Nikdy nezapomenu na Isabelu, na tu, jež přinesla světlo do mého života a jíž jsem způsobil, že musela zemřít dvakrát. Nikdy nezapomenu. Nikdy.