Nikdy nebudeš mít obojí
„Už jsi zase mimo,“ informovala mě postavička, sedící na kameni. Podívala jsem se na ni a něco zahučela. Roztáhla průsvitná blýskavá křidélka a přeletěla mi před obličejem.
„A nevnímáš mě!“ postěžovala si vysokým hláskem, ruce si založila v bok a její obličejík s jemnými rysy se na mne mračil. Pokožka jí poblikávala a za ní se ve vzduchu třepotal svítivý prášek. Zavrtěla jsem hlavou.
„Promiň,“ řekla jsem. Okamžitě se zase usmívala. Přistála mi na černých vlasech a zasmála se.
„Proč něco neděláš? Pořád tady jen sedíš a přemýšlíš, to se vůbec nepodobá někomu jako ty...“
„Komu jako já?“ zašilhala jsem nahoru a usmála se. Sehnula se a štípla mě do špičatého ucha.
„Temná elfka by měla být víc aktivní,“ zamyslela se a klátila nohama , „ určitě,“ kývla si na dosvědčení svých slov.
„Co ty o tom můžeš vědět?“ zasmála jsem se. Tuhle malou vílu jsem jednou zachránila, když se rozhodla prozkoumat svět poněkud důkladněji. Od té doby se mě drží a nikdy mě neopustila. Opravdu se nad tím musím pozastavovat, vzhledem k tomu, že jsme velmi zvláštní dvojice, já – temná elfka, utečenec a ona – víla, které se nám na rozdíl od našich příbuzných obloukem vyhýbají, protože nejsme zas tak magicky založení tvorové.
„No, moc ne, ale slýchala jsem o vás,“ řekla a sletěla mi na rameno. Uchechtla jsem se.
„Kdybych byla taková, o jakých jsi slýchávala, tak už jsi dávno v kleci, a využívá se tvůj kouzelný prach.“
„Mám štěstí, že taková nejsi,“ zazubila se a pokrčila rameny.
„No vidíš, tak mě nemůžeš srovnávat s tím, co jsi slyšela...“
„Dobrá, vzdávám to,“ povzdychla si a zavrtěla se. I pod její vahou zachrastilo brnění, které jsem měla na sobě. Protože jsem neopustila řady svého národa zrovna s jejich svolením, tak musím být pořád v pozoru, proto tmavě červené brnění ani nesundavám. Shlédla jsem ze své pozorovatelny. Všude byl klid. Na mne až moc. Zamračila jsem se a zvedla se, vyhoupla jsem se na vrcholek skály.
„Kam jdeme?“ zeptala se víla a vznesla se do vzduchu.
„Přesouváme se, nelíbí se mi to tu, jsme tady už moc dlouho,“ řekla jsem jí a svižným krokem vyrazila na druhou stranu plochého místa. Udělala jsem ale jen několik kroků, když jsem zaslechla pohyb. Okamžitě jsem strnula na místě a zaposlouchala se. Ruka už mi sama sjela nad jílec šavle, co mi visela u boku. Čekala jsem. Zaslechla jsem hovor. Uvolnila jsem se a Ailie nás obletěla a zatřepotala křídly. Kmitáním kouzelného prachu, jsme zprůhledněli a čekali na příchozí. Na louku vystoupili dva čarodějové, prudce gestikulovali a o něčem se hádali.
„Vždyť říkám, kdyby se mezi veřejnost rozneslo, že žijeme hned vedle úplně jiného světa, tak by z toho byl malér, vem si to, svět plný bytostí, které neznají magii!“
„Ano, bylo by to veliké lákadlo, ale uvaž, takhle to praskne a my nebudeme připraveni. Když určíme hlídače hranic a prozradíme to, tak budeme mít šanci to uhlídat...“
„Ale zase znáš černokněžníky, když o tom budou vědět, co se asi stane?“
„No... to by se muselo uhlídat...“
„Je to hloupost, říkám ti!“
„Hele, to by se muselo zvládnout, co budeme dělat, když se to provalí a my nebudeme mít nic připraveno?“ Zastavili se na okraji loučky a hádali se o tom, jestli to říct, či neříct. Já je napjatě poslouchala a mozek mi jel na plné obrátky. Ještě jeden svět? Kde neni magie? Nikdo by mě tam nehonil? Můžu se tam dostat? JAK? Potichu jsem se k čarodějům připlížila o kousek blíž.
„No stejně s tím nic neuděláme, my jen hlídáme magické pole mezi světy,“ povzdychl si jeden z čarodějů.
„No jo, máš pravdu, pojď, musím zkontrolovat pečeť u Lajanského lesa..,“ řekl ten druhý a oba se otočili a odcházeli. Skoro jsem na ně křikla ať počkají, ale včas jsem se zastavila. Vztekle jsem nakopla kamínek na zemi. Copak se víc nedozvím? Teda to nemyslí vážně!!!! Ailie zrušila své kouzlo a zvláštně se na mne podívala.
„Ectare? Jsi v pohodě?“ Sjela jsem k ní pohledem.
„Jo, proč?“
„Jen že jsi celá bledá a klepeš se,“ řekla a znovu se na mne pátravě podívala. Narovnala jsem se a zatla ruce v pěst.
„Musím se dostat do lidského světa!“ řekla jsem. Ailie napnula křidélka, až se propadla o několik stop vzduchem dolů a zalapala po dechu.
„COŽE?“
„Musím se tam dostat,“ kývla jsem hlavou.
„A nepřeskočilo ti náhodou?“ Neřekla jsem na to nic a rychlým klusem jsem vyrazila do lesa. Podívám se po těch čarodějích.
„Hele vzdej to, je to sice hezký cíl, ale nemožný. Zase jsme je ztratili,“ řekla Ailie a přistála mi na nárameníku. Zavrtěla jsem hlavou a sklonila se k zemi. Projela jí pátrací vlna. Zaťala jsem vztekle zuby. Chtě nechtě musela jsem uznat, že jsem je ztratila. Naštvaně jsem se zvedla. To přece není možný. Vždy chytím stopu, ale vždy se záhadně ztratí.Prostě se po nich slehne zem. Proklela jsem je a zvedla hlavu k obloze. Jak už je to douho? Týden? Měsíc? Je to rok? Stále je jen hledám a hledám. Pokaždé je to stejné. Čarodějové, o kterých jsem zjistila, že se jmenují Karl a Meky, se objeví v hospodě, chvíli spolu klábosí a dají si něco k jídlu, zapijí to několika panáky a vyrazí ven. Pokaždé je sleduji a POKAŽDÉ se mi ztratí. To samé se opakuje pořád dokola. Podle hospod, které navštěvují jsem si nakreslila hrubý plánek, kudy by mohla hranice procházet. Chtěla jsem je oslovit, ale nedostala jsem se k tomu. Zkoušela jsem to, ale opět... se mi ztratili...ach jo... Je čas na další hospodu v řadě. Narovnala jsem se a vyrazila do hospody, která je další na trase. Ailie si povzdychla a následovala mě. Došla jsem do hospody a vklouzla dovnitř. Sedla jsem si na kraj baru, hned u zdi. Víla se schovala za moje záda, aby nebyla moc vidět. Rozhlédla jsem se po lokálu. Seděli tam všichni možní a nemožní tvorové. Rozpoznala jsem dokonce několik kentaurů. V hospodě? Kentaurové? Podivila jsem se, ale dál jsem to něřešila. Věděla jsem, že dřív nebo později přijdou i čarodějové. Znovu jsem pohledem přejela dění uvnitř hospody a natočila jsem se k baru.
„Co to bude?“ otočil se na mne barman. Přejela jsem ho kritickým pohledem. Měl lesklé tmavě hnědé vlasy a usmíval se. Ten moc dlouho nepřežije. Myslela jsem na to a objednala si pití. Opřela jsem se tak, abych viděla na dveře. Za chvíli přede mnou stála sklenička. Ailie zpoza mne vykoukla.
„Ty se jednou uchlastáš.“
„No jo, lepší než umřít na důsledek nedostatku vnitřností,“ ušklíbla jsem se.
„To není vtipný,“ zadurdila se.
„To taky nebyl vtip,“ odsekla jsem jí zrovna když dva zmínění vešli do hospody. Pokynula jsem k nim hlavou a sledovala je. Sedli si k oknu a jako vždy si objednali něco k jídlu. Začali se hlasitě bavit a smát se. Zvedla jsem se a se skleničkou jsem se přesunula za přepážku, co nejblíž k nim. Zamračila jsem se. Nebylo jim nic rozumět, proto jsem kývla na Ailie. Ta si sedla na trám nad dveře a hlídala, kdy odejdou. Sedla jsem si zpátky k baru.
Zhruba po hodině Ailie blikla a vylétla ze dveří ven. Vzápětí jimi prošli dva čarodějové. Abych nebyla tak nápadná, vytratila jsem se zadním vchodem. Oběhla jsem hospodu a dostala se tak na příjezdovou cestu. Víla mi nechala cestičku z vílího prachu. Zrychlila jsem a běžela za nimi. Zpomalila jsem, až když jsem uviděla malou třepotající se postavičku, vykukující zpoza stromu. Přikrčila jsem se k ní a vykoukla křovím. Uviděla jsem dva čaroděje, jak si bezstarostným krokem vykračují. Sešli z cesty a vydali se po lesní pěšině. Že by dneska...? Dneska že by byl ten šťastný den? Rozklepala jsem se nervozitou a nedočkavostí. Ailie se na mě starostlivě podívala. Nevšímala jsem si jí a plně se soustředila na dva muže před námi. Sešli i z pěšiny a pokračovali mezi stromy. Tiše jsem je následovala. Za chvíli se nám odkryl pohled na strmý útes. Dva čarodějové šli přímo k srázu, aniž by si uvědomovali nebezpečí. Nevěřícně jsem na ně zírala. Chtěla jsem je varovat výkřikem. Zvedla jsem se a nechápavě zamrkala. Byli pryč. Zalapala jsem po dechu. Vždyť jsem z nich nespustila oči! Rozběhla jsem se ke srázu. Naklonila jsem se a shlédla dolů.
„Kam se...?!“ hlesla jsem a dívala se do hluboké propasti.
„Je to stejné jako vždy! Tak kdy to konečně vzdáš?“ zahučela víla nakvašeně a zatahala mě za vlasy. Setřásla jsem jí a prohrábla si vlasy.
„Musí to tady někde být!“ řekla jsem rázně a začala prohledávat stopy. Aile se urazila a posadila se na kámen. Prošla jsem několikrát sem a tam kolem srázu. Zamračeně jsem se snažila něco dostat z paměti stromů kolem. Dostávala jsem stále stejnou odpověď.“ Odebrali se na druhou stranu louky.“ Ale co to znamená??! Víla mě znuděně pozorovala a občas si povzdychla. Zastavila jsem se a zadívala se z útesu pryč. Zavál vítr a nadzdvihl mi vlasy. Naklonila jsem hlavu na stranu. Trhla jsem sebou. Měla jsem strašně divný pocit. Prudce jsem se otočila.
„Ailie jdeme pryč...“ nedořekla jsem. Uprostřed mé věty se na ní snesla klec a z lesa vystoupila eskadra temných elfů. I přes to, že mám světlou pleť, jsem zbledla. To jsem byla až TAK neopatrná? Takovej idiot? Kousek jsem couvla a rozhlédla jsem se. Jsem v jasné nevýhodě. Za mnou sráz a oni drží kraj lesa. Naproti mně vystoupil elf. Podle barvy jeho nárameníků jsem poznala, že jde o vůdce. Probodl mně pohledem.
„Byla jsi neopatrná, Ectare Linan, máme tě na lopatkách,“ řekl pohrdavě. Jeho hlas přímo přetékal zhnusením. Podle elfích měřítek je neopatrnost ta největší hloupost a slabost jaká vůbec může být. To proto, že nikdy nedávají své emoce najevo a můžou uvažovat s chladnou hlavou. Nesnášela jsem ten postoj a sama se chovám úplně opačně. Nejednou jsem takhle z míry vyvedla i proslulé kouzelníky. Ale i tak jsem ho moc nevnímala. Zamračila jsem se. Tak blízko a ten blb mi to zkazí. Všimla jsem si, že se mi klepou ruce. DOST! Zaklela jsem a podívala se na něj. Hlavně to nesmím dát znát. Narovnala jsem se a chladně jsem mu odpověděla.
„Nebyla to neopatrnost. Jen už se nepotřebuji schovávat!“ Byla to blbost, ale nic jiného mě nenapadlo. Pohledem jsem sjela ke kleci s Ailie. Podle toho, jak byla mátožná, jsem usoudila, že ta klec odčerpává její kouzelný prach. Kousla jsem se do rtu. A přesto všechno bych nejraději pokračovala v pátrání po čarodějích. Co teď mám dělat? Elf místo odpovědi vytasil šavli. Povzdychla jsem si. Není cesty ven. Musím bojovat. Znovu jsem se podívala na elfa a pak jsem pokrčila rameny. Ruku jsem položila přes rukojeť své šavle. Postoupila jsem o několik kroků dopředu. Na pokyn velitele se nyní všude kolem blýskal kov. Ruka se mi třásla. Musím se zklidnit, jestli to chci přežít. Zhluboka jsem se nadechla a krátce vydechovala. Několikrát jsem to zopakovala. Zavřela jsem oči a druhou ruku volně svěsila k boku. Uváděla jsem se do vyššího bojového stavu vědomí. Tělo potom vytváří daleko více energie než normálně a umožňuje mi tak pohybovat se bezchybně. Očividně vůdce nepoznal o co se snažím. Okamžitě zaútočil. Ušklíbla jsem se. Pozdě. Bleskově jsem vytasila šavli a tu jeho zaklínila mezi nás. Škubl s ní, ale nebylo mu to nic platné. Otevřela jsem oči a podívala se do jeho. Chvíli jsme takhle nehybní zůstali. Elfí skupina se ošívala a čekala na nějaký výsledek. Stále jsme se nehýbali. Zorničky se nám rozostřily.
*
Stála jsem na malém ostrůvku, na sobě jsme měla šedý rozevlátý hábit. Naproti mně stál elf. Měl na sobě jen kožené kalhoty a hnědou halenu. Kolem nás šumělo moře.
„Nemá smysl odporovat, je nás přesila,“ řekl jemným tichým hlasem.
„Věřím ve svobodnou elfí zemi, která by nebyla pokryta těly. Chci se dostat co nejdál od tohohle masakru,“ odpověděla jsem a i můj hlas zněl potichu a rozléhal se nad hladinou.
„Pokud si myslíš, že utečeš, pak si blázen.“
„Možná jsem blázen, ale nejsem vrah bez svědomí.“
„Svědomí, co to vlastně je? Nic podstatného, jen tě strhává dolů.“
„Svědomí je věc, co tě uvědomí o tom, kdo vlastně jsi. Co ti říká to tvoje?“
„Nech těch planých řečí. Proč jsi tak posedlá vzpříčit se řádu?“ Naštvaně jsem se zasmála.
„Vzpříčit? A řádu?!“
„Řád, který ty roky fungoval. Řád, který tě posílil.“
„Řád, který není řád. Chaos, který se jako řád chová. Chaos, který mi pošlapal život. Který mě strhl dolů a zabředl mě do krvavého koloběhu,“ dořekla jsem a oči se mi nebezpečně blýskly.
„Koukám, že to nemá cenu,“ povzdychl si a vyprostil se z ostrova. Zavřela jsem oči a vrátila se do svého těla.
*
Odskočili jsme od sebe. Postavila jsem se do pozoru. Zakročila jsem si a zvedla ruku se šavlí. Tvářila jsem se klidně, ale uvnitř mne to vřelo. Elf se zatvářil nezúčastněně a dal pokyn ostatním. Ti se vytrhli ze své netečnosti a zaútočili. První útok. Odrazila jsem meč a pootočila se, odrazila šavli a druhou rukou jsem vytáhla dýku. Zarazila jsem ji jednomu do krku a rychle ji zase vyškubla. Odrazila jsem několik dalších ran. Vyskočila jsem do vzduchu a skočila tomu nejbližšímu na ramena. Porazila jsem ho a zarazila do něj šavli. Ustoupila jsem do zadu a přejela jsem pohledem bojiště. Polovina z nich stojí. Alespoň jsem se dostala k lesu. Můžu kdykoli utéct. Pohled mi sjel ke kleci s Ailie. Sakra! Nemůžu ji takhle nechat! Nebyla bych o nic lepší než oni! Nadechla jsem se a zasunula dýku do pouzdra. Ani jsem nezaregistrovala, že je ještě krvavá. Do ruky jsem si nechala sjet čtyři malé nože. Hodila jsem je po skupině a vyrazila hned k nim. Přeskupili se, než stačili zase zabrat linii, tak jsem mezi nimi proběhla. Promiň. Omluvila jsem se v duchu víle a její klec nakopla, Ve vzduchu jsem přeťala zámek a vyskočila jsem. Odhodila jsem její klec do lesa. Kouzlo se zrušilo zničením zámku, takže by měla být v pořádku. Jen doufám, že ji nenajdou. Dopadla jsem na zem a otočila jsem se. O brnění mi zacinkala šavle. Chytila jsem zápěstí elfa a prudce trhla. Ztratil rovnováhu. Ještě ve vzduchu jsem ho kopla do zad, takže se kousek probořil do země. Uskočila jsem od zbývající skupiny elfů. Sykla jsem. Mířil dobře, i přes to, že většinu vyrušilo brnění, tak jsem ránu cítila. Ztrácela jsem cit v ruce. Nedala jsem to znát a ruku spustila k boku. Druhou rukou jsem pevněji chytla šavli a zhodnotila situaci. Jednou rukou nemám šanci to zvládnout. Zavrčela jsem. Asi mi nezbyde jiná možnost, než... Zapíchla jsem šavli do země a položila dlaň na zem. Alespoň jednu výhodu oproti nim mám. Roky prožité s vílou posílily můj magický základ. Zařvala jsem a spřádala magii. Neviditelný proud pročísl trávu na louce. Elfové se rozhlídli a pak zaujali formaci. Vůdce si mě měřil tak pohrdavě, jak jen elf může. Nevšímala jsem si ho a soustředila jsem se na ovládnutí kouzla. Normálně bych použila pečetě, ale to nebude možné. Cukla jsem levou rukou. Ani se nehnula. Další pokusy jsem vzdala. Soustředila jsem se raději na pravou ruku. Bez pečetí rukama to kouzlo musím perfektně ovládnout. Vyslovila jsem první hlásku kouzla. Setmělo se. V šeru nyní byly vidět vlnky magie a zářící kruh pod mou rukou. Zbylí z družiny elfů nevěděli, co dělat, ale vůdce si mě změřil pohledem a začal skládat vlastní kouzlo. Zamračila jsem se. Tak to tedy ne. Vyslovila jsem druhou hlásku a na obloze zahřmělo. Zvedla jsem se a ruku vzpažila. Svítící kruh se stále držel kousek od mé dlaně. Na louku začaly za ohlušujícího hřmění dopadat blesky. Zbylí elfové uskakovali a ti, co nestihli utéct do lesa, zůstali bezvládně ležet na louce. Spustila jsem ruku a vytáhla šavli ze země. Obloha se rozjasnila. Rozhlídla jsem se po louce. Ztuhla jsem. Vůdce pořád stál. Měl jen trochu rozježené vlasy, ale jinak byl v pořádku. Takže to kouzlo stihl. Otevřel oči a nenávistně mě probodl pohledem. Ani jediný sval v jeho obličeji se nepohnul, ale sršel vzteky. Zasyčel něco nesrozumitelného a vrhl se po mně. Intenzita jeho úderů byla neuvěřitelná. Stíhala jsem jen uskakovat a odrážet jeho útoky. Šavlí mi zajel pod brnění na levé ruce. Zaklela jsem a podrazila mu nohy. Uskočila jsem. Pomalu vstal. Stáli jsme mezi těly elfů a měřili se pohledem. On vzpřímeně a se vztekem. Nevím, jestli měl větší vztek z toho, že jsem porazila celou jeho družinu, nebo protože jsem ho donutila kouzlit. Já jsem se zhluboka nadechovala a chytala dech. Byla jsem vyčerpaná po namáhavém kouzle. Levá ruka mi volně visela u boku a krev mi stékala mezi brněním po ruce. Přece to teď neprojedu! Tak blízko svého cíle se nevzdám! Za žádnou cenu! Ječela jsem na sebe v duchu. Ruka se mi rozklepala. Zvedl svoji šavli a ukázal jí na mne. Pomalu se obalila zářivou hmotou, Poslední úder? Zamyslela jsem se a pak si povzdychla. Dobrá tedy. skončeme to. Napnula jsem se do plné výšky a zvedla pravou ruku. Vzduch kolem šavle se zamihotal. Chvíli jsme tak stáli, než jsme se rozběhli. Skok po skoku. Šavle se střetly. Neslyšela jsem jediný zvuk. Jako kdyby se samotný čas od nás odvrátil. Pak bylo slyšet skřípění. Následované ohlušujícím výbuchem. Letěla jsem zpátky vzduchem. Šavle mi vyletěla z ruky. Zaklonila se mi hlava. Zády jsem zabrzdila v hlíně. Alespoň Ailie je v bezpečí. Pomyslela jsem si a ztratila vědomí.
Probrala jsem se v cele. Byla tam naprostá tma. Ani malinkaté okýnko tam nebylo. Ruce jsem měla zvednuté v okovech šikmo nahoru za záda. Klečela jsem. Na sobě jsem měla jen blůzku a krátké kalhoty, co jsem měla pod brněním. Zaklela jsem. Zvedla jsem hlavu a alespoň trochu jsem si protáhla krk. V levé ruce mi prudce bodalo. Takže se neobtěžovali s ošetřováním. Zamrkala jsem, když se náhle rozrazily dveře a dovnitř vniklo světlo. Přivřela jsem oči. Dovnitř vešel vysoký tmavovlasý elf. Generál osobně. To je ale div. Ušklíbla jsem se. Sešel po několika schodech ode dveří dovnitř do mé cely.
„Ectare, Ectare... co mi to děláš?“ povzdychl si a založil ruce za zády. Nadzvedla jsem hlavu.
„Já? Já nic,“ odsekla jsem a samotnou mě překvapilo, jak můj hlas přetékal zlobou a bezmocí. Trochu jsem chraptěla a toho si okamžitě všiml.
„Ach, koukám, že to myslíš vážně, když zacházíš tak daleko...“ sjel pohledem k okovům. Až teď mi došlo, že odsávají i ten trošek magie, co jsem měla. Jen jsem zavrčela a probodla ho pohledem.
„Proč si to tak ztěžuješ? Jsi čistokrevná... vůbec to nechápu,“ řekl a přešel ke mně.
„Nechci být součástí vaší cesty utrpení,“ odsekla jsem a blýskla po něm pohledem. Chytil mě za bradu a zadíval se mi do očí.
„My ti nechceme tolik ublížit, ale nedáváš nám jinou možnost,“ řekl jemně. Odrfrkla jsem si.
„O jednu oběť míň či víc... Co VÁM na tom sejde?“
„Je pravda, že se naše hlavní magie zakládá na obětech, ale jsou nutné a vybírány jsou pečlivě. A není jich mnoho. Dělá se to tak celá léta... proč se po těch letech bouříš?“ řekl klidným hlasem. Prudce jsem zavřela oči a vyškubla jsem se mu.
„Nesnaž se mě ovlivnit! Snažím se dostat z tohohle krvavého šílenství! Ze státu ovládaném tyrany! A taky se dostanu! Já...“ kousla jsem se do rtu a otevřela váhavě oči. Řekla jsem příliš mnoho. Nadzvedl obočí. U elfa to většinou znamená hluboký údiv. Na hlase mu to ale nebylo znát.
„A můžeš mi prozradit, jak se chceš z tohohle krvavého šílenství dostat?“ Sklonila jsem hlavu a mlčela. Tohle nesmím za žádnou cenu prozradit!
„Jen by mě to zajímalo. A bude lepší pro tebe, když to řekneš.“ Dál jsem mlčela. Zhluboka se nadechl a pak si povzdechl.
„Škoda, mohlo to dopadnout dobře,“ řekl a přešel ke stolu u stěny. Zaťala jsem zuby. Hlavně se musím držet svého cíle.
Po dlouhých hodinách to konečně vzdal.
„Rozmysli si to, vrátím se zase zítra,“ řekl a přešel ke dveřím. Plivla jsem směrem k němu. Pokrčil rameny a odešel. Zase nastala v cele tma. Oddechovala jsem a snažila jsem se dostat krev z očí. Po chvíli jsem to vzdala. Přemohla mě únava, vyčerpání a zranění. Omdlela jsem.
Probudilo mě opatrné cvakání. Chvíli mi trvalo, než se vůbec rozběhl mozek a došlo mi, kde jsem. Zvedla jsem s námahou hlavu. Pořád byla tma a tak jsem napínala alespoň sluch. Cvakání se zcela zřetelně ozvalo znova. Napnula jsem zbylé síly a trochu jsem se nadzvedla. Najednou se objevil slabý proužek světla. Nějak mi nemohlo dojít, co se to děje. Proč nejdou dovnitř? Nebo dveře nezaklapnou? Uvažovala jsem, přimhouřila jsem oči. Chvilku se nic nedělo a pak se drobná postava protáhla štěrbinou.
„Ectare...“ ozval se slabý hlásek. Zaklepala jsem hlavou. Tohle...!
„Ailie?“ zachraptěla jsem, abych se ujistila, že se mi to nezdá.
„Pššš, nemluv,“ ozvala se těsně u mne a já pocítila její opatrné dotyky.
„Jak...?“ zašeptala jsem a uvolnila jsem se. Dopadla jsem zpátky na kolena.
„Našla jsem spojence,“ řekla mi a ťukla do řetězů. Rozpadly se a mně se uvolnily ruce. Nečekala jsem to a tvrdě jsem dopadla na zem.
„Tak pojď! Honem... vstávej!“ pobízela mě víla. Zůstala jsem ležet.
„Ailie, já nevím.... nevím... jestli mám dost síly... se vůbec zvednout...“ chraplala jsem. Ailie nade mne sletěla a zavířila křídly, sesypal se na mě vílí prach a pak mě ještě břinkla do hlavy.
„No tak! Tohle přece nic není, ne? Nebo jsi už zapomněla co chceš dokázat?“ Jako kdyby mi v hlavě cvakla spojka. Přece jsem to nevydržela nadarmo, ne? Přece tohle...TOHLE! Vydala jsem ze sebe výkřik a nadzvedla se na rukou. Tohle je celé součástí mého úniku, ať si ten tyran říká co chce! Zavrčela jsem a zvedla jsem se. Opřela jsem se o stěnu. Ailie nadšeně zatleskala.
„To je ono!“ lítala kolem mé hlavy. Chabě jsem se usmála a pak jsem se zamračila.
„Nehodlám se vzdát! Takhle ne!“zavrčela jsem a začala se posouvat kolem zdi směrem ke stupínku s východem. Tohle nic není. Vyjdu ven a dostanu se konečně z téhle krvavé lázně! Pokračovala jsem. U stupínku jsem vyplivala krev z úst, ale začala jsem stoupat. Vytáhla jsem se až ke dveřím. Opřela jsem se do dveří a o něco zvětšila mezeru, kterou se dovnitř protáhla Ailie. Ta proletěla za mnou. Zamžourala jsem, když mě ostré světlo oslepilo. Nějakou dobu mě víla vedla chodbou skoro slepou. Zaslechla jsem hluk boje a nadávky. Nějak to nastartovalo další energii, o které jsem vůbec nevěděla. Odlepila jsem se od zdi a první se rychlými kroky vydala k místu boje. Ailie se spokojeně usmála a následovala mě. Prošla jsem do velké haly. Hlavní síň, odsud se ozýval hřmot. Když si mé oči zvykly na světlo, musela jsem zalapat o dechu. Dva čarodějové... jen oni drželi v šachu celý oddíl temných elfů. Zamrkala jsem. Myslela jsem, že je to mým vnímáním situace, ale mýlila jsem se. Elfové se skutečně nemohli hýbat. Mohl za to čaroděj, několik stop nad zemí, neviditelný větřík si pohrával s jeho vlasy. Ruce měl roztažené a dlaně mu svítily. Všimla jsem si druhého čaroděje, který spěšně kreslil něco na zemi. Na okamžik se zdálo, že i on se zastavil. Pak ale pominul. Ozval se hlasitý výbuch. Přikryla jsem si obličej loktem. Hnědovlasý čaroděj dopadl ze vzduchu na kolena a v ten okamžik se k nim vyřítili elfové. Ale do cesty se jim postavila ohnivá zeď, která se zvedla ze znaků na zemi. Vzápětí zhasla všechna světla. Místnost byla strašidelně osvětlena jen od plamenů ze stěny. Rozešla jsem se. Od nehybného těla na zemi jsem si vzala šavli. Nedívala jsem se po obličejích, na to jsem neměla žaludek. Došla jsem k nim.
„Povídání nechme na jinou příležitost,“ řekl Meky a rychle se vydal k východu.
„Ano pojďme,“ usmál se Karl a vydal se za ním. Jen jsem kývla a následovala je. Spěchali jsme chodbami a podle směru jsem usoudila, že míříme k jižní brance. Chytrý tah. Když jsme byli skoro tam, tak jsem za námi zaslechla hluk. Nebyla jsem jediná. Přidali jsme na rychlosti. Už jsem rozpoznávala chodby, za ohybem je východ. Zabrzdila jsem a otočila jsem se právě včas, abych uhnula šavli, která mířila na má záda. Uskočila jsem a rychle svou zbraní zajela dotyčnému pod brnění. Protočila jsem se a další dva srazila lokty. Dalšího jsem chytla a hodila ostatním do cesty. V ruce mi varovně zaškubalo. Otočila jsem se a proběhla chodbou k brance z hradu. Proletěla jsem otevřenými dveřmi a Karl je za mnou zabouchl. Beze slova jsme se vydali pryč od hradu podzemní chodbou. Dostali jsme se na vzduch. Otočila jsem se k hradu, už byl docela daleko. Nad věžemi jsem neviděla žádné hlídky. Začalo mi to vrtat hlavou. Štěnice! Blesklo mi hlavou. Zastavila jsem se a začala se prohledávat. Nenahmatala jsem nic podezřelého. Čarodějové taky zastavili a překvapeně mě pozorovali. Podívala jsem se na ně.
„Umíte kouzlo s názvem “hlídač“?“ zeptala jsem se. Podívali se po sobě. Nakonec Meky kývl. Místo odpovědi jsem zvedla ruce a vybídla ho posunkem brady.
„Ale v tvém stavu...“ namítl Karl. Přivřela jsem oči.
„Jestli za sebou chcete mít okamžitě celou armádu...“ pokrčila jsem rameny. Karl si povzdechl a Meky ke mně přešel. Položil dlaň, za má záda a před mou hruď tak, že mě měl mezi nimi. Nechal je zažhnout a se soustředěným výrazem, pomalu postupoval kolem jednotlivych částí mého těla. U mého ramene z jeho dlaně šlehl záblesk a zaryl se do něj. Ani jsem nemrkla, jen sebou trochu cukla. Kývla jsem hlavou a z opasku mu vyndala dýku. Rychlým pohybem jsem rozřízla kůži a hrotem jsem vyndala červenou kuličku. Ailie se mi snesla před rameno a zastavila krvácení. Dýky jsem otřela a vrátila jí otřesenému majiteli. Kuličku jsem hodila do blízkého potůčku. Spokojeně jsem sledovala, jak ji okamžitě uchvátil proud. Usmála jsem se. Čarodějové sledovali zvlnění mých rtů a byli ještě více překvapeni, jestli to vůbec šlo.
„Jdeme ne?“ zavelela jsem a prudce jsem se otočila. V tom okamžiku moje tělo začalo protestovat. Podlomily se mi nohy a svezla jsem se k zemi.
Když jsem se probrala tentokrát, bylo mi teplo. Pohnula jsem se a otevřela oči. Ránu na ruce jsem měla ovázanou a drobné ranky vyléčené. Někde blízko hořel oheň. Zamžourala jsem směrem k němu. Zjistila jsem, že je několik kroků ode mne a že jsem v jeskyni. Karl ležel schoulený u ohně a spal. Mekyho jsem neviděla a tak jsem usoudila, že je na hlídce. Ani Ailie jsem nikde neviděla. Opatrně jsem se nadzvedla a sedla jsem si. S úlevou jsem zjistila, že to jde. Vstala jsem a vyšla východem z jeskyně. Ovanul mě večerní vánek. Rozhlédla jsem se. Kolem jeskyně byl všude jen les. Do tváře se mi vkradl spokojený výraz.
„Koukám, že se zotavuješ rychle,“ ozval se za mnou tichý hlas. Otočila jsem se. O stěnu kousek dál v jeskyni se opíral Karl, tiše mě pozoroval.
„Probrala jsem se teprve před chvíli,“ odvětila jsem a usmála jsem se. Odlepil se od stěny a přešel ke mně.
„Je zvláštní vidět elfa se usmívat,“ řekl. Zamrkala jsem a úsměv mi zmizel z tváře. On mě bere jen jako elfa? Ani nevím proč, ale zamrzelo mě to.
„Chtěl bych si to zapamatovat,“ pokračoval a opravdu, hypnotizoval mě pohledem, jako kdyby si to chtěl vrýt do paměti. Znovu jsem vykouzlila na tváři úsměv, pozorovala jsem ho. Odněkud se vzedmul ten nejsilnější pocit, který jsem kdy měla. Byla to neskonalá touha. Touha, vzít ho za ruku, rozběhnout se a zastavit v lidském světě. Žít zcela normální život. A nikdy se neohlídnout zpět. Nadechl se, že něco řekne, ale v tu chvíli se vrátil Meky s Ailie.
„Už se blíží,“ řekl čaroděj a já neochotně odtrhla pohled od Karlovy tváře.
„Kdo?“ zeptala jsem se.
„Hlídky, našli nás,“ řekl a přejel mě pohledem, „uvnitř je oblečení, sice nic moc, ale stále lepší než tohle...“ poukázal na roztrhanou blůzu a zakrvácené kalhoty. Kývla jsem na souhlas a vrátila se do jeskyně. Opravdu jsem z druhé strany lůžka našla hromádku oblečení. Bylo to lehké brnění pro kouzelníky. Mrzelo mě, že jsem přišla o elfské brnění, ale co nadělám. Převlékla jsem se tedy do tmavě zelených kalhot s halenou a přes to si navlékla hnědé kožené brnění. Nakonec jsem se zamyslela a pak z přikrývky odtrhla pruh látky a převázala si jím špičky uší. Vytvořilo mi to hnědou čelenku. Zbylými cáry jsem se nezabývala a nechala jsem je splynout na záda. Mezitím dovnitř proklouzli čarodějové a uhasínali oheň a sbírali věci. Zamračila jsem se. Neměla jsem žádnou zbraň. Musela jsem se s tím smířit a šla jsem jim pomoci. Zhodnotili můj vzhled uznalým pokýváním a vyrazili jsme. Nevěděla jsem kam, ale neptala jsem se. Uvědomovala jsem si vážnost situace.
Zarazila jsem naší skupinku. Můj citlivý sluch zaregistroval pohyb. Ostatní ztuhli a zadívali se na mě. Mávla jsem rukou šikmo za nás. Čekali jsme, jestli se pohyb přiblíží. Napřed bylo ticho, ale pak se ozval šramot. Podívala jsem se na Ailie. Kývla hlavou a zmizela nám z očí. Za chvíli byla zpět a mračila se.
„Oddíl elfů, v červeném. A v dálce se něco blýskalo, nebudou sami,“ hlásila. Čarodějové se po sobě podívali.
„Proč jsi nás hledala?“ zeptal se zcela náhle Meky. Zamrkala jsem.
„Chci... POTŘEBUJI se dostat z tohoto světa,“ odvětila jsem. Ruce se mi rozklepaly. V mém nitru najednou silně zahořela naděje.
„Proč? Tam kam se chceš tak moc dostat nevládne magie, vládne tam věda a špína,“ namítl a pozoroval mě.
„Nikdo mě nebude pronásledovat, nikdo nebude toužit po tom, abych byla hned mrtvá.“
„Nejsou tolerantní, i tam vládne zlo. A bytosti jako ty jsou tam jen mýtus.“
„Můžu se schovat.“
„Stejně jako tady...“
„Nebudu muset nosit brnění. Nikdo nebude vědět, kdo jsem. Zůstanu na jednom místě a pokusím se zabydlet a...“ hlas se mi zadrhl v hrdle. Když si mě zpytavě prohlídl Karl, tak jsem se mírně zarděla a sklopila zrak.
„Dobrá, vidím, že po tom doopravdy toužíš…“ konstatoval Meky.
„Uděláme výjimku a vezmeme tě tam,“ dodal Karl s úsměvem. Zatočila se mi hlava a srdce prudce rozbušilo.
„Já...já…“ hledala jsem slova.
„Má to samozřejmě podmínky,“ řekl nevzrušeně Meky. Karl si povzdechl.
„Ano to ano, nesmíš to nikomu říct...“
„... jestli už jsi neřekla...“ skočil mu do řeči zase Meky a hodil po mně výhružný pohled. Zavrtěla jsem hlavou, že jsem to nikomu neřekla.
„...nesmíš se na druhé straně prozradit, nebudeš mít možnost vrátit se a nesmíš ovlivňovat lidi magií a vlastně ji nesmíš používat skoro vůbec,“ pokračoval Karl.
„Jen pokud by bylo v ohrožení tvoje krytí,“ upřesnil Meky. Kývla jsem, že rozumím.
„Tak teď musíme utéct,“ uchechtl se Karl a vyrazil první. S hlavou plnou roztěkaných myšlenek jsem ho následovala.
Po několika úmorných dnech, jsem konečně poznala cestu k jedné z hospod na trase hranice. Stejně jako to čarodějové dělali vždy, vešli do hospody a objednali si jídlo. Najedli se a ještě mi něco přinesli do lesa, kde jsem na ně kvůli bezpečnosti čekala. Pak se vydali na místo, kam jsem je tolikrát sledovala. Začínala jsem být zvědavá, proč se mi pokaždé ztratili. Došli jsme na louku. Já jsem zastavila, oni šli dál. Zastavili se až uprostřed, Meky položil ruku na zem a na zemi se rozsvítil obrovský znak na zemi. Zamrkala jsem. Podle stavby pečetě jsem poznala, že je to jedna z pečetí Avarise Země, toho nejdůležitějšího v našem světě. Zrovna, když se do druhé půlky postavil Karl, tak nad námi něco prosvištělo. Zvedla jsem oči k obloze, moje oči zachytily démona, potvory, co slouží temným elfům. Rozběhla jsem se k čarodějům. Moje varování ale ani nebylo třeba. Oba už nepřítele zpozorovaly. Na obloze se objevili další dva... ne tři další. Napnula jsem zrak a zalapala po dechu. Nebyli to démoni... tohle byli... letecké hlídky. Utvořili na obloze formaci a začali prudce klesat. Zajela jsem rukou k pasu a nahmátla prázdno. Zamračila jsem se a tázavě jsem se podívala na Ailie. Pokrčila jen rameny a vzlétla. Začala nad námi třepotat křídly a uvolňovat tak vílí prach.
„Hlavně nás odsud dostaňte,“ křikla jsem na čaroděje a roztáhla ruce. Jakmile se zlatavý prach dotkl mé kůže, má zásoba magie okamžitě stoupla. Roztočila jsem se a kolem mne a skupiny se začala utvářet překážka, která nás zároveň schová a ubrání. Byla jsem zcela soustředěná na kouzlo, které je hodně složité, a tak jsem si nevšimla, že letci natahují luky. Vystřelili a já dokončila kouzlo. Oddechla jsem si, stihli jsme to. Viděla jsem před námi do země zapíchnuté tři šípy. Najednou mi pod nohama zmizel ten znak. Zamrkala jsem a začal ve mně hlodat divný pocit, otočila jsem se. Na tváři mi zamrzl radostný úsměv a jen jsem šokovaně zírala na tu scénu. Jeden šíp přece jen našel cíl. Karlovi z boku trčel ozdobný konec šípu. Zrovna se kácel k zemi, Meky přiskočil a podepřel ho. Jedním skokem jsem byla u nich a prohlédla ránu. Šíp čistě prošel. Možná to není tak zlé! Zvedla jsem pohled k jeho obličeji. Díval se na mě a v očích měl zvláštní výraz. Povzbudivě jsem se usmála a rychle uhnula pohledem. Pomohla jsem Mekymu ho posadit. Nevnímali jsme hlídky, které pročesávaly louku a hledaly nás. Zatlačila jsem na konec šípu v ráně a vytáhla ho opatrně ven. Ránu jsem stlačila a rychle převázala látkou z čelenky.
„Není to tak zlý,“ zašeptala jsem. Karl mě chytil za ruku, chtě nechtě jsem se na něj podívala. Usmíval se a pořád měl v očích ten zvláštní výraz. Najednou se mu v koutku objevil stroužek krve. Cukla jsem. Ale ne! Přece nepoužili...! Sklonila jsem se k šípu a natočila ho ve světle. Zaleskl se a po dřevě se vydala poslení kapka tekutiny z hrotu. V duchu jsem zaklela a nadávala, že nemám svůj opasek z brnění.
„Seženu ti protijed,“ ujistila jsem ho a šíp položila na zem.
„Já... cítím to,“ zasípal potichu a hledal kontakt s mým pohledem, „ nemáš šanci ho sehnat tak rychle viď?“ Konečně jsem se na něj podívala.
„Splníš mi poslední přání?“ zeptal se potichounku, jen jsem kývla hlavou, „usměj se, usměj se na mě, ať si to můžu zapamatovat.“ Šokovaně jsem na něj zírala, ale i tak se mi nějak povedlo vykouzlit na tváři úsměv.
„Je jen tvůj,“ zašeptala jsem. Překvapivě silně si mě najednou přitáhl a rychle přitiskl rty na ty moje. Zamrkala jsem a vyvalila oči, ale pak jsem se uvolnila a poddala se mu. Usmál se a pohladil mě po tváři.
„Pokračuj...“ zašeptal a jeho stisk mizel. Podepřela jsem ho a podívala se na Mekyho. Mračil se a tupě zíral někam skrz nás. Zvedla jsem se a Karlovo tělo jsem měla v náručí.
„Můžeme se přenést?“ zeptala jsem se s nadějí. Zavrtěl hlavou.
„K otevření pečeti jsou potřeba dva,“ kývla jsem a zamračila jsem se. Podívala jsem se na hlídky a vymýšlela, co teď. Najednou jsem sebou trhla, jako blesk z čistého nebe, jsem si uvědomila, že pečeť pod nohama cítím. Že cítím, jak mi pod nohama teple pulzuje. Stočila jsem hlavu na Mekyho.
„Myslím, že to půjde,“ řekla jsem a přešla na místo, kde se teplo stáčelo a předtím jsem viděla stát Karla. Meky na mě nechápavě zíral, a těkal pohledem ode mne na něj v mé naruči, na pečeť a znova na mě. Pak pochopil.
„Nemyslel jsem si, že zrovna on...“ zatřásl hlavou a přešel do druhé půlky pečetě. Znovu se objevila a zrovna tu chvíli si vybralo moje kouzlo, aby selhalo. Hlídky strnuly a ohlídly se na nás. Zavrčela jsem a samovolně se ze mě začala uvolňovat nově získaná moc. Znak zasvítil, blikl a nejednou jsme stáli někde jinde. Taky tady byla louka, ale nad korunami stromů se vypínaly vysoké šedé budovy. Vzduch zde byl těžký a skoro nedýchatelný, ale pro mě to v tom momentu bylo jako ráj. Konečně... Lidský svět... Konec mých potíží... Proč ale vše musí být vykoupeno utrpením? Proč se mi musí splnit jen jedna touha? Oči se mi poprvé v životě zalily slzami a víc jsem si k sobě přitáhla jeho tělo.
EPILOG
Protáhla jsem se a vylezla z postele. Přešla jsem k velkému oknu v mé ložnici. Vyhlédla jsem na čilý ruch na ulici. Usmála jsem se. Jen v bílém pyžamku jsem seběhla do kuchyně.
„Dobré ráno.“
„Dobrý.“ „Ahoj“ ozvaly se hlasy mých společníků a spolubydlících. Ailie, která na sebe vzala lidskou podobu se oháněla u linky. Meky seděl u stolu a probíral se stránkami novin.
„Víš, že tenhle týden jdeme kontrolovat?“ zeptal se mě, aniž by zvedl pohled od řádků novin.
„Neboj, tohle vím, jen se dojdu obléct,“ řekla jsem a s toustem v ruce jsem se vrátila do ložnice. Otevřela jsem skříň. Probrala jsem se šaty a vytáhla ze skříně poslední ramínko. Převlékla jsem se do lehkého čarodějnického brnění. Čelenka se stala samozřejmostí. Vrátila jsem se dolů, Meky už na mne v černém hábitu čekal. Prošli jsme bytem a proplížili se domem až ke sklepu.
„Tak zase za týden,“ rozloučila jsem se a vešla dovnitř.
„Vraťte se celí,“ usmála se Ailie a zamkla za námi. Přikrčili jsme se a rozzářili pečeť na zemi. Musíme zkontrolovat všechny pečeti. Až pak se můžeme vrátit zase ke klidnému životu. Alespoň na tři týdny.
„A nevnímáš mě!“ postěžovala si vysokým hláskem, ruce si založila v bok a její obličejík s jemnými rysy se na mne mračil. Pokožka jí poblikávala a za ní se ve vzduchu třepotal svítivý prášek. Zavrtěla jsem hlavou.
„Promiň,“ řekla jsem. Okamžitě se zase usmívala. Přistála mi na černých vlasech a zasmála se.
„Proč něco neděláš? Pořád tady jen sedíš a přemýšlíš, to se vůbec nepodobá někomu jako ty...“
„Komu jako já?“ zašilhala jsem nahoru a usmála se. Sehnula se a štípla mě do špičatého ucha.
„Temná elfka by měla být víc aktivní,“ zamyslela se a klátila nohama , „ určitě,“ kývla si na dosvědčení svých slov.
„Co ty o tom můžeš vědět?“ zasmála jsem se. Tuhle malou vílu jsem jednou zachránila, když se rozhodla prozkoumat svět poněkud důkladněji. Od té doby se mě drží a nikdy mě neopustila. Opravdu se nad tím musím pozastavovat, vzhledem k tomu, že jsme velmi zvláštní dvojice, já – temná elfka, utečenec a ona – víla, které se nám na rozdíl od našich příbuzných obloukem vyhýbají, protože nejsme zas tak magicky založení tvorové.
„No, moc ne, ale slýchala jsem o vás,“ řekla a sletěla mi na rameno. Uchechtla jsem se.
„Kdybych byla taková, o jakých jsi slýchávala, tak už jsi dávno v kleci, a využívá se tvůj kouzelný prach.“
„Mám štěstí, že taková nejsi,“ zazubila se a pokrčila rameny.
„No vidíš, tak mě nemůžeš srovnávat s tím, co jsi slyšela...“
„Dobrá, vzdávám to,“ povzdychla si a zavrtěla se. I pod její vahou zachrastilo brnění, které jsem měla na sobě. Protože jsem neopustila řady svého národa zrovna s jejich svolením, tak musím být pořád v pozoru, proto tmavě červené brnění ani nesundavám. Shlédla jsem ze své pozorovatelny. Všude byl klid. Na mne až moc. Zamračila jsem se a zvedla se, vyhoupla jsem se na vrcholek skály.
„Kam jdeme?“ zeptala se víla a vznesla se do vzduchu.
„Přesouváme se, nelíbí se mi to tu, jsme tady už moc dlouho,“ řekla jsem jí a svižným krokem vyrazila na druhou stranu plochého místa. Udělala jsem ale jen několik kroků, když jsem zaslechla pohyb. Okamžitě jsem strnula na místě a zaposlouchala se. Ruka už mi sama sjela nad jílec šavle, co mi visela u boku. Čekala jsem. Zaslechla jsem hovor. Uvolnila jsem se a Ailie nás obletěla a zatřepotala křídly. Kmitáním kouzelného prachu, jsme zprůhledněli a čekali na příchozí. Na louku vystoupili dva čarodějové, prudce gestikulovali a o něčem se hádali.
„Vždyť říkám, kdyby se mezi veřejnost rozneslo, že žijeme hned vedle úplně jiného světa, tak by z toho byl malér, vem si to, svět plný bytostí, které neznají magii!“
„Ano, bylo by to veliké lákadlo, ale uvaž, takhle to praskne a my nebudeme připraveni. Když určíme hlídače hranic a prozradíme to, tak budeme mít šanci to uhlídat...“
„Ale zase znáš černokněžníky, když o tom budou vědět, co se asi stane?“
„No... to by se muselo uhlídat...“
„Je to hloupost, říkám ti!“
„Hele, to by se muselo zvládnout, co budeme dělat, když se to provalí a my nebudeme mít nic připraveno?“ Zastavili se na okraji loučky a hádali se o tom, jestli to říct, či neříct. Já je napjatě poslouchala a mozek mi jel na plné obrátky. Ještě jeden svět? Kde neni magie? Nikdo by mě tam nehonil? Můžu se tam dostat? JAK? Potichu jsem se k čarodějům připlížila o kousek blíž.
„No stejně s tím nic neuděláme, my jen hlídáme magické pole mezi světy,“ povzdychl si jeden z čarodějů.
„No jo, máš pravdu, pojď, musím zkontrolovat pečeť u Lajanského lesa..,“ řekl ten druhý a oba se otočili a odcházeli. Skoro jsem na ně křikla ať počkají, ale včas jsem se zastavila. Vztekle jsem nakopla kamínek na zemi. Copak se víc nedozvím? Teda to nemyslí vážně!!!! Ailie zrušila své kouzlo a zvláštně se na mne podívala.
„Ectare? Jsi v pohodě?“ Sjela jsem k ní pohledem.
„Jo, proč?“
„Jen že jsi celá bledá a klepeš se,“ řekla a znovu se na mne pátravě podívala. Narovnala jsem se a zatla ruce v pěst.
„Musím se dostat do lidského světa!“ řekla jsem. Ailie napnula křidélka, až se propadla o několik stop vzduchem dolů a zalapala po dechu.
„COŽE?“
„Musím se tam dostat,“ kývla jsem hlavou.
„A nepřeskočilo ti náhodou?“ Neřekla jsem na to nic a rychlým klusem jsem vyrazila do lesa. Podívám se po těch čarodějích.
„Hele vzdej to, je to sice hezký cíl, ale nemožný. Zase jsme je ztratili,“ řekla Ailie a přistála mi na nárameníku. Zavrtěla jsem hlavou a sklonila se k zemi. Projela jí pátrací vlna. Zaťala jsem vztekle zuby. Chtě nechtě musela jsem uznat, že jsem je ztratila. Naštvaně jsem se zvedla. To přece není možný. Vždy chytím stopu, ale vždy se záhadně ztratí.Prostě se po nich slehne zem. Proklela jsem je a zvedla hlavu k obloze. Jak už je to douho? Týden? Měsíc? Je to rok? Stále je jen hledám a hledám. Pokaždé je to stejné. Čarodějové, o kterých jsem zjistila, že se jmenují Karl a Meky, se objeví v hospodě, chvíli spolu klábosí a dají si něco k jídlu, zapijí to několika panáky a vyrazí ven. Pokaždé je sleduji a POKAŽDÉ se mi ztratí. To samé se opakuje pořád dokola. Podle hospod, které navštěvují jsem si nakreslila hrubý plánek, kudy by mohla hranice procházet. Chtěla jsem je oslovit, ale nedostala jsem se k tomu. Zkoušela jsem to, ale opět... se mi ztratili...ach jo... Je čas na další hospodu v řadě. Narovnala jsem se a vyrazila do hospody, která je další na trase. Ailie si povzdychla a následovala mě. Došla jsem do hospody a vklouzla dovnitř. Sedla jsem si na kraj baru, hned u zdi. Víla se schovala za moje záda, aby nebyla moc vidět. Rozhlédla jsem se po lokálu. Seděli tam všichni možní a nemožní tvorové. Rozpoznala jsem dokonce několik kentaurů. V hospodě? Kentaurové? Podivila jsem se, ale dál jsem to něřešila. Věděla jsem, že dřív nebo později přijdou i čarodějové. Znovu jsem pohledem přejela dění uvnitř hospody a natočila jsem se k baru.
„Co to bude?“ otočil se na mne barman. Přejela jsem ho kritickým pohledem. Měl lesklé tmavě hnědé vlasy a usmíval se. Ten moc dlouho nepřežije. Myslela jsem na to a objednala si pití. Opřela jsem se tak, abych viděla na dveře. Za chvíli přede mnou stála sklenička. Ailie zpoza mne vykoukla.
„Ty se jednou uchlastáš.“
„No jo, lepší než umřít na důsledek nedostatku vnitřností,“ ušklíbla jsem se.
„To není vtipný,“ zadurdila se.
„To taky nebyl vtip,“ odsekla jsem jí zrovna když dva zmínění vešli do hospody. Pokynula jsem k nim hlavou a sledovala je. Sedli si k oknu a jako vždy si objednali něco k jídlu. Začali se hlasitě bavit a smát se. Zvedla jsem se a se skleničkou jsem se přesunula za přepážku, co nejblíž k nim. Zamračila jsem se. Nebylo jim nic rozumět, proto jsem kývla na Ailie. Ta si sedla na trám nad dveře a hlídala, kdy odejdou. Sedla jsem si zpátky k baru.
Zhruba po hodině Ailie blikla a vylétla ze dveří ven. Vzápětí jimi prošli dva čarodějové. Abych nebyla tak nápadná, vytratila jsem se zadním vchodem. Oběhla jsem hospodu a dostala se tak na příjezdovou cestu. Víla mi nechala cestičku z vílího prachu. Zrychlila jsem a běžela za nimi. Zpomalila jsem, až když jsem uviděla malou třepotající se postavičku, vykukující zpoza stromu. Přikrčila jsem se k ní a vykoukla křovím. Uviděla jsem dva čaroděje, jak si bezstarostným krokem vykračují. Sešli z cesty a vydali se po lesní pěšině. Že by dneska...? Dneska že by byl ten šťastný den? Rozklepala jsem se nervozitou a nedočkavostí. Ailie se na mě starostlivě podívala. Nevšímala jsem si jí a plně se soustředila na dva muže před námi. Sešli i z pěšiny a pokračovali mezi stromy. Tiše jsem je následovala. Za chvíli se nám odkryl pohled na strmý útes. Dva čarodějové šli přímo k srázu, aniž by si uvědomovali nebezpečí. Nevěřícně jsem na ně zírala. Chtěla jsem je varovat výkřikem. Zvedla jsem se a nechápavě zamrkala. Byli pryč. Zalapala jsem po dechu. Vždyť jsem z nich nespustila oči! Rozběhla jsem se ke srázu. Naklonila jsem se a shlédla dolů.
„Kam se...?!“ hlesla jsem a dívala se do hluboké propasti.
„Je to stejné jako vždy! Tak kdy to konečně vzdáš?“ zahučela víla nakvašeně a zatahala mě za vlasy. Setřásla jsem jí a prohrábla si vlasy.
„Musí to tady někde být!“ řekla jsem rázně a začala prohledávat stopy. Aile se urazila a posadila se na kámen. Prošla jsem několikrát sem a tam kolem srázu. Zamračeně jsem se snažila něco dostat z paměti stromů kolem. Dostávala jsem stále stejnou odpověď.“ Odebrali se na druhou stranu louky.“ Ale co to znamená??! Víla mě znuděně pozorovala a občas si povzdychla. Zastavila jsem se a zadívala se z útesu pryč. Zavál vítr a nadzdvihl mi vlasy. Naklonila jsem hlavu na stranu. Trhla jsem sebou. Měla jsem strašně divný pocit. Prudce jsem se otočila.
„Ailie jdeme pryč...“ nedořekla jsem. Uprostřed mé věty se na ní snesla klec a z lesa vystoupila eskadra temných elfů. I přes to, že mám světlou pleť, jsem zbledla. To jsem byla až TAK neopatrná? Takovej idiot? Kousek jsem couvla a rozhlédla jsem se. Jsem v jasné nevýhodě. Za mnou sráz a oni drží kraj lesa. Naproti mně vystoupil elf. Podle barvy jeho nárameníků jsem poznala, že jde o vůdce. Probodl mně pohledem.
„Byla jsi neopatrná, Ectare Linan, máme tě na lopatkách,“ řekl pohrdavě. Jeho hlas přímo přetékal zhnusením. Podle elfích měřítek je neopatrnost ta největší hloupost a slabost jaká vůbec může být. To proto, že nikdy nedávají své emoce najevo a můžou uvažovat s chladnou hlavou. Nesnášela jsem ten postoj a sama se chovám úplně opačně. Nejednou jsem takhle z míry vyvedla i proslulé kouzelníky. Ale i tak jsem ho moc nevnímala. Zamračila jsem se. Tak blízko a ten blb mi to zkazí. Všimla jsem si, že se mi klepou ruce. DOST! Zaklela jsem a podívala se na něj. Hlavně to nesmím dát znát. Narovnala jsem se a chladně jsem mu odpověděla.
„Nebyla to neopatrnost. Jen už se nepotřebuji schovávat!“ Byla to blbost, ale nic jiného mě nenapadlo. Pohledem jsem sjela ke kleci s Ailie. Podle toho, jak byla mátožná, jsem usoudila, že ta klec odčerpává její kouzelný prach. Kousla jsem se do rtu. A přesto všechno bych nejraději pokračovala v pátrání po čarodějích. Co teď mám dělat? Elf místo odpovědi vytasil šavli. Povzdychla jsem si. Není cesty ven. Musím bojovat. Znovu jsem se podívala na elfa a pak jsem pokrčila rameny. Ruku jsem položila přes rukojeť své šavle. Postoupila jsem o několik kroků dopředu. Na pokyn velitele se nyní všude kolem blýskal kov. Ruka se mi třásla. Musím se zklidnit, jestli to chci přežít. Zhluboka jsem se nadechla a krátce vydechovala. Několikrát jsem to zopakovala. Zavřela jsem oči a druhou ruku volně svěsila k boku. Uváděla jsem se do vyššího bojového stavu vědomí. Tělo potom vytváří daleko více energie než normálně a umožňuje mi tak pohybovat se bezchybně. Očividně vůdce nepoznal o co se snažím. Okamžitě zaútočil. Ušklíbla jsem se. Pozdě. Bleskově jsem vytasila šavli a tu jeho zaklínila mezi nás. Škubl s ní, ale nebylo mu to nic platné. Otevřela jsem oči a podívala se do jeho. Chvíli jsme takhle nehybní zůstali. Elfí skupina se ošívala a čekala na nějaký výsledek. Stále jsme se nehýbali. Zorničky se nám rozostřily.
*
Stála jsem na malém ostrůvku, na sobě jsme měla šedý rozevlátý hábit. Naproti mně stál elf. Měl na sobě jen kožené kalhoty a hnědou halenu. Kolem nás šumělo moře.
„Nemá smysl odporovat, je nás přesila,“ řekl jemným tichým hlasem.
„Věřím ve svobodnou elfí zemi, která by nebyla pokryta těly. Chci se dostat co nejdál od tohohle masakru,“ odpověděla jsem a i můj hlas zněl potichu a rozléhal se nad hladinou.
„Pokud si myslíš, že utečeš, pak si blázen.“
„Možná jsem blázen, ale nejsem vrah bez svědomí.“
„Svědomí, co to vlastně je? Nic podstatného, jen tě strhává dolů.“
„Svědomí je věc, co tě uvědomí o tom, kdo vlastně jsi. Co ti říká to tvoje?“
„Nech těch planých řečí. Proč jsi tak posedlá vzpříčit se řádu?“ Naštvaně jsem se zasmála.
„Vzpříčit? A řádu?!“
„Řád, který ty roky fungoval. Řád, který tě posílil.“
„Řád, který není řád. Chaos, který se jako řád chová. Chaos, který mi pošlapal život. Který mě strhl dolů a zabředl mě do krvavého koloběhu,“ dořekla jsem a oči se mi nebezpečně blýskly.
„Koukám, že to nemá cenu,“ povzdychl si a vyprostil se z ostrova. Zavřela jsem oči a vrátila se do svého těla.
*
Odskočili jsme od sebe. Postavila jsem se do pozoru. Zakročila jsem si a zvedla ruku se šavlí. Tvářila jsem se klidně, ale uvnitř mne to vřelo. Elf se zatvářil nezúčastněně a dal pokyn ostatním. Ti se vytrhli ze své netečnosti a zaútočili. První útok. Odrazila jsem meč a pootočila se, odrazila šavli a druhou rukou jsem vytáhla dýku. Zarazila jsem ji jednomu do krku a rychle ji zase vyškubla. Odrazila jsem několik dalších ran. Vyskočila jsem do vzduchu a skočila tomu nejbližšímu na ramena. Porazila jsem ho a zarazila do něj šavli. Ustoupila jsem do zadu a přejela jsem pohledem bojiště. Polovina z nich stojí. Alespoň jsem se dostala k lesu. Můžu kdykoli utéct. Pohled mi sjel ke kleci s Ailie. Sakra! Nemůžu ji takhle nechat! Nebyla bych o nic lepší než oni! Nadechla jsem se a zasunula dýku do pouzdra. Ani jsem nezaregistrovala, že je ještě krvavá. Do ruky jsem si nechala sjet čtyři malé nože. Hodila jsem je po skupině a vyrazila hned k nim. Přeskupili se, než stačili zase zabrat linii, tak jsem mezi nimi proběhla. Promiň. Omluvila jsem se v duchu víle a její klec nakopla, Ve vzduchu jsem přeťala zámek a vyskočila jsem. Odhodila jsem její klec do lesa. Kouzlo se zrušilo zničením zámku, takže by měla být v pořádku. Jen doufám, že ji nenajdou. Dopadla jsem na zem a otočila jsem se. O brnění mi zacinkala šavle. Chytila jsem zápěstí elfa a prudce trhla. Ztratil rovnováhu. Ještě ve vzduchu jsem ho kopla do zad, takže se kousek probořil do země. Uskočila jsem od zbývající skupiny elfů. Sykla jsem. Mířil dobře, i přes to, že většinu vyrušilo brnění, tak jsem ránu cítila. Ztrácela jsem cit v ruce. Nedala jsem to znát a ruku spustila k boku. Druhou rukou jsem pevněji chytla šavli a zhodnotila situaci. Jednou rukou nemám šanci to zvládnout. Zavrčela jsem. Asi mi nezbyde jiná možnost, než... Zapíchla jsem šavli do země a položila dlaň na zem. Alespoň jednu výhodu oproti nim mám. Roky prožité s vílou posílily můj magický základ. Zařvala jsem a spřádala magii. Neviditelný proud pročísl trávu na louce. Elfové se rozhlídli a pak zaujali formaci. Vůdce si mě měřil tak pohrdavě, jak jen elf může. Nevšímala jsem si ho a soustředila jsem se na ovládnutí kouzla. Normálně bych použila pečetě, ale to nebude možné. Cukla jsem levou rukou. Ani se nehnula. Další pokusy jsem vzdala. Soustředila jsem se raději na pravou ruku. Bez pečetí rukama to kouzlo musím perfektně ovládnout. Vyslovila jsem první hlásku kouzla. Setmělo se. V šeru nyní byly vidět vlnky magie a zářící kruh pod mou rukou. Zbylí z družiny elfů nevěděli, co dělat, ale vůdce si mě změřil pohledem a začal skládat vlastní kouzlo. Zamračila jsem se. Tak to tedy ne. Vyslovila jsem druhou hlásku a na obloze zahřmělo. Zvedla jsem se a ruku vzpažila. Svítící kruh se stále držel kousek od mé dlaně. Na louku začaly za ohlušujícího hřmění dopadat blesky. Zbylí elfové uskakovali a ti, co nestihli utéct do lesa, zůstali bezvládně ležet na louce. Spustila jsem ruku a vytáhla šavli ze země. Obloha se rozjasnila. Rozhlídla jsem se po louce. Ztuhla jsem. Vůdce pořád stál. Měl jen trochu rozježené vlasy, ale jinak byl v pořádku. Takže to kouzlo stihl. Otevřel oči a nenávistně mě probodl pohledem. Ani jediný sval v jeho obličeji se nepohnul, ale sršel vzteky. Zasyčel něco nesrozumitelného a vrhl se po mně. Intenzita jeho úderů byla neuvěřitelná. Stíhala jsem jen uskakovat a odrážet jeho útoky. Šavlí mi zajel pod brnění na levé ruce. Zaklela jsem a podrazila mu nohy. Uskočila jsem. Pomalu vstal. Stáli jsme mezi těly elfů a měřili se pohledem. On vzpřímeně a se vztekem. Nevím, jestli měl větší vztek z toho, že jsem porazila celou jeho družinu, nebo protože jsem ho donutila kouzlit. Já jsem se zhluboka nadechovala a chytala dech. Byla jsem vyčerpaná po namáhavém kouzle. Levá ruka mi volně visela u boku a krev mi stékala mezi brněním po ruce. Přece to teď neprojedu! Tak blízko svého cíle se nevzdám! Za žádnou cenu! Ječela jsem na sebe v duchu. Ruka se mi rozklepala. Zvedl svoji šavli a ukázal jí na mne. Pomalu se obalila zářivou hmotou, Poslední úder? Zamyslela jsem se a pak si povzdychla. Dobrá tedy. skončeme to. Napnula jsem se do plné výšky a zvedla pravou ruku. Vzduch kolem šavle se zamihotal. Chvíli jsme tak stáli, než jsme se rozběhli. Skok po skoku. Šavle se střetly. Neslyšela jsem jediný zvuk. Jako kdyby se samotný čas od nás odvrátil. Pak bylo slyšet skřípění. Následované ohlušujícím výbuchem. Letěla jsem zpátky vzduchem. Šavle mi vyletěla z ruky. Zaklonila se mi hlava. Zády jsem zabrzdila v hlíně. Alespoň Ailie je v bezpečí. Pomyslela jsem si a ztratila vědomí.
Probrala jsem se v cele. Byla tam naprostá tma. Ani malinkaté okýnko tam nebylo. Ruce jsem měla zvednuté v okovech šikmo nahoru za záda. Klečela jsem. Na sobě jsem měla jen blůzku a krátké kalhoty, co jsem měla pod brněním. Zaklela jsem. Zvedla jsem hlavu a alespoň trochu jsem si protáhla krk. V levé ruce mi prudce bodalo. Takže se neobtěžovali s ošetřováním. Zamrkala jsem, když se náhle rozrazily dveře a dovnitř vniklo světlo. Přivřela jsem oči. Dovnitř vešel vysoký tmavovlasý elf. Generál osobně. To je ale div. Ušklíbla jsem se. Sešel po několika schodech ode dveří dovnitř do mé cely.
„Ectare, Ectare... co mi to děláš?“ povzdychl si a založil ruce za zády. Nadzvedla jsem hlavu.
„Já? Já nic,“ odsekla jsem a samotnou mě překvapilo, jak můj hlas přetékal zlobou a bezmocí. Trochu jsem chraptěla a toho si okamžitě všiml.
„Ach, koukám, že to myslíš vážně, když zacházíš tak daleko...“ sjel pohledem k okovům. Až teď mi došlo, že odsávají i ten trošek magie, co jsem měla. Jen jsem zavrčela a probodla ho pohledem.
„Proč si to tak ztěžuješ? Jsi čistokrevná... vůbec to nechápu,“ řekl a přešel ke mně.
„Nechci být součástí vaší cesty utrpení,“ odsekla jsem a blýskla po něm pohledem. Chytil mě za bradu a zadíval se mi do očí.
„My ti nechceme tolik ublížit, ale nedáváš nám jinou možnost,“ řekl jemně. Odrfrkla jsem si.
„O jednu oběť míň či víc... Co VÁM na tom sejde?“
„Je pravda, že se naše hlavní magie zakládá na obětech, ale jsou nutné a vybírány jsou pečlivě. A není jich mnoho. Dělá se to tak celá léta... proč se po těch letech bouříš?“ řekl klidným hlasem. Prudce jsem zavřela oči a vyškubla jsem se mu.
„Nesnaž se mě ovlivnit! Snažím se dostat z tohohle krvavého šílenství! Ze státu ovládaném tyrany! A taky se dostanu! Já...“ kousla jsem se do rtu a otevřela váhavě oči. Řekla jsem příliš mnoho. Nadzvedl obočí. U elfa to většinou znamená hluboký údiv. Na hlase mu to ale nebylo znát.
„A můžeš mi prozradit, jak se chceš z tohohle krvavého šílenství dostat?“ Sklonila jsem hlavu a mlčela. Tohle nesmím za žádnou cenu prozradit!
„Jen by mě to zajímalo. A bude lepší pro tebe, když to řekneš.“ Dál jsem mlčela. Zhluboka se nadechl a pak si povzdechl.
„Škoda, mohlo to dopadnout dobře,“ řekl a přešel ke stolu u stěny. Zaťala jsem zuby. Hlavně se musím držet svého cíle.
Po dlouhých hodinách to konečně vzdal.
„Rozmysli si to, vrátím se zase zítra,“ řekl a přešel ke dveřím. Plivla jsem směrem k němu. Pokrčil rameny a odešel. Zase nastala v cele tma. Oddechovala jsem a snažila jsem se dostat krev z očí. Po chvíli jsem to vzdala. Přemohla mě únava, vyčerpání a zranění. Omdlela jsem.
Probudilo mě opatrné cvakání. Chvíli mi trvalo, než se vůbec rozběhl mozek a došlo mi, kde jsem. Zvedla jsem s námahou hlavu. Pořád byla tma a tak jsem napínala alespoň sluch. Cvakání se zcela zřetelně ozvalo znova. Napnula jsem zbylé síly a trochu jsem se nadzvedla. Najednou se objevil slabý proužek světla. Nějak mi nemohlo dojít, co se to děje. Proč nejdou dovnitř? Nebo dveře nezaklapnou? Uvažovala jsem, přimhouřila jsem oči. Chvilku se nic nedělo a pak se drobná postava protáhla štěrbinou.
„Ectare...“ ozval se slabý hlásek. Zaklepala jsem hlavou. Tohle...!
„Ailie?“ zachraptěla jsem, abych se ujistila, že se mi to nezdá.
„Pššš, nemluv,“ ozvala se těsně u mne a já pocítila její opatrné dotyky.
„Jak...?“ zašeptala jsem a uvolnila jsem se. Dopadla jsem zpátky na kolena.
„Našla jsem spojence,“ řekla mi a ťukla do řetězů. Rozpadly se a mně se uvolnily ruce. Nečekala jsem to a tvrdě jsem dopadla na zem.
„Tak pojď! Honem... vstávej!“ pobízela mě víla. Zůstala jsem ležet.
„Ailie, já nevím.... nevím... jestli mám dost síly... se vůbec zvednout...“ chraplala jsem. Ailie nade mne sletěla a zavířila křídly, sesypal se na mě vílí prach a pak mě ještě břinkla do hlavy.
„No tak! Tohle přece nic není, ne? Nebo jsi už zapomněla co chceš dokázat?“ Jako kdyby mi v hlavě cvakla spojka. Přece jsem to nevydržela nadarmo, ne? Přece tohle...TOHLE! Vydala jsem ze sebe výkřik a nadzvedla se na rukou. Tohle je celé součástí mého úniku, ať si ten tyran říká co chce! Zavrčela jsem a zvedla jsem se. Opřela jsem se o stěnu. Ailie nadšeně zatleskala.
„To je ono!“ lítala kolem mé hlavy. Chabě jsem se usmála a pak jsem se zamračila.
„Nehodlám se vzdát! Takhle ne!“zavrčela jsem a začala se posouvat kolem zdi směrem ke stupínku s východem. Tohle nic není. Vyjdu ven a dostanu se konečně z téhle krvavé lázně! Pokračovala jsem. U stupínku jsem vyplivala krev z úst, ale začala jsem stoupat. Vytáhla jsem se až ke dveřím. Opřela jsem se do dveří a o něco zvětšila mezeru, kterou se dovnitř protáhla Ailie. Ta proletěla za mnou. Zamžourala jsem, když mě ostré světlo oslepilo. Nějakou dobu mě víla vedla chodbou skoro slepou. Zaslechla jsem hluk boje a nadávky. Nějak to nastartovalo další energii, o které jsem vůbec nevěděla. Odlepila jsem se od zdi a první se rychlými kroky vydala k místu boje. Ailie se spokojeně usmála a následovala mě. Prošla jsem do velké haly. Hlavní síň, odsud se ozýval hřmot. Když si mé oči zvykly na světlo, musela jsem zalapat o dechu. Dva čarodějové... jen oni drželi v šachu celý oddíl temných elfů. Zamrkala jsem. Myslela jsem, že je to mým vnímáním situace, ale mýlila jsem se. Elfové se skutečně nemohli hýbat. Mohl za to čaroděj, několik stop nad zemí, neviditelný větřík si pohrával s jeho vlasy. Ruce měl roztažené a dlaně mu svítily. Všimla jsem si druhého čaroděje, který spěšně kreslil něco na zemi. Na okamžik se zdálo, že i on se zastavil. Pak ale pominul. Ozval se hlasitý výbuch. Přikryla jsem si obličej loktem. Hnědovlasý čaroděj dopadl ze vzduchu na kolena a v ten okamžik se k nim vyřítili elfové. Ale do cesty se jim postavila ohnivá zeď, která se zvedla ze znaků na zemi. Vzápětí zhasla všechna světla. Místnost byla strašidelně osvětlena jen od plamenů ze stěny. Rozešla jsem se. Od nehybného těla na zemi jsem si vzala šavli. Nedívala jsem se po obličejích, na to jsem neměla žaludek. Došla jsem k nim.
„Povídání nechme na jinou příležitost,“ řekl Meky a rychle se vydal k východu.
„Ano pojďme,“ usmál se Karl a vydal se za ním. Jen jsem kývla a následovala je. Spěchali jsme chodbami a podle směru jsem usoudila, že míříme k jižní brance. Chytrý tah. Když jsme byli skoro tam, tak jsem za námi zaslechla hluk. Nebyla jsem jediná. Přidali jsme na rychlosti. Už jsem rozpoznávala chodby, za ohybem je východ. Zabrzdila jsem a otočila jsem se právě včas, abych uhnula šavli, která mířila na má záda. Uskočila jsem a rychle svou zbraní zajela dotyčnému pod brnění. Protočila jsem se a další dva srazila lokty. Dalšího jsem chytla a hodila ostatním do cesty. V ruce mi varovně zaškubalo. Otočila jsem se a proběhla chodbou k brance z hradu. Proletěla jsem otevřenými dveřmi a Karl je za mnou zabouchl. Beze slova jsme se vydali pryč od hradu podzemní chodbou. Dostali jsme se na vzduch. Otočila jsem se k hradu, už byl docela daleko. Nad věžemi jsem neviděla žádné hlídky. Začalo mi to vrtat hlavou. Štěnice! Blesklo mi hlavou. Zastavila jsem se a začala se prohledávat. Nenahmatala jsem nic podezřelého. Čarodějové taky zastavili a překvapeně mě pozorovali. Podívala jsem se na ně.
„Umíte kouzlo s názvem “hlídač“?“ zeptala jsem se. Podívali se po sobě. Nakonec Meky kývl. Místo odpovědi jsem zvedla ruce a vybídla ho posunkem brady.
„Ale v tvém stavu...“ namítl Karl. Přivřela jsem oči.
„Jestli za sebou chcete mít okamžitě celou armádu...“ pokrčila jsem rameny. Karl si povzdechl a Meky ke mně přešel. Položil dlaň, za má záda a před mou hruď tak, že mě měl mezi nimi. Nechal je zažhnout a se soustředěným výrazem, pomalu postupoval kolem jednotlivych částí mého těla. U mého ramene z jeho dlaně šlehl záblesk a zaryl se do něj. Ani jsem nemrkla, jen sebou trochu cukla. Kývla jsem hlavou a z opasku mu vyndala dýku. Rychlým pohybem jsem rozřízla kůži a hrotem jsem vyndala červenou kuličku. Ailie se mi snesla před rameno a zastavila krvácení. Dýky jsem otřela a vrátila jí otřesenému majiteli. Kuličku jsem hodila do blízkého potůčku. Spokojeně jsem sledovala, jak ji okamžitě uchvátil proud. Usmála jsem se. Čarodějové sledovali zvlnění mých rtů a byli ještě více překvapeni, jestli to vůbec šlo.
„Jdeme ne?“ zavelela jsem a prudce jsem se otočila. V tom okamžiku moje tělo začalo protestovat. Podlomily se mi nohy a svezla jsem se k zemi.
Když jsem se probrala tentokrát, bylo mi teplo. Pohnula jsem se a otevřela oči. Ránu na ruce jsem měla ovázanou a drobné ranky vyléčené. Někde blízko hořel oheň. Zamžourala jsem směrem k němu. Zjistila jsem, že je několik kroků ode mne a že jsem v jeskyni. Karl ležel schoulený u ohně a spal. Mekyho jsem neviděla a tak jsem usoudila, že je na hlídce. Ani Ailie jsem nikde neviděla. Opatrně jsem se nadzvedla a sedla jsem si. S úlevou jsem zjistila, že to jde. Vstala jsem a vyšla východem z jeskyně. Ovanul mě večerní vánek. Rozhlédla jsem se. Kolem jeskyně byl všude jen les. Do tváře se mi vkradl spokojený výraz.
„Koukám, že se zotavuješ rychle,“ ozval se za mnou tichý hlas. Otočila jsem se. O stěnu kousek dál v jeskyni se opíral Karl, tiše mě pozoroval.
„Probrala jsem se teprve před chvíli,“ odvětila jsem a usmála jsem se. Odlepil se od stěny a přešel ke mně.
„Je zvláštní vidět elfa se usmívat,“ řekl. Zamrkala jsem a úsměv mi zmizel z tváře. On mě bere jen jako elfa? Ani nevím proč, ale zamrzelo mě to.
„Chtěl bych si to zapamatovat,“ pokračoval a opravdu, hypnotizoval mě pohledem, jako kdyby si to chtěl vrýt do paměti. Znovu jsem vykouzlila na tváři úsměv, pozorovala jsem ho. Odněkud se vzedmul ten nejsilnější pocit, který jsem kdy měla. Byla to neskonalá touha. Touha, vzít ho za ruku, rozběhnout se a zastavit v lidském světě. Žít zcela normální život. A nikdy se neohlídnout zpět. Nadechl se, že něco řekne, ale v tu chvíli se vrátil Meky s Ailie.
„Už se blíží,“ řekl čaroděj a já neochotně odtrhla pohled od Karlovy tváře.
„Kdo?“ zeptala jsem se.
„Hlídky, našli nás,“ řekl a přejel mě pohledem, „uvnitř je oblečení, sice nic moc, ale stále lepší než tohle...“ poukázal na roztrhanou blůzu a zakrvácené kalhoty. Kývla jsem na souhlas a vrátila se do jeskyně. Opravdu jsem z druhé strany lůžka našla hromádku oblečení. Bylo to lehké brnění pro kouzelníky. Mrzelo mě, že jsem přišla o elfské brnění, ale co nadělám. Převlékla jsem se tedy do tmavě zelených kalhot s halenou a přes to si navlékla hnědé kožené brnění. Nakonec jsem se zamyslela a pak z přikrývky odtrhla pruh látky a převázala si jím špičky uší. Vytvořilo mi to hnědou čelenku. Zbylými cáry jsem se nezabývala a nechala jsem je splynout na záda. Mezitím dovnitř proklouzli čarodějové a uhasínali oheň a sbírali věci. Zamračila jsem se. Neměla jsem žádnou zbraň. Musela jsem se s tím smířit a šla jsem jim pomoci. Zhodnotili můj vzhled uznalým pokýváním a vyrazili jsme. Nevěděla jsem kam, ale neptala jsem se. Uvědomovala jsem si vážnost situace.
Zarazila jsem naší skupinku. Můj citlivý sluch zaregistroval pohyb. Ostatní ztuhli a zadívali se na mě. Mávla jsem rukou šikmo za nás. Čekali jsme, jestli se pohyb přiblíží. Napřed bylo ticho, ale pak se ozval šramot. Podívala jsem se na Ailie. Kývla hlavou a zmizela nám z očí. Za chvíli byla zpět a mračila se.
„Oddíl elfů, v červeném. A v dálce se něco blýskalo, nebudou sami,“ hlásila. Čarodějové se po sobě podívali.
„Proč jsi nás hledala?“ zeptal se zcela náhle Meky. Zamrkala jsem.
„Chci... POTŘEBUJI se dostat z tohoto světa,“ odvětila jsem. Ruce se mi rozklepaly. V mém nitru najednou silně zahořela naděje.
„Proč? Tam kam se chceš tak moc dostat nevládne magie, vládne tam věda a špína,“ namítl a pozoroval mě.
„Nikdo mě nebude pronásledovat, nikdo nebude toužit po tom, abych byla hned mrtvá.“
„Nejsou tolerantní, i tam vládne zlo. A bytosti jako ty jsou tam jen mýtus.“
„Můžu se schovat.“
„Stejně jako tady...“
„Nebudu muset nosit brnění. Nikdo nebude vědět, kdo jsem. Zůstanu na jednom místě a pokusím se zabydlet a...“ hlas se mi zadrhl v hrdle. Když si mě zpytavě prohlídl Karl, tak jsem se mírně zarděla a sklopila zrak.
„Dobrá, vidím, že po tom doopravdy toužíš…“ konstatoval Meky.
„Uděláme výjimku a vezmeme tě tam,“ dodal Karl s úsměvem. Zatočila se mi hlava a srdce prudce rozbušilo.
„Já...já…“ hledala jsem slova.
„Má to samozřejmě podmínky,“ řekl nevzrušeně Meky. Karl si povzdechl.
„Ano to ano, nesmíš to nikomu říct...“
„... jestli už jsi neřekla...“ skočil mu do řeči zase Meky a hodil po mně výhružný pohled. Zavrtěla jsem hlavou, že jsem to nikomu neřekla.
„...nesmíš se na druhé straně prozradit, nebudeš mít možnost vrátit se a nesmíš ovlivňovat lidi magií a vlastně ji nesmíš používat skoro vůbec,“ pokračoval Karl.
„Jen pokud by bylo v ohrožení tvoje krytí,“ upřesnil Meky. Kývla jsem, že rozumím.
„Tak teď musíme utéct,“ uchechtl se Karl a vyrazil první. S hlavou plnou roztěkaných myšlenek jsem ho následovala.
Po několika úmorných dnech, jsem konečně poznala cestu k jedné z hospod na trase hranice. Stejně jako to čarodějové dělali vždy, vešli do hospody a objednali si jídlo. Najedli se a ještě mi něco přinesli do lesa, kde jsem na ně kvůli bezpečnosti čekala. Pak se vydali na místo, kam jsem je tolikrát sledovala. Začínala jsem být zvědavá, proč se mi pokaždé ztratili. Došli jsme na louku. Já jsem zastavila, oni šli dál. Zastavili se až uprostřed, Meky položil ruku na zem a na zemi se rozsvítil obrovský znak na zemi. Zamrkala jsem. Podle stavby pečetě jsem poznala, že je to jedna z pečetí Avarise Země, toho nejdůležitějšího v našem světě. Zrovna, když se do druhé půlky postavil Karl, tak nad námi něco prosvištělo. Zvedla jsem oči k obloze, moje oči zachytily démona, potvory, co slouží temným elfům. Rozběhla jsem se k čarodějům. Moje varování ale ani nebylo třeba. Oba už nepřítele zpozorovaly. Na obloze se objevili další dva... ne tři další. Napnula jsem zrak a zalapala po dechu. Nebyli to démoni... tohle byli... letecké hlídky. Utvořili na obloze formaci a začali prudce klesat. Zajela jsem rukou k pasu a nahmátla prázdno. Zamračila jsem se a tázavě jsem se podívala na Ailie. Pokrčila jen rameny a vzlétla. Začala nad námi třepotat křídly a uvolňovat tak vílí prach.
„Hlavně nás odsud dostaňte,“ křikla jsem na čaroděje a roztáhla ruce. Jakmile se zlatavý prach dotkl mé kůže, má zásoba magie okamžitě stoupla. Roztočila jsem se a kolem mne a skupiny se začala utvářet překážka, která nás zároveň schová a ubrání. Byla jsem zcela soustředěná na kouzlo, které je hodně složité, a tak jsem si nevšimla, že letci natahují luky. Vystřelili a já dokončila kouzlo. Oddechla jsem si, stihli jsme to. Viděla jsem před námi do země zapíchnuté tři šípy. Najednou mi pod nohama zmizel ten znak. Zamrkala jsem a začal ve mně hlodat divný pocit, otočila jsem se. Na tváři mi zamrzl radostný úsměv a jen jsem šokovaně zírala na tu scénu. Jeden šíp přece jen našel cíl. Karlovi z boku trčel ozdobný konec šípu. Zrovna se kácel k zemi, Meky přiskočil a podepřel ho. Jedním skokem jsem byla u nich a prohlédla ránu. Šíp čistě prošel. Možná to není tak zlé! Zvedla jsem pohled k jeho obličeji. Díval se na mě a v očích měl zvláštní výraz. Povzbudivě jsem se usmála a rychle uhnula pohledem. Pomohla jsem Mekymu ho posadit. Nevnímali jsme hlídky, které pročesávaly louku a hledaly nás. Zatlačila jsem na konec šípu v ráně a vytáhla ho opatrně ven. Ránu jsem stlačila a rychle převázala látkou z čelenky.
„Není to tak zlý,“ zašeptala jsem. Karl mě chytil za ruku, chtě nechtě jsem se na něj podívala. Usmíval se a pořád měl v očích ten zvláštní výraz. Najednou se mu v koutku objevil stroužek krve. Cukla jsem. Ale ne! Přece nepoužili...! Sklonila jsem se k šípu a natočila ho ve světle. Zaleskl se a po dřevě se vydala poslení kapka tekutiny z hrotu. V duchu jsem zaklela a nadávala, že nemám svůj opasek z brnění.
„Seženu ti protijed,“ ujistila jsem ho a šíp položila na zem.
„Já... cítím to,“ zasípal potichu a hledal kontakt s mým pohledem, „ nemáš šanci ho sehnat tak rychle viď?“ Konečně jsem se na něj podívala.
„Splníš mi poslední přání?“ zeptal se potichounku, jen jsem kývla hlavou, „usměj se, usměj se na mě, ať si to můžu zapamatovat.“ Šokovaně jsem na něj zírala, ale i tak se mi nějak povedlo vykouzlit na tváři úsměv.
„Je jen tvůj,“ zašeptala jsem. Překvapivě silně si mě najednou přitáhl a rychle přitiskl rty na ty moje. Zamrkala jsem a vyvalila oči, ale pak jsem se uvolnila a poddala se mu. Usmál se a pohladil mě po tváři.
„Pokračuj...“ zašeptal a jeho stisk mizel. Podepřela jsem ho a podívala se na Mekyho. Mračil se a tupě zíral někam skrz nás. Zvedla jsem se a Karlovo tělo jsem měla v náručí.
„Můžeme se přenést?“ zeptala jsem se s nadějí. Zavrtěl hlavou.
„K otevření pečeti jsou potřeba dva,“ kývla jsem a zamračila jsem se. Podívala jsem se na hlídky a vymýšlela, co teď. Najednou jsem sebou trhla, jako blesk z čistého nebe, jsem si uvědomila, že pečeť pod nohama cítím. Že cítím, jak mi pod nohama teple pulzuje. Stočila jsem hlavu na Mekyho.
„Myslím, že to půjde,“ řekla jsem a přešla na místo, kde se teplo stáčelo a předtím jsem viděla stát Karla. Meky na mě nechápavě zíral, a těkal pohledem ode mne na něj v mé naruči, na pečeť a znova na mě. Pak pochopil.
„Nemyslel jsem si, že zrovna on...“ zatřásl hlavou a přešel do druhé půlky pečetě. Znovu se objevila a zrovna tu chvíli si vybralo moje kouzlo, aby selhalo. Hlídky strnuly a ohlídly se na nás. Zavrčela jsem a samovolně se ze mě začala uvolňovat nově získaná moc. Znak zasvítil, blikl a nejednou jsme stáli někde jinde. Taky tady byla louka, ale nad korunami stromů se vypínaly vysoké šedé budovy. Vzduch zde byl těžký a skoro nedýchatelný, ale pro mě to v tom momentu bylo jako ráj. Konečně... Lidský svět... Konec mých potíží... Proč ale vše musí být vykoupeno utrpením? Proč se mi musí splnit jen jedna touha? Oči se mi poprvé v životě zalily slzami a víc jsem si k sobě přitáhla jeho tělo.
EPILOG
Protáhla jsem se a vylezla z postele. Přešla jsem k velkému oknu v mé ložnici. Vyhlédla jsem na čilý ruch na ulici. Usmála jsem se. Jen v bílém pyžamku jsem seběhla do kuchyně.
„Dobré ráno.“
„Dobrý.“ „Ahoj“ ozvaly se hlasy mých společníků a spolubydlících. Ailie, která na sebe vzala lidskou podobu se oháněla u linky. Meky seděl u stolu a probíral se stránkami novin.
„Víš, že tenhle týden jdeme kontrolovat?“ zeptal se mě, aniž by zvedl pohled od řádků novin.
„Neboj, tohle vím, jen se dojdu obléct,“ řekla jsem a s toustem v ruce jsem se vrátila do ložnice. Otevřela jsem skříň. Probrala jsem se šaty a vytáhla ze skříně poslední ramínko. Převlékla jsem se do lehkého čarodějnického brnění. Čelenka se stala samozřejmostí. Vrátila jsem se dolů, Meky už na mne v černém hábitu čekal. Prošli jsme bytem a proplížili se domem až ke sklepu.
„Tak zase za týden,“ rozloučila jsem se a vešla dovnitř.
„Vraťte se celí,“ usmála se Ailie a zamkla za námi. Přikrčili jsme se a rozzářili pečeť na zemi. Musíme zkontrolovat všechny pečeti. Až pak se můžeme vrátit zase ke klidnému životu. Alespoň na tři týdny.