Slepý
Býval jsem volný, létal jsem si, kde jsem chtěl, mohl jsem si dělat cokoli, co se mi zalíbilo. Pak ale přišli oni. Uvěznili mě. A oslepili. Nyní nevidím nic, než tmu, černotu, všude kolem mě se stahuje strach a sápe po mě svými temnými pařáty. Obklopuje mě chlad a kameny, vlhké zdi a špinavá zem. Jsem bezmocný, nemohu nic, jen čekat až přijde vysvobození ve formě smrti. A já si smrt z celého svého srdce přeji, avšak nemám dostatek odvahy vrhnout se jí vstříc. Vysmívají se mi, smějí se mému utrpení, vědí, že chci smrt, ale nedopřejí mi jí.
Už je to rok, co mě tu drží, počítám dny podle probuzení, může to být jinak, nejsem si už ničím jistý. Každý den mně přinášejí potravu, nikdy je nevidím, čekají, až usnu. Nikdy se mi je ale nepovedlo zastihnout, maximálně slyším zaklapnutí zámků dveří. Každý den obcházím místnost a ohmatávám stěny, hledám skuliny a díry, ale zdá se, že tuto kobku vybudovali velmi dobře, stěny nejdou ani prorazit, možná nemám jen dostatečnou sílu. Často se mi zdá, že je slyším, nebo cítím, že jsou blízko, ale nemohu po nich sáhnout, jsou jako duchové poletující a vyhýbající se mému ohánění po nich. A někdy si říkám, jestli doopravdy nejsou duchové.
Snů mám málo, stále jich mám méně, co jsem tu déle, ztrácím je, ztrácím svou představivost, celá jedna část mě samotného umírá a ještě předtím, než zemře, nakazí jiné a nakonec ze mě nezbude nic jiného, než prázdná skořápka bez duše, bez myšlenek, beze snů, nebudu si uvědomovat vlastní existenci ani existenci mého okolí. Budu žit, ale zároveň budu i mrtvý. Je tohle snad to, čeho se snaží dosáhnout? Chtějí mě takto vidět? Kdyby byla alespoň nějaká naděje, ta ale zemřela, jako první. Nemám šance přežít toto vězení.
Další den, přede mnou cítím jídlo, otevřu víčka, i když vím, že nebude žádné světlo, žádný svět, bude zase jen temná čerň. A přece, snad to byly jen představy, měl jsem dojem, že vidím obdélník. Malý svítící obdélník, oslepující záře, která se ale hned zmenšila a zanikla. Vyskočil jsem na nohy a přiběhl jsem k místu, odkud jsem to viděl, ohmatal jsem zeď, ale cítil jsem stále jen ty vlhké kameny. „Už začínám mít halucinace, začínám šílet! Ne! Nesmí jim to projít, nesmí!“ Zuřil jsem, ale bylo to k ničemu, stejně jako propadnutí nečinnosti poté. Jídla jsem si nevšímal, jen jsem seděl opřený o stěnu přemýšleje o tom obdélníku.
Byla to událost, úplně mě to rozhodilo a nebyl jsem schopen myslet na nic jiného, ubíhaly dny a já se snažil vidět to znovu, protože to bylo světlo, a i když to možná byla jen halucinace, proč to nevidět znovu. Po několika měsících ze mě opadlo nadšení a jen jsem zabíjel čas, jako předtím.
Šest měsíců po halucinaci jsem uslyšel hlasy, křičely na sebe, ale nemohl jsem rozeznat co, mohla to být další halucinace, stejně jako tasení zbraní a skřípění brousících se mečů. Nevěnoval jsem tomu pozornost, do té doby, než mě po probuzení z bezesného spánku nečekala potrava. Něco se muselo stát, ostražitě jsem naslouchal, nic ale nebylo slyšet, vůbec nic, žádné broušení, žádný křik, nic. Byl jsem strnulý, nebyl jsem schopen se zvednout, jen jsem téměř bezmyšlenkovitě naslouchal, ale jedinou věcí, kterou jsem slyšel zřetelně, byl zběsilý tlukot mého vlastního srdce.
Až po několika hodinách, rozřízlo věčnou tmu, jako nůž máslo, světlo, bílé světlo, které mě vší silou udeřilo do očí. Hbitě jsem se odsunul dozadu a zakrýval si oči tlapou, byla to snad halucinace, nebo pravda? Jak jsem to mohl rozeznat? Mohla to být také smrt? To pověstné světlo? Byl jsem jako omráčený, pomalu jsem zjišťoval, že vidím šupiny na své tlapě. Já viděl!
„Drekinn! Drekinn!“ zaslechl jsem a otočil se, viděl jsem siluetu, vypadal podobně, jako ti, kteří mě uvěznili, ohnal jsem se po něm, ale minul jsem, neviděl jsem příliš dobře, vše bylo příliš rozmazané a neostré, oči mě bolely od takového množství světla, i přestože to bylo vlastně jen světlo pochodní. Ohnal jsem se znovu a zasáhl jsem jej, musel jsem mu asi rozříznout hruď vzhledem k tomu, jaký křik se ozval. Nezjišťoval jsem nic dále, vrhl jsem se ven velkými vraty. Přede mnou byla chodba plná pochodní, rozeběhl jsem se do ní a s řevem jsem vrážel do všeho okolo. Několik podobných tvorů mi uhnulo, jiné jsem asi prostě odhodil, nebo rozšlápl. Už ani sám nevím, bylo to velice zmatené a zběsilé, nebyl jsem si jistý, jak ta chodba bude dlouhá, zdála se nekonečná.
A přece nebyla, vyběhl jsem na nějaké staré nádvoří. To jsem příliš nezkoumal, co upoutalo mou pozornost, bylo nebe. Nade mnou byl obrovský zářící strop, mnoho malých světélek, byla to nádhera. Jen jsem tam stál a zíral na hvězdy, než jsem vzpamatoval a uvědomil si, že už nejsem uvězněn, mohu opět létat, mohu jít, kam chci, mohu žít život! Máchl jsem několikrát křídly. Trvalo mi déle, než jsem si znovu osvojil pohyby křídly, ale jakmile jsem to zvládl, rozletěl jsem se pryč.
Té noci jsem letěl, jak nejdál to šlo, z výšky jsem si vyhlédl jeskyni na úpatí hory a zalehl jsem tam. Usínal jsem s myšlenkami na naději nalezení mého druhu.
Čtyřicet dva let od osvobození už létám po tomto světě, hledajíc kohokoli z mého druhu, za celé ty dlouhé roky jsem nikoho nenašel a propadám pocitům beznaděje. Prohledal jsem každý známý kout tohoto světa, každou jeskyni i horu, každý les i jezero. Žádné podobné kobky, ve kterých jsem byl já, jsem nenašel. Nyní se vzdávám hledání, není už nikdo další. Vím to, cítím to. Zbyl jsem jen já, ale má to smysl? Být jediným známým pozůstalým exemplářem vyhynutého, nebo spíše vymíceného druhu? To není život, to je utrpení. Nedokážu takhle dál žít, ale nemám ani dostatek odvahy vzít si ten křehký život. Mohu jen čekat na jistou smrt.
Sedm měsíců uběhlo od skončení mého pátrání, lhostejně jsem bloudil světem, sám, jako jediný přeživší. Nakonec mě však dostihla snad ta nejneočekávanější věc, nakazil jsem se těžkou nemocí, nevím, jak to bylo možné. Ztrácel jsem mnoho sil, vykašlával krev a nemohl pomalu ani dýchat. Je toto tedy má smrt? Asi ano a snad už bylo načase, abych skončil. S velikými bolestmi jsem se ještě vyšplhal do známé jeskyně. Lehl jsem si a hleděl k vrcholkům hor a hvězdám. Bolesti byly obrovské. A pak vše najednou ustalo. Ležel jsem tam, ale už ne sám, byli všude okolo mě, můj rod! Můj druh! „Pojď s námi, čekali jsme na tebe,“ řekl jeden z nich. A já šel. Byl jsem volný.
Už je to rok, co mě tu drží, počítám dny podle probuzení, může to být jinak, nejsem si už ničím jistý. Každý den mně přinášejí potravu, nikdy je nevidím, čekají, až usnu. Nikdy se mi je ale nepovedlo zastihnout, maximálně slyším zaklapnutí zámků dveří. Každý den obcházím místnost a ohmatávám stěny, hledám skuliny a díry, ale zdá se, že tuto kobku vybudovali velmi dobře, stěny nejdou ani prorazit, možná nemám jen dostatečnou sílu. Často se mi zdá, že je slyším, nebo cítím, že jsou blízko, ale nemohu po nich sáhnout, jsou jako duchové poletující a vyhýbající se mému ohánění po nich. A někdy si říkám, jestli doopravdy nejsou duchové.
Snů mám málo, stále jich mám méně, co jsem tu déle, ztrácím je, ztrácím svou představivost, celá jedna část mě samotného umírá a ještě předtím, než zemře, nakazí jiné a nakonec ze mě nezbude nic jiného, než prázdná skořápka bez duše, bez myšlenek, beze snů, nebudu si uvědomovat vlastní existenci ani existenci mého okolí. Budu žit, ale zároveň budu i mrtvý. Je tohle snad to, čeho se snaží dosáhnout? Chtějí mě takto vidět? Kdyby byla alespoň nějaká naděje, ta ale zemřela, jako první. Nemám šance přežít toto vězení.
Další den, přede mnou cítím jídlo, otevřu víčka, i když vím, že nebude žádné světlo, žádný svět, bude zase jen temná čerň. A přece, snad to byly jen představy, měl jsem dojem, že vidím obdélník. Malý svítící obdélník, oslepující záře, která se ale hned zmenšila a zanikla. Vyskočil jsem na nohy a přiběhl jsem k místu, odkud jsem to viděl, ohmatal jsem zeď, ale cítil jsem stále jen ty vlhké kameny. „Už začínám mít halucinace, začínám šílet! Ne! Nesmí jim to projít, nesmí!“ Zuřil jsem, ale bylo to k ničemu, stejně jako propadnutí nečinnosti poté. Jídla jsem si nevšímal, jen jsem seděl opřený o stěnu přemýšleje o tom obdélníku.
Byla to událost, úplně mě to rozhodilo a nebyl jsem schopen myslet na nic jiného, ubíhaly dny a já se snažil vidět to znovu, protože to bylo světlo, a i když to možná byla jen halucinace, proč to nevidět znovu. Po několika měsících ze mě opadlo nadšení a jen jsem zabíjel čas, jako předtím.
Šest měsíců po halucinaci jsem uslyšel hlasy, křičely na sebe, ale nemohl jsem rozeznat co, mohla to být další halucinace, stejně jako tasení zbraní a skřípění brousících se mečů. Nevěnoval jsem tomu pozornost, do té doby, než mě po probuzení z bezesného spánku nečekala potrava. Něco se muselo stát, ostražitě jsem naslouchal, nic ale nebylo slyšet, vůbec nic, žádné broušení, žádný křik, nic. Byl jsem strnulý, nebyl jsem schopen se zvednout, jen jsem téměř bezmyšlenkovitě naslouchal, ale jedinou věcí, kterou jsem slyšel zřetelně, byl zběsilý tlukot mého vlastního srdce.
Až po několika hodinách, rozřízlo věčnou tmu, jako nůž máslo, světlo, bílé světlo, které mě vší silou udeřilo do očí. Hbitě jsem se odsunul dozadu a zakrýval si oči tlapou, byla to snad halucinace, nebo pravda? Jak jsem to mohl rozeznat? Mohla to být také smrt? To pověstné světlo? Byl jsem jako omráčený, pomalu jsem zjišťoval, že vidím šupiny na své tlapě. Já viděl!
„Drekinn! Drekinn!“ zaslechl jsem a otočil se, viděl jsem siluetu, vypadal podobně, jako ti, kteří mě uvěznili, ohnal jsem se po něm, ale minul jsem, neviděl jsem příliš dobře, vše bylo příliš rozmazané a neostré, oči mě bolely od takového množství světla, i přestože to bylo vlastně jen světlo pochodní. Ohnal jsem se znovu a zasáhl jsem jej, musel jsem mu asi rozříznout hruď vzhledem k tomu, jaký křik se ozval. Nezjišťoval jsem nic dále, vrhl jsem se ven velkými vraty. Přede mnou byla chodba plná pochodní, rozeběhl jsem se do ní a s řevem jsem vrážel do všeho okolo. Několik podobných tvorů mi uhnulo, jiné jsem asi prostě odhodil, nebo rozšlápl. Už ani sám nevím, bylo to velice zmatené a zběsilé, nebyl jsem si jistý, jak ta chodba bude dlouhá, zdála se nekonečná.
A přece nebyla, vyběhl jsem na nějaké staré nádvoří. To jsem příliš nezkoumal, co upoutalo mou pozornost, bylo nebe. Nade mnou byl obrovský zářící strop, mnoho malých světélek, byla to nádhera. Jen jsem tam stál a zíral na hvězdy, než jsem vzpamatoval a uvědomil si, že už nejsem uvězněn, mohu opět létat, mohu jít, kam chci, mohu žít život! Máchl jsem několikrát křídly. Trvalo mi déle, než jsem si znovu osvojil pohyby křídly, ale jakmile jsem to zvládl, rozletěl jsem se pryč.
Té noci jsem letěl, jak nejdál to šlo, z výšky jsem si vyhlédl jeskyni na úpatí hory a zalehl jsem tam. Usínal jsem s myšlenkami na naději nalezení mého druhu.
Čtyřicet dva let od osvobození už létám po tomto světě, hledajíc kohokoli z mého druhu, za celé ty dlouhé roky jsem nikoho nenašel a propadám pocitům beznaděje. Prohledal jsem každý známý kout tohoto světa, každou jeskyni i horu, každý les i jezero. Žádné podobné kobky, ve kterých jsem byl já, jsem nenašel. Nyní se vzdávám hledání, není už nikdo další. Vím to, cítím to. Zbyl jsem jen já, ale má to smysl? Být jediným známým pozůstalým exemplářem vyhynutého, nebo spíše vymíceného druhu? To není život, to je utrpení. Nedokážu takhle dál žít, ale nemám ani dostatek odvahy vzít si ten křehký život. Mohu jen čekat na jistou smrt.
Sedm měsíců uběhlo od skončení mého pátrání, lhostejně jsem bloudil světem, sám, jako jediný přeživší. Nakonec mě však dostihla snad ta nejneočekávanější věc, nakazil jsem se těžkou nemocí, nevím, jak to bylo možné. Ztrácel jsem mnoho sil, vykašlával krev a nemohl pomalu ani dýchat. Je toto tedy má smrt? Asi ano a snad už bylo načase, abych skončil. S velikými bolestmi jsem se ještě vyšplhal do známé jeskyně. Lehl jsem si a hleděl k vrcholkům hor a hvězdám. Bolesti byly obrovské. A pak vše najednou ustalo. Ležel jsem tam, ale už ne sám, byli všude okolo mě, můj rod! Můj druh! „Pojď s námi, čekali jsme na tebe,“ řekl jeden z nich. A já šel. Byl jsem volný.