Písečné prázdno
„Nehledě na to, kdo jsi a kdo jsi byl. Tady na tom nezáleží,“ ozvalo se, muž obrátil oči k horizontu.
„To je tvůj názor.“
„Ne, je náš. Ty jsi já a já jsem ty.“
„To je blbost!“ odvětil a prohrábl si rukou krátké černé vlasy. Pokračoval rovně, pořád za nosem.
„Už jsem ti říkal, že to nemá cenu. Plahočíš se nekonečným prázdnem.“
„A co jiného mám dělat? Stát, sedět, ležet?!“
„Nemusíš tu být, kdykoliv máš možnost vrátit se.“
„Neumím to!“ vydechl zoufale a přidal do kroku. Zuřivě odkopával písek, který zde způli neexistoval. Vidět jste ho mohli, ale na dotek to vůbec nebyl písek. Ani chladný ani rozpálený, ani sypký ani tekutý.
„Ale umíš, jinak by jsi tu nebyl.“
„Nevím, jak jsem se sem dostal! Nevím co jsem dělal než jsem se sem dostal, zapomínám! Na jazyk se mi derou slova, kterým ani sám pořádně nerozumím,“ rozběhl se a několik minut jen běžel.
„Jsi směšný.“
„Nech mě být!“
„Nemůžu. Kdybys nechtěl, nebyl by jsi tu, ani já bych tu nebyl.“
„Něco ve mně odtud nechce a já sám si nejsem jist. Myslím, že odtud chci pryč, ale nevím jak. Poraď!“
„Já to neumím. To ty.“
„Nepamatuji si to! Vždyť už jsem to říkal.“
„Nebo si to nechceš pamatovat. Možná, že si nic nepamatuješ, protože nechceš.“
„I kdyby…“ stál a před ním se rozprostírala neuvěřitelná plocha prázdna, ničeho a všeho. Záblesky skutečnosti se prolínaly s písečným okolím.
„Proč zrovna písek?“
„Mě se neptej.“
„Ty jsi pořád tak chytrej a přitom nic nevíš!“
„Co by jsi čekal, jsem ty.“
„Nejsi!“
„Ale ano, jsem.“
„A co ze mě přesně jsi?“
„Nejsem určitá část tebe, ale ty.“
„Nevěřím, kdybys byl já, nelezl by jsi mi tak na nervy. Mluvíš, ale nejsou z tebe cítit žádné emoce.“
„Nejsem člověk.“
„Pokud jsi já a nejsi člověk, tak já taky nejsem člověk?“
„To by jsi měl vědět ty sám, nemyslíš?“ muž zabručel a znovu se dal na cestu, stopy za ním mizely, jako by tu nikdy nebyl.
„Pořád jen chodíš a chodíš…“
„Tobě se to reje, když tu skoro nejsi.“
„Ale jsem. Tady všude.“
„I ten písek?“
„To nevím,“ chlápek se podíval nahoru.
„Je to nebe?“
„Nebe?“
„Obloha… Atmosféra.“
„Nevím, nejsem si jist. Možná tu není ani země.“
„Kdyby nebyla, tak tu jen tak nestojím, ne?“
„Čistě teoreticky ne, ale tady nedává nic smysl. Není tu čas ani vzduch.“
„Takže nedýchám? A přesto žiju?“
„Prakticky vzato teď nejsi, takže ani nežiješ.“
„Ale…“ pokusil se nadechnou. Nic se nestalo.
„Takže tu nemohu zemřít? Ani hladem?“
„Ne.“
„Že bych tu přeci jen zůstal?“
„To nemyslíš vážně!“
„Proč?“
„Nekonečně dlouho bloumat sem a tam po poušti ničeho?“
„Ty by jsi raději seschl a zemřel?“
„Ano.“
„Zemřel?“
„Ano.“
„Možná proto tu jsem…“
„Co?“
„No, že tu jsem, protože se bojím zemřít.“
„Bojíš?“
„Jo, bojím, ty se nebojíš?“
„Já vlastně nejsem, nemohu tudíž zemřít. Ale až odejdeš, tak zmizím.“
„A ty se toho nebojíš?“
„Neumím se bát.“
„Závidím.“
„Čeho se na tom bojíš?“
„Toho, že nevím. Nevím co pak bude.“
„Vždyť nevíš ani co se stane zítra.“
„To je něco jiného. Zítra se může stát plno věcí, které se dají předvídat. Třeba si budu házet s míčem, pít colu, stavět rozhlednu, ale po smrti. Co když nic není? Vůbec nic. Milióny a miliardy let nic.“
„To tě děsí? Nic?“
„Ano! Protože si to nedokáži představit. Je to nad rámec mého chápání. Neumím si o tom udělat sebemenší představu!“
„Vy lidé jste divní. Zabil jsi někdy mouchu?“
„Ano.“
„Myslíš, že se bála smrti?“
„Byla to moucha.“
„Živá moucha.“
„Ale mouchy přece…“
„Co? Nemyslí, nemluví, nestaví si města, nenavrhují lodě? To je pro tebe znak uvědomění si sama sebe? Znak toho, že se můžeš bát?“
„Nevím… asi ano.“
„Takže nevíš, co ta moucha cítila?“
„Ne.“
„Třeba teď prožívá své nic.“
„Ale to už neprožívá.“
„Proč?“
„Protože je mrtvá.“
„To znamená, že neprožívá?“
„Ano… myslím, že ano… ne, nevím…“
„Nepřijdeš si jako sobec? Sám se bojíš toho ničeho a přitom si tam už někomu pomohl?“
„Něčemu.“
„Myslíš?“ muž stál a dlouho zíral přímo před sebe.
„Možná máš pravdu… nejspíš je zbytečné se tím zabývat.“
„Takže se chceš vrátit? A časem zemřít?“
„Ano, ale nevracím se zemřít, vracím se žít…
„To je tvůj názor.“
„Ne, je náš. Ty jsi já a já jsem ty.“
„To je blbost!“ odvětil a prohrábl si rukou krátké černé vlasy. Pokračoval rovně, pořád za nosem.
„Už jsem ti říkal, že to nemá cenu. Plahočíš se nekonečným prázdnem.“
„A co jiného mám dělat? Stát, sedět, ležet?!“
„Nemusíš tu být, kdykoliv máš možnost vrátit se.“
„Neumím to!“ vydechl zoufale a přidal do kroku. Zuřivě odkopával písek, který zde způli neexistoval. Vidět jste ho mohli, ale na dotek to vůbec nebyl písek. Ani chladný ani rozpálený, ani sypký ani tekutý.
„Ale umíš, jinak by jsi tu nebyl.“
„Nevím, jak jsem se sem dostal! Nevím co jsem dělal než jsem se sem dostal, zapomínám! Na jazyk se mi derou slova, kterým ani sám pořádně nerozumím,“ rozběhl se a několik minut jen běžel.
„Jsi směšný.“
„Nech mě být!“
„Nemůžu. Kdybys nechtěl, nebyl by jsi tu, ani já bych tu nebyl.“
„Něco ve mně odtud nechce a já sám si nejsem jist. Myslím, že odtud chci pryč, ale nevím jak. Poraď!“
„Já to neumím. To ty.“
„Nepamatuji si to! Vždyť už jsem to říkal.“
„Nebo si to nechceš pamatovat. Možná, že si nic nepamatuješ, protože nechceš.“
„I kdyby…“ stál a před ním se rozprostírala neuvěřitelná plocha prázdna, ničeho a všeho. Záblesky skutečnosti se prolínaly s písečným okolím.
„Proč zrovna písek?“
„Mě se neptej.“
„Ty jsi pořád tak chytrej a přitom nic nevíš!“
„Co by jsi čekal, jsem ty.“
„Nejsi!“
„Ale ano, jsem.“
„A co ze mě přesně jsi?“
„Nejsem určitá část tebe, ale ty.“
„Nevěřím, kdybys byl já, nelezl by jsi mi tak na nervy. Mluvíš, ale nejsou z tebe cítit žádné emoce.“
„Nejsem člověk.“
„Pokud jsi já a nejsi člověk, tak já taky nejsem člověk?“
„To by jsi měl vědět ty sám, nemyslíš?“ muž zabručel a znovu se dal na cestu, stopy za ním mizely, jako by tu nikdy nebyl.
„Pořád jen chodíš a chodíš…“
„Tobě se to reje, když tu skoro nejsi.“
„Ale jsem. Tady všude.“
„I ten písek?“
„To nevím,“ chlápek se podíval nahoru.
„Je to nebe?“
„Nebe?“
„Obloha… Atmosféra.“
„Nevím, nejsem si jist. Možná tu není ani země.“
„Kdyby nebyla, tak tu jen tak nestojím, ne?“
„Čistě teoreticky ne, ale tady nedává nic smysl. Není tu čas ani vzduch.“
„Takže nedýchám? A přesto žiju?“
„Prakticky vzato teď nejsi, takže ani nežiješ.“
„Ale…“ pokusil se nadechnou. Nic se nestalo.
„Takže tu nemohu zemřít? Ani hladem?“
„Ne.“
„Že bych tu přeci jen zůstal?“
„To nemyslíš vážně!“
„Proč?“
„Nekonečně dlouho bloumat sem a tam po poušti ničeho?“
„Ty by jsi raději seschl a zemřel?“
„Ano.“
„Zemřel?“
„Ano.“
„Možná proto tu jsem…“
„Co?“
„No, že tu jsem, protože se bojím zemřít.“
„Bojíš?“
„Jo, bojím, ty se nebojíš?“
„Já vlastně nejsem, nemohu tudíž zemřít. Ale až odejdeš, tak zmizím.“
„A ty se toho nebojíš?“
„Neumím se bát.“
„Závidím.“
„Čeho se na tom bojíš?“
„Toho, že nevím. Nevím co pak bude.“
„Vždyť nevíš ani co se stane zítra.“
„To je něco jiného. Zítra se může stát plno věcí, které se dají předvídat. Třeba si budu házet s míčem, pít colu, stavět rozhlednu, ale po smrti. Co když nic není? Vůbec nic. Milióny a miliardy let nic.“
„To tě děsí? Nic?“
„Ano! Protože si to nedokáži představit. Je to nad rámec mého chápání. Neumím si o tom udělat sebemenší představu!“
„Vy lidé jste divní. Zabil jsi někdy mouchu?“
„Ano.“
„Myslíš, že se bála smrti?“
„Byla to moucha.“
„Živá moucha.“
„Ale mouchy přece…“
„Co? Nemyslí, nemluví, nestaví si města, nenavrhují lodě? To je pro tebe znak uvědomění si sama sebe? Znak toho, že se můžeš bát?“
„Nevím… asi ano.“
„Takže nevíš, co ta moucha cítila?“
„Ne.“
„Třeba teď prožívá své nic.“
„Ale to už neprožívá.“
„Proč?“
„Protože je mrtvá.“
„To znamená, že neprožívá?“
„Ano… myslím, že ano… ne, nevím…“
„Nepřijdeš si jako sobec? Sám se bojíš toho ničeho a přitom si tam už někomu pomohl?“
„Něčemu.“
„Myslíš?“ muž stál a dlouho zíral přímo před sebe.
„Možná máš pravdu… nejspíš je zbytečné se tím zabývat.“
„Takže se chceš vrátit? A časem zemřít?“
„Ano, ale nevracím se zemřít, vracím se žít…