Řád Helgrindských růží
Byl večer jako každý jiný.
Na obloze zářily hvězdy a stříbrný měsíc se skrýval v mlze.
V ulici, v níž se nacházela hospoda, kam chodili potulní Dračí jezdci, bylo ticho, které občas přerušil řinkot projíždějících kočárů.
Pod hvězdnatým nebem svobodně létali Draci, kteří čekali na svoje jezdce, aby se společně mohli opět vydat na cestu.
A právě do této krčmy zavítal jeden Dračí jezdec.
Zahalený v černém plášti prošel usínající uličkou, a cosi se lesklo na jeho krku. Svítivě to zářilo červenou barvou, ale jakmile prošel vstupními dveřmi do braserie, záře zhasla. Všichni přítomni ztichli a jejich zraky spočinuly na tajemném hostovi, kterého tu nejspíš ještě neviděli.
Na to, že venku bylo ještě teplo, neboť bylo léto, vlétl do místnosti prapodivný chlad. Svíce, které stály na každém stolku, u něhož hodovali pocestní, potemněly, a i svíčkový lustr, který visel ze stropu uprostřed místnosti, se rozhoupal.
Těžké kroky, které doprovázely muže přes celou místnost až k baru, kde se uvelebil na jedné z židlí, zaujaly i pozornost hostinského, v jehož tváři se objevil otupělý výraz, když tajemného muže spatřil, jak si sedá na vysokou barovou židli.
V zadním zákoutí pak někdo položil půllitr s ležákem na desku stolu tak silně, že se v jednu chvíli ozvalo zacinkání o dřevěnou desku stolu a cizinec, se otočil, aby se podíval, co se děje za jeho zády.
Muž vytáhl z kapes hábitu obě ruce, které měl schované v rukavicích z černé dračí kůže, a po chvíli váhání si je sepnul k sobě. Droboučké šupinky dračí kůže se v záři potemnělého světla slabě leskly.
„Dáte si něco k pití?“ přitakal hostinský, který za pultem čistil sklenku špinavým proděravělým hadříkem. K Dračímu jezdci stál otočený zády, ale když zaslechl jezdcovo přání, že by si pán dal nějakou zdejší specialitu, rychle se k němu otočil, sklenka cinkla o bar a jezdec se ani nestačil divit tomu, jak mrštný barman je.
„Snad mi nechcete nalévat do té umatlané sklenky, kterou jste právě umyl?“ nadhodil jezdec.
V zadní části baru se ozval šepot, smích, a do stolu opět plácaly karty.
„Proč si myslíte, že je ta sklenka určená pro Vás, pane?“
„Protože je to jediná sklenka, kterou jste právě umyl,“ dodal s úsměvem jezdec
„Vy umíte tedy člověku zalichotit. Ve Vašem kraji jste asi zvyklý na pořádný luxus, co?“ dodal, když do sklenky naléval nápoj, který voněl tak opojně, že se jeden podíval, co se to děje u baru.
„Zkuste,“ vyzval barman jezdce.
Jezdec nejprve vzal sklenku u kalichu, přidržel si ji pod nosem a nasál vůni nápoje, jako by zkoušel víno. Pak sklenku přiložil k ústům, které byly mírně popraskané, a ochutnal nápoj. Opojná vůně nápoje pominula, na jazyku se mu rozlila chuť jakéhosi neznámého pojmenování. Spokojeně si pomlaskal a pak sklenku položil na stůl.
„Co je to?“ zeptal se, když to vypadalo, že si začne sundávat rukavice (na pravé rukavici měl nasazený zlatý prsten).
„Madja. Nápoj, který podle starých legend směly pít pouze klášterní Džívy před obřadem. Sloužil k pročištění ducha a traduje se, že má léčivé účinky,“ řekl barman.
„Madja?“ zašeptal jezdec. Vypadal, jakoby se zasnil. Třeba si představoval nějakou Džívu, nebo alespoň se o to snažil, ale stále mu nebylo jasné, jak si má Džívu představit, když žádnou nikdy neviděl.
Pak jezdec znovu zamlaskal a napil se.
„Proč mi dáváte něco takového k pití, když to sloužilo rituálním obřadům?“ zajímal se jezdec.
„Něco Vám řeknu. Jakže se to jmenujete?“ zaváhal barman.
„Nech pána na pokoji,“ přitakal hostinský a usmál se na jezdce.
„Měl bys jít obsluhovat a ne tu vykecávat s cizinci. Podívej, támhle! Tak dělej!“ rozčílil se muž, a jeho černá prasečí očka v jeden moment koukala na jezdce, a v druhý se dívala do prázdna – kamsi do dřevěné desky pultu.
„Omluvte ho, pane. On je tu nový, zvyká si,“ podotkl otylý hostinský, jehož róba napovídala tomu, že muž o sebe pravděpodobně nedbá.
Dračí jezdec se podíval za barmanem, který poletoval kolem nějakých cizinců, kterým evidentně nerozumněl – hovořili podivným jaykem, o kterém kdysi jezdec slyšel.
Když se jezdec naklonil pro svůj pohár Madjy, červený rubín ve tvaru perly mu vypadl na pášť, a hospodský jej uviděl.
„Helgrindská perla?“ zeptal se a zíral na purpurovou perlu.
Sotva hostinský dořekl slovo perla, všem se zatajil dech a místnost opět utichla. Barmanovi se v tom tich podařilo rozbít pár talířů a venku se spustil letní slejvák.
„O to se nestarejte,“ zašeptal jezdec.
„Ech, za ty talíře se strašně moc omlouvám, pane vedoucí,“ přitakal barman s talíři, které mu zůstaly v ruce.
„Co nadělám, ukliď to!“ rozzuřil se hostinský.
„Neměl byste být na něj tak tvrdý,“ zastal se barmana jezdec.
„Copak, copak, pán je asi zdaleka. Máte to ale krásný prsten,“ podotkl hostinský, jehož prasečí očka zpozorněla, když spatřil jezdcův zlatý prsten.
„Takový se jen tak nevidí. Znal jsem pár jezdců, kteří podobné prsteny vlastnili. Údajně ty prsteny měly magickou moc, ale někdo jim ty kameny z prstenů ukradl. Pak se bez nich vydali na nějakou cestu, už ani nevím, kam měli namířeno, když se před cestou zastavili u nás v hospodě. Tak mě napadlo, heleďte, pane, nikdo z těch chlapíků se zatím nevrátil a vy jste jednomu z nich podobný, ale asi se nejspíš spletu, když se Vás zeptám, že jste-li jedním z nich, co?“ řekl hostinský, jeho tvář se přitom zabarvila do nachova, a když čekal na jezdcovu odpověď, otočil se od jezdce, sáhl po prázdné sklence, ani ji neumyl, jen ji ošudlil tím proděravělým hadrem a nalil si do ní vodu a napil se. Pak si otřel ústa rukávem od košile a zachraplal, jako by hnal jezdce k odpovědi.
„Nejspíš jste si mě jen s někým opravdu spletl,“ prohodil jezdec, přičemž doufal, že jeho malou lež hostinský neprokoukne.
„V tom případě je to ohromná škoda,“ odkašlal si hostinský a otočil se k jezdci.
Barman se mezitím vrátil, aby uklidil ty rozbité talíře, co se válely v cestě ke kuchyni. Jezdec se otočil k mladíkovi, který se sklonil k talířům a začal sbírat ty větší střepy.
Nemůžeš se prozradit, nesmíš. Víš moc dobře, že kdyby tě někdo odhalil, skončil bys na popravišti jako kacíř, nebo by tě obvinili ze zrady toho, co přikázal, že všechny Helgindské perly musíš darovat svému králi, aby mohl on sám zcelit to prokleté Helgrindské zrcadlo a osvobodit tak tenhle svět od všeho zla. Zaslechl ve své hlavě.
„Copak se děje?“ zeptal se ho hostinský.
„Nic,“ odsekl a napil se znovu ze svého pohárku Madjy, přičemž nápoj bezmyšlenkovitě poválel v ústech.
Pak dál přemýšlel o své zlaté Dračici Daryle, která si svobodně létala nedaleko vesnice, v níž se právě jezdec nacházel.
Nemůžeš tomu chlapci nijak pomoci, ani kdybys sebevíc chtěl. Musíš dokončit svůj úkol a co ty víš: za deset let se objeví třeba někdo jiný, kdo bude jako ty, kdo bude mít svého Draka, kdo bude vděčný králi za to, že mohl pomoci zabránit proroctví, které by mělo snad zničit celý tento svět.
´Ach, Darylo, vůbec netušíš, co,´ zapřemýšlel a sklopil hlavu.
Při pomyšlení na svoji Dračici úplně zapomněl na to, že čas běží dál. Jenomže on sám si teď nesměl dovolit přivolat prostřednictvím prstenu, který si mnul palcem na prsteníku, a ani nepřemýšlel nad tím, co dělají právě teď jeho ruce, svoji Dračici, ale musel vymyslet plán, jak se k ní co nejrychleji vrátit.
´Počkej na mě za vsí. Přijdu tam za tebou,´ zamyslel se znovu jezdec.
Počkám, pospěš si, Noriane.
„Kolik to dělá, pane hostinský?“ zeptal se jezdec.
„To nechte být,“ mávl rukou hostinský.
„Fajn, díky,“ dodal jezdec.
Bez dalších slov odsunul od sebe sklenku, která byla téměř prázdná – jen při dnu se válela jakási nedopitá břečka, na kterou už Norian neměl chuť -, pomalu se zvedl a opět jej ovládl ten pocit, že jej všichni sledují. Otočil se tváří ke dveřím a pohledů zvědavců si nevšímal.
Došel ke dveřím. Zavrzaly.
Pomalu je otevřel, sklopil hlavu, poupravil si kápi, aby mu nepršelo do obličeje a vyšel do černočerné tmy, ve které svítila záře jen z několika málo lamp, které se nacházely na zdejší ulici.
Na obloze zářily hvězdy a stříbrný měsíc se skrýval v mlze.
V ulici, v níž se nacházela hospoda, kam chodili potulní Dračí jezdci, bylo ticho, které občas přerušil řinkot projíždějících kočárů.
Pod hvězdnatým nebem svobodně létali Draci, kteří čekali na svoje jezdce, aby se společně mohli opět vydat na cestu.
A právě do této krčmy zavítal jeden Dračí jezdec.
Zahalený v černém plášti prošel usínající uličkou, a cosi se lesklo na jeho krku. Svítivě to zářilo červenou barvou, ale jakmile prošel vstupními dveřmi do braserie, záře zhasla. Všichni přítomni ztichli a jejich zraky spočinuly na tajemném hostovi, kterého tu nejspíš ještě neviděli.
Na to, že venku bylo ještě teplo, neboť bylo léto, vlétl do místnosti prapodivný chlad. Svíce, které stály na každém stolku, u něhož hodovali pocestní, potemněly, a i svíčkový lustr, který visel ze stropu uprostřed místnosti, se rozhoupal.
Těžké kroky, které doprovázely muže přes celou místnost až k baru, kde se uvelebil na jedné z židlí, zaujaly i pozornost hostinského, v jehož tváři se objevil otupělý výraz, když tajemného muže spatřil, jak si sedá na vysokou barovou židli.
V zadním zákoutí pak někdo položil půllitr s ležákem na desku stolu tak silně, že se v jednu chvíli ozvalo zacinkání o dřevěnou desku stolu a cizinec, se otočil, aby se podíval, co se děje za jeho zády.
Muž vytáhl z kapes hábitu obě ruce, které měl schované v rukavicích z černé dračí kůže, a po chvíli váhání si je sepnul k sobě. Droboučké šupinky dračí kůže se v záři potemnělého světla slabě leskly.
„Dáte si něco k pití?“ přitakal hostinský, který za pultem čistil sklenku špinavým proděravělým hadříkem. K Dračímu jezdci stál otočený zády, ale když zaslechl jezdcovo přání, že by si pán dal nějakou zdejší specialitu, rychle se k němu otočil, sklenka cinkla o bar a jezdec se ani nestačil divit tomu, jak mrštný barman je.
„Snad mi nechcete nalévat do té umatlané sklenky, kterou jste právě umyl?“ nadhodil jezdec.
V zadní části baru se ozval šepot, smích, a do stolu opět plácaly karty.
„Proč si myslíte, že je ta sklenka určená pro Vás, pane?“
„Protože je to jediná sklenka, kterou jste právě umyl,“ dodal s úsměvem jezdec
„Vy umíte tedy člověku zalichotit. Ve Vašem kraji jste asi zvyklý na pořádný luxus, co?“ dodal, když do sklenky naléval nápoj, který voněl tak opojně, že se jeden podíval, co se to děje u baru.
„Zkuste,“ vyzval barman jezdce.
Jezdec nejprve vzal sklenku u kalichu, přidržel si ji pod nosem a nasál vůni nápoje, jako by zkoušel víno. Pak sklenku přiložil k ústům, které byly mírně popraskané, a ochutnal nápoj. Opojná vůně nápoje pominula, na jazyku se mu rozlila chuť jakéhosi neznámého pojmenování. Spokojeně si pomlaskal a pak sklenku položil na stůl.
„Co je to?“ zeptal se, když to vypadalo, že si začne sundávat rukavice (na pravé rukavici měl nasazený zlatý prsten).
„Madja. Nápoj, který podle starých legend směly pít pouze klášterní Džívy před obřadem. Sloužil k pročištění ducha a traduje se, že má léčivé účinky,“ řekl barman.
„Madja?“ zašeptal jezdec. Vypadal, jakoby se zasnil. Třeba si představoval nějakou Džívu, nebo alespoň se o to snažil, ale stále mu nebylo jasné, jak si má Džívu představit, když žádnou nikdy neviděl.
Pak jezdec znovu zamlaskal a napil se.
„Proč mi dáváte něco takového k pití, když to sloužilo rituálním obřadům?“ zajímal se jezdec.
„Něco Vám řeknu. Jakže se to jmenujete?“ zaváhal barman.
„Nech pána na pokoji,“ přitakal hostinský a usmál se na jezdce.
„Měl bys jít obsluhovat a ne tu vykecávat s cizinci. Podívej, támhle! Tak dělej!“ rozčílil se muž, a jeho černá prasečí očka v jeden moment koukala na jezdce, a v druhý se dívala do prázdna – kamsi do dřevěné desky pultu.
„Omluvte ho, pane. On je tu nový, zvyká si,“ podotkl otylý hostinský, jehož róba napovídala tomu, že muž o sebe pravděpodobně nedbá.
Dračí jezdec se podíval za barmanem, který poletoval kolem nějakých cizinců, kterým evidentně nerozumněl – hovořili podivným jaykem, o kterém kdysi jezdec slyšel.
Když se jezdec naklonil pro svůj pohár Madjy, červený rubín ve tvaru perly mu vypadl na pášť, a hospodský jej uviděl.
„Helgrindská perla?“ zeptal se a zíral na purpurovou perlu.
Sotva hostinský dořekl slovo perla, všem se zatajil dech a místnost opět utichla. Barmanovi se v tom tich podařilo rozbít pár talířů a venku se spustil letní slejvák.
„O to se nestarejte,“ zašeptal jezdec.
„Ech, za ty talíře se strašně moc omlouvám, pane vedoucí,“ přitakal barman s talíři, které mu zůstaly v ruce.
„Co nadělám, ukliď to!“ rozzuřil se hostinský.
„Neměl byste být na něj tak tvrdý,“ zastal se barmana jezdec.
„Copak, copak, pán je asi zdaleka. Máte to ale krásný prsten,“ podotkl hostinský, jehož prasečí očka zpozorněla, když spatřil jezdcův zlatý prsten.
„Takový se jen tak nevidí. Znal jsem pár jezdců, kteří podobné prsteny vlastnili. Údajně ty prsteny měly magickou moc, ale někdo jim ty kameny z prstenů ukradl. Pak se bez nich vydali na nějakou cestu, už ani nevím, kam měli namířeno, když se před cestou zastavili u nás v hospodě. Tak mě napadlo, heleďte, pane, nikdo z těch chlapíků se zatím nevrátil a vy jste jednomu z nich podobný, ale asi se nejspíš spletu, když se Vás zeptám, že jste-li jedním z nich, co?“ řekl hostinský, jeho tvář se přitom zabarvila do nachova, a když čekal na jezdcovu odpověď, otočil se od jezdce, sáhl po prázdné sklence, ani ji neumyl, jen ji ošudlil tím proděravělým hadrem a nalil si do ní vodu a napil se. Pak si otřel ústa rukávem od košile a zachraplal, jako by hnal jezdce k odpovědi.
„Nejspíš jste si mě jen s někým opravdu spletl,“ prohodil jezdec, přičemž doufal, že jeho malou lež hostinský neprokoukne.
„V tom případě je to ohromná škoda,“ odkašlal si hostinský a otočil se k jezdci.
Barman se mezitím vrátil, aby uklidil ty rozbité talíře, co se válely v cestě ke kuchyni. Jezdec se otočil k mladíkovi, který se sklonil k talířům a začal sbírat ty větší střepy.
Nemůžeš se prozradit, nesmíš. Víš moc dobře, že kdyby tě někdo odhalil, skončil bys na popravišti jako kacíř, nebo by tě obvinili ze zrady toho, co přikázal, že všechny Helgindské perly musíš darovat svému králi, aby mohl on sám zcelit to prokleté Helgrindské zrcadlo a osvobodit tak tenhle svět od všeho zla. Zaslechl ve své hlavě.
„Copak se děje?“ zeptal se ho hostinský.
„Nic,“ odsekl a napil se znovu ze svého pohárku Madjy, přičemž nápoj bezmyšlenkovitě poválel v ústech.
Pak dál přemýšlel o své zlaté Dračici Daryle, která si svobodně létala nedaleko vesnice, v níž se právě jezdec nacházel.
Nemůžeš tomu chlapci nijak pomoci, ani kdybys sebevíc chtěl. Musíš dokončit svůj úkol a co ty víš: za deset let se objeví třeba někdo jiný, kdo bude jako ty, kdo bude mít svého Draka, kdo bude vděčný králi za to, že mohl pomoci zabránit proroctví, které by mělo snad zničit celý tento svět.
´Ach, Darylo, vůbec netušíš, co,´ zapřemýšlel a sklopil hlavu.
Při pomyšlení na svoji Dračici úplně zapomněl na to, že čas běží dál. Jenomže on sám si teď nesměl dovolit přivolat prostřednictvím prstenu, který si mnul palcem na prsteníku, a ani nepřemýšlel nad tím, co dělají právě teď jeho ruce, svoji Dračici, ale musel vymyslet plán, jak se k ní co nejrychleji vrátit.
´Počkej na mě za vsí. Přijdu tam za tebou,´ zamyslel se znovu jezdec.
Počkám, pospěš si, Noriane.
„Kolik to dělá, pane hostinský?“ zeptal se jezdec.
„To nechte být,“ mávl rukou hostinský.
„Fajn, díky,“ dodal jezdec.
Bez dalších slov odsunul od sebe sklenku, která byla téměř prázdná – jen při dnu se válela jakási nedopitá břečka, na kterou už Norian neměl chuť -, pomalu se zvedl a opět jej ovládl ten pocit, že jej všichni sledují. Otočil se tváří ke dveřím a pohledů zvědavců si nevšímal.
Došel ke dveřím. Zavrzaly.
Pomalu je otevřel, sklopil hlavu, poupravil si kápi, aby mu nepršelo do obličeje a vyšel do černočerné tmy, ve které svítila záře jen z několika málo lamp, které se nacházely na zdejší ulici.