Nic není jak se zdá
Je chladný podzimní večer. Na nebi svítí měsíc, který osvěcuje koruny stromů. Část jeho paprsků pronikne až na zem, a tak vytváří sloupy světla. V lese, v němž jsme, je obvykle klid a pohoda. Zvířata tu spokojeně spí ve svých úkrytech, klidným a ničím nerušeným spánkem.
Dnes se však lesem rozléhají divné zvuky a výkřiky. Najednou je slyšet praskání chroští a něčí dupání. Na stromě zahoukala sova. Praskání naříkajícího chroští se blíží k nám. Zpoza něj, vyskočí zelený vyděšený drak. Jeho tvář byla plná hrůzy, něco ho hrozně děsilo, křičel a otáčel hlavu za sebe. Přitom dál před něčím uháněl.
„ Ne, ne! Nechte mě! Já jsem vám nic neudělal!!!“ křičel do tmy. Před ním se objevil potok. Jeho voda bzučela a proháněla se po skaliskách. Lehkým skokem ho přeskočil. Začal kličkovat mezi stromy takovou rychlostí, div že do nějakého nevrazil. Přitom stále otáčel hlavu dozadu. Lesem se nesly i jiné divné zvuky, které nepatřily žádnému známému zvířeti. Drak byl už unavený, a tak rychle hledal úkryt, kam by se schoval. Jenže nemohl žádný nalézt. Skryl se za první mohutný strom, který uviděl. Postavil se na zadní a přimáčkl se zády k jeho kmeni. Jeho srdce bušilo neuvěřitelně rychle a těžce oddechoval.
Nastalo ticho. Když se jeho srdce trochu uklidnilo, opatrně, pomalými pohyby otáčel hlavu, aby se podíval za strom. Hledal cokoliv podezřelého. Jeho svaly byly napjaté, připravené k dalšímu útěku. Znovu zahoukala sova. Drak vyjekl. Podíval se na větev odkud sovu slyšel. Její silueta se zrovna pohnula.
Ve křoví něco zapraskalo. Drak s sebou trhnul. Lesem se začaly ozývat divné zvuky.
„ Ne, ne. Proč mě honíte!“ křičel.
Rozhlížel se kolem a snažil se zorientovat. Zjistil, že je nedaleko louky a tak se rozeběhl jejím směrem. Prodíral se houštím a menší keře přeskočil. Je na louce. Naposledy otočil hlavu dozadu, to co ho honilo se k němu stále blížilo. Roztáhl svá obrovská křídla, začal s nimi máchat a skočil do vzduchu. Jenže místo aby vzlétnul, byl stále na zemi. Zkusil to znovu, ale i tento pokus se mu nepovedl. Nešlo to. Nemohl vzlétnout. Připadal si moc těžký. Byl čím dál nervóznější, protože nestvůra se k němu stále blížila.. Zkoušel to znovu a znovu. „ Proč mi to nejde? Proč nemohu vzlétnout?“ Vzdal to a uháněl dál.
Tmou poletovala sova. „ Pomoc! Pomoz mi prosím!“ volal drak a zkusil ještě jednou vzlétnout. Sova změnila směr letu. Letěla přímo k němu, pousmál se. Přece jenom mi někdo pomůže. Pomyslel si. Ozval se divný řev. S obavami otočil hlavu, aby zkontroloval jestli ta nestvůra není někde poblíž. Neviděl jí. Podíval se opět na sovu, jen co se k němu přiblížila, změnila se v černý stín s červenýma očima. Popadla ho hrůza. Srdce se mu rozbušilo ještě víc. To před čím celou dobu utíkal bylo před ním. Ozval se strašný řev, otočil se a dal se znovu na útěk, přitom křičel: „ Nechte mě být! Nic jsem vám neudělal!“ běžel zpátky do lesa. Když přeskakoval poslední keř, objevilo se předním bílé zářící světlo.
Ocitl se někde jinde. Už nebyl v lese, ale v nějaké ohradě, a už nebyla tma, ale krásné odpolední světlo. Byl zmatený a nevěděl co si má o tomto místě myslet. Okolo něj běhali a poletovali divní ptáci, které ani neznal. Byli tak zvláštní. Všimnul si červeného draka sedícího u nějakého stavení. Pravou tlapou se opíral o sud.
Nevěděl jestli mu má věřit nebo ne. Opatrně váhavými kroky vykročil k němu. Kousek před ním se zastavil a zeptal se. „ Prosím, kde to jsem? A jak jsem se sem dostal?“ On se ani nehnul a ani se na něj nepodíval. Zeptal se tedy znovu: „ Prosím kde to jsem?“
Otočil hlavu a podíval se na něj. „ Jsi na rozcestí. Vyber si svou cestu.“ Levou tlapou ukázal na jasně zářící bílé světlo.
Zelený se na něj nechápavě podíval. Stál tam před ním s pravou tlapou zvednutou. On si však jeho nechápavého výrazu nevšímal.
Zvláštní ptáci začali kolem něj poletovat, řvali a naříkali. Jistě před něčím utíkali. A pak to uviděl. Na nebi se nesl černý stín, který ze sebe vydal ten hrozný zvuk. Na světle vypadal ještě hrozivěji, než když ho viděl večer. Neváhal a rozběhl se tam kam celou dobu červený drak ukazoval. Skočil do zářícího světla.
Ocitl se v lese, jenže v jeho jiné části, kterou zrovna moc neznal. Byl zoufalý. Copak tohle nikdy neskončí? Ptal se sám sebe. Slyšel zapraskání dřeva, pak něčí funění. Rozhlížel se kolem. Všimnul si nedalekého jezera. Rozeběhl se k němu a skočil do vody. Voda zašplouchala. Plaval hlouběji, kde v tichosti čekal, až bude moci vylézt ven.
Po chvílí slyšel pískání, houkání a pak to nejhorší co mohl v tuhle chvíli slyšet. Šplouchnutí vody. Něco za ním skočilo do jezera a blížilo se k němu. Když uviděl ve vodě dvě červená světla bylo mu jasné co to bylo. Rychle vyplaval na hladinu. Pomalu ač chtěl rychle, se vyškrábal na břeh. Ucítil, že ho něco chytilo za nohu a začalo ho táhnout dolů pod hladinu. Sebral poslední síly a snažil se vyprostit z jeho sevření. Povedlo se. Vyškrábal se na břeh a začal utíkat, ale už neutíkal rychle. Byl moc unavený a nohy se mu už motaly, ale on chtěl běžet dál, protože kdyby přestal utíkat, nestvůra by ho chytila a stálo by ho to život.
Prodíral se mezi stromy. Bylo to čím dál obtížnější. Na chvíli se zastavil, aby si odpočinul. Vedle něj spadla ze stromu šiška. Podíval se nahoru a uviděl tam černý stín. Připadalo mu, že se zlověstně směje. Dal se znovu na útěk. Uviděl světlo a skočil do něj.
Byl zas v ohradě, zvláštní ptáci byli klidní a jen něco hledali na zemi. Červený drak stále seděl na svém místě. Přiběhl k němu a začal ho prosit o pomoc. On však nic neřekl a ani se nehnul. Naléhal a dál prosil. Červený zvedl přední levou tlapu a ukázal stejným směrem jako předtím se stejnými slovy. Nechápal to. Stál před ním a hleděl na něj. Po chvíli zjistil, že to nemá cenu. Smutně se vydal směrem ke zářícímu světlu a skočil do něj.
Najednou se ocitl úplně někde jinde. Nebyl už v ohradě, ani v lese. Byl na nějaké tvrdé cestě, vedle které byly ploty a nějaké stavení. Na tomto místě už neměl pocit, že ho honí nějaká nestvůra, ale že se má něco stát a že někoho hledá.
Už mu bylo jasné co se má stát. Viděl jak se k němu blíží voda. „ Musím utéct a musím najít Denju. Denjó, Denjó.“ Za ním se valila voda. Podíval se před sebe, a tam se k němu taky blížila voda. „ Musím uletět něž se tu utopím!“ Snažil se vzlétnout, ale nešlo to. Voda byla skoro už u něho. Zkoušel to dál. Když už si myslel že vzlétl, voda ho smetla a tvrdě sním praštila o zem. Srdce mu přestávalo tlouci, až skoro utichlo.
Z ničeho nic se probudil v jeskyni, celý vyděšený. Byl celý zpocený a srdce mu bilo o stošest. Natáhl hlavu k východu z jeskyně a podíval se ven. Byl pozdní chladný večer. Nastražil uši. Až na jedno zahoukání sovy bylo ticho. „ Jsem živý, nic mi není! Byl to jen sen!“ měl obrovskou radost, že se mu to vše jen zdálo. Něž se mu srdce zcela uklidnilo bloumal zrakem po jeskyni. Položil hlavu na zem, oddechl si, zavřel oči a hluboce usnul.
Dnes se však lesem rozléhají divné zvuky a výkřiky. Najednou je slyšet praskání chroští a něčí dupání. Na stromě zahoukala sova. Praskání naříkajícího chroští se blíží k nám. Zpoza něj, vyskočí zelený vyděšený drak. Jeho tvář byla plná hrůzy, něco ho hrozně děsilo, křičel a otáčel hlavu za sebe. Přitom dál před něčím uháněl.
„ Ne, ne! Nechte mě! Já jsem vám nic neudělal!!!“ křičel do tmy. Před ním se objevil potok. Jeho voda bzučela a proháněla se po skaliskách. Lehkým skokem ho přeskočil. Začal kličkovat mezi stromy takovou rychlostí, div že do nějakého nevrazil. Přitom stále otáčel hlavu dozadu. Lesem se nesly i jiné divné zvuky, které nepatřily žádnému známému zvířeti. Drak byl už unavený, a tak rychle hledal úkryt, kam by se schoval. Jenže nemohl žádný nalézt. Skryl se za první mohutný strom, který uviděl. Postavil se na zadní a přimáčkl se zády k jeho kmeni. Jeho srdce bušilo neuvěřitelně rychle a těžce oddechoval.
Nastalo ticho. Když se jeho srdce trochu uklidnilo, opatrně, pomalými pohyby otáčel hlavu, aby se podíval za strom. Hledal cokoliv podezřelého. Jeho svaly byly napjaté, připravené k dalšímu útěku. Znovu zahoukala sova. Drak vyjekl. Podíval se na větev odkud sovu slyšel. Její silueta se zrovna pohnula.
Ve křoví něco zapraskalo. Drak s sebou trhnul. Lesem se začaly ozývat divné zvuky.
„ Ne, ne. Proč mě honíte!“ křičel.
Rozhlížel se kolem a snažil se zorientovat. Zjistil, že je nedaleko louky a tak se rozeběhl jejím směrem. Prodíral se houštím a menší keře přeskočil. Je na louce. Naposledy otočil hlavu dozadu, to co ho honilo se k němu stále blížilo. Roztáhl svá obrovská křídla, začal s nimi máchat a skočil do vzduchu. Jenže místo aby vzlétnul, byl stále na zemi. Zkusil to znovu, ale i tento pokus se mu nepovedl. Nešlo to. Nemohl vzlétnout. Připadal si moc těžký. Byl čím dál nervóznější, protože nestvůra se k němu stále blížila.. Zkoušel to znovu a znovu. „ Proč mi to nejde? Proč nemohu vzlétnout?“ Vzdal to a uháněl dál.
Tmou poletovala sova. „ Pomoc! Pomoz mi prosím!“ volal drak a zkusil ještě jednou vzlétnout. Sova změnila směr letu. Letěla přímo k němu, pousmál se. Přece jenom mi někdo pomůže. Pomyslel si. Ozval se divný řev. S obavami otočil hlavu, aby zkontroloval jestli ta nestvůra není někde poblíž. Neviděl jí. Podíval se opět na sovu, jen co se k němu přiblížila, změnila se v černý stín s červenýma očima. Popadla ho hrůza. Srdce se mu rozbušilo ještě víc. To před čím celou dobu utíkal bylo před ním. Ozval se strašný řev, otočil se a dal se znovu na útěk, přitom křičel: „ Nechte mě být! Nic jsem vám neudělal!“ běžel zpátky do lesa. Když přeskakoval poslední keř, objevilo se předním bílé zářící světlo.
Ocitl se někde jinde. Už nebyl v lese, ale v nějaké ohradě, a už nebyla tma, ale krásné odpolední světlo. Byl zmatený a nevěděl co si má o tomto místě myslet. Okolo něj běhali a poletovali divní ptáci, které ani neznal. Byli tak zvláštní. Všimnul si červeného draka sedícího u nějakého stavení. Pravou tlapou se opíral o sud.
Nevěděl jestli mu má věřit nebo ne. Opatrně váhavými kroky vykročil k němu. Kousek před ním se zastavil a zeptal se. „ Prosím, kde to jsem? A jak jsem se sem dostal?“ On se ani nehnul a ani se na něj nepodíval. Zeptal se tedy znovu: „ Prosím kde to jsem?“
Otočil hlavu a podíval se na něj. „ Jsi na rozcestí. Vyber si svou cestu.“ Levou tlapou ukázal na jasně zářící bílé světlo.
Zelený se na něj nechápavě podíval. Stál tam před ním s pravou tlapou zvednutou. On si však jeho nechápavého výrazu nevšímal.
Zvláštní ptáci začali kolem něj poletovat, řvali a naříkali. Jistě před něčím utíkali. A pak to uviděl. Na nebi se nesl černý stín, který ze sebe vydal ten hrozný zvuk. Na světle vypadal ještě hrozivěji, než když ho viděl večer. Neváhal a rozběhl se tam kam celou dobu červený drak ukazoval. Skočil do zářícího světla.
Ocitl se v lese, jenže v jeho jiné části, kterou zrovna moc neznal. Byl zoufalý. Copak tohle nikdy neskončí? Ptal se sám sebe. Slyšel zapraskání dřeva, pak něčí funění. Rozhlížel se kolem. Všimnul si nedalekého jezera. Rozeběhl se k němu a skočil do vody. Voda zašplouchala. Plaval hlouběji, kde v tichosti čekal, až bude moci vylézt ven.
Po chvílí slyšel pískání, houkání a pak to nejhorší co mohl v tuhle chvíli slyšet. Šplouchnutí vody. Něco za ním skočilo do jezera a blížilo se k němu. Když uviděl ve vodě dvě červená světla bylo mu jasné co to bylo. Rychle vyplaval na hladinu. Pomalu ač chtěl rychle, se vyškrábal na břeh. Ucítil, že ho něco chytilo za nohu a začalo ho táhnout dolů pod hladinu. Sebral poslední síly a snažil se vyprostit z jeho sevření. Povedlo se. Vyškrábal se na břeh a začal utíkat, ale už neutíkal rychle. Byl moc unavený a nohy se mu už motaly, ale on chtěl běžet dál, protože kdyby přestal utíkat, nestvůra by ho chytila a stálo by ho to život.
Prodíral se mezi stromy. Bylo to čím dál obtížnější. Na chvíli se zastavil, aby si odpočinul. Vedle něj spadla ze stromu šiška. Podíval se nahoru a uviděl tam černý stín. Připadalo mu, že se zlověstně směje. Dal se znovu na útěk. Uviděl světlo a skočil do něj.
Byl zas v ohradě, zvláštní ptáci byli klidní a jen něco hledali na zemi. Červený drak stále seděl na svém místě. Přiběhl k němu a začal ho prosit o pomoc. On však nic neřekl a ani se nehnul. Naléhal a dál prosil. Červený zvedl přední levou tlapu a ukázal stejným směrem jako předtím se stejnými slovy. Nechápal to. Stál před ním a hleděl na něj. Po chvíli zjistil, že to nemá cenu. Smutně se vydal směrem ke zářícímu světlu a skočil do něj.
Najednou se ocitl úplně někde jinde. Nebyl už v ohradě, ani v lese. Byl na nějaké tvrdé cestě, vedle které byly ploty a nějaké stavení. Na tomto místě už neměl pocit, že ho honí nějaká nestvůra, ale že se má něco stát a že někoho hledá.
Už mu bylo jasné co se má stát. Viděl jak se k němu blíží voda. „ Musím utéct a musím najít Denju. Denjó, Denjó.“ Za ním se valila voda. Podíval se před sebe, a tam se k němu taky blížila voda. „ Musím uletět něž se tu utopím!“ Snažil se vzlétnout, ale nešlo to. Voda byla skoro už u něho. Zkoušel to dál. Když už si myslel že vzlétl, voda ho smetla a tvrdě sním praštila o zem. Srdce mu přestávalo tlouci, až skoro utichlo.
Z ničeho nic se probudil v jeskyni, celý vyděšený. Byl celý zpocený a srdce mu bilo o stošest. Natáhl hlavu k východu z jeskyně a podíval se ven. Byl pozdní chladný večer. Nastražil uši. Až na jedno zahoukání sovy bylo ticho. „ Jsem živý, nic mi není! Byl to jen sen!“ měl obrovskou radost, že se mu to vše jen zdálo. Něž se mu srdce zcela uklidnilo bloumal zrakem po jeskyni. Položil hlavu na zem, oddechl si, zavřel oči a hluboce usnul.