Dračí nevěsta
Tehdy, když k nám přišla, byla jsem teprve dítě. Byl začátek jara, ale ten den se slunce opravdu předvedlo. A právě ten den do vesnice přiklopýtala nádherná dívka. Byla oděná celá v bílém, blonďaté vlasy měla volně rozpuštěné až k pasu a pokožku měla jako alabastr. Bledě modrýma očima nepřítomně pročesávala okolí, až došla ke studni. Byla tak zesláblá, že si ani nedokázala vytáhnout vědro, tak jsem jí pomohla. Usmála se na mě svými dokonale bílými zuby a omdlela. Baba kořenářka ji vzala k sobě a postarala se o ní. Po dvou dnech se dívka probrala opět plná sil. Vyprala si špinavé oblečení tak, že opět zářilo bělostí, rozčesala si zacuchané vlasy a na všechny se usmívala, kudy chodila. Brzy se do vesnice začlenila. I se svou drobnou postavou toho zvládla dvakrát tolik co ostatní dívky. Pokud ovšem nepracovala na slunci. To jako by jí vadilo a vyčerpávalo. Díky svojí kráse a milému úsměvu si brzy našla několik nápadníků, ale její srdce patřilo pouze jednomu jedinému z nich. Byli nádherný pár a tak na sebe pomluvy závistivých dívek nenechaly dlouho čekat. Zlé jazyky ji před jejím milým pomluvily a tak za ní jednoho dne přišel. Byla polovina léta, další z parných dnů a dívka seděla na lavici před chalupou baby kořenářky a pomáhala jí třídit bylinky, když za ní mladík přišel. Usmála se na něj, avšak on její radost neopětoval. Mluvil k ní smutným ale rozhodným hlasem. Zrušil jejich svatbu. Dívka od něj poodstoupila a z oka jí skanula slza, která jí vzápětí zamrzla na tváři. Dívka byla zdrcená a kolem se začal zvedat vítr. Velice chladný vítr. Dívka zaťala ruce v pěst a panenky se jí zúžily do tenkých štěrbin. Mladík na ní jen vystrašeně hleděl. Dívka zavrčela a v tu chvíli ji obklopila oslepující bílá záře. Místo ní nyní na náměstí stála obrovská sněžná dračice. Bílé šupiny se blyštěly jako krystaly ledu a dlouhá bílá hříva jí vlála ve větru. Roztáhla obrovská pernatá křídla, která mohla mít rozpětí nějakých 15 metrů. Mladík vyděšeně lapal po dechu. Dračice byla obrovská a odlesky slunečních paprsků na jejích šupinách oslepovaly. I tak mladík moc dobře viděl její zahnuté a dozajista i pořádně ostré bělostné drápy a dlouhý komíhající se ocas s několika ostny na konci. Na hlavě měla dračice dva dlouhé roky a několik menších růžků. Podívala se na něj ledově modrýma očima se svislou zorničkou. Mladík najednou nebyl schopen ani mrknout. Byl naprosto neschopný jakéhokoliv pohybu. Tak to byl ten pověstný dračí pohled... Pak dračice zařvala, že se země otřásala a prudkým odrazem zadních nohou se vznesla do vzduchu. V jejím řevu bylo slyšet zoufalství. Obletěla vesnici a přitom svým ledovým dechem mrazila stromy i zvířata. Poté co se vyřádila usedla na vrcholek, který se tyčil nad vesnicí a začala ronit slzy, které pokrývaly pahorek jako sněhová pokrývka. Několik nocí se den co den, noc co noc vznášelo nad vesnicí zoufalé volání dračice. Jednoho rána zničehonic ustalo a po dračici zbyl akorát zničený les okolo vesnice, šokovaní lidé a zasněžený pahorek. Nazvali ho kopcem Dračí nevěsty. Od té doby vrcholek kopce zdobí sníh i v nejparnějším létě a nikdy neroztává.