Tvorba - Texty

.: ~ Into the Dreams ~ :.

:: Probuzení

Pozvolna jsem otevřel oči a po chvíli mžourání zaostřil na oprýskaný betonový strop nad sebou. Tak se mi to vše nakonec přeci jen nezdálo. Pokaždé, když přišlo mé další procitnutí, jsem alespoň v koutku duše doufal, že těch posledních několik týdnů bylo opravdu jen zlým snem. Vše se seběhlo tak rychle - celá slavná civilizace byla položena během pouhých několika málo dní na lopatky a zapíchnuta mohutným mečem v podobě své vlastní technologie – tak snadno, jako kdyby snad sama chtěla a mělo tomu tak být již po staletí. Otřásl jsem se ranním chladem a sklopil svůj rozespalý pohled o něco níže. A tam byla – stále ještě klidně a spokojeně podřimovala na mé hrudi - má Milovaná Aratan. Bez ní bych už dávno zešílel a nejspíše také nebyl naživu. V těchto temných časech zkázy a smrti bylo její tělesné teplo a úsměv opravdu jako z jiného světa. Usmál jsem se a opatrně se dotkl konečky prstů její tváře, abych ji mohl pohladit. Její překrásné zelené oči se otevřely a po chvíli pohlédly na mě - 'Dobré ráno Lásko, měli bychom už pomalu jít.' Usmála se, ještě na pár chvil zavřela oči a pevně se ke mně přitulila. Chápal jsem až příliš dobře proč, mohla to být naše poslední společná noc a ani já sám jsem nechtěl, aby vůbec někdy skončila. Jisté však bylo, že pokud se nepohneme do několika hodin, bude zcela jistě po nás. Slunce už delší chvíli viselo vysoko na obzoru - věděli jsme, že sem brzy přijdou a snad to jediné nám v tu chvíli přinášelo chlad do našich srdcí.

Pomalu jsem odkryl deku která nás spolehlivě chránila před chladem noci a nechal Aratan pohodlně vstát. Sám jsem se pak na naší improvizované posteli sestavené z několika starých matrací a zbytků čehokoliv použitelného posadil a začal se oblékat. Vypadalo to na velice horký den - nejen proto, že se slunce už od rána snažilo udělat z celého města jednu velkou výheň, což se mu dařilo na výbornou, tentokráte bylo cítit ve vzduchu i něco více. Možná kvůli tomu že ony 'hlídky' - ať už se jednalo o cokoliv - měli v posledních pár dnech až znepokojivě se zvyšující frekvenci výskytu. Nejspíše se schylovalo k něčemu velkému, alespoň vše tomu nasvědčovalo - ovšem jediná věc co mě v tu chvíli napadla a ke které tohle všechno mohlo opravdu vést, byl náš jistý a bolestivý konec. Stále jsem měl v živé paměti výkřiky hrůzy a bolesti všech těch, které jsem za celý svůj život měl tu čest poznat a mít rád. Zvuky trhajících se těl, padající suti a naprosté bezmoci mě budili od té doby každou noc. Pohlédl jsem na Aratan - právě si oblékala vestu a kontrolovala, zda-li má všechny nezbytné věci pro naši další cestu. Povzdechl jsem si, nechtěl jsem nikdy vidět aby to skončilo takto. Nechtěl jsem vidět JI aby tak skončila. Zdála se vyrovnaná, odhodlaná - ale má duše věděla, že uvnitř si uvědomuje naši situaci a náš strach stejně těžce, jako já sám. 'Víš, Miluji Tě...' - na chvíli se zarazila a pak se ten den poprvé pousmála 'Však já Tebe taky!' - pomalu ke mě přišla a s pohlazením mi uštědřila ten tak známý a jemný polibek na mou neoholenou tvář. Poté se pozvolna odtáhla a odešla do kuchyně - v tu chvíli jsem měl slzy na krajíčku, opravdu jsem nechtěl vidět její konec - nikdy!
Nasoukal jsem rychle na sebe silně zašpiněné kalhoty i mé jediné tričko a s tichou prosbou o alespoň trochu větší kádi vody se vydal též prozkoumat spižírnu naší poslední skrýše. Nebýt toho, že se skrýš nalézala na samém vrcholu polorozbořené výškové budovy bych ji spíše ohodnotil jako díru v zemi s prkny zaraženými do hlíny, co měly nejspíše sloužit jako poličky. V tu chvíli jsem si také uvědomil, jak málo jídla už budeme schopni sehnat - zásobování nefungovalo již týdny a existovalo jen málo potravin, které by vydrželi takovou dobu a zároveň nás byli schopny udržet naživu. Kupodivu jsme až na pár sušenek, které Aratan ihned schovala na cestu, nenašli nic co by šlo přímo pozřít. Zato jsme na první pohled nalézali spousty surovin pro výrobu prakticky všeho možného. 'Vypadá to, že budeme muset vařit pokud nechceme pojít hlady s tatrankou v zubech.' S mírným úsměvem (či úšklebkem?) se na mě podívala 'Takže budeš vařit říkáš?'. Věděl jsem že to tak nakonec dopadne a raději, než abych vznesl jakoukoliv námitku, jsem popadl olej a z hromady ledu uložené v mrazáku s velkým překvapením vytáhl ještě několik vesměs zdravě vypadajícíh kousků masa. S velkým nadšením jsem pronesl 'Tak dnes se tedy naládujeme dosytosti.'. Poplácala mě pochvalně po zádech a já se ihned pustil do přípravy našeho malého plynového vařiče ukořistěného pár dní předtím během pochodu skrze centrum města.

Postavil jsem pánev s rozpáleným olejem a dalšími ingrediencemi v podobě našich 'řízků' na vařič, poté nechal vše být a s vidinou čerstvého vzduchu vyšplhal po žebříku na střechu, už jsem to potřeboval – provětrat mysl. Slunce zalévalo celé město svou nádhernou zlatou září odrážející se v kalužích, které tu zbyly po noční bouřce, jako v tisíci drobných zrcadlech. Rozsáhlé hromady suti a trosek se díky střepům náhle třpytily a vypadaly téměř jako posety drahokamy - celý ten pohled na mne působil velice zvláštně, možná se jednalo o přirozený proces eroze trvající od nepaměti již stovky let a já to jen nebyl schopen nevidět. Vše vypadalo tak klidně a mírumilovně, téměř až nereálně – jako kdyby se všechny ty události posledních týdnů vůbec nestaly. Pak jsem si však uvědomil, že klid tu vlastně nikdy nebyl. Možná, že nakonec přeci jen všechno, co se za tu krátkou dobu, co se zdála být věčností, událo nebylo jen k horšímu. Nevěděli jsme, zda jsme zůstali naživu jako poslední - ale během uplynulých čtrnácti dnů jsme nepotkali již jedinou živou bytost – tedy lidskou. Město převzala pod svou ochranu opět sama příroda a zdálo se, že všem zvířatům a rostlinám nepřítomnost lidstva vůbec nevadí, ba naopak – dařilo se jim všem jako snad nikdy předtím a podobně, jako koření ve správném jídle i ony pak dodávaly tomu pohledu prvek dokonalosti svým pohybem, nespoutaností a paletou barev od šťavnatě zelené přes všechny odstíny duhy až po temně modrou. Když jsem tam tak přemítal a sledoval jak stále bezmocní proti přírodě jsme, najednou mě ze soustředění vytrhla Aratan.

'Je to nádhera že? Možná se to všechno mělo stát už dávno...' Nebyl jsem schopen odpovědět. Nejspíše měla pravdu, ovšem bolest kterou to všechno bylo vykoupeno se mi zdála až příliš velká. Nikdo by neměl umírat za chyby druhých, nepřišlo mi to spravedlivé, věděl jsem však, že život spravedlivý nikdy nebyl. Pomalu jsem otočil hlavu a zjistil kam se její pohled upíná. Nehleděla na město samo, byly to hory porostlé lesy kousek za ním - a hleděla na něj s nesmírnou nadějí a až tajemným úsměvem. Město jí na rozdíl ode mne nechávalo naprosto chladnou. Uvědomil jsem si, že taková byla vždy - nikdy se o lidstvo a výdobytky jeho civilizace příliš nezajímala. Přijala je nejspíše stejným způsobem, jako náš nynější úděl. Byla zvyklá být ve svém světe vždy sama a také se spoléhat jen na sebe, cítil jsem to od okamžiku našeho prvního setkání. Přišlo mi téměř až jako zázrak, že mě do toho překrásného světa nechala nahlédnout a já za jí za to byl navěky zavázán. Pod její tvrdou a nepřístupnou slupkou se skrývala lepší duše, než jakou jsem kdy měl to štěstí potkat, byla vpravdě výjimečná ve všech směrech - a byla ochotna mi tu výjimečnost poskytnout. Překvapen tím náhlým závalem smíšených pocitů a vděčnosti jsem se pomalu podíval tím směrem také - ano, jestli snad máme možnost se vzepřít svému osudu, tak je to jedině právě v těch místech - a jedině s Aratan po mém boku.

Chvíli jsem jen hleděl na ten téměř neskutečný pohled a zaposlouchal se do šumění větru prohánějícího se kolem rozeklaných stěn železobetonu a skla, když na mě udeřil i závan tvrdé reality. S rychlostí světla, které ke mě ze všech stran tak neúprosně doléhalo, jsem se rozeběhl ke dveřím, skočil do průlezu vedoucího na střechu a pokračoval směrem k místu našeho skromného dočasného útočiště. Když se mi konečně podařilo doběhnout k samotnému vařiči, na pánvi se nacházely už jen zuhelnatělé a vypařující se zbytky masa, které se usazovalo spolu s vyškvařeným olejem na stěnách a pomalu po nich stékalo. Vskutku nádherný výjev – kdyby se jen jednalo o trochu jiné okolnosti, myslím, že by se mi ta absurdnost situace i mohla líbit. Pánev jsem rychle odkopl daleko od vařiče a s menšími popáleninami se mi ho nakonec podařilo úspěšně vypnout. Celý udýchaný jsem se pokusil ohodnotil své dílo zkázy několika velice trefnými výrazy a přirovnáními týkajícími se mé osoby a schopnosti udržet stolici, když se Aratan objevila za mými zády. 'Takže naše jediné maso za poslední týden jsi kvůli tomu výhledu...' dál již nestačila nic dodat, neboť jí v tom zabránila má ruka zvednutá v jasném obranném a vydal se znovu do té díry, co měla býti naší spižírnou. Po chvíli horečného přehrabování a nabytí dojmu, že původní majitel byl s největší pravděpodobností skutečně těžce duševně chorý, se mi konečně podařilo nalézl poslední zbytky alespoň trochu použitelných zásob. Popadl jsem cosi, co nejspíše někdy býval hrnec a začal zadělávat těsto na palačinky – nic lepšího mě v tu chvíli opravdu nenapadlo. Tentokrát jsem také neponechal nic náhodě, na vše se řádně soustředil a za neustálého brblání a občasných narážek a popichování Aratan – nutno poznamenat často až bolestně trefných – se mi nakonec podařilo zplodit několik párů zdravě vypadajících nažloutlých placek. Na nic nečekala, vzala mi z rukou první porci, posypala si ji cukrem a pustila se do ní. Plný očekávání jsem stál jako zkamenělý. 'Jojo, nejsou špatné', pronesla mezi sousty a mě spadl skutečně obrovský kámen ze srdce, mohl jsem konečně s úsměvem kývnout. A i na její překrásné tváři se po chvilce také konečně vyloudil onen tak zářivý úsměv - ach, jak já jí jen miloval.

Připadalo mi, že jí snad život vyhovoval více takto, než shon za plněním nesmyslných termínů a stání v nekonečných frontách nákupních center budoucnosti. Zdála se býti šťastnou, i když jsem plně nechápal proč by tomu tak jen mělo být, naplňovalo to však štěstím i mne samotného a více nebylo v tu chvíli důležité. 'Myslím, že nejrychlejší cestou, jak se odsud dostat bude použití tunelů metra. Měly by být snad netknuté, tak se můžeme dostat alespoň o trochu bezpečněji blíže k okraji, třeba se nám podaří narazit na nějaké auto co nás doveze ven.' Řekla to opět tak nenuceně, mezi sousty, jakoby to mělo mít stejnou váhu s prostým dotazem, kde může najít své pyžamo - které samozřejmě neměla - nebo baterku, kterou jsem se pro změnu já snažil už dobrou čtvrthodinu vyrobit z poslední plechovky piva co nám zbyla. Říkali jsme jí Světluška a byla skutečně tím jediným světlem na konci tunelu, které nám zbylo. Nejednou nám zachránila život když jsme se v posledním okamžiku uchýlili do podzemí města – a já již nejednou myslel, že jsou to naše poslední chvíle. Avšak jakoby zázrakem se nám oběma vždy podařilo vyváznout téměř bez škrábnutí, osud nám nejspíše přál - jak se ovšem mělo ukázat, ne zase tak jak bychom my sami chtěli.

:: Nezvratný osud

Po skončení 'hostiny' jsme se pomalu sbalili a začali zvolna opatrně postupovat polorozbořeným schodištěm zpět k povrchu. Budova se nad námi pomalu uzavírala jako masožravá rostlina nad svou obětí - rezavé armatury trčící z popraskaných zdí a rozsypaného železobetonu se každým okamžikem pokoušeli zastavit náš pomalý úprk před jistým osudem. Několikrát se schodiště zřítilo těsně za námi v místech, kde jsme ještě před několika okamžiky stáli. Museli jsme trochu zvolnit naše už tak až smrtelně pomalé tempo - vypadalo to opravdu na velice perný den, čas i počasí hrály proti nám. Když byla naše cesta téměř u konce, náhle se mi proláklinou ve zdi podařilo zachytit náznak pohybu. Nebyl jsem si zprvu zcela jistý co to bylo, ale když se zopakoval, zastavilo mé srdce se hrůzou zastavilo. Se zděšeným výrazem se můj pohled otočil k Aratan, která nyní stála kousek za mnou, než jsem však stačil ze sebe vyloudit jediný smysluplný zvuk, ozvala se ohlušující rána a vše kolem nás zahalila štiplavá hustá mlha. Okamžitě jsem ztratil orientaci, v uších mi pískalo a jen matně se mi dařilo zaslechnout jakési hlasy. Ihned v zápětí mi něco podrazilo nohy a já zaslechl její křik, konečně jsem ze sebe vyloudil výkřik panické hrůzy - 'Aratan!!' - pak se vše zahalilo do milosrdné tmy.

Když se mi podařilo opět otevřít oči, trvalo notnou chvíli, než si uvědomily co vidí. Byla to zeď - špinavá, chladná a temná, poznamenaná četnými rýhami a spolu s dalšími plochami toho hrubého železobetonu tvořily místnost s jen jedním vchodem zataraseným masivními dveřmi s visejícími cáry barvy, pod nimiž sem pronikal jediný slabý zdroj temně namodralého světla. Vypadalo to spíše jako nemocniční pokoj, než potemnělé vězení, kterým místnost zajisté ve skutečnosti byla. Na zemi se stále povalovaly zbytky polstrování, nejspíše kdysi zamezující pacientům v jejich sebepoškozování – ironie, že právě já skončil zrovna na tom místě. Zprvu jsem nechápal, jak se má maličkost dostala zrovna sem, paměť se mi ovšem počala poměrně rychle a živě vracet - náhle má mysl procitla a já si vše uvědomil. Znovu se ze mě vydral hlasitý vykřikl - 'Aratan!'. Nedostalo se mi však žádné odpovědi kromě mé vlastní ozvěny, v hrůze co se jí mohlo stát jsem se usadil v rohu a s očima plnýma slz si přitáhl nohy pevně k sobě. Nechtělo se mi raději ani pomyslet co s ní mohli naši únosci zamýšlet, stejně tak jako proč již dávno nejsem po smrti - nemám pro ně přeci žádnou cenu - to, že jsem byl stále naživu mohlo znamenat jen mou jistou spojitost s jejich plány, což bylo snad ještě mnohem horší než smrt sama. Nevím, kdy jsem usnul, ani jestli to byl opravdu spánek - když jsem procitl, jediné co jsem si pamatoval byl můj pobyt zde, pouze barvy zdí byly ještě mnohem temnější - až jakoby ani zdi neexistovaly, přesto jsem věděl – tedy cítil - že tam stále byly. Se znepokojením mi také došlo, že takový sen jsem si nenechal zdát zdaleka poprvé.

Nechápal jsem, proč by se mi o vězení ještě mělo zdát když se v něm právě nalézám. Možná, že ve skutečnosti se mi ho nepodařilo nikdy opustit, třeba jsem byl vlastním vězněm celý svůj život a jen si to nedokázal připustit - přehlížel vlastní mřížoví své mysli a přisuzoval mé problémy i nálady době, okolí, téměř čemukoliv, co jen mohlo nést vinu, kromě mne samotného. Třeba jsem se jen nedíval dost dobře a zbaběle před sebou samým schoval tu teď tak jasnou pravdu. Říká se, že sebelítost smrdí - pak nejspíše budu zapáchat ještě hůře, než místo mého nynějšího pobytu. Zmocnily se mne pochybnosti nad sebou samým – budu na sebe moci ještě vůbec někdy pohlédnout a nepropadnout se hanbou? Opravdu jsem byl jen troska, ničeho se mi vlastně v životě nepodařilo nedosáhnout - nepotřeboval jsem to, tedy alespoň to jsem si doposud myslel. Ovšem teď, když se mi naskytla ta možnost se ohlédnout zpět a srovnávat - byla to léta ztraceného času a příležitostí. Mezi vším tím stresem a shonem jsem zapomněl, co že byl vlastně důvod a cíl mého života. Možná přežíval by bylo mnohem vhodnějším termínem, byl jsem jen jeden z milionů stejných koleček ve velkém stroji slavné civilizace, lehce postradatelný a nahraditelný, stvořen abych poslouchal a při poruše byl roztaven, abych mohl být znovu reinkarnován v podobě dalších a dalších nových, opět poslušných koleček. Má duše neměla co nabídnout - ani ne tak sobě, jako právě 'mé' Aratan – i když mou nejspíše nikdy nebyla, nezasloužil jsem si ji. Teprve teď jsem pocítil skutečnou hořkost té situace, opravdu jsem nebyl nic - možná je Aratan se mnou spíše proto, že už nikdo jiný nezbyl – došlo mi, že kdyby se objevil kdokoliv jiný, nemohl bych mít nejspíše sebemenší šanci. Přesto - či právě proto – jsem se rozhodl. Pokud mám ztratit to jediné, na čem mi kdy vůbec záleželo - neudělám to bez vyčerpání všech sil, které mi ještě zbyly. Položím raději svůj život, než abych opět zůstal ve svém vlastním vězení, jinak by stejně neměl žádnou pražádnou cenu. Nebylo již co ztratit - v této chvíli, kdy se mělo poštěstit pohlédnout do tváře smrti i mě samotnému, jsem konečně našel tu odvahu být k sobě upřímný.

Z přemítání mě vytrhl silný dunivý zvuk, znělo to jako náraz čehosi velkého - celé místo se silně otřáslo, pár cáru barvy na dveřích se ulomilo a jako pírka se sneslo na podlahu vedle mne. Nechápal jsem, co se to děje, když se ozval druhý, ještě silnější úder vzápětí a zeď naproti dveřím pukla asi dvoucentimetrovou prasklinou, kterou ke mně prosákla zlatá záře denního světla a spolu s ní i letmý závan svobody. Přiskočil jsem ke zdi jen abych zahlédl záblesk modrého světla mířícího právě mým směrem. Instinktivně se mi ode zdi podařilo odrazil právě včas, abych byl v následující vteřině zasypán hromadou kamení a suti. Když se prach trochu usadil a mě se již téměř celému podařilo vyhrabat své omlácené tělo z trosek, můj pohled čekala cesta na svobodu – skutečný zázrak, ve který jsem již dávno nedoufal. Sebral jsem poslední zbytky sil a vyprostil konečně své roztřesené tělo z místa, kde se měly nejspíše odehrát mé poslední chvilky. Nesmělým kolíbavým krokem jsem došel až k okraji obrovské trhliny zející ve zdi mé kobky a k mému velkému překvapení ani ne metr pod sebou spatřil to, co kdysi nejspíše bývalo snad trávníkem jakési rozlehlé zahrady. Vyskočil jsem ven a po dopadu se ohlédl zpět, jen abych spatřil opravdu budovu bývalé psychiatrické léčebny, která se nyní nade mnou klátila v troskách. Obrovská trhlina, které jsem vděčil za svou svobodu, se táhla přes několik podlaží - hromady suti a kusy železobetonu se povalovaly všude kolem a mě došlo, jakého štěstí se mi dostalo, když jsem zůstal naživu. Nedokázal jsem si představit, co mohlo způsobit tak rozsáhlé poškození a stejně tak ani jaká síla stále drží tu karikaturu budovy pohromadě.

Odpovědi se mi však nemělo nikdy dostat, neboť mé oči v tu chvíli zahlédly zkrvavenou ruku visící z míst, která se nacházela jen kousek nad mou bývalou celou. Sytá rudá barva pozvolna smáčela kamenný povrch pod sebou a zanechávala jasnou stopu svědčící o pomalém vyprchávání života z jejího majitele. Nejspíše se jednalo o dalšího vězně, ovšem tahle vypadala velice povědomě - vše mi došlo o pár okamžiků později. Jako kdybych dostal nový přísun energie, veškerá bolest i otupělost ustoupily a já se přistihl, jak rychle šplhám po rozervaných zbytcích zdi vzhůru. Když jsem dorazil na místo, srdce se mi zastavilo a hrdlo sevřelo ještě pevněji, než kdyby mě někdo škrtil. Ležela tam, v roztrhaném oblečení odkrývajícím četné šrámy a modřiny - zdálo se, že je ve zvláštním druhu tranzu a trvalo chvíli, než své polootevřené oči obrátila mým směrem. 'Aratan! Proboha, jsi v pořádku?' - byla to samozřejmě jen řečnická otázka. Pomalu jsem uchopil její ruku a jemně ji otočil. Obličej se jí zkřivil bolestí, mlčela však - k mé obrovské úlevě jsem na ruce objevil jen větší škrábnutí, utrhl kus svého trička a pevně jí obvázal, ne však tak abych znemožnil průtok oné životodárné tekutiny v ruce samotné. 'Pojď, pomohu ti.' - opatrně jsem se k ní přimkl a zkontroloval, zda-li také nemá nic zlomeného. Naštěstí se mi žádnou takovou známku nepodařilo nalézt, sevření mého krku povolilo a já mohl začít trochu dýchat - můj život se mi vrátil přímo do náruče. Pomohl jsem jí opatrně vstát, škubla s sebou když se mé ruce dotkly jejích pohmožděných žeber, ale stále jen tiše trpěla a přijímala svůj úděl. Když se konečně postavila a pomalu otevřela své zelené oči, byly plné horkých slz. Hřbetem ruky jsem jí otřel pravou tvář, kde za sebou zanechávaly čisté stopy a odhalovaly její nádhernou zlatavou pleť a na levé tváři jí mezitím zbavil těch samých známenek neštěstí svými rty - obejmula mne a učinila totéž. Do té doby jsem ani nevěděl, že pláču také, ale to náhlé uvědomění mne donutilo ronit ještě více slz než kdykoliv předtím. Stáli jsme tam, netušil jsem jak dlouho, dvě blízké duše stojící navzdory osudu.

Bylo právě jeho hříčkou, že naši spásu přinesla právě ta hrozba, která se od samého počátku pokoušela o náš život. Ta, která stála za smrtí tolika našich blízkých teď měla na svědomí tak nebývale silný pocit štěstí, snad i přebíjející všechny ty agónie, které jsme museli prožívat sledováním krutých osudů všech našich blízkých. Pomalu jsem se od Aratan odtáhl a prsty jí načechral pochroumanou, avšak stále jasně zářící hřívu. Slzy už nám oběma přestaly téct, konečky jejích prstů se něžně dotkly mé tváře a jemně ji pohladili. Pak se její pohled odvrátil, prošla kolem mne, začala opatrně sestupovat dolů a já ji následoval v těsném závěsu. Když naše nohy opět dopadly na pevnou půdu, zalil mne pocit nesmírného vděku a úlevy. Nedokázal jsem pochopit proč právě my bychom měli mít takové štěstí, ne každému se podaří dostat další šanci a nám se to právě podařilo opakovaně – tentokráte jsem však již věděl, čeho chci dosáhnout a nehodlal ji promarnit. Mé ruce ještě jednou na okamžik obejmuly Aratan a společně jsme se vydali pryč z toho místa zkázy a smrti. Za celou tu dobu jsme nepromluvili ani slovo, nebylo však vůbec třeba - inu, někdy stačí k porozumění daleko méně. Když jsme pomalu odcházeli z toho prokletého místa, nejednou náš pohled spočinul na jedné zvláštní barvě v té záplavě odstínů hnědé a šedé, jako by sem vlastně ani nepatřila - stejně jako my sami. Byla to barva života i jeho konce - a byla všude kolem nás, my však neměli tu sílu se dívat, nepříslušelo nám to - my byli Ti kdo unikli. Když se nám konečně podařilo přes rozpadlý plot uniknout z toho velkého pomníku násilí lidstva, naším cílem se stal vstup do podzemních větracích šachet nedaleko odtud. Na povrchu již dávno nebylo bezpečno, museli jsme opět do věčných temnot, dosti milosrdných a hlubokých na to, aby nás mezi sebe přijali, poskytli nám úkryt - a možná nás již nikdy nevydali, jiného zbytí ovšem nebylo. Poté, co nás naše kroky konečně dovedly na místo, na okamžik jsme se zastavili a pohlédli si do očí - ano, oběma nám to bylo až příliš zřejmé – i samo podzemí si kdykoliv může říci o naše duše.

:: Cesta ven

Pomalu otevřela poklop a já měl tu čest jako první nahlédnout do hlubin naší spásy. Průlez nevypadal nějak vábně a i páchnul dosti podobně. Pokusil jsem se trochu odlehčit tíživou situaci a pronesl 'Tolik to nesmrdělo ani po mém vaření, ale to jsi kupodivu kromě ztráty úsměvu přežila ve zdraví, tak proč ne tohle hm?' - myslím, že na dno té šachty jsem se dostal rekordním tempem, jinak bych nejspíše přišel o pár tělesných údů, nebo je měl přinejlepším poněkud poupravené do skladnějších, nejspíše mnohem placatějších tvarů. Naštěstí zápach zůstal v onom úzkém dlouhém průlezu - dole bylo už jen vlhko, temno a ticho – možná až zlověstné. Mé oči se nestačily ani řádně rozhlédnout když Aratan za námi zavřela poklop a začala sestupovat pomalu za mnou. Byla to sázka na všechno, buď se nám podaří uniknout včas anebo jsme vešli přímo před popravčí četu. Žijeme však jen jednou, pokud to byla pravda? A jen jedna věc byla jistá - na povrchu nás čeká jen rychlý osud spojený s překrásným modrým zábleskem a vůní pálícího se masa. V tu chvíli jsem se také rozhodl, že do konce života budu vegetariánem.

Z batohu jsem vyndal naši pivní Světlušku a zapnul spínač. Slabá namodralá záře se rozpila do husté mlhy kolem nás a já se pro sebe pousmál - lidstvo bude nakonec možná skutečně spaseno pivem, jen to poprvé nebude tím, že se opije do němoty. Nechal jsem ten spásný paprsek pomalu klouzat po mokrých stěnách tunelu – staré rezavějící trubky se kolem nás kroutily v posledních záchvěvech agonie, než se konečně měly rozpadnou, jen aby vše pod sebou mohly pohřbít jednou pro vždy. Ten pocit byl až příliš známý a skličující, ne ani tak kvůli opět tak výrazné předzvěsti našeho konce - ale protože to bylo tak symbolické, tak podobné událostem, co se celému lidstvu vlastně staly. Nic nevydrží věčně a stejně, jako jeho sláva i pád byly tak úzce spjaty s nenasytností po té tolik podmanivé technologii, náš osud na tom svým způsobem nebyl jinak - spaseni tím samým, co se nás snaží zbavit navěky. Život nepostrádá smysl pro ironii, musel jsem se musel pousmát – v té nekonečné tmě však měl být ten úsměv navěky ztracen.

Pohlédl jsem na Aratan 'Máme pár minut, než naše Světluška zhasne, měli bychom si být jisti, kudy vyrazíme a to rychle.' Zalesklo se jí v očích, pak se pomalu rozhlédla a nakonec hlavou naznačila ke svazující se části tunelu. 'Hlavní výpusti a větrací šachty byly umístěny v přestupových stanicích na nejhlubších bodech dráhy – nevím ale, jestli je to právě tudy.' Naše oči se opět střetly - byla rozhodnuta, šla by klidně se mnou na jakoukoliv z těch stran a bez zaváhání, dokonce i kdyby věděla, že v těch místech zemřeme - bylo jí to jedno, nikdy by mě však neopustila. Kývl jsem, pomalu zvedl své unavené tělo z podřepu a vydal se směrem, který určila - nikdo z nás nevěděl, jestli je ten pravý, ale nemělo cenu se dohadovat. Byl to tip jako každý jiný, sázka na vše - můj tip byl zůstat s ní.

Naše kroky vedly kolem několika menších odboček a příčných štol, nejednou jsme se museli doslova plazit pod hromadami suti či změtí napadaných rozvodných kabelů. Byl jsem zvědavé povahy, avšak ani já se nikdy neodvážil zjišťovat, zda-li jsou stale plné energie – což se však o naší 'Světlušce' říci již nedalo. Chtělo to najit rychle nějakou alternativu - ve tmě se rozhodně tunelem jit nedá, což byla jedna z neocenitelných životních zkušeností, na které přijdete vždy když to samozřejmě nejméně potřebujete. Náhle můj pohled zaujal nápis 'Exit ->' u jedné ze štol a mé myšlení se náhle scvrklo do prostého výrazu 'světlo' – vyběhl jsem tím směrem, abych hned za rohem štoly mohl narazit na otevřená polorozpadlá vrata s nápisem - 'SKLADIŠTE!'. Aratan se otočila po mém hlasu, za chvíli nahlížela na můj objev se stejným zaujetím a já bych v tu chvíli dal ruku do ohně za to, že jsem opět zahlédl její spokojený úsměv.

Opatrně jsem odsunul zbytky rezavých plátů kovu a nahlédl dovnitř. Kromě obrovského nepořádku všude, kam mé oči dohlédly se mi podařilo objevit i zbytky polic s něčím, co kdysi nejspíše byly skutečně zásoby. Bez zaváhání se mé ruce vrhly do opatrného třídění té jednobarevné masy. Ohlédl jsem se, abych Aratan pobídl o pomoc - nebylo však třeba, sama se již pustila do další veliké hromady dál v rohu místnosti – vrátil jsem se tedy ke své práci, když se mi podařilo zahlédnout odlesk kovu. Má ruka tím směrem automaticky vystřelila v rychlosti očekávaného a tolik vytouženého zdroje světla - a já vskutku vytáhl pravou, sice obstarožní, leč nefalšovanou baterku. Zvedl jsem ji a s pocitem hollywoodského cliché ji zapnul. V tu chvíli v ní zapraskalo, rozlomila se na dva kusy a zbytek kyseliny z baterií mi mírně poleptal ruku. 'Welcome to the real world you idiot!' posteskl jsem si a začal zuby trhat zbytky trička, abych otřel tu hrůzu. Jedna vě se však musela přiznat - baterie byly vyrobeny rozhodně precizně a svému výrobci nedělaly ostudu ani po těch letech strávených zde - ruka jako by byla v plamenech. Ani jsem se nestačil rozhlédnout, kde je Aratan, když v tom sama přistoupila a po zkušeném ohlédnutí pronesla 'Tady je zase někdo hrozně šikovnej.' Musel jsem se rozesmát, ani tak ne pro bezvýchodnost naší situace – neboť 'Světluška' již mezitím spotřebovala všechen svůj alkohol - ale proto, že ani po tom všem co nás potkalo alespoň jí zůstal vpravdě smrtelný smysl pro humor, který jsem měl tak rád - inu, některé věci se nejspíše nikdy nezmění.

Do reality mne vrátilo hrobové ticho ve chvíli, kdy můj smích konečně spotřeboval všechnu mou dobrou náladu. Byl to náš konec - byl temný, mokrý a byli jsme v něm hlouběji, než bychom kdy sami chtěli. Již dávno neschopen racionálního myšlení a zbaven veškeré naděje jsem mrkal do tmy - před očima se mi míhaly šedozelené šmouhy a já propadal tiše panice 'Alespoň zemřu na otravu krve a ne hladem.' A tak mi to také popravdě přišlo, vše už bylo jasné, nejspíše předem dávno určené – dnes tedy 'Budu platit.' Pomalu jsem se svalil a cítil, jak se mi ruka začíná svírat, silně v ní pulzovalo, několikrát s sebou trhla a řádně při tom zabolela - jde to poměrně rychle blýsklo mi hlavou, můj osud se zdál být zpečetěn, ovšem co Aratan? Nejspíše bude odsouzena k dlouhé smrti vyhladověním či zavalením sutinami, chtělo se mi plakat nad tím, jak je život nespravedlivý. Nedokázal jsem – vlastně si spíše nechtěl ani představit, jak bloudí tunely a z posledních sil se snaží dostat na čerstvý vzduch. Její víra byla silná - tohle však nemůže nikdo dokázat sám - už mě začaly napadat myšlenky, jak bych mohl její trápení ukončit, pokud by chtěla - rychle jsem je zavrhl, pohlédl konečně jejím směrem s přáním ji alespoň naposledy spatřit. S nemalým překvapením jsem zjistil, že ony zelené mžitky co se mi neustále proháněli před očima, jsou ve skutečnosti skvrny plísně na stěnách, které fosforeskovaly díky ozáření naší 'Světluškou'. Dávali celému tomu místu až téměř nereálný nádech, vše jakoby se vznášelo v nádherné zelené záři, která jakoby se všechna odrážela v jejích velkých hlubokých očích - vypadala jako zvláštní druh anděla, ovšem s temnými křídly – smrt je přecijen krásná, pomyslel jsem si. 'O placení si promluvíme později.' Řekla a s těmito slovy mne vytáhla za poleptanou ruku na nohy. K mému úžasu jsem shledal svou ruku řádně ovázanou látkou a také vypadala daleko zdravěji, než se mému tělu zdálo - ostudně jsem si uvědomil, co byly ony smrtelné záškuby a pohlédl v ještě větším překvapení na ní. Pohladila mě 'Raději půjdem ano?' a po těch slovech vyšla ze dveří. Neschopen v tu chvíli čehokoliv jiného jsem ji slepě následoval ven a dál štolou 'Myslím, že vím kde jsme.'

Rukama jsme se dotýkali jak navzájem, tak zdi vedle nás - bylo zvláštní cítit ten tvrdý, neúprosný a chladný dotek betonu zároveň s jeho teplým a hebkým protějškem. Můj mozek nedokázal pochopit, jak i po té vší dřině může stále ještě být tak plná energie - co jí to žene dopředu, kdokoliv jiný by se již dávno zhroutil ale má Aratan nikoliv? Myslím, že na to nejspíše nikdy nenaleznu skutečnou odpověď. Naštěstí jsem neměl dost času se tím začít zaobírat, neboť chodba, kterou jsme šli, začala prudce zatáčet doleva a mírně stoupat. V chodbě byl slyšet společný tlukot našich srdcí v onom tíživém tichu když jsme došli plni očekávání na konec chodby a narazili na dveře. Vše bylo najednou tak prosté, záleželo jen na jediném - pomalu otočila klikou a se skřípotem je otevřela - k našemu úžasu nás za nimi nečekala rychlá smrt ani zeď, ovšem ani spása - stáli jsme na okraji hluboké propadliny a hleděli na zataženou polední oblohu.

'Miluji život, opět konečná.' a přesně tak jsem to cítil – s žádným ponětím o tom, kde se právě nacházíme mě to popravdě již ani nezajímalo. Nechtělo se mi začít drápat nahoru abych se mohl v zápětí opět schovávat, nezajímalo mě proč nám opět osud háže klacky pod nohy, už jsem měl dost toho dělat přesně co mi vždy osud přikáže, dost všeho ukrývání i utíkání – chtělo se mi vše vyřešit rychle a hned hned. Neměl jsem už sílu ani vůli jit dál - proč také, někdy je naděje bláhová. Mé tělo se sesunulo na zem 'Víš, my tady stejně zemřeme že ano?'. Neodpověděla – ani nemusela, cítili jsme to oba. Někdy je lepši být k sobě upřímný a zbytečně se nehnat do věcí, které jednoduše nejsou možné - ano, jistě, můžeme vyváznout živí, možná i na déle, než 5 vteřin a v méně, než 10 kusech - ale jaká že je ta naše šance? Naděje že umírá poslední? Inu, zkuste si to.

Samozřejmě, že jsem se nakonec zvedl - ne kvůli nějakému sebezpytování, hrdinství, či snad díky tomu, že jsem sebral poslední zbytky naděje, nebo si dokonce řekl, že to jednoduše dokážu. Kdepak – ani zdaleka nic tak úžasného, jen mi došla skutečnost, že jako pohyblivý terč budu žít o pár vteřin déle, než jako sedící sebelitující hromádka sulcu, ve kterou se má maličkost proměnila. Což mi také připomnělo nejen mé nově objevené vegetariánské sklony, ale i mou náhlou potřebu se řádně najíst. 'Měli bychom si rychle sehnat něco k snědku, nebo už moc daleko nedojdu, možná najdeme opět pár surovin a něco si uděláme.' 'Opět budeš vařit řízky?' řekla s podivným tajemným úsměvem a podala mi tatranku. 'Raději opravdu pojďme.' - na lepší odpověď se má mysl už opravdu nezmohla, alespoň někdo tu měl dobrou náladu, zvedl jsem se, zakousl do toho malého kousku čokolády s oplatkou a pomalu se kolem ní protáhl. Můj pohled měl znovu možnost pohlédnout na ten zvláštní usměvavý obličej, plný až neskutečného klidu - někdy jsem si říkal, co si doopravdy myslí, když já se tu rozpadám na prach a ona je stále tak rozhodná, stále jde za svým cílem – šla by i přese mne? Či spíše beze mne? Neměl jsem pochybnosti, že kdyby na takovou věc skutečně došlo, nepotřebovala by mne – nejspíše ani v nejmenším, přesto si vybrala jít se mnou, ačkoliv jsem jí v ničem nebyl nápomocen, často tomu bylo vlastně právě naopak. Některé věci nejspíše mají zůstat nepochopeny, tedy dokud nepřijde ten správný čas – alespoň v to jsem doufal.

:: Hrátky štěstěny

Vylezli jsme opatrně z té velké prolákliny a rozhlédli se kolem. Všude se povalovaly kusy ohořelého železa a celé místo bylo zahaleno do těžké bílé mlhy jen občas jemně načechrávané větrem, která se líně převalovala se všude po okolí. Zprvu jsme stále nebyli schopni určit, kde se právě nacházíme, ale nakonec se nám mezi jednotlivými závany větru podařilo rozeznat logo parkoviště jakéhosi hypermarketu. Ani se mi nechtělo pomyslet na to, že bych nakonec přeci jen ukončil svůj život v nákupním centru, i když pravda trochu jinak, než v oněch nekonečných frontách jak jsem si to původně představoval. Hrátky osudu mě už opravdu velice silně přestávaly bavit a chuť si na něčem vybít svou zlost ve mě rostla každým okamžikem. Letmý záblesk v dálce a následná ohlušující rána s explozí mi však nenechala příliš prostoru pro agresi. Rychle se nám podařilo uskočili do zákrytu za auto stojící hned vedle nás - právě v čas, abychom mohli být zasypáni vlnou suti a prachu. Věděli jsme, že naše cesta ještě zdaleka není u konce. V tom mě Aratan zatřásla ramenem a ukázala na nedaleký kus šrotu na kolech, či alespoň tak se jevil mě. 'Myslím, že jsme našli naši cestu ven.' Krásnější slova v tu chvíli snad ani nešla zaslechnout, na díky však nebyl čas. Rozběhli jsme se k našemu cíli - často měnili směr, zastavovali se a neustále se skrývali za hromady roztaveného železa. Náš nepřítel, ať už se jednalo o cokoliv, měl však nejspíše velice dobrou techniku - ať jsme se snažili sebevíce, vždy střely dopadaly zhruba v našich místech, nemohlo se nám podařit vydržet naživu již o mnoho déle. Naštěstí jsme hned v zápětí téměř dorazili k našemu cíli - nevypadal ani zdaleka tak dobře, jako když jsem ho uviděl poprvé - a ani tehdy jsem v něj neměl takovou důvěru jako Aratan. Nebyl však čas pochybovat o jejím úsudku, ona totiž mou plnou důvěru měla, následoval jsem ji tedy těch posledních pár metrů se stejným odhodláním, jako kdyby šlo o samotnou cestu do ráje – vlastně tomu také tak mohlo být. Celý zadýchaný jsem se konečně svalil u auta, opřel se o jeho bok a sklopil oči.

Když Aratan otevřela dveře a pomalu nasedla na místo řidiče, můj pohled padl na nedalekou dvojici celkem zachovalých plazmových pušek. Rychle jsem se pro ně sehnul a aniž bych se dál rozmýšlel, automaticky jí jednu podal. Přijala ji jako vždy bez zaváhání a zaujala obrannou pozici u předního okénka. S úsměvem jsem se trochu pozastavil - nikdy jsem nad tím vlastně nepřemýšlel, ale byla silnější než kdokoliv, koho jsem v životě potkal. Brala svůj úděl svého osudu bez výhrad, bez okolků, přesto však vždy odhodlána splnit, co si sama předsevzala - a také vždy dosáhla svého. Byl jsem rád, že je právě na mé straně, proti ní bych nikdy neměl ani tu nejmenší šanci na úspěch - i kdyby zbyla jediná proti celému světu - její vůle a odhodlání by jí nakonec umožnili dosáhnout svého. S jemným zamrazením z toho náhlého uvědomění jsem se přikrčil u zadního okénka a jen tiše pronesl 'Jeď...'.

Kola se rychle zakousla do půdy pod nánosy špíny a prachu a popohnala tu zbědovanou karikaturu auta kupředu. Bylo to právě včas - ani nevím, odkud přišla ta poslední střela, ale vyrazit o vteřinu později, byli bychom minimálně o mých 75kg mrtvé váhy těžší. Ovšem má neschopnost určit směr původu střely se ukázala, jako přeci jen příliš velká chyba - levá zadní pneumatika totiž během okamžiku následovala osud kusu země zasaženého jen o pár vteřin dříve a vylétla do povětří. Auto se natočilo na stranu a já už viděl, jak se naše těla zmítají ve společné křeči spolu s vrakem potácejícím se v kotrmelcích vstříc jistému konci. Ach, opět se mělo ukázat jak naivní jsem stále byl – a ještě zdaleka nepoznal vše, co Aratan dokáže - nějakým naprosto nepochopitelným způsobem se jí podařilo přimět ten prokletý kus šrotu otřít o jednu z velkých hromad, které neustále lemovaly naší cestu a později se ukázaly býti zbytky našich předchůdců. Auto opět získalo stabilitu a pokračovalo v naší cestě za svobodou. Být Američan, nejspíše bych zasalutoval a vztyčil vlajku. Zde ovšem nejsme na olympiádě abych tak řekl, věnoval jsem jim tedy jen můj skromný pohled hlubokého pochopeni a soucitu - s nadějí, že to budeme právě my komu se podaří uniknout a jejich smrt tím získá alespoň nějaký smysl – tedy možná.

Náš cíl byl jasný, cesta však již nikoliv. Často jsme museli projíždět některé úseky i vícekrát, abychom se vyhnuli překážkám a slepým uličkám, které nám sám osud kladl. Opět ta symbolika, začínal jsem nabývat dojmu, že tohle celé je opravdu možná jen nějaký šílený sen, který se mi snaží něco sdělit - a já stále nebyl schopen rozeznat co by to mělo jen být. Nejednou se halda trosek, kolem které jsme projížděli, rozlétla či zřítila těsně za námi, jen aby nás zasáhlo pár jejích úlomků či nám poskytla dočasný štít pro neustávající déšť střel směřovaný naším směrem. S každým takovým adrenalinovým zážitkem jsme se však blížili k našemu cíli - začínal se mi opět navracet pocit naděje - my to snad nakonec zvládneme. Nabit novou energií jsem poslal zpět několik střel směrem, u kterého jsem za těch několik desítek sekund nabyl dojmu, že bude tím pravým. Po nekonečné chvíli víceméně beznadějné palby však mé nadšení rychle opadlo a já toho raději nechal, abych neplýtval drahocennou municí. Střelba naším směrem se však přesto zmírnila a já nabyl dojmu, že jsem zaslechl nějaké hlasy a zvuk padajícího kovu. Nejspíše si to má mysl zdivočelá vším kolem nás jen namlouvala, vždyť kusy plechu a trubek létaly všude kolem nás - v tu chvíli mi to ovšem zvedlo sebevědomí a podařilo držet paniku na uzdě – a to mi také bohatě stačilo.

Když si to tak uvědomím, celý můj život jsem se vlastně něčeho obával. Vždy existovala alespoň jedna věc, která mě trápila. Možná si to má mysl nepřipouštěla, ale věděl jsem, že v mém podvědomí něco takového existovalo odjakživa. Tedy až do této chvíle. Je to nejspíše paradoxem přírody, že když jsme postaveni smrti tváří v tvář, máme jen dvě možnosti jak se rozhodnout. Buď se vydáme do jejího náručí dobrovolně a tím vzdáme již veškerých zbytků naděje, nebo se rozhodneme se jí do té tváře od srdce vysmát. Zvolil jsem druhou možnost, oba jsme ji zvolili - zapomněli jsme na strach, již neměl stejně žádného významu. Vše se soustředilo do jediného bodu a tím bylo zůstat naživu, dostat se z tohoto prokletého místa a ponechat ho vlastnímu krutému osudu, který si nejspíše stejně zasloužilo. Jestli jsme si ho měli zasloužit i my se však mělo teprve bolestivě ukázat.

Když jsme pak projížděli jednou z těch uměle vytvořených soutěsek mezi zbytky kdysi tak překrásných strojů co vám měli dávat větší svobodu - alespoň co se možností pohybu týkalo - a já se snažil mými nepřesnými dávkami střel krýt náš děsivě pomalý improvizovaný útěk, došlo mi také jak klidní jsme oba byli. Mé uši již nevnímaly ani řev motoru, ani skřeky kroutících se plátů zbytků konstrukce a karoserie, vše se odehrávalo jakoby ve zvláštním druhu ticha. Přijal jsem svůj úděl, stejně jako to udělala Aratan - již jsem nepřemýšlel nad vrtochy života a barvou své kravaty, kterou si mám vzít zítra. Ta zkušenost mě změnila, nejspíše by se tak stalo u každého koho jsem znal - až na Aratan samotnou - ona byla vždy taková. Nikdy nedala na povrchnost a přetvářku, považovala to za znak slabosti, nedostatek vlastní vůle - neochotu myslet sám za sebe. Když si to teď uvědomuji, my všichni jsme vždy žili v jejím stínu. Bylo to bolestné uvědomění naší nanicovatosti - o to více, že díky mé krátkodobé nepozornosti jsem nestihl Aratan včas varovat před blížící se střelou z podivného stínu valícího se pozvolna oblohou. Naštěstí na můj řev s notnou dávkou paniky stačila zareagovat dost rychle. Byli jsme vymrštěni a posléze znovu přivítáni gravitací v tvrdé realitě.

Konec města se naštěstí již přiblížil a hromad šrotů začalo ubývat spolu se zbytky těch, kdo měli to štěstí a dostali se tak daleko - nejednou bylo vidět volně visící končetiny ze všech koutů těch pomačkaných kusů plechu a gumy. Ne jedno místo plné prachu a kamení pod nimi bylo zbarveno do temně rudého odstínu. Nepřipouštěli jsme si to, avšak pach smrti byl všudypřítomný. Cesta se však postupem času stávala o něco snažší a my si mohli dovolit zvýšit rychlost. Sám jsem se přesunul dopředu, neboť proti takové hrozbě, jaká se nad námi vznášela, neměly naše zbraně ani tu nejmenší šanci. Když Aratan s neuvěřitelnou vervou a hbitostí neúnavně točila volantem a vedla náš koráb zkázy vstříc možné svobodě, konečně se nám podařilo najet na dálnici vedoucí od města k blízkým horám. Cestou jsme kličkovali mezi převrácenými auty, vyhýbali se jednotlivým kráterům a proláklinám v silnici samotné. Vypadalo to téměř, jako kdyby někdo přes krajinu přejelo svými obrovskými drápy jakési bájné zvíře a zanechalo na ní hluboké rány, co se již nikdy neměly zacelit. Ostřelování pozvolna ustávalo a já si v tu chvíli bláhově pomyslel, že je to vše konečně za námi - již jsme projížděli kolem lesů a přístav měl být nedaleko za horami. Štěstí nám však v tu chvíli docházelo asi stejně rychle, jako palivo v naší nádrži. Jak se ukázalo, to nás však už nemuselo trápit - vše vyřešil oslňující záblesk a následující mohutná exploze, která námi divoce mrštila o svodidla, která zbrzdila náš pád. Díky pevnému rámu a pásům se nám naštěstí nic nestalo, jen auto se pomalu převrátilo na bok. Tím prudkým nárazem se ale poškodila nádrž a poslední zbytky dříve tak drahocenného paliva se již pokoušely spolu s plameny rychle vyřešit i tento problém s naší existencí, v tu chvíli nám mělo být opravdu velmi horko.

:: Nová naděje

Vyskákali jsme z hořícího vraku a rozeběhli se ze všech sil do blízkého lesa. Proplétali jsme se mezi stromy jak nejrychleji to jen bylo možné, ignorovali škrábance a modřiny které jsme utržili cestou, hlavně abychom se dostali na druhou stranu hor ještě před setměním. Po několika minutách běhu se nám na samém pokraji sil podařilo konečně doběhnout pár set metrů pod nejbližší soutěsku. Občas jsme museli zpomalit, aby Aratan popadla dech. Sám jsem sice měl dost, ale přeci jen má byla rezerva o trochu větší, než ta její. Pomáhal jsem jí do prudkého stoupání k soutěsce a snažil se neztratit vědomí mým vlastním hrubým nedostatkem kyslíku. Když se nám konečně podařilo dostat k jejímu ústí, napadlo mne, že odsud musí být nejspíše skutečně nádherný výhled. Raději jsem si ho však ani nedopřál a vydal se s Aratan opět na cestu, mohl být také velice lehce tím posledním. Ta se již pohybovala opravdu na samém pokraji svých sil, naštěstí stromy nezakrytá část soutěsky byla již skoro za námi a zanedlouho se naše kroky přehoupli na druhý okraj hor. Někdy se říká, že klesat je těžší než stoupat - toho dne jsem musel uznat že v tom bylo hodně pravdy, krve a potu. Opět nás do své náruče přijal hustý temný les a my se v něm ztratili, jako zrnka zlata na nekonečné písečné pláži. Utíkali jsme, či se spíše z posledních sil kolíbali, dál a dál tím neprostupným porostem, který jakoby snad neměl konce - zdálo se mi to jako věčnost sama, věděl jsem že o moc dále se již nedostaneme. Pokračovali jsme však se stejným odhodláním jako na začátku a jak se ukázalo, ten den nám bylo štěstí opravdu nejspíše ještě nakloněno.

Když se stromy rozestoupily, objevila se před námi překrásně čistá a rychle tekoucí horská říčka. Voda se valila přes koryto plné oblázků porostlých šťavnatě zelenými řasami, pěnila a vytvářela tak překrásné křišťálově čisté peřejky a vějíře, za které by se určitě ani ten nejlepší sklář nemusel stydět. Mé srdce nad tím pohledem vskutku pookřálo – krása na světě ještě nevymřela. Bez váhání jsme ze sebe shodili veškerou batožinu a ještě oblečeni se vrhli do spárů toho divokého a nespoutaného živlu. Nevadilo nám, že je ledově studený a nechali jsme se v jeho peřejích masírovat silným proudem když na nás kapky prozářené sluncem dopadaly v bohatých vlnách a my jim na okamžik dovolili, aby z nás smyly všechny obavy i starosti a naplnili nás novým pocitem úlevy a klidu. Oddávali jsme se té nádheře dlouhé minuty, až nad námi zvítězil chlad a my pomalu vylezli z toho překrásného místa na břeh, abychom padli únavou. Věděl jsem však, že takto zůstat rozhodně nemůžeme. Překonal jsem tedy sílu okamžiku i ochablost svalů a doplazil se k našim zásobám pro několik teplých dek a přikrývek, abych na nedalekém místě pod pár k sobě semknutými stromy připravil místo pro naše dnešní nocování.

Poté, co se mi vše zdálo připravené, jsem se co nejrychleji vrátil pro Aratan, která už ze sebe sundavala kusy mokrého oblečení. Byla poseta kapkami vody co přitahovaly zapadající slunce a připomínaly tisíce malých oranžovorudých perel. Přistoupil jsem blíže a jemně přes ní položil tu nejteplejší jemnou deku, co jsem nalezl. Když se do ní řádně zachumlala, odvedl jsem jí do naší nové skrýše, však nebe už se smrákalo a nic lepšího než odpočinek mne již nenapadalo – konečně se uložila a já ukryl naše zásoby do přilehlých keřů i na stromy, kam jsem také rozvěsil všechno oblečení, aby bylo pokud možno do rána řádně suché - nechtěl jsem zde zůstávat ani o vteřinu déle, než bylo nezbytně nutné, ačkoliv bych zde nejraději zůstal navěky. Celý vysílený jsem pak vděčně ulehl vedle své milované. Třásla se zimou celou dobu, přesto nepronesla jediné slůvko nespokojenosti a navíc mne obdařila tím nejvíce odzbrojujícím úsměvem, jaký snad lze jen na tomto světě spatřit. Přitáhl jsem jí pevně k sobě a snažil se dát všechnu lásku mého srdce do toho jediného polibku, který její rty s nemenší silou a vášnivostí opětovali. Milovali jsme se, dlouze a vášnivě - jen překrásná modrá obloha s jejími hvězdami a konstelacemi nám byli svědky, tu noc všechny zářili jen pro nás - už dlouho jsem se necítil tak plný života a naděje a přál si, aby ta noc již nikdy neskončila.

Když nás druhého dne probudily hřejivé paprsky sluce, necítil jsem se snad v životě šťastnější. Mé srdce nikdy neprahlo po moci a penězích. Jistě, mít je jest hezká věc - jednoho to činí svobodnějším svým způsobem - ovšem můj svět na nich nikdy nestál. Vše, po čem jsem kdy toužil, bylo mít s kým sdílet své touhy, pocity, radost i smutek - to se mi splnilo lépe, než jsem si kdy představoval i v těch nejdivočejších snech. Když se nám pak podařilo pomalu sbalit a měli jsme opustit to místo, uvědomil jsem si, že těch několik stromů stálo bokem od ostatních - byli jiné, trochu nižší, někdo by řekl nedokonalejší - ale pro mne naopak o to krásnější. Vybraly si sami být stranou a také si vybraly být spolu - navěky. Musel jsem se nad tím pousmát, možná jsme si s nimi blíže, než jsme sami tušili.

Pomalým tempem jsme scházeli po úbočí hor vstříc pobřeží, často se nám naskytla možnost se zastavit a rozhlédnout po krajině. Ano, byla tu skutečně nádherná příroda - lesy vypadaly jako mech prorůstající mezi kořeny hor a oceán nasvěcoval celé pohoří temnou nebeskou modří, překrásný výjev, téměř jako z pohádky - možná jsme si tu Zemi přeci jen nezasloužili. Z druhé strany hor se stále ozývaly rány a zlověstné dunění, obloha byla sice zatažená, ovšem přesto jsme nejednou zahlédli dokonce i kouř - to vše nás nutilo postupovat stále dál a dál, připomínalo nám to důvod, proč jsme se na tuto cestu vlastně vydali - a že nám už nejspíše nezbývá moc času. Po necelém dnu putování se nám za tmy konečně podařilo dorazit k pobřeží. Ležel tam malý nenápadný přístav, sloužící především jako zdroj obživy pro místní rybářskou komunitu. Ovšem jedna věc na něm byla velice zvláštní - nebyl totiž opuštěný jak jsme předpokládali, ba naopak. Celá vesnice zářila svými naoranžovělými světly více, než vánoční stromeček. Jen jsem se obával, jaké že to pod ním budou dárky - jak vidno, nebyli jsme jediní, koho napadlo se uchýlit do těchto míst před zuřící apokalypsou.

:: Konec cesty

Ihned po té, co se naše postavy vynořili z lesa, se celá vesnice seběhla a všichni - nejspíše příliš překvapeni tím, že dorazil někdo naživu - nás začali radostně vítat. Ihned se jim podařilo dovést naše zbídačená těla do místní hospody a nechali nás se řádně najíst. Musím přiznat, že to bylo rozhodně lepší jídlo než můj pokus o palačinky, které byly vlastně posledním párem teplých soust, co jsme vůbec pozřeli. Nikdo nás tedy nemusel pobízet dvakrát. Opravdu jsem obdivoval tu ochotu a péči místních rybářů, neustále přinášeli další a další chody, stále se smáli a radovali z našeho příchodu. Jak jsem se později dozvěděl, neviděli žádného dalšího živého člověka týdny – čekali, že z hor přijde smrt - namísto toho měli nás. Když jsme se dosytosti, začali všichni horlivě vyzvídat, co že se vlastně za horami děje. Stručně a bez zbytečných detailů jsem jim sdělil náš příběh a jak se zdálo, nebylo to tak úplně přesně, co chtěli slyšet. Po celou tu dobu seděla Aratan po mém boku, ale vlastně jakoby tam ani nebyla. Nezdálo se, že jí osudy a problémy vesničanů zajímají. Opět byla jako vždy ponořena do svého vlastního světa a nenechala tam proniknout nic cizího, byl to její způsob ochrany – kéž bych měl ten dar také.

Nakonec jsem vlastně ani nemusel. Ihned po skončení mého vyprávění se totiž strhla bouřlivá diskuze mezi obyvateli vesnice samotnými. Jak se ukázalo, někteří nabyli toho dojmu, že by bylo dobré se vydat na několik nedalekých neobydlených ostrůvků, kde měli vybudované zázemí a přečkat nejhorší tam. Spousta rybářů se však nechtěla vzdát svého místa a majetku, který měli zde ve vesnici a raději by tedy zůstali. Navíc se objevily neověřené zprávy poražení neznámých útočníků a opětovném dobytí města, kam by tedy bylo bezpečné se vrátit - a čehož by se mělo také ihned náležitě využít. Vyděšen tím, že i v takové chvíli bezprostředního ohrožení se lidé mohou stále hádat o malichernostech, namísto aby je to stmelilo konečně dohromady a donutilo trochu přemýšlet, jsem se obrátil k Aratan a pošeptal 'Nemyslím, že by bylo moudré tu zůstávat. Počkáme, až se trochu rozední a pak bychom se mohli pokusit rychle zmizet na nějaký z těch ostrovů, o kterých mluvili. Jen ještě nevím jak'. S úsměvem pootočila svou dlaň a v ní se zablýsk malý klíček. 'Je to plně naložena a natankovaná výletní jachta s navigačním systémem včetně mapy i kompasu.' Vůbec jsem si nevšiml, že by se od nás kdy oddělila, neměl jsem nejmenší ponětí jak to dokázala. Když se můj obličej protáhl a pootevřel jsem ústa, abych se zeptal jak se jí to podařilo provést, jen mi na ně položila prst 'Měli bychom se prospat můj Milovaný'. Kývl jsem a našel nám malý útulný koutek v oné krčmě. Našemu odchodu od stolu nikdo nevěnoval sebemenší pozornost - všichni byli příliš zaměstnáni sami sebou – nejspíše stejně, jako já sám jak mi později bolestně došlo, proto jsem si ani nevšiml že nás na chvíli opustila. Možná je to tak se vším, třeba jsme opravdu tak zaslepeni svými názory a myšlenkami, že naše schopnost vnímat co okolní svět říká umírá. Byl tohle tedy i můj případ? Nejspíše ano, ovšem už jen ta schopnost uvědomění si svých chyb byla cestou změn k lepšímu, mé srdce to cítilo. Stejně tak, jako cítilo Aratan, která se mezitím opřela o mne a v obětí tiše usnula - já však měl spoustu myšlenek na utřídění, stalo se toho tolik, ta noc měla být opět bezesná.

Chvíli po té, co se všem podařilo spokojeně usnout, jsem si znovu prošel náš plán útěku. Došlo mi, že neutíkáme ani tak před hrozbou, které se báli všichni ostatní. Spíše jsme se snažili utéci právě od nich, od všeho - svět a jeho osud nás nezajímal, stejně jako my nezajímali jej. Vše co se kolem nás dělo byla vlastně jen záminka, začínalo mi docházet, že chci aby tomu tak bylo - konečně jsme dostali příležitost žít podle našil představ a ne podle toho, jak bychom žít měli. Šlo o velice cennou příležitost a možná také tu úplně poslední, která nám bude kdy poskytnuta. Byl jsem odhodlán se jí nevzdát, alespoň tentokrát dotáhnout vše do konce, ať by již měl být jakýkoliv. Cítil jsem však také, že sám to nikdy nemohu dokázat - sklopil jsem pohled od výhledu na mola pohupujícího se pozvolna na mořské hladině, které se již pozvolna začínalo lesknout vycházejícím sluncem a podíval se na příčinu toho všeho. Aratan stále ještě spala, měla ten spokojený a nevinný výraz, tak neobvyklý na její tváři a přitom přesně taková uvnitř byla, věděl jsem to - byla mým průvodcem v časech dobrých i zlých, právě ona se stala konečným smyslem mého života, konečně jsem procitl. Byla to dlouhá cesta, než jsem si vše plně uvědomil a potřeboval k tomu konec světa, ale nakonec i takovému ignorantovi, jakým jsem se teď cítil, došlo, co písmena 'Láska' skutečně znamenaly. Možná nejsem úplně ztracen, ještě ne - sklonil jsem hlavu a políbil ji na její orosené čelo. Pozvolna zvedla hlavu a naše rty se na okamžik jemně spojily, teprve pak otevřela své oči - prozrazovaly vše, jen jsem to nikdy neviděl tak jasně, jako právě teď. Beze slov a v naprostém porozumění jsme se tiše zvedli, sebrali svoje věci a vydali se směrem k molu. Většina osazenstva byla naštěstí příliš podnapitá, než aby nám byli schopni věnovat pozornost.

Pomalu a tiše jsme se vkradli na palubu a ještě notnou chvíli se ohlíželi, zda-li nás skutečně nikdo nesledoval. Když tomu nic nenasvědčovalo, začali jsme opatrně odjišťovat lana a připravovat loď na její vyplutí. Znovu jsem zkontroloval navigaci a zásoby paliva - vše k mé plné spokojenosti, mělo by ho být dost. Stále na pochybách, jestli konáme správnou věc, jsem se naposledy ohlédl na přístav s hospodou a skupinou přilehlých bungalovů. 'Myslíš, že konáme správně, že nás pochopí?' pronesl jsem a tázavě se zahleděl do jejích očí. Obrátila se na přístav, chvíli ho sledovala a řekla 'To už není naše věc, nikdy ani nebyla – je to jejich Volba, jejich svět - nechme je se starat.'. Pak opět pohlédla do mých očí, byla rozhodnutá, vždy tomu tak bylo - jen čekala na svou příležitost. A co bylo nejdůležitější, měla pravdu. Snad poprvé v mém krátkém životě jsem si byl něčím jistý - můj osud byl jejím, nikdy se mi lidský svět nepodařilo plně pochopit a nikdy jsem se do něj plně nezačlenil. Teď měl však můj život mít konečně smysl, s úsměvem plným pochopení jsem kývl. Bez zaváhání stiskla tlačítko startování a když se loď konečně začala pomalu pohybovat směrem z přístavu, otočil jsem se naposledy k tomu, co jsme nechávali za sebou a děkovně se uklonil. Bylo to gesto výsměchu i vděku za tu možnost poznat sama sebe. Postavil jsem se vedle Aratan a rukou jí pevně obejmul kolem pasu - její vlasy překrásně načechrávané větrem vlály ve svěžím mořském vánku jako prapor nové naděje a my uháněli vstříc novému životu. Nevěděli jsme jaký bude, či zda vůbec někam doplujeme - ale na tom vlastně nikdy nezáleželo že ano? Důležitá byla vždy jen cesta a ta nesmírná blízkost dvou tak rozdílných a přesto se tak prolínajících srdcí. Ať už se mělo stát cokoliv, byli jsme spolu, navždy nerozlučně spojeni - a to často dokáže vpravdě i zázraky, možná to nakonec přeci jen dokážeme, spolu...


.: The End :.

~ Věnováno Dragartě, mé bezedné studnici života i inspirace,
jsi pro mě vším – navěky Ti budu zavázán má Nejdražší...

~ zveřejněno na přání mé Milované