Dítě sakury
Kane se zadíval do slunce a povzdechl si. Jaro se letos opravdu vydařilo. Byla chyba neodložit těžké hřejivé kimono, nebyl by tolik zpocený.
Poškrábal se na hlavě a očima propátral okolí. Netoužil po ničem jiném, než po troše stínu, kde by si mohl odpočinout. A skutečně, jen pár desítek kroků daleko se tyčil strom. A ne jen tak ledajaký, sakura.
Poupata narůžovělých květů vábila do stínu a celý strom vypadl neskutečně žensky.
Kane neváhal jedinou vteřinu. Sešel ze stezky, sandály zaklapaly na kamení a štíhlá pochva katany mu několikrát zapleskala o stehno, jak chvátal k úlevě.
Spokojeně se svalil u paty sukovitého kmenu, jehož kořeny rozrývaly zvětralou skálu při hledání vzácných živin. Nemáš, to tu lehké, sestřičko. Pomyslel si a pohlédl k obzoru. Chvíli bloudil na pomezí modravého horizontu, až se jeho mysli zmocnila únava.
Samuraj pod sakurou usnul.
***
Dračice Narah byla velice stará. Pamatovala časy, kdy lidé ještě neznali nástroje a jako zvířata se schovávali v jeskyních, kam na ně nemohli ostatní dravci.
Sledovala tehdy jejich počínání s lehkým pobavením. Nebrala tyto tvory vážně, ale jen do času, než se člověk naučil rozdělávat oheň, sestrojil kolo a ochočil si některá zvířata.
Narah nebyla hloupá, spatřila v lidstvu mocného nepřítele, a než by čekala, až ji lidé začnou pronásledovat, stala se jejich spojenkyní.
Starala se, aby úrodu neničili škůdci a stáda nenapadaly šelmy. Opatrovala válečníky v bitvách a v tichosti pomáhala ženám slehnout.
Byla oblíbená mezi všemi i ona si lidi i přes všechny jejich nedostatky velmi oblíbila.
Jednou se setkala s mocným válečníkem, jenž prostál mnoho bitev. Učaroval jí natolik, že byla ochotná vzít na sebe lidskou podobu, což také udělala. Muž jí natolik učaroval, že se do něj během jejich setkání zamilovala a ve své lidské podobě jej následovala do jeho domu.
Byly to šťastné časy pro dračici i pro lidstvo.
Ale jednoho dne vše krásné skončí.
Narah přistihla svého muže v objetí cizí ženy. Urazila se a navždy jej opustila. S ní odešlo z kraje štěstí a veškerý blahobyt, ale ani Narah se necítila nejlépe.
Potulovala se krajem, šupiny matné a hřívu rozcuchanou.
Šílela zlobou i steskem, sama nevěděla, co ji užírá víc.
Až jednoho dne ulehla do mělkého důlku. Usnula neklidným spánkem, a když se probudila, leželo vedle ní kropenaté vejce.
Narah si vejce chvíli prohlížela a potom se rozhodla.
Pevně objala vejce a zavřela oči. Její šupinaté tělo na sebe vzalo novou podobu. Rostlo do výšky a mohutnělo, nohy si razily cestu do hlíny a přední pracky se pokryly kůrou a vzepnuly ke slunci. Šupiny se proměnily v listy a z dračice se stal krásný strom s vejcem ukrytým mezi sukovitými kořeny.
Mezitím válečník vyhnal ze svého domu ženu, jejímž svodům tak hloupě podlehl, a začal hledat Narah, které tolik ublížil.
Procházel krajem a volal její jméno. Den co den, po mnoho měsíců.
Zatím přešlo léto, podzim i zima. Jaro se ozvalo nesmělým hlasem v podobě narůžovělých květů ve větvích neznámého stromu, jemuž lidé dali jméno sakura.
Válečník byl svou poutí tak znavený, že v jejím stínu usnul a zdál se mu velice zvláštní sen…
***
Kane otevřel oči a pohlédl do koruny.
Poklekl čelem obráceným ke kmeni a zašeptal několik slůvek. Koruna se lehce zachvěla a válečníka zasypala sprška okvětních lístků. Část kořenů se vytrhla z hlíny, zavířila vzduchem a ve vzniklé dutině se objevilo vejce.
Kane jej opatrně vyjmul a sevřel v náručí. Uvnitř něco zaškrábalo, pak skořápka praskla a v prasklině se objevila dětská ručka. Za chvilku už držel drobnou holčičku. Opatrně ji pohladil po černých vláscích a náhle lesklýma očima pohlédl do koruny.
Jméno ho napadlo prakticky okamžitě.
Hanami.
***
Odnesl dítě do svého domu a rok co rok s ním chodil navštěvovat rozkvetlou sakuru. Hanami zvyk dodržovala i po otcově smrti a brzy ji začali následovat i ostatní lidé.
Sakuře se žádný strom krásou nevyrovnal.
A když v požehnaném věku zemřela i Hanami, dostala cesta k růžovým poupatům její jméno.
To tajemství, že v sakuře je ukrytá duše dračice nikomu nikdy neprozradili.
Poškrábal se na hlavě a očima propátral okolí. Netoužil po ničem jiném, než po troše stínu, kde by si mohl odpočinout. A skutečně, jen pár desítek kroků daleko se tyčil strom. A ne jen tak ledajaký, sakura.
Poupata narůžovělých květů vábila do stínu a celý strom vypadl neskutečně žensky.
Kane neváhal jedinou vteřinu. Sešel ze stezky, sandály zaklapaly na kamení a štíhlá pochva katany mu několikrát zapleskala o stehno, jak chvátal k úlevě.
Spokojeně se svalil u paty sukovitého kmenu, jehož kořeny rozrývaly zvětralou skálu při hledání vzácných živin. Nemáš, to tu lehké, sestřičko. Pomyslel si a pohlédl k obzoru. Chvíli bloudil na pomezí modravého horizontu, až se jeho mysli zmocnila únava.
Samuraj pod sakurou usnul.
***
Dračice Narah byla velice stará. Pamatovala časy, kdy lidé ještě neznali nástroje a jako zvířata se schovávali v jeskyních, kam na ně nemohli ostatní dravci.
Sledovala tehdy jejich počínání s lehkým pobavením. Nebrala tyto tvory vážně, ale jen do času, než se člověk naučil rozdělávat oheň, sestrojil kolo a ochočil si některá zvířata.
Narah nebyla hloupá, spatřila v lidstvu mocného nepřítele, a než by čekala, až ji lidé začnou pronásledovat, stala se jejich spojenkyní.
Starala se, aby úrodu neničili škůdci a stáda nenapadaly šelmy. Opatrovala válečníky v bitvách a v tichosti pomáhala ženám slehnout.
Byla oblíbená mezi všemi i ona si lidi i přes všechny jejich nedostatky velmi oblíbila.
Jednou se setkala s mocným válečníkem, jenž prostál mnoho bitev. Učaroval jí natolik, že byla ochotná vzít na sebe lidskou podobu, což také udělala. Muž jí natolik učaroval, že se do něj během jejich setkání zamilovala a ve své lidské podobě jej následovala do jeho domu.
Byly to šťastné časy pro dračici i pro lidstvo.
Ale jednoho dne vše krásné skončí.
Narah přistihla svého muže v objetí cizí ženy. Urazila se a navždy jej opustila. S ní odešlo z kraje štěstí a veškerý blahobyt, ale ani Narah se necítila nejlépe.
Potulovala se krajem, šupiny matné a hřívu rozcuchanou.
Šílela zlobou i steskem, sama nevěděla, co ji užírá víc.
Až jednoho dne ulehla do mělkého důlku. Usnula neklidným spánkem, a když se probudila, leželo vedle ní kropenaté vejce.
Narah si vejce chvíli prohlížela a potom se rozhodla.
Pevně objala vejce a zavřela oči. Její šupinaté tělo na sebe vzalo novou podobu. Rostlo do výšky a mohutnělo, nohy si razily cestu do hlíny a přední pracky se pokryly kůrou a vzepnuly ke slunci. Šupiny se proměnily v listy a z dračice se stal krásný strom s vejcem ukrytým mezi sukovitými kořeny.
Mezitím válečník vyhnal ze svého domu ženu, jejímž svodům tak hloupě podlehl, a začal hledat Narah, které tolik ublížil.
Procházel krajem a volal její jméno. Den co den, po mnoho měsíců.
Zatím přešlo léto, podzim i zima. Jaro se ozvalo nesmělým hlasem v podobě narůžovělých květů ve větvích neznámého stromu, jemuž lidé dali jméno sakura.
Válečník byl svou poutí tak znavený, že v jejím stínu usnul a zdál se mu velice zvláštní sen…
***
Kane otevřel oči a pohlédl do koruny.
Poklekl čelem obráceným ke kmeni a zašeptal několik slůvek. Koruna se lehce zachvěla a válečníka zasypala sprška okvětních lístků. Část kořenů se vytrhla z hlíny, zavířila vzduchem a ve vzniklé dutině se objevilo vejce.
Kane jej opatrně vyjmul a sevřel v náručí. Uvnitř něco zaškrábalo, pak skořápka praskla a v prasklině se objevila dětská ručka. Za chvilku už držel drobnou holčičku. Opatrně ji pohladil po černých vláscích a náhle lesklýma očima pohlédl do koruny.
Jméno ho napadlo prakticky okamžitě.
Hanami.
***
Odnesl dítě do svého domu a rok co rok s ním chodil navštěvovat rozkvetlou sakuru. Hanami zvyk dodržovala i po otcově smrti a brzy ji začali následovat i ostatní lidé.
Sakuře se žádný strom krásou nevyrovnal.
A když v požehnaném věku zemřela i Hanami, dostala cesta k růžovým poupatům její jméno.
To tajemství, že v sakuře je ukrytá duše dračice nikomu nikdy neprozradili.