Tvorba - Texty

Strážce

Muž u ohně domluvil a odmlčel se. Byl docela mladý, vysoký, s pohlednou tváří. Z té se teď však dala vyčíst jen únava dlouhým putováním, jak stejně dokazoval i prach pokrývající jeho šat. Ale našel to, co hledal a to bylo nejdůležitější.
Z jeskyně, napůl zakryté kobercem popínavých rostlin, se někdo zachichotal. „Je to od tebe pěkné, rytíři," promluvil potom pobavený hlas. Byl měkký a melodický, jako med stékající po kmeni stromu. „Že jsi mě přijel navštívit. Vážil jsi velmi dalekou cestu. Proč?"
„Již jsem vám to říkal. Jste Strážce. Víte to…" muž chvíli váhal. „Chcete odejít, ale já…"
„Chceš mi v tom snad zabránit?" přerušil jej hlas. Najednou už nezněl tak vlídně. V šeru jeskyně se zablýskly zelenkavé ohýnky očí.
„Jak? Zazdíš mě v mé jeskyni nebo svážeš řetězy?" ozvalo se pohrdavé odfrknutí a z otvoru ve skále vyšla ona bytost, kterou rytíř tak dlouho hledal. Slunce se zalesklo na černomodrých šupinách, když ulehl na kamennou zídku poblíž rytíře. Ten v údivu otevřel oči. Strážce měl štíhlé tělo s velkými křídly, jemně tvarovanou hlavou, hedvábnou hřívou a temně zelenýma očima. Neměly bělma ani zornice, ale vyzařovala z nich prastará moudrost věků. Drak…
„Dračice?" blesklo muži hlavou. Nezalekl se však, očekával hrozivější bytost. Vstal, poklekl na koleno a sklonil hlavu.
„Dovolte mi vás přesvědčit. Když odejdete tento svět zemře a sním všichni, co zde žijí." Téměř šeptal.
„Nabízíš mi svůj život?" naklonil se drak až k němu. Rytíř odvrátil tvář. Pohled Strážcových očí mrazil. „Tento svět zemře i beze mě."
„Ale…"
„Lidé jsou… Nejsou…“ povzdechl si Strážce. „Byl jim dán dar v podobě této země. Ale oni jej neumí a nechtějí využít. Berou si jen to co se jim hodí a zbytek odhazují. A jakmile ho pozvedne někdo jiný, hádají se, křičí na sebe…" se na chvíli odmlčel a jeho drápy se zaťaly do země. „A co víc. Zabíjejí se i navzájem." V drakově hlase bylo tolik opovržení a zároveň i smutku, že na muže padl stud.
„Všichni nejsou takoví," řekl po chvíli a zpříma se na Strážce podíval. Tomu se zježily šupiny na celém těle. Něco v tom človíčkovi bylo, avšak si nebyl jist co.
„Dovolte mi to, prosím…"
Drak se zamyslel. Žil v tomto světě již dlouho. Ani si nepamatoval jak. V mládí se mu dostalo výcviku a kterýmsi z Věčných mu byla svěřena tato zem, aby ji opatroval. Vstal aniž se ohlédl a zamířil do jeskyně. „Rozmyslím se," řekl ještě, než ho pohltila tma jeho domova. Muži nezbylo nic než čekat. Přikývl, nakrmil svého koně a pln očekávání se zahleděl na slunce, jenž pomalu zapadalo za daleký obzor.

V tichu své jeskyně strážce ulehl. Již mnohokrát zachraňoval tento svět, avšak teď již pomalu ztrácel trpělivost. Ten muž venku měl pravdu. Pokud zde přebýval Strážce, Země čerpala z jeho síly své možnosti. On sice sám o sobě ji ovlivnit nemohl, ale jeho moc byla také značná, aby ji mohl chránit. Bytosti, co tento úkol nesly na svých bedrech měly, musely mít dost síly na to, aby takový úkol zvládly. Byly však vzácné. A jen Věční mohli vybrat a vycvičit další. Strážci nemohli mít své vlastní děti. A nemohly se už počítat mezi ženy, ani muže. To byla cena, jenž platili za sílu a dlouhý věk. Drak se neklidně zavrtěl a nakonec se stočil do klubíčka. Tento svět se pomalu stával světem plným lží a válek. Téměř všechno co pomáhal zlepšit a udržet bylo dávno pryč. I doby kdy volně létal po vzdušných proudech a cestách odešly. I když nestárl, nebyl nezranitelný. Povzdechl si. Země pro něj byla kniha, ve které mohl číst. Ale lidem ani v nejmenším nerozuměl.
„Pokud mi během pěti let dokážeš," vzbudil ráno rytíře něčí hlas. „Že lidé umí být i jiní, zůstanu." U vyhaslého ohniště stála postava držící velkého koně.
„Jmenuji se Alderik," rychle vstal rytíř. „Syn pána Šedých věží." Byl uchvácen. Poznal jej hned. Takové oči měl, nebo snad měla? Alderik si stále nebyl jist čím tato bytost. Strážce byl vysoký , štíhlý s bledou tváří a hustou hřívou modročerných vlasů. Připomínal ženu, ale zároveň i muže. Nejkrásnější a zároveň nejhrozivější bytost, jakou kdy poznal.
„Bude mi ctí vám dělat průvodce, paní…" uklonil se nakonec.
x x x

„Pořád věříš, že tvá snaha nebude marná?" zeptal se po roce Strážce, i když věděl co Alderik odpoví. Viděl toho hodně, snad víc než kdy předtím. Lidé byli zajímaví. Ale i tak toho bylo ještě málo. Uplynula teprve pětina lhůty, kterou rytíři uložil.
„Ano, paní," prohlásil Alderik pevně. „Lidé si to i přes své slabosti zaslouží." Strážce jen pokýval hlavou a zahleděl se na stromy lesa, kterým projížděli. Mnohokrát potkali lapky, žoldáky nebo dokonce i rytíře okrádající vesničany, vypalujíc přitom jejich domy. Nezasahoval, dokázal stát mimo vše a výčitky Alderika jej nechávaly chladným jako skálu, která byla jeho domovem. „Přišel jsem se přesvědčit, zda-li si zaslouží žít…" říkal vždy. „Ne je zachraňovat. A pokud se ti to zdá kruté, rytíři, neměl jsi mě hledat." Alderik nemohl dělat nic jiného než mlčet. Jeho víra však neochabovala. Teď přemýšlel. Uplynul již rok a Strážce nevypadal ani za zrnko písku přesvědčeně. Vzpomínal na dobu než se rozhodl tento úkol vzít na sebe. Tehdy poprvé potkal děti země. Při projížďce lesem spadl z koně a zranil se. Oni mu pomohli a varovali. Pověděli mi o Strážci. „Pokud by zemřel a nenechal po sobě nástupce, stejně jako kdyby se mu znelíbilo chování některých bytostí," řekl mu tehdy jeden z nich. Vypadal mladě, mladší než Alderik, ale přece z něj byla cítit věkovitost stromů kolem. „Nesnese se dívat na pustošení země jemu svěřené a odejde. Ta potom zanikne. Její duch odejde s ním. Zůstane jen vyprahlá pustina bez života." Za ten rok co cestoval spolu s drakem si občas říkal, že by na jeho místě udělal totéž. Ale měl strach. Ne o sebe, ale o lidi co znal, Mariel a malého Dominika. Rozhodl se to pokusit změnit, už kvůli nim. Les kolem tiše šuměl, když na ně myslel. Jak dlouho je již neviděl. Celé tři roky. Srdce měl plné stesku a ani si neuvědomoval kudy jede.
„Podívej," vytrhnul ho ze zamyšlení Strážcův hlas. Nebylo pro bytost jako on sledovat jeho myšlenky. Alderik se zmateně rozhlédl kolem. Stáli na kraji lesa a před nimi se rozkládalo údolí vzorované lesíky a políčka lidí, kterému vévodil skalnatý masív.
„To jsou Šedé věže!" vydechl. I když hrad nebylo vidět, obrysy skal, ve kterých se narodil a vyrůstal, znal jako svůj vlastní pokoj. Jako tvář Mariel. Popohnal koně a strážce jej se slabým úsměvem následoval. Něco přece jenom v lidech dobrého bylo. Síla, která je poutala k rodině. Náhle někde v nitru ucítil slabé bodnutí smutku a jeho úsměv zmizel. Kdy naposledy viděl svoji rodinu? Odešel tak dávno a nejspíš byli již všichni mrtví. Jak díky času tak i rukám lidí… Pevněji sevřel otěže v rukou. Kůň se na něj ohlédl a zrychlil. Strážce potřásl hlavou a během okamžiku byla jeho tvář opět klidná a bez výrazu.
x x x

Hrad Alderikova otce byl vskutku působivý. Pověsti a kroniky psaly, že jej postavili předkové za pomoci trpaslíků.
„Musela to být těžká práce," pomyslel Strážce, když jeli podél zdí, které vyzařovaly i teď sílu a trpasličí runy, nyní již téměř neviditelné, omyté věky dešťů a větrů, jim dodávaly tajemný vzhled. Ani se jich nemusel dotknout, aby slyšel jak mu kameny vypravují své příběhy. Hrad byl spíše vytesán do skály a jen málo toho bylo postaveno z cihel. I přes svoji velikost však skýtal pohodlný domov a bylo-li třeba, i útočiště pro obyvatele z údolních vesnic. Alderik viditelně ožil, jakmile projeli branou. Lidé, které míjeli, spěchali za svými povinnostmi a poutníků si nevšímali. Kousek od stájí si hrála skupina dětí, děvčata i chlapci, bez rozdílu šermovaly hůlkami jako meči a jezdili na dřevěných konících.
„Otče!" vykřikl náhle jeden hoch, zanechal všeho a rozběhl se k nim. „Vrátil jsi se!" Alderik seskočil z koně a láskyplně jej objal. Strážce je sledoval s určitými sympatiemi.
„Zůstaneš? Co jsi přivezl mamince? Víš, že bude oslava letnic?" zasypával otázkami hoch svého otce.
„Popovídáme si později," vysadil Alderik syna na koně a vydal se směrem ke stájím.

Později, po večeři se Strážce uchýlil do svého pokoje. Byl vysoko ve věži a hvězdy se tam zdály být tak blízko, jako by se jich mohl i dotknout. Drak miloval takovéto noci. V takovou dobu létával vysoko na tmavém nebi a pozoroval světla lidských a i jiných domů. Otevřel doširoka obě okenice a posadil se do okna. Pán Garren, Alderikův otec, byl vážený muž, který s přibývajícími léty neztratil nic ze své síly a vitality. Vládl svému kraji dlouho a dobře. Mariel si jej prohlížela nenápadně, se skrytou obavou jejíž smysl draku unikl. Nebyla krásná, spíše pohledná s kouzelnýma očima. Do nich by se dokázal zamilovat každý, i Strážce, kdyby toho mohl být schopen. A nikdo se ani slůvkem nezmínil o něm nebo Aledrikově rozhodnutí. Brali ho jako váženého hosta. Zdvořilí lidé, usmál se pro sebe a opřel se o dřevěný rám okna. Hvězdy již ušly téměř polovinu své dráhy, když se na dveře ozvalo lehké zaklepání a do pokoje vklouzla Mariel.
„Přejete si, paní?" Strážce lehce sklouzl z okna a uklonil se. Stáli tam proti sobě, člověk a drak, žena a bytost, co snad jako žena vypadala, a dlouze na sebe hleděli.
„Jenom jsem…" začala Mariel pomalu. „Nikdy… nevím jak to říct… Jste velmi krásná…" s podivně lesklýma očima se kousala do rtů. Strážce byl zaskočen. Neznal tolik emoce lidí, byly mu většinou naprosto cizí, stejně jako ostatní. Potom náhle pochopil. Všechny ty kradmé pohledy, znepokojené výrazy a tato pozdní návštěva. „Milé dítě," zašeptal a přistoupil ještě blíž. Byl vyšší a ona sklonila hlavu. Jemně jí pozvedl bradu. V ženiných očích se leskly slzy.
„Vy nejste…" otevřela překvapením ústa, jakmile si zahleděli do očí. „Žena. Ani muž… Nejste ani něco mezi tím." Její údiv byl tak dětský a nevinný, že se drak musel rozesmát. „Omlouvám se…" zamumlala Mariel zahanbeně a otočila se. Byla zmatena. Zadržela ji ruka na rameni. Strážcova tvář byla vážná, ale zelené oči zářily jako hvězdy na nebi.
„Nikdy vám to nezapomenu,“ sklopila žena oči, ale potom se usmála také a bez jakéhokoli varování lehce políbila bytost před sebou na tvář.
„Díky…" než se Strážce vzpamatoval, vyběhla z pokoje a byla pryč. On tam stál ještě dlouho a zaražen se díval na dveře. Potom se prsty dotknul místa na tváři, kde tím motýlím dotykem na okamžik spočinuly její rty.
„Ne…" zavrtěl pak prudce hlavou. „Ještě ne…" znovu se posadil do okna dál pozorovat noční tanec studených hvězd.

x x x

„Kdo jsou vlastně Ti Věční co tě cvičili, paní?" zeptal se jednou rytíř, když odpočívali. Oslovoval jej takto aniž na to myslel. Snad kvůli podobě kterou nosil. Strážce se zase proměnil zpět do svého těla a teď na velkém kameni vystavoval šupiny slunci, líně pozorujíc ptáky. Bylo léto, již třetí na jejich společné cestě. „Každý je zná." otočil k němu hlavu.
„Bohové?"
„Ne…"
„Nic nemůže být víc než bohové!"
„Oni jsou víc. Jsou jejich příčinou, kdyby nebyli Věční, nebyli by ani bohové."
„Pak jsou opravdu… Pak musí být opravdu mocní…" udiven a ohromen náhlou úctou se musel posadit. „A jejich jména? Mohu je znát?"
„Ach…" protáhl se drak a znovu složil křídla. „Znáš je již dávno…"
Rytíř nechápal.
„Je to Touha, Smrt, Zoufalství… Mám pokračovat?
„Toto jsou věční? To mě nikdy nenapadlo…"
„Ani bohové se jim nevyrovnají. Každý bůh zemře, umírá jakmile jej lidé přestanou uctívat a věřit v něj. Oni jsou věční, protože dokud bude život budou i oni." Dlouhou dobu bylo ticho.
„Jste moudrá, paní…"
Drak neodpověděl. Teplo slunce a šumění trávy ho pomalu ukolébalo do spánku, stejně jako Alderika.
Náhle je probudil něčí křik. Strážce jen zvedl hlavu, ale rytíř s taseným mečem vyrazil za zvukem. Vzpomněl si na dřevařskou osadu, kterou míjeli. Nebyla daleko. Vyběhl dopředu, avšak jeho další pokus zmařila neviditelná stěna.
„Pusť mě!" zakřičel na draka. „Někdo tam potřebuje pomoc!"
„Ne."
„Ale…"
„Ne.“ Pohled Strážce studil jako měsíční světlo. „Nevměšuj se."
Alderik nejdříve zbledl a potom zrudl zlostí.
„Už ne… Už toho bylo dost!" a prudce vyrazil proti neviditelné stěně. Ta se roztříštila a drak šokovaný náhlou bolestí spadl z kamene na zem. Než se vzpamatoval, byl rytíř pryč.
„Blázne…" zavrtěl zlostně hlavou a vydal se za ním. Pomalu se změnil zpět do lidské podoby.
Vesnici našel jednoduše. Pár domů hořelo, kolem pobíhala vyděšená zvířata a těch pár vesničanů, co hned neuteklo, se z posledních sil bránilo několika mužům. Strážce věděl, že nemají nejmenší šanci. Co zmohli dřevorubci proti loupeživým rytířům, jenž byli trénovaní ve zbrani? Ani Alderik to nemohl změnit. Zaujala ho však jedna žena. Její vlasy měly barvu ohně a v očích nenávist, když se rozmachovala těžkou sekerou kolem sebe. Za ní se krčily dvě malé děti vedle muže se zakrvácenou hlavou. Alderik se konečně zbavil svých protivníků a běžel jí na pomoc. Nedoběhl však. V běhu ho zasáhl šíp a srazil na zem. Další se zabodl ženě do prsou. Upustila sekeru a zvolna se svezla na zem. Muž, co se mu bránila, ji překročil a bez cavyků zabil její děti. Rudovláska zanaříkala, Strážci se zúžily oči. Toto bylo hodně i na něj. Zabíjet děti, a to jakéhokoli původu, byl největší zločin a odpornost.
„Už dost," zavrčel. Muž se náhle chytil za hrdlo v marné snaze odtrhnout neviditelné ruce, které ho svíraly. Ozvalo se suché lupnutí a on dopadl na zem už bez života. Alderik vše sledoval a zatínal zuby bolestí, co mu vystřelovala ze zraněného ramena. Žena ležela u svých dětí a objímala hlavu svého muže. Drak přešel kolem hořících trosek domů k ženě. Všichni, kdo ještě měli tu sílu, uprchli neboť aura Strážcova hněvu se rozlévala kolem jako vlnobití. Žena k němu zvedla oči. Byly zelené, téměř jako jeho a bylo v nich tolik bolesti a žalu.
„Díky…" stačila ještě říct. Potom zemřela.
„Chápete to zklamání a hořkost v duši, když chcete pomoci a nemůžete?" ozval se Alderik. Byl bledý, ale podařilo se mu šíp vytáhnout. Chvíli se na sebe dívali a potom se rytíř otočil a vrávoravě zamířil zpět k místu kde tábořili. Strážce byl opět zmatený. Po chvíli se vydal za Alderikem. Ten již spal a rameno měl ovázané kusem plátna.
„Zemřel by jsi kvůli lidem, které ani neznáš." Posadil se Strážce vedle Alderika a opatrně mu odhrnul z čela pramen zpocených vlasů. „Proč? A já by jsem tě mohl klidně zabít a odejít. Nikdo by nic nepoznal." Tichounce se zasmál. Věděl, že to neudělá. Dal slib. A začal se zajímat. Lidé byli zajímaví. Vždy, když si již myslel, že je zná, ho znovu něčím překvapili. Ještě jednou se zasmál a jen tak, pro radost, stvořil květ utkaný ze světla, zamyslel se a vložil do něj léčivé kouzlo. Potom ho položil na spícího rytíře.
„Spi človíčku," zašeptal „Ještě máš čas.“

x x x

Strážce zívl. Byla už zima, čtvrtá na jejich cestě. Nebe mělo sytě modrou barvu a sluneční paprsky zářily na krystalcích sněhu. Jeli mlčky, Alderik byl poslední dobou hodně zamyšlený.
„Zastavíme," vybídl jej Strážce ukázal ke skupince stromů tyčících se v bílé pláni sněhu. Tam zastavili a rozdělali malý oheň. Alderikův kůň se začal unaveně krmit z pytle s obilím, Strážcovo zvíře jako obvykle strnulo ve lhostejném vyčkávání.
„Není tu nádherně?" zadíval se drak do dálky. Slunce propůjčovalo ledovým krystalkům sněhu lesk křišťálu. „Žádný tvor neruší tuto osamocenou nádheru."
„A už ani nebude, pokud odejdete. Ani ta nádhera, ani kdo by ji rušil…" odvážil se namítnout chmurně Alderik. Drak se zasmál a pokrčil rameny. Potom nabral do dlaní trochu sněhu a vyhodil ho do vzduchu. Nad hlavami se jim na okamžik zatřpytila duha a k rytířovým nohám dopadly drahokamy. Zvědavě se jich dotknul a vzal je do ruky. Chvíli se třpytily než roztály.
„Co to?" podivil se.
„Všechna krása je pomíjivá ať už má jakoukoli formu." Alderik se otočil a zadíval se do velkých temně zelených očí. Strážce odložil svoje téměř lidské tělo a zase se proměnil do dračího.
„Všechno je jako sen. Sny pomíjejí…" jeho široké gesto jakoby zahrnovalo celý svět. „Mohl bych vás zabít jediným slovem, přikázat Zemi, aby vám odepřela svoji sílu. Ale neudělám to… Nechci to udělat." Odvrátil se a ulehl na zem. „Ještě jeden rok rytíři…" řekl se zavřenýma očima. „Přesvědč mě, že lidská duše není tak špatná a já zůstanu." Alderik jenom němě zíral na mokré ruce. Myslel na svého syna, otce a ženu. Jestli je někdy ještě uvidí nebo se vůbec vrátí. Zadíval se na Strážce, ale ten vypadal jakoby spal.
Drak však přemýšlel. Cítil teplé slunce na šupinách, stromy a také dryádu, spící tam někde uvnitř jednoho z nich. Cítil jejich vzájemnou náklonnost a lásku jednoho k druhému. Pokud by zemřel strom, umírala by i tato bytost co o něj pečovala. Když někdo nebo něco ublížilo jí, zahynul strom také. Křehké, avšak přitom pevné spojení dvou živoucích stvoření.
„Jsou lidé schopni něčeho takového?" ptal se sám sebe a neuměl si odpovědět. Vzpomínal na Alderikovu ženu, i neznámou matku, kterou viděl tehdy ve zničené vesnici. Na rodiny, které potkali na cestách. I elfí lid, jenž občas zahlédl v lesích a další. Mnoho dalších. „Nejsou tady jen lidé…" uvažoval.
x x x
Strážce stál na skále a sledoval boj, jenž zuřil dole. Křik mužů i žen, řičení koní i jiných zvířat se mísili s cinkotem zbraní a doléhalo až nahoru. Alderik odešel, aby se mohl postavit na stranu těch, kterým věřil. Na druhé straně byli ti, kteří propadli vidině moci a opojení ze zabíjení.
„Zabij jednoho a jsi vrah.
Zabij tisíce a jsi dobyvatel.
Zabij je všechny a jsi bůh…" tato slova mu bleskla hlavou. Řekl mu je kdysi jeden z Věčných, ještě když jej učili. Zavrtěl jen hlavou a obrátil svoji pozornost zase k bojujícím. Bylo tak těžké se rozhodnout. Co byli proti němu? Tahle válka plodila jen bolest a utrpení, jako každá jiná. A stejně tak byla zbytečná. Lidé bojovali kvůli maličkostem. Majetku druhého, nadávce… Rmoutilo jej to. Jedni zabíjeli aby si podmanili a získali moc. Druzí…
Náhlé prozření ho donutilo podívat se na to jinýma očima. Pochopil. Až teď se mu ukázala skutečnost. Vždyť jen některé si podmanilo kouzlo bohatství a moci, jenž je svedla na cestu zabíjení. Ostatní byli jen loutkami, otroky v jejich špinavé hře omámení sliby stejných cílů. Všichni nebojovali jen pro krev. Bojovali, protože byli zoufalí. Kvůli rodinám, dětem a tomu co jim chtěli zanechat. Svobodu.
„Což jsem byl slepý?“ Všechno bylo najednou tak jasné. Zježili se mu šupiny. „Dost, dost již toho zabíjení…" zavrčel a oči se mu blýskaly ledovým ohněm.
„Dost!"
Všichni se zastavili. Vzápětí vítr, zvednutý jeho křídly, smetl všechno zlo, alespoň pro tuto chvíli, do mlhavých hlubin zapomnění.
Jenom Alderik stačil zahlédnout stín dračího těla mizející za skálou. Nechal ostatní, zaražené a nechápající, stát a rozběhl se za Strážcem. Ten se skloněnou hlavou seděl na zemi a drápy probíral trávu.
„Paní?" začal rytíř opatrně.
„Nejsem paní…" otočil se a nastavil mu křídlo. „Donesu tě domů."

Letěli rychleji než vítr a přistáli přímo na nádvoří. Lidé s hrůzou prchli do úkrytů.
„Měl jsi pravdu. Jenom já to nevěděl." sklonil Strážce hlavu dětsky rozpačitým způsobem.
„Buď se svými bohy, Alderiku…" řekl potom a jediným mávnutím křídel se vznesl do výšky.
„Ty také… Strážce…"
„Jmenuji se Fahlair…" usmál se naposledy a v dalším okamžiku zmizel v dálce.