Maratony
Drak. Pohrdavé označení cyklistů, jejichž kolo, oblečení a další vybavení neodpovídá standardu, či jen představám pravověrných kolečkářů nebo cyklistických snobů?
On ale nebyl cyklista. Jak rádoby vtipně říkal, byl bývalý fotbalista, shodou okolností přinucený jezdit na kole. Ty „okolnosti,“ bylo především volnější vazivo, zděděné po některém z předků.
Poprvé si vyhodil koleno ve čtrnácti. Sjel první kolo lyžařského slalomu – nic moc, ale bez pádu a větších problémů. Za cílem na svahu zastavil, uvolněně se postavil na spodní nohu a …ležel! Jak se natočil, aby si prohlédl kudy přesně jel, a mohl druhé kolo ještě zlepšit, nastavil se kloub přesně do té polohy, kdy stačilo málo… Bolest ještě doznívala, když se překvapeně sbíral ze sněhu. Ještě že závody se jely až na závěr lyžařského výcviku.
Pak už se to opakovalo při různých činnostech skoro každý rok. V osmnácti dvakrát. Lékař, kterého navštívil ohledně operace, mu ji rozmluvil. Prý, pokud se sportem neživí a hraje jen pro radost, nemá to cenu. Stejně jako hlásit se na FTVS, s takovým handicapem (i kdyby člověka vzali) se udělat nedá.
V pětadvaceti musel přestat s velkým fotbalem. Je těžké být platným členem týmu, když nemůžete dát dlouhý pas nebo pořádně vystřelit. Dal si pár let pauzu, pak ještě zkusil Haunspalskou ligu, ale na menším hřišti je dost soubojů, do kterých jít nemohl.
Aby se z něho nestala metráková koule, musel najít náhradní sport. Volba padla na kolo. Všechny síly působí v ose, žádné prudké změny směru ani rotace. Jezdil na něm občas i dříve, ale až nyní, hodně po třicítce, začal jezdit víc.
Nebyl to přímo trénink, tepy nesledoval, ale najel dost, aby se mohl zúčastnit i nějakých hobby akcí. Vždy byl spíš vytrvalec, chtěl proto zkusit i cyklistický maratón. Jeden rok dělal pořadatele na akci Brdský Kondor, druhý ročník se rozhodl jet. Trať měřila dvě stě dvacet kilometrů a byla samý kopec. Jezdil i takové fláky, ale svým tempem a spíš rovinu. Kondor létá ve výškách a trať dělala svému jménu čest. Pro bezpečnost závodu je to dobré, alespoň se balík brzy roztrhá, jen, že jeho hlavní skupina také utrhla. Nevadilo mu to, byl zvyklý jezdit sám. Dost pršelo a zřejmě i kvůli velkému chladnu, přišly křeče. Proklepal stehna, zvolnil, ale pokračoval. Nebyl zvyklý něco vzdávat… Do cíle po více než osmi hodinách dojel.
Na dlouhé trasy nezanevřel. Svým tempem, coby drak, pohodově zvládal dostatečně dlouhé projížďky, aby se uvolnily endorfiny, jediné drogy, které byl ochoten nechat působit na svůj organismus. Jako třeba na akci „Šílený cyklista,“ kde získal certifikát, opravňující si tak říkat a kde si ověřil, že lze na kole ujet během dne i víc, než čtyři sta padesát kilometrů.
Jeden z maratónů, kterých se zúčastnil, byl literární. Našel ty stránky náhodou, hledal informace o dracích, své druhé velké zálibě. Draci Info – jaké bylo jeho překvapení, když tam o těch „papírových“ nic nebylo. Přesto prošel pár fór přístupných veřejnosti a rozhodl se zkusit registraci. Přijali ho i když na rovinu napsal, že není Drak. Brzy by to byly dva roky, co začal svůj vlastní Maratón – psát přací říkanky, místy možná stupidní, aktivním členům, jejichž detail nebo dílo ho oslovilo. Při dokončování druhého kola se přistihl při opakování. Ne vědomém. Okolo dvě stě prací na podobné téma – nevyhnutelně k tomu muselo při jeho skleróze dojít. Napadlo ho, že je to dobrý důvod skončit. A protože představa, že mezi Draky získá někoho pro létání s těmi jeho, se ukázala mylná, zauvažoval o možnosti ukončit svou přítomnost kompletně.
Je sice několik členů i nepsavců, se kterými s chutí komunikoval, ale jeden, dva komentáře ze čtyřsetčlenného kolektivu, je přece jenom málo. To už může psát jen ojediněle, do šuplíku, nebude to rozdíl… A zůstane mnohem víc času na činnosti, které budou mít větší smysl.
Nebyl to ztracený čas, podobně jako krátkodobý pobyt v Kladrubech, během půlročního marodění, jej i hostování zde určitým způsobem obohatilo, neboť poznal další oblast…dění, která jinak zůstává „normálním“ jedincům skryta v každodenním kolotoči povinností a obvyklého shonu. Přesto je třeba dohonit manko v dalších zájmech a činnostech, které po ty dva roky dost zanedbával. Jeho „projekt“ velkého Draka prakticky nepokročil, snad jen v teoretické rovině doznal pouze v představách určité změny.
Také oblíbený dopravní prostředek sklidil během srazu lehokolistů víc posměch, než ocenění konstrukce, ale na to byl zvyklý, byl přece drak. Spíš mu vadilo, že neměl čas dokončit novou trojkolku, za ty dva roky na ní dodělal jediný detail a to bylo žalostně málo. U velomobilu to bylo ještě horší. Zde jen nahradil část, se kterou nebyl spokojen, nového zde nepřibylo nic. Stále v něm nemohl vyjet a stávající tříkolka se opotřebovávala, je jen otázkou času, než se stane nebezpečnou. Jediným řešením je činnost na internetu omezit natolik, aby stihl i něco dalšího.
Předěl starého a nového roku je vhodný k podobným změnám.
Padrakův každodenní dvouletý maratón vysedávání u počítače tímto dnem končí.
On ale nebyl cyklista. Jak rádoby vtipně říkal, byl bývalý fotbalista, shodou okolností přinucený jezdit na kole. Ty „okolnosti,“ bylo především volnější vazivo, zděděné po některém z předků.
Poprvé si vyhodil koleno ve čtrnácti. Sjel první kolo lyžařského slalomu – nic moc, ale bez pádu a větších problémů. Za cílem na svahu zastavil, uvolněně se postavil na spodní nohu a …ležel! Jak se natočil, aby si prohlédl kudy přesně jel, a mohl druhé kolo ještě zlepšit, nastavil se kloub přesně do té polohy, kdy stačilo málo… Bolest ještě doznívala, když se překvapeně sbíral ze sněhu. Ještě že závody se jely až na závěr lyžařského výcviku.
Pak už se to opakovalo při různých činnostech skoro každý rok. V osmnácti dvakrát. Lékař, kterého navštívil ohledně operace, mu ji rozmluvil. Prý, pokud se sportem neživí a hraje jen pro radost, nemá to cenu. Stejně jako hlásit se na FTVS, s takovým handicapem (i kdyby člověka vzali) se udělat nedá.
V pětadvaceti musel přestat s velkým fotbalem. Je těžké být platným členem týmu, když nemůžete dát dlouhý pas nebo pořádně vystřelit. Dal si pár let pauzu, pak ještě zkusil Haunspalskou ligu, ale na menším hřišti je dost soubojů, do kterých jít nemohl.
Aby se z něho nestala metráková koule, musel najít náhradní sport. Volba padla na kolo. Všechny síly působí v ose, žádné prudké změny směru ani rotace. Jezdil na něm občas i dříve, ale až nyní, hodně po třicítce, začal jezdit víc.
Nebyl to přímo trénink, tepy nesledoval, ale najel dost, aby se mohl zúčastnit i nějakých hobby akcí. Vždy byl spíš vytrvalec, chtěl proto zkusit i cyklistický maratón. Jeden rok dělal pořadatele na akci Brdský Kondor, druhý ročník se rozhodl jet. Trať měřila dvě stě dvacet kilometrů a byla samý kopec. Jezdil i takové fláky, ale svým tempem a spíš rovinu. Kondor létá ve výškách a trať dělala svému jménu čest. Pro bezpečnost závodu je to dobré, alespoň se balík brzy roztrhá, jen, že jeho hlavní skupina také utrhla. Nevadilo mu to, byl zvyklý jezdit sám. Dost pršelo a zřejmě i kvůli velkému chladnu, přišly křeče. Proklepal stehna, zvolnil, ale pokračoval. Nebyl zvyklý něco vzdávat… Do cíle po více než osmi hodinách dojel.
Na dlouhé trasy nezanevřel. Svým tempem, coby drak, pohodově zvládal dostatečně dlouhé projížďky, aby se uvolnily endorfiny, jediné drogy, které byl ochoten nechat působit na svůj organismus. Jako třeba na akci „Šílený cyklista,“ kde získal certifikát, opravňující si tak říkat a kde si ověřil, že lze na kole ujet během dne i víc, než čtyři sta padesát kilometrů.
Jeden z maratónů, kterých se zúčastnil, byl literární. Našel ty stránky náhodou, hledal informace o dracích, své druhé velké zálibě. Draci Info – jaké bylo jeho překvapení, když tam o těch „papírových“ nic nebylo. Přesto prošel pár fór přístupných veřejnosti a rozhodl se zkusit registraci. Přijali ho i když na rovinu napsal, že není Drak. Brzy by to byly dva roky, co začal svůj vlastní Maratón – psát přací říkanky, místy možná stupidní, aktivním členům, jejichž detail nebo dílo ho oslovilo. Při dokončování druhého kola se přistihl při opakování. Ne vědomém. Okolo dvě stě prací na podobné téma – nevyhnutelně k tomu muselo při jeho skleróze dojít. Napadlo ho, že je to dobrý důvod skončit. A protože představa, že mezi Draky získá někoho pro létání s těmi jeho, se ukázala mylná, zauvažoval o možnosti ukončit svou přítomnost kompletně.
Je sice několik členů i nepsavců, se kterými s chutí komunikoval, ale jeden, dva komentáře ze čtyřsetčlenného kolektivu, je přece jenom málo. To už může psát jen ojediněle, do šuplíku, nebude to rozdíl… A zůstane mnohem víc času na činnosti, které budou mít větší smysl.
Nebyl to ztracený čas, podobně jako krátkodobý pobyt v Kladrubech, během půlročního marodění, jej i hostování zde určitým způsobem obohatilo, neboť poznal další oblast…dění, která jinak zůstává „normálním“ jedincům skryta v každodenním kolotoči povinností a obvyklého shonu. Přesto je třeba dohonit manko v dalších zájmech a činnostech, které po ty dva roky dost zanedbával. Jeho „projekt“ velkého Draka prakticky nepokročil, snad jen v teoretické rovině doznal pouze v představách určité změny.
Také oblíbený dopravní prostředek sklidil během srazu lehokolistů víc posměch, než ocenění konstrukce, ale na to byl zvyklý, byl přece drak. Spíš mu vadilo, že neměl čas dokončit novou trojkolku, za ty dva roky na ní dodělal jediný detail a to bylo žalostně málo. U velomobilu to bylo ještě horší. Zde jen nahradil část, se kterou nebyl spokojen, nového zde nepřibylo nic. Stále v něm nemohl vyjet a stávající tříkolka se opotřebovávala, je jen otázkou času, než se stane nebezpečnou. Jediným řešením je činnost na internetu omezit natolik, aby stihl i něco dalšího.
Předěl starého a nového roku je vhodný k podobným změnám.
Padrakův každodenní dvouletý maratón vysedávání u počítače tímto dnem končí.