Starý dluh
Dobře oděný muž s hladce oholenou tváří, přitáhl koni otěže. Grošovaný hřebec se poslušně zastavil. Žádná zbroj, žádný praporec, ba ani kopí. Jen modrý varkoč s bílým pruhem, na kterém byly vyšity tři zelené lístky, dával každému najevo, že se jedná o rytíře. Na muži nebylo nápadné ani tak, že cestuje sám a na lehko, ale spíš co v těchto končinách vůbec pohledává. Všude okolo jen hustý les, s prvními náznaky blížícího se podzimu, poslední vesnici musel minout už někdy ráno, a před ním se začínaly zdvihat Zelené Hory.
Muž seskočil z koně a přes varkoč si připásal meč.
„No tak! Stůj kamaráde!“ Poplácal koně, který nespokojeně frkal, po svalnatém krku. „Tam nahoru se mnou nemůžeš. Tohle musím vyřídit já sám.“
Poté ho uvázal k bříze, na které se už objevily první žluté lístky, a vyrazil vzhůru do kopce. Ona to tedy byla spíš hora a docela příkrá. A rytíři se na její vrchol pranic nechtělo.
Nedá se nic dělat, povinnost je povinnost, pomyslil si. Ale než se tam dostanu, budu ztahaný víc jak ten kůň.
Nemýlil se. Slunce mělo pořád ještě dost síly a když došel na malou kamenitou planinu těsně pod vrcholem, byl už celý patřičně propocený.
Nic se tu nezměnilo, konstatoval sám pro sebe, když se rozhlédl kolem. Planina na jedné straně spadala téměř kolmo dolů, do míst kde proudila dravá horská bystřina. A na straně druhé se tyčil k nebesům majestátný horský štít.
Rytíř došel až k místu, kde se nacházela ve štítu hluboká trhlina. Ta, jak si pamatoval, pokračovala dál do nitra hory, už jen jako jeskyně.
Přiložil si dlaně k ústům a mohutně zavolal: „Draku!“ Kupodivu se nestalo vůbec nic.
„Draku, ukaž se!“ Opět žádná odpověď.
„Draku kde jsi? Přicházím splatit starý dluh,“ volal už téměř zoufale.
„No no. To je mi nějakého křiku,“ ozvalo se z výšky nad ním.
Na skále, jen kousek nad jeskyní se vyhříval asi dvacet yardů dlouhý hnědozelený drak.
„To jsem rád, že jsem tě našel,“ oddechl si rytíř. „Přišel jsem ti splatit dluh.“
„Nevzpomínám si, že bychom se my dva kdy setkali a nevím nic o žádném dluhu,“ odfrkl drak.
„Ale ano. Před patnácti lety jsi ušetřil můj život a já bych ti to nyní rád oplatil.“
Tohle draka zaujalo. Dokonce na tolik, že opatrně slezl ze skály dolů a začal si neznámého muže důkladně prohlížet.
„Ty jsi panoš toho rytíře co měl v erbu sviní hlavu,“ prohlásil, když se mu jeho dračí tvář rozjasnila.
„Teď už je ze mě opravdový rytíř. Rytíř Sedrik z Vrbodolu,“ dodal muž hrdě. „A skutečně jsem býval panošem u Barona Roberta z Valy. Před patnácti lety jsi ušetřil můj život i když jsi měl svaté právo mne zabít. A já tě nyní chci na oplátku varovat před nebezpečím které ti hrozí.“
„Tvůj pán na mne zaútočil, navzdory dohodě, kterou mám s Frýrským královstvím. Byl to hlupák a jako hlupák taky zemřel. Nebyl důvod, abych kvůli němu zabíjel i tebe.“
„Správně bych tě za tyhle řeči o Baronu Robertovy mněl vyzvat k boji, ale máš pravdu. Byla hloupost na tebe útočit a já jsem ti zavázán životem. Proto jsem tě přišel varovat.“
„Nejsi mi zavázán ničím. Když budu tvůj život chtít, vezmu si ho,“ zahřměl drak. „Ostatně jaké nebezpečí může hrozit drakovi?“
„Chystají na tebe výpravu,“ odpověděl klidně Rytíř Sedrik.
„Á zas nějaká banda dobrodruhů s holou zadnicí zatoužila po mé kůži. To už tu bylo mnohokrát. Většina jejich kostí skončila támhle pod skálou. Klidně se můžeš podívat,“ ušklíbl se drak.
„Ne, tentokrát je to jiné. Tohle nařídil sám král.“
„COŽE?“ Vyskočil drak na všechny čtyři. „Vždyť mám smlouvu podepsanou Gilbertem z Priamu a signovanou několika dalšími Frýrskými králi. Naposledy dědem součastného panovníka. Podle ní jsou celé hory mé.“
„Já vím, že ti Gilbert aco-de Priam daroval celé území hor, za to že se postaráš o bezpečnost severní hranice. Ale časy se mění a každá smlouva platí jen dokud ji dodržují obě strany. Proto tě prosím odejdi odsud a neriskuj svůj život v boji s královskými rytíři.“
„NE!“ zazněla do hrobového ticha strohá drakova odpověď.
„Prosím tě o to, odejdi. Lidí v podhůří přibylo a nemají už kde chovat své ovce. Navíc se v horách našla ložiska mědi. Dřív nebo později by k tomu stejně došlo.“
„Tak kvůli zelenému kamení mě vyháníte? Ne! Nikam nejdu, tady jsem doma.“
Sedrik si před drakem klekl.
„Znovu tě prosím odejdi. Tenhle boj nemůžeš vyhrát. Vždyť nemusíš nikam daleko. Stačí jen na druhou stranu hor,“ prosil ho skoro už úpěnlivě.
„A ty myslíš, že tam mne vy lidé necháte být? Nikam nejdu. Jsem už na to příliš starý. Žiji na tomhle místě víc jak tři staletí. Nikdy jsem lidem neškodil. Lovil jsem jen zvěř v lesích. Hory jsem od lapků vyčistil. A takhle se mi lidé odvděčují? Jen se divím, že se tvůj král vůbec odváží špinit své jméno něčím takovým.“
„On nejedná přímo,“ povzdechl tiše Sedrik a koukal při tom do země. „Ostatně ani tenkrát s Baronem Robertem nešlo o náhodu. A když teď zemřela i jeho vdova, celá Vala připadla jako odúmrť králi. Takže nyní už mu nic nebrání nárokovat si celé hory a....“
Drak zaklel a pronesl v lidské řeči něco sprostého o zpropadeném, věrolomném lidském plemeni. Hned se ale zarazil.
„Promiň, Rytíři Sedriku z Vrbodolu. Křivdil bych ti. Ty jediný se mnou jednáš čestně.“
„Ne, nekřivdil,“ povzdechl si. „Já se mám té výpravy zúčastnit také. Z rozkazu Krále Erola III. pána aco-de Priam ji povedu. Protože já jediný na tomhle místě už byl.“
Sedrik se zadíval drakovi dlouze do očí.
„Odejdi. Moc tě prosím. Nechci prolít tvou krev.“
Drak se hlasitě rozesmál. Potom přistoupil ke klečícímu rytíři, položil mu svoji mohutnou tlapu na rameno a pravil: „Je vidět, že i osud má smysl pro humor, když tě pověřil takovým posláním. Věz ale, že tohle místo neopustím a budu o ně bojovat. Buď sbohem Rytíři Sedriku z Vrbodolu. Poslední z těch, kdo se ještě vůbec může nazývat pravým rytířem. Vypadá to, že se brzy znovu shledáme.“
Když Sedrik opustil planinu před slují, ztvrdly drakovi rysy ve tváři. Ne, nebál se lidí, ba ani smrti, i když tušil, že tenhle boj bude nejspíš jeho poslední.
Několikrát seknul drápy do prázdna po imaginárním nepříteli. Potom vyběhl téměř kolmo po skalní stěně, odrazil se od ní a dopadl na všechny čtyři zpátky dolů. Při dopadu chňapnul naprázdno svou tlamou. Nakonec zkusil chrlit oheň.
Ne, už to není co bývalo, ale pořád mu ještě zbývalo dost sil k boji. Zuby se mu už viklají a levé oko stravuje zákal. Ani oheň už nevydrží chrlit tak dlouho, jako když byl mlád. Ale pořád ještě je drak a podceňovat draky se nevyplácí.
Věděl, že ho lidé zradili. Věděl, že tentokrát nebude bojovat s obyčejnými bandity, ale s výkvětem Frýrského rytířstva. A věděl, že nemá velkou šanci. Přesto byl tomu človíčkovi docela vděčný. Buď jak buď, drak by měl umírat ve stoje a ne v pelechu. A on mu dal alespoň možnost si ještě před tím něco zařídit.
S odhodláním nedat svou kůži lacino a s potměšilým úsměvem ve tváři se drak odebral ten den ke spánku.
Ráno už bylo chladno. Slunce se vyhouplo nad obzor a jeho paprsky začínaly vysoušet kapky rosy. Sotva probuzeným lesem se prodírala početná skupina jezdců.
Hrabě Constantin z Mintu a baron Eduard z Kobylí, oba zkušení válečníci. Hrabě Igor aco-de Mews a hrabě Stark aco-de Orta, příslušníci původní Bevarské šlechty. Baron Pier z Malbecu, zkušený a obávaný žoldnéř. Rytíř Ronald z Trojcestí, pověstný svými četnými vítězstvími na turnajových kolbištích i v dámských ložnicích. Šest nejlepších rytířů Frýrského království s plnou výzbrojí a početným doprovodem.
Sedmým z nich byl nám dobře známý Sedrik z Vrbodolu, který skupinu spíš uzavíral, než aby ji vedl. V předchozích dnech se totiž snažil výpravu od jejího cíle odradit a poukazoval na staré smlouvy. Vysloužil si tím však pouze nálepku zbabělce a ostatní s ním začali nepokrytě opovrhovat. Dokonce i jeho panoš Lanco po celý zbytek cesty zarytě mlčel a držel se od svého pána v povzdálí.
Na úpatí hor jezdci sesedli z koní. Panoši uvázali zvířata a pomohli svým pánům ustrojit se do těžkých zbrojí. Všichni velebili nápad vyrazit tak časně, protože v prošívanicích, které se pod každou zbroj oblékají, bude po poledni už zatracené horko. I tak bylo rytířům jasné, že příkrý kopec si vybere svou daň a odčerpá nemalou část jejich sil.
Celá skupina se vydala cestou vzhůru k dračí jeskyni. Lanco ještě mlčky pomohl dotáhnout svému pánovi řemínky na ramenou a pak pospíšil za ostatními. Sedrik se mu v tom ani nepokoušel bránit. Vedení se namísto něho ujal Hrabě Constantin, který byl z celé skupiny nejstarší a pobýval tak největší úcty.
Přesto že byla většina z rytířů i doprovodu obalena železem, pohybovali se relativně rychle a tiše. Byli už zvyklí. Většinou byli vyzbrojeni mečem, velkým štítem a krátkým pěchotním kopím. Dlouhá jezdecká by jim tady byla k ničemu. Vždyť na tuhle úzkou a klikatou cestu by se vešel nanejvýš jeden kůň a rytířská jízda má sílu jen tam, kde se může pořádně rozvinout.
„Bude to ještě daleko?“ houkl na Sedrika jak na nějakého sedláka Pier z Malbacu. Ten jenom zavrtěl hlavou.
„To je dobře. Už se nemůžu dočkat, až si hlavu té bestie pověsím na zeď,“ zazubil se Ronald a nadzvihl přilbici, aby si mohl prohrábnout svoje husté kučeravé vlasy. Přeci jenom slunce už na obloze postoupilo a jemu v plné zbroji začínalo být horko.
Ostatní rytíři se jen shovívavě pousmáli nad horkokrevným mládím a raději pokračovali v cestě.
I panošům, kteří na sobě měli přeci jenom lehčí zbroje než jejich páni, už také docházela energie. Už spolu neklábosili o hezkých děvčatech, která se teď na ně budou lepit, až se proslaví coby drakobijci. Ani na sebe nepouštěli rozpustilá prasátka vyleštěnými díly zbrojí.
A tak za neustálého oddychování a tichého kovového cinkotu dospěli až na okraj kamenité planiny.
„To má být ono?“ Zeptal se Eduard z Kobylí, aniž by na Sedrika vůbec pohlédl.
Ten namísto odpovědi jen ukázal prstem v kovové rukavici na hlubokou puklinu ve skalní stěně.
Rytíři, každý se svým doprovodem, se rozestoupili a širokým půlkruhem obklíčili vstup do dračí sluje.
Poté vystoupil Hrabě Constantin o dva kroky vpřed a hlasitě zvolal: „Jménem našeho pána a krále Erola aco-de Priam, vyzívám tě, netvore! Vylez, ať na tobě může být vykonána spravedlnost.“
„Houby,“ ozvalo se odkudsi z nitra hory.
Jen malou chvíli nato se v ústí jeskyně objevil drak. Majestátný v každém svém pohybu. Hrdě se postavil před skupinu a s hlavou vztyčenou si začal šlechtice prohlížet.
„Houby, aco-de,“ promluvil znovu. „Erol III je možná králem Fríru, ale Bevařan není o nic víc něž ty anebo já.“
Při dračí poznámce o králově původu se začaly oběma skutečným Bevařanům, Starkovi a Igorovi cukat koutky. Drak si toho nemohl nevšimnout. Dobře věděl o vzájemné řevnivosti Frířanů a původní Bevarské šlechty. A také věděl o tom, že právě od Bevarské šlechty ješitný panovník rád odvozuje původ vlastního rodu, Priamů. Přidávalo mu to na urozenosti a on se s oblibou nazýval Králem obojího lidu.
„Okamžitě se vzdej. Tvoje drzé poznámky nehodláme dál snášet,“ zalapal po dechu Hrabě Constantin. Zřetelně při tom cítil, jak pomalu ztrácí pevnou půdu pod nohama.
„Tak zkus snášet vejce,“ zazubil se drak. „Můžu tě seznámit s nějakou dračicí, co tě to naučí.“
Pokud si Hrabě snažil uchovat alespoň špetku nějaké důstojnosti, tak nyní byla nenávratně v tahu. Na tuhle urážku se už nedalo reagovat jinak, než výzvou k souboji. Kupodivu ten, kdo ji učinil, nebyl Hrabě sám, ale jeden z jeho panošů.
Sevřel ratiště kopí oběma rukama a s výkřikem: „Takhle s mým pánem mluvit nebudeš,“ se vrhl vpřed hájit čest rodu Mintů.
Drak se jeho útoku, vedenému sice s maximální zuřivostí, ale zato naprosto bez rozmyslu, hravě vyhnul. Vzápětí na to dopadla na panošův krk mohutná tlapa a s hlasitým křupnutím mu zlámala vaz.
První zbytečná smrt. Sedrik z Vrbodolu si jen povzdychl. Věděl, že tím byl definitivně opovězen boj, ale sám ještě neměl potuchy, jak se zachová. Spíš ze zvyku přizvedl štít a své kopí sklonil kupředu. Ale nohy nějak neposlouchaly. Věděl, že tenhle boj je jedna velká hloupost a tak tam jen stál a díval se, jak se ostatní s patetickými výkřiky Za Frír, Za krále, nebo jen s výhružným řevem vrhají do útoku.
Viděl, jak Eduarda z Malbacu srazila k zemi dračí tlapa. Viděl, jak draka zranilo na krku Ronaldovo kopí. Viděl, jak Igora aco-de Mews, bojujícího bok po boku s oběma svými panoši, strávil oheň. Dál už se dívat nemohl. Vždyť jeho přátelé a bratři ve zbrani zde umírají a on tu jen stojí.
A tak Sedrik založil své kopí do podpaží, jeho přední část opřel do výřezu ve štítu a řevem hodným šílence se rozběhl vpřed. Poslední co ještě stačil zahlédnout byla obrovská dračí tlapa, která ho hřbetem udeřila do hlavy až odlétl stranou. Potom ztratil vědomí.
Když přišel k sobě, bylo všude okolo hrobové ticho. Vzduchem se nesl pach spáleniny a čerstvě prolité krve. Okamžitě se mu začal zvedat žaludek.
Sedrik se posadil a pokusil se dát trochu dohromady.
Nohy? V pořádku.
Ruce? Snad taky.
Hlava? Točí se a bolí hůř jak po flámu.
Pokusil se vstát, ale nohy se mu podlomily. Podařilo se mu to až napotřetí. Také zjistil, že má dost potlučené pravé rameno, ale to za pár dní přejde. Bylo už hůř. Když se ale trochu rozhlédl a uviděl okolo sebe tu spoušť, musel uznat, že nebylo.
Ve vstupu do jeskyně ležel na boku v tratolišti krve drak a z hrudi mu trčelo kopí. Podle barevného šrafování nejspíš Starkovo. Všude v okolí, kam až oko dohlédlo, ležela poházená těla vojáků znetvořená a zohavená k nepoznání. Z výkvětu Frýrského rytířstva nezbylo prakticky nic.
Sedrik, fascinován tou hrůzou, se pohyboval jak ve snách. Nemohl si ale pomoci a musel jít blíž, přitahován tou úděsnou scénou jak můra lampou.
Minul Igorovo tělo ohořelé k nepoznání a o kus dál druhé, kterému dračí spár téměř oddělil hlavu. Hned vedle leželo tělo Constantina z Mintu roztržené ve dví a za ním... Ach můj bože, Lanco.
Sedrik se na chvíli zastavil nad svým panošem, který tu teď ležel v kaluži krve a s vyhřeznutými vnitřnostmi. Přišlo mu líto horkokrevného mladíka, který mu dobře sloužil po tři roky a který tu zemřel za něco, čemu ani pořádně nerozuměl. Poslední, co pro něj mohl udělat, bylo zatlačit mu oči.
Náhle jako by ucítil, že ho někdo pozoruje. Sedrik se prudce vztyčil. Hned ale hořce zalitoval, protože jeho hlava se v ten ráz div nerozskočila bolestí.
A přeci se nezmýlil. Dračí oči, před chvilkou ještě zavřené, teď upíraly své štěrbinové zorničky přímo na něj. Chvíli tak na sebe zíraly a pak se celá dračí hlava pohnula.
„Jsem rád, že se ti nic nestalo,“ zachrčel drak.
„Ty? Ty jsi to udělal schválně? Zase jsi mne ušetřil?“
„Ano,“ zazněla lakonická odpověď.
„Ale proč?“ zaúpěl Sedrik a nemohl si při tom nevšimnout krvavé pěny, která se drakovi řinula z tlamy.
„Nemůžeš mi napřed vytáhnou tu věc z rány, ať si s tebou mohu promluvit v poněkud příhodnější poloze? Prosím,“ ozval se drak.
Sedrik došel až k němu, oběma rukama pevně uchopil vyčnívající ratiště a škubl. Ozvalo se zaskučení a poté bolestivý vzdech. Drak se namáhavě překulil na břicho.
„Počkej přeci. Ta rána se musí ošetřit,“ brzdil ho Sedrik v jeho počínání a sám se divil, že něco takového vůbec říká drakovi.
„S tím si nelámej hlavu.“
„Ale vždyť můžeš vykrvácet.“
Drak jen zavrtěl hlavou: „Už jsi pro mne udělal dost. Ostatně ta rána je stejně příliš hluboká.“
Sedrik chtěl něco namítnout, ale byl umlčen.
„Nemůžeš mi už pomoci. Odcházím za svými předky. Za draky. O jednu službu bych tě ale ještě rád požádal.“
„Žádej, co chceš. Všechno je předem splněno, i kdybych měl kvůli tomu přeplout Východní moře.“
Drak musel chvíli sbírat sílu a tak se jen slabě pousmál.
„Věřím, že bys svůj slib dodržel rytíři Sedriku z Vrbodolu. Ale nebude to nic tak obtížného. Jenom vyřídíš králi můj vzkaz.“
„Vzkaz?“ Opakoval nechápavě Sedrik.
Drak namísto přikývnutí už jen přivřel oči.
„Řekneš mu, že celé hory teď patří jemu... a... a že lituji smrti jeho rytířů,“ pokračoval pak namáhavě. „A předáš mu truhličku... kterou najdeš... vzadu v jeskyni.“
„Pokud je to tvoje přání.“
„Tohle je můj jediný dluh... k rodu... Priamů,“ zafuněl drak, položil si hlavu na zem a zavřel oči.“
Sedrik se na něj ještě chvíli díval, ale bylo jasné, že už mu není pomoci. Drak dýchal ztěžka a kolem rány se mu dělaly krvavé bubliny. Nové poslání však Sedrika naplňovalo spíš zmatkem. Čekal všechno možné, jen ne něco takového.
Drak si očividně pořád ještě uvědomoval jeho přítomnost a naposledy nakrátko promluvil: „Jdi už... drak... umírá sám,“ řekl tiše a víc už na Sedrikovu přítomnost nereagoval.
Sedrik se konečně pohnul a pomalu zamířil do hloubky jeskyně, aby splnil daný slib. V jeskyni stěží viděl na krok a jen si snažil namluvit, že je tím vinna tma a že neprolévá slzy pro netvora, kterého vlastně měl zahubit.
Ať už to bylo tak nebo tak, truhličku našel poměrně snadno. Byla položená na větším kameni přímo uprostřed cesty. Musel by do ní narazit i slepý. Opatrně ji vzal do ruky. Byla necelou stopu dlouhá, celá z kovu. Něco v ní chrastilo, ale jinak byla lehká, jakoby prázdná. Sedrik ji vzal do podpaží a pospíšil pryč. Na nějaké prohledávání jeskyně neměl náladu, ani kdyby měl sebou pochodeň.
Když míjel dračí tělo, ještě naposledy se u něj zastavil. Nikdy předtím vlastně neměl tolik času, aby si ho pořádně prohlédl. Musel být velice starý, uvědomil si, když spatřil všechny jizvy z bojů již dávno minulých. Sedrik se k němu naklonil a položil mu ruku na krk. Drak ještě dýchal, ale jeho dech byl už slabý a nepravidelný. Konec přijde brzy.
„Sbohem příteli. Zůstanu navždy tvým dlužníkem,“ řekl napůl pro sebe a musel se odvrátit, protože už zase cítil, že ho štípou oči.
Moc si tím ale nepomohl, protože planina před jeskyní byla stále pokryta mrtvými těly. Přímo u nohou mu teď leželo tělo v plátové zbroji znetvořené ohněm. Že patřilo Pierovi z Malbacu se mohl jen domnívat. Jeho dva šikmé pruhy, kdysi zlaté, nyní ale spíš dočerna, už jen smutně prosvítaly z ohořelého štítu.
Pryč! Pryč odtud. Pomyslil si, když tu se za jeho zády ozvalo zasténání. Že by přeci jenom někdo přežil?
„Je tu někdo?“ zvolal Sedrik.
Jako odpověď se o kus dál ozvalo bolestivé zasýpání: „Tady.“
Ne, teď už se nemohl mýlit. Ještě někdo tu skutečně žije. Vydechl s úlevou, dlouho se nerozpakoval a vyrazil oním směrem. Jen o pár kroků dál, našel pod skálou jednoho z panošů, který se snažil nadzdvihnout.
„Klid, mládenče. Už jsem u tebe.“
„Pane?“
„Ty jsi z družiny Ronalda z trojcestí?“ Prohlížel si hubeného plavovlasého mladíka v potrhaném varkoči.
„Ano, pane Sedriku. Co se stalo s mým pánem?“
Sedrik jen zavrtěl hlavou: „Bohužel, chlapče. Je mrtvý.“
„A ostatní?“
„Zůstali jsme jen my dva.“
Mladíkovi se skutálela po tváři první slza. Sedrik se ani nedivil. Ronalda dobře znal, byl to dobrý pán a ještě lepší kumpán při společných pitkách a jiných veselicích.
Jak se vlastně jmenuješ?“ pokusil se odvést hovor.
„Alan, pane. Otec má tvrz ve Smrži.“
„Dobře Alane ze Smrže. Jak jsi na tom? Můžeš se hýbat?“
Mladík zavrtěl hlavou. „Noha pane. Asi je zlomená. A taky záda. Ten netvor mně zval do zubů a odhodil jak kus hadru.“
Sedrik si opatrně prohlédl zraněnou nohu. Naštěstí už pár takových zranění viděl a konec konců i sám zažil, takže si vcelku věděl rady. Stejně se ale nevyhnul tomu, aby mladík nekřičel bolestí, když mu nohu rovnal do narychlo zhotovených dlah.
„Líp to neumím,“ řekl omluvně, když byl hotový. „Až budeš moct, tak řekni. Podívám se ti na ty záda.“
Alan jen se zaťatými zuby přikývl.
„Víš co je na tom legrační pane?“ dodal, když se trochu vzpamatoval a do obličeje se mu zase vrátila barva. „Původně jsem mněl jít do kláštera studovat na kněze. Musel jsem rodiče dlouho přemlouvat, aby mne dali do služby k panu Ronaldovi. Jsem totiž nejmladší ze tří synů a otcovu tvrz jednou zdědí některý z bratrů. Matka ze mně za žádnou cenu nechtěla mít rytíře. Víš, co mi říkala? Že prý je to nebezpečné.“
Sedrik se tomu jen pousmál: „Tak to jsme na tom podobně, Alane ze Smrže. Mně taky z rodné tvrze vyštípal starší bratr. Ale nestěžuju si. On si teď doma sedlačí, hrabe se v hnoji a já...,“ s úsměvem rozpřáhl ruce, jako by mu patřilo přinejmenším půl Fríru.
Oba potlučení vojáci se tomu napůl nuceně zasmáli. Sedrik pak vytáhl z pochvy dýku a s její pomocí stáhl z Alana varkoč, brigantinu podšitou kovovými destičkami a prošívanici. Rána na zádech se nakonec ukázala jako málo vážná a Sedrik mu ji celkem snadno ošetřil. Když ale vzal znovu do ruky rozřezanou prošívanici, aby na ni Alana opatrně položil, našel ve vrstvách prošitého plátna uvězněný dračí zub.
„Řekl bych, Alane, že budeš mít na dnešní den krom jizev ještě jednu památku,“ pravil a vtiskl mu do dlaně vypadlý špičák.
„Při všech svatých. Kdyby ten netvor jen trochu víc stiskl, tak...“ Vydechl Alen a užasle se díval na zub, který prošel jeho zbrojí.
„Byl už hodně starý. Podívej jak je obroušený? A viděls ty jizvy na jeho těle. Myslím, že jsme dnes měli oba dva obrovské štěstí. “
„Pane, smím se tě na něco zeptat?“ špitl nesměle Alan. „Ty jsi s tím netvorem mluvil? Slyšel jsem vás,“ dodal ještě.
„Ano, mluvil. A neříkej mu prosím Netvor. Před patnácti lety ušetřil můj život a dnes znovu. A tvůj nejspíš taky. Měl v sobě víc lidskosti než někteří lidé, co znám.“
„Omlouvám se, pane.“
„To je v pořádku. A obleč si to, já zatím dojdu pro koně,“ dodal Sedrik smířlivě a podal Alanovi svůj varkoč. Poslední část jeho oděvu, košili, totiž použil na obvazy.
„A víš ty co, Alane ze Smrže? Nechtěl by ses stát mým panošem?“
„Rád, pane. Co mám proto udělat?“ Rozjasnila se Alanova tvář.
„Prozatím postačí, když tu na mně počkáš. A nikam mi neuteč,“ pravil naoko s vážnou tváří, jako kdyby toho novopečený panoš byl ve svém stavu schopen.
Cesta dolů pro koně a zpět přišla Sedrikovi nekonečně úmorná. I přes to, že nechal svoji zbroj ležet nahoře na planině.
Dole vybral jedno ze zvířat, Lancova hnědáka, kterého musel odvést nazpátek k dračí sluji. Vyjet nahoru v sedle se po tak úzké pěšině zkrátka nedalo.
Alan se držel statečně a když mu pomáhal do sedla, ani nehlesl, přestože ho noha musela nesmírně bolet.
Chudák kluk. No, s trochou štěstí nebude ani moc kulhat, pomyslil si Sedrik když bral koně za uzdu a vedl ho, tentokrát již definitivně, dolů.
Před cestou k domovu ještě udělal poslední věc. Odstrojil koně ostatních rytířů a pustil je na svobodu. Na dvě desítky zvířat se rozběhlo do všech stran. Ať si jdou. Mají větší štěstí než jejich páni, které ani nikdo nemá sílu řádně pohřbít.
Zbytek cesty pak Sedrik s Alanem strávili jako ve snách. Oba byli značně dobití a trápily je vzpomínky na věci, které právě prožily. Alan navíc dostal horečku a Sedrik ho musel neustále hlídat, aby nespadl ze sedla. Nakonec oba ani pořádně nevěděli, jak se dostali do nejbližšího města.
V hodovní síni Balvazarského hradu to hučelo jak v úle. Sedrik se podíval na Alana, který se opíral o berli opodál a vyměnili si spolu otrávené pohledy. Od boje v Zelených Horách uplynuly již tři týdny. Oba byli rádi, že se vůbec vrátili, ale zpráva o jejich vítězství je stačila předběhnout.
Naneštěstí nikdo z těch lidí tady okolo ani netušil, k čemu vůbec u jeskyně došlo a tak je všude vítali jako největší hrdiny. Za jiných okolností by si asi triumfální průjezd městem užívali, ale takhle jim ze vší té slávy bylo spíš na zvracení. I slavnostní audienci u krále a hostinu na jejich počest vnímali spíš jako nutné zlo.
Sedrik před chvílí dokončil vyprávění o celém tom neslavném tažení a nyní jen vyčkával v roli nezúčastněného diváka, co se bude dít dál. Věděl, že nikdo ze zde shromážděných velmožů by nepochopil, co se vůbec u sluje stalo a tak raději příběh zjednodušil, jak jen to šlo. I tak vyvolal značné pozdvižení. Vždyť kdo to kdy slyšel, aby nějaká nestvůra posílala králi vzkazy.
Erol III. se tím ale nedal vyvést z míry, nebo to alespoň nedával najevo. Konec konců byl to především jeho triumf a on si ho hodlal užít. Vždyť se právě zbavil jedné nepohodlné smlouvy, připadly mu hory s bohatými nalezišti mědi a co je nejdůležitější, zase jednou všem ukázal, kdo je ve Fríru pánem. Drakova poslední slova ho v tom jen utvrzovala.
Baculatý panovník s prošedivělými vlasy, oblečený do nádherného oranžového kabátce se zlatým krumplováním, povstal a jediným gestem si sjednal klid. Jeho věčně usměvavá tvář, která však uvnitř skrývala cokoliv jen ne dobrosrdečnost, se teď tvářila obzvlášť slavnostně.
A jéé..., bude proslov.
„Mí drazí poddaní....“
Nic nového. Začal jako obvykle.
„Páni Frýrští, Bevarští, Rašolští...“
Správně, vyjmenovat provincie, aby se náhodou někdo neurazil.
„Naše království bylo na severní hranici již po dlouhá léta sužováno...“
Ano nejprve nadhodit problém.
„A tak sedm rytířů. Sedm hrdinů zocelených v žáru bitev. Sedm nejstatečnějších mužů z celého krávovství vyrazilo...“
Trocha heroizace udělá vždycky dobrý dojem.
„Žel bohu šesti z nich, přes veškerou jejich udatnost a hrdinství nebylo dopřáno...“ Mrtvé panoše očividně nikdo nepočítá.
„A přeci jednomu z nich se podařilo splnit úkol a ...“
Bla, bla, bla...
„Naše království tak šest rytířů ztratilo. Aby však naše ztráta nebyla taková, jednoho nového právě teď získává. Alane ze Smrže předstup před svého krále!“
Následoval mohutný potlesk. Sedrik jen uznale nadzdvihl obočí a přidal se k aplaudujícím. Chtě nechtě musel přiznat, že panovník má přeci jenom ještě smysl pro dramatično. Podíval se na Alana poněkud vyplašeného nenadálým vývojem událostí a poprvé za dnešní den se usmál.
A už tu byla dvě pážata, která pomohla Alanovi přikulhat před panovníka a další přinášelo na sametovém polštáři panovníkův meč.
Své pasování přijal Alan ve stoje, opřený o berli, s hlavou skloněnou na znamení pokory. Jinak to nešlo, protože s nohou v dlaze se pokleknout nedá ani před panovníkem.
Konec konců nejednalo se o nic mimořádného, s čím by se dvorní ceremoniář nedokázal vypořádat. Aby bylo zachováno jakési dekórum a aby i vzadu stojící diváci něco viděli, bylo pro tento účel v čele sálu narychlo postaveno pro panovníka malé pódium.
Obřad to byl opravdu slavnostní a Alan ze Smrže, nyní už vlastně rytíř Alan ze Smrže, obdržel krom rytířských ostruh, také listinu od královského herolda s vyobrazením svého erbu. Stříbrný dračí tesák na rudém poli.
Zatímco tedy Alan přijímal od okolo stojících šlechticů gratulace a nabídky ke službě v některé z družin, král, kterému se na vyvýšeném stupínku zalíbilo, si nechal od pážat přinést křeslo.
„A nyní myslím nastal ten pravý čas, abychom otevřeli dračí skříňku,“ zvolal panovník do davu, ještě předtím než usedl.
Teď teprve se ukázalo, že od skříňky vlastně není žádný klíček. Situace se tak ujal ceremoniář a zatímco se dav zvědavců tlačil okolo pódia, nebohou skříňku vypáčil dýkou.
Stříbrná čelenka zdobená diamanty, utržená královská pečeť a jakýsi kus pergamenu spatřily denní světlo.
Erol III. si nejprve pohlédl čelenku. Byla to opravdu překrásná práce a její potenciální majitel by si za ni mohl koupit přinejmenším nějaký malý hrad i okolními vesnicemi. Sedrik se však nemohl zbavit dojmu, že už ji někde viděl.
Pečeť si panovník prohlédl jen zběžně. Musela být dost stará, protože nebarvený vosk se už dávno nepoužíval.
Nakonec se zaměřil na listinu. Byla napsaná velkým a hrubým písmem na kusu poněkud zpuchřelého pergamenu a na místo inkoustu bylo použito bůhvíco. I na dálku bylo vidět, že ten kdo ji psal, nedržel brk v ruce, či spíše v tlapě, již hezkou řádku let.
Král sám byl se čtením poněkud na štíru a většina ostatní šlechty rovněž. A tak zkrátka a jednoduše listinu podal dvornímu ceremoniáři. Konečně od toho tu byl.
Ceremoniář si krátce odkašlal a pevným hlasem začal předčítat dračí dopis: „Co nejponíženěji k rukám jeho veličenstva Erola III krále Frírského pána z Priamu.“ Sedrikovi při tom zatrnulo, protože přehnaná uctivost není zrovna drakům vlastní. „Vím, že již brzy zemřu. Chci ale, abys věděl, pane, že za to nechovám k tobě žádnou nenávist. Proto jsem se rozhodl vrátit ti slovo, dané mi Gilbertem z Priamu a jeho potomky, že Zelené Hory jsou na věčné časy mé.“
Hmm... opravdu elegantní způsob jak říci: Král je zrádce.
„Rovněž pane dovol, abych vyjádřit lítost nad smrtí všech tvých rytířů, kteří v nastávajícím boji nade vší pochybnost zahynou.“
Nejdřív zrádce a teď blbec. Tohle opravdu nevěští nic dobrého.
„Co se mého pokladu týče, který jsem nashromáždil za léta svého pobytu v Zelených horách i jinde a jehož hodnotu lze jen těžko odhadnout. Rozhodl jsem se, pane, ušetřit tě námahy s jeho přepravou, hlídáním i dělením. Celý poklad jsem navěky pohřbil v močálech u Měsíčního jezera.“
Tak tohle byla pořádná rána. Erol III. se jen chytil područek a přestože ve tváři nedal na sobě nic znát, bylo vidět jak mu na rukou zbělely klouby.
„S jedinou výjimkou,“ pokračoval ceremoniář ve čtení, ale hlas se mu už chvěl. „Tato čelenka patřila po léta slavnému rodu Priamů. Než ji před pětašedesáti lety ztratila ...“ Dál už ceremoniář nepokračoval. Pobledl v obličeji a roztřesená ruka s pergamenem mu klesla.
„No tak co je?“ obořil se na něj král
Zsinalý ceremoniář jen zavrtěl hlavou. Král mu vytrhl listinu z ruky a pustil se do čtení sám. V sále bylo ticho jak v kostele. Všichni rytíři, baroni a hrabata upřeně pozorovali svého panovníka, zatímco služebnictvo se už preventivně klidilo co nejdál.
Král tiše slabikoval v listině a bylo při tom vidět jak rudne. A pak to přišlo: čirý gejzír ničím neředěného vzteku. Co gejzír, přímo výbuch. Král řval vzteky jako lev a všechno se mu klidilo z cesty. Pokusil se roztrhat starý pergamen, ale zkuste roztrhat kus vydělané kůže. Nakonec se zarazil v běsnění, chytil se oběma rukama za hruď a zhroutil se.
V hodovní síni teď panoval všeobecný chaos. Každý se tu dohadoval s každým, že nebylo slyšet vlastního slova. Služebníci odnášeli bezvládné tělo svého krále do jeho komnat.
Alan, který přežil celou tu scénu schovaný za sloupem, využil zmatku a berlí si přitáhl kus oné listiny. Chvíli se na něj díval a poté se poplašeně rozhlédl kolem. Sedrik se k němu protlačil davem a uchopil ho za rameno.
„Pojď raději pryč, nebo tě tu ušlapou anebo ještě hůř, než někoho napadne, že s tím máme něco společného.“
Alan se nebránil a snažil se jít tak rychle, co mu noha stačila.
„Ty umíš číst?“ optal se Sedrik, jen co se dostali ze sálu na jednu z chodeb, lemovanou po obou stranách obrazy královských předků.
„Matka ze mně chtěla mít kněze.“
„Co bylo na té listině?“
„…vévodkyně Elisabeta z Nary...,“ odpověděl váhavě.
„To byla tuším králova babička. Támhle někde musí být její portrét,“ ukázal rukou dál do chodby Sedrik. Oba dva se po pár krocích zastavili u portrétu krásné mladé ženy s havraními vlasy v nádherných tmavomodrých šatech lemovaných kožešinou.
„Pane, to je ta čelenka,“ namířil Alan překvapeně prst na šperk, který měla žena na hlavě.
„Ano, to je ona. A toho pána si už nech od cesty. Teď je z tebe rytíř, Alane, tak se podle toho chovej.“
„Promiň p... Sedriku.“
„Stálo tam ještě něco?“
„Už jen krátký dovětek: …s podkoním.“
„A sakra. No, řekl bych, že v tomhle království jsme oba skončili,“ ucedil Sedrik. „Tuhle novinu bude už zítra znát celé sídelní město a do týdne zbytek Fríru. Takovou ostudu nám král asi neodpustí.“
„Pokud se vůbec vzpamatuje,“ povzdychl si Alan.
Sedrik mu položil ruku na rameno: „Pověz mi, Alane ze Smrže, co by asi řekla tvá matka na kariéru potulného rytíře?“
Oba dva se na sebe podívali, obrátili ještě jednou zraky na portrét ženy s havraními vlasy a poté se vydali k východu. Obraz vévodkyně Elisabety z Nary je sledoval nepřítomným, zasněným pohledem.
Muž seskočil z koně a přes varkoč si připásal meč.
„No tak! Stůj kamaráde!“ Poplácal koně, který nespokojeně frkal, po svalnatém krku. „Tam nahoru se mnou nemůžeš. Tohle musím vyřídit já sám.“
Poté ho uvázal k bříze, na které se už objevily první žluté lístky, a vyrazil vzhůru do kopce. Ona to tedy byla spíš hora a docela příkrá. A rytíři se na její vrchol pranic nechtělo.
Nedá se nic dělat, povinnost je povinnost, pomyslil si. Ale než se tam dostanu, budu ztahaný víc jak ten kůň.
Nemýlil se. Slunce mělo pořád ještě dost síly a když došel na malou kamenitou planinu těsně pod vrcholem, byl už celý patřičně propocený.
Nic se tu nezměnilo, konstatoval sám pro sebe, když se rozhlédl kolem. Planina na jedné straně spadala téměř kolmo dolů, do míst kde proudila dravá horská bystřina. A na straně druhé se tyčil k nebesům majestátný horský štít.
Rytíř došel až k místu, kde se nacházela ve štítu hluboká trhlina. Ta, jak si pamatoval, pokračovala dál do nitra hory, už jen jako jeskyně.
Přiložil si dlaně k ústům a mohutně zavolal: „Draku!“ Kupodivu se nestalo vůbec nic.
„Draku, ukaž se!“ Opět žádná odpověď.
„Draku kde jsi? Přicházím splatit starý dluh,“ volal už téměř zoufale.
„No no. To je mi nějakého křiku,“ ozvalo se z výšky nad ním.
Na skále, jen kousek nad jeskyní se vyhříval asi dvacet yardů dlouhý hnědozelený drak.
„To jsem rád, že jsem tě našel,“ oddechl si rytíř. „Přišel jsem ti splatit dluh.“
„Nevzpomínám si, že bychom se my dva kdy setkali a nevím nic o žádném dluhu,“ odfrkl drak.
„Ale ano. Před patnácti lety jsi ušetřil můj život a já bych ti to nyní rád oplatil.“
Tohle draka zaujalo. Dokonce na tolik, že opatrně slezl ze skály dolů a začal si neznámého muže důkladně prohlížet.
„Ty jsi panoš toho rytíře co měl v erbu sviní hlavu,“ prohlásil, když se mu jeho dračí tvář rozjasnila.
„Teď už je ze mě opravdový rytíř. Rytíř Sedrik z Vrbodolu,“ dodal muž hrdě. „A skutečně jsem býval panošem u Barona Roberta z Valy. Před patnácti lety jsi ušetřil můj život i když jsi měl svaté právo mne zabít. A já tě nyní chci na oplátku varovat před nebezpečím které ti hrozí.“
„Tvůj pán na mne zaútočil, navzdory dohodě, kterou mám s Frýrským královstvím. Byl to hlupák a jako hlupák taky zemřel. Nebyl důvod, abych kvůli němu zabíjel i tebe.“
„Správně bych tě za tyhle řeči o Baronu Robertovy mněl vyzvat k boji, ale máš pravdu. Byla hloupost na tebe útočit a já jsem ti zavázán životem. Proto jsem tě přišel varovat.“
„Nejsi mi zavázán ničím. Když budu tvůj život chtít, vezmu si ho,“ zahřměl drak. „Ostatně jaké nebezpečí může hrozit drakovi?“
„Chystají na tebe výpravu,“ odpověděl klidně Rytíř Sedrik.
„Á zas nějaká banda dobrodruhů s holou zadnicí zatoužila po mé kůži. To už tu bylo mnohokrát. Většina jejich kostí skončila támhle pod skálou. Klidně se můžeš podívat,“ ušklíbl se drak.
„Ne, tentokrát je to jiné. Tohle nařídil sám král.“
„COŽE?“ Vyskočil drak na všechny čtyři. „Vždyť mám smlouvu podepsanou Gilbertem z Priamu a signovanou několika dalšími Frýrskými králi. Naposledy dědem součastného panovníka. Podle ní jsou celé hory mé.“
„Já vím, že ti Gilbert aco-de Priam daroval celé území hor, za to že se postaráš o bezpečnost severní hranice. Ale časy se mění a každá smlouva platí jen dokud ji dodržují obě strany. Proto tě prosím odejdi odsud a neriskuj svůj život v boji s královskými rytíři.“
„NE!“ zazněla do hrobového ticha strohá drakova odpověď.
„Prosím tě o to, odejdi. Lidí v podhůří přibylo a nemají už kde chovat své ovce. Navíc se v horách našla ložiska mědi. Dřív nebo později by k tomu stejně došlo.“
„Tak kvůli zelenému kamení mě vyháníte? Ne! Nikam nejdu, tady jsem doma.“
Sedrik si před drakem klekl.
„Znovu tě prosím odejdi. Tenhle boj nemůžeš vyhrát. Vždyť nemusíš nikam daleko. Stačí jen na druhou stranu hor,“ prosil ho skoro už úpěnlivě.
„A ty myslíš, že tam mne vy lidé necháte být? Nikam nejdu. Jsem už na to příliš starý. Žiji na tomhle místě víc jak tři staletí. Nikdy jsem lidem neškodil. Lovil jsem jen zvěř v lesích. Hory jsem od lapků vyčistil. A takhle se mi lidé odvděčují? Jen se divím, že se tvůj král vůbec odváží špinit své jméno něčím takovým.“
„On nejedná přímo,“ povzdechl tiše Sedrik a koukal při tom do země. „Ostatně ani tenkrát s Baronem Robertem nešlo o náhodu. A když teď zemřela i jeho vdova, celá Vala připadla jako odúmrť králi. Takže nyní už mu nic nebrání nárokovat si celé hory a....“
Drak zaklel a pronesl v lidské řeči něco sprostého o zpropadeném, věrolomném lidském plemeni. Hned se ale zarazil.
„Promiň, Rytíři Sedriku z Vrbodolu. Křivdil bych ti. Ty jediný se mnou jednáš čestně.“
„Ne, nekřivdil,“ povzdechl si. „Já se mám té výpravy zúčastnit také. Z rozkazu Krále Erola III. pána aco-de Priam ji povedu. Protože já jediný na tomhle místě už byl.“
Sedrik se zadíval drakovi dlouze do očí.
„Odejdi. Moc tě prosím. Nechci prolít tvou krev.“
Drak se hlasitě rozesmál. Potom přistoupil ke klečícímu rytíři, položil mu svoji mohutnou tlapu na rameno a pravil: „Je vidět, že i osud má smysl pro humor, když tě pověřil takovým posláním. Věz ale, že tohle místo neopustím a budu o ně bojovat. Buď sbohem Rytíři Sedriku z Vrbodolu. Poslední z těch, kdo se ještě vůbec může nazývat pravým rytířem. Vypadá to, že se brzy znovu shledáme.“
Když Sedrik opustil planinu před slují, ztvrdly drakovi rysy ve tváři. Ne, nebál se lidí, ba ani smrti, i když tušil, že tenhle boj bude nejspíš jeho poslední.
Několikrát seknul drápy do prázdna po imaginárním nepříteli. Potom vyběhl téměř kolmo po skalní stěně, odrazil se od ní a dopadl na všechny čtyři zpátky dolů. Při dopadu chňapnul naprázdno svou tlamou. Nakonec zkusil chrlit oheň.
Ne, už to není co bývalo, ale pořád mu ještě zbývalo dost sil k boji. Zuby se mu už viklají a levé oko stravuje zákal. Ani oheň už nevydrží chrlit tak dlouho, jako když byl mlád. Ale pořád ještě je drak a podceňovat draky se nevyplácí.
Věděl, že ho lidé zradili. Věděl, že tentokrát nebude bojovat s obyčejnými bandity, ale s výkvětem Frýrského rytířstva. A věděl, že nemá velkou šanci. Přesto byl tomu človíčkovi docela vděčný. Buď jak buď, drak by měl umírat ve stoje a ne v pelechu. A on mu dal alespoň možnost si ještě před tím něco zařídit.
S odhodláním nedat svou kůži lacino a s potměšilým úsměvem ve tváři se drak odebral ten den ke spánku.
Ráno už bylo chladno. Slunce se vyhouplo nad obzor a jeho paprsky začínaly vysoušet kapky rosy. Sotva probuzeným lesem se prodírala početná skupina jezdců.
Hrabě Constantin z Mintu a baron Eduard z Kobylí, oba zkušení válečníci. Hrabě Igor aco-de Mews a hrabě Stark aco-de Orta, příslušníci původní Bevarské šlechty. Baron Pier z Malbecu, zkušený a obávaný žoldnéř. Rytíř Ronald z Trojcestí, pověstný svými četnými vítězstvími na turnajových kolbištích i v dámských ložnicích. Šest nejlepších rytířů Frýrského království s plnou výzbrojí a početným doprovodem.
Sedmým z nich byl nám dobře známý Sedrik z Vrbodolu, který skupinu spíš uzavíral, než aby ji vedl. V předchozích dnech se totiž snažil výpravu od jejího cíle odradit a poukazoval na staré smlouvy. Vysloužil si tím však pouze nálepku zbabělce a ostatní s ním začali nepokrytě opovrhovat. Dokonce i jeho panoš Lanco po celý zbytek cesty zarytě mlčel a držel se od svého pána v povzdálí.
Na úpatí hor jezdci sesedli z koní. Panoši uvázali zvířata a pomohli svým pánům ustrojit se do těžkých zbrojí. Všichni velebili nápad vyrazit tak časně, protože v prošívanicích, které se pod každou zbroj oblékají, bude po poledni už zatracené horko. I tak bylo rytířům jasné, že příkrý kopec si vybere svou daň a odčerpá nemalou část jejich sil.
Celá skupina se vydala cestou vzhůru k dračí jeskyni. Lanco ještě mlčky pomohl dotáhnout svému pánovi řemínky na ramenou a pak pospíšil za ostatními. Sedrik se mu v tom ani nepokoušel bránit. Vedení se namísto něho ujal Hrabě Constantin, který byl z celé skupiny nejstarší a pobýval tak největší úcty.
Přesto že byla většina z rytířů i doprovodu obalena železem, pohybovali se relativně rychle a tiše. Byli už zvyklí. Většinou byli vyzbrojeni mečem, velkým štítem a krátkým pěchotním kopím. Dlouhá jezdecká by jim tady byla k ničemu. Vždyť na tuhle úzkou a klikatou cestu by se vešel nanejvýš jeden kůň a rytířská jízda má sílu jen tam, kde se může pořádně rozvinout.
„Bude to ještě daleko?“ houkl na Sedrika jak na nějakého sedláka Pier z Malbacu. Ten jenom zavrtěl hlavou.
„To je dobře. Už se nemůžu dočkat, až si hlavu té bestie pověsím na zeď,“ zazubil se Ronald a nadzvihl přilbici, aby si mohl prohrábnout svoje husté kučeravé vlasy. Přeci jenom slunce už na obloze postoupilo a jemu v plné zbroji začínalo být horko.
Ostatní rytíři se jen shovívavě pousmáli nad horkokrevným mládím a raději pokračovali v cestě.
I panošům, kteří na sobě měli přeci jenom lehčí zbroje než jejich páni, už také docházela energie. Už spolu neklábosili o hezkých děvčatech, která se teď na ně budou lepit, až se proslaví coby drakobijci. Ani na sebe nepouštěli rozpustilá prasátka vyleštěnými díly zbrojí.
A tak za neustálého oddychování a tichého kovového cinkotu dospěli až na okraj kamenité planiny.
„To má být ono?“ Zeptal se Eduard z Kobylí, aniž by na Sedrika vůbec pohlédl.
Ten namísto odpovědi jen ukázal prstem v kovové rukavici na hlubokou puklinu ve skalní stěně.
Rytíři, každý se svým doprovodem, se rozestoupili a širokým půlkruhem obklíčili vstup do dračí sluje.
Poté vystoupil Hrabě Constantin o dva kroky vpřed a hlasitě zvolal: „Jménem našeho pána a krále Erola aco-de Priam, vyzívám tě, netvore! Vylez, ať na tobě může být vykonána spravedlnost.“
„Houby,“ ozvalo se odkudsi z nitra hory.
Jen malou chvíli nato se v ústí jeskyně objevil drak. Majestátný v každém svém pohybu. Hrdě se postavil před skupinu a s hlavou vztyčenou si začal šlechtice prohlížet.
„Houby, aco-de,“ promluvil znovu. „Erol III je možná králem Fríru, ale Bevařan není o nic víc něž ty anebo já.“
Při dračí poznámce o králově původu se začaly oběma skutečným Bevařanům, Starkovi a Igorovi cukat koutky. Drak si toho nemohl nevšimnout. Dobře věděl o vzájemné řevnivosti Frířanů a původní Bevarské šlechty. A také věděl o tom, že právě od Bevarské šlechty ješitný panovník rád odvozuje původ vlastního rodu, Priamů. Přidávalo mu to na urozenosti a on se s oblibou nazýval Králem obojího lidu.
„Okamžitě se vzdej. Tvoje drzé poznámky nehodláme dál snášet,“ zalapal po dechu Hrabě Constantin. Zřetelně při tom cítil, jak pomalu ztrácí pevnou půdu pod nohama.
„Tak zkus snášet vejce,“ zazubil se drak. „Můžu tě seznámit s nějakou dračicí, co tě to naučí.“
Pokud si Hrabě snažil uchovat alespoň špetku nějaké důstojnosti, tak nyní byla nenávratně v tahu. Na tuhle urážku se už nedalo reagovat jinak, než výzvou k souboji. Kupodivu ten, kdo ji učinil, nebyl Hrabě sám, ale jeden z jeho panošů.
Sevřel ratiště kopí oběma rukama a s výkřikem: „Takhle s mým pánem mluvit nebudeš,“ se vrhl vpřed hájit čest rodu Mintů.
Drak se jeho útoku, vedenému sice s maximální zuřivostí, ale zato naprosto bez rozmyslu, hravě vyhnul. Vzápětí na to dopadla na panošův krk mohutná tlapa a s hlasitým křupnutím mu zlámala vaz.
První zbytečná smrt. Sedrik z Vrbodolu si jen povzdychl. Věděl, že tím byl definitivně opovězen boj, ale sám ještě neměl potuchy, jak se zachová. Spíš ze zvyku přizvedl štít a své kopí sklonil kupředu. Ale nohy nějak neposlouchaly. Věděl, že tenhle boj je jedna velká hloupost a tak tam jen stál a díval se, jak se ostatní s patetickými výkřiky Za Frír, Za krále, nebo jen s výhružným řevem vrhají do útoku.
Viděl, jak Eduarda z Malbacu srazila k zemi dračí tlapa. Viděl, jak draka zranilo na krku Ronaldovo kopí. Viděl, jak Igora aco-de Mews, bojujícího bok po boku s oběma svými panoši, strávil oheň. Dál už se dívat nemohl. Vždyť jeho přátelé a bratři ve zbrani zde umírají a on tu jen stojí.
A tak Sedrik založil své kopí do podpaží, jeho přední část opřel do výřezu ve štítu a řevem hodným šílence se rozběhl vpřed. Poslední co ještě stačil zahlédnout byla obrovská dračí tlapa, která ho hřbetem udeřila do hlavy až odlétl stranou. Potom ztratil vědomí.
Když přišel k sobě, bylo všude okolo hrobové ticho. Vzduchem se nesl pach spáleniny a čerstvě prolité krve. Okamžitě se mu začal zvedat žaludek.
Sedrik se posadil a pokusil se dát trochu dohromady.
Nohy? V pořádku.
Ruce? Snad taky.
Hlava? Točí se a bolí hůř jak po flámu.
Pokusil se vstát, ale nohy se mu podlomily. Podařilo se mu to až napotřetí. Také zjistil, že má dost potlučené pravé rameno, ale to za pár dní přejde. Bylo už hůř. Když se ale trochu rozhlédl a uviděl okolo sebe tu spoušť, musel uznat, že nebylo.
Ve vstupu do jeskyně ležel na boku v tratolišti krve drak a z hrudi mu trčelo kopí. Podle barevného šrafování nejspíš Starkovo. Všude v okolí, kam až oko dohlédlo, ležela poházená těla vojáků znetvořená a zohavená k nepoznání. Z výkvětu Frýrského rytířstva nezbylo prakticky nic.
Sedrik, fascinován tou hrůzou, se pohyboval jak ve snách. Nemohl si ale pomoci a musel jít blíž, přitahován tou úděsnou scénou jak můra lampou.
Minul Igorovo tělo ohořelé k nepoznání a o kus dál druhé, kterému dračí spár téměř oddělil hlavu. Hned vedle leželo tělo Constantina z Mintu roztržené ve dví a za ním... Ach můj bože, Lanco.
Sedrik se na chvíli zastavil nad svým panošem, který tu teď ležel v kaluži krve a s vyhřeznutými vnitřnostmi. Přišlo mu líto horkokrevného mladíka, který mu dobře sloužil po tři roky a který tu zemřel za něco, čemu ani pořádně nerozuměl. Poslední, co pro něj mohl udělat, bylo zatlačit mu oči.
Náhle jako by ucítil, že ho někdo pozoruje. Sedrik se prudce vztyčil. Hned ale hořce zalitoval, protože jeho hlava se v ten ráz div nerozskočila bolestí.
A přeci se nezmýlil. Dračí oči, před chvilkou ještě zavřené, teď upíraly své štěrbinové zorničky přímo na něj. Chvíli tak na sebe zíraly a pak se celá dračí hlava pohnula.
„Jsem rád, že se ti nic nestalo,“ zachrčel drak.
„Ty? Ty jsi to udělal schválně? Zase jsi mne ušetřil?“
„Ano,“ zazněla lakonická odpověď.
„Ale proč?“ zaúpěl Sedrik a nemohl si při tom nevšimnout krvavé pěny, která se drakovi řinula z tlamy.
„Nemůžeš mi napřed vytáhnou tu věc z rány, ať si s tebou mohu promluvit v poněkud příhodnější poloze? Prosím,“ ozval se drak.
Sedrik došel až k němu, oběma rukama pevně uchopil vyčnívající ratiště a škubl. Ozvalo se zaskučení a poté bolestivý vzdech. Drak se namáhavě překulil na břicho.
„Počkej přeci. Ta rána se musí ošetřit,“ brzdil ho Sedrik v jeho počínání a sám se divil, že něco takového vůbec říká drakovi.
„S tím si nelámej hlavu.“
„Ale vždyť můžeš vykrvácet.“
Drak jen zavrtěl hlavou: „Už jsi pro mne udělal dost. Ostatně ta rána je stejně příliš hluboká.“
Sedrik chtěl něco namítnout, ale byl umlčen.
„Nemůžeš mi už pomoci. Odcházím za svými předky. Za draky. O jednu službu bych tě ale ještě rád požádal.“
„Žádej, co chceš. Všechno je předem splněno, i kdybych měl kvůli tomu přeplout Východní moře.“
Drak musel chvíli sbírat sílu a tak se jen slabě pousmál.
„Věřím, že bys svůj slib dodržel rytíři Sedriku z Vrbodolu. Ale nebude to nic tak obtížného. Jenom vyřídíš králi můj vzkaz.“
„Vzkaz?“ Opakoval nechápavě Sedrik.
Drak namísto přikývnutí už jen přivřel oči.
„Řekneš mu, že celé hory teď patří jemu... a... a že lituji smrti jeho rytířů,“ pokračoval pak namáhavě. „A předáš mu truhličku... kterou najdeš... vzadu v jeskyni.“
„Pokud je to tvoje přání.“
„Tohle je můj jediný dluh... k rodu... Priamů,“ zafuněl drak, položil si hlavu na zem a zavřel oči.“
Sedrik se na něj ještě chvíli díval, ale bylo jasné, že už mu není pomoci. Drak dýchal ztěžka a kolem rány se mu dělaly krvavé bubliny. Nové poslání však Sedrika naplňovalo spíš zmatkem. Čekal všechno možné, jen ne něco takového.
Drak si očividně pořád ještě uvědomoval jeho přítomnost a naposledy nakrátko promluvil: „Jdi už... drak... umírá sám,“ řekl tiše a víc už na Sedrikovu přítomnost nereagoval.
Sedrik se konečně pohnul a pomalu zamířil do hloubky jeskyně, aby splnil daný slib. V jeskyni stěží viděl na krok a jen si snažil namluvit, že je tím vinna tma a že neprolévá slzy pro netvora, kterého vlastně měl zahubit.
Ať už to bylo tak nebo tak, truhličku našel poměrně snadno. Byla položená na větším kameni přímo uprostřed cesty. Musel by do ní narazit i slepý. Opatrně ji vzal do ruky. Byla necelou stopu dlouhá, celá z kovu. Něco v ní chrastilo, ale jinak byla lehká, jakoby prázdná. Sedrik ji vzal do podpaží a pospíšil pryč. Na nějaké prohledávání jeskyně neměl náladu, ani kdyby měl sebou pochodeň.
Když míjel dračí tělo, ještě naposledy se u něj zastavil. Nikdy předtím vlastně neměl tolik času, aby si ho pořádně prohlédl. Musel být velice starý, uvědomil si, když spatřil všechny jizvy z bojů již dávno minulých. Sedrik se k němu naklonil a položil mu ruku na krk. Drak ještě dýchal, ale jeho dech byl už slabý a nepravidelný. Konec přijde brzy.
„Sbohem příteli. Zůstanu navždy tvým dlužníkem,“ řekl napůl pro sebe a musel se odvrátit, protože už zase cítil, že ho štípou oči.
Moc si tím ale nepomohl, protože planina před jeskyní byla stále pokryta mrtvými těly. Přímo u nohou mu teď leželo tělo v plátové zbroji znetvořené ohněm. Že patřilo Pierovi z Malbacu se mohl jen domnívat. Jeho dva šikmé pruhy, kdysi zlaté, nyní ale spíš dočerna, už jen smutně prosvítaly z ohořelého štítu.
Pryč! Pryč odtud. Pomyslil si, když tu se za jeho zády ozvalo zasténání. Že by přeci jenom někdo přežil?
„Je tu někdo?“ zvolal Sedrik.
Jako odpověď se o kus dál ozvalo bolestivé zasýpání: „Tady.“
Ne, teď už se nemohl mýlit. Ještě někdo tu skutečně žije. Vydechl s úlevou, dlouho se nerozpakoval a vyrazil oním směrem. Jen o pár kroků dál, našel pod skálou jednoho z panošů, který se snažil nadzdvihnout.
„Klid, mládenče. Už jsem u tebe.“
„Pane?“
„Ty jsi z družiny Ronalda z trojcestí?“ Prohlížel si hubeného plavovlasého mladíka v potrhaném varkoči.
„Ano, pane Sedriku. Co se stalo s mým pánem?“
Sedrik jen zavrtěl hlavou: „Bohužel, chlapče. Je mrtvý.“
„A ostatní?“
„Zůstali jsme jen my dva.“
Mladíkovi se skutálela po tváři první slza. Sedrik se ani nedivil. Ronalda dobře znal, byl to dobrý pán a ještě lepší kumpán při společných pitkách a jiných veselicích.
Jak se vlastně jmenuješ?“ pokusil se odvést hovor.
„Alan, pane. Otec má tvrz ve Smrži.“
„Dobře Alane ze Smrže. Jak jsi na tom? Můžeš se hýbat?“
Mladík zavrtěl hlavou. „Noha pane. Asi je zlomená. A taky záda. Ten netvor mně zval do zubů a odhodil jak kus hadru.“
Sedrik si opatrně prohlédl zraněnou nohu. Naštěstí už pár takových zranění viděl a konec konců i sám zažil, takže si vcelku věděl rady. Stejně se ale nevyhnul tomu, aby mladík nekřičel bolestí, když mu nohu rovnal do narychlo zhotovených dlah.
„Líp to neumím,“ řekl omluvně, když byl hotový. „Až budeš moct, tak řekni. Podívám se ti na ty záda.“
Alan jen se zaťatými zuby přikývl.
„Víš co je na tom legrační pane?“ dodal, když se trochu vzpamatoval a do obličeje se mu zase vrátila barva. „Původně jsem mněl jít do kláštera studovat na kněze. Musel jsem rodiče dlouho přemlouvat, aby mne dali do služby k panu Ronaldovi. Jsem totiž nejmladší ze tří synů a otcovu tvrz jednou zdědí některý z bratrů. Matka ze mně za žádnou cenu nechtěla mít rytíře. Víš, co mi říkala? Že prý je to nebezpečné.“
Sedrik se tomu jen pousmál: „Tak to jsme na tom podobně, Alane ze Smrže. Mně taky z rodné tvrze vyštípal starší bratr. Ale nestěžuju si. On si teď doma sedlačí, hrabe se v hnoji a já...,“ s úsměvem rozpřáhl ruce, jako by mu patřilo přinejmenším půl Fríru.
Oba potlučení vojáci se tomu napůl nuceně zasmáli. Sedrik pak vytáhl z pochvy dýku a s její pomocí stáhl z Alana varkoč, brigantinu podšitou kovovými destičkami a prošívanici. Rána na zádech se nakonec ukázala jako málo vážná a Sedrik mu ji celkem snadno ošetřil. Když ale vzal znovu do ruky rozřezanou prošívanici, aby na ni Alana opatrně položil, našel ve vrstvách prošitého plátna uvězněný dračí zub.
„Řekl bych, Alane, že budeš mít na dnešní den krom jizev ještě jednu památku,“ pravil a vtiskl mu do dlaně vypadlý špičák.
„Při všech svatých. Kdyby ten netvor jen trochu víc stiskl, tak...“ Vydechl Alen a užasle se díval na zub, který prošel jeho zbrojí.
„Byl už hodně starý. Podívej jak je obroušený? A viděls ty jizvy na jeho těle. Myslím, že jsme dnes měli oba dva obrovské štěstí. “
„Pane, smím se tě na něco zeptat?“ špitl nesměle Alan. „Ty jsi s tím netvorem mluvil? Slyšel jsem vás,“ dodal ještě.
„Ano, mluvil. A neříkej mu prosím Netvor. Před patnácti lety ušetřil můj život a dnes znovu. A tvůj nejspíš taky. Měl v sobě víc lidskosti než někteří lidé, co znám.“
„Omlouvám se, pane.“
„To je v pořádku. A obleč si to, já zatím dojdu pro koně,“ dodal Sedrik smířlivě a podal Alanovi svůj varkoč. Poslední část jeho oděvu, košili, totiž použil na obvazy.
„A víš ty co, Alane ze Smrže? Nechtěl by ses stát mým panošem?“
„Rád, pane. Co mám proto udělat?“ Rozjasnila se Alanova tvář.
„Prozatím postačí, když tu na mně počkáš. A nikam mi neuteč,“ pravil naoko s vážnou tváří, jako kdyby toho novopečený panoš byl ve svém stavu schopen.
Cesta dolů pro koně a zpět přišla Sedrikovi nekonečně úmorná. I přes to, že nechal svoji zbroj ležet nahoře na planině.
Dole vybral jedno ze zvířat, Lancova hnědáka, kterého musel odvést nazpátek k dračí sluji. Vyjet nahoru v sedle se po tak úzké pěšině zkrátka nedalo.
Alan se držel statečně a když mu pomáhal do sedla, ani nehlesl, přestože ho noha musela nesmírně bolet.
Chudák kluk. No, s trochou štěstí nebude ani moc kulhat, pomyslil si Sedrik když bral koně za uzdu a vedl ho, tentokrát již definitivně, dolů.
Před cestou k domovu ještě udělal poslední věc. Odstrojil koně ostatních rytířů a pustil je na svobodu. Na dvě desítky zvířat se rozběhlo do všech stran. Ať si jdou. Mají větší štěstí než jejich páni, které ani nikdo nemá sílu řádně pohřbít.
Zbytek cesty pak Sedrik s Alanem strávili jako ve snách. Oba byli značně dobití a trápily je vzpomínky na věci, které právě prožily. Alan navíc dostal horečku a Sedrik ho musel neustále hlídat, aby nespadl ze sedla. Nakonec oba ani pořádně nevěděli, jak se dostali do nejbližšího města.
V hodovní síni Balvazarského hradu to hučelo jak v úle. Sedrik se podíval na Alana, který se opíral o berli opodál a vyměnili si spolu otrávené pohledy. Od boje v Zelených Horách uplynuly již tři týdny. Oba byli rádi, že se vůbec vrátili, ale zpráva o jejich vítězství je stačila předběhnout.
Naneštěstí nikdo z těch lidí tady okolo ani netušil, k čemu vůbec u jeskyně došlo a tak je všude vítali jako největší hrdiny. Za jiných okolností by si asi triumfální průjezd městem užívali, ale takhle jim ze vší té slávy bylo spíš na zvracení. I slavnostní audienci u krále a hostinu na jejich počest vnímali spíš jako nutné zlo.
Sedrik před chvílí dokončil vyprávění o celém tom neslavném tažení a nyní jen vyčkával v roli nezúčastněného diváka, co se bude dít dál. Věděl, že nikdo ze zde shromážděných velmožů by nepochopil, co se vůbec u sluje stalo a tak raději příběh zjednodušil, jak jen to šlo. I tak vyvolal značné pozdvižení. Vždyť kdo to kdy slyšel, aby nějaká nestvůra posílala králi vzkazy.
Erol III. se tím ale nedal vyvést z míry, nebo to alespoň nedával najevo. Konec konců byl to především jeho triumf a on si ho hodlal užít. Vždyť se právě zbavil jedné nepohodlné smlouvy, připadly mu hory s bohatými nalezišti mědi a co je nejdůležitější, zase jednou všem ukázal, kdo je ve Fríru pánem. Drakova poslední slova ho v tom jen utvrzovala.
Baculatý panovník s prošedivělými vlasy, oblečený do nádherného oranžového kabátce se zlatým krumplováním, povstal a jediným gestem si sjednal klid. Jeho věčně usměvavá tvář, která však uvnitř skrývala cokoliv jen ne dobrosrdečnost, se teď tvářila obzvlášť slavnostně.
A jéé..., bude proslov.
„Mí drazí poddaní....“
Nic nového. Začal jako obvykle.
„Páni Frýrští, Bevarští, Rašolští...“
Správně, vyjmenovat provincie, aby se náhodou někdo neurazil.
„Naše království bylo na severní hranici již po dlouhá léta sužováno...“
Ano nejprve nadhodit problém.
„A tak sedm rytířů. Sedm hrdinů zocelených v žáru bitev. Sedm nejstatečnějších mužů z celého krávovství vyrazilo...“
Trocha heroizace udělá vždycky dobrý dojem.
„Žel bohu šesti z nich, přes veškerou jejich udatnost a hrdinství nebylo dopřáno...“ Mrtvé panoše očividně nikdo nepočítá.
„A přeci jednomu z nich se podařilo splnit úkol a ...“
Bla, bla, bla...
„Naše království tak šest rytířů ztratilo. Aby však naše ztráta nebyla taková, jednoho nového právě teď získává. Alane ze Smrže předstup před svého krále!“
Následoval mohutný potlesk. Sedrik jen uznale nadzdvihl obočí a přidal se k aplaudujícím. Chtě nechtě musel přiznat, že panovník má přeci jenom ještě smysl pro dramatično. Podíval se na Alana poněkud vyplašeného nenadálým vývojem událostí a poprvé za dnešní den se usmál.
A už tu byla dvě pážata, která pomohla Alanovi přikulhat před panovníka a další přinášelo na sametovém polštáři panovníkův meč.
Své pasování přijal Alan ve stoje, opřený o berli, s hlavou skloněnou na znamení pokory. Jinak to nešlo, protože s nohou v dlaze se pokleknout nedá ani před panovníkem.
Konec konců nejednalo se o nic mimořádného, s čím by se dvorní ceremoniář nedokázal vypořádat. Aby bylo zachováno jakési dekórum a aby i vzadu stojící diváci něco viděli, bylo pro tento účel v čele sálu narychlo postaveno pro panovníka malé pódium.
Obřad to byl opravdu slavnostní a Alan ze Smrže, nyní už vlastně rytíř Alan ze Smrže, obdržel krom rytířských ostruh, také listinu od královského herolda s vyobrazením svého erbu. Stříbrný dračí tesák na rudém poli.
Zatímco tedy Alan přijímal od okolo stojících šlechticů gratulace a nabídky ke službě v některé z družin, král, kterému se na vyvýšeném stupínku zalíbilo, si nechal od pážat přinést křeslo.
„A nyní myslím nastal ten pravý čas, abychom otevřeli dračí skříňku,“ zvolal panovník do davu, ještě předtím než usedl.
Teď teprve se ukázalo, že od skříňky vlastně není žádný klíček. Situace se tak ujal ceremoniář a zatímco se dav zvědavců tlačil okolo pódia, nebohou skříňku vypáčil dýkou.
Stříbrná čelenka zdobená diamanty, utržená královská pečeť a jakýsi kus pergamenu spatřily denní světlo.
Erol III. si nejprve pohlédl čelenku. Byla to opravdu překrásná práce a její potenciální majitel by si za ni mohl koupit přinejmenším nějaký malý hrad i okolními vesnicemi. Sedrik se však nemohl zbavit dojmu, že už ji někde viděl.
Pečeť si panovník prohlédl jen zběžně. Musela být dost stará, protože nebarvený vosk se už dávno nepoužíval.
Nakonec se zaměřil na listinu. Byla napsaná velkým a hrubým písmem na kusu poněkud zpuchřelého pergamenu a na místo inkoustu bylo použito bůhvíco. I na dálku bylo vidět, že ten kdo ji psal, nedržel brk v ruce, či spíše v tlapě, již hezkou řádku let.
Král sám byl se čtením poněkud na štíru a většina ostatní šlechty rovněž. A tak zkrátka a jednoduše listinu podal dvornímu ceremoniáři. Konečně od toho tu byl.
Ceremoniář si krátce odkašlal a pevným hlasem začal předčítat dračí dopis: „Co nejponíženěji k rukám jeho veličenstva Erola III krále Frírského pána z Priamu.“ Sedrikovi při tom zatrnulo, protože přehnaná uctivost není zrovna drakům vlastní. „Vím, že již brzy zemřu. Chci ale, abys věděl, pane, že za to nechovám k tobě žádnou nenávist. Proto jsem se rozhodl vrátit ti slovo, dané mi Gilbertem z Priamu a jeho potomky, že Zelené Hory jsou na věčné časy mé.“
Hmm... opravdu elegantní způsob jak říci: Král je zrádce.
„Rovněž pane dovol, abych vyjádřit lítost nad smrtí všech tvých rytířů, kteří v nastávajícím boji nade vší pochybnost zahynou.“
Nejdřív zrádce a teď blbec. Tohle opravdu nevěští nic dobrého.
„Co se mého pokladu týče, který jsem nashromáždil za léta svého pobytu v Zelených horách i jinde a jehož hodnotu lze jen těžko odhadnout. Rozhodl jsem se, pane, ušetřit tě námahy s jeho přepravou, hlídáním i dělením. Celý poklad jsem navěky pohřbil v močálech u Měsíčního jezera.“
Tak tohle byla pořádná rána. Erol III. se jen chytil područek a přestože ve tváři nedal na sobě nic znát, bylo vidět jak mu na rukou zbělely klouby.
„S jedinou výjimkou,“ pokračoval ceremoniář ve čtení, ale hlas se mu už chvěl. „Tato čelenka patřila po léta slavnému rodu Priamů. Než ji před pětašedesáti lety ztratila ...“ Dál už ceremoniář nepokračoval. Pobledl v obličeji a roztřesená ruka s pergamenem mu klesla.
„No tak co je?“ obořil se na něj král
Zsinalý ceremoniář jen zavrtěl hlavou. Král mu vytrhl listinu z ruky a pustil se do čtení sám. V sále bylo ticho jak v kostele. Všichni rytíři, baroni a hrabata upřeně pozorovali svého panovníka, zatímco služebnictvo se už preventivně klidilo co nejdál.
Král tiše slabikoval v listině a bylo při tom vidět jak rudne. A pak to přišlo: čirý gejzír ničím neředěného vzteku. Co gejzír, přímo výbuch. Král řval vzteky jako lev a všechno se mu klidilo z cesty. Pokusil se roztrhat starý pergamen, ale zkuste roztrhat kus vydělané kůže. Nakonec se zarazil v běsnění, chytil se oběma rukama za hruď a zhroutil se.
V hodovní síni teď panoval všeobecný chaos. Každý se tu dohadoval s každým, že nebylo slyšet vlastního slova. Služebníci odnášeli bezvládné tělo svého krále do jeho komnat.
Alan, který přežil celou tu scénu schovaný za sloupem, využil zmatku a berlí si přitáhl kus oné listiny. Chvíli se na něj díval a poté se poplašeně rozhlédl kolem. Sedrik se k němu protlačil davem a uchopil ho za rameno.
„Pojď raději pryč, nebo tě tu ušlapou anebo ještě hůř, než někoho napadne, že s tím máme něco společného.“
Alan se nebránil a snažil se jít tak rychle, co mu noha stačila.
„Ty umíš číst?“ optal se Sedrik, jen co se dostali ze sálu na jednu z chodeb, lemovanou po obou stranách obrazy královských předků.
„Matka ze mně chtěla mít kněze.“
„Co bylo na té listině?“
„…vévodkyně Elisabeta z Nary...,“ odpověděl váhavě.
„To byla tuším králova babička. Támhle někde musí být její portrét,“ ukázal rukou dál do chodby Sedrik. Oba dva se po pár krocích zastavili u portrétu krásné mladé ženy s havraními vlasy v nádherných tmavomodrých šatech lemovaných kožešinou.
„Pane, to je ta čelenka,“ namířil Alan překvapeně prst na šperk, který měla žena na hlavě.
„Ano, to je ona. A toho pána si už nech od cesty. Teď je z tebe rytíř, Alane, tak se podle toho chovej.“
„Promiň p... Sedriku.“
„Stálo tam ještě něco?“
„Už jen krátký dovětek: …s podkoním.“
„A sakra. No, řekl bych, že v tomhle království jsme oba skončili,“ ucedil Sedrik. „Tuhle novinu bude už zítra znát celé sídelní město a do týdne zbytek Fríru. Takovou ostudu nám král asi neodpustí.“
„Pokud se vůbec vzpamatuje,“ povzdychl si Alan.
Sedrik mu položil ruku na rameno: „Pověz mi, Alane ze Smrže, co by asi řekla tvá matka na kariéru potulného rytíře?“
Oba dva se na sebe podívali, obrátili ještě jednou zraky na portrét ženy s havraními vlasy a poté se vydali k východu. Obraz vévodkyně Elisabety z Nary je sledoval nepřítomným, zasněným pohledem.