Tvorba - Texty

Osamělé místo, sám bych nevybral lepší. Opravdový konec světa, široko daleko jen lesy, až na několik rozptýlených loveckých osad prakticky neobydlené, jen asi hodinu letu odsud leží malé městečko. Poznávám to tu, za ta léta se tady skoro nic nezměnilo. Bránu cítím vysoko nad sebou, posunula se jen nepatrně. Ještě je čas, vrátím se kousek zpátky, kde jsem před chvílí spatřil vhodné místo k přistání. Nízký pahorek s holým temenem leží asi deset kilometrů daleko od brány, ale tak nicotná vzdálenost nehraje roli. Vždyť aktivaci brány jsem ucítil na druhé straně světa. V zamyšlení jsem vystoupal zbytečně vysoko, vrhám se střemhlav k zemi a vychutnávám si svištění větru. Prudce brzdím, vzduch se mi opírá do křídel, napíná svaly, ohýbá kosti, aby mě nakonec zpomalil natolik, že lehce dosednu na vrcholek kopce. Vzrušení pomalu vyprchává, tak se pohodlně usadím. Najedl a napil jsem se dosytosti už ráno, jsem zdráv a v plné síle. Rozhodl jsem se už dávno, teď nezbývá než čekat. Stmívá se, obloha rychle tmavne a objevují se první hvězdy. Když si teď vzpomenu, jak mě kdysi vyděsily, musím se usmát. Jak jsem byl naivní, myslel jsem si že znám všechno, přitom jediné, co jsem doopravdy uměl, bylo dobývat, ničit a zabíjet. Byl jsem v tom vážně dobrý, ani už nevím, kolik světů podlehlo armádám, kterým jsem velel a padlo tak do temnoty. Věděl jsem, že spousta z nich byla dobyta zpět armádami Zářících, ale co se mě týkalo, vítězil jsem, ve jménu temnoty jsem šířil zkázu a smrt. Nedělám si iluze, Zářící dělají v podstatě totéž, nejsou o nic lepší než Temní. Proto jsem byl tehdy tak překvapen, když mě Nejvyšší zbavil velení armády a povolal mě k sobě.

Setkali jsme se u zavřené brány, na místě, které patřilo Temnotě od doby, co si pamatuji, možná právě tohle byl svět, kde jsem se z prostého vojáka postupně propracoval na generála. Nejsem si jistý, světy pod vládou temnoty jsou skoro stejné a je to už opravdu dlouho. Teď bych to odhadl alespoň na tisíc let, možná i víc. Ačkoliv mě odvolal těsně před útokem, který jsem tak pečlivě plánoval a který těžko mohl koordinovat někdo jiný, setrval jsem v uctivém mlčení. Když zavolá Nejvyšší, prostě přijdete. Jako obvykle ho temnota halila i před mým pohledem, uvyklým věčnému šeru. Netuším, jakou bytost závoj skrývá, ale aura autority, kterou vyzařuje, bohatě stačí, aby každý uposlechl jeho rozkazů. Konec konců, je přeci Nejvyšší.
„Výborně. Máme ještě chvíli času. Zkus otevřít tuhle bránu,“ nezdržoval se vysvětlováním. Bránu cítím zcela zřetelně, soustředím se na její otevření, tak jako tisíckrát předtím. Nic se nestalo. Zkouším to znovu a znovu, cítím jen její přítomnost , ale vůbec žádnou reakci na můj příkaz.
„Nejde to. Nic jiného jsem ani nečekal,“ prohlásil a pokračoval otázkou, „Co víš o branách?“
„To co každý. Jsou to dveře do jiných světů, někteří z nás je mohou vycítit a otevřít, potom lze branou provést třeba celou armádu. Pokud branou nikdo neprochází, samovolně se uzavře, ale zavřít ji předčasně může jen ten, kdo ji otevřel. V každém ze světů, které jsem navštívil jich bylo několik, ale ještě jsem se se nesetkal s takovou, kterou nedokážu otevřít.“
„Existují i zvláštní druhy, jsou ale nesmírně vzácné. Dají se otevřít jen v určitou dobu, většinou jen nakrátko, jiné lze otevřít jen z jedné strany. Jeden z mých, dejme tomu poradců, který je schopen vycítit brány na obrovské vzdálenosti, dokonce přes závoj světů, mně upozornil na aktivaci téhle. Netuším, kam vede, nevím jak dlouho zůstane otevřená, proto tě posílám na druhou stranu. Pokud se brána sama zavře, pokus se ji znovu otevřít. Když to nepůjde, zjisti co můžeš o světě za branou, soustřeď se hlavně na další brány. Potom vyčkáš, až se brána znovu otevře a převezmeš velení útočné skupiny, která tu bude čekat. Nějaké otázky?“ zeptal se nakonec. Úkol je jasný, přesto bych jednu věc rád věděl.
„Proč já? Určitě existuje někdo, kdo toho ví o branách víc.“
„To sice existuje, ale zase mu chybí tvé bojové zkušenosti. A protože nevím, co je na druhé straně, jsi nejlepší volba. Teď mě neruš, myslím, že už to začalo.“ Trvalo to dlouho, ale nakonec uspěl, brána se otevřela a já, poslušen jeho vůle, prošel.

Je jasná noc, mnoho takových jsem strávil přemýšlením a pozorováním hvězd. Nemusím se bát, že bych něco důležitého zmeškal, bránu cítím jako lehké šimrání vzadu v hlavě, každou chvíli se musí otevřít. Důvod, proč je tahle brána tak výrazná, je prostý. V mém světě je sice zvláštní, netypická, ale stále jen jednou z mnoha. Tady je jediná. Procestoval jsem celý svět, ale žádná jiná tu prostě není. Kdysi tu zřejmě existovaly další, pověsti o různých zázracích a podivuhodných stvořeních tomu nasvědčují, ale dnes už zbyla jen tato. Podle všeho ji lze otevřít jen z druhé strany, pouze v určitý čas. Ten teď nastal a na druhé straně se už určitě připravuje útočná skupina, čekající jen na svého velitele. Na mě. Napětí náhle mizí, brána se otevírá a já cítím příval síly, valící se skrz světy. Temnota, jakou tento svět nikdy nepoznal, pro mě však důvěrně známá, halí mě do svého sametového obětí, hladí a konejší. A s ní přichází hlas Nejvyššího, za ta léta se vůbec nezměnil, ale to jsem ani nečekal. Zní mi přímo v hlavě, vzdálenost vzdálenost pro něj nic neznamená.
„Věděl jsem, že na tebe se mohu spolehnout.“ S odpovědí jsem se neobtěžoval.
„Nechal jsi mě tu dlouho, příliš dlouho,“ poznamenal jsem bez výčitek.
„Dlouho, krátce, čas pro tebe znamená stejně málo, jako pro mě. Radši mi řekni, co jsi zjistil,“ přešel bez zájmu mou poznámku. Kdysi bych s ním souhlasil, čas pro mě mnoho neznamenal, ale tady to neplatí.
„Bránu z této strany nelze otevřít. Zajímavější je, že v tomto světě žádné další nejsou. Procestoval jsem ho celý a nenarazil jsem na žádnou další. Jen prastaré pověsti, že tomu kdysi bylo jinak, teď je tu tahle jediná.“
„Jsi si jistý? Jediná brána v celém světě?“
„Ano. Proto nemá cenu tento svět dobývat. Není tu nic, co by nám bylo ku prospěchu a byli bychom odkázáni na rozmary jediné brány. Měli bychom odejít a nevracet se sem...“
„To rozhodnu já. Ty jsi to tu proto, abys vykonal mou vůli. Až se brána úplně otevře, pošlu ti armádu. Očekáváš nějaké problémy při útoku?“
„Ne, nemají nic, co by tě dokázalo zastavit. Tenhle svět je... jiný. Mění se, každičkým okamžikem a stejně se mění i jeho obyvatelé. Čas tu má svůj význam. Tohle není svět temnoty nebo světla. Je tu obojí, den a noc, zlo i dobro, v každém z nich, v celém světě. I v tom nejzkaženějším se skrývá záblesk dobra, i ten nejsvětější má svou temnou stránku. Jsou schopni neskutečných krutostí i nečekaně nesobeckých obětí. Nedokážou tě zastavit, ale věřím, že jednou dokážou cokoliv. Mají něco, co chybí nám i Světlým, mají budoucnost. Pojď, odejdeme a necháme je žít jak dovedou,“ zkouším ho přesvědčit. Moc nevěřím, že se mi to podaří, jak se jednou rozhodne, není nic, co by jeho vůli změnilo. Ale zkusit to musím.
„Nepřipadá v úvahu. Jak jsi sám řekl, teď nás nemohou zastavit, ale časem by nás mohli zničit. Proč bych je měl nechávat žít? Co se brány týče, přišel jsem na způsob, jak ji udržet otevřenou tak dlouho, jak bude třeba. Stačí nechat proudit temnotu od nás k tobě, jen nepatrný pramínek a brána se nezavře, dokud nepřikážu. Zanedlouho bude předvoj moci projít, ty se ujmeš velení a nevrátíš se dřív, než zničíš všechno živé na celém světě.“
„Ne.“
„Ne?“
„To neudělám. Ani to nedovolím nikomu jinému,“ pronesu docela klidně. Tušil jsem, že to dopadne právě takhle, ale samotného mě překvapilo, že necítím strach ani nenávist. Očekával jsem výbuch zlosti, ale Nejvyšší jen dlouho mlčel, důkladně analyzoval vše, co jsem mu řekl. Když nakonec promluvil, dokonale se ovládal, přestože v nitru musel strašně zuřit.
„Můžu tě přinutit. Ty víš, že to dokážu. Proč mi tedy vzdoruješ?“ Nechápe. Ani nemůže, tohle je něco, co zcela přesahuje jeho zkušenost.
„Už jsem ti to říkal, jsem tu příliš dlouho, čas mění vše, věci, osoby, celý svět se mění s každou uběhlou vteřinou. I já. A na to, abys ses pokusil mě znovu podřídit své vůli bys musel projít branou. Pak bychom to uvízli oba, možná navždy. Kromě toho věřím, že už nade mnou nemáš takovou moc, jakou jsi míval. Dokázal bys mě zničit, ale nemůžeš mě ovládnout.“ Alespoň doufám...
„To asi nezjistíme, opravdu nemám žádný zájem uvíznout na špatné straně jednosměrné brány. A právě mě napadla jistá možnost, která by tvé chování vysvětlovala docela dobře. Myslím, že jsi lhal o nepřítomnosti další brány. Myslím, že jsi změnil strany. Sice nevím, jak je něco takového možné, ale dává to smysl. Je to tak, Zářící?“ vyštěkl útočně. Já a Zářící? Směšné, ale z jeho pohledu to opravdu dává smysl, zrada je něco, co dokáže pochopit.
„Nejsem Světlý, jenže už nepatřím ani k temnotě. Rozhoduji se sám,“ odpovídám popravdě.
„Vlastně na tom tak nezáleží. Armádu nezastavíš, ani když jí bude velet někdo méně schopný, než ty. Věřím, že dokážeš způsobit spoustu škod, ale takové přesile nemůžeš vzdorovat. Zabijí tě a pak udělají to, co jsi ty odmítl. Nakonec v tom nebude rozdíl. Škoda, byl jsi můj nejlepší velitel.“ Pak se jeho hlas vytratil.

Kupodivu věřím, že mé nadcházející smrti lituje, vždycky přikládal velkou váhu kvalitám velitele před velikostí armády. A nyní je odkázán na postup hrubou silou, za velkých ztrát, něco, čemu se snažil vyhýbat. Ale karty jsou rozdány a jediné, co můžeme oba dělat, je hrát jak nejlépe umíme. Obzor na východě pomalu světlá, vycházející slunce pomalu vytlačuje temnotu noci, jen kolem brány zůstává oblast černoty, tenkým pramínkem zasahující až ke mně. Neodmítám žádnou moc, kterou mohu využít, plnými doušky nasávám sílu, která mě kdysi zrodila. Vycházející slunce opět přivolává vzpomínky na den, kdy jsem ho spatřil poprvé. Když jsem se konečně ujistil, že hvězdy opravdu nejsou útočící světlí, stalo se něco daleko děsivějšího. Nad obzor pomalu vyšplhala ohnivá koule, jasná tak, že pohled na ni bolel a rozptýlila temnotu. Nedokázal jsem se tehdy ani pohnout, zděšen jsem se tiskl k zemi a čekal na smrt. Jasný den a temná noc, žhavé slunce a chladné hvězdy, to byly první objevy na tomto světě, které vzbudily mou touhu poznat fungování tohoto světa. Jak ubíhaly roky, desetiletí a staletí, uvědomil jsem si, že každá odpověď obsahuje spoustu dalších, složitějších otázek. A touha po poznání je jednou z věcí, které ženou tento svět dopředu, dává smysl krátkým lidským životům, bere to nejlepší z minulosti a ve výhni přítomnosti tvoří budoucnost. Moje budoucnost bude bohužel krátká, protože on má pravdu. Nemohu přežít boj s celou armádou, přestože nemohou projít víc než dva nebo tři současně. Má naděje spočívá v něčem jiném, v samotné bráně. Pokud se mi ji podaří zničit nebo alespoň zavřít, má tento svět šanci, že bude příště připraven bránit se sám. Bohužel nevím, je-li něco takového vůbec možné a napadá mě jen jeden způsob, jak to zjistit.

Rozepínám křídla a mohutným odrazem se vrhám do vzduchu. Letím směrem od brány, pomalu nabírám výšku. Jsem skoro dva kilometry vysoko a snad patnáct daleko, když mi zašimrání v mozku prozradí, že apokalypsa právě začala. Prudce se stočím zpět a vyrazím přímo k bráně. Veškerou sílu, kterou jsem nahromadil, nyní směruji do rychlosti, celé tělo mi vibruje energií, hrozící mě zničit v okamžiku, kdy udělám jen jedinou chybičku, sebemenší zaváhání mi bude osudným. Ale já neváhám. Vzduch kolem mě plane, nevidím vůbec nic, ale to nevadí, doširoka otevřená brána svítí v mé mysli jako nejjasnější maják, nemohu se netrefit. Už nezáleží na tom, že v této výšce mě křídla neudrží ve vzduchu, nezáleží na tom, že vzduch sám vzplál třením, gravitace ani horko mi nemohou ublížit. Chrání mě magie a za odměnu si žádá mou smrt. Už brzy. Řítím se v plamenech k cíli a během té jediné vteřiny si uvědomuji ironii celé situace a chce se mi se smát. Tady, na konci světa, se rozhoduje o jeho osudu a on to ani neví. Možná se nikdo nedozví, že já, bytost temnoty, se obrátila proti svému pánu a zahynula v plamenech, aby jejich svět mohl žít. Další ironie, on měl vlastně pravdu, jsem teď Zářící, jsem světlo v temnotách na konci světa, i když jen na okamžik. Můj cíl je na dosah, snad jen desítky metrů, když se srazím s jedním mým bývalým podřízeným. Zaregistruji jen jeho úžas a vzápětí ho řvoucí plamenné inferno rozmetá na atomy. Nic mě nemůže zastavit. Své tělo držím pohromadě jen silou vůle, každičká buňka vře energií, toužící se osvobodit. Jsem přímo u brány, na místě zastavím, z desítek kilometrů za sekundu na nulu, se setrvačností ať si láme hlavu někdo jiný. Konečně uvolním sevření a magie si vybere svou daň. Čas se na okamžik zastavil. Jako by sám vesmír strnul v očekávání destrukce, přesahující vše, co kdy živá bytost dokázala. A potom....


30. června 1908, přibližně v 7:14 místního času došlo v oblasti Krasnojarsku, v povodí řeky Tunguzky, k mohutné vzdušné explozi, odhadované na 15 megatun ekvivalentu TNT. Několik svědků z okolních loveckých osad shodně popisovalo ohnivou čáru, protínající oblohu, zakončenou obrovskou koulí ohně. Příčiny tzv. tunguzské události nejsou zcela jasné, ačkoliv se většina vědců přiklání k teorii exploze meteoru nebo kometárního jádra ve výšce 5-10km, nebyly nalezeny žádné pozůstatky, které by tuto hypotézu potvrdily. A tak se objevila řada mnohem divočejších teorií, zahrnujících vše, od samovolně vzniklé vodíkové bomby, přes černou díru až po havárii UFO. Proto dodnes zůstává tunguzská událost jednou ze záhad moderní historie.