Pátrání
Už dlouho mu něco nehrálo, ale přesné číslo se dozvěděl až náhodou, z formuláře na internetu. Překvapilo ho, jak je vysoké. Sto šedesát sedm žen a tři sta šedesát devět mužů. Pět set třicet šest. Tolik osob, ve věku od pěti do devadesáti devíti let, je v zemi pohřešováno. Ta cifra ho fascinovala. I ten rozdíl mezi pohlavími. Vzal-li v úvahu kvetoucí, a jistě velmi dobře organizovaný, obchod s bílým masem, mělo by procento žen být mnohem vyšší. Věděl, že jeho úvahy jsou správné. I kdyby se už začal rozjíždět i trh s orgány, na jehož vrub by určitý počet obětí připadl, něco na „dokonalé“ vraždy, stále zbývá ohromné množství těch, kteří nikdy nebyli nalezeni.
Od známého, pracujícího u policie, získal nějaké odhady a i když šel na horní hranici, stále zbývalo několik set těl. A ta musí někde být. Teda pokud je něco nesežralo. Jenže:
-poslední šumavský medvěd byl zastřelen 14. 11. 1856
-poslední vlk byl na území Čech zastřelen v roce 1891
Pár případů úmrtí mohla mít na svědomí přemnožená prasata divoká, jeden, dva, snad utonuli v bažinách, ale zbytek?
Všichni ho měli za blázna, když poprvé vyslovil svůj názor. Odmítnutí vědeckých kruhů bylo přirozené, to očekával, ale i ostatní, včetně známých, se mu smáli se slovy: „Četl jsi zamlada moc pohádky.“ On věděl své. Rozhodl se tajemného predátora chytit. Obavy, že by se zapletl s mimozemskou civilizací, neměl, tu vyloučil.
Sledoval Černou kroniku už před lety, dnes, v době internetu, je vše snazší. Právo na informace – kouzelná formulka.
Stal se z něj „lovec.“ Byl vždy jeden z prvních na místě, odkud někdo zmizel. Nejdřív na něj byli až sprostí, ale když v pár případech místo překážení dokonce přispěl k objasnění některých okolností, začali ho i policisté, když ne přímo vítat, tak alespoň tolerovat. Ve chvíli, kdy všechny indicie začaly směřovat obyčejným směrem, ztratil zájem a zmizel za dalším případem.
Tenhle vypadal nadějně. Hajný, muž pokročilejšího věku, se všemi jeho průvodními jevy. Lehýnce přitvrdlá játra, dobře propláchnuté ledviny, jeden lehčí infarkt, počátek šedého zákalu – prostě na orgány nevhodný. Okolí znal jako své boty, ztratit se nemohl, únos do nevěstince nepřicházel v úvahu. Byl bezdětný vdovec, nikdo nemohl mít zájem na jeho případné vraždě, nic neměl, s místními vycházel dobře. Pátrání sousedů i policie bylo neúspěšné, nebyl nalezen zraněný nebo mrtvý.
To, co ho zaujalo, byla zmínka jednoho z kolegů pohřešovaného, o chování psů, se kterými se ho vydali hledat po upozornění štamgastů, že nepřišel dva dny na pivko a doma ho marodit nenašli. Nechal si od něho ukázat ono místo, kde se i jeho pes začal třást po celém těle a odmítal přejít malý palouk do hlubší části lesa. Prošli pak okolí bez psů, ale neúspěšně.
Věřil, že je téměř u cíle. Dle jeho mínění zbývalo už dořešit jen pár maličkostí. Konečně zužitkuje zkušenosti z pobytu v Jemenu, kde se setkal s jedy, které jsou schopné usmrtit cokoli. Ne sice moc rychle, ani bezbolestně, ale to nepotřeboval. Naopak. Musel mít jed působící pomalu, aby až ochromí nervový systém oběti a dokonale ji znehybní, mohl svůj úlovek umístit do bezpečné klece a aplikovat protijed.
Konečně se nejen proslaví, ale i zbohatne. King-Kong byl jen přerostlá filmová opice, vedle jeho exponátu by i Jurský park byl pouhá béčková atrakce. On bude vlastnit mýtus, božstvo...
A předvede ho každému, kdo bude moct zaplatit, h o d n ě zaplatit.
Hned ráno navštívil a přesvědčil onoho nimroda, že jeho pes odmítl jít přes palouk kvůli pachu šelmy, která utekla zazobanému chovateli z nedalekého města a ten si ho najal, aby mu ji chytil. Lesníkovi námitky, že něco takového v okolí nikdo neviděl, odbyl vysvětlením, že se jedná o černou formu jaguára, který loví v noci a pokud mu nesvítí oči, je prakticky neviditelný. Navíc vrazil mužovi tři tisícovky, ať sežene mladou ovci nebo kozu a vpraví do ní malou ampulku „uspávacího prostředku,“ kterou mu dal, neboť takto podán bude účinnější, než nejistá střelba potmě z uspávací pušky. Až to zvládne, ať odpoledne přiváže návnadu kousek od středu palouku směrem k nejhustší části lesa.
Chlapík spěšně odešel a on vyrazil do lesa, kde se pustil do stavby skrýše, ze které bude palouk sledovat. Ze silných větví svázal pevnou kostru, slabšími, hustě olistěnými větvemi, ji pečlivě zamaskoval. Vpředu nechal malou skulinku, jen o něco větší, než špehýrku, ale stačila na to aby dobře viděl dalekohledem pro noční vidění na místo s návnadou. Byla to drahá hračka, ale kvalitní. Kvůli pachu se nechtěl na místě dlouho zdržovat, odešel raději překontrolovat auto s klecí a převléct se do speciální kombinézy, u které výrobce zaručoval potlačení pachu. K večeru už nebude takové teplo, tak v ní snad vydrží.
Když se vrátil k pozorovacímu stanovišti, s uspokojením zjistil, že lesník již stačil past nastražit. Vlezl opatrně do přístřešku a dalekohledem obhlédl prostor před sebou. „Ten blb,“ pomyslel si, „to musel přivázat tu kozu k tak čistě bílému kolíku?“ Bylo pozdě na tom něco měnit, chlápek byl dávno pryč.
Jestli něčím vynikal, tak trpělivostí. Pohodlně se usadil a čas od času obhlédl celý palouk. Většinou ale hlavně poslouchal. Začínala krásná noc, jeho velká noc.
Návnada začala být nějak neklidná. Párkrát divně zabečela a pak...začala zvracet. Sakra! Popadl dalekohled a…kruci! Ten šašek vybral kozu, která se něčím přecpala a s tím vyhodila i ampuli s jedem. Otráveně vylezl ze skrýše. I kdyby objekt jeho zájmu přišel, neměl by jak ho přemoct a spoutat. Zítra musí celou akci opakovat, snad jen kryt může použít. Došel ke zvířeti, kterému se moc neulevilo, bylo vyděšené a dál ustrašeně bečelo. Vyhrábl ampulku klackem, opláchl vodou z lahve na pití a schoval ji do kapsy. Vtom strnul. To, k čemu byla návnada přivázaná a co považoval za kolík s oloupanou kůrou, nebylo dřevo, byla to stehenní lidská kost, dokonale vybělená. Někdo si s jeho návnadou hrál.
Na planetě jsou jen několikeré čelisti, schopné člověka naráz přepůlit. Lovcovo štěstí bylo, že téměř všechny patří živočichům z moře. Vorvaň, Kosatka Dravá, Velký bílý žralok.
Měl ale také smůlu. Jedny, jak jenom on správně tušil a vzápětí se mu to mělo potvrdit, se mohou vyskytnout i na souši.
Ty Dračí.
Od známého, pracujícího u policie, získal nějaké odhady a i když šel na horní hranici, stále zbývalo několik set těl. A ta musí někde být. Teda pokud je něco nesežralo. Jenže:
-poslední šumavský medvěd byl zastřelen 14. 11. 1856
-poslední vlk byl na území Čech zastřelen v roce 1891
Pár případů úmrtí mohla mít na svědomí přemnožená prasata divoká, jeden, dva, snad utonuli v bažinách, ale zbytek?
Všichni ho měli za blázna, když poprvé vyslovil svůj názor. Odmítnutí vědeckých kruhů bylo přirozené, to očekával, ale i ostatní, včetně známých, se mu smáli se slovy: „Četl jsi zamlada moc pohádky.“ On věděl své. Rozhodl se tajemného predátora chytit. Obavy, že by se zapletl s mimozemskou civilizací, neměl, tu vyloučil.
Sledoval Černou kroniku už před lety, dnes, v době internetu, je vše snazší. Právo na informace – kouzelná formulka.
Stal se z něj „lovec.“ Byl vždy jeden z prvních na místě, odkud někdo zmizel. Nejdřív na něj byli až sprostí, ale když v pár případech místo překážení dokonce přispěl k objasnění některých okolností, začali ho i policisté, když ne přímo vítat, tak alespoň tolerovat. Ve chvíli, kdy všechny indicie začaly směřovat obyčejným směrem, ztratil zájem a zmizel za dalším případem.
Tenhle vypadal nadějně. Hajný, muž pokročilejšího věku, se všemi jeho průvodními jevy. Lehýnce přitvrdlá játra, dobře propláchnuté ledviny, jeden lehčí infarkt, počátek šedého zákalu – prostě na orgány nevhodný. Okolí znal jako své boty, ztratit se nemohl, únos do nevěstince nepřicházel v úvahu. Byl bezdětný vdovec, nikdo nemohl mít zájem na jeho případné vraždě, nic neměl, s místními vycházel dobře. Pátrání sousedů i policie bylo neúspěšné, nebyl nalezen zraněný nebo mrtvý.
To, co ho zaujalo, byla zmínka jednoho z kolegů pohřešovaného, o chování psů, se kterými se ho vydali hledat po upozornění štamgastů, že nepřišel dva dny na pivko a doma ho marodit nenašli. Nechal si od něho ukázat ono místo, kde se i jeho pes začal třást po celém těle a odmítal přejít malý palouk do hlubší části lesa. Prošli pak okolí bez psů, ale neúspěšně.
Věřil, že je téměř u cíle. Dle jeho mínění zbývalo už dořešit jen pár maličkostí. Konečně zužitkuje zkušenosti z pobytu v Jemenu, kde se setkal s jedy, které jsou schopné usmrtit cokoli. Ne sice moc rychle, ani bezbolestně, ale to nepotřeboval. Naopak. Musel mít jed působící pomalu, aby až ochromí nervový systém oběti a dokonale ji znehybní, mohl svůj úlovek umístit do bezpečné klece a aplikovat protijed.
Konečně se nejen proslaví, ale i zbohatne. King-Kong byl jen přerostlá filmová opice, vedle jeho exponátu by i Jurský park byl pouhá béčková atrakce. On bude vlastnit mýtus, božstvo...
A předvede ho každému, kdo bude moct zaplatit, h o d n ě zaplatit.
Hned ráno navštívil a přesvědčil onoho nimroda, že jeho pes odmítl jít přes palouk kvůli pachu šelmy, která utekla zazobanému chovateli z nedalekého města a ten si ho najal, aby mu ji chytil. Lesníkovi námitky, že něco takového v okolí nikdo neviděl, odbyl vysvětlením, že se jedná o černou formu jaguára, který loví v noci a pokud mu nesvítí oči, je prakticky neviditelný. Navíc vrazil mužovi tři tisícovky, ať sežene mladou ovci nebo kozu a vpraví do ní malou ampulku „uspávacího prostředku,“ kterou mu dal, neboť takto podán bude účinnější, než nejistá střelba potmě z uspávací pušky. Až to zvládne, ať odpoledne přiváže návnadu kousek od středu palouku směrem k nejhustší části lesa.
Chlapík spěšně odešel a on vyrazil do lesa, kde se pustil do stavby skrýše, ze které bude palouk sledovat. Ze silných větví svázal pevnou kostru, slabšími, hustě olistěnými větvemi, ji pečlivě zamaskoval. Vpředu nechal malou skulinku, jen o něco větší, než špehýrku, ale stačila na to aby dobře viděl dalekohledem pro noční vidění na místo s návnadou. Byla to drahá hračka, ale kvalitní. Kvůli pachu se nechtěl na místě dlouho zdržovat, odešel raději překontrolovat auto s klecí a převléct se do speciální kombinézy, u které výrobce zaručoval potlačení pachu. K večeru už nebude takové teplo, tak v ní snad vydrží.
Když se vrátil k pozorovacímu stanovišti, s uspokojením zjistil, že lesník již stačil past nastražit. Vlezl opatrně do přístřešku a dalekohledem obhlédl prostor před sebou. „Ten blb,“ pomyslel si, „to musel přivázat tu kozu k tak čistě bílému kolíku?“ Bylo pozdě na tom něco měnit, chlápek byl dávno pryč.
Jestli něčím vynikal, tak trpělivostí. Pohodlně se usadil a čas od času obhlédl celý palouk. Většinou ale hlavně poslouchal. Začínala krásná noc, jeho velká noc.
Návnada začala být nějak neklidná. Párkrát divně zabečela a pak...začala zvracet. Sakra! Popadl dalekohled a…kruci! Ten šašek vybral kozu, která se něčím přecpala a s tím vyhodila i ampuli s jedem. Otráveně vylezl ze skrýše. I kdyby objekt jeho zájmu přišel, neměl by jak ho přemoct a spoutat. Zítra musí celou akci opakovat, snad jen kryt může použít. Došel ke zvířeti, kterému se moc neulevilo, bylo vyděšené a dál ustrašeně bečelo. Vyhrábl ampulku klackem, opláchl vodou z lahve na pití a schoval ji do kapsy. Vtom strnul. To, k čemu byla návnada přivázaná a co považoval za kolík s oloupanou kůrou, nebylo dřevo, byla to stehenní lidská kost, dokonale vybělená. Někdo si s jeho návnadou hrál.
Na planetě jsou jen několikeré čelisti, schopné člověka naráz přepůlit. Lovcovo štěstí bylo, že téměř všechny patří živočichům z moře. Vorvaň, Kosatka Dravá, Velký bílý žralok.
Měl ale také smůlu. Jedny, jak jenom on správně tušil a vzápětí se mu to mělo potvrdit, se mohou vyskytnout i na souši.
Ty Dračí.