Kritická
Už toho mám dost.
Neštěstí, zrada, zlost nebo strach?
Veškerá minulost shoří na prach.
„Chráníš nás? Děkujem, odejděte!
Ochranu nechceme od zvířete.
Dřelas jak kůň, teď mazej zpět,
klidně si v koutku proklej celý svět!“
Copak snad bojuju jen tak pro radost?
Adios, přátelé, už toho mám dost.
Kam jít dál?
V cestě je skála a v zádech je smrt,
na návrat snad lepší zapomenout.
Z rodného domu tě vyhodí ven,
tví věrní se rozloučí: „Die, if you can!“
Ulice tě ukryjí na chvíli snad,
dokud tvé tělo nesežere hlad.
Za tuhle námahu mi sám svět nestál,
jsem slepec bez rukou, tak kam jít dál?
Nenechám se vést.
Svěřím svůj osud do rukou všech,
odpoví: „Chceš něco? Hm, to je pech!“
A když už půjdu, kam oni chtějí,
miny mi nasází do šlépějí.
Na rozloučenou daj ránu a zdar,
jen blbec se snaží, by to nezvoral!
Jedno, co uděláš, vždy přijde trest
A k tomu se vážně už nenechám vést.
Mám jít sama?
Z díry mě vykopli, ani nevím jak,
divím se? Kdo stojí o válečný vrak?
Zašeptáš: „pomoc“, ale hluchý je dav,
na chudáky není nikdo zvědav.
Kdo by se staral o opuštěné?
Do charity se nikdo nepožene.
Proč z bídy udělat zbytečné drama?
Tak se radši neptám, zda mám jít sama.
Snad bude lepší nejít vůbec.
Sbohem a pac, shnijte si tam sami,
hoďte mě do šuple s nápisem „krámy“.
„Nejdeš? Nevzpíráš se? To jsi jen srab,
ve špíně města si jámu vyhrab.
Lehni a umři, pak bude lepší
zavrhnout ty, kdo neodešli.“
Mě nebaví tápat po cestách jak blbec
tak snad bude lepší už nechodit vůbec.
Správně se rozhodnout.
Jít si vpřed pro smrt či zpět na skálu?
Jít za sny, nebo se utopit v žalu?
Sám za sebe oškrábat ze zbraní rez,
jen abys tam někde chcípnul jak pes?
Vlastním tělem bránit ty zrádce a lháře,
co odměnou chrstnou ti bláto do tváře.
A nebo všechny ty zlé zabodnout?
Je to problém, správně se rozhodnout?
To vím jen já.
Otřít si nesčetné plivance z líce,
špatné vzpomínky hodit do popelnice,
být hluchá k věčnému „nothing“ a „nicht“,
a těm, co se chvástali, rozdupat ksicht.
Za odplatu prej ňákej Bůh vynadá,
však kdo jiný potrestá ty hovada?
Půjdu dál za svým, lidstvo, ať si řve,
vždyť nevědí, co je dobré, co zlé.
Spravedlnost tváří se, že tohle zná,
však co je správné, to vím jenom já.
Ó jé. Ti šmejdi mají takovou smůlu, že to vím jenom já.
Neštěstí, zrada, zlost nebo strach?
Veškerá minulost shoří na prach.
„Chráníš nás? Děkujem, odejděte!
Ochranu nechceme od zvířete.
Dřelas jak kůň, teď mazej zpět,
klidně si v koutku proklej celý svět!“
Copak snad bojuju jen tak pro radost?
Adios, přátelé, už toho mám dost.
Kam jít dál?
V cestě je skála a v zádech je smrt,
na návrat snad lepší zapomenout.
Z rodného domu tě vyhodí ven,
tví věrní se rozloučí: „Die, if you can!“
Ulice tě ukryjí na chvíli snad,
dokud tvé tělo nesežere hlad.
Za tuhle námahu mi sám svět nestál,
jsem slepec bez rukou, tak kam jít dál?
Nenechám se vést.
Svěřím svůj osud do rukou všech,
odpoví: „Chceš něco? Hm, to je pech!“
A když už půjdu, kam oni chtějí,
miny mi nasází do šlépějí.
Na rozloučenou daj ránu a zdar,
jen blbec se snaží, by to nezvoral!
Jedno, co uděláš, vždy přijde trest
A k tomu se vážně už nenechám vést.
Mám jít sama?
Z díry mě vykopli, ani nevím jak,
divím se? Kdo stojí o válečný vrak?
Zašeptáš: „pomoc“, ale hluchý je dav,
na chudáky není nikdo zvědav.
Kdo by se staral o opuštěné?
Do charity se nikdo nepožene.
Proč z bídy udělat zbytečné drama?
Tak se radši neptám, zda mám jít sama.
Snad bude lepší nejít vůbec.
Sbohem a pac, shnijte si tam sami,
hoďte mě do šuple s nápisem „krámy“.
„Nejdeš? Nevzpíráš se? To jsi jen srab,
ve špíně města si jámu vyhrab.
Lehni a umři, pak bude lepší
zavrhnout ty, kdo neodešli.“
Mě nebaví tápat po cestách jak blbec
tak snad bude lepší už nechodit vůbec.
Správně se rozhodnout.
Jít si vpřed pro smrt či zpět na skálu?
Jít za sny, nebo se utopit v žalu?
Sám za sebe oškrábat ze zbraní rez,
jen abys tam někde chcípnul jak pes?
Vlastním tělem bránit ty zrádce a lháře,
co odměnou chrstnou ti bláto do tváře.
A nebo všechny ty zlé zabodnout?
Je to problém, správně se rozhodnout?
To vím jen já.
Otřít si nesčetné plivance z líce,
špatné vzpomínky hodit do popelnice,
být hluchá k věčnému „nothing“ a „nicht“,
a těm, co se chvástali, rozdupat ksicht.
Za odplatu prej ňákej Bůh vynadá,
však kdo jiný potrestá ty hovada?
Půjdu dál za svým, lidstvo, ať si řve,
vždyť nevědí, co je dobré, co zlé.
Spravedlnost tváří se, že tohle zná,
však co je správné, to vím jenom já.
Ó jé. Ti šmejdi mají takovou smůlu, že to vím jenom já.