Tvorba - Texty

Mark znovu sešlápl plyn až k podlaze a za jejich teréňákem se prášilo ještě víc. Shay se snažila v té rychlosti zabránit papírům ze složky, aby se rozletěli do pouště. Teprve před třemi dny jí přišel mail od jejího bývalého známého, spolu se spoustou fotek a výsledků testů. Ben Shannon byl její bývalý kolega ze studií a díky několika grantům se mu podařilo zprovoznit vykopávky na břehu Rudého moře, v Jemenu. Základnu zbudoval v předhůří Al Fatai, západního pohoří.
Kdysi dávno na tomto území žily přírodní kmeny, vyznávající pouze svou vlastní sílu a vůli přežít. Některé starší nálezy, hlavně keramika, byly však zdobeny až příliš precizními ornamenty a keramika sama byla vypálena v mnohem žhavějších pecích, než byli tito lidé schopní použít. Také některé kusy krajiny v těchto horách vypadají jako po zásahu lidské ruky, ačkoli tam novodobí lidé nikdy moc nežili.
Shay znovu zanadávala, když jí další poryv větru málem vytrhl velkou fotografii. Rychle uzavřela složku, jen fotku si nechala na klíně. I Mark po ní občas střelil pohledem. Ta keramika byla velmi krásná. Odlomilo se zatím jen pár malých úštěpků u hrdla a bude třeba odstranit nánosy, ale to hlavní bylo vidět už teď. Jemnou rytinou a několika barvami tu byl zobrazen detail plazí hlavy. Ale nejdůležitější bylo, že žádný had ani ještěrka neměli takovéto rohy. Také poměr k malé postavičce člověka byl zarážející.
Ano, tohle možná byl ten důvod, proč hned volala Markovi a ob vyrazili za Benem. Možná byla bláhová, ale tohle, přesně tohle hledala už roky. Byla totiž zastánkyní teorie, že draci skutečně existovali. Není přeci jen tak, že každá vyspělejší kultura na Zemi, i kdyby z opačné části planety, má ve své mytologii tato stvoření. A na mimozemšťany opravdu myslet nechtěla.
Během těch let se už několikrát takhle sebrala a jela za vysněnými fakty, aby se pak vždy vrátila zklamaná do opuštěného bytu. Ale tentokrát toho do sebe zapadalo až moc, a tak i Mark uvěřil, že mají šanci něco objevit.
Radši fotku nakonec uložila a pevně se držela madla, Mark nebyl nejsvatější řidič. Při každém větším výmolu jí přeskakovaly všechny kosti v těle. Naštěstí už tábor nebyl daleko, ale i tak po Markovi zlobně střelila pohledem. Ten se jen zasmál, byl už na její chování zvyklý. Ale radši přeci jen zpomalil a do vesnice přijel vlastně klidně.
On popis vesnice tady ale moc neseděl. Několik chýší, jinak hlavně spousta velkých plátěných stanů a altánů, jak pro ubytování a skladování, ale hlavní soustava plachet kryla jednotlivé sekce vykopávek. Kousek stranou, u menší oázy, žili místní, které si Ben najal na jednodušší práce. On sám pak měl určitě stan hned u jam.
Vedro bylo dost nesnesitelný, Shay i Mark byli jen v kraťasech a tílkách, jediný ústupkem hroznému dusnu byly vysoké pohorky a tlusté ponožky. Shay začala sundávat batohy a krabice z korby a přitom se snažila nevnímat pohoršené pohledy domorodců. Jako Arabové věřili ve vyznání Islámu a tak nezahalená žena pro ně byla velkým pohoršením. Konečně ze změti lidí vyběhl i Ben a hned se k nim s vervou hlásil. Moc dobře věděl, proč jsou tady. Rozehnal okounějící dav, zařídil odnesení zavazadel a křehčích nástrojů do jim přiděleného stanu a jeden z jeho lidí odvezl auto k ostatním vozům. Oni tři okamžitě zamířili do Benova stanu.
Uvnitř sice nebylo o moc chladněji, ale byl tu alespoň stín. Uprostřed, jediná neobložená všemožnými papíry a kousky horniny, stála na stole ona keramická nádoba. Kousky kamene a písku už byly z rytiny sundány, Ben určitě neotálel. Shay okamžitě přidřepla ke stolku a prsty přejížděla přes drobné čárky a tečky, ze kterých byl celý drak sestaven. Mark tam stál taky, celý fascinován, pak ale hned vytáhl foťák, rozestavil všechny potřebné přístroje a vrhnul se do práce. Shay mu uhnula z cesty a přistoupila k Benovi.
„Teď ho už od toho neodtrhnu… Měls pravdu, tohle stálo za tu dlouhou cestu. Kde ste to našli…“ zahleděla se mu do tváře, oči plné nedočkavosti.
„Kousek stranou od hlavní osy prací. Byl tam takový menší skalní masiv, s mnoha otvory a výklenky. A mezi dvěma deskami tam erozí vznikla taková špehýrka, našli jsme ji čistě náhodou. Hasan zahlédl záblesk té leštěné části a pak už jen zbývalo ji vytáhnout. Hned sem se na ni večer vrhnul, chtěl jsem odstranit ty usazeniny. Ale jen sem udělal tu část s tou hlavou, musel jsem všeho nechat a poslat ti okamžitě echo. A myslím, že to nebylo marné. U takhle rané kultury najít něco tak složitě provedeného, navíc s dračí postavou, to se snad ještě nikomu nepodařilo.“ celý jen zářil, když jí to vyprávěl.
Shay ho pak ani nemusela moc dlouho přemlouvat, aby ji na to místo vzal. Bylo jen slabou čtvrthodinku chůze od Benova stanu. Mohutný skalní blok tu vystupoval z pískového podloží jako bájný obr. Skuliny si Shay všimla až ve chvíli, kdy jí ji Ben ukázal. Barevnost skály naprosto zakrývala každý zlom, chlapi měli opravdu štěstí, že jim ji ukázal ten záblesk Prostrčila jí ruku, prsty se dotýkala jemného písku a drobných oblázků, které tam po vyjmutí vázy zůstaly. Najednou celá ztuhla a prudce se otočila na Bena.
„Ano, taky jsem si toho všimnul. Ta puklina pokračuje dál a vnitřkem proudí vzduch. Zatím tu nemám techniku, abych se dovnitř dostal, když ale budeš ještě chvíli krotit svou netrpělivost, k ránu by mi je měl jeden známý dovést ze sousední archeologické oblasti.“ Z
zazubil se na ní, naschvál ji na to nechal přijít samotnou.
Shay nezbylo, než si povzdechnout a vrátit se do tábora, kde už mezitím Mark dokončil dokumentaci a teď získané segmenty proháněl sítí, jestli někde nenalezne podobné. Když už nemohla prohledávat puklinu, alespoň procházela fotografie a několik málo chemických a fyzikálních rozborů. Váza byla zařazena do období zhruba před 15 – 10 000 lety. Podle většiny vědecké společnosti tu v té době žilo jen pár menších kmenů, jen málo z nich mluvilo o vyspělejší civilizaci. Přesto však ta váza musela nějak vzniknout.
Stmívání v poušti probíhá velmi rychle, ale i tak Shay zašla stranou za všechen ten shon se podívat na západ slunce. Dělala to tak vždy, přibližovalo ji to danému místu. Když se pak už potmě vrátila do tábora, plály tu vysoké ohně, lidé chodili do stanů pro teplejší oblečení a brzo se měly začít vyprávět příběhy. Rychle si doběhla pro dlouhé kalhoty, košili a volný vlněný svetr. Pak se zarazila pohledem na šátku, ale nakonec si s ním stáhla své dlouhé tmavé vlasy. Nechtěla u ohně zavdat žádné příčiny k nevraživosti nebo svárům.
Když vyšla ze stanu, i tak přilákala mnoho pohledů. Rychle došla až k Benovi a Markovi, ti už mezi sebou drželi jedno proutěné křeslo i pro ni. Úsměvem jim poděkovala a každému podala jeden hrnek s kafem, které cestou vzala z malého stolku. Sama si pak došla ještě pro svůj a teprve pak se usadila.
Pomalu se scházeli jak další její kolegové z různých zemí a institucí, tak místní lidé, hlavně jejich stařešinové. Chvíli trval nezávazný rozhovor, každý si hledal volné místo tak, aby zachytil alespoň trochu hřejících plamenů. Postupně se usadili i poslední a pak si ticho vyžádal jeden z místních stařešinů. Celé tělo měl do temna ožehlé sluncem, vysušené životem v poušti. Už za mlada musel být menšího vzrůstu, teď by vysokému Markovi sahal sotva po prsa. Opíral se o nádherně vyřezávanou hůl, hůl mluvčího.
„Já vědět, že mnoho lidí tady nemluvit jazyk já narodit. Proto já chtít mluvit jazyk tmavovlasá žena, protože toto příběh pro ona a ty, kdo rádi vědět, kde se tady ta váza vzít. Já dlouho mluvit s ostatními Nguru, my dlouho mluvit o slunce, písek, vítr a naše vědomost. Pak ale Nguru Agha vidět ona, jak jít do pouště, vědět o nebezpečí ale i tak koukat na slunce jak zapadat do pouště. Ona možná chápat, co my chtít říct.
Žena věřit, že tato váza ne náš výtvor, ani výtvor našich předků. Mít pravdu. Mezi Nguru my dlouho říkat dalším a dalším z nás, že my ne první, kdo žít tato poušť. Mnoho a mnoho Nguru zemřít od dob, kdy náš lid přijít sem. My mít pověst, že kdysi tu krásná země, ne poušť. My nevědět, jak vypadat jezero, les, louka. My už pamatovat jen písek. Pověst ale říkat, že kdysi oni přišli do ráj. Ráj, který být hlídán mocná síla. Síla být živá, mít tělo, srdce a cit… Umět tvořit a naučit mnoho můj lid. Pověst už nevědět, jak vypadat, jen to, že to nebýt člověk.
My žít dlouho s ta Síla. Pak ale, lidé přestat věřit. Říkat, to ne ta síla, to my. Síla zlobit. Říct, lidé nezasloužit ráj. Naposled zajít za tehdy Nguru. Říct, já odejít. Lidé špatní. Ale neodejít na vždy. Já vrátit, lidé dobří. Vy muset pamatovat, já existovat. Říkat mladší a mladší. Nikdy nezapomenout. To po vás chtít já. Pak Síla zmizet a my už o ní neslyšet. Od té doba jen Nguru vědět, co tam stát. Teď my to říct vy. My doufat, vy najít Síla, přivést ji zpět. Pak my zas mít ráj, nebát nepřátelé. Žít šťastní.“ Poslední slova už ztišil, naléhavě se díval Shay do očí a těkal taky po Benovi a Markovi. Celá společnost mlčela a vstřebávala příběh.
Večer už pak dlouho nepokračoval. Lidé moc nemluvili, Shay taky moc do rozhovoru nebylo.Po chvíli zmizela ve svém stanu, zalehla a pokusila se zahnat bloudivé myšlenky spánkem. Ten ještě chvíli nepřicházel, slyšela jen občasné zavanutí větru a podivné ševelení, jakoby zvuk letících křídel.
Brzo k ránu Shay probral zvuk přijíždějících vozů. Rychle se oblékla a vylezla do chladného vzduchu. Jeden větší kamion vezl vrtací techniku, ty menší byly většinou zahalené plachtami. I když slunce ještě nevyšlo, většina tábora byla vzhůru. Poslední hvězdy bledly a na východě se objevoval opar svítání. Raději šla nachystat vše na celodenní práci v poušti, dlouhá chvíle na ni byla moc. Když už konečně měla vše nachystané, slunce rozpalovalo písek a všechno živé začalo hledat stín. Ben ji kývnutím nahnal do džípu, Mark řídil ten druhý, stroje už tam byly nachystaný.
Někdo chytrý tam natáhl stanové plachty, tak alespoň nemuseli pracovat na slunci. Ben natáhl tenkou kameru, kterou chtěl spustit dovnitř pukliny. Po chvilce ale začala zrnit a oni nezískali nic, než pár centimetrů. Nakonec jim nezbylo nic než postupně odebírat jednu vrstvu skály po druhé. Večer už se blížil, když Shayin vrták prošel skrz. Z tenkého průduchu zavanul časem seschlý a zatuchlý vzduch. Uvnitř odpadlé kousky horniny o něco zazvonily. Na chvíli ztuhla, podívala se na své dva společníky. Oba hned odložili své vrtáky a přisunuli se k ní. Opatrně začala menším kladívkem otvor zvětšovat až na šíři své paže. Oba muži ji sledovali, Ben nachystanou kameru a Mark jí pomáhal odlupovat kousky skály. Konečně odložila kladívko a opatrně vložila tuku do otvoru. Dutina se kousek dál rozšiřovala, stěny byly překvapivě hladké. Měla ruku uvnitř téměř až po rameno, když se ozvalo slabé zadrnčení. Shay ztuhla překvapením a strachem, její kolegové vystrašeně odložili vše a čekali. Shay pomalu zas vytahovala ruku, na které cítila navíc váhu nějakého kovu. Všichni byli tak zabraní do objevování, až zapomněli, že by tu někdo mohl nastražit past.
Shay se tvář křivila potlačovanou bolestí, zbývalo už vytáhnout jen zápěstí. A právě kolem něj jí ruku zraňoval zlatý náramek,pokrytý kameny, ale hlavně trny, které jí teď drásaly kůži, až kapky krve dopadaly kamsi do hloubi otvoru. Ben hned přinesl nádobu s vodou, aby si ruku mohla opláchnout, ale málem ji upustil, když si všimnul, co náramek znázorňuje.
Drak, obkružující Shayino zápěstí, vyvedený ze zlata, s drobnými kamínky místo očí, ji drásal všemi svými šupinami. Každá totiž byla tvořena jako čepelka. Shay už téměř potlačila všechnu bolest a fascinovaně pozorovala ten šperk. Ben hned zapnul kameru, jen Mark se stále díval na otvor a nenápadně drknul do těch dvou. Zevnitř vycházelo tiché ševelení, šustění a proud unikajícího vzduchu zesílil. Ben přesunul objektiv k otvoru, i Shay začala těkat pohledem ze zakrváceného draka na popraskávající stěnu.
Čím větší se pukliny zdály, trojice ustupovala dál od masivu.Za Shay na zemi zůstávaly rudé kapky krve, jako malé drahokamy. I ostatní lidé, kteří se dosud drželi stranou, přistoupili k nim společně pozorovali rozpad horniny. Po chvíli se začala třást i zem poblíž, písek se přesouval po kamenech a zvedl se i vítr. Syčel pouští, hvízdal mezi skalami a šuměl přenášeným pískem. Nguru, ten který minulý večer hovořil, tiše sklonil hlavu, šeptal ve své řeči modlitby a pak velmi opatrně udeřil svou holí do kamene.
Dřív tiché burácení se teď zdálo podobné hromu. Skála už popraskala skoro celá, vítr Shay vháněl vlasy do tváře. Celá zem se začala pohybovat, hlavně v místech, kam dopadly kapky krve. Ta zářila, jako by to nebyla obyčejná tekutina, ale něco magického. Při dalším otřesu Shay upadla a většina lidí se dala na útěk. Jen ona, starý Nguru a Ben s Markem zůstali. Skála se začala zvedat z podloží, odpadávaly stále větší kusy a odhalovaly prapodivné tělo, tvořené zářivým, skoro tekutým kovem. Jen občas v té záři prosvitlo trochu rudé. Ta krev, darovaná nevědomky, přivedla obra k životu.
Shay fascinovaně hleděla na svůj sen, jak ožívá. Nádherný tvor roztáhl téměř průsvitná křídla, sklonil štíhlou hlavu ke čtyřem lidem a tiše se zasmál. Zvuk však nevyšel z jeho tlamy, zněl uvnitř myslí a proplouval až do duše.
„Tak přeci jen ten čas k něčemu byl… Děkuji ti, lidská ženo, za dar krve, který mi ukázal, že stále jsou lidé, kteří věří v Sílu a fantazii. Ze tvé bolesti se zrodí dar, nejsem nevděčný.“ Pak se pootočil ke Nguru, „A ty, potomku mých dávných přátel… děkuji ti, že jsi držel stráž na mým spánkem. Cítil jsem tebe i tvůj lid již dlouho, ale stále jste nebyli připravení poznat pravdu. Nyní však, když jsem se vrátil, je na čase vrátit téhle zemi krásu, kterou ztratila po mém odchodu… Nguru, svolej svůj lid a ty, bílý kapitáne,“ pootočil se na Bena, „svolej zase ty své. Je čas zázraků a my budeme potřebovat svědky, že se skutečně staly“ oba muži poslechli a odběhli k ostatním, kteří se zatím drželi bezpečné vzdálenosti.
Drak mezitím sklonil hlavu k Shay, stále ještě sedící na horkém písku. Jasné, smaragdové oči si ji prohlížely, čumák se opatrně dotkl zraněného zapěstí, až malý zlatý dráček oživl.
„Ty jsi mi dala život. Nikdy ti nebudu moct dostatečně zaplatit, žes mi pomohla vrátit se ke svým lidem. Tady je alespoň malý dar.“ poukázal na nyní oživlého dráčka, který jí starostlivě olizoval rány, které jí dřív způsobil. „Zůstane s tebou a bude ti připomínat, že kdykoli budeš potřebovat bezpečí nebo pomoc, vrať se sem a já se ti alespoň pokusím vrátit můj dluh.“ Dračí tvář se pousmála a zas mizela ve výškách.
Shay opatrně vstala, malého dráčka usazeného na rameni a opřela se o Markovu napřaženou ruku. Ten se na ni zářivě usmíval, „Tak vidíš, nakonec jsi to přeci jen našla!“ pomalu spolu poodešli stranou, aby nepřekáželi místním i Benovým lidem. Zázrak, který pak přišel od Zářivého draka, předčil všechny jejich představy a sny.