Padající listí
Slunce se mi opíralo do tváře, alejí prolétával teplý větřík. Už sice končilo září, ale stále bylo dost teplo. Malý Bertík se mne držel za ruku a nadšeně švitořil. Druhou rukou si tisknul k hrudi barevného papírového draka.
Pomalu jsme došli pod poslední volný kopec, těsně pod hranicí lesa. Každým krom se rozvířila vrstva bukového a javorového listí, barvící celý svah do žluta, hněda i červena. Bertík se mne pustil, pobíhal a nadšeně pokřikoval, když se ta barevná, větrem hnaná záplava točila kolem něj.
Během chvilky byl však zpět a dožadoval se vypuštění svého draka, kterého si sám vyrobil. Pak se ale zarazil, zvedl pár barevných listů a přemýšlel, jak draka vylepšit. Usmála jsem se a šibalsky na něj mrkla.
„Když ti ukážu tajemství, slíbíš mi, že ho nikomu neprozradíš?“ horlivě přikyvuje hlavou.
Draka jsem položila do listí, Berťase kousek poodvedla a společně jsme se posadili do vyhřáté louky. Mrňous se pořád rozhlížel a tak se trochu lekl, když jsem začala pískat velmi starou melodii. Znovu se zvedl vítr, nyní ovšem silnější, sušší a zvedal všechny barvy do vzduchu. Spolu s nimi i Bertíkova draka.
Čím hlasitěji jsem pískala a broukala, tím silněji vítr vál. Listy se postupně seskupovaly, papírový drak zůstával uvnitř nich. Vznikla štíhlá hlava, téměř průsvitná křídla, mohutné tělo a dlouhý ocas. S posledním tónem podzimní drak otevřel oči, vítr se utišil a Šinra se k nám otočil. Bertík se sice trošku bál, ale zářil veselím a zvědavostí.
„Zdravím Šinro. Chtěla jsem ti někoho představit. Tohle je Bertík. A jednou sem bude chodit místo mne.“ Drak opatrně sklonil hlavu těsně ke chlapci a se zájmem si ho prohlížel. Bertík neovládl zvědavost, natáhl ručku a opatrně draka pohladil po suché, šupinaté kůži. Drak spokojeně zavřel oči, ještě víc se k dítěti přiblížil, až se čumákem dotkl jeho čela.
Já jen stála stranou a usmívala se. I já jsem byla před lety takto představena. Dívala jsem se, jak Bertík začal s drakem dovádět, dokonce mu vyšplhal na záda. Zůstala jsem sedět a spokojeně jsem se vyhřívala na sluníčku. Občas se mi oči stáhly do kočičích, nebo mi vítr pročechral srst, která se na chvíli probojovala skrz kůži. U Bertíka jsem však ještě neodhadla, čím bude. Bohužel se vídáme jen občas.
Odpoledne pomalu míjelo. S klesajícím sluncem se začalo i ochlazovat a foukal silnější vítr. Zavolala jsem oba zpět k sobě. Bertík jen neochotně seskočil z dračího hřbetu a doběhl ke mně.
„Děkuju Šinro. Slibuji, že se pokusíme zase brzy přijít. Podzim ještě nezkončil.“ Pousmála jsem se.
Drak sice smutně, ale chápavě pokývl hlavou. Naposledy drcnul do chlapce, otřel se mi čumákem o tvář a během příštího poryvu větru se vznesl. A tam, vysoko nad zemí, se z krásného draka stalo jen barevné padající listí.
Bertík se zdál hodně smutný. Nebála jsem se, že někomu o Šinrovi řekne. Pustil se mé ruky, vběhl do té šustící záplavy a nakonec z ní vytáhl svého papírového dráčka. Pomalu jsme scházeli z kopce, ozářeného zapadajícím sluncem a ten malý chlapec, teď už s pohledem dospělého, si tiskl svou papírovou hračku k hrudi víc, než kdy dřív.
Pomalu jsme došli pod poslední volný kopec, těsně pod hranicí lesa. Každým krom se rozvířila vrstva bukového a javorového listí, barvící celý svah do žluta, hněda i červena. Bertík se mne pustil, pobíhal a nadšeně pokřikoval, když se ta barevná, větrem hnaná záplava točila kolem něj.
Během chvilky byl však zpět a dožadoval se vypuštění svého draka, kterého si sám vyrobil. Pak se ale zarazil, zvedl pár barevných listů a přemýšlel, jak draka vylepšit. Usmála jsem se a šibalsky na něj mrkla.
„Když ti ukážu tajemství, slíbíš mi, že ho nikomu neprozradíš?“ horlivě přikyvuje hlavou.
Draka jsem položila do listí, Berťase kousek poodvedla a společně jsme se posadili do vyhřáté louky. Mrňous se pořád rozhlížel a tak se trochu lekl, když jsem začala pískat velmi starou melodii. Znovu se zvedl vítr, nyní ovšem silnější, sušší a zvedal všechny barvy do vzduchu. Spolu s nimi i Bertíkova draka.
Čím hlasitěji jsem pískala a broukala, tím silněji vítr vál. Listy se postupně seskupovaly, papírový drak zůstával uvnitř nich. Vznikla štíhlá hlava, téměř průsvitná křídla, mohutné tělo a dlouhý ocas. S posledním tónem podzimní drak otevřel oči, vítr se utišil a Šinra se k nám otočil. Bertík se sice trošku bál, ale zářil veselím a zvědavostí.
„Zdravím Šinro. Chtěla jsem ti někoho představit. Tohle je Bertík. A jednou sem bude chodit místo mne.“ Drak opatrně sklonil hlavu těsně ke chlapci a se zájmem si ho prohlížel. Bertík neovládl zvědavost, natáhl ručku a opatrně draka pohladil po suché, šupinaté kůži. Drak spokojeně zavřel oči, ještě víc se k dítěti přiblížil, až se čumákem dotkl jeho čela.
Já jen stála stranou a usmívala se. I já jsem byla před lety takto představena. Dívala jsem se, jak Bertík začal s drakem dovádět, dokonce mu vyšplhal na záda. Zůstala jsem sedět a spokojeně jsem se vyhřívala na sluníčku. Občas se mi oči stáhly do kočičích, nebo mi vítr pročechral srst, která se na chvíli probojovala skrz kůži. U Bertíka jsem však ještě neodhadla, čím bude. Bohužel se vídáme jen občas.
Odpoledne pomalu míjelo. S klesajícím sluncem se začalo i ochlazovat a foukal silnější vítr. Zavolala jsem oba zpět k sobě. Bertík jen neochotně seskočil z dračího hřbetu a doběhl ke mně.
„Děkuju Šinro. Slibuji, že se pokusíme zase brzy přijít. Podzim ještě nezkončil.“ Pousmála jsem se.
Drak sice smutně, ale chápavě pokývl hlavou. Naposledy drcnul do chlapce, otřel se mi čumákem o tvář a během příštího poryvu větru se vznesl. A tam, vysoko nad zemí, se z krásného draka stalo jen barevné padající listí.
Bertík se zdál hodně smutný. Nebála jsem se, že někomu o Šinrovi řekne. Pustil se mé ruky, vběhl do té šustící záplavy a nakonec z ní vytáhl svého papírového dráčka. Pomalu jsme scházeli z kopce, ozářeného zapadajícím sluncem a ten malý chlapec, teď už s pohledem dospělého, si tiskl svou papírovou hračku k hrudi víc, než kdy dřív.