Podzim
Podzim je tady, konec flákání, práce čeká. Jako obvykle se na to Léto v závěru pěkně vybodla a nějakým ochlazením se neobtěžovala. Pár let zpátky dokonce ani nezastavila bouřkové fronty, tři týdny jsem to dával dohromady. Je prostě nezodpovědná, všechno se po ní musí kontrolovat. Ale nikdo to za mě neudělá, takže se na to podíváme. Dny se krátí, noc se prodlužuje, alespoň tohle je v pořádku. Teď ty teploty. Pár teplých dnů v září nikoho neurazí, ale nejvyšší čas naplánovat pár deštivých, ne ty vlahé letní přeháňky, ale vytrvalé, studené, deprimující podzimní deště. To zas tak nespěchá, první půlka října bude stačit. Konečně nějaká zábavnější část, připravuju se na barvení listí. Rudá, červená, žlutá, hnědá, všechny odstíny, jaké jen moje paleta obsahuje. Teď ještě trochu upravit osvětlení, změkčit stíny, kdo taky potřebuje to nenápadité, ostré a bodavé světlo? No výborně tohle je lepší. Neoslňuje, přesto nechá zřetelně vyniknout plné spektrum mých barev. Zatím to jde skvěle.
Já se z toho snad konečně zblázním. Neskutečné tři týdny v kuse trávím ponořený do katalogů, přičemž proklínám lidi, za každou novou odrůdu jabka, hrušky, švestky nebo kdoví čeho. Pár set let zpátky to bylo snadné, ale teď? Jen těch pitomejch jablek jsou stovky druhů. Každý dozrává jindy, každý má jinou barvu, kdo se v tom má vyznat? A to jsem si liboval, jak mi to pěkně jde, ale teď kvůli ovoci skoro nemám čas ani na počasí. Dokonce se mi několik letních dnů propašovalo až do půlky října, musel jsem tam ručně nacpat pár ranních mrazíků, je na ně ještě trochu brzy, ale snad si nikdo stěžovat nebude. K tomu listí jsem se zatím taky nedostal. A to jsem se tak těšil. Toužebně se zahledím z okna na stále zelené stromy a představuji si je oděné v mých barvách. Už brzy... Před oknem se mihne hbitá ptačí silueta. Podle výrazné vidličky ocasních per vlaštovka. Co ta tady ještě dělá? Katalog ovoce prozatím odkládám a rychle procházím tažné druhy ptactva. Vlaštovky, samozřejmě, jiřičky, čápi, špačci, někteří racci... Sakra, je jich víc než jsem čekal. Tak rychle, do houfů a odlet směr jih. Během pár dnů se mi podaří je úspěšně vypakovat, počasí se taky umoudřilo, ovoce mám skoro hotové, na šípky, trnky a další divoké podzimní plody je času dost, dnes už je skoro nikdo nesbírá. Ale houby, to je něco jiného. Jen je na ně moc sucho, budu muset někde sehnat dost mraků na pár ubrečených dnů. Naštěstí se houbaři vyřádili už v létě, takže si nikdo moc nestěžuje.
Právě jsem se chystal začít (konečně!) barvit listí, když mě to trklo. Je přeci říjen. A to znamená... To znamená, že listí musí počkat, protože jsem pro samé ovoce zapomněl na zvěř. Tak rychle prolétnout lesy (poznámka: nezapomeň na ty zatracený modříny), najít všechny jeleny, srnce, muflony, daňky, kamzíky a pořádně jim rozpumpovat testosteron v krvi. V lesích se brzy rozléhá troubení a třesk paroží. Za chvíli už každý kdo může... ehm, dělá vše pro zachování druhu. Soudě dle elánu, jaký projevují, vyhynutí vysoké zvěři v nejbližší době nehrozí. Vítr, který jsem poslal pro mraky se konečně vrátil s nákladem deště alespoň na tři týdny. Nechal jsem ho foukat jak se mu zachce a pár dní se věnoval přípravě na své velkolepé dílo. Na pozadí šedé oblohy zatím vzlétly desítky papírových draků, vířících v divokém tanci s podzimním větrem a přinášejících radost do srdcí malým i velkým. Dalšího dne se spustil vytrvalý déšť, pouštění draků bude muset počkat. Pár pěkných dní ještě přijde, tak jsem si to přeci naplánoval, ale teď konečně přišel můj čas. Začnu třeba touhle břízou, jednoduchá práce, za chvíli už listí září barvou čistého zlata. Jako další vybírám javor, temně rudá, žlutá, hnědá. Strom po stromu měním mávnutím štětce na umělecká díla. Ani nevím, kolik dní uběhlo než jsem skončil. Čas na odhalení díla. Přes noc se obloha vyčistila, déšť ustal a paprsky ranního slunce se zbylou silou naplno opřely do barev listí. Lidé ožili, na tvářích se objevily úsměvy, k obloze zase zamířili draci. Co víc si umělec může přát?
Těch pár slunečných dní bylo na dlouho posledních, déšť, mlhy a ranní mrazíky převzaly vládu. Musí to tak být. Obcházím stromy a pomalu strhávám svá díla a házím je na zem. Tentokrát nezapomenu ani na modříny. Brzy stromy vztahují k olověnému nebi jen holé větve, jen sem tam se ještě drží osamocený lístek. Listopad končí, moje práce skoro taky. V prosinci jen párkrát nechám zamrznout louže, několik menších sněhových přeháněk, které stejně nevydrží. Nechci se plést Zimě do řemesla, ale na druhou stranu beru svou povinnost vážně. V okamžiku, kdy krajinu přikryl sníh, který do druhého dne nezmizel a teplota se usadila pod nulou, převzala Zima vládu. Já mám sice do dalšího roku volno, ale těším se co předvedou ostatní.
Já se z toho snad konečně zblázním. Neskutečné tři týdny v kuse trávím ponořený do katalogů, přičemž proklínám lidi, za každou novou odrůdu jabka, hrušky, švestky nebo kdoví čeho. Pár set let zpátky to bylo snadné, ale teď? Jen těch pitomejch jablek jsou stovky druhů. Každý dozrává jindy, každý má jinou barvu, kdo se v tom má vyznat? A to jsem si liboval, jak mi to pěkně jde, ale teď kvůli ovoci skoro nemám čas ani na počasí. Dokonce se mi několik letních dnů propašovalo až do půlky října, musel jsem tam ručně nacpat pár ranních mrazíků, je na ně ještě trochu brzy, ale snad si nikdo stěžovat nebude. K tomu listí jsem se zatím taky nedostal. A to jsem se tak těšil. Toužebně se zahledím z okna na stále zelené stromy a představuji si je oděné v mých barvách. Už brzy... Před oknem se mihne hbitá ptačí silueta. Podle výrazné vidličky ocasních per vlaštovka. Co ta tady ještě dělá? Katalog ovoce prozatím odkládám a rychle procházím tažné druhy ptactva. Vlaštovky, samozřejmě, jiřičky, čápi, špačci, někteří racci... Sakra, je jich víc než jsem čekal. Tak rychle, do houfů a odlet směr jih. Během pár dnů se mi podaří je úspěšně vypakovat, počasí se taky umoudřilo, ovoce mám skoro hotové, na šípky, trnky a další divoké podzimní plody je času dost, dnes už je skoro nikdo nesbírá. Ale houby, to je něco jiného. Jen je na ně moc sucho, budu muset někde sehnat dost mraků na pár ubrečených dnů. Naštěstí se houbaři vyřádili už v létě, takže si nikdo moc nestěžuje.
Právě jsem se chystal začít (konečně!) barvit listí, když mě to trklo. Je přeci říjen. A to znamená... To znamená, že listí musí počkat, protože jsem pro samé ovoce zapomněl na zvěř. Tak rychle prolétnout lesy (poznámka: nezapomeň na ty zatracený modříny), najít všechny jeleny, srnce, muflony, daňky, kamzíky a pořádně jim rozpumpovat testosteron v krvi. V lesích se brzy rozléhá troubení a třesk paroží. Za chvíli už každý kdo může... ehm, dělá vše pro zachování druhu. Soudě dle elánu, jaký projevují, vyhynutí vysoké zvěři v nejbližší době nehrozí. Vítr, který jsem poslal pro mraky se konečně vrátil s nákladem deště alespoň na tři týdny. Nechal jsem ho foukat jak se mu zachce a pár dní se věnoval přípravě na své velkolepé dílo. Na pozadí šedé oblohy zatím vzlétly desítky papírových draků, vířících v divokém tanci s podzimním větrem a přinášejících radost do srdcí malým i velkým. Dalšího dne se spustil vytrvalý déšť, pouštění draků bude muset počkat. Pár pěkných dní ještě přijde, tak jsem si to přeci naplánoval, ale teď konečně přišel můj čas. Začnu třeba touhle břízou, jednoduchá práce, za chvíli už listí září barvou čistého zlata. Jako další vybírám javor, temně rudá, žlutá, hnědá. Strom po stromu měním mávnutím štětce na umělecká díla. Ani nevím, kolik dní uběhlo než jsem skončil. Čas na odhalení díla. Přes noc se obloha vyčistila, déšť ustal a paprsky ranního slunce se zbylou silou naplno opřely do barev listí. Lidé ožili, na tvářích se objevily úsměvy, k obloze zase zamířili draci. Co víc si umělec může přát?
Těch pár slunečných dní bylo na dlouho posledních, déšť, mlhy a ranní mrazíky převzaly vládu. Musí to tak být. Obcházím stromy a pomalu strhávám svá díla a házím je na zem. Tentokrát nezapomenu ani na modříny. Brzy stromy vztahují k olověnému nebi jen holé větve, jen sem tam se ještě drží osamocený lístek. Listopad končí, moje práce skoro taky. V prosinci jen párkrát nechám zamrznout louže, několik menších sněhových přeháněk, které stejně nevydrží. Nechci se plést Zimě do řemesla, ale na druhou stranu beru svou povinnost vážně. V okamžiku, kdy krajinu přikryl sníh, který do druhého dne nezmizel a teplota se usadila pod nulou, převzala Zima vládu. Já mám sice do dalšího roku volno, ale těším se co předvedou ostatní.