Léto a Podzim
Zafoukal vítr. Zalesněné kopce zazpívaly píseň lesa. Klid ve volné přírodě je prostě jedinečný. Na první pohled je les úplně klidný, když se však podíváte blíž, zjistíte, že to tak zdaleka není. Pod korunami stromů vládne čilý ruch. V jejich korunách zpívají ptáci, veverky přeskakují z větve na větev. Tu a tam se mihne v křoví ryšavý ocas. Když máte štěstí zahlédnete i vysokou. A dnes je neobvyklý ruch i mezi stromy. Šustí a naklánějí se k sobě, jako by si něco vzrušeně šeptaly. Znovu zafoukal vítr. Z korun stromů se oddělil větší počet listů. Na proudu větru se svezly až k blízké mýtině. Tam ale nespadly na zem! Vytrvaly ve vzduchu a vytvarovaly se do lidem podobných bytostí. Počkaly, až tam stáli všichni. Jeden zvedl ruce a nahlas vykřikl.
„Taky to cítíte, bratři a sestry?“ Všichni přítomní hlasitě zamručeli. Břízová paní se usmála a řekla.
„Je čas.“
„Přichází zpátky k nám,“ řekl někdo jiný.
„Přichází,“ rozšuměl se dav. Pak nastalo opět ticho. Nedočkavě na něco čekali. Upírali pohledy k obloze a ani nedutali. Jen občas si někdo obzvlášť netrpělivý přešlápl. A pak. Konečně! Na obloze se objevil stín, který se stále zvětšoval a přibližoval se k mýtině, na kterou vrhal majestátní stín. V tichém obdivu se stromy rozestoupily a udělaly příchozímu místo. Byla to krásná dračice. Barvy měla zlato-žluté. Její ladné tělo přistálo v prostoru. Dračice se usmála do davu. Břízová lady se k ní otočila.
„Už?“ Dračice se na ní podívala svýma ohnivýma očima. Roztáhla křídla a několikrát s nimi mávla. Přítomné polilo horko, ale rychle ustoupilo. Pak křídla složila k bokům a kývla. Napětí v davu stouplo. Na okraji mýtiny se začala shromažďovat lesní zvířata. Byla sem stejně jako stromy přivábena vůní podzimu. Beze strachu a plna očekávání postávala na okraji lesa. Dračice zavřela oči a zlatě se rozzářila. Zářila čím dál víc. Nakonec mýtinu zalily jasné sluneční paprsky a dračice se mezi nimi rozplynula. Chvíli bylo všude ticho. Pak se zablesklo a zvedl se studený vítr. Na místo, kde stála dračice, doskočil drak. Hnědýma očima si prohlédl dav a protáhl se. Pokýval úzkou hlavou s pokroucenými rohy. Roztáhl obrovská zeleno-hnědá křídla a kolem něj zavířily lístečky. Švihl ocasem s trny a spokojeně zavrčel. Dav na něj upíral zrak. Drak se zvedl na zadní a hlasitě zařval. Dával světu najevo, že teď je u moci v přírodě on. Odrazil se zadními a zamával křídly. Na obloze se ještě na chvíli zastavil. Stočil k mýtině svůj pohled. Stále tam stáli všichni obyvatelé lesa. Vzpomněl si na dobu, kdy sem přiletěl vloni předat vládu draku Zimy. Vyklepal z hlavy nepříjemnou myšlenku a plný života vyrazil do světa. Je přece PODZIM.
„Taky to cítíte, bratři a sestry?“ Všichni přítomní hlasitě zamručeli. Břízová paní se usmála a řekla.
„Je čas.“
„Přichází zpátky k nám,“ řekl někdo jiný.
„Přichází,“ rozšuměl se dav. Pak nastalo opět ticho. Nedočkavě na něco čekali. Upírali pohledy k obloze a ani nedutali. Jen občas si někdo obzvlášť netrpělivý přešlápl. A pak. Konečně! Na obloze se objevil stín, který se stále zvětšoval a přibližoval se k mýtině, na kterou vrhal majestátní stín. V tichém obdivu se stromy rozestoupily a udělaly příchozímu místo. Byla to krásná dračice. Barvy měla zlato-žluté. Její ladné tělo přistálo v prostoru. Dračice se usmála do davu. Břízová lady se k ní otočila.
„Už?“ Dračice se na ní podívala svýma ohnivýma očima. Roztáhla křídla a několikrát s nimi mávla. Přítomné polilo horko, ale rychle ustoupilo. Pak křídla složila k bokům a kývla. Napětí v davu stouplo. Na okraji mýtiny se začala shromažďovat lesní zvířata. Byla sem stejně jako stromy přivábena vůní podzimu. Beze strachu a plna očekávání postávala na okraji lesa. Dračice zavřela oči a zlatě se rozzářila. Zářila čím dál víc. Nakonec mýtinu zalily jasné sluneční paprsky a dračice se mezi nimi rozplynula. Chvíli bylo všude ticho. Pak se zablesklo a zvedl se studený vítr. Na místo, kde stála dračice, doskočil drak. Hnědýma očima si prohlédl dav a protáhl se. Pokýval úzkou hlavou s pokroucenými rohy. Roztáhl obrovská zeleno-hnědá křídla a kolem něj zavířily lístečky. Švihl ocasem s trny a spokojeně zavrčel. Dav na něj upíral zrak. Drak se zvedl na zadní a hlasitě zařval. Dával světu najevo, že teď je u moci v přírodě on. Odrazil se zadními a zamával křídly. Na obloze se ještě na chvíli zastavil. Stočil k mýtině svůj pohled. Stále tam stáli všichni obyvatelé lesa. Vzpomněl si na dobu, kdy sem přiletěl vloni předat vládu draku Zimy. Vyklepal z hlavy nepříjemnou myšlenku a plný života vyrazil do světa. Je přece PODZIM.