Legenda o ohni
Svět. Náš svět. Místo, které před mnoha věky stvořily čtyři mocné bytosti. Aethar, paní větru, stvořená z oblaků, kterými prosvítá duha. Morliam, matka Země, pevná jako nejtvrdší skála a stejně tak spolehlivá. Gordun, král moří, řek i potoků, zurčící voda, která dává všemu sílu žít. A poslední, nejstarší, Flaerdoth, ohnivý drak, nositel tepla a světla.
Společnými silami tvořily vše kolem nás, i nás samotné. Aethar nám dala duši, Morliam tělo, Godrun krev v našich žilách. Ale Flaerdoth nám dal vůli a chuť žít, oběvovat nové.. a hlavně milovat.
Po mladé zemi začly putovat zástupy tvorů… Mnozí byli inteligentní, ale my je najdeme už pouze v bájích, jako je tato. Po rozlehlých savanách a lesích se proháněla stáda kentaurů, vodu, vzduch i zemi rozzařovala slova dryád a nymf. Lidé tehdy žili se všemi v míru, hledali své vlastní místo. A my draci? Brázdili jsme nedozírné dálavy křišťálově čistého vzduchu. Byly nás tisíce, všech možných barev a druhů.
Jak čas plynul, jednotlivé rody se navzájem odcizovaly. Hlavně lidé. Nezvládali udržet krok s rostoucími rody magických bytostí. Vše zálečelo jen na jejich umu a šikovnosti. Draci už žili v horských pevnostech, nymfy v lesních královstvích, kde učily elfy, trpaslíci poznali svou lásku ke kovům. Všem však chyběla jedna pro nás banální věc. Teplo a světlo ohně.
Nejvíce to ničilo lidi. I vydalo se několik z nich, ti nejmoudřejší, nejsilnější, ke středu tehdy známého světa, kde v obří sopce měl svůj domov Flaerdoth.
Cesta trvala několik let. Kdyby jim ostatní národy pomohly, možná by byla kratší. Ale draci měli svůj oheň, uzavřený v jejich srdci, nymfy by plameny mohly zabít a kentauři si vystačili s tím, co měli. Jediní, kteří pomohli, byli trpaslíci. I jim mohl plamen pomoci v jejich hledání a tvoření. Několik z nich se k výpravě i přidalo.
Konečně po všech útrapách se obzor, ke kterému mířili, ozářil žhnoucími plameny, vycházejícími ze sopky. Krajina tu byla suchá, vyprahlá na troud. Ač Flaerdoth miloval život, v jeho blízkosti téměř žádný nevydržel. Proto žil sám, stranou ode všech.
Tehdy se výprava poprvé rozštěpila. Nikomu se nechtělo riskovat život na rozpálených kamenech a marné bylo volání, které utichlo v řevu zemských plamenů. Trpaslíci ucouvli před zemí, kterou jindy s radostí prohledávali. I lidé, s očima plnýma strachu, zůstali nerozhodně stát.
Ale nakonec smysl pro povinnost u jednoho z lidí převážil. Byl jím starší muž, jehož léta se už tak blížila ke konci. Zhluboka se nadechl, narovnal se, zarazil svou hůl do prašné země a vykročil vstříc nekonečné pustině. Nikdo ho nenásledoval.
Rozpálená zem mu ničila podrážky, nocí navlhlý šat doutnal, jak se z něj odpařovala voda. Každým krokem vzrůstala teplota a vzduch se stále hůř dýchal. U paty prudkého srázu, který se nad ním tyčil, už téměř ztratil dech. Naposledy vší silou udeřil svou dubovou holí do rozpraskané a žhnoucí půdy.
Tu se sopka poprvé otřásla. Jemné kamení a popel se začal sesouvat z jejích boků, zastavujíc se před špičkama stojícího muže. Vpravo od něj, ve víšce jeho obličeje, se začla objevovat trhlina, v níž pulsovalo rudé světlo. Čím více trhlina rostla, tím jasněji světlo plálo, odhalujíc žluté žilky a černý střed. Teprve teď muž pochopil, že trhlina je ve skutečnosti dračí oko.
Dunění dubové hole na slabé zemské skořápce Flaerdotha probudilo. Už drahný čas se k němu nikdo tak blízko neodvážil. Zvědavost převážila nad leností, a tak oko otevřel. Muž mu připadal maličký, sotva rozeznatelný mezi balvany. Dračí pohled se propálil skrz tělo až do lidského srdce.
„Vím, po čem toužíš, a o co mne jdeš žádat.Vím, že tvé pohnutky nejsou sobecké. Jako jediný ses odvážil riskovat svůj život pro životy a budoucnost ostatních. Toho si cenním.“ Promluvil drak dunivým hlasem.
„Můj pane, jistě chápeš, že kdyby situace nebyla tak vážná, neotravoval bych tě.“ Starý muž se draka bál, aby ne, když před ním stál jeden z tvůrců světa.
„Ano. Ale ty bys měl vědět jednu věc. Každému rodu bylo dáno něco dovjímku. A oheň tenkráte připadl drakům.“ Pozorně muže jedním okem sledoval.
„Jistě. Ale všechny ostatní rody taky ze začátku spolupracolavy. Daly si navzájem své dary. Jen draci odmítli.“ Muž sklonil hlavu.
„Bylo to jejich právo. Neměli povinnost vám dar ukázat.“
„Můj pane, jak ale teď máme získat oheň…“
„Existuje už jen jedna cesta. Pokud odmítli dar vydat, musíte o něj požádat sami. Ale ne je…“ velké ohnivé oko mrklo, opět propalujíc mužovo srdce.
„Chápu… jistě však budeš žádat něco na oplátku.“
„Ano. Já vám dám dar ohně. Ale sám pak vyhasnu. Stane se ze mě jen část pohoří, část země samé. Mé ohnivé srdce odneseš spolu se svými druhy zpět do své domoviny. Ale tady, před ostatními stvořiteli mi odpřísáhni, že až lidé zapomenou na nás, i ostatní rody, vrátí se jeden z tvých potomků a vloží mi srdce zas o hrudi. A tehdy se já postarám o nápravu zapomění.“
Muž souhlasil. Co jiného mu také zbývalo. Vše kolem se roztřáslo ještě víc, v úbočí se otevřela další trhlina.
„Vystoupej, tam nalezneš mé srdce. A nezapomeň na svůj slib. Ostatní stvořitelé pohlídají, aby byl dodržen.“ Naposledy promluvil drak a zavřel oko.
Muž ho poslechl. Vyšplhal až nahoru, k planoucí škvíře. Ve chvíli, kdy začal uvažovat, jak srdce získá, se jeho hůl proměnila v bytelnou okovanou truhlici. Dar od Morliam. Muž do ní srdce uložil, snesl ji dolů a naposledy se zahleděl na vychládající tělo ohnivého draka.
Lidé a trpaslíci, kteří na něj čekali, už byli značně netrpěliví. Hned po mužově příchodu si vyprosili vyprávění všeho, co se událo. Nejdříve mu nechtěli věřit, ale poté, co jim srdce ukázal, pochopili.
Po návratu výpravy se oheň dostal do téměř všech domovů jak lidí, tak trpaslíků. Nakonec se ale ukázalo, že lidé ho ovládli lépe. Neustále se vyvýjeli, jejich síla rostla, až se jim povedlo vypudit téměř všechna magická stvoření.
Spokojeně prohlédnu posledních pár řádků, uložím text a zaklapnu notebook. Konečně je má práce hotová. Slíbila jsem, že sepíšu Legendy, ale nikdy mne nenapadlo, jak to bude těžké. Protahuju svá stuhlá záda, přitom koukám ven oknem na náš dnešní svět. Shay, má dračí duše, při tom pohledu zasténá. Cítím její bolest. Zbylo nás už málo. Málo magiků, kteří se probíjejí tímhle tělem. Vlastně sme už jen duše uvnitř lidských těl.
Další povzdech. Zvedám se ze židle, přecházím do rohu svého pokoje. Celý ho zabírá stará okovaná truhlice. Její dřevo už je trochu zpuchřelé stálým žárem, kov nahlodal zub času. Prsty přejíždím po horkém kovu, ale ten žár mi neubližuje. Laská konečky prstů. Nepotřebuju truhlu otevírat, moc dobře vím, co v ní je.
Dotyk mne uklidňuje. Vím, že to nebudu já, kdo ponese dračí srdce zpět do jeho hrudi. Já ne. V mém světě stále ještě jsou bytosti jako já. Náhle cítím osten mrazu, tam hluboko u svého vlastního srdce. Ale co mé děti… A co ty jejich… Náš počet je stále menší.. A brzo, již velmi brzo, přijde den, kdy se Flaerdoth vrátí…
Společnými silami tvořily vše kolem nás, i nás samotné. Aethar nám dala duši, Morliam tělo, Godrun krev v našich žilách. Ale Flaerdoth nám dal vůli a chuť žít, oběvovat nové.. a hlavně milovat.
Po mladé zemi začly putovat zástupy tvorů… Mnozí byli inteligentní, ale my je najdeme už pouze v bájích, jako je tato. Po rozlehlých savanách a lesích se proháněla stáda kentaurů, vodu, vzduch i zemi rozzařovala slova dryád a nymf. Lidé tehdy žili se všemi v míru, hledali své vlastní místo. A my draci? Brázdili jsme nedozírné dálavy křišťálově čistého vzduchu. Byly nás tisíce, všech možných barev a druhů.
Jak čas plynul, jednotlivé rody se navzájem odcizovaly. Hlavně lidé. Nezvládali udržet krok s rostoucími rody magických bytostí. Vše zálečelo jen na jejich umu a šikovnosti. Draci už žili v horských pevnostech, nymfy v lesních královstvích, kde učily elfy, trpaslíci poznali svou lásku ke kovům. Všem však chyběla jedna pro nás banální věc. Teplo a světlo ohně.
Nejvíce to ničilo lidi. I vydalo se několik z nich, ti nejmoudřejší, nejsilnější, ke středu tehdy známého světa, kde v obří sopce měl svůj domov Flaerdoth.
Cesta trvala několik let. Kdyby jim ostatní národy pomohly, možná by byla kratší. Ale draci měli svůj oheň, uzavřený v jejich srdci, nymfy by plameny mohly zabít a kentauři si vystačili s tím, co měli. Jediní, kteří pomohli, byli trpaslíci. I jim mohl plamen pomoci v jejich hledání a tvoření. Několik z nich se k výpravě i přidalo.
Konečně po všech útrapách se obzor, ke kterému mířili, ozářil žhnoucími plameny, vycházejícími ze sopky. Krajina tu byla suchá, vyprahlá na troud. Ač Flaerdoth miloval život, v jeho blízkosti téměř žádný nevydržel. Proto žil sám, stranou ode všech.
Tehdy se výprava poprvé rozštěpila. Nikomu se nechtělo riskovat život na rozpálených kamenech a marné bylo volání, které utichlo v řevu zemských plamenů. Trpaslíci ucouvli před zemí, kterou jindy s radostí prohledávali. I lidé, s očima plnýma strachu, zůstali nerozhodně stát.
Ale nakonec smysl pro povinnost u jednoho z lidí převážil. Byl jím starší muž, jehož léta se už tak blížila ke konci. Zhluboka se nadechl, narovnal se, zarazil svou hůl do prašné země a vykročil vstříc nekonečné pustině. Nikdo ho nenásledoval.
Rozpálená zem mu ničila podrážky, nocí navlhlý šat doutnal, jak se z něj odpařovala voda. Každým krokem vzrůstala teplota a vzduch se stále hůř dýchal. U paty prudkého srázu, který se nad ním tyčil, už téměř ztratil dech. Naposledy vší silou udeřil svou dubovou holí do rozpraskané a žhnoucí půdy.
Tu se sopka poprvé otřásla. Jemné kamení a popel se začal sesouvat z jejích boků, zastavujíc se před špičkama stojícího muže. Vpravo od něj, ve víšce jeho obličeje, se začla objevovat trhlina, v níž pulsovalo rudé světlo. Čím více trhlina rostla, tím jasněji světlo plálo, odhalujíc žluté žilky a černý střed. Teprve teď muž pochopil, že trhlina je ve skutečnosti dračí oko.
Dunění dubové hole na slabé zemské skořápce Flaerdotha probudilo. Už drahný čas se k němu nikdo tak blízko neodvážil. Zvědavost převážila nad leností, a tak oko otevřel. Muž mu připadal maličký, sotva rozeznatelný mezi balvany. Dračí pohled se propálil skrz tělo až do lidského srdce.
„Vím, po čem toužíš, a o co mne jdeš žádat.Vím, že tvé pohnutky nejsou sobecké. Jako jediný ses odvážil riskovat svůj život pro životy a budoucnost ostatních. Toho si cenním.“ Promluvil drak dunivým hlasem.
„Můj pane, jistě chápeš, že kdyby situace nebyla tak vážná, neotravoval bych tě.“ Starý muž se draka bál, aby ne, když před ním stál jeden z tvůrců světa.
„Ano. Ale ty bys měl vědět jednu věc. Každému rodu bylo dáno něco dovjímku. A oheň tenkráte připadl drakům.“ Pozorně muže jedním okem sledoval.
„Jistě. Ale všechny ostatní rody taky ze začátku spolupracolavy. Daly si navzájem své dary. Jen draci odmítli.“ Muž sklonil hlavu.
„Bylo to jejich právo. Neměli povinnost vám dar ukázat.“
„Můj pane, jak ale teď máme získat oheň…“
„Existuje už jen jedna cesta. Pokud odmítli dar vydat, musíte o něj požádat sami. Ale ne je…“ velké ohnivé oko mrklo, opět propalujíc mužovo srdce.
„Chápu… jistě však budeš žádat něco na oplátku.“
„Ano. Já vám dám dar ohně. Ale sám pak vyhasnu. Stane se ze mě jen část pohoří, část země samé. Mé ohnivé srdce odneseš spolu se svými druhy zpět do své domoviny. Ale tady, před ostatními stvořiteli mi odpřísáhni, že až lidé zapomenou na nás, i ostatní rody, vrátí se jeden z tvých potomků a vloží mi srdce zas o hrudi. A tehdy se já postarám o nápravu zapomění.“
Muž souhlasil. Co jiného mu také zbývalo. Vše kolem se roztřáslo ještě víc, v úbočí se otevřela další trhlina.
„Vystoupej, tam nalezneš mé srdce. A nezapomeň na svůj slib. Ostatní stvořitelé pohlídají, aby byl dodržen.“ Naposledy promluvil drak a zavřel oko.
Muž ho poslechl. Vyšplhal až nahoru, k planoucí škvíře. Ve chvíli, kdy začal uvažovat, jak srdce získá, se jeho hůl proměnila v bytelnou okovanou truhlici. Dar od Morliam. Muž do ní srdce uložil, snesl ji dolů a naposledy se zahleděl na vychládající tělo ohnivého draka.
Lidé a trpaslíci, kteří na něj čekali, už byli značně netrpěliví. Hned po mužově příchodu si vyprosili vyprávění všeho, co se událo. Nejdříve mu nechtěli věřit, ale poté, co jim srdce ukázal, pochopili.
Po návratu výpravy se oheň dostal do téměř všech domovů jak lidí, tak trpaslíků. Nakonec se ale ukázalo, že lidé ho ovládli lépe. Neustále se vyvýjeli, jejich síla rostla, až se jim povedlo vypudit téměř všechna magická stvoření.
Spokojeně prohlédnu posledních pár řádků, uložím text a zaklapnu notebook. Konečně je má práce hotová. Slíbila jsem, že sepíšu Legendy, ale nikdy mne nenapadlo, jak to bude těžké. Protahuju svá stuhlá záda, přitom koukám ven oknem na náš dnešní svět. Shay, má dračí duše, při tom pohledu zasténá. Cítím její bolest. Zbylo nás už málo. Málo magiků, kteří se probíjejí tímhle tělem. Vlastně sme už jen duše uvnitř lidských těl.
Další povzdech. Zvedám se ze židle, přecházím do rohu svého pokoje. Celý ho zabírá stará okovaná truhlice. Její dřevo už je trochu zpuchřelé stálým žárem, kov nahlodal zub času. Prsty přejíždím po horkém kovu, ale ten žár mi neubližuje. Laská konečky prstů. Nepotřebuju truhlu otevírat, moc dobře vím, co v ní je.
Dotyk mne uklidňuje. Vím, že to nebudu já, kdo ponese dračí srdce zpět do jeho hrudi. Já ne. V mém světě stále ještě jsou bytosti jako já. Náhle cítím osten mrazu, tam hluboko u svého vlastního srdce. Ale co mé děti… A co ty jejich… Náš počet je stále menší.. A brzo, již velmi brzo, přijde den, kdy se Flaerdoth vrátí…