Vzdálené hvězdy
Ta skála byla naprosto perfektní. Osamocený ostroh trčící ze skalní stěny, na vrcholu dost místa na opatrné přistání. Dostat se sem nebylo zdaleka snadné, dokonce ani pro draka. Vzduch je v této výšce už dost řídký, větry kolem skalní stěny zrádné a počasí se může změnit během chvilky. Přesto sem přilétal tak často, jak jen mohl, v poslední době tu trávil noci, kdykoliv bylo jasno. Zkušeně přistál, pečlivě složil křídla a opatrně došel až na okraj, kde se pohodlně položil. Slunce právě zapadlo, bezmračná obloha rychle zčernala, objevily se první hvězdy. Pomalu se ztrácel v magických hlubinách hvězdného nebe, když mu náhle zatrnulo v zátylku, neklamné znamení blízkého aktivního kouzla. Ohlédl se a spatřil dračí siluetu, právě nasazující na přistání. Drak bezpečně přistál, úsporným gestem a krátkým, tiše proneseným slovem zrušil kouzlo, které mu umožňovalo vidět v temnotě. Slabá záře kolem hlavy příchozího pomalu zmizela, ale než se tak stalo, rozeznal rysy příchozí. On sám nikdy nepoužíval magii, vyžadující neustálý přísun energie, během letu. Magie nebyla jeho silnou stránkou a i tak prosté kouzlo ho mohlo nebezpečně vyčerpat. Návštěvnice tento problém zjevně neměla, když vyrazila k němu, nebyly na ní vidět žádné známky únavy. Beze slova jí udělal místo a opět se zahleděl do nebe. Položila se těsně vedle něj, ale úžasnému výhledu věnovala jen letmý pohled. Věděl, že tady není, aby obdivovala hvězdy, jediný další důvod její přítomnosti musí být on sám. Mlčení se protahovalo, návštěvnice se zjevně nemohla odhodlat k zahájení rozhovoru. To se jí vůbec nepodobalo, vždy šla rovnou k věci, možná až trochu neomaleně. Co má asi na srdci?
„Jsou nádherné, že?“ zeptal se nakonec.
„Co?“
„Hvězdy přeci.“
„To jsou. Ale já tu dnes nejsem kvůli nim,“ konečně si uspořádala myšlenky a hned pokračovala, přímo a bez oklik, jak bylo jejím zvykem.
„To o tebe si děláme starosti, co jsi byl pryč, změnil ses, moc.“
„Asi ano, na tom je sotva něco podivného, za tu dobu se toho hodně přihodilo,“ odvětil klidně.
„Mizerných čtyřicet let pro nás zase tolik neznamená. Chyběl jsi mi, jistě, ale prostě jsem se těšila na tvůj návrat. A skoro jsem tě nepoznala. Býval jsi plný života, štěstí, humoru. A teď? Ten plamen v tobě uhasl. Dny prospíš, noci trávíš na téhle proklaté skále, s nikým se nebavíš, jsi chladný, jako ty tvoje hvězdy,“ vychrlila jedním dechem. Krátký plamen se zatřepotal v nočním vánku a zhasl.
„Plamen je v pořádku,“ prohlásil v pokusu odlehčit tíživou atmosféru.
„Na žerty nemám náladu, chci vědět, co se s tebou stalo,“ prohlásila kategoricky. Odpovědi se nedočkala, ne hned. Dál upíral pohled na hvězdné nebe a až za hodnou chvíli promluvil.
„Nejsou chladné.“
„Kdo? Co?“ nechápala dračice.
„Hvězdy přeci. Jsou žhavé, žhavé tak, že si ani nedovedeš představit, víc než tvůj plamen, víc než láva. Obrovské koule ohně, kolem kterých snad krouží další světy, a na nich možná žijí tvorové, co také upírají zrak ke hvězdám...“ odmlčel se nakonec.
„Proč tedy necítím žádné teplo, ani ten nejmenší náznak?“ Nebyl si jist, jak byla otázka myšlena, tak odpověděl, jako by šlo jen o hvězdy.
„Jsou strašně daleko, ta dálka se vymyká jakémukoliv srovnání, k nejbližší bys letěla stovky milionů let. Jsou tak daleko...“
„Tak jako ty,“ pronesla tiše.
„Já přece nejsem...“ pod tíhou jejího upřeného pohledu zmlkl.
„No dobře,“ začal znovu, „co jsem se vrátil, mám hodně o čem přemýšlet. Potřebuju prostě nějaký čas o samotě, tak jako každý. Vaše obavy... Tvoje obavy,“ upřesnil, „ačkoliv mi ten zájem lichotí, prostě nechápu. Nic mi nehrozí, nikdo mě neohrožuje. Čeho bych se měl bát?“ Opět se rozhostilo ticho, otázka zůstala bez odpovědi.
Oblohu náhle rozčísla ohnivá čára, ukončená jasným zábleskem.
„Padající hvězda, která z nich to asi byla?“ porušila dračice mlčení.
„Žádná, byl to jen meteorit. Obyčejný kus skály, miliony let kroužící prázdnotou, aby ho nakonec jeho oběžná dráha přivedla do blízkosti Země, byl zachycený gravitačním polem a spálený při brzdění v atmosféře. Nic složitého na tom není, ale musím přiznat, že to byla úžasná podívaná. Byl zřejmě docela velký, kár kusů určitě dopadlo na zem, což se tak často nestává.“
„To je zajímavé, škoda jen, že půlku těch slov ani neznám,“ odvětila kousavě.
„Promiň, nechtěl jsem se vytahovat, jen dokážu vysvětlit spoustu věcí, nad kterými jsem nikdy dřív ani nepřemýšlel. Samozřejmě jsem se zajímal hlavně o hvězdy, ale musel jsem se učit postupně, od jednodušších věcí k tomu, co mě zajímá. Teď vím, kolik jich je, z čeho jsou složené, jak jsou horké, jak velké, jak daleko, kolik let září a co se s nimi stane potom co jejich plamen vyhasne...“, odmlčel se nakonec.
„Víš, asi už rozumím tomu, co se ti přihodilo. Vždycky jsi snil o tom, že doletíš až ke hvězdám, teď ses však dozvěděl, že se ti to nikdy nemůže podařit. Jen doufám, že se rozhodneš zůstat s námi. Se mnou...“, dokončila tiše.
„Jistěže zůstanu, kam bych šel? Byl jsem dost dlouho pryč, snad až moc dlouho. Nikam daleko se v nejbližší době nechystám. A nejbližší doba pro mě teď představuje pár desítek let,“ dodal s úšklebkem. Dračice se neusmála, tvářila se spíš překvapeně a trochu nedůvěřivě.
„Proč tedy trávíš noci na téhle proklaté skále?“, rozhodla se na konec pro přímý přístup.
„Říkal jsem přeci, že potřebuji pár dní, abych si uspořádal myšlenky. Tady mě nikdo neruší, za celou dobu jsi první, kdo sem přiletěl. A hlavně je odsud úžasný výhled, skoro jako by hvězdy byly na dosah. Což je samozřejmě důsledek řidšího a chladnějšího vzduchu,“ neodpustil si drobné poučení, kterému však dračice nevěnovala pozornost. Zaujala ji jiná část jeho odpovědi.
„Takže tohle místo sis vybral kvůli výhledu?“, ujistila se.
„Jak jsem řekl, je to dost vysoko, řídký vzduch a....“
„Ty nevíš, jak se tomuto místu říká?“
„Tenhle kus šutru má jméno?“, podivil se upřímně.
„Na tomto místě, pokud se tak drak rozhodne, z důvodů, do kterých nikomu dalšímu nic není, se vrhne dolů do hlubiny...“
„Jako já každé ráno,“ skočil jí do řeči.
„...a neroztáhne křídla. Stojíme na Skále Smrti,“ nenechala se jeho poznámkou vyrušit. Mlčeli dlouho.
„To jsem nechtěl, nikdy jsem tak úplně nevěřil, že tohle místo existuje, natož že je tak blízko. Chápu, jaký to musel být pocit, nevědět, zda se ráno vrátím. Vyřiď prosím všem mé omluvy a ujisti je, že jsem nikdy neměl v úmyslu... vždyť víš,“ zakončil rozpačitě.
„Ne. Řekni jim to sám. Dlužíš jim to,“ prohlásila kategoricky.
„Nevím jestli to zvládnu, se slovy jsem to nikdy moc neuměl. Možná bys mohla, víš, letět se mnou. Řekli bychom jim to společně...“ v rozpacích umlkl.
„Možná bychom mohli,“ zamyšleně pronesla dračice, „ale pak budeme muset najít vhodné místo, aby ses mi mohl patřičně odvděčit. Něco s pěkným výhledem, chci je taky poznat,“ blýskla zuby v úsměvu.
„Ale koho?“, nechápal.
„Hvězdy přeci.“ odpověděla samolibě.
Nad Skálou Smrti se nesl burácivý smích dvou dračích hrdel. Zbytek noci strávili přitisknuti k sobě, v tichém hovoru ve svitu hvězd, vzdálených, nedostupných, nádherných. A když jako každé ráno draci z okolí pohlédli ke Skále, spatřili dvě siluety, beze spěchu se snášející v hravých spirálách k zemi. A věděli, že vše je v pořádku.
„Jsou nádherné, že?“ zeptal se nakonec.
„Co?“
„Hvězdy přeci.“
„To jsou. Ale já tu dnes nejsem kvůli nim,“ konečně si uspořádala myšlenky a hned pokračovala, přímo a bez oklik, jak bylo jejím zvykem.
„To o tebe si děláme starosti, co jsi byl pryč, změnil ses, moc.“
„Asi ano, na tom je sotva něco podivného, za tu dobu se toho hodně přihodilo,“ odvětil klidně.
„Mizerných čtyřicet let pro nás zase tolik neznamená. Chyběl jsi mi, jistě, ale prostě jsem se těšila na tvůj návrat. A skoro jsem tě nepoznala. Býval jsi plný života, štěstí, humoru. A teď? Ten plamen v tobě uhasl. Dny prospíš, noci trávíš na téhle proklaté skále, s nikým se nebavíš, jsi chladný, jako ty tvoje hvězdy,“ vychrlila jedním dechem. Krátký plamen se zatřepotal v nočním vánku a zhasl.
„Plamen je v pořádku,“ prohlásil v pokusu odlehčit tíživou atmosféru.
„Na žerty nemám náladu, chci vědět, co se s tebou stalo,“ prohlásila kategoricky. Odpovědi se nedočkala, ne hned. Dál upíral pohled na hvězdné nebe a až za hodnou chvíli promluvil.
„Nejsou chladné.“
„Kdo? Co?“ nechápala dračice.
„Hvězdy přeci. Jsou žhavé, žhavé tak, že si ani nedovedeš představit, víc než tvůj plamen, víc než láva. Obrovské koule ohně, kolem kterých snad krouží další světy, a na nich možná žijí tvorové, co také upírají zrak ke hvězdám...“ odmlčel se nakonec.
„Proč tedy necítím žádné teplo, ani ten nejmenší náznak?“ Nebyl si jist, jak byla otázka myšlena, tak odpověděl, jako by šlo jen o hvězdy.
„Jsou strašně daleko, ta dálka se vymyká jakémukoliv srovnání, k nejbližší bys letěla stovky milionů let. Jsou tak daleko...“
„Tak jako ty,“ pronesla tiše.
„Já přece nejsem...“ pod tíhou jejího upřeného pohledu zmlkl.
„No dobře,“ začal znovu, „co jsem se vrátil, mám hodně o čem přemýšlet. Potřebuju prostě nějaký čas o samotě, tak jako každý. Vaše obavy... Tvoje obavy,“ upřesnil, „ačkoliv mi ten zájem lichotí, prostě nechápu. Nic mi nehrozí, nikdo mě neohrožuje. Čeho bych se měl bát?“ Opět se rozhostilo ticho, otázka zůstala bez odpovědi.
Oblohu náhle rozčísla ohnivá čára, ukončená jasným zábleskem.
„Padající hvězda, která z nich to asi byla?“ porušila dračice mlčení.
„Žádná, byl to jen meteorit. Obyčejný kus skály, miliony let kroužící prázdnotou, aby ho nakonec jeho oběžná dráha přivedla do blízkosti Země, byl zachycený gravitačním polem a spálený při brzdění v atmosféře. Nic složitého na tom není, ale musím přiznat, že to byla úžasná podívaná. Byl zřejmě docela velký, kár kusů určitě dopadlo na zem, což se tak často nestává.“
„To je zajímavé, škoda jen, že půlku těch slov ani neznám,“ odvětila kousavě.
„Promiň, nechtěl jsem se vytahovat, jen dokážu vysvětlit spoustu věcí, nad kterými jsem nikdy dřív ani nepřemýšlel. Samozřejmě jsem se zajímal hlavně o hvězdy, ale musel jsem se učit postupně, od jednodušších věcí k tomu, co mě zajímá. Teď vím, kolik jich je, z čeho jsou složené, jak jsou horké, jak velké, jak daleko, kolik let září a co se s nimi stane potom co jejich plamen vyhasne...“, odmlčel se nakonec.
„Víš, asi už rozumím tomu, co se ti přihodilo. Vždycky jsi snil o tom, že doletíš až ke hvězdám, teď ses však dozvěděl, že se ti to nikdy nemůže podařit. Jen doufám, že se rozhodneš zůstat s námi. Se mnou...“, dokončila tiše.
„Jistěže zůstanu, kam bych šel? Byl jsem dost dlouho pryč, snad až moc dlouho. Nikam daleko se v nejbližší době nechystám. A nejbližší doba pro mě teď představuje pár desítek let,“ dodal s úšklebkem. Dračice se neusmála, tvářila se spíš překvapeně a trochu nedůvěřivě.
„Proč tedy trávíš noci na téhle proklaté skále?“, rozhodla se na konec pro přímý přístup.
„Říkal jsem přeci, že potřebuji pár dní, abych si uspořádal myšlenky. Tady mě nikdo neruší, za celou dobu jsi první, kdo sem přiletěl. A hlavně je odsud úžasný výhled, skoro jako by hvězdy byly na dosah. Což je samozřejmě důsledek řidšího a chladnějšího vzduchu,“ neodpustil si drobné poučení, kterému však dračice nevěnovala pozornost. Zaujala ji jiná část jeho odpovědi.
„Takže tohle místo sis vybral kvůli výhledu?“, ujistila se.
„Jak jsem řekl, je to dost vysoko, řídký vzduch a....“
„Ty nevíš, jak se tomuto místu říká?“
„Tenhle kus šutru má jméno?“, podivil se upřímně.
„Na tomto místě, pokud se tak drak rozhodne, z důvodů, do kterých nikomu dalšímu nic není, se vrhne dolů do hlubiny...“
„Jako já každé ráno,“ skočil jí do řeči.
„...a neroztáhne křídla. Stojíme na Skále Smrti,“ nenechala se jeho poznámkou vyrušit. Mlčeli dlouho.
„To jsem nechtěl, nikdy jsem tak úplně nevěřil, že tohle místo existuje, natož že je tak blízko. Chápu, jaký to musel být pocit, nevědět, zda se ráno vrátím. Vyřiď prosím všem mé omluvy a ujisti je, že jsem nikdy neměl v úmyslu... vždyť víš,“ zakončil rozpačitě.
„Ne. Řekni jim to sám. Dlužíš jim to,“ prohlásila kategoricky.
„Nevím jestli to zvládnu, se slovy jsem to nikdy moc neuměl. Možná bys mohla, víš, letět se mnou. Řekli bychom jim to společně...“ v rozpacích umlkl.
„Možná bychom mohli,“ zamyšleně pronesla dračice, „ale pak budeme muset najít vhodné místo, aby ses mi mohl patřičně odvděčit. Něco s pěkným výhledem, chci je taky poznat,“ blýskla zuby v úsměvu.
„Ale koho?“, nechápal.
„Hvězdy přeci.“ odpověděla samolibě.
Nad Skálou Smrti se nesl burácivý smích dvou dračích hrdel. Zbytek noci strávili přitisknuti k sobě, v tichém hovoru ve svitu hvězd, vzdálených, nedostupných, nádherných. A když jako každé ráno draci z okolí pohlédli ke Skále, spatřili dvě siluety, beze spěchu se snášející v hravých spirálách k zemi. A věděli, že vše je v pořádku.