Jarda píše slohovku
Mára spal. Náhlý rachot projel bytem jako bodnutí nože a Mára sebou škubl. Neohrabaně se natáhl k nočnímu stolku a ztuhlými prsty nahmatal mobil. Na displeji posměvačně zářil čas 13:05.
Mára zabručel a procítěně se protáhl. Právě překonal svůj vlastní rekord. Spal skoro šestnáct hodin v kuse. Vysoká škola, to jsou muka.
Zvuk se ozval znovu, se stejnou naléhavostí. Budík to tedy rozhodně nebyl. Při dalším opakování mu konečně došlo, že takhle odpudivě ječí jedině zvonek.
Zvedl se, natáhl si kraťasy a v tričku, které vypadalo, že jej ožvýkal přinejmenším jak, se dal na rozvážnou pouť ke dveřím. Neodpustil si pohled o zrcadla v předsíni. Prohrábl si zcuchané vlasy a konečně otevřel dveře.
„Nazdar vole, ty vypadáš.“
„Čau Jardo, co tu děláš, dneska máte do tří, ne?“
„Ty vole, vždyť jsem psal maturitní slohovku,“ zašklebil se.
„Jo, no jo,“ zabrumlal Mára a ustoupil z průchodu, aby mohl Jarda vejít.
„Ty jo, to bylo dílo. Tak kráva Plíhalová se snad posrala,“ začal. „Tak debilní témata, to svět neviděl.“
„Jo? A co jste měli?“
„Takovou školu bych přál svým dětem, Konjunkce kovových sfér, já a politika, má oblíbená kniha. Fakt samý kraviny.“
„No to jo teda. Dáš si něco k pití?“
„Jo, jasně.“ Posadil se ke stolu, na němž se kupila hromada nejrůznějších papírů, věcí a bordelu.
„A cos psal!?“ ozval se Mára z kuchyně.
„Ty kovový sféry!“
„Ty jo, tak na to bych asi nic nevymyslel.“
„No schválně,“ povzbudil ho a vděčně přisál rty ke studenému okraji sklenice. Letos to počasí nějak bláznilo. Duben a bylo teplo jako v červnu.
„No… Co takhle příběh o tvou kovových traverzách a obří pájce, co je spojuje dohromady na nějaký stavbě?“
„To je teda pěkná kravina!“ vyprskl Jarda.
„A cos vymyslel ty?“
„V podstatě taky takovou blbost…“
Předsíni bouchly dveře a v zápětí se bytem rozezněla muzika. Temná, gotická.
„Já ji snad jednou zabiju,“ povzdechl si Mára, vyběhl z pokoje a v zápětí se nesl bytem řev: „Ztlum to, ty krávo!“ a následovala odpověď, jíž nebylo rozumět. Naštěstí.
Jardovi se zastesklo po starých dobrých časech, kdy byli ještě dětmi, a hrávali si společně na písku, později v parku a pak se jejich trojlístek rozpadl docela. Veronika, se shlédla v temnotě a začala si říkat Werena, a aby toho nebylo málo, její veselý nápaditý šatník sice znápadněl, ale veškerá radost z něj vyprchala a zbyla hlavně černá, karmínová a temně fialová, v níž vypadala jako Draculova nevěsta, což s chutí podtrhávala nechutně světlým líčením. Co na tom, že rodiče šíleli, co na tom, že se odcizila drtivé většině svých bývalých přátel… a lásek. Jarda si povzdychl.
A pak se podíval na hodinky a s hrůzou zjistil, že čas nějak podezřele letí. Za necelou půlhodinu má jít s Jitkou do kina na nějakou animovanou slátaninu o dinosaurech.
Vstal, prošel částí bytu a nakoukl k Wereně do pokoje, kde se stále s jejím starším bratrem hádali. „Ahoj,“ pozdravil. Werena k němu otočila černě podmalované oči a přívěsky na jejím krku kovově zacinkaly. „Hele, já už budu muset jít, slíbil jsem Jitce, že s ní pudu na nějakou animovanou kravinu.“
„Divím se, že tě to ještě baví.“
„To já taky,“ povzdechl si Jadra. „No nic, mějte se,“ pousmál se a vypochodoval z pokoje. V předsíni ho dohonil Mára, podal mu ruku v jejich nacvičené sestavě a pak už Jarda chvátal napříč městem uspokojit potřeby své dětinské přítelkyně.
***
Uplynulo pár týdnů a pár drobností se změnilo. Jarda už znal výsledek svého literárního pokusu. Navzdory všem očekáváním dostal za jedna, čímž šokoval nejen okolí, ale především sebe. Werena se na něj povzbudivě usmála. Ona dostala taky za jedna, ale od ní to všichni čekali. Extravagantní, temná, nikoliv gotička, ale především vražedně inteligentní.
***
„Ahoj,“ pozdravila ho na chodbě a provokativně se zašklebila. Měla něco za lubem.
„Ahoj,“ vrátil jí bezmyšlenkovitě.
„Slyšela jsem, co se včera stalo.“
„Ty taky?“ podivil se. Jo, bejvalka mu ztropila scénu. Hysterickou, žárlivou, ublíženou, ale především trapnou.
„No jo, tady se nic neutají. Bylo to fakt tak zlý?“
Zkroušeně se na ni podíval. Nebylo zvykem, aby spolu takhle mluvili. V hlavě mu začal hlodat červík pochybností, ale jeho hlodání přerušilo zvonění. Vstoupil do třídy, ale Werena ho zastavila.
„Četla jsem tu tvoji slohovku,“ pousmála se.
„Jak ses k ní proboha dostala?“
„Řekněme, že je to moje malé sladké tajemství.“
„A co jí říkáš?“
„Myslím, že se ti povedla. I když jsem z ní byla krapet mimo.“
„To si umím představit,“ ušklíbl se a hlavou mu projely všechny ty drobnosti, které o ní napsal.
„Co je to tu za sněm?!“ Vykřikla češtinářka a s razancí rozjeté lokomotivy vtlačila oba mladé lidi do třídy.
Jarda celou hodinu nejistě pokukoval po Wereně, která si celou dobu něco čmárala na papír a chrastila při tom přívěsky na zápěstí.
Před koncem hodiny papír zmuchlala a hodila jej Jardovi, kterého dobře mířenou ránou sejmula přímo do hlavy.
Na lístku stálo pozvání do kina na nejnovější horor do kina.
***
O několik dalších týdnů později přišly maturity. Jarda i Werena zdárně odmaturovali, Werena s vyznamenáním. Na pomaturitním večírku se rozkřiklo, že spolu už nějakou chvíli chodí.
***
Veronika složila dvojlist, nejistě se rozhlédla po třídě a potom jej zanesla ke katedře. Byla zvědavá, jak její maturitní slohovka skončí. Na tak debilní téma se vážně nic lepšího nedalo vymyslet.
Mára zabručel a procítěně se protáhl. Právě překonal svůj vlastní rekord. Spal skoro šestnáct hodin v kuse. Vysoká škola, to jsou muka.
Zvuk se ozval znovu, se stejnou naléhavostí. Budík to tedy rozhodně nebyl. Při dalším opakování mu konečně došlo, že takhle odpudivě ječí jedině zvonek.
Zvedl se, natáhl si kraťasy a v tričku, které vypadalo, že jej ožvýkal přinejmenším jak, se dal na rozvážnou pouť ke dveřím. Neodpustil si pohled o zrcadla v předsíni. Prohrábl si zcuchané vlasy a konečně otevřel dveře.
„Nazdar vole, ty vypadáš.“
„Čau Jardo, co tu děláš, dneska máte do tří, ne?“
„Ty vole, vždyť jsem psal maturitní slohovku,“ zašklebil se.
„Jo, no jo,“ zabrumlal Mára a ustoupil z průchodu, aby mohl Jarda vejít.
„Ty jo, to bylo dílo. Tak kráva Plíhalová se snad posrala,“ začal. „Tak debilní témata, to svět neviděl.“
„Jo? A co jste měli?“
„Takovou školu bych přál svým dětem, Konjunkce kovových sfér, já a politika, má oblíbená kniha. Fakt samý kraviny.“
„No to jo teda. Dáš si něco k pití?“
„Jo, jasně.“ Posadil se ke stolu, na němž se kupila hromada nejrůznějších papírů, věcí a bordelu.
„A cos psal!?“ ozval se Mára z kuchyně.
„Ty kovový sféry!“
„Ty jo, tak na to bych asi nic nevymyslel.“
„No schválně,“ povzbudil ho a vděčně přisál rty ke studenému okraji sklenice. Letos to počasí nějak bláznilo. Duben a bylo teplo jako v červnu.
„No… Co takhle příběh o tvou kovových traverzách a obří pájce, co je spojuje dohromady na nějaký stavbě?“
„To je teda pěkná kravina!“ vyprskl Jarda.
„A cos vymyslel ty?“
„V podstatě taky takovou blbost…“
Předsíni bouchly dveře a v zápětí se bytem rozezněla muzika. Temná, gotická.
„Já ji snad jednou zabiju,“ povzdechl si Mára, vyběhl z pokoje a v zápětí se nesl bytem řev: „Ztlum to, ty krávo!“ a následovala odpověď, jíž nebylo rozumět. Naštěstí.
Jardovi se zastesklo po starých dobrých časech, kdy byli ještě dětmi, a hrávali si společně na písku, později v parku a pak se jejich trojlístek rozpadl docela. Veronika, se shlédla v temnotě a začala si říkat Werena, a aby toho nebylo málo, její veselý nápaditý šatník sice znápadněl, ale veškerá radost z něj vyprchala a zbyla hlavně černá, karmínová a temně fialová, v níž vypadala jako Draculova nevěsta, což s chutí podtrhávala nechutně světlým líčením. Co na tom, že rodiče šíleli, co na tom, že se odcizila drtivé většině svých bývalých přátel… a lásek. Jarda si povzdychl.
A pak se podíval na hodinky a s hrůzou zjistil, že čas nějak podezřele letí. Za necelou půlhodinu má jít s Jitkou do kina na nějakou animovanou slátaninu o dinosaurech.
Vstal, prošel částí bytu a nakoukl k Wereně do pokoje, kde se stále s jejím starším bratrem hádali. „Ahoj,“ pozdravil. Werena k němu otočila černě podmalované oči a přívěsky na jejím krku kovově zacinkaly. „Hele, já už budu muset jít, slíbil jsem Jitce, že s ní pudu na nějakou animovanou kravinu.“
„Divím se, že tě to ještě baví.“
„To já taky,“ povzdechl si Jadra. „No nic, mějte se,“ pousmál se a vypochodoval z pokoje. V předsíni ho dohonil Mára, podal mu ruku v jejich nacvičené sestavě a pak už Jarda chvátal napříč městem uspokojit potřeby své dětinské přítelkyně.
***
Uplynulo pár týdnů a pár drobností se změnilo. Jarda už znal výsledek svého literárního pokusu. Navzdory všem očekáváním dostal za jedna, čímž šokoval nejen okolí, ale především sebe. Werena se na něj povzbudivě usmála. Ona dostala taky za jedna, ale od ní to všichni čekali. Extravagantní, temná, nikoliv gotička, ale především vražedně inteligentní.
***
„Ahoj,“ pozdravila ho na chodbě a provokativně se zašklebila. Měla něco za lubem.
„Ahoj,“ vrátil jí bezmyšlenkovitě.
„Slyšela jsem, co se včera stalo.“
„Ty taky?“ podivil se. Jo, bejvalka mu ztropila scénu. Hysterickou, žárlivou, ublíženou, ale především trapnou.
„No jo, tady se nic neutají. Bylo to fakt tak zlý?“
Zkroušeně se na ni podíval. Nebylo zvykem, aby spolu takhle mluvili. V hlavě mu začal hlodat červík pochybností, ale jeho hlodání přerušilo zvonění. Vstoupil do třídy, ale Werena ho zastavila.
„Četla jsem tu tvoji slohovku,“ pousmála se.
„Jak ses k ní proboha dostala?“
„Řekněme, že je to moje malé sladké tajemství.“
„A co jí říkáš?“
„Myslím, že se ti povedla. I když jsem z ní byla krapet mimo.“
„To si umím představit,“ ušklíbl se a hlavou mu projely všechny ty drobnosti, které o ní napsal.
„Co je to tu za sněm?!“ Vykřikla češtinářka a s razancí rozjeté lokomotivy vtlačila oba mladé lidi do třídy.
Jarda celou hodinu nejistě pokukoval po Wereně, která si celou dobu něco čmárala na papír a chrastila při tom přívěsky na zápěstí.
Před koncem hodiny papír zmuchlala a hodila jej Jardovi, kterého dobře mířenou ránou sejmula přímo do hlavy.
Na lístku stálo pozvání do kina na nejnovější horor do kina.
***
O několik dalších týdnů později přišly maturity. Jarda i Werena zdárně odmaturovali, Werena s vyznamenáním. Na pomaturitním večírku se rozkřiklo, že spolu už nějakou chvíli chodí.
***
Veronika složila dvojlist, nejistě se rozhlédla po třídě a potom jej zanesla ke katedře. Byla zvědavá, jak její maturitní slohovka skončí. Na tak debilní téma se vážně nic lepšího nedalo vymyslet.