Temnotou zrozený, krví pokřtěn
Vyrazili brzy ráno, cesta je dlouhá a oni nechtěli koně zbytečně unavovat rychlým tempem. Takhle dorazí nejméně hodinu před polednem a do večera budou zpátky ve městě. Vysoký muž v čele malého zástupu se ironicky ušklíbl. I když domů se dostanou až ráno, pro sebe i pro zbrojnoše už zamluvil noc v místním nevěstinci. Není od věci si trochu předcházet vlastní ozbrojence, konec konců, než se přiženil do rodiny zoufale zadluženého zemana, živil se nějaký čas jako žoldák, dokud si nezařídil vlastní živnost. Normálně by si najal profesionály, jako býval i on, přeci jenom, riziko je tu vždycky, ale svědci tvrdí, že je celkem malý. Zatím nenadělal žádné velké škody, ale radši to vyřídit hned, draci rostou rychle, pak už by nezbylo, než najmout partu profíků. A to je v dnešní době hodně drahej špás, za poslední dva roky se ceny ztrojnásobily. Draků je málo a drakobijců taky ubylo, z bývalých kolegů nežije nikdo. Znovu si v duchu blahořečil, že svoje peníze nepropil, neprohrál ani jinak neprohýřil a mohl tak skončit po pouhých dvou letech. Ve třiadvaceti si koupil titul a od té doby si žije jako v bavlnce. Až na tuhle drobnou nepříjemnost. Ale vlastně se na to docela těšil, trocha vzrušení mu neuškodí. A zbrojnoši alespoň uvidí, že slouží někomu, kdo se nezdráhá se občas trochu ušpinit.
Dorazili dlouho před polednem, celá čtveřice sesedla a nejdřív ze všeho se postarala o koně. Zručně odsedlali, sepnuli koním přední nohy a nechali je pást.
„Trochu se protáhněte a jdeme na to,“ zavelel vysoký muž s krátkými, pískově zbarvenými vlasy. Jeho vybavení se ničím nelišilo od zbraní a zbroje gardistů, obojí bylo prosté, bez ozdob, ale vysoké kvality. Kroužková zbroj bez rukávů, stažená v pase širokým opaskem, na němž měl zavěšenou koženou pochvou s dlouhým mečem. Jak gardistům vysvětlil, nemá význam používat plnou plátovou zbroj, je příliš těžká a neohrabaná. Stejně tak štít je proti drakovi k ničemu, jediný úder blokovaný štítem člověku spolehlivě přerazí ruku. Navíc budou v jeskyni potřebovat světlo. Jedinou obranou je nenechat se zasáhnout. Proto je jednodušší zaútočit na draka v jeskyni, kde mu stísněný prostor omezuje pohyb. A o létání si samozřejmě může nechat jen zdát. Co se zbraní týče, dračí šupiny jsou sice odolné, ale proti kvalitní oceli neobstojí. Tohle všechno samozřejmě gardistům řekl ještě než vyjeli, jeho slovo u nich mělo značnou váhu i bez pověstí o jeho minulosti drakobijce. Snad za to mohl fakt, že si alespoň třikrát týdně udělal čas a věnoval hodinku cvičení šermu se svými muži. Ač mu táhlo na čtvrtý křížek, dokázal většinu z nich porazit. Ale největší úctu mu vyneslo, že těm, co ho porazili, to ani v nejmenším nezazlíval a těm horším ochotně poradil a vysvětlil jim jejich chyby. Muži ho brali jako jednoho z nich, přesto nebyl ani stín pochyb, kdo velí.
Přehlédl muže, kteří se zkušeně rozcvičovali po dlouhé cestě. Ano, vybral si dobře. Seržant Reugh, velitel jeho oddílu, ten tu samozřejmě nemohl chybět. Jeho obličej byl sítí starých jizev, krátké vlasy měl už notně prošedivělé, ale dokázal by zatočit s každým, kdo by si troufnul mu to připomínat. Prakticky celý život prožil jako voják nebo gardista. Veris naproti tomu sotva překročil třicítku. Štíhlý, vysoký, jako jediný z gardistů měl dlouhé černé vlasy, sepnuté do ohonu stříbrným kroužkem. Nikdo nevěděl, odkud pochází, on sám o tom nikdy nemluvil. Vlastně mluvil velice málo, většinu svého volna trávil buď s knihou, nebo v bordelu. O jeho libůstkách kolovalo po městě několik divokých povídaček. Jako gardista byl ovšem vynikající, povinnosti vykonával bezchybně, jen ostatní muži se ho trochu stranili. Snad se ho báli, byl určitě nejlepší šermíř, rychlý, precizní a naprosto nemilosrdný. Nikdy se nenechal vyprovokovat, nedal najevo vztek, strach, ani uspokojení z vítězství. Bylo to, jako bojovat s něčím neživým, chladným a smrtícím. No, dnes se mu chladnokrevnost bude určitě hodit. Nejmladším členem jejich výpravy byl světlovlasý, modrooký mladík s tváří andílka. Denis je i přes jistou mladickou nerozvážnost u ostatních mužů oblíbený, snadno si dělá přátele a všude lehko zapadne. Přihlásil se dobrovolně, i když musel tušit, že ho nejspíš nechají u koní. No, někdo to dělat musí a samotná účast na výpravě mu vynese uznání ostatních.
„Reugh a Veris jdou se mnou, Denis počká u koní,“ ohlásil to, co už všichni tušili.
„Pane Lanisi?“ zeptal se váhavě Denis, „ je pravda, že jste tu už byl?“
Velitel si ho zamyšleně změřil pohledem, o své kariéře zrovna moc rád nemluvil, ale po jeho panství kolovalo spousta pověstí, kde všude byl a kolik draků kde zabil. Nesnažil se ty povídačky potlačovat, věděl, že by to vedlo jen k divočejším spekulacím. Ale jeho muži si odpověď nejspíš zaslouží.
„Ano Denisi, byl jsem tu, vlastně přímo v téhle jeskyni jsem zabil svého prvního draka. Byla to dospělá černá dračice, dlouhá dobré tři koňské délky. Bez ocasu, samozřejmě. Zvládli jsme ji, zvládneme i toho mladého, co se tu usadil,“ prohlásil sebejistě. Nesnažil se své muže nijak uklidňovat, prostě jim popsal situaci, tak jak ji viděl. Denis se viditelně uvolnil, na ostatní dva to nemělo žádný viditelný efekt.
„Ano pane,“ zazubil se Denis v odpověď, „zlomte vaz.“
„Díky,“ zabručel polohlasně Reugh, „zatím bys moh připravit něco k obědu.“ Došli ke vchodu, kde se chvíli zdrželi, aby zapálili pochodně. Denis je sledoval, dokud celá trojice nezmizela v ústí jeskyně, potom začal vybalovat zásoby.
Lanis kráčel v čele, pochodeň v levici vysoko zdviženou. Hlavní tunel se po asi třiceti krocích stáčel doprava, pak následoval delší rovný úsek a za mírnou levou zatáčkou konečně ústí do hlavního dómu. Nikdo nemluvil, i pouhý zvuk jejich kroků, znásobený ozvěnou, stačil na to, aby vzburcoval i mrtvého. Po chvíli se před nimi otevřela hlavní část jeskyně. Světlo pochodní osvětlovalo volné prostranství uprostřed jeskyně, zbytek byl bludištěm balvanů, krápníkových sloupů a stínů.
„Kde je Reugh?“, zeptal se náhle Veris. Nečekal na odpověď a tasil meč.
„Reughu!“, zavolal hlasitě.
„Reughu, ughu, ughu,“ opakovala výsměšně ozvěna. Nikdo neodpověděl.
„Sakra,“ zaklel tiše, „dostal ho.“ Oba muži se postavili zády k sobě, kruh světla pochodní se náhle zdál příliš malý, stíny za ním temnější.
„Jdeme zpátky. Pomalu. Hlídám záda.“ pronesl tiše velitel. Verisovu odpověď přehlušil rachot padajícího kamení z ústí tunelu.
„To není možný, on nás tu zasypal,“ do Verisova obvykle klidného hlasu se pomalu vkrádala panika. A strach. Velitel chvíli tiše klel, pak se však sebral.
„Nemohlo toho spadnout moc, když ho zabijem, dostanem se odsud. Musíme se držet u sebe a najít toho zmetka,“ hlas se mu trochu chvěl, ale zatím se ovládal. Muži se drželi na dosah od sebe, ne tak blízko, aby si překáželi, ale dost na to, aby se vzájemně kryli. Snažili se dostat ke stěně a postupně prohledat jeskyni. Náhle zarachotil štěrk, strašně blízko, těsně za kruhem světla. Oba se reflexivně otočili tím směrem. Lanis si uvědomil svou chybu, ale už bylo pozdě. Tiché zasvištění, závan vzduchu. Nic nezahlédl, ale Veris náhle upustil zbraň i pochodeň. V děsivém detailu se zaleskly obnažené obratle v rozervaném krku. Veris padl tváří do písku a už se nepohnul. Zpod těla se rychle šířila temná skvrna.
„Konečně sssami, Lanisssi,“ ozvalo se z temnoty. Ozvěna ta slova rozlámala do stovek střípků znějících jeskyní. Lanis se zmateně rozhlížel, nedokázal určit, odkud hlas přichází. Připadal si úplně bezmocný, stále si připomínal rychlost, s jakou ten démon vyřídil Verise.
„Nejsssi rád? Dlouho jsssme ssse neviděli,“ ozvala se slova přímo za ním. Bleskově, přímo z otočky sekl vodorovným obloukem. Ostří proťalo jen vzduch a jeho setrvačnost ho strhla stranou. Na písku mu podklouzla noha, aby neupadl úplně, musel se pravicí opřít o zem. Meč nepustil a tak si o hrubý písek sedřel kůži. Jak se hrabal na nohy, věděl, že je příliš pomalý, smrtící rána musí přijít každým okamžikem. Nic se však nestalo a tak zase stál, s mečem v ruce, uprostřed zoufale malého kroužku světla, obklopen temnotou. Náhle mu došlo, že si s ním ta stvůra jen hraje, mohla ho dávno zabít, tak jako Reugha, jako Verise.
„Co jsi zač? Odkud mě znáš?“ vypravil ze sebe sevřeným hrdlem.
„Jsssem drak, kterého sssesss vydal zabít,“ rozlehlo se jeskyní, „už podruhé. Přímo tady, před šššessstnácti lety. Tehdy jssste ssskoro ussspěli.“
„To není možné byla tu jen dračice a .... “ odmlčel se Lanis.
„Vejce,“ dořekla za něj temnota, „šššessst vajec. Sssedm zničených životů. A já. Sssedmé vejce.“
To není možné, je moc malý, za šestnáct let by musel mít prakticky plnou velikost. Mluv s ním, dokud mluví, budeš žít. Mluv, třeba se něco stane, třeba Denis... Mluv.
„Šestnáct let? To není možné, jsi moc malý, šestnáctiletý drak by se tu neschoval.“
„Ssslovo odborníka,“ ozvalo se ironicky ze tmy, „ale máššš pravdu. Jsssem malý. Jsssem to, co jsssi ze mě udělal. Víššš, co byla první věc, co jsssem ssspatřil, ucítil, ochutnal? Krev. Krev vlassstní matky. Žil jsssem tu šššessst let. Sssám. V temnotě, ssskoro zvíře. Žral jsssem krysssy a netopýry. Znal jsssem jen hlad. Sstrach. Temnotu. A nenávissst. Znám vásss, ssslyšššel jsssem jména, cítil pachy. Pak mě našli ossstatní draci. Zahnali hlad, ssstrach zmizel, nenávissst zůssstala.“ Hlas konci proslovu přešel do nenávistného zasyčení, z kterému Lanisovi přešel mráz po zádech. Pak se rozhostilo výhružné ticho. Ztratil veškerý pojem o čase, v temnotě mohly klidně uběhnout hodiny. Vlastně ne, má přeci pochodeň, ta vydrží se štěstím hodinu. A potom.... Tma.
Pak ten okamžik nastal. Bylo to horší, než čekal. Plamen postupně slábl, snažil se jej udržet naživu, nakláněl pochodeň, aby využil každičký ždibec smolného hadru, který ho dělil od temnoty. Plamen zablikotal a zhasl. Temnota se k němu přitiskla jako samet, měl pocit, že se jí zadusí. Stál a čekal na ránu, která stále nepřicházela. Možná odešel. Třeba ho tu nechal samotného, zasypaného, bez světla, bez vody. Stál a čekal. Cítil, jak tma proniká do něj, zastírá mu rozum, mění ho v pouhý stín člověka, ovládaný prastarým strachem z temnoty.
„Sssám v temnotě. Jaký je to pocit, Lanisssi?“ Při zvuku jeho hlasu sebou vyděšeně trhl. Paradoxně pocítil úlevu, není sám. Chtěl odpovědět, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Slepě upíral oči před sebe, měl pocit, že něco zahlédl, dvě nezřetelné skvrnky, jen nepatrně světlejší než temnota. Oči. Netušil jak, ale byl si tím jistý. Pomalu se přibližovaly. Rozevřel ztuhlé prsty a upustil meč. Nebyl mu k ničemu. Padl na kolena. Veškerou svou naději vložil do jediného slova, které byl schopen sevřeným hrdlem vyslovit.
„Milost.“ Světlé body se zastavily. Dlouho bylo ticho, pak drak promluvil:
„Milossst? Milossst neznám. Nikdo mi ji neukázal. A jsssem sssi jissst, že ty sssi ji nazasssloužíššš.“ Byl tak blízko, že Lanis cítil jeho dech. Sklonil hlavu a čekal. Ticho se protahovalo donekonečna, odměřované jen lehkými závany dračího dechu.
„Dobrá,“ zaznělo nakonec temnotou, „budu milosssrdný. Sssmrt bude rychlá.“ Lanis vzhlédl, v to ani nedoufal...
Bylo už pozdě odpoledne, když se Denis vypravil do jeskyně. Sotva po padesáti krocích mu cestu přehradil zával. Začal odhazovat kameny z cesty, jen aby po hodině dřiny zjistil, že sám s některými balvany nikdy nehne. Snažil se volat, ale nikdo se neozýval. Klepal mečem do stěny jeskyně, ale odpovědí mu bylo jen ticho. Nakonec se vrátil do tábora. Rychle se stmívalo. Měl v plánu přenocovat a ráno zajet do nejbližší vesnice pro pomoc. Když vyjede za svítání, budou před polednem zpět. Rychle se najedl, lehl si k ohni a přehodil přes sebe houni. Zaslechl zašustění trávy, ale než se stihl otočit, zastavil ho velitelský hlas:
„Nevssstávej.“ Denis by se nemohl otočit, ani kdyby chtěl, chlad čišící z toho hlasu ho zcela paralyzoval. Hlas pokračoval:
„Odjeď a nevracej ssse, nikdy. Ossstatní jsssou mrtví. Nesssnaž ssse mě najít, mohl bysss ussspět.“
Zapleskala křídla, zavířil popel v ohništi a drak byl pryč. Denis se ještě dlouho neodvážil pohnout. Ráno odjel a nevrátil se. Nikdy.
Dorazili dlouho před polednem, celá čtveřice sesedla a nejdřív ze všeho se postarala o koně. Zručně odsedlali, sepnuli koním přední nohy a nechali je pást.
„Trochu se protáhněte a jdeme na to,“ zavelel vysoký muž s krátkými, pískově zbarvenými vlasy. Jeho vybavení se ničím nelišilo od zbraní a zbroje gardistů, obojí bylo prosté, bez ozdob, ale vysoké kvality. Kroužková zbroj bez rukávů, stažená v pase širokým opaskem, na němž měl zavěšenou koženou pochvou s dlouhým mečem. Jak gardistům vysvětlil, nemá význam používat plnou plátovou zbroj, je příliš těžká a neohrabaná. Stejně tak štít je proti drakovi k ničemu, jediný úder blokovaný štítem člověku spolehlivě přerazí ruku. Navíc budou v jeskyni potřebovat světlo. Jedinou obranou je nenechat se zasáhnout. Proto je jednodušší zaútočit na draka v jeskyni, kde mu stísněný prostor omezuje pohyb. A o létání si samozřejmě může nechat jen zdát. Co se zbraní týče, dračí šupiny jsou sice odolné, ale proti kvalitní oceli neobstojí. Tohle všechno samozřejmě gardistům řekl ještě než vyjeli, jeho slovo u nich mělo značnou váhu i bez pověstí o jeho minulosti drakobijce. Snad za to mohl fakt, že si alespoň třikrát týdně udělal čas a věnoval hodinku cvičení šermu se svými muži. Ač mu táhlo na čtvrtý křížek, dokázal většinu z nich porazit. Ale největší úctu mu vyneslo, že těm, co ho porazili, to ani v nejmenším nezazlíval a těm horším ochotně poradil a vysvětlil jim jejich chyby. Muži ho brali jako jednoho z nich, přesto nebyl ani stín pochyb, kdo velí.
Přehlédl muže, kteří se zkušeně rozcvičovali po dlouhé cestě. Ano, vybral si dobře. Seržant Reugh, velitel jeho oddílu, ten tu samozřejmě nemohl chybět. Jeho obličej byl sítí starých jizev, krátké vlasy měl už notně prošedivělé, ale dokázal by zatočit s každým, kdo by si troufnul mu to připomínat. Prakticky celý život prožil jako voják nebo gardista. Veris naproti tomu sotva překročil třicítku. Štíhlý, vysoký, jako jediný z gardistů měl dlouhé černé vlasy, sepnuté do ohonu stříbrným kroužkem. Nikdo nevěděl, odkud pochází, on sám o tom nikdy nemluvil. Vlastně mluvil velice málo, většinu svého volna trávil buď s knihou, nebo v bordelu. O jeho libůstkách kolovalo po městě několik divokých povídaček. Jako gardista byl ovšem vynikající, povinnosti vykonával bezchybně, jen ostatní muži se ho trochu stranili. Snad se ho báli, byl určitě nejlepší šermíř, rychlý, precizní a naprosto nemilosrdný. Nikdy se nenechal vyprovokovat, nedal najevo vztek, strach, ani uspokojení z vítězství. Bylo to, jako bojovat s něčím neživým, chladným a smrtícím. No, dnes se mu chladnokrevnost bude určitě hodit. Nejmladším členem jejich výpravy byl světlovlasý, modrooký mladík s tváří andílka. Denis je i přes jistou mladickou nerozvážnost u ostatních mužů oblíbený, snadno si dělá přátele a všude lehko zapadne. Přihlásil se dobrovolně, i když musel tušit, že ho nejspíš nechají u koní. No, někdo to dělat musí a samotná účast na výpravě mu vynese uznání ostatních.
„Reugh a Veris jdou se mnou, Denis počká u koní,“ ohlásil to, co už všichni tušili.
„Pane Lanisi?“ zeptal se váhavě Denis, „ je pravda, že jste tu už byl?“
Velitel si ho zamyšleně změřil pohledem, o své kariéře zrovna moc rád nemluvil, ale po jeho panství kolovalo spousta pověstí, kde všude byl a kolik draků kde zabil. Nesnažil se ty povídačky potlačovat, věděl, že by to vedlo jen k divočejším spekulacím. Ale jeho muži si odpověď nejspíš zaslouží.
„Ano Denisi, byl jsem tu, vlastně přímo v téhle jeskyni jsem zabil svého prvního draka. Byla to dospělá černá dračice, dlouhá dobré tři koňské délky. Bez ocasu, samozřejmě. Zvládli jsme ji, zvládneme i toho mladého, co se tu usadil,“ prohlásil sebejistě. Nesnažil se své muže nijak uklidňovat, prostě jim popsal situaci, tak jak ji viděl. Denis se viditelně uvolnil, na ostatní dva to nemělo žádný viditelný efekt.
„Ano pane,“ zazubil se Denis v odpověď, „zlomte vaz.“
„Díky,“ zabručel polohlasně Reugh, „zatím bys moh připravit něco k obědu.“ Došli ke vchodu, kde se chvíli zdrželi, aby zapálili pochodně. Denis je sledoval, dokud celá trojice nezmizela v ústí jeskyně, potom začal vybalovat zásoby.
Lanis kráčel v čele, pochodeň v levici vysoko zdviženou. Hlavní tunel se po asi třiceti krocích stáčel doprava, pak následoval delší rovný úsek a za mírnou levou zatáčkou konečně ústí do hlavního dómu. Nikdo nemluvil, i pouhý zvuk jejich kroků, znásobený ozvěnou, stačil na to, aby vzburcoval i mrtvého. Po chvíli se před nimi otevřela hlavní část jeskyně. Světlo pochodní osvětlovalo volné prostranství uprostřed jeskyně, zbytek byl bludištěm balvanů, krápníkových sloupů a stínů.
„Kde je Reugh?“, zeptal se náhle Veris. Nečekal na odpověď a tasil meč.
„Reughu!“, zavolal hlasitě.
„Reughu, ughu, ughu,“ opakovala výsměšně ozvěna. Nikdo neodpověděl.
„Sakra,“ zaklel tiše, „dostal ho.“ Oba muži se postavili zády k sobě, kruh světla pochodní se náhle zdál příliš malý, stíny za ním temnější.
„Jdeme zpátky. Pomalu. Hlídám záda.“ pronesl tiše velitel. Verisovu odpověď přehlušil rachot padajícího kamení z ústí tunelu.
„To není možný, on nás tu zasypal,“ do Verisova obvykle klidného hlasu se pomalu vkrádala panika. A strach. Velitel chvíli tiše klel, pak se však sebral.
„Nemohlo toho spadnout moc, když ho zabijem, dostanem se odsud. Musíme se držet u sebe a najít toho zmetka,“ hlas se mu trochu chvěl, ale zatím se ovládal. Muži se drželi na dosah od sebe, ne tak blízko, aby si překáželi, ale dost na to, aby se vzájemně kryli. Snažili se dostat ke stěně a postupně prohledat jeskyni. Náhle zarachotil štěrk, strašně blízko, těsně za kruhem světla. Oba se reflexivně otočili tím směrem. Lanis si uvědomil svou chybu, ale už bylo pozdě. Tiché zasvištění, závan vzduchu. Nic nezahlédl, ale Veris náhle upustil zbraň i pochodeň. V děsivém detailu se zaleskly obnažené obratle v rozervaném krku. Veris padl tváří do písku a už se nepohnul. Zpod těla se rychle šířila temná skvrna.
„Konečně sssami, Lanisssi,“ ozvalo se z temnoty. Ozvěna ta slova rozlámala do stovek střípků znějících jeskyní. Lanis se zmateně rozhlížel, nedokázal určit, odkud hlas přichází. Připadal si úplně bezmocný, stále si připomínal rychlost, s jakou ten démon vyřídil Verise.
„Nejsssi rád? Dlouho jsssme ssse neviděli,“ ozvala se slova přímo za ním. Bleskově, přímo z otočky sekl vodorovným obloukem. Ostří proťalo jen vzduch a jeho setrvačnost ho strhla stranou. Na písku mu podklouzla noha, aby neupadl úplně, musel se pravicí opřít o zem. Meč nepustil a tak si o hrubý písek sedřel kůži. Jak se hrabal na nohy, věděl, že je příliš pomalý, smrtící rána musí přijít každým okamžikem. Nic se však nestalo a tak zase stál, s mečem v ruce, uprostřed zoufale malého kroužku světla, obklopen temnotou. Náhle mu došlo, že si s ním ta stvůra jen hraje, mohla ho dávno zabít, tak jako Reugha, jako Verise.
„Co jsi zač? Odkud mě znáš?“ vypravil ze sebe sevřeným hrdlem.
„Jsssem drak, kterého sssesss vydal zabít,“ rozlehlo se jeskyní, „už podruhé. Přímo tady, před šššessstnácti lety. Tehdy jssste ssskoro ussspěli.“
„To není možné byla tu jen dračice a .... “ odmlčel se Lanis.
„Vejce,“ dořekla za něj temnota, „šššessst vajec. Sssedm zničených životů. A já. Sssedmé vejce.“
To není možné, je moc malý, za šestnáct let by musel mít prakticky plnou velikost. Mluv s ním, dokud mluví, budeš žít. Mluv, třeba se něco stane, třeba Denis... Mluv.
„Šestnáct let? To není možné, jsi moc malý, šestnáctiletý drak by se tu neschoval.“
„Ssslovo odborníka,“ ozvalo se ironicky ze tmy, „ale máššš pravdu. Jsssem malý. Jsssem to, co jsssi ze mě udělal. Víššš, co byla první věc, co jsssem ssspatřil, ucítil, ochutnal? Krev. Krev vlassstní matky. Žil jsssem tu šššessst let. Sssám. V temnotě, ssskoro zvíře. Žral jsssem krysssy a netopýry. Znal jsssem jen hlad. Sstrach. Temnotu. A nenávissst. Znám vásss, ssslyšššel jsssem jména, cítil pachy. Pak mě našli ossstatní draci. Zahnali hlad, ssstrach zmizel, nenávissst zůssstala.“ Hlas konci proslovu přešel do nenávistného zasyčení, z kterému Lanisovi přešel mráz po zádech. Pak se rozhostilo výhružné ticho. Ztratil veškerý pojem o čase, v temnotě mohly klidně uběhnout hodiny. Vlastně ne, má přeci pochodeň, ta vydrží se štěstím hodinu. A potom.... Tma.
Pak ten okamžik nastal. Bylo to horší, než čekal. Plamen postupně slábl, snažil se jej udržet naživu, nakláněl pochodeň, aby využil každičký ždibec smolného hadru, který ho dělil od temnoty. Plamen zablikotal a zhasl. Temnota se k němu přitiskla jako samet, měl pocit, že se jí zadusí. Stál a čekal na ránu, která stále nepřicházela. Možná odešel. Třeba ho tu nechal samotného, zasypaného, bez světla, bez vody. Stál a čekal. Cítil, jak tma proniká do něj, zastírá mu rozum, mění ho v pouhý stín člověka, ovládaný prastarým strachem z temnoty.
„Sssám v temnotě. Jaký je to pocit, Lanisssi?“ Při zvuku jeho hlasu sebou vyděšeně trhl. Paradoxně pocítil úlevu, není sám. Chtěl odpovědět, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Slepě upíral oči před sebe, měl pocit, že něco zahlédl, dvě nezřetelné skvrnky, jen nepatrně světlejší než temnota. Oči. Netušil jak, ale byl si tím jistý. Pomalu se přibližovaly. Rozevřel ztuhlé prsty a upustil meč. Nebyl mu k ničemu. Padl na kolena. Veškerou svou naději vložil do jediného slova, které byl schopen sevřeným hrdlem vyslovit.
„Milost.“ Světlé body se zastavily. Dlouho bylo ticho, pak drak promluvil:
„Milossst? Milossst neznám. Nikdo mi ji neukázal. A jsssem sssi jissst, že ty sssi ji nazasssloužíššš.“ Byl tak blízko, že Lanis cítil jeho dech. Sklonil hlavu a čekal. Ticho se protahovalo donekonečna, odměřované jen lehkými závany dračího dechu.
„Dobrá,“ zaznělo nakonec temnotou, „budu milosssrdný. Sssmrt bude rychlá.“ Lanis vzhlédl, v to ani nedoufal...
Bylo už pozdě odpoledne, když se Denis vypravil do jeskyně. Sotva po padesáti krocích mu cestu přehradil zával. Začal odhazovat kameny z cesty, jen aby po hodině dřiny zjistil, že sám s některými balvany nikdy nehne. Snažil se volat, ale nikdo se neozýval. Klepal mečem do stěny jeskyně, ale odpovědí mu bylo jen ticho. Nakonec se vrátil do tábora. Rychle se stmívalo. Měl v plánu přenocovat a ráno zajet do nejbližší vesnice pro pomoc. Když vyjede za svítání, budou před polednem zpět. Rychle se najedl, lehl si k ohni a přehodil přes sebe houni. Zaslechl zašustění trávy, ale než se stihl otočit, zastavil ho velitelský hlas:
„Nevssstávej.“ Denis by se nemohl otočit, ani kdyby chtěl, chlad čišící z toho hlasu ho zcela paralyzoval. Hlas pokračoval:
„Odjeď a nevracej ssse, nikdy. Ossstatní jsssou mrtví. Nesssnaž ssse mě najít, mohl bysss ussspět.“
Zapleskala křídla, zavířil popel v ohništi a drak byl pryč. Denis se ještě dlouho neodvážil pohnout. Ráno odjel a nevrátil se. Nikdy.