Tvorba - Texty

Běž! Běž! Utíkej, co ti jen síly stačí!
Tlumené vrčení mu už skoro okusovalo paty, z částečně ohořelého kabátu odpadávaly kousky látky a prázdný zásobník věštil jen další problémy. Rychle přeskočil padlý strom, uklouzl na listí a už se kutálel dolů ze svahu, berouc sebou kusy větví a kamení. Jeho pád zbrzdil až další kmen velikána, ovšem náraz do už tak poraněného ramene ho téměř poslal do bezvědomí.
Už slyším křídla! Už cítím jeho dech! Už vidím vražedný plamen!
Rychle se znovu vyškrábal na nohy, poplašeně se rozhlédl a dál pádil starou lesní stezkou. Z celé skupiny zůstal jen on. Všichni ostatní zůstali uškvaření na skalách tam nahoře na svazích. Byla to bláhovost, věřit, že pár mužů, byť skvěle vyzbrojených, můžou něco udělat s tou zrůdou.
Konec lesa už se blíží! Vydrž! Ještě nikdy z něj nevyšel!
Posledních pár set metrů. Posledních pár minut, kdy bojuje o holý život. Štěrk mu skřípal pod podrážkami těžkých bot a ten zvuk se mísil s jeho přerývavým dechem. Stromy a keře se kolem jen míhaly, neviděl nic než vzdálenou hranici stromoví.
Už jsi tu! Už jsi v bezpečí!
Doufal. Věřil, že skutečně unikl. Dokonce se začal i usmívat, když první nohou vykročil na mýtinu. Ten úsměv mu zůstal i po tom, co ho jasně žlutý plamen zasáhl do zad. Stačila vteřina, dvě… a z živého člověka zůstala jen hromádka doutnajících kostí a kovových kapek z roztavených věcí. Z přítmí lesa se ozvalo tiché zavrčení, následované uchechtnutím. Zase to dokázal… A ani to nebylo těžké… Zas ho podcenili….
„Už toho mám vážně dost! Další karavana totálně zničená! Jak si to jako představujete??? Na tohle sem si vás nenajal!“ obchodník Tejnak prskal vzteky, nehty zatnuté do polstrovaných opěrek svého drahého křesla.
„Kvůli té zrůdě pomalu přicházím na mizinu! Ještě pár měsíců, a skončím jako pouliční prodavač v nějakém zapadlém krámku na tržišti… Už rok tu řádí, a nikdo s tím není schopný nic udělat! Císař prohlásil, že to je problém provinčních vládců, ti zas, že sami obchodníci zodpovídají za stav stezek. Kde mám já sehnat armádu, abych se té potvory zbavil???“
„Můj pane, omluvte nás, ale tohle prostě není práce pro nájemné žoldáky! Poslal jsem tam už tři kumpanie, a stále nic! Pokaždé jen sloup dýmu, oznamující, že se jich zas zbavil… Pane, na tohle síly obyčejných lidí nestačí! Musíme napsat císaři! Jen jeho područníci to dokážou zastavit! Je to navíc jeho vina, že jeden z nich unikl! Oni se přeci zapřísahali nás bránit!“ prošedivělý žoldnéřský kapitán nervózně žmoulal svou čapku.
„Neposlechl jednou, neposlechne znovu. On jim naši žádost nepředá!“
„Alespoň to zkuste… za to nic nedáme…“
Tejnak si povzdechl a rezignovaně sáhl po svazku dopisních papírů. Trvalo jen chvíli, než byla žádost sepsaná. Pozvedl pak váleček pečetního vosku ke svíčce, nechal spadnout pár kapek na obálku a obtiskl do nich svůj prsten.
„Dojdi s tím do kasáren a vyšli expresního kurýra. Tohle je naše poslední možnost.“
Mezitím, vysoko v kopcích, uprostřed kamenitých srázů a hlubokých roklí, na jediné plošině před vstupem do jeskyně se pohnulo obrovské černé tělo. Ozvalo se zavrzání šupin o kámen, ale i přes svou velikost se tvor postavil překvapivě elegantně. Štíhlá hlava na dlouhém krku, mohutná hruď a široká křídla, silné nohy s ostrými drápy a dlouhý ocas. Dokonalý obraz nádherného živého stvoření plného ohně a vůle. A možná by tato představa obstála i u lidí, kdyby toto nebyl Schroloon, který si díky svým skutkům vysloužil přezdívku Zabiják z temnoty. Renegát, uprchlý z domácího vězení, které na něj uvalil císař a jeho područníci. Jedné noci se mu podařilo vyklouznout ze střeženého Domu tisíce očí, místa, kam se odklízejí nepohodlní, ale vznešení nepřátelé. O tomhle místě věděl už dávno. Bylo to jeho poslední útočiště pro chvíle, kdy ztratí vše. Odlehlé pohoří v odlehlé provincii plné neschopných úředníčků a odpudivých individuí. Díky přepadání obchodních kolon mě téměř vše, po čem mohl toužit. Měkké koberce, knihy, zlato, prostě luxus, který měl i dřív.
Ranní slunce se zalesklo na jeho černých šupinách. Dnes se mu nechtělo na lov. Bude si užívat svobody, čistého vzduchu a prázdné oblohy. Je volný, žádné řetězy už nepoutají jeho křídla. A tak to zůstane. Císař nemá důvod zasahovat v tak vzdálené oblasti. Područníci by ho sice měli, ale bez císařova souhlasu nic nepodniknou.
Protáhl se, dlouze zívl a vyskočil do vzduchu. Velká křídla ho nesla vzhůru bez sebemenších problémů. Hluboko dole ubíhal divoký kraj, nikým nezměněn už od dob Velkých válek. Hluboké lesy plné zvěře, kterou nikdo nelovil, lesní plody, které nikdo nesbíral. Podle Schroloona to bylo plýtvání. On by tohle nedopustil. On ne… Letěl stále víš, k bezmračné obloze ozářené sluncem.

Císař odpočíval na břehu, své tělo položené na polštářích, aby nic netlačilo jeho zlatavou pokožku. Několik draků postávalo okolo, tiše spolu hovořili a občas vrhli zamračený pohled na jediného člověka, kterého respektovali. Před chvílí byl na dvoranu přiveden kurýr, celý uřícený a s ožehlým obličejem. Už jen jeho zranění vyvolávala spoustu otázek. A po přečtení vzkazu, který přinesl, se rozpoutala opravdová bouře. Jen císař se zdál vším tím ruchem nedotčen, spokojeně polehával na slunci a upíjel z vysoké sklenice.
Draci nikdy nedokázali pochopit lidské smýšlení, tak jako člověk nedovedl odhadnout, co si myslí drak. Ovšem v tuto chvíli byl názor draků naprosto jasný. Zabiják musí být přiveden zpět, spoután a souzen. Tlačili na císaře několik dní, během nichž se kurýr vzpamatovával z divoké jízdy. Císař byl mocný člověk, ovládal téměř polovinu v té době známého světa a tu druhou mohl ovlivňovat. Ovšem nikdy by toho nedosáhl bez pomoci draků. Jen díky nim mohl komunikovat i se vzdálenými částmi říše a zároveň nutit jednotlivé satrapie k poslušnosti. Nakonec byl tedy nucen na jejich žádost přistoupit, až příliš se bál, že ztratí jejich podporu.
Kurýr byl poslán s další zapečetěnou listinou zpět, šťastný, že se zbaví vrozené hrůzy z draků a jejich společnosti. Jen několik dní po něm z bran Domu tisíce očí vyjela osobní garda císaře, doprovázená letkou čítající rovnou dvacítku draků. Dračí ministři nechtěli nic nechat náhodě. Dračí zbroj, temný, téměř černý kov jasně kontrastoval se zářivýma šupinami draků. Na zemi zas lidé s hrůzou skláněli hlavy, když kolem procházeli Rudí ďáblové. Elitní vojáci, speciálně vycvičení, bez emocí a pocitu strachu. Posledních deset let téměř nic nedělali a vyhlídka na novou prolitou krev je vzrušovala.
Cesta, která kurýrovi zabrala jen týden, se jim protáhla téměř na měsíc. Cestou jim nikdo nebránil, aby si brali, co budou chtít. Daň, kterou museli lidé zaplatit za ochranu.

Cítil je. Už nějakou dobu cítil jejich přítomnost ve vzduchu. Letmý vánek, příliš lehký, aby ho postřehl člověk, ale citlivým dračím smyslům neunikl. Vracel se do jeskyně. Věděl, že pokud skutečně přichází, bude jich mnoho. Ani jeho pověst Zabijáka z Temnoty ho neochrání. Přistál na plošině před jeskyní, složil křídla a s tlumeným mručením vstoupil dovnitř. Prošel rozlehlou pracovnou, přes místnost s poklady až do zadní sluje, nejhlouběji uložené v hoře. Tam, jen slabě osvětlené, leželo rozložené letité brnění. Chladný kov pokrývaly už zapomenuté ornamenty, jemné rytiny zobrazovaly bitvy, které se odehrály už dávno.
Schroloonovi trvalo dlouho, než vše správně připevnil na své šupiny všechny části zbroje. Jako poslední pozvedl do tlap helmici. Byla to nejstarší součást zbroje, otřískaná od mnoha zásahů, stříbrné ornamenty téměř všechny smazané a rytiny se staly nerozeznatelné. Chvíli jen stál, hleděl do prázdných očnic přilby a hlavou mu táhly vzpomínky. Nakonec s povzdechem zavřel oči a odevzdaně si ji nasadil. Když vystoupil zpět na plošinu, ozářilo ho zapadající slunce. Pokud dřív byl postrachem živých, nyní by se ho báli i mrtví. Prastaré brnění jako by oživlo čím víc se stmívalo, tím hrozivější se zdál. Co ohyb to hrot, smrtící smršť čepelí a bodců. Tohle byl Zabiják z temnot, kterého zavrhli pro to, co udělal na jejich příkaz.
Slunce zapadlo. První měsíční paprsky dopadly na rytiny ornamenty, a ty se ozářily do noci. Hvězdy se zrcadlili v Schroloonových očích plných zloby, ale hlavně smutku. Jdou po něm jeho vlastní rodní. To se tedy dočkal vděku. Zavřel oči, plnící se slzami a hlasitě zařval na celé pohoří.

Tejnak stál na balkoně a shlížel dolů na hlavní třídu, lemovanou početným davem. Městem právě procházeli císařští Rudí ďáblové směrem ke kasárnám. Zářivá zbroj kontrastovala s pestrým oblečením šťastných obyvatel města. Přišli přeci jejich zachránci! Tejnak si při té myšlence pohrdlivě odfrknul. Tyhle vojáci sice zničí draka, ale sežerou toho tolik, že to vyjde skoro nastejno. Holt obchodník není nikdy spokojený.
Najednou balkon zahalil stín. To jeden z draků přeletěl nad ulicí. Tejnak instinktivně uskočil zpět do místnosti. I když už uplynulo mnoho let, po které byli draci přátelé, hluboce zakořeněný strach všech předchozích generací ho stejnak neopouštěl. Obzvlášť, když pomyslel na toho renegáta. Včera slyšeli jeho řev všichni obyvatelé města, i když velice slabě. Musel být daleko, ale vztek, obsažený v řevu rozechvěl i ty nejotrlejší žoldáky. Vždyť je to přeci Zabiják z temnot, nejobávanější drak, který kdy žil v císařství od dob velkých králů.
Konečně pod balkonem prošla poslední řada vojáků. Teď už jen projížděly vozy se zásobováním a vybavením. Jako poslední pak stádo krav, potrava pro draky. Tejnak se tedy vrátil spět do svých pokojů, oblékl si své nejlepší šaty a spoustu klenotů a sešel dolů ke kočáru, který ho měl dovést na společenskou večeři. Ve chvíli, kdy se spřežení rozjelo ke kasárnám, na vteřinu na něj padl trošku jiný stín.

Další večer. Celý den se schovával v rozpadlé stodole na naprostém kraji města. Sem už nikdy roky nevkročil. Viděl slavnostní průvod, tlumeně vrčel a málem podpálil zbytky slámy, která tu kdysi byla uskladněná. Pokaždé, když nad stodolou proletěl některý z císařových draků, přikrčil se a zavřel oči. I sebemenší pohyb ho mohl prozradit.
Konečně padla milosrdná tma. Štěstěna mu přála, měsíc ani hvězdy nebyly vidět, celou oblohu zakrývala hradba mračen. Ze stodoly se ozývalo jen slabé skřípění, to když některý ze starobylých plátů se otřel o jiný. Zabiják téměř neslyšně vstal, oklepal slámu, která se mu zachytila na bodcích, a vyklouzl vyvrácenými vraty na louku. Před ním leželo ozářené město, ze kterého se k nebi nesl tichý zpěv, jak obyvatelé oslavovali příchod zachránců. Na obloze nehlídkoval ani jeden drak, takže nebylo problémem se vznést nad ozářené ulice. Temné brnění ho chránilo před světlem, nikdo si nepovšiml příliš rychlého stínu, a když ano, tak ho považovali za mrak. Jediný pohled mu stačil, aby poznal, kde jsou ubytovaní císařští vojáci. Kasárny pulsovaly životem, přetékaly světlem a jídlem, bylo tam nahloučeno nejvíc lidí. I draci, rozložení na nádvořích, s radostí užívali výborných pokrmů, které jim hostitelé nabízeli. Dokonce někteří vyzkoušeli i místní medovinu. Schroloonovi nebude trvat dlouho vše vypálit do základů.


Tejnak se rozvaloval na polstrované židli hned vedle kapitána císařských Rudých Démonů. Z toho muže šel strach už na dálku, tvář měl rozbrázděnou nespočtem jizev, hlas hluboký a šedivé oči plné ledu prokoukly každou léčku. Jeho tvář už sice nesla pár stop po vypitém vínu, ale on nepřestával ostražitě sledovat každého, kdo se přiblížil k jeho stolu. Tejnak byl už z toho celý nesvý, nevěděl, jaký druh rozhovoru by mohl kapitána obměkčit. Potřeboval jeho podporu, každý kontakt se může někdy hodit. Poslední pokus ztroskotal ve chvíli, kdy se zeptal na jeho děti a až pozdě si uvědomil, že Rudí Démoni mají zakázáno mít potomky. Teď už jen seděl, protáčel mezi prsty stopku vysoké sklenice plné perlivého vína a mračil se.
S postupující nocí stále víc Démonů ztrácelo sebekontrolu a nechalo se unést všeobecným veselím. Žádný drak přeci není takový šílenec, aby zaútočil na nespící město plné vojáků a ještě k tomu v noci. Pivo i víno tekly proudem a na stole se objevovaly další a další podnosy s jídlem. Nikdo si nevšímal ničeho jiného než veselí.
I Tejnak už zapomněl na své chmury, obšťastněný vínem a obdařený společností jedné z tanečnic. Opilou myslí se mu proháněly představy, jak vše bude zase nádherné, až zmizí ten proklatý drak.

Poslední přelet. Poslední mávnutí křídel, rychlá otočka kolem věže jednoho z paláců a střemhlavý let. Zabijákovi stačil jediný nádech, snesl se těsně nad šňůry lampionů a vychrlil proud plazmatického ohně na shromážděné davy. Prvním cílem byli samozřejmě draci. Tímhle jediným útokem zvládl vážně poranit víc jak polovinu z nich a ten zbytek alespoň nepříjemně popálit. Pak zas rychle do vzduchu, horké proudy vzduchu od ohně mu pomohly získat víšku. Mrštná otočka kolem stožáru jednoho ze stanů a druhý nálet.
Méně poranění draci se už snažili dostat do vzduchu, méně opilí vojáci zas sundávali z vozů zbraně a pokoušeli se je sestavit. Druhý proud ohně zanechal všechny krom jediného draka na zemi. Ohořelá křídla a oslepené čumáky způsobovaly drakům šílenou bolest a ti nepříčetní máchali ocasy tak, že mnohdy zranili a zmrzačili vlastní vojáky. To byl i Zabijákův cíl. Při další otočce už mu ovšem poslední z draků dýchal na ocas. Drak neměl ani brnění, ale byl o dobrých pět metrů delší, než Schroloon. Teď už bude záviset jen na síle a umu jeho křídel, aby se protivníka zbavil.
Mezitím se oheň nekontrolovatelně šířil po městě. Noc, která měla být plná veselí, se proměnila v noc hrůzy, bolesti a nelidských skřeků. Požár se prokousával jednotlivými ulicemi, stravoval domy obchody i životy. Nad tím vším se Zabiják snažil setřást posledního draka a zároveň se vyhnout všem střelám, které proti němu vysílali vojáci. Brnění ho sice ochránilo od nejhoršího, ale vše zastavit nemohlo. Několik dalších otáček, rychle se protáhnout mezi dvěma vysokými domy a střemhlavý pád na jedno z nádvoří. Přeletěl těsně nad seřazenými vojáky s katapulty. Několik nejrychlejších ho poškrábalo na hrudním pancíři a ocasu, ale většina šípů byla vystřelena příliš pozdě na to, aby ho zasáhla. To ovšem nebránilo tomu, aby se zaryly do odhalené šíje druhého draka a srazily ho k zemi.
Všichni draci už byli mrtví nebo umírali, když se Schroloon poprvé rozhlédl. Vše hořelo, lidé pobíhali z jednoho místa na druhé, vojáci se snažili udržet pořádek a útočit na něj. Ovšem bez letecké podpory draků byli jen mouchami, které není tak těžké rozmáčknout. Už se nemohli spoléhat, že draci Zabijáka naženou přímo jim do rány. Teď se mohl renegát objevit naprosto kdekoli a nečekaně.
I přes snahu občanů hasit město už skoro podlehlo. Většina lidí byla buď mrtvá, nebo příliš zraněná na to, aby mohla něco dělat. I vojáci už se snažili ukrýt mezi kamennými zdmi kasáren, které jako jediné nepodlehly ohni.
Zabiják vítězně zařval, zakroužil nad troskami a nakonec přistál na jediném prázdném náměstí, které bylo schopné ho pojmout. Pohledem přejel poslední přeživší a tlumeným hlasem promluvil.
„Tohle byl jen výstraha. Ještě jednou se mě pokusíte napadnout, a nezůstane jen u vypáleného města. Pak už vám císař nebude k ničemu, vaše kosti budou ležet v popelu a zbytky masa ohryzávat krysy. Dejte mi pokoj, a já ho dám vám. Ničím sem se neprovinil, jen svou poslušností císaři. Nemáte právo mě soudit, když ani nevíte, jak vše bylo…“ hlas se trochu ztišil, zněl dutě a kovová helmice zanechávala dojem prázdnoty a zoufalství.
„Nechte mě v klidu žít, tam daleko v horách. Nechte mě létat oblohou a vychutnávat ranní vítr. A já nechám vás, jen občas si od vás vyžádám podporu. Bude to mnohem snazší, než když budete stále dokola žádat císaře o pomoc...“ pohrdlivě si odfrknul, „Já nejsem zrůda… dá se se mnou dohodnout… Takže pokud nechcete za nějakou dobu znovu přijít o střechu nad hlavou, radím vám, abyste mne poslechli. Za týden se ukážu na tom odlesněném pahorku za lesem a vyslechnu si vaši odpověď. Teď už je to jen na vás.“ s posledními slovy roztáhl křídla a vyskočil vysoko do vzduchu. Temné brnění si naposled zalesklo, zazářily stříbrné ornamenty a obrovské dračí tělo zmizelo do noci. Lidé si jen stěží třídili v hlavě, co jim drak řekl. I Tejnak, jindy slova znalý, nedokázal sestavit kloudnou větu, kterou by drakovi odpověděl. Obličej měl z poloviny popálený, šaty zničené, šperky ztracené ale jednu věc stoprocentně věděl…. Za týden bude s ostatními představiteli a onom pahorku…

Ten čas utekl jako voda… Zranění vojáci i draci odtáhli z hrůzy nad dalším útokem. Mrtví byli pohřbeni a živí se snažili obnovit kdysi prosperující město. Spálené domy byly srovnány se zemí a na jejich místech už stály základy… I sežehlé stromy se zčernalou kůrou už nasazovaly nové listí. Blížilo se poledne určeného dne a k pahorku za městem se blížila kolona kočárů, koní i opěšaných lidí.
Každý, kdo něco znamenal sem přišel… Ovšem dorazili i všichni ostatní, které nic nevázalo ve městě. Byl tu vztyčen menší stan, ozdobený posledním plátnem, které nepadlo za oběť ohni. V jeho stínu se krčili zástupci města a mezi nimi i Tejnak.
Konečně nebe zakryl velký stín. Ševelení křídel a občasné zavrzání kovu nenechalo nikoho na pochybách, kdo že to přilétá. Elegantně dosedl na zem kousek od stanu, hlavu hrdě vztyčenou, zbroj už opravenou, zranění téměř zahojená. Pařátem sundal helmici větší než člověk, postavil ji před sebe a pozorně se zahleděl na čekající lidi. Na velkém stole, speciálně dovezeném kvůli němu, leželo dvojmo listin, opatřených pečetí a rozepisujících jejich dohodu. Tiše přikročil až ke stanu, pohledem probodával listiny, připraven při sebemenším ohrožení vzlétnout.
Nakonec uznal, že tentokrát ho neoklamali. Listina mu zaručovala svobodu, volnost pohybu ve Zdivočelých horách a určitou rentu jako výpalné. Bude svobodný a tuto smlouvu nebude moct napadnout ani císař. Jen on sám bude svým pánem.
Lidé tohoto města ještě nikdy neviděli dračí úsměv, až teď. Výraz uvolnění, spokojenosti a víry, že svět není přeci jen tak zlý, to vše se vešlo do pár vteřin mírného dračího úsměvu. Natáhl pravý pařát, dráp namočil do připraveného inkoustu a na papír obtiskl ornament, vyrytý v tvrdé kosti, jeho znamení určené mu při vyklubání. Smlouva byla zpečetěna.

Roky plynuly… Lidé se zatím nikdy neodvážili porušit daný slib. Jeho hory byly stále opuštěné, nikdo nerušil jeho klid a samotu. Kdykoli mohl roztáhnout křídla, skočit ze srázu a nechat se unášet horkými proudy vzduchu. Byl sice sám, ale volný… A co víc, lidé se ho přestávali bát… Jednou ročně, v den výročí Velkého útoku, se k městu snášel už ne Zabiják z Temnot, ale Schroloon, lenní pán Zdivočelých hor a nový ochránce města. A jak jedna generace přecházela v druhou, stále míň lidí mu zazlívalo, co kdysi udělal kvůli své záchraně. A pak, po několika staletích, v den výročí drak nepřiletěl… Marně lidé hleděli na obzor, ozářený zapadajícím sluncem… Žádný stín ten den nepřikryl jejich tváře… Zabiják z temnot, drak Schroloon, už našel svůj vysněný klid….