Arnové - kapitola první
1. Kapitola
Město na vrcholu kopce
Pískání konvice na ohni napovídalo, že klokotající voda v ní bude už hotová. Kapitán odvrátil oči od mapy a pohlédl na rychle vyletující páru. S heknutím se zvedl, popadl konvici a nalil si vodu do keramického šálku, kde už měl připravený sáček na jablečný čaj. Přešel s hrnkem v ruce zpět ke svému stolu a posadil se na židli. Ohřál si ruce o šálek a pohlédl zpět na mapu, která už byla poměrně zašlá věkem. Na zažloutlém a tvrdém papíře se místy objevovali tmavší, též žluté koláže skvrn a některá místa na mapě si už někdo poupravil podle svého a tak byli kapitánovi pocity velmi smíšené. Zrovna teď se snažil odhalit polohu svého tábora, ale nějak se mu to nedařilo. Povzdechl si, zaklonil hlavu dozadu a prohrábl si vlasy. Hleděl do vysokých korun stromů, které jeho a vojáky chránili před hřejivými slunečními paprsky, na druhou stranu ale i před bodavými prsty zimní vichřice. Když kapitán ucítil závan studeného vzduchu, vrásky na jeho tváři se prohloubily, neboť právě stál před velkým problémem. Ale věděl, kdo mu ho pomůže vyřešit a tak požádal kolemjdoucího vojáka, ať mu zavolá Roxeeta a Endarona. Ti se dostavili v poměrně krátké době.
Od jejich návratu z lesa, kdy udělali to, co neměli, uběhlo bezmála pět hodin a mezitím je kapitán zapřáhl, aby dohlédli na pořadí hlídek na dnešní noc, což byl úkol, nepříliš vhodný pro něj. Nedělal to rád. Naštěstí měl tyhle dva pomocníky. Jak k němu přišli, postavili se tak, jak se na podřízené vojáky sluší a unisono kapitána oslovili: ,,Přejete si, pane?“
,,Byl bych vám nabídl židle, ale zrovna jich tolik nemám po ruce, takže vám si nebude vadit, když postojíte, že ne?“ zeptal se jich.
,,Nikoliv, pane,“ odpověděl Endaron.
Kapitán sepjal ruce a upřeně se na oba dva bratry zahleděl a v duchu do nich vkládal naději. Pohled po chvilce mlčení odvrátil a dal se do řeči:
,,Můj důvod mého povolání je ten, že stojíme na hraně propasti, všichni co jsme tady,“ začal, ,,a ten problém spočívá v Ugrianech, pohybujících se tady všude kolem. Samozřejmě nám situaci ani neulehčuje ta bláznivá vichřice.“
,,Co máte v plánu, pane?“ zeptal se Roxeet.
,,Stáhnout se,“ řekl suše kapitán.
,,Stáhnout se?“ zalapali bratři po dechu.
Kapitán přikývl a Roxeet poněkud rozpačitě se ze sebe snažil vykoktat nějaká slova. Endaron byl ale pohotovější.
,,Pane, nerad to říkám, ale pokud si Ugriané dovolují až moc, je naší povinností jim jejich plány překazit, ať už jsou jakékoliv a stáhnutí nepřipadá v úvahu.“
Kapitán bouchl pěstí do stolu: ,,Já tady rozhoduji, co se vykoná a co ne, ne ty, Endarone.“
,,Co tedy navrhujete?“ nenechal se Endaron zlomit.
,,Už jsem vám to řekl, stáhnout se, ale jak už jsem se zmínil, cestu do Anuru nám kazí vichřice, vytvářející hluboké sněhové závěje. Ale přeci je tu jen východisko, které mi ale působí velké potíže a to je tahle zrůdnost,“ dopověděl kapitán a ukázal na starou mapu.
,,To jste sebral nějakému sedlákovi a nebo ze zašlého archivu?“ podivil se Roxeet a s odporem si žlutý kus papíru prohlížel.
,,Ne, dal mi to sám král, prý je ve starých věcech kouzlo,“ odpověděl kapitán.
,,Aha…co vůbec král ví o kouzlech?“ divil se stále Roxeet.
Kapitán mlčel. Pohlédl prosebně na Endarona, který jeho pohled zachytil. Zdvihl jedno obočí a zamumlal: ,,No tak fajn.“
Popadl mapu a dal se do hledání. V tomhle byl Endaron nejlepší z celé jednotky. Vždy měl dobrou orientaci a místa na mapě našel pouhým mrknutím oka a ani tato stará mu v tom nezabránila. Jen co kapitán Endaronovi popsal, co by chtěl najít, ani ne za deset vteřin se Endaron ozval: ,,Mám to.“
Kapitán Oukram vydechl úlevou a podíval se na místo, kde měl Endaron přitisknutý prst.
,,Hmm, vskutku zajímavá lokace, lepší jsme si vybrat nemohli,“ poznamenal.
,,Jsem téhož názoru,“ zabručel Endaron. Oba měli ke své chmurné náladě důvod. Jejich narychlo zbudované tábořiště se totiž nacházelo na jihovýchodním okraji cípu Urangalu, asi dvacet mil od Anuru. A právě v mezeře mezi lesem a skupenstvím skalisek byla silnice, nyní zasypaná sněhem. Temná skaliska v sobě ukrývala různé netvory, číhající na svoji kořist a ani les nebyl zrovna teď moc přívětivý. Kapitán sám sebe proklel za svoji nedbalost, že nedával pozor a vydal se jiným směrem, než měl původně v plánu.
,,Můžeme mluvit o štěstí, že na nás ty bestie z Okrovy zhouby nezaůtočili,“ řekl Endaron.
Zato Roxeet se tvářil klidně.
,,Okrova zhouba není nebezpečná, je to jen spleť skalisek strašidelných tvarů, kde prý žije jenom starý obr,“ informoval kapitána a bratra. Endaron se na něj nevěřícně podíval.
,,Ale jdi, každý, kdo se tam někdy vydal, se už nevrátil.“
,,To protože tam nejsou jenom skaliska, ale i velký počet propastí,“ nedal se odbít Roxeet.
,,Vojáci, to nikam nevede,“ přerušil jejich hádku kapitán a tleskl rukama.
Endaron se dal opět do čtení mapy. Pak zkonstatoval závěr:
,,Nuže, vydáme se tou stejnou cestou, kudy jsme se sem přišli, ale jelikož je sníh hluboký a těžko průstupný, tak zde musíme nechat všechen těžký náklad, pokud se chceme ještě dnes dostat do Anuru.“
Kapitánovo obočí se spojilo v jedno, jak se zamračil. ,,Tolik cenností a nechat je na tomhle prokletém místě?“
,,Pár ošuntělých stanů a oprýskané vozy mi jako cennosti moc nepřijdou,“ prohodil Roxeet.
,,Beztak jsme členové Královské gardy a měšťané v Anuru nám dají, co budeme chtít, je to jejich povinnost,“ dodal Endaron.
,,K mé velké neradosti mi asi nic jiného nezbývá,“ zabručel kapitán.
A tím se celá věc uzavřela. Kapitán k sobě svolal všechny vojáky a pronesl k nim řeč, ve které jim oznámil, že odcházejí za hradby Anuru a ať si zde nechají všechny věci, krom těch nejcennějších, co si s sebou přinesli.
Hned nato nad táborem zavládl nezvyklý ruch, jak si každý z vojáků balil své věci.
Roxeet a Endaron si brali jen své brnění, své batohy a jejich obsah, oblečení a zbraně, nic víc podle jejich úsudku k životu nepotřebovali.
Jak tak stáli u okraje mýtiny a sledovali nehostinnou bílou pláň.
,,Teda doufám, že nám Anur dopřeje alespoň nové brnění a ošacení. Za ty měsíce cesty z Artu se všechno poškodilo, jak se jen dalo,“ utrousil Endaron a Roxeet přikývl.
,,Je to bláznovství prozkoumávat Afanu Agru, horské království, uprostřed zimy.“
,,Bohužel nám to nějak nevyšlo, to se stává i tomu nejlepšímu oddílu.“
,,Ale vskutku mi stále vrtá hlavou, co tu Ugriané pohledávají, člověk by řekl, že si s Thuiány neustále vjíždějí do vlasů,“ usmál se Roxeet při vzpomínce na mladé Thuiánky, z nichž se mu podlamovali kolena. I Endaron si nejspíš také vzpomněl, protože se mu do tváří nahrnula krev.
,,Uvidíme co přinese budoucnost,“ řekl.
O hodinu později už byla většina oddílu shromážděná mimo mýtinu a do tváří je štípal třeskutý mráz. Někteří se choulili do svých skrovných plášťů, jiní se zahřívali pohybem.
Thuiánští jasnovidci chodili kolem a snášeli na každého vojáka kouzelné formule, aby jim odpomohli od jejich trápení. Hnědovlasý Thuián přistoupil k Roxeetovi a Endaronovi, načež na ně seslal kouzlo a řekl směrem k Roxeetovi: ,,Tak se opět setkáváme, Vševědoucí.“
Roxeet se usmál: ,,Ovšemže, Thuiáne.“
,,Prosím, nazývejme věci pravým jménem. Mé jméno je Tyrys, syn Ryta,“ představil se Thuián a Roxeet mu podal ruku a při té příležitosti se i on představil. Pak i své bratra.
,,Je mi ctí,“ řekl Thuián a odkráčel dál snášet kouzla na zbývající vojáky.
Zanedlouho vyšel z lesa kapitán a vedl jednoho koně, obtěžkaného dvěma vaky.
,,Vzal jsem raději s sebou všechny písemnosti, včetně mapy, aby se Ugriané nedozvěděli, co jsme zač,“ řekl, když viděl nechápavé výrazy obou bratrů.
Pak nařídil všem vojákům, aby se postavili a volným krokem si začali razit cestu sněhem. Postup byl namáhavý, nejednou někdo zapadl skoro až po prsa do hlubokého sněhu a tato nepříjemná cesta trvala bezmála tři hodiny, než se vojáci Královské gardy konečně dostali na hlavní silnici, vedoucí do Anuru. Kapitán si otřel koženou rukavicí krůpěje potu na čele a ohlédl se. Zlověstně černý les se za nimi vyjímal jako přízrak, pronásledující kořist. A před nimi čekal veliký kopec, na jehož vrcholku se tyčilo snad největší město v celé Irisiji.
Členové gardy svorně pokračovali k bráně. Jakmile je zahlédla stráž, zatroubila na signální roh.
,,Tři zatroubení v krátkých intervalech, máme zastavit,“ uvědomil si kapitán a nařídil vojákům to, co strážní Anuru požadovali.
,,Vyvěste vlajku Artu a vlajku Královské gardy,“ přikázal následovně a vojáci jeho rozkaz ihned uposlechli.
,, K čemu ta opatření? Kdykoliv v historii mohla Královská garda vstoupit bez okolků přímo do města,“ divil se Endaron.
,,Asi k tomu mají zvláštní důvody,“ svraštil čelo Roxeet.
,,Časy se mění, vojáci. Teď asi přijde na chvíli diplomatické vyjednávání,“ řekl kapitán.
A měl pravdu. Z brány vyjel na bílém koni, který byl v porovnání s okolním sněhem skoro neviditelný, muž, oblečený do bohatého šatu a obklopen asi tuctem strážných.
Dojeli až ke Královské gardě a muž zastavil svojí jízdu zdvihnutím pravice.
Kapitán se uklonil: ,,Princi Finagorio.“
Muž seskočil z koně a položil kapitánovi levou ruku na rameno.
,,Oukrame, starý příteli,“ usmál se. Roxeet a Endaron si mohli prince prohlédnout.
Měl husté, středně dlouhé a černé vlasy, jejichž lokny princovi občas spadly do tváří, takže trhnutím hlavy je musel opět odhrnout. Princova tvář byla hladká, ale oči měl černé a nebezpečné, což mu dodávalo takový drsnější vzhled. Oblečení prince se skládalo z mohutného zlatého pláště, jenž byl u prsou spojen oběma konci stříbrnou sponou. Zpod černé tuniky, pod níž měl určitě brnění, mu vyčuhovaly rukávy bílé košile. Na kožených kalhotách černé barvy měl princ připevněné chrániče kolen a celý jeho bohatý šat uzavírali lovecké boty ze světlé a blýskavé kůže.
,,Čemu vděčím za vaši návštěvu našeho města?“ zeptal se princ.
,,Zimě a všem jejím přisluhovačům,“ odpověděl kapitán.
,,Och, ano, jistě. Ani ty nejdrsnější vojáci jako vy nedokážete vydržet tuhle krutou zimu,“ pousmál se princ Finagoria.
Kapitán přikývl.
,,Nebude – li vám to vadit, princi, požádali bychom o dočasné ubytovaní a pohostinství, rádi pak splatíme nějakým způsobem svůj dluh.“
,,I kdepak, vadit mi to nebude, budu jen rád. A dluh nebudete muset splácet, beru vás jako diplomatickou návštěvu z Artu a mou povinností správce města Anuru je vás ubytovat jak se sluší a patří,“ řekl s hrdostí v hlase princ.
,,Správce města? Myslel jsem, že to dělá váš otec,“ podivil se kapitán a princova tvář potemněla.
,,Můj otec je těžce nemocný, navíc je starý a dlouhé rokování mu už nedělá dobře. Tak jsem předčasně převzal jeho funkci,“ oznámil.
,,Stáří dolehne na nás všechny,“ usmál se Oukram a princ mu úsměv oplatil.
,,To asi ano, starý příteli, to asi ano.“
Princ se obrátil ke svým vojákům. ,,Tito muži jsou odedneška mými hosty. Ty, Kirku a Duorte, vraťte se ihned do města a sežeňte dobré ubytování.“
Kirk a Duort otočili své koně a pádili zpět k branám.
,,A my se pomalu vydáme za nimi, přece tu nebudeme stát v mrazu. Za hradbami města je mnohem lépe,“ rozhodl princ Finagoria.
,,Proto jsme tady,“ řekl kapitán a dal svolení svému oddílu, aby kráčeli za princem.
Než vlezli pod podloubí brány, si Roxeet všiml na čele brány zajímavého reliéfu. Byl na něm vyobrazen drak, ale jelikož byla brána ze šedého kamene, nemohl Roxeet určit barvu draka. Ten drak ale stál jakoby před zavřenou bránou. Víc si už Roxeet nestihl prohlédnout, protože nechtěl brzdit své druhy za sebou.
Nádvoří za bránou bylo dlážděné a prostorné. Na jeho hranicích, kolem dokola nádvoří, bylo několik rozcestí, každé vedlo do jiné části města, především do centra. Po levici měli vojáci kasárnu pro strážné, jenž byla postavena u rovné zdi a po pravici schody, vedoucí na hradby. Princ Finagoria si promluvil s Kirkem a Duortem, kteří už drželi v ruce objemnější knihu. Probíral s nimi věci, ty ale Roxeet a Endaron nezaslechly.
Pak se princ Finagoria od strážných odvrátil a přešel ke kapitánovi Oukramovi.
,,Tak přeci je tu jen jedna taverna, vyhovující vašemu počtu vojáků a také vašim požadavkům,“ oznámil jim šťastně.
,,Toho si ceníme, princi,“ řekl kapitán uznale, ,,můžeme vědět, jaká taverna?“
,,Ale jistě, je to taverna u Černé orchideje. Nachází se v západním cípu města, bohužel hned u hradeb, nikoliv v centru, ale ujišťuji vás, že je to jedna z nejlepších tavern ve městě,“ odpověděl princ, ale v tu chvíli k nim přispěchal vůdčí Thuián Tyrys. Uklonil se stejně jako předtím kapitán Oukram a zeptal se prince.
,,Kde zde najdeme Chrám budoucnosti?“
Princ byl poněkud zaskočený, když Thuíána spatřil. Zmohl se ale na odpověď.
,,Řekněte strážným, oni vás tam dovedou.“
Jen co Tyrys odešel, se princ Finagoria nevěřícně obrátil na kapitána: ,,Neřekl jste, že jsou s vámi Thuiáni s Omery.“ Znělo to trochu vyčítavě.
,,Tak to se omlouvám, princi. Doprovázeli nás na naší cestě a jak jsou nenápadní, tak i občas já na ně zapomenu,“ omluvil se kapitán.
,,To je v pořádku…tak pojďte, osobně vás dovedu do taverny,“ řekl princ a vydal se západní uličkou. Město u hradeb bylo tiché, domy byli většinou jen ze dřeva a jediné, co se zde hýbalo, byly stromy ošuntělého vzhledu.
,,Běhá mi z toho mráz po zádech,“ zamumlal Roxeet.
,,Ani se vám nedivím. Taverna u Černé orchideje je známá skoro po celé Irisiji, dostane se vám tam té nejlepší péče, ale jen málokdo se do ní podívá, protože se bojí sem vstoupit, do této čtvrti,“ vysvětlil princ Finagoria.
Nešli tak dlouho, sotva tři minuty. ,,Tak jsme tady,“ oznámil jim princ a ukázal na tavernu. Budova byla vskutku dominantní. Kamenné zdi, vymalované do bílé barvy, střecha z červených pálených tašek, zdobené dvoukřídlé dveře a okna. Oproti ostatním budovám v okolí byla taverna jako rozkvetlý a voňavý záhon v moři suchého plevele.
Před tavernou už čekal hostinský. Byl to muž v pozdním věku života, jehož bledé vlasy byli nakrátko ostříhané a rozcuchané. Stejně tak i bledý plnovous mu splýval až na ramena. Starý hostinský stál nahrbeně, opřený o kostrbatou hůl a přicházející vojáky si prohlížel s úsměvem. Roxeet a Endaron se velice podivili, neboť i stařec měl na sobě velmi bohatý šat, podobný tomu, který měl i princ Finagoria.
,,Vítejte v mé skrovné hospůdce u Černé orchideje,“ řekl stařec velice zvučným hlasem a uklonil se princovi. Finagoria mu úklonu oplatil, což nikdo z vojáků Královské gardy jakživ neviděl.
Kapitán Oukram neunesl tíhu situace a ze společenských důvodů a taky ze své formální slušnosti, se uklonil také.
,,Bude nám ctí zde pobývat, pane…?“ naznačil kapitán, že chtěl vědět jméno hostinského.
,,Nuiri, kapitáne. Syn Ariiho,“ představil se hostinský.
,,Oukram, syn Wörara,“ opětoval představení kapitán.
,,Je vidět, že jste se už zabydleli,“ řekl princ Finagoria, ,,tak já vás už nechám o samotě. Kapitáne Oukrame…Nuiri…vojáci Královské gardy,“ uklonil se princ všem přítomným a odkráčel s přáním dobrého zdraví a ať se vojákům v Anuru líbí.
,,Zvláštní chlapík, tenhle princ, něco mi na něm ale nesedělo,“ poznamenal pochybovačně Endaron.
,,Nebuď tolik podezíravý, bratře,“ řekl Roxeet a svorně kráčeli vedle kapitána do hostince. U vchodu byl přivázaný ovčácký pes, který se ale v době, kdy kapitán, Roxeet a Endaron šli kolem, prudce vzepjal a začal zuřivě štěkat, až mu šla od huby pěna.
Nuiry práskl rukama a na psa varovně zakřičel. Pes nepřestával a ignoroval výhružky svého pána. Kapitán k psovi přistoupil a pohladil psa rukou po srsti. Pes se neohnal, ale stáhl ocas a štěkat přestal.
,,Vy jste rozený krotitel zvěře. Omlouvám se, nevím, co to do něj vjelo, obvykle na lidi neštěká,“ omluvil se Nuiri.
,,No, asi vám sem nechodí moc vojáků,“ pokrčil rameny kapitán a vstoupil v závěsu do lokálu. Ten byl poměrně rozlehlý. Místnost měla obdelníkový tvar. Byly tu tři stoly a svojí délkou zaplňovali většinu místnosti, tudíž to museli být stoly hodovní. Uprostřed protější zdi byl postaven pult a za ním dveře, vedoucí do sklepa. V levé části místnosti se tyčily schody do pokojů. Zrovna teď to tu ale zelo prázdnotou.
,,Pěkné a útulné,“ pochvaloval si kapitán a přejížděl očima od malovaných obrazů na stěnách, až po kovový lustr, zavěšený u stropu, kde už hořeli první svíce a dodávali místnosti šedé přítmí.
,,Pohodlně se usaďte a odpočiňte, já zatím svolám sluhy, aby se dali do vaření a dalších potřeb,“ pobídl vojáky hostinský a ti ho směle uposlechli.
Hostinský na chvíli odešel a za čtvrt hodiny se vrátil asi s desítkou sluhů, kteří zapálili pochodně a tak bylo v místnosti najednou více světla. Poté se už lokálem šířila vůně opékaného masa a sladká vůně nápojů.
Kapitán si dal nohy na stůl a oddechnul si. ,,Konečně si ti pacholci odpočinou,“ utrousil, ale nikdo ho neslyšel. Všichni se bavili, jedli a pili…po tak dlouhé cestě napříč celou Irisijí se nálada v oddílu rapidně zlepšila.
Jak se noc halila do úplňku, hostinský Nuiri seděl za barem a zvědavě si vojáky prohlížel. Mnul si bradu a odmítal z nich spustit oči.
,,Pane, děje se něco?“ zeptal se jeden ze sluhů.
Nuiri vzhlédl: ,,Ano, něco se opravdu děje,“ odpověděl a sklopil zrak zpět k vojákům.
,,Mohu vědět co?“ ptal se dál sluha.
Hostinský sluhovi naznačil, aby se k němu sehnul a sluha uposlechl.
,,Na těch chlapících z Artu je něco divného, něco, se mi ale vůbec nelíbí,“ zašeptal Nuiri.
,,Mě přijdou normální,“ opáčil sluha.
,,V tom je právě ten problém, jsou moc normální. Vypili dohromady už asi pět sudů piva a dva sudy medoviny, ale pořád nejsou opilí…jak je to možné?“ divil se hostinský.
,,Možná jsou na to vyšlechtění,“ dodal sluha, ale hostinský zavrtěl nesouhlasně hlavou.
,,Nesmysl, to není nikdo. Ale dost řečí, zpět do práce.“
Sluha se zamračil a šel dál obsluhovat vojáky.
Město na vrcholu kopce
Pískání konvice na ohni napovídalo, že klokotající voda v ní bude už hotová. Kapitán odvrátil oči od mapy a pohlédl na rychle vyletující páru. S heknutím se zvedl, popadl konvici a nalil si vodu do keramického šálku, kde už měl připravený sáček na jablečný čaj. Přešel s hrnkem v ruce zpět ke svému stolu a posadil se na židli. Ohřál si ruce o šálek a pohlédl zpět na mapu, která už byla poměrně zašlá věkem. Na zažloutlém a tvrdém papíře se místy objevovali tmavší, též žluté koláže skvrn a některá místa na mapě si už někdo poupravil podle svého a tak byli kapitánovi pocity velmi smíšené. Zrovna teď se snažil odhalit polohu svého tábora, ale nějak se mu to nedařilo. Povzdechl si, zaklonil hlavu dozadu a prohrábl si vlasy. Hleděl do vysokých korun stromů, které jeho a vojáky chránili před hřejivými slunečními paprsky, na druhou stranu ale i před bodavými prsty zimní vichřice. Když kapitán ucítil závan studeného vzduchu, vrásky na jeho tváři se prohloubily, neboť právě stál před velkým problémem. Ale věděl, kdo mu ho pomůže vyřešit a tak požádal kolemjdoucího vojáka, ať mu zavolá Roxeeta a Endarona. Ti se dostavili v poměrně krátké době.
Od jejich návratu z lesa, kdy udělali to, co neměli, uběhlo bezmála pět hodin a mezitím je kapitán zapřáhl, aby dohlédli na pořadí hlídek na dnešní noc, což byl úkol, nepříliš vhodný pro něj. Nedělal to rád. Naštěstí měl tyhle dva pomocníky. Jak k němu přišli, postavili se tak, jak se na podřízené vojáky sluší a unisono kapitána oslovili: ,,Přejete si, pane?“
,,Byl bych vám nabídl židle, ale zrovna jich tolik nemám po ruce, takže vám si nebude vadit, když postojíte, že ne?“ zeptal se jich.
,,Nikoliv, pane,“ odpověděl Endaron.
Kapitán sepjal ruce a upřeně se na oba dva bratry zahleděl a v duchu do nich vkládal naději. Pohled po chvilce mlčení odvrátil a dal se do řeči:
,,Můj důvod mého povolání je ten, že stojíme na hraně propasti, všichni co jsme tady,“ začal, ,,a ten problém spočívá v Ugrianech, pohybujících se tady všude kolem. Samozřejmě nám situaci ani neulehčuje ta bláznivá vichřice.“
,,Co máte v plánu, pane?“ zeptal se Roxeet.
,,Stáhnout se,“ řekl suše kapitán.
,,Stáhnout se?“ zalapali bratři po dechu.
Kapitán přikývl a Roxeet poněkud rozpačitě se ze sebe snažil vykoktat nějaká slova. Endaron byl ale pohotovější.
,,Pane, nerad to říkám, ale pokud si Ugriané dovolují až moc, je naší povinností jim jejich plány překazit, ať už jsou jakékoliv a stáhnutí nepřipadá v úvahu.“
Kapitán bouchl pěstí do stolu: ,,Já tady rozhoduji, co se vykoná a co ne, ne ty, Endarone.“
,,Co tedy navrhujete?“ nenechal se Endaron zlomit.
,,Už jsem vám to řekl, stáhnout se, ale jak už jsem se zmínil, cestu do Anuru nám kazí vichřice, vytvářející hluboké sněhové závěje. Ale přeci je tu jen východisko, které mi ale působí velké potíže a to je tahle zrůdnost,“ dopověděl kapitán a ukázal na starou mapu.
,,To jste sebral nějakému sedlákovi a nebo ze zašlého archivu?“ podivil se Roxeet a s odporem si žlutý kus papíru prohlížel.
,,Ne, dal mi to sám král, prý je ve starých věcech kouzlo,“ odpověděl kapitán.
,,Aha…co vůbec král ví o kouzlech?“ divil se stále Roxeet.
Kapitán mlčel. Pohlédl prosebně na Endarona, který jeho pohled zachytil. Zdvihl jedno obočí a zamumlal: ,,No tak fajn.“
Popadl mapu a dal se do hledání. V tomhle byl Endaron nejlepší z celé jednotky. Vždy měl dobrou orientaci a místa na mapě našel pouhým mrknutím oka a ani tato stará mu v tom nezabránila. Jen co kapitán Endaronovi popsal, co by chtěl najít, ani ne za deset vteřin se Endaron ozval: ,,Mám to.“
Kapitán Oukram vydechl úlevou a podíval se na místo, kde měl Endaron přitisknutý prst.
,,Hmm, vskutku zajímavá lokace, lepší jsme si vybrat nemohli,“ poznamenal.
,,Jsem téhož názoru,“ zabručel Endaron. Oba měli ke své chmurné náladě důvod. Jejich narychlo zbudované tábořiště se totiž nacházelo na jihovýchodním okraji cípu Urangalu, asi dvacet mil od Anuru. A právě v mezeře mezi lesem a skupenstvím skalisek byla silnice, nyní zasypaná sněhem. Temná skaliska v sobě ukrývala různé netvory, číhající na svoji kořist a ani les nebyl zrovna teď moc přívětivý. Kapitán sám sebe proklel za svoji nedbalost, že nedával pozor a vydal se jiným směrem, než měl původně v plánu.
,,Můžeme mluvit o štěstí, že na nás ty bestie z Okrovy zhouby nezaůtočili,“ řekl Endaron.
Zato Roxeet se tvářil klidně.
,,Okrova zhouba není nebezpečná, je to jen spleť skalisek strašidelných tvarů, kde prý žije jenom starý obr,“ informoval kapitána a bratra. Endaron se na něj nevěřícně podíval.
,,Ale jdi, každý, kdo se tam někdy vydal, se už nevrátil.“
,,To protože tam nejsou jenom skaliska, ale i velký počet propastí,“ nedal se odbít Roxeet.
,,Vojáci, to nikam nevede,“ přerušil jejich hádku kapitán a tleskl rukama.
Endaron se dal opět do čtení mapy. Pak zkonstatoval závěr:
,,Nuže, vydáme se tou stejnou cestou, kudy jsme se sem přišli, ale jelikož je sníh hluboký a těžko průstupný, tak zde musíme nechat všechen těžký náklad, pokud se chceme ještě dnes dostat do Anuru.“
Kapitánovo obočí se spojilo v jedno, jak se zamračil. ,,Tolik cenností a nechat je na tomhle prokletém místě?“
,,Pár ošuntělých stanů a oprýskané vozy mi jako cennosti moc nepřijdou,“ prohodil Roxeet.
,,Beztak jsme členové Královské gardy a měšťané v Anuru nám dají, co budeme chtít, je to jejich povinnost,“ dodal Endaron.
,,K mé velké neradosti mi asi nic jiného nezbývá,“ zabručel kapitán.
A tím se celá věc uzavřela. Kapitán k sobě svolal všechny vojáky a pronesl k nim řeč, ve které jim oznámil, že odcházejí za hradby Anuru a ať si zde nechají všechny věci, krom těch nejcennějších, co si s sebou přinesli.
Hned nato nad táborem zavládl nezvyklý ruch, jak si každý z vojáků balil své věci.
Roxeet a Endaron si brali jen své brnění, své batohy a jejich obsah, oblečení a zbraně, nic víc podle jejich úsudku k životu nepotřebovali.
Jak tak stáli u okraje mýtiny a sledovali nehostinnou bílou pláň.
,,Teda doufám, že nám Anur dopřeje alespoň nové brnění a ošacení. Za ty měsíce cesty z Artu se všechno poškodilo, jak se jen dalo,“ utrousil Endaron a Roxeet přikývl.
,,Je to bláznovství prozkoumávat Afanu Agru, horské království, uprostřed zimy.“
,,Bohužel nám to nějak nevyšlo, to se stává i tomu nejlepšímu oddílu.“
,,Ale vskutku mi stále vrtá hlavou, co tu Ugriané pohledávají, člověk by řekl, že si s Thuiány neustále vjíždějí do vlasů,“ usmál se Roxeet při vzpomínce na mladé Thuiánky, z nichž se mu podlamovali kolena. I Endaron si nejspíš také vzpomněl, protože se mu do tváří nahrnula krev.
,,Uvidíme co přinese budoucnost,“ řekl.
O hodinu později už byla většina oddílu shromážděná mimo mýtinu a do tváří je štípal třeskutý mráz. Někteří se choulili do svých skrovných plášťů, jiní se zahřívali pohybem.
Thuiánští jasnovidci chodili kolem a snášeli na každého vojáka kouzelné formule, aby jim odpomohli od jejich trápení. Hnědovlasý Thuián přistoupil k Roxeetovi a Endaronovi, načež na ně seslal kouzlo a řekl směrem k Roxeetovi: ,,Tak se opět setkáváme, Vševědoucí.“
Roxeet se usmál: ,,Ovšemže, Thuiáne.“
,,Prosím, nazývejme věci pravým jménem. Mé jméno je Tyrys, syn Ryta,“ představil se Thuián a Roxeet mu podal ruku a při té příležitosti se i on představil. Pak i své bratra.
,,Je mi ctí,“ řekl Thuián a odkráčel dál snášet kouzla na zbývající vojáky.
Zanedlouho vyšel z lesa kapitán a vedl jednoho koně, obtěžkaného dvěma vaky.
,,Vzal jsem raději s sebou všechny písemnosti, včetně mapy, aby se Ugriané nedozvěděli, co jsme zač,“ řekl, když viděl nechápavé výrazy obou bratrů.
Pak nařídil všem vojákům, aby se postavili a volným krokem si začali razit cestu sněhem. Postup byl namáhavý, nejednou někdo zapadl skoro až po prsa do hlubokého sněhu a tato nepříjemná cesta trvala bezmála tři hodiny, než se vojáci Královské gardy konečně dostali na hlavní silnici, vedoucí do Anuru. Kapitán si otřel koženou rukavicí krůpěje potu na čele a ohlédl se. Zlověstně černý les se za nimi vyjímal jako přízrak, pronásledující kořist. A před nimi čekal veliký kopec, na jehož vrcholku se tyčilo snad největší město v celé Irisiji.
Členové gardy svorně pokračovali k bráně. Jakmile je zahlédla stráž, zatroubila na signální roh.
,,Tři zatroubení v krátkých intervalech, máme zastavit,“ uvědomil si kapitán a nařídil vojákům to, co strážní Anuru požadovali.
,,Vyvěste vlajku Artu a vlajku Královské gardy,“ přikázal následovně a vojáci jeho rozkaz ihned uposlechli.
,, K čemu ta opatření? Kdykoliv v historii mohla Královská garda vstoupit bez okolků přímo do města,“ divil se Endaron.
,,Asi k tomu mají zvláštní důvody,“ svraštil čelo Roxeet.
,,Časy se mění, vojáci. Teď asi přijde na chvíli diplomatické vyjednávání,“ řekl kapitán.
A měl pravdu. Z brány vyjel na bílém koni, který byl v porovnání s okolním sněhem skoro neviditelný, muž, oblečený do bohatého šatu a obklopen asi tuctem strážných.
Dojeli až ke Královské gardě a muž zastavil svojí jízdu zdvihnutím pravice.
Kapitán se uklonil: ,,Princi Finagorio.“
Muž seskočil z koně a položil kapitánovi levou ruku na rameno.
,,Oukrame, starý příteli,“ usmál se. Roxeet a Endaron si mohli prince prohlédnout.
Měl husté, středně dlouhé a černé vlasy, jejichž lokny princovi občas spadly do tváří, takže trhnutím hlavy je musel opět odhrnout. Princova tvář byla hladká, ale oči měl černé a nebezpečné, což mu dodávalo takový drsnější vzhled. Oblečení prince se skládalo z mohutného zlatého pláště, jenž byl u prsou spojen oběma konci stříbrnou sponou. Zpod černé tuniky, pod níž měl určitě brnění, mu vyčuhovaly rukávy bílé košile. Na kožených kalhotách černé barvy měl princ připevněné chrániče kolen a celý jeho bohatý šat uzavírali lovecké boty ze světlé a blýskavé kůže.
,,Čemu vděčím za vaši návštěvu našeho města?“ zeptal se princ.
,,Zimě a všem jejím přisluhovačům,“ odpověděl kapitán.
,,Och, ano, jistě. Ani ty nejdrsnější vojáci jako vy nedokážete vydržet tuhle krutou zimu,“ pousmál se princ Finagoria.
Kapitán přikývl.
,,Nebude – li vám to vadit, princi, požádali bychom o dočasné ubytovaní a pohostinství, rádi pak splatíme nějakým způsobem svůj dluh.“
,,I kdepak, vadit mi to nebude, budu jen rád. A dluh nebudete muset splácet, beru vás jako diplomatickou návštěvu z Artu a mou povinností správce města Anuru je vás ubytovat jak se sluší a patří,“ řekl s hrdostí v hlase princ.
,,Správce města? Myslel jsem, že to dělá váš otec,“ podivil se kapitán a princova tvář potemněla.
,,Můj otec je těžce nemocný, navíc je starý a dlouhé rokování mu už nedělá dobře. Tak jsem předčasně převzal jeho funkci,“ oznámil.
,,Stáří dolehne na nás všechny,“ usmál se Oukram a princ mu úsměv oplatil.
,,To asi ano, starý příteli, to asi ano.“
Princ se obrátil ke svým vojákům. ,,Tito muži jsou odedneška mými hosty. Ty, Kirku a Duorte, vraťte se ihned do města a sežeňte dobré ubytování.“
Kirk a Duort otočili své koně a pádili zpět k branám.
,,A my se pomalu vydáme za nimi, přece tu nebudeme stát v mrazu. Za hradbami města je mnohem lépe,“ rozhodl princ Finagoria.
,,Proto jsme tady,“ řekl kapitán a dal svolení svému oddílu, aby kráčeli za princem.
Než vlezli pod podloubí brány, si Roxeet všiml na čele brány zajímavého reliéfu. Byl na něm vyobrazen drak, ale jelikož byla brána ze šedého kamene, nemohl Roxeet určit barvu draka. Ten drak ale stál jakoby před zavřenou bránou. Víc si už Roxeet nestihl prohlédnout, protože nechtěl brzdit své druhy za sebou.
Nádvoří za bránou bylo dlážděné a prostorné. Na jeho hranicích, kolem dokola nádvoří, bylo několik rozcestí, každé vedlo do jiné části města, především do centra. Po levici měli vojáci kasárnu pro strážné, jenž byla postavena u rovné zdi a po pravici schody, vedoucí na hradby. Princ Finagoria si promluvil s Kirkem a Duortem, kteří už drželi v ruce objemnější knihu. Probíral s nimi věci, ty ale Roxeet a Endaron nezaslechly.
Pak se princ Finagoria od strážných odvrátil a přešel ke kapitánovi Oukramovi.
,,Tak přeci je tu jen jedna taverna, vyhovující vašemu počtu vojáků a také vašim požadavkům,“ oznámil jim šťastně.
,,Toho si ceníme, princi,“ řekl kapitán uznale, ,,můžeme vědět, jaká taverna?“
,,Ale jistě, je to taverna u Černé orchideje. Nachází se v západním cípu města, bohužel hned u hradeb, nikoliv v centru, ale ujišťuji vás, že je to jedna z nejlepších tavern ve městě,“ odpověděl princ, ale v tu chvíli k nim přispěchal vůdčí Thuián Tyrys. Uklonil se stejně jako předtím kapitán Oukram a zeptal se prince.
,,Kde zde najdeme Chrám budoucnosti?“
Princ byl poněkud zaskočený, když Thuíána spatřil. Zmohl se ale na odpověď.
,,Řekněte strážným, oni vás tam dovedou.“
Jen co Tyrys odešel, se princ Finagoria nevěřícně obrátil na kapitána: ,,Neřekl jste, že jsou s vámi Thuiáni s Omery.“ Znělo to trochu vyčítavě.
,,Tak to se omlouvám, princi. Doprovázeli nás na naší cestě a jak jsou nenápadní, tak i občas já na ně zapomenu,“ omluvil se kapitán.
,,To je v pořádku…tak pojďte, osobně vás dovedu do taverny,“ řekl princ a vydal se západní uličkou. Město u hradeb bylo tiché, domy byli většinou jen ze dřeva a jediné, co se zde hýbalo, byly stromy ošuntělého vzhledu.
,,Běhá mi z toho mráz po zádech,“ zamumlal Roxeet.
,,Ani se vám nedivím. Taverna u Černé orchideje je známá skoro po celé Irisiji, dostane se vám tam té nejlepší péče, ale jen málokdo se do ní podívá, protože se bojí sem vstoupit, do této čtvrti,“ vysvětlil princ Finagoria.
Nešli tak dlouho, sotva tři minuty. ,,Tak jsme tady,“ oznámil jim princ a ukázal na tavernu. Budova byla vskutku dominantní. Kamenné zdi, vymalované do bílé barvy, střecha z červených pálených tašek, zdobené dvoukřídlé dveře a okna. Oproti ostatním budovám v okolí byla taverna jako rozkvetlý a voňavý záhon v moři suchého plevele.
Před tavernou už čekal hostinský. Byl to muž v pozdním věku života, jehož bledé vlasy byli nakrátko ostříhané a rozcuchané. Stejně tak i bledý plnovous mu splýval až na ramena. Starý hostinský stál nahrbeně, opřený o kostrbatou hůl a přicházející vojáky si prohlížel s úsměvem. Roxeet a Endaron se velice podivili, neboť i stařec měl na sobě velmi bohatý šat, podobný tomu, který měl i princ Finagoria.
,,Vítejte v mé skrovné hospůdce u Černé orchideje,“ řekl stařec velice zvučným hlasem a uklonil se princovi. Finagoria mu úklonu oplatil, což nikdo z vojáků Královské gardy jakživ neviděl.
Kapitán Oukram neunesl tíhu situace a ze společenských důvodů a taky ze své formální slušnosti, se uklonil také.
,,Bude nám ctí zde pobývat, pane…?“ naznačil kapitán, že chtěl vědět jméno hostinského.
,,Nuiri, kapitáne. Syn Ariiho,“ představil se hostinský.
,,Oukram, syn Wörara,“ opětoval představení kapitán.
,,Je vidět, že jste se už zabydleli,“ řekl princ Finagoria, ,,tak já vás už nechám o samotě. Kapitáne Oukrame…Nuiri…vojáci Královské gardy,“ uklonil se princ všem přítomným a odkráčel s přáním dobrého zdraví a ať se vojákům v Anuru líbí.
,,Zvláštní chlapík, tenhle princ, něco mi na něm ale nesedělo,“ poznamenal pochybovačně Endaron.
,,Nebuď tolik podezíravý, bratře,“ řekl Roxeet a svorně kráčeli vedle kapitána do hostince. U vchodu byl přivázaný ovčácký pes, který se ale v době, kdy kapitán, Roxeet a Endaron šli kolem, prudce vzepjal a začal zuřivě štěkat, až mu šla od huby pěna.
Nuiry práskl rukama a na psa varovně zakřičel. Pes nepřestával a ignoroval výhružky svého pána. Kapitán k psovi přistoupil a pohladil psa rukou po srsti. Pes se neohnal, ale stáhl ocas a štěkat přestal.
,,Vy jste rozený krotitel zvěře. Omlouvám se, nevím, co to do něj vjelo, obvykle na lidi neštěká,“ omluvil se Nuiri.
,,No, asi vám sem nechodí moc vojáků,“ pokrčil rameny kapitán a vstoupil v závěsu do lokálu. Ten byl poměrně rozlehlý. Místnost měla obdelníkový tvar. Byly tu tři stoly a svojí délkou zaplňovali většinu místnosti, tudíž to museli být stoly hodovní. Uprostřed protější zdi byl postaven pult a za ním dveře, vedoucí do sklepa. V levé části místnosti se tyčily schody do pokojů. Zrovna teď to tu ale zelo prázdnotou.
,,Pěkné a útulné,“ pochvaloval si kapitán a přejížděl očima od malovaných obrazů na stěnách, až po kovový lustr, zavěšený u stropu, kde už hořeli první svíce a dodávali místnosti šedé přítmí.
,,Pohodlně se usaďte a odpočiňte, já zatím svolám sluhy, aby se dali do vaření a dalších potřeb,“ pobídl vojáky hostinský a ti ho směle uposlechli.
Hostinský na chvíli odešel a za čtvrt hodiny se vrátil asi s desítkou sluhů, kteří zapálili pochodně a tak bylo v místnosti najednou více světla. Poté se už lokálem šířila vůně opékaného masa a sladká vůně nápojů.
Kapitán si dal nohy na stůl a oddechnul si. ,,Konečně si ti pacholci odpočinou,“ utrousil, ale nikdo ho neslyšel. Všichni se bavili, jedli a pili…po tak dlouhé cestě napříč celou Irisijí se nálada v oddílu rapidně zlepšila.
Jak se noc halila do úplňku, hostinský Nuiri seděl za barem a zvědavě si vojáky prohlížel. Mnul si bradu a odmítal z nich spustit oči.
,,Pane, děje se něco?“ zeptal se jeden ze sluhů.
Nuiri vzhlédl: ,,Ano, něco se opravdu děje,“ odpověděl a sklopil zrak zpět k vojákům.
,,Mohu vědět co?“ ptal se dál sluha.
Hostinský sluhovi naznačil, aby se k němu sehnul a sluha uposlechl.
,,Na těch chlapících z Artu je něco divného, něco, se mi ale vůbec nelíbí,“ zašeptal Nuiri.
,,Mě přijdou normální,“ opáčil sluha.
,,V tom je právě ten problém, jsou moc normální. Vypili dohromady už asi pět sudů piva a dva sudy medoviny, ale pořád nejsou opilí…jak je to možné?“ divil se hostinský.
,,Možná jsou na to vyšlechtění,“ dodal sluha, ale hostinský zavrtěl nesouhlasně hlavou.
,,Nesmysl, to není nikdo. Ale dost řečí, zpět do práce.“
Sluha se zamračil a šel dál obsluhovat vojáky.