Prokletí
Jak je známo na světě je mnoho druhů draků. Jsou známí drací hodní a moudří, jiní jsou zlí a krvelační, jsou také draci vodní nebo ohniví, někteří jsou obrovští a někteří malincí.. draci jsou prostě různí tak jako lidé.Lidé jsou také třeba hubení nebo tlustí, smutní nebo veselí, hodní nebo zlí ... a někdy i malinký dráček, s mladou od lidí odvrženu dívkou dokážou společně věci, které změní životy obou i mnoha ostatních..
Vše to začalo nenápadně jednoho dusného letního odpoledne.. bylo takové vedro, že i vytrvalé květiny na loukách pomalinku chřadli a vody v potocích ubývalo.Už dlouho nezapršelo a na krajině to bylo znát. Dnes to ale vypadalo, že to tíživé vedro přinese úlevu.. těžká mračna už se od severu přibližovala a ze vzdálených hor bylo slyšet burácení hromů. Ač bylo vedro přímo k zalknutí po lesní pěšině si bosky poskakovala mladá dívčina.. měla obnošené pohodlné šatky barvy medu a v ruce košík do kterého trhala různé bylinky. S úsměvem si pobrukovala nějakou veselou melodii a pohybovala se do rytmu. Sem tam sezobla pár borůvek, nebo ostružiní, až měla pusu celou umazanou, nedbala toho však. Náhle uslyšela nějaký šramot v houští přímo naprotí ní. Lišácky se usmála a potichounku se ke křoví blížila. V hustém ostružiní spatřila dvě očka, jak na ni civí. Dívka se začala smát a řekla:
„Ty si myslíš, že mě překvapíš a vyděsíš?“
Z ostružiní se ozvalo rozmrzelé zatrylkování.
„Tak už vylez a nedělej, že tam nejseš.“
..Další zatrylkování.
„Tak jak myslíš, když chceš trucovat, tak trucuj, já nemůžu za to že se tak špatně zkrýváš a ví o tobě pomalu celý les. Jednou na to doplatíš.To ti říkám.“
Po znechuceném vzdychnutí se s ostružin vymotal tvoreček, který na první pohled vypadal jako větší ještěrka s křídly. Na druhý pohled, však bylo jasné, že to žádná ještěrka není.Byl to drak. No spíše dráček. A to hodně malinký.. velký asi jako kočka. O to víc ale byl krásný. Tělíčko měl pokryté drobnýmy šupinkami, které zářili snad všemi odstíny zelené podle toho, jak na dráčka dopadalo světlo.Zadní nožky byly silnější než drobné přední packy, které byly ale velmi obratné. No a na zádech měl pár křídel, jak se to na správného draka sluší. Po celé délce hřbetu měl drobné ostny. Na hlavě měl dráček jeden pár ostnů, něco jako rohy, nebo spíš růžky při jeho velikosti. A jeho bystrým očkám nic neuniklo. Neustále něco trylkoval, vrčel nebo syčel podle nálady a okolností.
Dívka poklekla a dráčka pohladila po hlavě.Říkala mu Eby. Ani nevěděla proč, ale poprvé před mnoha roky kdy se setkali mu tak prostě řekla a už mu to jméno nechala. Dívka se jmenovala Samia a z těch dvou se stali hned přátelé. Dívka v Ebym měla důvěrníka a společníka při svých toulkách krajem a Eby zase někoho komu svěřil to tajemství své existence. Dívce Důvěřoval a svým spůsobem ji po dračím miloval a byl by schopen za ni zemřít. Jak jednou drak někoho přijme za svého přítele, v tomto případě přítelkyni, tak je to nadosmrti. Eby sice neuměl mluvit ale občas se mu podařilo své myšlenky poslat Samii telepaticky a dívka, ač to netušila měla pocit, že Ebymu rozumí. Povídali si spolu po svém a oba byli spokojeni. Navíc je pojilo to že oba zbožnovali les a přírodu.Ebyho láska k přírodě je jaksi samozřejmostí, Samiina zase vzácností. Ale za podmínek, ve kterých Samia žila to ani jinak nešlo.
Přestože jí nebylo ani osmnáct let byla sirotek. Svého otce znala jen z vyprávění matky. Býval to prý králův lesník, který se jednou při toulkách lesem zamiloval do místní čarodějnice. Zní to sice jako nesmysl, ale ne každá čarodějnice musí být nutně ohavná, stará babice s bradavicí na nose. Samiina matka byla tehdy to nejkrásnější co králův lesník spatřil. Byla to láska oboustraná, vášnivá a velmi krátká. Nezůstala však bez následků.. Lesník však po několika dnech zmizel a čarodějnice opět osaměla, než se jí po devíti měsících narodila dceruška Samia. Vyrostla obklopená lesem, v souladu s přírodou a učila se od své matky poznávat bylinky, připravovat z nich léky i jedy. Učila se lesní magii a tomu, umět se o sebe postarat jen z toho, co jí daruje les, pokud to je za potřebí. Samia se mezi lidi do vesnice dostala jen párkrát, kdy její matku tajně povolali třeba k obtížnému porodu nebo k nemoci, se kterou si nevěděli rady. Nikdo se s čarodějnicí stýkat moc nechtěl ani ona po tom netoužila, zvláště když věděla jaké mínění o ní mají. Po letech kdy sebou do vesnice přivedla poprvé i Samiu, aby jí ukázala, že život není jen les, byli lidé v šoku. Nedovedli pochopit kde ta čárybába přišla k dítěti. Někdo tvrdil že je někomu ukradla, někdo byl zase přesvědčený že je to dítě ďábla. Ať tak, nebo tak, Samia byla ve vesnici vítána asi tak, jako její matka.
Jednou však přišlo z královských výšin oznámení o likvidaci všech osob, které mají co do činění s kouzli a magii vůbec. Tehdy Samia naštěstí s matkou do vesnice nešla a neviděla co jí vesničané provedli. Dali ji zavolat jako už tolikrát k těžkému porodu, ale byla to léčka. Ve skutečnosti ji zajali a odvezli do vzdálenějších končin kraje, kde se tyto nežádoucí osoby prý upalovali. Byla to tehdy hrůza, Samiina matka se bránila a křičela. Nakonec však podlehla, a když jí v kleci jako pokořenou šelmu vezli hlavní cestou pryč, křičela tak, že všichni oněměli hrůzou. Poté nelidským hlasem a planoucíma očima vyřkla kletbu na celou vesnici, která ji za pár zlatých prodala k upálení. V Hněvu vyřkla strašlivou kletbu nakonec na celé království. Byla to hrozivá podívaná a lidé v tu chvíli litovali že čarodějnici prodali.
Tehdy Samia osiřela a zůstala v lese sama. Samozřejmě se vydala matku hledat, to jí bylo tehdy jedenáct let. Ale vesničani ji hnali pryč, zpátky do lesa. Báli se jí. Přece jen vyřčená kletba z úst čarodějnice a ještě k tomu matky dítěte, od kterého ji násilím a bez varování odtrhli, byla hrozba. Samia se za nějaký čas od jedné velmi staré, ale vlídné kořenářky dozvěděla že král nechal lidi, jako byla její matka odvézt pryč, daleko za smrtí. Samiu to zdrtilo a zařekla se že do vesnice chodit bude jen tehdy když to bude nezbytné na její přežití. Uchýlila se zpět do lesa do jejího skromného srubu a snažila se držet na uzdě to semínko zla, které v ní chtě nechtě klíčilo, a které prahlo po pomstě. Dívka vyrůstala v lese a byla svým spůsobem šťastná. Byla svobodná, divoká, mladá a milovala všemocnou matku přírodu, která jí nahradila její pravou matku. Léta plynula klidně a nic se nedělo. Žádná pohroma se na vesnici neřítila, nic strašlivého se nedělo. Lidé tak pomalu zapomínali co jim tehdy lesní čarodějnice slíbila. Samiu brali jako součást temného a divokého lesa a pokud se ve vesnici objevila aby při pravidelných trzích směnila nějaké drobnosti, tolerovali ji ale chovali se k ní štítivě nebo lhostejně. Nikdo se však už neodvážil, nahlásit ji královskému vojsku. Nechávali ji na pokoji, a ona nechala na pokoji zase je.
A tak když, se toho letního dne Samia setkala se svým malým přítelem v houší ostružin, netušila že se její poklidný život brzy změní. Laškovala s Ebym a smála se jako malé dítě. Dráček jí létal kolem hlavy a drápky ji jemně cuchal její dlouhé kaštanové vlasy. Samia měla nádherné vlasy. Dlouhé až k bokům, rovné a plné roztodivních copánků ozdobené pírky a kůstkami. Když Samia tančila na melodii kterou slyšela jen ona, nebo když běžela, tak jí vlasy divoce vlály a byla to úchvatná podívaná.
„Honem Eby, jsi pomalý jako medvěd po zimním spánku!“ Křikla Samia na draka a rozeběhla se směrem ke svému srubu. Nemusela ho pobízet dvakrát, kolem hlavy ji prosvištěla zelená střela a než celá udýchaná doběhla k svému domovu Eby seděl na dřevěné okenní římse, vyhříval se na sluníčku a lenivě si olizoval blánu křídla. Pochopila že si z ní dělá legraci, jak je pomalá, a že on tady na ní takto ležérně čeká a nudí se. Samia se rozesmála a otřela si upocené čelo. Bylo opravdu hrozivé vedro..
K večeru kdy se trochu ochladilo ležela Samia na paloučku před srubem a dívala se na vycházející hvězdy. Eby seděl vedle její hlavy a drápky jí jemně česal ty krásné vlasy, které měla kolem sebe rozprostřené jako auru. Potichu přitom vrněl. Jako spokojená kočka. Ale tušil, že se blíží nehezké časy.. Samia taktéž myslela na smutné věci a Eby to vycítil. Přestal jí vískat ve vlasech složil křídla a přitulil se jí ke krku. Samia začala potichu k Ebymu nahlas promlouvat: „Víš, můj malý zelený příteli, poslední dobou mám strach. Nevím čeho se bojím, ale cítím, že se něco stane. Děsí mě jak často mě přepadají ty divné nálady. Jsem plná vzteku a zloby až se bojím sama sebe.. co si o tom myslíš dráčku?“ Eby si smutně povzdychnul a zahleděl se jí do tváře. Čumáčkem ji jemně dloubl do tváře a svou myslí se dotkl její.
Mrzí mě to má milá ale tvé obavy jsou oprávněné.
Samia se prudce posadila. Zase měla pocit jakoby k ní Eby promlouval. Zahleděla se mu do těch jeho milých oček a v duchu na něj promluvila. Ty mi rozumíš, a já slyším tvé myšlenky?Proč až teď? Eby se taky posadil přímo naproti ní a podračím řekl: Ale vždyť my spolu mluvily pořád má milá. Jen teď přišel čas kdy jsi to pocítila na plno a uvědomuješ si to celým svým vědomím. Samia se usmála a opřela si bradu o kolena. Dívala se na to zelené stvoření s veškerou láskou, kterou k němu cítila a řekla mu: Vždy jsem měla pocit jako by jsi ke mně mluvil, ale myslela jsem že si to namlouvám, a že si moje fantazie opět dělá co chce. Nechápu ale, proč až teď? Proč jsem spolu nemluvili takto už dřív? Eby pokýval hlavičkou Samio, přišel čas kdy se musí naplnit něco čemu není vyhnutí. Vím že tě to bolí, když myslíš na svoji matku ale ted je třeba se vrátit k něčemu, co tvá matka započala. Tehdy v ten hrozný den, kdy ji vesničané prodali královým vojákům k upálení a věčnému zatracení, se matka zapřísáhla že za to všichni zaplatí. Vzali ji nejen svobodu a život. Ale především tebe. To, vidět tě vyrůstat. Ona vesnici proklela.Celé království. A čas kdy prokletí dojde naplnění je tady. Ona ve svém hněvu a zoufalství seslala tak strašlivé prokletí, že mě jímá hrůza. Ač tomu neuvěříš, tvá maminka znala i černou magii, kterou však nepoužívala. Až do toho osudného dne. A věř mi má milá prokletí v černé magii je to nejstrašnější co může být. Eby se odmlčel a sklonil hlavu. Samia na něj nevěřícně zírala, a v srdci jí rostl ledový strach. Její předtucha že přijde něco zlého se vyplnila. Věřila mu každé slovo. Eby, ty víš co to prokletí obnáší? Víš to, že ano? Tebe jsem nepotkala jen náhodou, bylo to předurčené že se poznáme? Je to tak??? Eby kývl na souhlas. Samio, to že se naše životy prolnuli opravdu není náhoda. Byla to poslední prosba tvé matky. Poznal jsem ji tehdy tam, kde ji měli upálit. Slíbil jsem jí, že ti budu na blízku a postarám se o tebe, a až příjde čas kletby budu při té hrůze u tebe a budu ti pomáhat. Věř mi tvá matka toho totiž pak velmi litovala, že ve vzteku vesnici proklela. Tím ti totiž zapříčinila i tvé utrpení. Proto poprosila mě. Byl jsem tehdy v tom městě, kde se upalovalo mnoho a mnoho podobných, jako tvá maminka. Mnoho mužů, žen i dětí ten den zemřelo.
Samie se po tvářích kutálely slzy.Ebyho to strašně bolelo ji takto vidět a říkat jí takové věci. Ale nešlo to jinak. Samia na něj upřela pohled Co ta kletba obnáší? A jakou úlohu v ní mám já? a jakou ty? Drak ztěžka polkl. Změníme se má milá. Ty musíš pomstít smrt své matky i těch ostatních co upálili. A já ti v tom pomůžu. To zlo co v sobě cítíš už prostě musí ven. Přišel na to čas. Ta zloba ti ulehčí pomstu. Až bude vykonána, vše bude dobré. Ale musíš být silná a vytrvat. Musíš být velice silná. Samia byla zmatená.. Jak, změníme? Eby k ni přišel blíže a přední tlapky jí položil na ruce, které měla zkřížené na kolenou. Změní se naše podoby. I naše chování. I naše schopnosti. Svazuje nás kletba stará jako svět sám. Je to kletba nejčernější magie zla. Ale pamatuj, ať budeme vypadat jakkoli a ať budeme vykonávat sebevětší zkázu, uvnitř toho všeho to budeme pořád my, ano? Já budu pořád malý zelený dráček a ty budeš pořád moje nádherná nejhodnější Samia.
Eby od ní poodstoupil. Dívka tomu moc nerozuměla ale věděla že příjde něco strašlivého, neodvratného a osudového. Dívala se na to milé stvoření a celá se chvěla. Nechtěla změnu, nechtěla plnit matčinu kletbu, chtěla jen běhat s Ebym po lesích a nic víc!! V tom se kolem smutně koukajícího Ebyho začala stahovat podivná svítivá mlha zelené barvy. Točila se kolem něj stále rychleji až jeho drobnou postavičku zahalila skoro celou. Samia vydechla překvapením a bezděky k Ebymu vykročila a vztáhla ruku ale dráček zavrtěl hlavou na protest. Mlha houstla a z blízkého okolí ze začínali ozývat hrůzu nahánějící hlasy, šepot v neznámé řeči. V jejich blízkosti náhle uschla veškerá vegetace a z okolních stromů spadlo několik mrtvých ptáků. Samia vykřikla hrůzou. Šepot zesílil v nepozemský řev. Samia si zacpala dlaněmi uši, začala křičet a poslední co uviděla než pevně semkla víčka byla zelené mlha obklopující její boské nohy.
Když se probrala měla strašný pocit horka. Cítila něco spáleného. Byl to hrozný puch. Otevřela oči. V ústech měla sucho. Najednou si vzpomněla že se stalo něco s Ebym. Chtěla ho zavolat ale z hrdla se jí vydral jen jakýsi skřek. Rozhlédla se kolem.V nadcházejícím večerním šeru náhle uviděla něco tak strašného, že zapomněla na několik vteřin dýchat. Několik metrů od ní, kde před tím byl malý Eby stálo veliké stvoření, s tak ohavným vzhledem že měla pocit, že to musí být ten nejhorší démon světa. Tvor tam stál na všech čtyřech s hlavou sklopenou a těžce oddechoval. Měl tmavě zelenou odpornou kůži, který místy chyběla a odkrývala živé maso. Obrovská křídla byla potrhaná. A hlava, spíše tedy jen lebka s obrovskými rohy, byla pokrytá jen několika cáry kůže.V tlamě ale byly dásně a plno nakřivo rostlých velmi špičatých zubů.. Z tlamy vysel odporně slizký tmavě fialový jazyk ze kterého kanuly sliny na zem pod hlavu monstra. V tom se na ní podíval. V prázdných důlcích lebky ale byly oči. S nejsmutnějším pohledem světa. Ty oči a pohled znala líp než cokoli jiného. Samia ztěžka zašeptala.. Eby?... Byla si jistá že se tomu netvorovi zaleskly slzy v očích. Vztyčil se na mohutné zadní, rozepjal rozervaná křídla a zařval křikem, ze kterého tuhne krev v žilach. Samia jen šeptala: „ne.. ne..“ chtěla se také postavit, a v tom viděla své nohy.. podívala se na své ruce.. sáhla si na obličej.. tedy na to co z něj zbylo.. Eby řval smutkem z toho co se stalo jeho krásné Samie.. proč až tak krutá kletba.. s trpkostí vykročil ke své přítelkyni a přední tlapou, nyní mohutnou a zakončenou odpornýmy drápy ji objal. Začala plakat. Slzy jí sice z očí nekanuly, ale i přesto vzlykala a naříkala.. i ona vypadala jako.. jako mrtvá.. jen kostra pokrytá zbytky kůže.. pouze krásné zelené oči jí zůstali. Také její nádherné vlasy zešedivěli a zhrubly. Byly slepené a odporné.. kolem této roztodivné dvojice plačící suché slzy uprostřed noci se linul strašlivý puch spáleného masa.. přišel čas naplnění kletby a nikdo a nic na světě tomu nemohlo zabránit. Bylo třeba pomsty a potrestání.
Samia se zahalila do všech možných hader a nakonec si vzala dlouhý vše zahalující plášť. Na obličej si upevnila šátek takže ji z jejího obličeje byly vedět jen oči v temné štěrbině hader. Všechno oblečení které mělo nějakou barvu na ní okamžitě zešedlo a vypadalo, jako by bylo nejméně sto let staré, ukradené nějakému nebožtíkovi z rakve.. Okolí srubu vypadalo dost odpudivě.. bylo to mrtvé místo.. žádná zvěř,žádné rostliny nic.. jen venku čekal její milý Eby.. Nyní obrovský a odporný jako sama smrt.. jejich počáteční smutek a hrůzu vystřidalo ledově klidné odevzdání osudu.. oba najednou věděli co je třeba.. až nyní si Samia všimla že má Eby na hřbetě připevněno sedlo ze staré kůže.. nechtěla raději ani vědět co to bylo za kůži.. přistoupila k Ebymu a on se k ní sklonil. Položila mu ruku na čumák, tak jako dříve.. ovšem s tím rozdílem že její ruka byla teď podobna ruce mrtvoly a Ebyho čumák byla téměř holá odporná kost pokrytá naslizlýmy cáry šupinaté kůže.. v paměti si vyvolala obrázek jí, mladé nádherné dívky tančící lesem a Ebyho milého dračího tvorečka kroužícího kolem ní a spokojeně švitořícího... zahleděli si do očí.. ano mysleli na to samé. Moc si přáli aby to tak zase bylo. Ale před tím museli splnit to co jim předurčilo prokletí Samiiny matky.
To co následovalo po několik dní kdy Samia s Ebym plnili co jim bylo předurčeno, by se nedalo k ničemu přirovnat.. rozsévali po království jen smrt a utrpení.. jako první padla vesnice. Samia na ni seslala ten nejhorší mor, který kdy země spatřila. Nešetřila nikoho.. Eby požíral některé ubožáky za živa. Na celé království Samia nechala snést zlověstnou mlhu, která navrátila již zemřelým na následky nemoci částečně život a tito její „vojáci smrti“ vtrhli do královského zámku, podzámčí a okolí.. Eby plival oheň a zapaloval co se dalo.. kroužili nad svým dílem skázy a sledovali jak se jejich mrtvá armáda rozrůstá a drancuje čím dál větší území.. Král samozřejmě vyslal veškeré vojsko které měl, ale co mu byly platní živí vojáci proti mrtvým nakaženým morem, který se šířil dál a dál.. královské území padlo.. Eby se Samiou nechali svoji mrtvou armádu dojít klidu a jejich duše vysvobodili.. vydali se na místo kde došlo k hromadnému upálení čarodějnic, mistrů magie, lesních lidí a podobných ubožáků, které nechal král neuváženě upálit, obávajíc se jejich moci a neznámé síly. Do městěčka již také mor dorazil a proto těch pár přeživší co se belhali ve smrtelné agonii ze zákeřné nemoci po ulicích, skonalo na místě hrůzou když uviděly Ebyho se Samiou přelétat nad městem. Na kopci kde došlo k upalování se ještě teď po sedmi letech do výše tyčily stovky ohořelých sloupů.. Samie se sevřelo hrdlo.. tady upálili její matku.. Eby přistál na samém vrcholku kopce a sklonil se, aby mohla Samia pohodlně sesednout. Jakmile se její nohy dotkly zčernalé půdy, v mysli se jí objevili záblesky tehdejší tragédie.. viděla lidi hořící za živa, cítila ten pach, slyšela jejich křik.. tolik smrti.. chtělo se jí plakat. Ulehčeně vydechla. Nyní byla pomsta dokonána. Pohlédla na Ebyho. I on nejspíše v duchu viděl co se tu před sedmi lety stalo. Hlavu měl opět svěšenou téměř k zemi a měl zavřené oči. Křídla mu ležela splihle u země. Najednou se mu podlomily přední nohy, o které se opíral a udeřil tlamou o zem a celý se zhroutil.. Eby!!! Zakřičela v duchu Samia. Přiběhla k němu a hladila ho po odporné lebce.. Ach můj milý Eby! Co se děje?! Co bude teď? Tohle je přece konec ne? Kletba je pryč ne? Pomstili sme ty upálené lidi... Eby otevřel s námahou oči a pohledem plným něhy se na Samiu podíval. Ano má milá, tohle je konec. Byla jsi statečná a držela jsi se i přes všechnu tu hrůzu. Tvá matka i ostatní jsou pomstěni a došli pokoje. Stejně tak i všichni nevinní, které jsme v těch jatkách zabili.. tato země znovu vykvete, uvidíš.. Samia si ani neuvědomovala že se jí z očí konečně vydrali pravé slzy. Objala Ebyho kolem krku nevnímajíc ten strašný hnilobný puch a plakala. Potřebovala to ze sebe dostat. Eby najednou zvedl hlavu a říká Podívej Samio! Dívka se podívala tam, kam se díval drak a žasla. Okolní spálené keře začaly kvést a spod spálené mrtvé země se začali drát zelené výhonky trávy.. To je nádhera! Myslíš můj zelený příteli že se takto uzdravilo i místo u mého srubu? Eby najednou vstal a ve své celé hrozivé kráse rozepjal křídla a pravil Nu moje nejmilejší, je čas se naposledy proletět a zjistit to. hm? Samie se její mrtvolné bledé rty roztáhly v hřejivý usměv.
Samia byla radostí bez sebe když uviděla svůj srub na zeleném palouku, plném svěží zeleně a rozkvetlých květin. Jakoby se tam nikdy nic nestalo.. Eby přistál poblíž srubu a byl rád že je zpět doma. Samia se rozeběhla k domu ale v půli cesty se zastavila..pomalu se otočila a telepaticky se zeptala Ebyho Víš bojím se tě na to zeptat, vím totiž že znáš odpověď, … co my dva? To už zůstaneme takoví.. jiní? Odporní? Eby se po dračím usmál hrůzostrašnými čelistmi a řekl Ale Samio, podívej se na sebe.. jsi krásná. Nádherná. A opravdu aniž to Samia postřehla, zmněnila se zase zpět. V krásnou mladou dívku. Její nádherné vlasy opět zářily zdravím. Nevěřícně si ohmatávala obličej, boky.. začala se smát a točit do kola.. v tom ji oslepil záblesk a na místě kde stál Elby jako oporná zrůda, stál malinký dráček, s jasně zelenými šupinkami. Překvapeně zatrylkoval.. Udiveně se podíval na své drobounké tlapky. Samia se k němu rozeběhla popadla ho do náruče, dráčka k sobě přitiskla a ten jen vypískl.Vyprostil se jí vzlétl a řádně jí drápkama zacuchal vlasy. Samia se smála a v tu ránu oba zapoměli jaké hrůzy prožili.. Prokletí bylo pryč. Jejich hovory sice probíhali zase jako dřív, jejich dočasné telepatické dorozumívání se scvrklo jen na občasné záblesky ale jim to vůbec nevadilo. Rozuměli si i tak..
Lidi i draci jsou totiž různí.. a někdy si prostě spolu rozumí víc než je obvyklé.. Když si vás totiž drak, byť sebemenší zvolí za přítele, není to většinou jen tak.. pravděpodobně vám to oběma změní život...
Vše to začalo nenápadně jednoho dusného letního odpoledne.. bylo takové vedro, že i vytrvalé květiny na loukách pomalinku chřadli a vody v potocích ubývalo.Už dlouho nezapršelo a na krajině to bylo znát. Dnes to ale vypadalo, že to tíživé vedro přinese úlevu.. těžká mračna už se od severu přibližovala a ze vzdálených hor bylo slyšet burácení hromů. Ač bylo vedro přímo k zalknutí po lesní pěšině si bosky poskakovala mladá dívčina.. měla obnošené pohodlné šatky barvy medu a v ruce košík do kterého trhala různé bylinky. S úsměvem si pobrukovala nějakou veselou melodii a pohybovala se do rytmu. Sem tam sezobla pár borůvek, nebo ostružiní, až měla pusu celou umazanou, nedbala toho však. Náhle uslyšela nějaký šramot v houští přímo naprotí ní. Lišácky se usmála a potichounku se ke křoví blížila. V hustém ostružiní spatřila dvě očka, jak na ni civí. Dívka se začala smát a řekla:
„Ty si myslíš, že mě překvapíš a vyděsíš?“
Z ostružiní se ozvalo rozmrzelé zatrylkování.
„Tak už vylez a nedělej, že tam nejseš.“
..Další zatrylkování.
„Tak jak myslíš, když chceš trucovat, tak trucuj, já nemůžu za to že se tak špatně zkrýváš a ví o tobě pomalu celý les. Jednou na to doplatíš.To ti říkám.“
Po znechuceném vzdychnutí se s ostružin vymotal tvoreček, který na první pohled vypadal jako větší ještěrka s křídly. Na druhý pohled, však bylo jasné, že to žádná ještěrka není.Byl to drak. No spíše dráček. A to hodně malinký.. velký asi jako kočka. O to víc ale byl krásný. Tělíčko měl pokryté drobnýmy šupinkami, které zářili snad všemi odstíny zelené podle toho, jak na dráčka dopadalo světlo.Zadní nožky byly silnější než drobné přední packy, které byly ale velmi obratné. No a na zádech měl pár křídel, jak se to na správného draka sluší. Po celé délce hřbetu měl drobné ostny. Na hlavě měl dráček jeden pár ostnů, něco jako rohy, nebo spíš růžky při jeho velikosti. A jeho bystrým očkám nic neuniklo. Neustále něco trylkoval, vrčel nebo syčel podle nálady a okolností.
Dívka poklekla a dráčka pohladila po hlavě.Říkala mu Eby. Ani nevěděla proč, ale poprvé před mnoha roky kdy se setkali mu tak prostě řekla a už mu to jméno nechala. Dívka se jmenovala Samia a z těch dvou se stali hned přátelé. Dívka v Ebym měla důvěrníka a společníka při svých toulkách krajem a Eby zase někoho komu svěřil to tajemství své existence. Dívce Důvěřoval a svým spůsobem ji po dračím miloval a byl by schopen za ni zemřít. Jak jednou drak někoho přijme za svého přítele, v tomto případě přítelkyni, tak je to nadosmrti. Eby sice neuměl mluvit ale občas se mu podařilo své myšlenky poslat Samii telepaticky a dívka, ač to netušila měla pocit, že Ebymu rozumí. Povídali si spolu po svém a oba byli spokojeni. Navíc je pojilo to že oba zbožnovali les a přírodu.Ebyho láska k přírodě je jaksi samozřejmostí, Samiina zase vzácností. Ale za podmínek, ve kterých Samia žila to ani jinak nešlo.
Přestože jí nebylo ani osmnáct let byla sirotek. Svého otce znala jen z vyprávění matky. Býval to prý králův lesník, který se jednou při toulkách lesem zamiloval do místní čarodějnice. Zní to sice jako nesmysl, ale ne každá čarodějnice musí být nutně ohavná, stará babice s bradavicí na nose. Samiina matka byla tehdy to nejkrásnější co králův lesník spatřil. Byla to láska oboustraná, vášnivá a velmi krátká. Nezůstala však bez následků.. Lesník však po několika dnech zmizel a čarodějnice opět osaměla, než se jí po devíti měsících narodila dceruška Samia. Vyrostla obklopená lesem, v souladu s přírodou a učila se od své matky poznávat bylinky, připravovat z nich léky i jedy. Učila se lesní magii a tomu, umět se o sebe postarat jen z toho, co jí daruje les, pokud to je za potřebí. Samia se mezi lidi do vesnice dostala jen párkrát, kdy její matku tajně povolali třeba k obtížnému porodu nebo k nemoci, se kterou si nevěděli rady. Nikdo se s čarodějnicí stýkat moc nechtěl ani ona po tom netoužila, zvláště když věděla jaké mínění o ní mají. Po letech kdy sebou do vesnice přivedla poprvé i Samiu, aby jí ukázala, že život není jen les, byli lidé v šoku. Nedovedli pochopit kde ta čárybába přišla k dítěti. Někdo tvrdil že je někomu ukradla, někdo byl zase přesvědčený že je to dítě ďábla. Ať tak, nebo tak, Samia byla ve vesnici vítána asi tak, jako její matka.
Jednou však přišlo z královských výšin oznámení o likvidaci všech osob, které mají co do činění s kouzli a magii vůbec. Tehdy Samia naštěstí s matkou do vesnice nešla a neviděla co jí vesničané provedli. Dali ji zavolat jako už tolikrát k těžkému porodu, ale byla to léčka. Ve skutečnosti ji zajali a odvezli do vzdálenějších končin kraje, kde se tyto nežádoucí osoby prý upalovali. Byla to tehdy hrůza, Samiina matka se bránila a křičela. Nakonec však podlehla, a když jí v kleci jako pokořenou šelmu vezli hlavní cestou pryč, křičela tak, že všichni oněměli hrůzou. Poté nelidským hlasem a planoucíma očima vyřkla kletbu na celou vesnici, která ji za pár zlatých prodala k upálení. V Hněvu vyřkla strašlivou kletbu nakonec na celé království. Byla to hrozivá podívaná a lidé v tu chvíli litovali že čarodějnici prodali.
Tehdy Samia osiřela a zůstala v lese sama. Samozřejmě se vydala matku hledat, to jí bylo tehdy jedenáct let. Ale vesničani ji hnali pryč, zpátky do lesa. Báli se jí. Přece jen vyřčená kletba z úst čarodějnice a ještě k tomu matky dítěte, od kterého ji násilím a bez varování odtrhli, byla hrozba. Samia se za nějaký čas od jedné velmi staré, ale vlídné kořenářky dozvěděla že král nechal lidi, jako byla její matka odvézt pryč, daleko za smrtí. Samiu to zdrtilo a zařekla se že do vesnice chodit bude jen tehdy když to bude nezbytné na její přežití. Uchýlila se zpět do lesa do jejího skromného srubu a snažila se držet na uzdě to semínko zla, které v ní chtě nechtě klíčilo, a které prahlo po pomstě. Dívka vyrůstala v lese a byla svým spůsobem šťastná. Byla svobodná, divoká, mladá a milovala všemocnou matku přírodu, která jí nahradila její pravou matku. Léta plynula klidně a nic se nedělo. Žádná pohroma se na vesnici neřítila, nic strašlivého se nedělo. Lidé tak pomalu zapomínali co jim tehdy lesní čarodějnice slíbila. Samiu brali jako součást temného a divokého lesa a pokud se ve vesnici objevila aby při pravidelných trzích směnila nějaké drobnosti, tolerovali ji ale chovali se k ní štítivě nebo lhostejně. Nikdo se však už neodvážil, nahlásit ji královskému vojsku. Nechávali ji na pokoji, a ona nechala na pokoji zase je.
A tak když, se toho letního dne Samia setkala se svým malým přítelem v houší ostružin, netušila že se její poklidný život brzy změní. Laškovala s Ebym a smála se jako malé dítě. Dráček jí létal kolem hlavy a drápky ji jemně cuchal její dlouhé kaštanové vlasy. Samia měla nádherné vlasy. Dlouhé až k bokům, rovné a plné roztodivních copánků ozdobené pírky a kůstkami. Když Samia tančila na melodii kterou slyšela jen ona, nebo když běžela, tak jí vlasy divoce vlály a byla to úchvatná podívaná.
„Honem Eby, jsi pomalý jako medvěd po zimním spánku!“ Křikla Samia na draka a rozeběhla se směrem ke svému srubu. Nemusela ho pobízet dvakrát, kolem hlavy ji prosvištěla zelená střela a než celá udýchaná doběhla k svému domovu Eby seděl na dřevěné okenní římse, vyhříval se na sluníčku a lenivě si olizoval blánu křídla. Pochopila že si z ní dělá legraci, jak je pomalá, a že on tady na ní takto ležérně čeká a nudí se. Samia se rozesmála a otřela si upocené čelo. Bylo opravdu hrozivé vedro..
K večeru kdy se trochu ochladilo ležela Samia na paloučku před srubem a dívala se na vycházející hvězdy. Eby seděl vedle její hlavy a drápky jí jemně česal ty krásné vlasy, které měla kolem sebe rozprostřené jako auru. Potichu přitom vrněl. Jako spokojená kočka. Ale tušil, že se blíží nehezké časy.. Samia taktéž myslela na smutné věci a Eby to vycítil. Přestal jí vískat ve vlasech složil křídla a přitulil se jí ke krku. Samia začala potichu k Ebymu nahlas promlouvat: „Víš, můj malý zelený příteli, poslední dobou mám strach. Nevím čeho se bojím, ale cítím, že se něco stane. Děsí mě jak často mě přepadají ty divné nálady. Jsem plná vzteku a zloby až se bojím sama sebe.. co si o tom myslíš dráčku?“ Eby si smutně povzdychnul a zahleděl se jí do tváře. Čumáčkem ji jemně dloubl do tváře a svou myslí se dotkl její.
Mrzí mě to má milá ale tvé obavy jsou oprávněné.
Samia se prudce posadila. Zase měla pocit jakoby k ní Eby promlouval. Zahleděla se mu do těch jeho milých oček a v duchu na něj promluvila. Ty mi rozumíš, a já slyším tvé myšlenky?Proč až teď? Eby se taky posadil přímo naproti ní a podračím řekl: Ale vždyť my spolu mluvily pořád má milá. Jen teď přišel čas kdy jsi to pocítila na plno a uvědomuješ si to celým svým vědomím. Samia se usmála a opřela si bradu o kolena. Dívala se na to zelené stvoření s veškerou láskou, kterou k němu cítila a řekla mu: Vždy jsem měla pocit jako by jsi ke mně mluvil, ale myslela jsem že si to namlouvám, a že si moje fantazie opět dělá co chce. Nechápu ale, proč až teď? Proč jsem spolu nemluvili takto už dřív? Eby pokýval hlavičkou Samio, přišel čas kdy se musí naplnit něco čemu není vyhnutí. Vím že tě to bolí, když myslíš na svoji matku ale ted je třeba se vrátit k něčemu, co tvá matka započala. Tehdy v ten hrozný den, kdy ji vesničané prodali královým vojákům k upálení a věčnému zatracení, se matka zapřísáhla že za to všichni zaplatí. Vzali ji nejen svobodu a život. Ale především tebe. To, vidět tě vyrůstat. Ona vesnici proklela.Celé království. A čas kdy prokletí dojde naplnění je tady. Ona ve svém hněvu a zoufalství seslala tak strašlivé prokletí, že mě jímá hrůza. Ač tomu neuvěříš, tvá maminka znala i černou magii, kterou však nepoužívala. Až do toho osudného dne. A věř mi má milá prokletí v černé magii je to nejstrašnější co může být. Eby se odmlčel a sklonil hlavu. Samia na něj nevěřícně zírala, a v srdci jí rostl ledový strach. Její předtucha že přijde něco zlého se vyplnila. Věřila mu každé slovo. Eby, ty víš co to prokletí obnáší? Víš to, že ano? Tebe jsem nepotkala jen náhodou, bylo to předurčené že se poznáme? Je to tak??? Eby kývl na souhlas. Samio, to že se naše životy prolnuli opravdu není náhoda. Byla to poslední prosba tvé matky. Poznal jsem ji tehdy tam, kde ji měli upálit. Slíbil jsem jí, že ti budu na blízku a postarám se o tebe, a až příjde čas kletby budu při té hrůze u tebe a budu ti pomáhat. Věř mi tvá matka toho totiž pak velmi litovala, že ve vzteku vesnici proklela. Tím ti totiž zapříčinila i tvé utrpení. Proto poprosila mě. Byl jsem tehdy v tom městě, kde se upalovalo mnoho a mnoho podobných, jako tvá maminka. Mnoho mužů, žen i dětí ten den zemřelo.
Samie se po tvářích kutálely slzy.Ebyho to strašně bolelo ji takto vidět a říkat jí takové věci. Ale nešlo to jinak. Samia na něj upřela pohled Co ta kletba obnáší? A jakou úlohu v ní mám já? a jakou ty? Drak ztěžka polkl. Změníme se má milá. Ty musíš pomstít smrt své matky i těch ostatních co upálili. A já ti v tom pomůžu. To zlo co v sobě cítíš už prostě musí ven. Přišel na to čas. Ta zloba ti ulehčí pomstu. Až bude vykonána, vše bude dobré. Ale musíš být silná a vytrvat. Musíš být velice silná. Samia byla zmatená.. Jak, změníme? Eby k ni přišel blíže a přední tlapky jí položil na ruce, které měla zkřížené na kolenou. Změní se naše podoby. I naše chování. I naše schopnosti. Svazuje nás kletba stará jako svět sám. Je to kletba nejčernější magie zla. Ale pamatuj, ať budeme vypadat jakkoli a ať budeme vykonávat sebevětší zkázu, uvnitř toho všeho to budeme pořád my, ano? Já budu pořád malý zelený dráček a ty budeš pořád moje nádherná nejhodnější Samia.
Eby od ní poodstoupil. Dívka tomu moc nerozuměla ale věděla že příjde něco strašlivého, neodvratného a osudového. Dívala se na to milé stvoření a celá se chvěla. Nechtěla změnu, nechtěla plnit matčinu kletbu, chtěla jen běhat s Ebym po lesích a nic víc!! V tom se kolem smutně koukajícího Ebyho začala stahovat podivná svítivá mlha zelené barvy. Točila se kolem něj stále rychleji až jeho drobnou postavičku zahalila skoro celou. Samia vydechla překvapením a bezděky k Ebymu vykročila a vztáhla ruku ale dráček zavrtěl hlavou na protest. Mlha houstla a z blízkého okolí ze začínali ozývat hrůzu nahánějící hlasy, šepot v neznámé řeči. V jejich blízkosti náhle uschla veškerá vegetace a z okolních stromů spadlo několik mrtvých ptáků. Samia vykřikla hrůzou. Šepot zesílil v nepozemský řev. Samia si zacpala dlaněmi uši, začala křičet a poslední co uviděla než pevně semkla víčka byla zelené mlha obklopující její boské nohy.
Když se probrala měla strašný pocit horka. Cítila něco spáleného. Byl to hrozný puch. Otevřela oči. V ústech měla sucho. Najednou si vzpomněla že se stalo něco s Ebym. Chtěla ho zavolat ale z hrdla se jí vydral jen jakýsi skřek. Rozhlédla se kolem.V nadcházejícím večerním šeru náhle uviděla něco tak strašného, že zapomněla na několik vteřin dýchat. Několik metrů od ní, kde před tím byl malý Eby stálo veliké stvoření, s tak ohavným vzhledem že měla pocit, že to musí být ten nejhorší démon světa. Tvor tam stál na všech čtyřech s hlavou sklopenou a těžce oddechoval. Měl tmavě zelenou odpornou kůži, který místy chyběla a odkrývala živé maso. Obrovská křídla byla potrhaná. A hlava, spíše tedy jen lebka s obrovskými rohy, byla pokrytá jen několika cáry kůže.V tlamě ale byly dásně a plno nakřivo rostlých velmi špičatých zubů.. Z tlamy vysel odporně slizký tmavě fialový jazyk ze kterého kanuly sliny na zem pod hlavu monstra. V tom se na ní podíval. V prázdných důlcích lebky ale byly oči. S nejsmutnějším pohledem světa. Ty oči a pohled znala líp než cokoli jiného. Samia ztěžka zašeptala.. Eby?... Byla si jistá že se tomu netvorovi zaleskly slzy v očích. Vztyčil se na mohutné zadní, rozepjal rozervaná křídla a zařval křikem, ze kterého tuhne krev v žilach. Samia jen šeptala: „ne.. ne..“ chtěla se také postavit, a v tom viděla své nohy.. podívala se na své ruce.. sáhla si na obličej.. tedy na to co z něj zbylo.. Eby řval smutkem z toho co se stalo jeho krásné Samie.. proč až tak krutá kletba.. s trpkostí vykročil ke své přítelkyni a přední tlapou, nyní mohutnou a zakončenou odpornýmy drápy ji objal. Začala plakat. Slzy jí sice z očí nekanuly, ale i přesto vzlykala a naříkala.. i ona vypadala jako.. jako mrtvá.. jen kostra pokrytá zbytky kůže.. pouze krásné zelené oči jí zůstali. Také její nádherné vlasy zešedivěli a zhrubly. Byly slepené a odporné.. kolem této roztodivné dvojice plačící suché slzy uprostřed noci se linul strašlivý puch spáleného masa.. přišel čas naplnění kletby a nikdo a nic na světě tomu nemohlo zabránit. Bylo třeba pomsty a potrestání.
Samia se zahalila do všech možných hader a nakonec si vzala dlouhý vše zahalující plášť. Na obličej si upevnila šátek takže ji z jejího obličeje byly vedět jen oči v temné štěrbině hader. Všechno oblečení které mělo nějakou barvu na ní okamžitě zešedlo a vypadalo, jako by bylo nejméně sto let staré, ukradené nějakému nebožtíkovi z rakve.. Okolí srubu vypadalo dost odpudivě.. bylo to mrtvé místo.. žádná zvěř,žádné rostliny nic.. jen venku čekal její milý Eby.. Nyní obrovský a odporný jako sama smrt.. jejich počáteční smutek a hrůzu vystřidalo ledově klidné odevzdání osudu.. oba najednou věděli co je třeba.. až nyní si Samia všimla že má Eby na hřbetě připevněno sedlo ze staré kůže.. nechtěla raději ani vědět co to bylo za kůži.. přistoupila k Ebymu a on se k ní sklonil. Položila mu ruku na čumák, tak jako dříve.. ovšem s tím rozdílem že její ruka byla teď podobna ruce mrtvoly a Ebyho čumák byla téměř holá odporná kost pokrytá naslizlýmy cáry šupinaté kůže.. v paměti si vyvolala obrázek jí, mladé nádherné dívky tančící lesem a Ebyho milého dračího tvorečka kroužícího kolem ní a spokojeně švitořícího... zahleděli si do očí.. ano mysleli na to samé. Moc si přáli aby to tak zase bylo. Ale před tím museli splnit to co jim předurčilo prokletí Samiiny matky.
To co následovalo po několik dní kdy Samia s Ebym plnili co jim bylo předurčeno, by se nedalo k ničemu přirovnat.. rozsévali po království jen smrt a utrpení.. jako první padla vesnice. Samia na ni seslala ten nejhorší mor, který kdy země spatřila. Nešetřila nikoho.. Eby požíral některé ubožáky za živa. Na celé království Samia nechala snést zlověstnou mlhu, která navrátila již zemřelým na následky nemoci částečně život a tito její „vojáci smrti“ vtrhli do královského zámku, podzámčí a okolí.. Eby plival oheň a zapaloval co se dalo.. kroužili nad svým dílem skázy a sledovali jak se jejich mrtvá armáda rozrůstá a drancuje čím dál větší území.. Král samozřejmě vyslal veškeré vojsko které měl, ale co mu byly platní živí vojáci proti mrtvým nakaženým morem, který se šířil dál a dál.. královské území padlo.. Eby se Samiou nechali svoji mrtvou armádu dojít klidu a jejich duše vysvobodili.. vydali se na místo kde došlo k hromadnému upálení čarodějnic, mistrů magie, lesních lidí a podobných ubožáků, které nechal král neuváženě upálit, obávajíc se jejich moci a neznámé síly. Do městěčka již také mor dorazil a proto těch pár přeživší co se belhali ve smrtelné agonii ze zákeřné nemoci po ulicích, skonalo na místě hrůzou když uviděly Ebyho se Samiou přelétat nad městem. Na kopci kde došlo k upalování se ještě teď po sedmi letech do výše tyčily stovky ohořelých sloupů.. Samie se sevřelo hrdlo.. tady upálili její matku.. Eby přistál na samém vrcholku kopce a sklonil se, aby mohla Samia pohodlně sesednout. Jakmile se její nohy dotkly zčernalé půdy, v mysli se jí objevili záblesky tehdejší tragédie.. viděla lidi hořící za živa, cítila ten pach, slyšela jejich křik.. tolik smrti.. chtělo se jí plakat. Ulehčeně vydechla. Nyní byla pomsta dokonána. Pohlédla na Ebyho. I on nejspíše v duchu viděl co se tu před sedmi lety stalo. Hlavu měl opět svěšenou téměř k zemi a měl zavřené oči. Křídla mu ležela splihle u země. Najednou se mu podlomily přední nohy, o které se opíral a udeřil tlamou o zem a celý se zhroutil.. Eby!!! Zakřičela v duchu Samia. Přiběhla k němu a hladila ho po odporné lebce.. Ach můj milý Eby! Co se děje?! Co bude teď? Tohle je přece konec ne? Kletba je pryč ne? Pomstili sme ty upálené lidi... Eby otevřel s námahou oči a pohledem plným něhy se na Samiu podíval. Ano má milá, tohle je konec. Byla jsi statečná a držela jsi se i přes všechnu tu hrůzu. Tvá matka i ostatní jsou pomstěni a došli pokoje. Stejně tak i všichni nevinní, které jsme v těch jatkách zabili.. tato země znovu vykvete, uvidíš.. Samia si ani neuvědomovala že se jí z očí konečně vydrali pravé slzy. Objala Ebyho kolem krku nevnímajíc ten strašný hnilobný puch a plakala. Potřebovala to ze sebe dostat. Eby najednou zvedl hlavu a říká Podívej Samio! Dívka se podívala tam, kam se díval drak a žasla. Okolní spálené keře začaly kvést a spod spálené mrtvé země se začali drát zelené výhonky trávy.. To je nádhera! Myslíš můj zelený příteli že se takto uzdravilo i místo u mého srubu? Eby najednou vstal a ve své celé hrozivé kráse rozepjal křídla a pravil Nu moje nejmilejší, je čas se naposledy proletět a zjistit to. hm? Samie se její mrtvolné bledé rty roztáhly v hřejivý usměv.
Samia byla radostí bez sebe když uviděla svůj srub na zeleném palouku, plném svěží zeleně a rozkvetlých květin. Jakoby se tam nikdy nic nestalo.. Eby přistál poblíž srubu a byl rád že je zpět doma. Samia se rozeběhla k domu ale v půli cesty se zastavila..pomalu se otočila a telepaticky se zeptala Ebyho Víš bojím se tě na to zeptat, vím totiž že znáš odpověď, … co my dva? To už zůstaneme takoví.. jiní? Odporní? Eby se po dračím usmál hrůzostrašnými čelistmi a řekl Ale Samio, podívej se na sebe.. jsi krásná. Nádherná. A opravdu aniž to Samia postřehla, zmněnila se zase zpět. V krásnou mladou dívku. Její nádherné vlasy opět zářily zdravím. Nevěřícně si ohmatávala obličej, boky.. začala se smát a točit do kola.. v tom ji oslepil záblesk a na místě kde stál Elby jako oporná zrůda, stál malinký dráček, s jasně zelenými šupinkami. Překvapeně zatrylkoval.. Udiveně se podíval na své drobounké tlapky. Samia se k němu rozeběhla popadla ho do náruče, dráčka k sobě přitiskla a ten jen vypískl.Vyprostil se jí vzlétl a řádně jí drápkama zacuchal vlasy. Samia se smála a v tu ránu oba zapoměli jaké hrůzy prožili.. Prokletí bylo pryč. Jejich hovory sice probíhali zase jako dřív, jejich dočasné telepatické dorozumívání se scvrklo jen na občasné záblesky ale jim to vůbec nevadilo. Rozuměli si i tak..
Lidi i draci jsou totiž různí.. a někdy si prostě spolu rozumí víc než je obvyklé.. Když si vás totiž drak, byť sebemenší zvolí za přítele, není to většinou jen tak.. pravděpodobně vám to oběma změní život...