Vánoční
Byla chladná a černá zimní noc;
do ticha studený vánek vál
a s vločkami sněhu si pohrával.
Nad krajem temnota měla moc.
Mráz cinkal, nocí zněl tichý vzdych,
stříbrný měsíc na obloze stál
a krajinu svitem svým zaléval;
tu krajinu květů ledových.
Byla černá a chladná tma půlnoční;
do ticha studený vánek vál
a vítr ledový do kostí zalézal
v bílé té noci vánoční.
Vánoční noc, to kouzel čas,
o štěstí šeptal křehký hlas,
co nižádný smutek nevěstí,
jen lehoučce šeptá o štěstí.
Tu noc by nikdo neměl být sám
jak těch pár borovic vznešených
co stálo za okny jak hlouček dam
a větve jim zakrýval bílý sníh.
Však mezi dámami, velký pán,
stál štíhlý topol, sivý kmán;
a za oknem, aniž by snad měla,
seděla dívka a ven vyhlížela.
„Jsem jak ten topol,“ si pomyslela,
„jsem jak ten topol, strom ten smělý,
když všechny další už pokáceli…“
Pak povzdechla si; samota bolí,
však zaplakat hrdost jí nedovolí.
Za oknem noc a v duši žal,
tak plynula černá noc dál a dál.
Prach nocí tou jiskřil hvězd stříbrných
a k zemi se snášel bělostný sníh.
Do hlubin temnoty cosi vklouzlo;
cosi, co duším dodá míru,
pár smítek zlata v měsíčním víru;
vánoční zázrak, laskavé kouzlo.
Pak noc, na níž lidé lnou,
stala se nocí kouzelnou.
Po chvíli vyšla dívka ven,
do sněhu, zimy snít smutný sen.
Temnota vířila, jiný by se bál;
pak dívčin zrak pohyb upoutal.
Stál tam jak duch a kol něj sníh,
ve vlasech tmu a v očích smích,
obklopen stříbrem, temný stín,
černější než noc jen o odstín.
Pak vykročil od hájku borovic,
kupředu krok a dívce vstříc.
„Anděli,“ ozval se tichý hlas,
„anděli,“ šeptal zas a zas.
„Pojď ke mně blíž, už zahoď strach,
do očí fouknu ti zlatý prach.
Míle a míle jsou prašných cest
a některé z nich jsou ze zlata,
teď podej mi ruku a nech se vést,
ta naše je rubíny zavátá.
Tak neplýtvej slovy na marnou větu,
slunce ti ukážu tisíců světů.
A dívce jak by chlad síly vzal
a k zemi ji pevně přikoval.
„Anděli,“ šeptá znovu on
a v očích mu září hvězd milion
a jak slova ta nocí zazvučí,
octne se ona v jeho náruči.
Dotek ten rozpustil dívčin žal
a pod žárem vášně sníh bílý tál.
Tak dívka zjistila, co krom dětí
ví celé lidstvo odnepaměti;
že víc než prásknutí žhavého biče
pálí kapička sladkého chtíče;
že víc než střela do srdce pouhá
zabolí nenaplněná touha;
že víc než přes oči páska
zaslepí hořkosladká láska.
Pak duše se jejich v jednu slily
a dechy se skorem zastavily
a zajatá chtíčem, touhou těla,
nevěděla dívka, co vlastně dělá.
„Anděli,“ šeptal jí do ucha on
a jí srdce bušilo jako zvon.
„Drahý můj,“ odpoví jeho milá
a jeho tak závrať zaplavila.
Před nimi den a za nimi den
a tady a teď jen černá noc,
ty dva však zahřála lásky moc,
ti byli, jen byli a víc byl sen.
Byla chladná a černá zimní noc,
hvězdy zářily a bylo jich moc;
černý stín padl na duše
a sevřel je ve zlé předtuše.
Tu vzhlédla dívka; mrtvý chlad
na srdce její jak šerostín pad.
Tu chlapec ten za její ruku ji vzal
a na temnou oblohu ukázal.
„Drahá, podívej na ten třpyt hvězd!“
„Vždyť je to prach ze starých cest.“
„Nu a co měsíc, ten starý brach?“
„Šklebí se na nás jako vrah...“
„Však světec to je, on musí být!
Pohleď jen na jeho bílý svit,
lesk ten a nocí zní tichý tón...“
„Já slyším umrlčí jenom zvon
a kvílení strašné, hrozný řev!
A měsíční zář co rudá krev...“
„Co povídáš, drahá, ta noc je skvost!
„Je ponurá jako minulost,
zlou mají stíny nad námi moc.“
„Neboj, má milá; je to jen noc.“
Temná a temnější byla ta noc,
když utichlo kouzlo od Vánoc;
pak i hvězd pohasl na chvíli svit.
Co dala noc, to zpět si chtěla vzít.
Tak sníh kolem naposled zazářil,
dozněly poslední písně noty
a s úsměvem, se slzou na tváři,
se on propadl do temnoty;
pohltila ho noci tlama
a dívka zůstala opět sama.
Minuty plynou; čas nic nezmění,
co bylo, bylo; teď už není;
zbylo jí jenom osamění.
Pak s vědomím, že už jí není pomoci,
schoulila se dívka a plakala do noci.
Tma změnila se v světlo denní,
svit slunce zaplašil noční snění,
život nahradil umírání...
Hřejivým zázrakem za svítání
pookřál celý zmrzlý svět.
Na zemi, bílá co siný květ
dívka leží a nikdy více
slunce nerozhřeje její líce;
už nepromluví, smutno pohledět.
Poté co štěstí jí daroval,
černý chlad noci jí život vzal.
A svět se točí dál a dál;
a že to bolí, že to zamrzí?
Mrtvé oči už přeci neslzí...
do ticha studený vánek vál
a s vločkami sněhu si pohrával.
Nad krajem temnota měla moc.
Mráz cinkal, nocí zněl tichý vzdych,
stříbrný měsíc na obloze stál
a krajinu svitem svým zaléval;
tu krajinu květů ledových.
Byla černá a chladná tma půlnoční;
do ticha studený vánek vál
a vítr ledový do kostí zalézal
v bílé té noci vánoční.
Vánoční noc, to kouzel čas,
o štěstí šeptal křehký hlas,
co nižádný smutek nevěstí,
jen lehoučce šeptá o štěstí.
Tu noc by nikdo neměl být sám
jak těch pár borovic vznešených
co stálo za okny jak hlouček dam
a větve jim zakrýval bílý sníh.
Však mezi dámami, velký pán,
stál štíhlý topol, sivý kmán;
a za oknem, aniž by snad měla,
seděla dívka a ven vyhlížela.
„Jsem jak ten topol,“ si pomyslela,
„jsem jak ten topol, strom ten smělý,
když všechny další už pokáceli…“
Pak povzdechla si; samota bolí,
však zaplakat hrdost jí nedovolí.
Za oknem noc a v duši žal,
tak plynula černá noc dál a dál.
Prach nocí tou jiskřil hvězd stříbrných
a k zemi se snášel bělostný sníh.
Do hlubin temnoty cosi vklouzlo;
cosi, co duším dodá míru,
pár smítek zlata v měsíčním víru;
vánoční zázrak, laskavé kouzlo.
Pak noc, na níž lidé lnou,
stala se nocí kouzelnou.
Po chvíli vyšla dívka ven,
do sněhu, zimy snít smutný sen.
Temnota vířila, jiný by se bál;
pak dívčin zrak pohyb upoutal.
Stál tam jak duch a kol něj sníh,
ve vlasech tmu a v očích smích,
obklopen stříbrem, temný stín,
černější než noc jen o odstín.
Pak vykročil od hájku borovic,
kupředu krok a dívce vstříc.
„Anděli,“ ozval se tichý hlas,
„anděli,“ šeptal zas a zas.
„Pojď ke mně blíž, už zahoď strach,
do očí fouknu ti zlatý prach.
Míle a míle jsou prašných cest
a některé z nich jsou ze zlata,
teď podej mi ruku a nech se vést,
ta naše je rubíny zavátá.
Tak neplýtvej slovy na marnou větu,
slunce ti ukážu tisíců světů.
A dívce jak by chlad síly vzal
a k zemi ji pevně přikoval.
„Anděli,“ šeptá znovu on
a v očích mu září hvězd milion
a jak slova ta nocí zazvučí,
octne se ona v jeho náruči.
Dotek ten rozpustil dívčin žal
a pod žárem vášně sníh bílý tál.
Tak dívka zjistila, co krom dětí
ví celé lidstvo odnepaměti;
že víc než prásknutí žhavého biče
pálí kapička sladkého chtíče;
že víc než střela do srdce pouhá
zabolí nenaplněná touha;
že víc než přes oči páska
zaslepí hořkosladká láska.
Pak duše se jejich v jednu slily
a dechy se skorem zastavily
a zajatá chtíčem, touhou těla,
nevěděla dívka, co vlastně dělá.
„Anděli,“ šeptal jí do ucha on
a jí srdce bušilo jako zvon.
„Drahý můj,“ odpoví jeho milá
a jeho tak závrať zaplavila.
Před nimi den a za nimi den
a tady a teď jen černá noc,
ty dva však zahřála lásky moc,
ti byli, jen byli a víc byl sen.
Byla chladná a černá zimní noc,
hvězdy zářily a bylo jich moc;
černý stín padl na duše
a sevřel je ve zlé předtuše.
Tu vzhlédla dívka; mrtvý chlad
na srdce její jak šerostín pad.
Tu chlapec ten za její ruku ji vzal
a na temnou oblohu ukázal.
„Drahá, podívej na ten třpyt hvězd!“
„Vždyť je to prach ze starých cest.“
„Nu a co měsíc, ten starý brach?“
„Šklebí se na nás jako vrah...“
„Však světec to je, on musí být!
Pohleď jen na jeho bílý svit,
lesk ten a nocí zní tichý tón...“
„Já slyším umrlčí jenom zvon
a kvílení strašné, hrozný řev!
A měsíční zář co rudá krev...“
„Co povídáš, drahá, ta noc je skvost!
„Je ponurá jako minulost,
zlou mají stíny nad námi moc.“
„Neboj, má milá; je to jen noc.“
Temná a temnější byla ta noc,
když utichlo kouzlo od Vánoc;
pak i hvězd pohasl na chvíli svit.
Co dala noc, to zpět si chtěla vzít.
Tak sníh kolem naposled zazářil,
dozněly poslední písně noty
a s úsměvem, se slzou na tváři,
se on propadl do temnoty;
pohltila ho noci tlama
a dívka zůstala opět sama.
Minuty plynou; čas nic nezmění,
co bylo, bylo; teď už není;
zbylo jí jenom osamění.
Pak s vědomím, že už jí není pomoci,
schoulila se dívka a plakala do noci.
Tma změnila se v světlo denní,
svit slunce zaplašil noční snění,
život nahradil umírání...
Hřejivým zázrakem za svítání
pookřál celý zmrzlý svět.
Na zemi, bílá co siný květ
dívka leží a nikdy více
slunce nerozhřeje její líce;
už nepromluví, smutno pohledět.
Poté co štěstí jí daroval,
černý chlad noci jí život vzal.
A svět se točí dál a dál;
a že to bolí, že to zamrzí?
Mrtvé oči už přeci neslzí...