Bratrstvo Arnů - Prolog
Prolog
Ze zamračené noční oblohy se začaly snášet první sněhové vločky a pokrývaly chladnou a popraskanou půdu běloucí pokrývkou. Jemné sněžení přerostlo během několika minut ve vánici a později v silnou vichřici, která ohýbala stromy a lámala jejich větve. Sotva bylo vidět na více než dva kroky, ale přesto se v bílé tmě zjevily dvě postavy a zmateně si kryly tváře před náporem skučícího a silného větru. Obě postavy mířili na západ a procházely se kolem hustého lesa. Možná by raději zvolily hustý porost, nežli tuto nemilosrdnou vánici. Oni ale přesto kráčely svorně kupředu a razily si cestu sněhovými jazyky. Šli tak dlouho a tak vytrvale, až nakonec jedna z postav klesla do sněhu. Ta první, co šla v čele, se zastavila a otočila se. Dobelhala se k té druhé postavě, chytla jí za ramena a postavila na nohy. Pak se pustily dále, ale sotva ušli tři kroky, zpoza méně hustého porostu na ně kdosi zamával. Obě postavy zareagovaly okamžitě. Bez jakékoliv opatrnosti se pustily směrem k tomu, kdo na ně zamával. Jakmile se ocitly v područí lesa, vánice ustala a jen mírně chladný vánek nasvědčoval, že tam někde v otevřené krajině stále zuří. Obě postavy ztěžka oddechovaly a pak jedna z nich promluvila:
,,Žehnej vám Arnian, kapitáne. Málem jsme vás nenašli.“
Statný a vysoký muž ve středních letech, oblečený v modré a neupravené uniformě, mávl rukou. ,,To je v pořádku, hoši, nikdo tohle počasí nečekal.“ Kapitán dál pozoroval oba své svěřence, kteří před ním vyčerpaně klečeli na kolenou. Ten, co předtím děkoval, vzhlédnul. Popadnul dech a postavil se. Byl to velmi mladý muž, asi dvacetiletý, ale i tak mu tvář hyzdily starší jizvy, díky čemuž dodávaly mladíkovi divoký vzhled. Naštěstí uhlově černé a rozcuchané vlasy vypadaly mnohem lépe. Mladík, stejně jako jeho společník, nejspíš nečekali sněhovou vánici a byli nalehko oblečení. I oni měli též oblečenou uniformu, ta však se dala pouze vyhodit, neboť s ní procházka lesem udělala krátký proces – kusy látky visely volně dolů a pohupovaly se vlivem vánku. Mladík, jenž se jmenoval Endaron, ji ze sebe stáhnul a sežmoulal dohromady. Jeho společník dále klečel na zemi, ale už neoddechoval. Rozhlížel se po narychlo vykácené mýtině.
,,Vidím, že jste za ten den stihli mnoho, kapitáne Oukrame, pane,“ řekl nevzrušeně. Kapitán kývl: ,,Ano, mračna se kolem poledne začala čím dál víc srážet do sebe a vzhledem k blížící se zimě jsme se uvolili vykácet les, kde jsme založili nový tábor, jak jste si všimli.“
Endaronův společník se postavil na nohy a beze slova prošel kolem kapitána a přidal se k ostatním vojákům, kteří sešikovaní seděli kolem plápolajícího ohně. Tam si od vojáka, oblečeného do zástěry, vzal misku s jídlem a zahloubán do plamenů žvýkal dušené maso. Kapitán Oukram se na Endarona tázavě podíval.
,,Vím, že je Roxeet z téhle cesty nadšený, netušil jsem ale, že až tak moc,“ prohlásil ironicky. Endaron přikývl. ,,Jistě. Naše neplánovaná cesta mu překazila honbu za pokladem, či co to zase bylo.“
Roxeet byl vlastně Endaronův bratr – dvojče. Jenom Roxeet byl menší, zvědavější a lákala ho raději dobrodružství, na jejichž konci se schovávala truhla plná zlata nebo neprobádané kraje. Něco takového, jako je průzkumná vojenská mise ho vůbec nevzrušovala. Naopak. Přímo je nesnášel. Nechtěl ale zklamat krále a tak poslušně plnil příkazy, jenž mu byly dány.
I když na to Endaron zřídkakdy vypadal, tak působil dojmem zuřivého, ne – li cholerického válečníka. Rád se rval, spory přímo vyhledával a rozkazy považoval za něco posvátného. Poslušný chlapík.
Jak tady mlčky stál vedle kapitána, přemýšlel o událostech posledních dní. Před měsícem, na tisíce kilometrů od tohoto místa, království zvaném Art, sloužil jako voják ve zvláštním oddílu Královské gardy. Právě tento oddíl byl zburcován poté, co se až přímo ke králi dostali podivuhodné bytosti. Ti přijeli na osedlaných jelenech, odění v oblečení čistě z přírodních materiálů. Roxeet a Endaron je neviděli, ale mezi obyčejnými lidmi a strážnými se šeptalo cosi o elfech z Omery. Ti vycházeli ze svého království jen zřídka. Jak se ukázalo, tato hlídka, co poctila krále návštěvou, nesla poselství. Šlo o malou průzkumnou skupinu elfích jasnovidců. Ti při návštěvě Anuru, uměleckého města, nazírali v blízkém a hustém lese Urangelu temnou a zlou aktivitu. Sami si ale s takovým problémem poradit nedokázali a tak požádali samotného krále Lithiana. Důvod neuvedli. Král celou věc probíral se svými radními a ti dospěli k názoru, že zlo už nikdy nesmí spatřit v Irisiji denní světlo. Král tedy rozhodl. A tímto se zvláštní oddíl Královské gardy vydal na strastiplnou a velmi dlouhou cestu, doprovázený elfskými jasnovidci. Po měsíci konečně stanuli na okraji lesa. Postavili se u houštin menší tábor a kapitán Oukram postupně vysílal vojáky prozkoumávat vnitřek lesa nebo jeho okolí. Druhý týden pobytu se Roxeet a Endaron vydali do východní okrajové části lesa a při návratu je zastihla sněhová vánice.
,,Mimochodem kapitáne, na našem průzkumu jsme našli toto,“ promluvil náhle Endaron, jakoby procitnul z dlouhého snu. Sundal si ze zad mošnu a z ní vytáhnul protáhlý předmět, zabalený do kusu lněné látky. Rozbalil a kapitán Oukram spatřil něco na způsob krátkého meče. Jílec měl potažený černou kůží z neznámého tvora, alespoň tak soudil kapitán a Endaron s ním. Záštita byla ve středu rovná, ale na koncích se svažovala mírně dolů. Čepel byla rovná, ostří nabroušené a na špici se leskly čtyři malé háčky.
,,Soudě podle stavby meče bych dokázal odhadnout, jaká kultura v Irisiji něco takového vyrábí, ale háčky?“ zeptal se zmateně Endaron a kapitán souhlasně přikyvoval. ,,Ano, velice neobvyklé, ovšem dokážu si představit, co se stane, když tuto zbraň někomu vrazím do masa.“
,,Otázkou je,“ pokračoval Endaron, „kde se taková nádherně zkutá zbraň vzala v Urangalu.“
Kapitán pokrčil rameny.
,,Možná lovci,“ soudil Endaron.
,,Ne, ty s sebou nosí zahnuté tesáky nebo dýky a v některých případech, jdou – li na statného kance či medvěda, tak dlouhá kopí a krátké meče. Ale tohle,“ pochyboval kapitán a měřil si meč pohledem. Přejel rukou po jílci a jel směrem dolů až ke špici. Letmo se dotkl malých háčků a v tom sykl bolestí. Jeden z háčků sebou nečekaně škubl a zaryl se hluboko kapitánovi do bříška ukazováčku. Kapitán se ze sevření háčku dostal a strčil si prst do pusy. ,,Zatraceně? Viděl jsi to?“ zeptal se a hlasitě zaklel, až se skupinka elfů, jenž si založila svůj vlastní tábor kousek od nich, zlostně na kapitána otočila. Endaron kývl.
,,Ano, viděl. Bude asi nejlepší, když ten meč schováme ve vašem stanu, kapitáne,“ navrhl.
,,To bude asi nejlepší,“ utrousil kapitán a sklonil meč. ,,Jdi se najíst a dopřej si alespoň několika hodinový spánek,“ řekl Endaronovi a odkráčel. Endaron se s vděkem vydal k ohništi. Posadil se nalevo od Roxeeta, který právě dojídal.
,,Zdravím tě, Endarone,“ promluvil voják naproti Roxeetovi. Endaron pozdrav opětoval:
,,Ahoj…copak se ti stalo, Grunime?“ zeptal se, když spatřil, že Grunim má přes levé oko přetažený kus obvazu.
,,To víš, na průzkumu tady s Geroldem mě švihla větev do obličeje a oko to nemilosrdně odneslo. To se naštěstí spraví při…no, nebudu to raději říkat před elfy,“ otočil se Grunim na elfský tábor. Endaron se musel usmát. ,,Pravda, sliční elfové slyší všechno,“ potvrdil a nevšímal si uraženého pohledu jednoho z elfů. Ti jasnovidci vojáky opravdu zaslechli, naštěstí se do jejich konverzace nepletli. Vojáci kolem ohně se škodolibě usmáli a pak mezi nimi nastalo rozpačité ticho. Endaron si od kuchaře převzal misku se skromnou večeří a hltavě se pustil do jídla, sledován svým mnohem estetičtějším bratrem. Roxeet byl už po jídle a tak se zvedl a vrátil misku kuchaři s poděkováním. Bez popřání na dobrou noc se odebral trochu dál od ohně ke svému stanu. Ten mu asi, co byl s Endaron pryč, ostatní znovu postavili Tam si svlékl potrhanou kazajku a drátěnou košili. Z cestovního vaku, ležícího v rohu stanu si vzal novou kazajku, oblékl si ji, načež zaplul do spacáků a usínal. Naslouchal jenom tichému vánku a občasnému pobavenému smíchu vojáků u ohně. Ani si nelámal hlavu, proč vichřice zde na mýtině nezuří. Moc dobře znal elfy a jejich magii. Odfrknul si, když si vzpomněl na kapitánova slova.
Prý tady vichřice díky hustému porostu nezuří.
To ona elfí magie zapříčinila, že mají vojáci klidný spánek. A samozřejmě i on. Během několika minut usnul na následky celodenního pochodu a dobrého jídla v žaludku.
Pomalu se probouzel. Smích již ustal a dokonce i zuřící vichřice nebyla skrze stromy slyšet. Že by ustala? Zeptal se Roxeet v duchu. Posadil se a promnul si oči. Kupodivu se vůbec necítil unavený, naopak. Čilý a svěží, připraven vrhnout se do nového dne. Přes kazajku si přehodil drátěnou košili a přes ní tabard se znakem Artského království. Vylezl ze stanu a zjistil, že je ještě noc. Spal sotva dvě hodiny. Nikdy by asi na ten důvod nepřišel, ale jeho zrak upoutal jeden z elfů, který tančil kolem ohně a házel do něj prášek. Ihned po styku s ohněm výheň zezelenala a vyfoukla obláčky dýmu. Ty se vynesly nad tábor a po chvilce se pomalu snášely na stany a spící vojáky. Roxeetova zvědavost mu nedala a on se prostě musel vydat za elfem. Došel k hranicím jejich tábora. Poznal to podle toho, že všude kolem dokola rostl jarní mech a z něj rašila voňavá a svěží tráva. Tu a tam uviděl menší houbu. Elf si Roxeeta všimnul. Ve svém počínání ale neustal a dále poskakoval kolem ohně a házel do něj prášek. Roxeet to chápal. Sednul si tak, aby nepřekážel a pozoroval elfa při práci. Ten se tancováním zabýval asi ještě další hodinu, než konečně ustal a posadil se naproti němu do sedu, kdy překřížil nohy přes sebe a položil si ruce na kolena. Zavřel oči a meditoval.
,,Něco tě trápí, vojíne Roxeete?“ zeptal se tak náhle, že sebou Roxeet polekaně cuknul.
,,Ani ne, ctěný druide,“ odpověděl slušně Roxeet. Elf otevřel oči a ohromeně na Roxeeta zíral.
,,Ty znáš naši pravou podstatu bytí?“
,,Jistě, ctěný druide,“ odpověděl znovu Roxeet.
,,Velmi pozoruhodné. Lidé o našich zvycích mnohé nevědí,“ poznamenal elf.
,,Smím vám položit otázku?“ zeptal se Roxeet.
,,Ptej se, vojíne Roxeete,“ pokynul mu elf.
,,Pročpak se skrýváte za jasnovidce, když přeci každý, kdo zná elfy alespoň tak dobře jako já ví, že jasnovidci mezi thuiánskými elfy nejsou. Jde snad o formu lži, nebo zastíráte pravdu kvůli své bezpečnosti?“ Roxeet mluvil tak, aby elfovi naznačil, že lhát králi Lithianovi by se nemělo. Bledá kůže na elfově obličeji nabrala slabší červánky.
,,My druidové jsme velice tajemné povolání v elfí rase a o naší existenci by lidé neměli mít ani ponětí. Každý by nás pak obtěžoval, ať zamezíme dešťům, vichřicím a dalším živelným pohromám. A to si nepřejeme. Navíc, divím se, že i vy, vojáci Královské gardy, nám neřeknete pravdu o vaší skutečné rase,“ usmál se šibalsky elf a Roxeet nasucho polkl.
,,Jak to víte?“ zeptal se nervózně.
,,Cítíme to z vás,“ odpověděl ledabyle elf, ,,samotná příroda prozrazuje vaši existenci. Tedy aspoň nám elfům. V určitém případě jsme si rovni, jak my, tak vy.“
Roxeet otevíral ústa, aby promluvil, když náhle ho vyrušil nezvyklý hluk v křoví. Vstal a pohlédl ke zdroji zvuku a zaujatě zůstal stát na místě. Čekal by, že v takové situaci si elf zachová chladnou hlavu. Zmýlil se. I elf vyskočil na nohy a zašeptal:
,,Zlo přichází, cítím ho.“
Roxeetovi se rozbušilo srdce a dunivě naráželo do žeber. Blíží se nebezpečí a on nemá u sebe zbraň. Otočil se, aby si pro ní došel, když zničehonic uslyšel zadrnčení tětivy a bolestný vzdech. Šíp z černého dřeva a černým pečím se s mlasknutím zabodl přímo elfovi do hrudi a Roxeet padající tělo jen na poslední chvíli zachytil, aby nežuchlo na zem. Ostatní elfové pocítili bolest svého druha a vyskákali ven ze stanů. Ihned je zasypala další záplava šípů. I spící jeleni nebyli ušetřeni. Jenom Roxeet neschytal žádný šíp. Strachem ani nedýchal a čekal, co přijde. A taky přišlo. Z místa, odkud přilétaly šípy, se vynořila vysoká postava. Byla to žena, ale ne tak ledajaká žena. Kůži měla tmavě modrou, vlasy bílé jako sníh a rudě planoucí oči Roxeeta provrtávali skrz naskrz. Oblečená byla žena poněkud nalehko, v ruce svírala luk, též z načernalého dřeva a u opasku ji visela pochva, v níž měla zasunutý meč. Jak si Roxeet všiml, jílec byl potažen černou kůží. Tak se tedy vysvětlila záhada zbraně, kterou s Endaronem našli předchozí den.
,,Co jste zač, co chcete?“ ptal se zoufale Roxeet, ale nepokoušel se dát najevo strach. Před touto bytostí se musel hodně namáhat, aby nepropadl panice.
Žena se klidně usmála a promluvila neznámou řečí.
,,Nerozumím,“ řekl Roxeet.
Ženě zmizel úsměv ze rtů, místo toho se zasmála pisklavým smíchem a ten nejspíše probudil většinu tábora. Vojáci vylézali ze svých stanů hledíc na zraněné elfy, se chopili zbraní. To už ale z lesa vylétávali další šípy a jen díky rychlé pohotovosti vojáků nikoho nezranili ani nezabili.
,,Vy vojáci z Artu nejste v tomto lese vítáni, odejděte, dokud s sebou mám jen pár lučištníků. Příště jich mohu vzít více. A nechoďte hluboko do lesa…berte to jako první a poslední varování.“
Tajemná žena tentokrát mluvila se zamračeným výrazem a dodávala k tomu i výhružný tón v hlase. Jen co domluvila, otočila se na podpatku a zmizela v houští. Odešla rychleji, než přišla. Roxeet opatrně položil elfa na zem a ten zasténal, stejně jako jeho druhové. Roxeet užasle sledoval, jak pomalu přicházejí k sobě a vytrhávají si šípy z ran.
,,Snad si nemyslel, že naše kůže bude stejně tak pošetile zranitelná jako je ta lidská?“ zeptal se nevěřícně vůdčí elf.
,,Myslel, ctěný druide, bohužel myslel,“ prohlásil zkrušeně Roxeet.
Jediné oběti nočního útoku temných tvorů byli cestovní jeleni elfů. Ty svoje milované zvířecí svěřence pohřbili se všemi poctami a nevěnovali se oddílu kapitána Oukrama, který právě řešil jiné problémy. Roxeet do posledního slova mu předal vzkaz a kapitán si teď lámal hlavu.
,,Zajímavé, nejspíše se jednalo o drowy,“ poznamenal uznale.
,,Drowy, pane?“ nechápal Endaron, stále rozlícený, že nočního přepadu nevyužil v menší potyčku.
,,Ano, drowy,“ řekl opětovně kapitán, ,,můžeme mluvit o temných elfech. Snad jste se o nich učili při dějepravě, ne?“
Roxeet se plácl do čela.
,,Jak jsem je nemohl poznat?“ ptal se sám sebe navztekaně.
,,Roxeet asi ví, kdo jsou, já ne. Dějeprava nepatřila mezi moje oblíbené předměty,“ vysvětlil kapitánovi Endaron.
,,Aha,“ pochopil kapitán, ,,na tom nesejde. Důležité je, abychom zjistili, co mají drowové za lubem. Posledně se takový kousek málem zvrtnul ve válku a já nehodlán odejít se staženým ocasem, to opravdu ne.“
Kapitán se od Roxeeta a Endarona odvrátil a zahleděl se do hlubin lesa.
,,Asi bude nejlepší,“ začal, ,,když pošlu do lesa vás dva.“
Zasypaly ho nesouhlasné námitky.
,,Uklidněte se, oba dva,“ okřikl je.
,,Jste jedni z nejlepších vojáků, co mám, přežili jste už mnoho šarvátek s lordem Harriodusem a další nebezpečenství. Půjde jen o průzkum,“ ujišťoval je.
,,Přežili, to ano pane. Ale vždy děkujeme náhodě,“ řekl Roxeet.
,,Já do toho jdu,“ prohlásil rozhodně Endaron bez dalších námitek. Roxeet ho zpražil pohledem.
,,Výborně,“ zatleskal kapitán Oukram a ignoroval Roxeetovi protesty. Oba je poslal vyzbrojit se. Od zbrojíře dostali ostřejší meče na prosekávaní cesty, velký čtvercový štít na krytí před šípy. Aby nezůstalo jen u jednoho štítu, dostali i malý kulatý. Ten se nasazoval na volnou ruku, ale byl zkonstruován tak, aby nepřekážel zbrani. Roxeet a Endaron dokončili zbrojení a během několika minut zmizeli v houštinách. Prodírali se hustým křovím, ale čím hlouběji se dostávali do lesa, tím méně křoví jim překáželo. Nakonec šli volným prostorem a jediné, co jim překáželo, byly tlusté duby. Oběma vojákům nakonec zbylo, aby se obezřetně rozhlíželi. Kolem poledne se zastavili, aby si odpočinuli.
,,Jak tě to mohlo jen napadnout?“ zeptal se rozhořčeně Roxeet svého bratra.
,,Co jako?“ nechápal Endaron a přestal pít ze svého vaku.
,,Tohle všechno,“ ukázal Roxeet na oblast kolem sebe.
,,Nějaké dobrodružství musí být, no ne?“ usmál se Endaron a nechal Roxeeta potichu zuřit. Mlčky popili a Endaron i něco snedl. Jakmile se zvednul, Roxeet jej instinktivně strhnul, neboť uslyšel zadrnčení tětivy. A zareagoval včas. Šíp se zaryl do stromu nad nimi.
,,Rychle do falangy!“ zakřičel Endaron a navzájem se začali s Roxeetem krýt štíty a šípy mezitím na ně dopadaly ze všech stran. Po chvíli bušení ustalo a ozvaly se kroky.
,,Říkali jsme vám, ať nechodíte do hluboko do lesa, vaše hlavy poslouží jako výstraha všem lidským pošetilcům. Vylezte a umřete se ctí,“ uslyšeli bratři ženský hlas. Roxeet pocítil příval magické energie z Endaronova těla. V duchu zaklel a připravoval se ke stejnému činu. Oba vylezli zpoza štítů a zjistili, že kolem nich stojí dvacítka drowů, připravení k boji. Roxeet ihned mezi nimi poznal ženu, která ho v noci varovala.
,,Jak už jsem řekla, lidé bývají pošetilí a doplácejí na to…a vždycky budou doplácet,“ řekla úlisně drowka.
,,My nejsme lidé. TEĎ!“ vykřikl Endaron a skočil na zem. Roxeet ho následoval. Než stihli drowové cokoliv udělat, oslepila je světelná záře a o vteřinu později lesem otřásl mohutný výbuch. Stromy v oblasti záře odmrštila exploze, stejně jako drowy, jejichž těla se rozmlátila o nezničené a pevné stromy. Někteří to přežili a zvedali se z prachu. Kolem nich byl slyšet nářek zraněných, který pomalu utichal v křečovích bolestech. Skupinka tří drowů se seskupila a naslouchala. Zničehonic se nad nimi zjevili dva stíny a temnota lesa se ještě víc zvětšila. Jeden z drowů vystrašeně vykřikl, ale jeho křik zanikl v odporném chrčení, když mu plíce prokously ostré zuby. Zbývající dva drowové tasili alespoň tesáky a chtěli čelit tomu, co se tyčilo nad nimi. V tom se druhý stín prudce ohnal tlapou. Minul je. Drowové si oddechli a byli pyšní, že se vyhnuli smrtelné ráně. Jenže jenom na chvíli. Udělali krok a ucítili prudkou bolest u pasu. Podívali se k centru bolesti a s hrůzou v očích sledovali, jak jim vnitřnosti padají na měkkou půdu lesa a černá krev skrápí suché jehličí. Sesuli se k zemi a v bolestech umírali. Stíny mezitím zmizeli a zůstala po nich velká spoušť.
O minutu později se drowka s trhnutím probudila a tiskla si zakrvácený bok. Ona ty stvoření spatřila a v životě se tak nebála. Ti vojáci se prostě proměnili a začali všechny zraněné zabíjet. Kdo ví, proč ušetřili zrovna ji. Namáhavě se zvedla a odkulhávala hlouběji do lesa.
,,No to se vám opravdu povedli, hoši,“ zlobil se kapitán při pohledu na Roxeeta a Endarona. Ostýchavě před ním seděli na dřevěné lavici a holé části kůže pokrývaly kousky šupin, které ještě neodpadly.
,,Omlouváme se, kapitáne. Neexistovala jiná cesta,“ omluvil se Endaron za sebe a za Roxeeta.
Kapitán si odfrkl. ,,No co. Co se stalo, stalo se. Teď vypijte lektvar…u svatého Arniana. Můžu jen děkovat sám sobě, že jsem několik lahví vzal,“ spráskl ruce. Vojáci přinesli bratrům zelenavé lahvičky a oba ihned vyprázdnili jejich obsah.
,,Kdy jsme se naposled proměnili?“ zeptal se Roxeet jen co dopil.
,,No, rok to bude určitě. Ale i tak mám z té schopnosti dobrý pocit,“ olízl si rty Endaron. Něco v puse ucítil. Chutnalo to odporně a proto to vyplivl. Na zem dopadl malý kousíček černého masa.
Ze zamračené noční oblohy se začaly snášet první sněhové vločky a pokrývaly chladnou a popraskanou půdu běloucí pokrývkou. Jemné sněžení přerostlo během několika minut ve vánici a později v silnou vichřici, která ohýbala stromy a lámala jejich větve. Sotva bylo vidět na více než dva kroky, ale přesto se v bílé tmě zjevily dvě postavy a zmateně si kryly tváře před náporem skučícího a silného větru. Obě postavy mířili na západ a procházely se kolem hustého lesa. Možná by raději zvolily hustý porost, nežli tuto nemilosrdnou vánici. Oni ale přesto kráčely svorně kupředu a razily si cestu sněhovými jazyky. Šli tak dlouho a tak vytrvale, až nakonec jedna z postav klesla do sněhu. Ta první, co šla v čele, se zastavila a otočila se. Dobelhala se k té druhé postavě, chytla jí za ramena a postavila na nohy. Pak se pustily dále, ale sotva ušli tři kroky, zpoza méně hustého porostu na ně kdosi zamával. Obě postavy zareagovaly okamžitě. Bez jakékoliv opatrnosti se pustily směrem k tomu, kdo na ně zamával. Jakmile se ocitly v područí lesa, vánice ustala a jen mírně chladný vánek nasvědčoval, že tam někde v otevřené krajině stále zuří. Obě postavy ztěžka oddechovaly a pak jedna z nich promluvila:
,,Žehnej vám Arnian, kapitáne. Málem jsme vás nenašli.“
Statný a vysoký muž ve středních letech, oblečený v modré a neupravené uniformě, mávl rukou. ,,To je v pořádku, hoši, nikdo tohle počasí nečekal.“ Kapitán dál pozoroval oba své svěřence, kteří před ním vyčerpaně klečeli na kolenou. Ten, co předtím děkoval, vzhlédnul. Popadnul dech a postavil se. Byl to velmi mladý muž, asi dvacetiletý, ale i tak mu tvář hyzdily starší jizvy, díky čemuž dodávaly mladíkovi divoký vzhled. Naštěstí uhlově černé a rozcuchané vlasy vypadaly mnohem lépe. Mladík, stejně jako jeho společník, nejspíš nečekali sněhovou vánici a byli nalehko oblečení. I oni měli též oblečenou uniformu, ta však se dala pouze vyhodit, neboť s ní procházka lesem udělala krátký proces – kusy látky visely volně dolů a pohupovaly se vlivem vánku. Mladík, jenž se jmenoval Endaron, ji ze sebe stáhnul a sežmoulal dohromady. Jeho společník dále klečel na zemi, ale už neoddechoval. Rozhlížel se po narychlo vykácené mýtině.
,,Vidím, že jste za ten den stihli mnoho, kapitáne Oukrame, pane,“ řekl nevzrušeně. Kapitán kývl: ,,Ano, mračna se kolem poledne začala čím dál víc srážet do sebe a vzhledem k blížící se zimě jsme se uvolili vykácet les, kde jsme založili nový tábor, jak jste si všimli.“
Endaronův společník se postavil na nohy a beze slova prošel kolem kapitána a přidal se k ostatním vojákům, kteří sešikovaní seděli kolem plápolajícího ohně. Tam si od vojáka, oblečeného do zástěry, vzal misku s jídlem a zahloubán do plamenů žvýkal dušené maso. Kapitán Oukram se na Endarona tázavě podíval.
,,Vím, že je Roxeet z téhle cesty nadšený, netušil jsem ale, že až tak moc,“ prohlásil ironicky. Endaron přikývl. ,,Jistě. Naše neplánovaná cesta mu překazila honbu za pokladem, či co to zase bylo.“
Roxeet byl vlastně Endaronův bratr – dvojče. Jenom Roxeet byl menší, zvědavější a lákala ho raději dobrodružství, na jejichž konci se schovávala truhla plná zlata nebo neprobádané kraje. Něco takového, jako je průzkumná vojenská mise ho vůbec nevzrušovala. Naopak. Přímo je nesnášel. Nechtěl ale zklamat krále a tak poslušně plnil příkazy, jenž mu byly dány.
I když na to Endaron zřídkakdy vypadal, tak působil dojmem zuřivého, ne – li cholerického válečníka. Rád se rval, spory přímo vyhledával a rozkazy považoval za něco posvátného. Poslušný chlapík.
Jak tady mlčky stál vedle kapitána, přemýšlel o událostech posledních dní. Před měsícem, na tisíce kilometrů od tohoto místa, království zvaném Art, sloužil jako voják ve zvláštním oddílu Královské gardy. Právě tento oddíl byl zburcován poté, co se až přímo ke králi dostali podivuhodné bytosti. Ti přijeli na osedlaných jelenech, odění v oblečení čistě z přírodních materiálů. Roxeet a Endaron je neviděli, ale mezi obyčejnými lidmi a strážnými se šeptalo cosi o elfech z Omery. Ti vycházeli ze svého království jen zřídka. Jak se ukázalo, tato hlídka, co poctila krále návštěvou, nesla poselství. Šlo o malou průzkumnou skupinu elfích jasnovidců. Ti při návštěvě Anuru, uměleckého města, nazírali v blízkém a hustém lese Urangelu temnou a zlou aktivitu. Sami si ale s takovým problémem poradit nedokázali a tak požádali samotného krále Lithiana. Důvod neuvedli. Král celou věc probíral se svými radními a ti dospěli k názoru, že zlo už nikdy nesmí spatřit v Irisiji denní světlo. Král tedy rozhodl. A tímto se zvláštní oddíl Královské gardy vydal na strastiplnou a velmi dlouhou cestu, doprovázený elfskými jasnovidci. Po měsíci konečně stanuli na okraji lesa. Postavili se u houštin menší tábor a kapitán Oukram postupně vysílal vojáky prozkoumávat vnitřek lesa nebo jeho okolí. Druhý týden pobytu se Roxeet a Endaron vydali do východní okrajové části lesa a při návratu je zastihla sněhová vánice.
,,Mimochodem kapitáne, na našem průzkumu jsme našli toto,“ promluvil náhle Endaron, jakoby procitnul z dlouhého snu. Sundal si ze zad mošnu a z ní vytáhnul protáhlý předmět, zabalený do kusu lněné látky. Rozbalil a kapitán Oukram spatřil něco na způsob krátkého meče. Jílec měl potažený černou kůží z neznámého tvora, alespoň tak soudil kapitán a Endaron s ním. Záštita byla ve středu rovná, ale na koncích se svažovala mírně dolů. Čepel byla rovná, ostří nabroušené a na špici se leskly čtyři malé háčky.
,,Soudě podle stavby meče bych dokázal odhadnout, jaká kultura v Irisiji něco takového vyrábí, ale háčky?“ zeptal se zmateně Endaron a kapitán souhlasně přikyvoval. ,,Ano, velice neobvyklé, ovšem dokážu si představit, co se stane, když tuto zbraň někomu vrazím do masa.“
,,Otázkou je,“ pokračoval Endaron, „kde se taková nádherně zkutá zbraň vzala v Urangalu.“
Kapitán pokrčil rameny.
,,Možná lovci,“ soudil Endaron.
,,Ne, ty s sebou nosí zahnuté tesáky nebo dýky a v některých případech, jdou – li na statného kance či medvěda, tak dlouhá kopí a krátké meče. Ale tohle,“ pochyboval kapitán a měřil si meč pohledem. Přejel rukou po jílci a jel směrem dolů až ke špici. Letmo se dotkl malých háčků a v tom sykl bolestí. Jeden z háčků sebou nečekaně škubl a zaryl se hluboko kapitánovi do bříška ukazováčku. Kapitán se ze sevření háčku dostal a strčil si prst do pusy. ,,Zatraceně? Viděl jsi to?“ zeptal se a hlasitě zaklel, až se skupinka elfů, jenž si založila svůj vlastní tábor kousek od nich, zlostně na kapitána otočila. Endaron kývl.
,,Ano, viděl. Bude asi nejlepší, když ten meč schováme ve vašem stanu, kapitáne,“ navrhl.
,,To bude asi nejlepší,“ utrousil kapitán a sklonil meč. ,,Jdi se najíst a dopřej si alespoň několika hodinový spánek,“ řekl Endaronovi a odkráčel. Endaron se s vděkem vydal k ohništi. Posadil se nalevo od Roxeeta, který právě dojídal.
,,Zdravím tě, Endarone,“ promluvil voják naproti Roxeetovi. Endaron pozdrav opětoval:
,,Ahoj…copak se ti stalo, Grunime?“ zeptal se, když spatřil, že Grunim má přes levé oko přetažený kus obvazu.
,,To víš, na průzkumu tady s Geroldem mě švihla větev do obličeje a oko to nemilosrdně odneslo. To se naštěstí spraví při…no, nebudu to raději říkat před elfy,“ otočil se Grunim na elfský tábor. Endaron se musel usmát. ,,Pravda, sliční elfové slyší všechno,“ potvrdil a nevšímal si uraženého pohledu jednoho z elfů. Ti jasnovidci vojáky opravdu zaslechli, naštěstí se do jejich konverzace nepletli. Vojáci kolem ohně se škodolibě usmáli a pak mezi nimi nastalo rozpačité ticho. Endaron si od kuchaře převzal misku se skromnou večeří a hltavě se pustil do jídla, sledován svým mnohem estetičtějším bratrem. Roxeet byl už po jídle a tak se zvedl a vrátil misku kuchaři s poděkováním. Bez popřání na dobrou noc se odebral trochu dál od ohně ke svému stanu. Ten mu asi, co byl s Endaron pryč, ostatní znovu postavili Tam si svlékl potrhanou kazajku a drátěnou košili. Z cestovního vaku, ležícího v rohu stanu si vzal novou kazajku, oblékl si ji, načež zaplul do spacáků a usínal. Naslouchal jenom tichému vánku a občasnému pobavenému smíchu vojáků u ohně. Ani si nelámal hlavu, proč vichřice zde na mýtině nezuří. Moc dobře znal elfy a jejich magii. Odfrknul si, když si vzpomněl na kapitánova slova.
Prý tady vichřice díky hustému porostu nezuří.
To ona elfí magie zapříčinila, že mají vojáci klidný spánek. A samozřejmě i on. Během několika minut usnul na následky celodenního pochodu a dobrého jídla v žaludku.
Pomalu se probouzel. Smích již ustal a dokonce i zuřící vichřice nebyla skrze stromy slyšet. Že by ustala? Zeptal se Roxeet v duchu. Posadil se a promnul si oči. Kupodivu se vůbec necítil unavený, naopak. Čilý a svěží, připraven vrhnout se do nového dne. Přes kazajku si přehodil drátěnou košili a přes ní tabard se znakem Artského království. Vylezl ze stanu a zjistil, že je ještě noc. Spal sotva dvě hodiny. Nikdy by asi na ten důvod nepřišel, ale jeho zrak upoutal jeden z elfů, který tančil kolem ohně a házel do něj prášek. Ihned po styku s ohněm výheň zezelenala a vyfoukla obláčky dýmu. Ty se vynesly nad tábor a po chvilce se pomalu snášely na stany a spící vojáky. Roxeetova zvědavost mu nedala a on se prostě musel vydat za elfem. Došel k hranicím jejich tábora. Poznal to podle toho, že všude kolem dokola rostl jarní mech a z něj rašila voňavá a svěží tráva. Tu a tam uviděl menší houbu. Elf si Roxeeta všimnul. Ve svém počínání ale neustal a dále poskakoval kolem ohně a házel do něj prášek. Roxeet to chápal. Sednul si tak, aby nepřekážel a pozoroval elfa při práci. Ten se tancováním zabýval asi ještě další hodinu, než konečně ustal a posadil se naproti němu do sedu, kdy překřížil nohy přes sebe a položil si ruce na kolena. Zavřel oči a meditoval.
,,Něco tě trápí, vojíne Roxeete?“ zeptal se tak náhle, že sebou Roxeet polekaně cuknul.
,,Ani ne, ctěný druide,“ odpověděl slušně Roxeet. Elf otevřel oči a ohromeně na Roxeeta zíral.
,,Ty znáš naši pravou podstatu bytí?“
,,Jistě, ctěný druide,“ odpověděl znovu Roxeet.
,,Velmi pozoruhodné. Lidé o našich zvycích mnohé nevědí,“ poznamenal elf.
,,Smím vám položit otázku?“ zeptal se Roxeet.
,,Ptej se, vojíne Roxeete,“ pokynul mu elf.
,,Pročpak se skrýváte za jasnovidce, když přeci každý, kdo zná elfy alespoň tak dobře jako já ví, že jasnovidci mezi thuiánskými elfy nejsou. Jde snad o formu lži, nebo zastíráte pravdu kvůli své bezpečnosti?“ Roxeet mluvil tak, aby elfovi naznačil, že lhát králi Lithianovi by se nemělo. Bledá kůže na elfově obličeji nabrala slabší červánky.
,,My druidové jsme velice tajemné povolání v elfí rase a o naší existenci by lidé neměli mít ani ponětí. Každý by nás pak obtěžoval, ať zamezíme dešťům, vichřicím a dalším živelným pohromám. A to si nepřejeme. Navíc, divím se, že i vy, vojáci Královské gardy, nám neřeknete pravdu o vaší skutečné rase,“ usmál se šibalsky elf a Roxeet nasucho polkl.
,,Jak to víte?“ zeptal se nervózně.
,,Cítíme to z vás,“ odpověděl ledabyle elf, ,,samotná příroda prozrazuje vaši existenci. Tedy aspoň nám elfům. V určitém případě jsme si rovni, jak my, tak vy.“
Roxeet otevíral ústa, aby promluvil, když náhle ho vyrušil nezvyklý hluk v křoví. Vstal a pohlédl ke zdroji zvuku a zaujatě zůstal stát na místě. Čekal by, že v takové situaci si elf zachová chladnou hlavu. Zmýlil se. I elf vyskočil na nohy a zašeptal:
,,Zlo přichází, cítím ho.“
Roxeetovi se rozbušilo srdce a dunivě naráželo do žeber. Blíží se nebezpečí a on nemá u sebe zbraň. Otočil se, aby si pro ní došel, když zničehonic uslyšel zadrnčení tětivy a bolestný vzdech. Šíp z černého dřeva a černým pečím se s mlasknutím zabodl přímo elfovi do hrudi a Roxeet padající tělo jen na poslední chvíli zachytil, aby nežuchlo na zem. Ostatní elfové pocítili bolest svého druha a vyskákali ven ze stanů. Ihned je zasypala další záplava šípů. I spící jeleni nebyli ušetřeni. Jenom Roxeet neschytal žádný šíp. Strachem ani nedýchal a čekal, co přijde. A taky přišlo. Z místa, odkud přilétaly šípy, se vynořila vysoká postava. Byla to žena, ale ne tak ledajaká žena. Kůži měla tmavě modrou, vlasy bílé jako sníh a rudě planoucí oči Roxeeta provrtávali skrz naskrz. Oblečená byla žena poněkud nalehko, v ruce svírala luk, též z načernalého dřeva a u opasku ji visela pochva, v níž měla zasunutý meč. Jak si Roxeet všiml, jílec byl potažen černou kůží. Tak se tedy vysvětlila záhada zbraně, kterou s Endaronem našli předchozí den.
,,Co jste zač, co chcete?“ ptal se zoufale Roxeet, ale nepokoušel se dát najevo strach. Před touto bytostí se musel hodně namáhat, aby nepropadl panice.
Žena se klidně usmála a promluvila neznámou řečí.
,,Nerozumím,“ řekl Roxeet.
Ženě zmizel úsměv ze rtů, místo toho se zasmála pisklavým smíchem a ten nejspíše probudil většinu tábora. Vojáci vylézali ze svých stanů hledíc na zraněné elfy, se chopili zbraní. To už ale z lesa vylétávali další šípy a jen díky rychlé pohotovosti vojáků nikoho nezranili ani nezabili.
,,Vy vojáci z Artu nejste v tomto lese vítáni, odejděte, dokud s sebou mám jen pár lučištníků. Příště jich mohu vzít více. A nechoďte hluboko do lesa…berte to jako první a poslední varování.“
Tajemná žena tentokrát mluvila se zamračeným výrazem a dodávala k tomu i výhružný tón v hlase. Jen co domluvila, otočila se na podpatku a zmizela v houští. Odešla rychleji, než přišla. Roxeet opatrně položil elfa na zem a ten zasténal, stejně jako jeho druhové. Roxeet užasle sledoval, jak pomalu přicházejí k sobě a vytrhávají si šípy z ran.
,,Snad si nemyslel, že naše kůže bude stejně tak pošetile zranitelná jako je ta lidská?“ zeptal se nevěřícně vůdčí elf.
,,Myslel, ctěný druide, bohužel myslel,“ prohlásil zkrušeně Roxeet.
Jediné oběti nočního útoku temných tvorů byli cestovní jeleni elfů. Ty svoje milované zvířecí svěřence pohřbili se všemi poctami a nevěnovali se oddílu kapitána Oukrama, který právě řešil jiné problémy. Roxeet do posledního slova mu předal vzkaz a kapitán si teď lámal hlavu.
,,Zajímavé, nejspíše se jednalo o drowy,“ poznamenal uznale.
,,Drowy, pane?“ nechápal Endaron, stále rozlícený, že nočního přepadu nevyužil v menší potyčku.
,,Ano, drowy,“ řekl opětovně kapitán, ,,můžeme mluvit o temných elfech. Snad jste se o nich učili při dějepravě, ne?“
Roxeet se plácl do čela.
,,Jak jsem je nemohl poznat?“ ptal se sám sebe navztekaně.
,,Roxeet asi ví, kdo jsou, já ne. Dějeprava nepatřila mezi moje oblíbené předměty,“ vysvětlil kapitánovi Endaron.
,,Aha,“ pochopil kapitán, ,,na tom nesejde. Důležité je, abychom zjistili, co mají drowové za lubem. Posledně se takový kousek málem zvrtnul ve válku a já nehodlán odejít se staženým ocasem, to opravdu ne.“
Kapitán se od Roxeeta a Endarona odvrátil a zahleděl se do hlubin lesa.
,,Asi bude nejlepší,“ začal, ,,když pošlu do lesa vás dva.“
Zasypaly ho nesouhlasné námitky.
,,Uklidněte se, oba dva,“ okřikl je.
,,Jste jedni z nejlepších vojáků, co mám, přežili jste už mnoho šarvátek s lordem Harriodusem a další nebezpečenství. Půjde jen o průzkum,“ ujišťoval je.
,,Přežili, to ano pane. Ale vždy děkujeme náhodě,“ řekl Roxeet.
,,Já do toho jdu,“ prohlásil rozhodně Endaron bez dalších námitek. Roxeet ho zpražil pohledem.
,,Výborně,“ zatleskal kapitán Oukram a ignoroval Roxeetovi protesty. Oba je poslal vyzbrojit se. Od zbrojíře dostali ostřejší meče na prosekávaní cesty, velký čtvercový štít na krytí před šípy. Aby nezůstalo jen u jednoho štítu, dostali i malý kulatý. Ten se nasazoval na volnou ruku, ale byl zkonstruován tak, aby nepřekážel zbrani. Roxeet a Endaron dokončili zbrojení a během několika minut zmizeli v houštinách. Prodírali se hustým křovím, ale čím hlouběji se dostávali do lesa, tím méně křoví jim překáželo. Nakonec šli volným prostorem a jediné, co jim překáželo, byly tlusté duby. Oběma vojákům nakonec zbylo, aby se obezřetně rozhlíželi. Kolem poledne se zastavili, aby si odpočinuli.
,,Jak tě to mohlo jen napadnout?“ zeptal se rozhořčeně Roxeet svého bratra.
,,Co jako?“ nechápal Endaron a přestal pít ze svého vaku.
,,Tohle všechno,“ ukázal Roxeet na oblast kolem sebe.
,,Nějaké dobrodružství musí být, no ne?“ usmál se Endaron a nechal Roxeeta potichu zuřit. Mlčky popili a Endaron i něco snedl. Jakmile se zvednul, Roxeet jej instinktivně strhnul, neboť uslyšel zadrnčení tětivy. A zareagoval včas. Šíp se zaryl do stromu nad nimi.
,,Rychle do falangy!“ zakřičel Endaron a navzájem se začali s Roxeetem krýt štíty a šípy mezitím na ně dopadaly ze všech stran. Po chvíli bušení ustalo a ozvaly se kroky.
,,Říkali jsme vám, ať nechodíte do hluboko do lesa, vaše hlavy poslouží jako výstraha všem lidským pošetilcům. Vylezte a umřete se ctí,“ uslyšeli bratři ženský hlas. Roxeet pocítil příval magické energie z Endaronova těla. V duchu zaklel a připravoval se ke stejnému činu. Oba vylezli zpoza štítů a zjistili, že kolem nich stojí dvacítka drowů, připravení k boji. Roxeet ihned mezi nimi poznal ženu, která ho v noci varovala.
,,Jak už jsem řekla, lidé bývají pošetilí a doplácejí na to…a vždycky budou doplácet,“ řekla úlisně drowka.
,,My nejsme lidé. TEĎ!“ vykřikl Endaron a skočil na zem. Roxeet ho následoval. Než stihli drowové cokoliv udělat, oslepila je světelná záře a o vteřinu později lesem otřásl mohutný výbuch. Stromy v oblasti záře odmrštila exploze, stejně jako drowy, jejichž těla se rozmlátila o nezničené a pevné stromy. Někteří to přežili a zvedali se z prachu. Kolem nich byl slyšet nářek zraněných, který pomalu utichal v křečovích bolestech. Skupinka tří drowů se seskupila a naslouchala. Zničehonic se nad nimi zjevili dva stíny a temnota lesa se ještě víc zvětšila. Jeden z drowů vystrašeně vykřikl, ale jeho křik zanikl v odporném chrčení, když mu plíce prokously ostré zuby. Zbývající dva drowové tasili alespoň tesáky a chtěli čelit tomu, co se tyčilo nad nimi. V tom se druhý stín prudce ohnal tlapou. Minul je. Drowové si oddechli a byli pyšní, že se vyhnuli smrtelné ráně. Jenže jenom na chvíli. Udělali krok a ucítili prudkou bolest u pasu. Podívali se k centru bolesti a s hrůzou v očích sledovali, jak jim vnitřnosti padají na měkkou půdu lesa a černá krev skrápí suché jehličí. Sesuli se k zemi a v bolestech umírali. Stíny mezitím zmizeli a zůstala po nich velká spoušť.
O minutu později se drowka s trhnutím probudila a tiskla si zakrvácený bok. Ona ty stvoření spatřila a v životě se tak nebála. Ti vojáci se prostě proměnili a začali všechny zraněné zabíjet. Kdo ví, proč ušetřili zrovna ji. Namáhavě se zvedla a odkulhávala hlouběji do lesa.
,,No to se vám opravdu povedli, hoši,“ zlobil se kapitán při pohledu na Roxeeta a Endarona. Ostýchavě před ním seděli na dřevěné lavici a holé části kůže pokrývaly kousky šupin, které ještě neodpadly.
,,Omlouváme se, kapitáne. Neexistovala jiná cesta,“ omluvil se Endaron za sebe a za Roxeeta.
Kapitán si odfrkl. ,,No co. Co se stalo, stalo se. Teď vypijte lektvar…u svatého Arniana. Můžu jen děkovat sám sobě, že jsem několik lahví vzal,“ spráskl ruce. Vojáci přinesli bratrům zelenavé lahvičky a oba ihned vyprázdnili jejich obsah.
,,Kdy jsme se naposled proměnili?“ zeptal se Roxeet jen co dopil.
,,No, rok to bude určitě. Ale i tak mám z té schopnosti dobrý pocit,“ olízl si rty Endaron. Něco v puse ucítil. Chutnalo to odporně a proto to vyplivl. Na zem dopadl malý kousíček černého masa.