Duchové lesa
Nevzali mně! Zase mě nevzali! Jak se mám dozvědět něco víc? Těch pár fór, která si můžu prohlížet bez přihlášení, mi už nestačí. Napsal jsem do přihlášky jen pravdu. Asi jsem měl lhát a pár roků si přidat. Když táta vždycky říkal, že se to nevyplatí. Že je lepší a jednodušší říkat vždycky pravdu. Možná mít rád draky nestačí, třeba chtějí, aby každý i něčím přispěl a od tak malého kluka se nedá nic čekat, jen problémy. Jak se ale mám něco víc o nich dovědět, když většina fór je pro nepřihlášené nepřístupná? Dračí anatomie a fyziologie jsou fajn, ale to už mám přečtené. Jak draci dokáží vytvořit oheň taky, ale chemii o takových věcech budeme brát nejdřív za tři roky. Skuteční draci a ještěři ještě jdou, ale Draci viděni popsáni je divné – skály a stromy, copak to jsou nějací draci? Komixy se mi líbí, Vtipné dračí obrázky některé taky, ale rybičky mě nezajímají, a auta taky ne. Co tam, řidičák má cenu si udělat nejdřív za sedm let.
Kreslit neumím, modelovat taky ne. Ještě že tvorba je přístupná a dají se vyhledávat autoři.
Dneska jel zase okolo ten chlápek, co pouští na louce draky. Jsou sice dost velcí, určitě víc než dva metry, ale kdyby věděl! Kdyby viděl to co já, když se setmí! Proti tomu, co létá v noci za rybníčkem u lesa, jsou ti jeho draci trpaslíci. On se sice drží od lesa dál a létá tady zkraje, hned kousek za naší zahradou a navíc, jen se smrkne, zabalí draky a odjede, ale stejně – neměl bych mu to říct? Možná právě on ty stíny navečer probouzí. A co když se jednou zdrží?
Musím si to ještě promyslet, mámě to říct nemůžu, zakázala by mi chodit ven, co s náma není táta, je moc úzkostlivá.
Dneska jsem mu to řekl, jak jel okolo létat. To o těch duchách nebo co to je. Zarazilo ho to. Hodně ho to zarazilo. Pak povídá: „Víš to jistě? Nezdálo se ti to? A co tomu říká máma?“ Řekl jsem mu, že ta to neví, že to nikdo neví, jen já, a vím to jistě, nejsem ani slepej, ani blbej i když jsem jenom kluk. Nějak dlouho se zamyslel. Pak povídá: „A proč jsi to prozradil mně?“ Přece nemůže bejt tak hloupej. A tak jsem mu to řekl, že jsem měl o něj starost, aby mu něco neudělali. Jsme tu s mámou na samotě, nikdo jiný tam nechodí, houby v lese nerostou, pro zvěř je malý ani myslivci se tu netoulaj. Nejdřív se jen usmál, pak se zdál nějakej divnej a nakonec povídá: „Duchové nejsou a i kdyby byli, nikdy Ti neublíží. Úmyslně ubližují jen zlí lidi, ale stejně Ti děkuju.“
„A co to teda bylo!?“ chtěl jsem vědět, co si o tom myslí.
Chvíli se drbal na bradě. Dost dlouho a nakonec to zahrál do autu: „Třeba se to někdy dozvíš“. A pak mi nabídl, jestli si nechci zalétat. Chtěl jsem se nějak vymluvit, ale nakonec jsem mu řekl pravdu – že bych rád, ale že si to máma nepřeje. Říkal, že to chápe, ale stejně se bojím, že se urazil.
Duchové přestaly nad lesem létat. Není po nich víc než týden ani stopy, už aby byly prázdniny a mohl jsem jako loni spát v lese ve stanu. Přijdu tomu na kloub!
Dneska s objevil po dost dlouhé době. Jel nějak pomalu a jak přijel blíž, pochopil jsem proč. Celou levou stranu má sedřenou, nohu, bok, ruku i tvář. Musí ho to hodně bolet, ta modřina na stehně je úplně černá se žlutým okolo, vypadá hrozně. Pajdavě chvíli zkoušel létat a pak to zabalil.
Pořád nic. Za chvíli budou prázdniny a nad lesem se nic neděje. Asi jsem to prošvihl a duchové se odstěhovali jinam.
Jsou tu pořád! Dneska jsem je zase viděl. Když vítr rozehnal na chvíli mraky byl vidět úplněk a najednou přes něj přeletěl ohromný stín. Neodstěhovali se! Už nebyl za lesem, ale poletoval přímo nad rybníčkem. A najednou se naklonil a prásk sebou do vody. Slyšet nebylo nic, je to moc daleko, ale přísahal bych, že jsem viděl, jak vystříkla voda, jak se zatřpytila v tom měsíčním světle. Copak od ducha může něco stříkat? Musím do příště najít ten dalekohled po tátovi. Nejdřív to zkusím sám, ale kdybych ho do večera nenašel, máma bude určitě vědět, kde je.
Něco mě napadlo – co když to denní lítání má víc společného s děním v noci, než se zdá ? Musím si na toho chlápka dát větší pozor.
Zas jel okolo. Modřiny už nemá tolik znát. Už skoro nekulhá. Taky nějak zhubnul. Nebo spíš zesvalnatěl. Nohy měl silné vždycky, teď má i ruce samý sval. Nebylo to vidět, jak byl po zimě nabalenej, ale teď, jak se oteplilo a jezdí v triku s krátkým rukávem, je to poznat. Zmizel mu trochu i ten pupek. Je úplně jinej, než loni. Zítra začínají prázdniny. Máma mi dovolila spát v lese ve stanu!!! Konečně se dozvím pravdu.
Tak teď už mě vemou! Byli by sami proti sobě, kdyby to neudělali. Konečně mám čím přispět. Nikdo jiný jim nemůže říct to, co já. Nikdo jim nemůže líp popsat ten pocit volnosti, vítr, který mi fičel přímo do tváře - křičel jsem. Nejdřív trošku – strachy, ale pak už jen nadšením. Jo, musel jsem se nejdřív nabalit jak hastroš. Chránič páteře, plovací vestu, helmu. Ale jsem první a jedinej desetiletej kluk, který ne ve snu, nebo na obrázku, ale ve SKUTEČNOSTI, letěl na drakovi!
Teď už budeme duchové lesa dva.
Kreslit neumím, modelovat taky ne. Ještě že tvorba je přístupná a dají se vyhledávat autoři.
Dneska jel zase okolo ten chlápek, co pouští na louce draky. Jsou sice dost velcí, určitě víc než dva metry, ale kdyby věděl! Kdyby viděl to co já, když se setmí! Proti tomu, co létá v noci za rybníčkem u lesa, jsou ti jeho draci trpaslíci. On se sice drží od lesa dál a létá tady zkraje, hned kousek za naší zahradou a navíc, jen se smrkne, zabalí draky a odjede, ale stejně – neměl bych mu to říct? Možná právě on ty stíny navečer probouzí. A co když se jednou zdrží?
Musím si to ještě promyslet, mámě to říct nemůžu, zakázala by mi chodit ven, co s náma není táta, je moc úzkostlivá.
Dneska jsem mu to řekl, jak jel okolo létat. To o těch duchách nebo co to je. Zarazilo ho to. Hodně ho to zarazilo. Pak povídá: „Víš to jistě? Nezdálo se ti to? A co tomu říká máma?“ Řekl jsem mu, že ta to neví, že to nikdo neví, jen já, a vím to jistě, nejsem ani slepej, ani blbej i když jsem jenom kluk. Nějak dlouho se zamyslel. Pak povídá: „A proč jsi to prozradil mně?“ Přece nemůže bejt tak hloupej. A tak jsem mu to řekl, že jsem měl o něj starost, aby mu něco neudělali. Jsme tu s mámou na samotě, nikdo jiný tam nechodí, houby v lese nerostou, pro zvěř je malý ani myslivci se tu netoulaj. Nejdřív se jen usmál, pak se zdál nějakej divnej a nakonec povídá: „Duchové nejsou a i kdyby byli, nikdy Ti neublíží. Úmyslně ubližují jen zlí lidi, ale stejně Ti děkuju.“
„A co to teda bylo!?“ chtěl jsem vědět, co si o tom myslí.
Chvíli se drbal na bradě. Dost dlouho a nakonec to zahrál do autu: „Třeba se to někdy dozvíš“. A pak mi nabídl, jestli si nechci zalétat. Chtěl jsem se nějak vymluvit, ale nakonec jsem mu řekl pravdu – že bych rád, ale že si to máma nepřeje. Říkal, že to chápe, ale stejně se bojím, že se urazil.
Duchové přestaly nad lesem létat. Není po nich víc než týden ani stopy, už aby byly prázdniny a mohl jsem jako loni spát v lese ve stanu. Přijdu tomu na kloub!
Dneska s objevil po dost dlouhé době. Jel nějak pomalu a jak přijel blíž, pochopil jsem proč. Celou levou stranu má sedřenou, nohu, bok, ruku i tvář. Musí ho to hodně bolet, ta modřina na stehně je úplně černá se žlutým okolo, vypadá hrozně. Pajdavě chvíli zkoušel létat a pak to zabalil.
Pořád nic. Za chvíli budou prázdniny a nad lesem se nic neděje. Asi jsem to prošvihl a duchové se odstěhovali jinam.
Jsou tu pořád! Dneska jsem je zase viděl. Když vítr rozehnal na chvíli mraky byl vidět úplněk a najednou přes něj přeletěl ohromný stín. Neodstěhovali se! Už nebyl za lesem, ale poletoval přímo nad rybníčkem. A najednou se naklonil a prásk sebou do vody. Slyšet nebylo nic, je to moc daleko, ale přísahal bych, že jsem viděl, jak vystříkla voda, jak se zatřpytila v tom měsíčním světle. Copak od ducha může něco stříkat? Musím do příště najít ten dalekohled po tátovi. Nejdřív to zkusím sám, ale kdybych ho do večera nenašel, máma bude určitě vědět, kde je.
Něco mě napadlo – co když to denní lítání má víc společného s děním v noci, než se zdá ? Musím si na toho chlápka dát větší pozor.
Zas jel okolo. Modřiny už nemá tolik znát. Už skoro nekulhá. Taky nějak zhubnul. Nebo spíš zesvalnatěl. Nohy měl silné vždycky, teď má i ruce samý sval. Nebylo to vidět, jak byl po zimě nabalenej, ale teď, jak se oteplilo a jezdí v triku s krátkým rukávem, je to poznat. Zmizel mu trochu i ten pupek. Je úplně jinej, než loni. Zítra začínají prázdniny. Máma mi dovolila spát v lese ve stanu!!! Konečně se dozvím pravdu.
Tak teď už mě vemou! Byli by sami proti sobě, kdyby to neudělali. Konečně mám čím přispět. Nikdo jiný jim nemůže říct to, co já. Nikdo jim nemůže líp popsat ten pocit volnosti, vítr, který mi fičel přímo do tváře - křičel jsem. Nejdřív trošku – strachy, ale pak už jen nadšením. Jo, musel jsem se nejdřív nabalit jak hastroš. Chránič páteře, plovací vestu, helmu. Ale jsem první a jedinej desetiletej kluk, který ne ve snu, nebo na obrázku, ale ve SKUTEČNOSTI, letěl na drakovi!
Teď už budeme duchové lesa dva.