Duchové lesa
Naštvaně zabouchnu dveře a téměř utíkám po silnici.Doma už je zase řev. Naštěstí už je jaro a já můžu utíkat. Ještě zaslechnu řinčení skla a pak už mizím za rohem dalšího domu. Naši se rozvádějí. A bohužel oba mají bouřlivou povahu. A do toho všeho se k nám nastěhovala tátova máma. Celou zimu jsem se zavírala v pokoji, ale to už nestačí. Seběhnu z kopce, přez hlavní a kolem vodárny. Ani nemám pořádně zavázané boty a zaplou bundu. Zabořím na pole, suchá loňská tráva mi šustí pod nohama. Čerstvá se jen pomalu prodírá přez žlutobéžový koberec.
Vedle mne se vyřítí černošedá chlupatá koule. To Brita zase utekla. Nepřítomně ji pohladím po čumáku a dál si to rázuju k lesu. Brita poskakuje kolem mne a já nemám sílu ji poslat domů. Přeběhnem poslední štěrkovou cestu a už se dostaneme na pěšinu kolem rybníků. Je to nejhezčí část naší čtvrti. Dřív patřili k místnímu pivovaru, ale od revoluce tam může chodit kdokoli.
Když Brita vletí do vody, podaří se jí vyplašit párek kachen. Trochu se pousměju, ale stále mi to nedokáže zvednout náladu. Dojdeme až k poslednímu, nejvzdálenějšímu rybníku. Sem už skoro nikdo nechodí. Nad vodu se tu sklání nalomený kmen letité vrby. Ráda na ní sedím, poslouchám šumění listí a čekám na ně. I Brita se po chvíli vyškrábe nahoru a složí se mi na nohy. Hladím její vlhký kožich, usichající na odpoledním slunci.
Konečně se ozve tiché pískání a praskání větviček. Pozoruji okolní větve, ale i když vím co hledat, chvíli mi trvá než zahlédnu prvního. Hnědavé packy objímají větvičku, zpoza ní na mne vykukují jasná očka. Další tiché zapískání, tentokrát mé, a stvořeníčko pomalu přelezlo na mé rameno.Malý dráček spokojeně píská, hlavičkou se mi otírá o krk a potřepává křídly. Je to sameček, pán lesního hejna. Ostatní dráčci už taky přelézají na starou vrbu. Je jich dobrý tucet, většinou zelenkavé samice a jen dvě malá dráčata.
Brita z nich byla nejdřív nesvá, ale nakonec spokojeně oddechuje s vyplazeným jazykem, když si malá dráčata hrají v jejím kožichu. Já se konečně začala usmívat a krmím dospělé kousky obloženého chleba. Sameček mi stále trůní na rameni, ocásek obtočený kolem mého krku a šťastně pohvizduje. Po dlouhé zimě jsem konečně mezi svými.
Vydrželi jsme tu dlouho. Slunce pomalu klesá pod vrcholky stromů. Tichým zapískáním se s nimi začínám loučit. Jako poslední odchází sameček, s hlavičkou skloněnou se vyšplhal do větví a zmizel. Seskočila jsem z větve, Brita mně následuje. Pomalu se vracíme na sídliště. Britu jsem odvedla známým a sama zamířila k domovu. Teprve večer, když už jsem ležela na posteli, jsem dokázala přestat myslet na své malé přátele. Realita následovala jako rána kladivem a já jen doufám, že se budu moct brzo vrátit do koruny staré vrby.
Vedle mne se vyřítí černošedá chlupatá koule. To Brita zase utekla. Nepřítomně ji pohladím po čumáku a dál si to rázuju k lesu. Brita poskakuje kolem mne a já nemám sílu ji poslat domů. Přeběhnem poslední štěrkovou cestu a už se dostaneme na pěšinu kolem rybníků. Je to nejhezčí část naší čtvrti. Dřív patřili k místnímu pivovaru, ale od revoluce tam může chodit kdokoli.
Když Brita vletí do vody, podaří se jí vyplašit párek kachen. Trochu se pousměju, ale stále mi to nedokáže zvednout náladu. Dojdeme až k poslednímu, nejvzdálenějšímu rybníku. Sem už skoro nikdo nechodí. Nad vodu se tu sklání nalomený kmen letité vrby. Ráda na ní sedím, poslouchám šumění listí a čekám na ně. I Brita se po chvíli vyškrábe nahoru a složí se mi na nohy. Hladím její vlhký kožich, usichající na odpoledním slunci.
Konečně se ozve tiché pískání a praskání větviček. Pozoruji okolní větve, ale i když vím co hledat, chvíli mi trvá než zahlédnu prvního. Hnědavé packy objímají větvičku, zpoza ní na mne vykukují jasná očka. Další tiché zapískání, tentokrát mé, a stvořeníčko pomalu přelezlo na mé rameno.Malý dráček spokojeně píská, hlavičkou se mi otírá o krk a potřepává křídly. Je to sameček, pán lesního hejna. Ostatní dráčci už taky přelézají na starou vrbu. Je jich dobrý tucet, většinou zelenkavé samice a jen dvě malá dráčata.
Brita z nich byla nejdřív nesvá, ale nakonec spokojeně oddechuje s vyplazeným jazykem, když si malá dráčata hrají v jejím kožichu. Já se konečně začala usmívat a krmím dospělé kousky obloženého chleba. Sameček mi stále trůní na rameni, ocásek obtočený kolem mého krku a šťastně pohvizduje. Po dlouhé zimě jsem konečně mezi svými.
Vydrželi jsme tu dlouho. Slunce pomalu klesá pod vrcholky stromů. Tichým zapískáním se s nimi začínám loučit. Jako poslední odchází sameček, s hlavičkou skloněnou se vyšplhal do větví a zmizel. Seskočila jsem z větve, Brita mně následuje. Pomalu se vracíme na sídliště. Britu jsem odvedla známým a sama zamířila k domovu. Teprve večer, když už jsem ležela na posteli, jsem dokázala přestat myslet na své malé přátele. Realita následovala jako rána kladivem a já jen doufám, že se budu moct brzo vrátit do koruny staré vrby.