Drak a jeho klavír
Dovolte, abych se představil. Své pravé jméno vám samozřejmě neřeknu, jak ví každý, kdo má jen trochu co do činění s magií, ve jménu je moc. Budete si muset vybrat z přezdívek, které jsem za ta léta dostal. Buďte bez obav, bude z čeho vybírat, jsem docela známý. Možná jste některé z nich už slyšeli. Tak třeba Zrůda, Monstrum, nebo Bestie. Zrovna tyhle nepatří k mým oblíbeným a musím vás upozornit, že většina z těch, co mi takto říkali, jsou mrtví. Abych vás trochu uklidnil, nezabil jsem je kvůli nadávkám nebo urážkám. Řekněme, že v našich sporech se objevily ostřejší argumenty, kupříkladu meče, sekery a kopí. Potom existuje celkem malá skupina lidí, kteří mě titulují Moudrý, nebo Ochránce. K moudrosti poznamenám jen to, že pár desítek let zkušeností dodá jednomu jistý nadhled, který mohou ostatní považovat za moudrost. Titul Ochránce je, bez falešné skromnosti, zcela zasloužený. Tři zapadlé vesničky v podhůří nebývale prosperují, hlavně proto, že bandité, loupeživí rytíři a jiná verbež se tam už pěkně dlouho neukázali. Ostatně, i jejich lenní pán se neodvažuje příliš zasahovat do života obyvatel, jen jednou ročně vybere daně. Vesničané jsou mi vděční a na oplátku mi poskytují cenné služby, díky nimž jsem musel pozabíjet jen zlomek mladých pitomců. Většině stačí vyslechnout si večer v hospodě pár příhod o rytířích spálených na uhel, banditech sežraných zaživa nebo stažených z kůže a radši odtáhnou zpět s nějakou smyšlenou historkou, která vysvětluje, proč neuspěli. Jsou to samozřejmě výmysly, zabíjím jen když mne k tomu donutí a lidi rozhodně nejím.
Nicméně drtivá většina obyvatel království mě zná pod jinými jmény. Zlatý. Prastarý. Strážce. První mluví samo za sebe. Starý si rozhodně nepřipadám, vždyť mi ještě není ani sto. Je to to třetí označení, jež mi působí největší starosti. Strážce. Už samo to slovo naznačuje existenci pokladů nevýslovné ceny, ačkoliv se vypravěči nikdy neshodli, co by to mělo být. Zlato a drahé kameny byl nejčastější dohad. Po pravdě řečeno, pár tretek opravdu mám, většinou jsou to drobnosti, co jsem dostal na památku, rozhodně bych tomu ale neříkal poklad. Každej šikovnější kupec je bohatší než já. Magické artefakty byly také velmi oblíbené, ať už to měl být předmět, zajišťující mou moc, nebo mé jediné slabé místo. Což je také nesmysl, magie je projevem živých bytostí, nikdy jsem neviděl jediný skutečně mocný předmět. Další pověst byla, že strážím nějaký průchod do cizích světů, magický portál, chcete-li. Snůška hloupostí, i když musím připustit, že jeden neobvyklý předmět opravdu vlastním. Artefaktem bych ho však nenazval, anachronismus bude přiléhavější. Lidé tu prostě nejsou na dostatečné technické úrovni, aby něco takového dokázali vyrobit. Přesto tu stojí na kamenném pódiu, lesklý, nedotčený časem, naladěný, dokonalý. Netuším, kde se tu vzal, prostě tu vždycky byl. Zpočátku jsem se nad ním moc nezamýšlel, byly tu důležitější otázky k zodpovězení. Například jak jsem se tu ocitl já.
Tenhle svět totiž není ten, ve kterém jsem se narodil. Tam totiž magie ztratila sílu, pokud kdy vůbec nějakou měla a byla nahrazena vědou, logickou, měřitelnou a pochopitelnou. Draci tam jsou pouhou legendou, živého tam nikdo neviděl už stovky let. Jsou tam města, kde žije víc lidí, než v celém království, lidé se naučili létat a stroje myslet, mluvit s člověkem deset tisíc mil daleko je tam stejně snadné, jako tady zavolat z okna. Žil jsem tam téměř tři desítky let, získal přátele, prožil lásky, vítězil i prohrával, měl pravdu i se mýlil, ale nikdy jsem nemusel bojovat o život nebo přemýšlet, kde seženu něco k jídlu. Život byl snadný a bezpečný. Proto byl takový šok probudit se náhle zde, ve světě kde si bezpečí a jídlo musí každý zajistit sám. Nikdy jsem se nedozvěděl, co se vlastně stalo, kde to jsem a proč nejsem člověk. Nebyl čas o tom přemýšlet. Naučit se létat, lovit a najít si bezpečný úkryt mi trvalo měsíce. Další roky trvalo ovládnout alespoň základy magie, což pro mě bylo velmi obtížné, jelikož se magie chová dost nepředvídatelně a více než na pravidlech a logice závisí na náladě a pocitech. Během následující desítky let jsem procestoval většinu tohoto světa a pátral po sobě podobných. Našel jsem několik společenstev draků, bez výjimky žijících daleko od lidí, v nepřístupných horách, nebo v místech, kde žádný člověk nepřežije. Naučil jsem se od nich mnoho, ale o tom, jak jsem se sem dostal, jsem se nedozvěděl vůbec nic. I když draci žijí stovky let, neuchovávají psané záznamy, přestože číst většinou umí. Nezbývalo, než se vrátit do blízkosti lidí a pokusit se získat záznamy všech neobvyklých událostí za posledních pár set let. Několik let jsem se potloukal po okraji civilizace, ale neměl jsem štěstí. Předchozí kontakty lidí s draky asi nebyly zrovna idylické, vesničané v panice prchali, nebo mi nabízeli oběti, kdežto feudálové se mě rovnou pokoušeli zabít. Nepodařilo se mi jim ani říct, co vlastně hledám.
Pak se na mě přeci jen usmálo štěstí. Zcela náhodou jsem se připletl k loupeživému nájezdu na vesničku, banda pobudů obyvatele zcela bezostyšně okrádala o zásoby na zimu, která je tady dlouhá a krutá. Vesničané se neodvážili vzdorovat, když se však bandité pokusili odvést několik mladých žen, jejich blízcí se postavili na odpor. Neměli naději. Meče opustily pochvy a rychle se zbarvily krví. Vypukla panika, lidé se snažili utéct, ale ozbrojenci vesnici obklíčili a prchající metodicky pobíjeli. To už jsem nevydržel nečinně přihlížet, nízkým letem těsně při zemi jsem vpadl rovnou do největší skupiny. Tehdy jsem zjistil, že draci jsou daleko náchylnější propadnout bojovému běsnění, než lidé. Svět se ponořil do rudého oparu, vzduch naplnilo ržání vyděšených koní a nářek raněných. Nakonec jsem zůstal stát na návsi, obklopen kruhem mrtvol lidí i koní. Žádný z banditů nebyl v dohledu, většina jich utekla. Vesničané postávali v uctivé vzdálenosti a očividně nevěděli, zda mi poděkovat, nebo si dělat starosti, že se pustím i do nich. Ticho se protahovalo. Nakonec se jedna dívka rázně vytrhla muži, který se ji snažil zadržet a vyrazila ke mně. Na tváři jí nabíhala obrovská modřina, z rozraženého rtu jí stékal pramínek krve – určitě jedna z těch, co si chtěli odvést. Zastavila se pár kroků přede mnou a poklekla.
„Děkuji,“ řekla jen. Nic víc. Připadal jsem si strašně nepatřičně, najednou jsem nevěděl co říct. Vždyť jsem jen udělal to, co by udělal každej slušnej člověk... Ale to já přece už nejsem.
„Nemohl jsem se na to dívat,“ zabručel jsem rozpačitě, „a vstaň.“ Poslechla okamžitě, poslední zbytky strachu z ní spadly.
„Jsi zraněný,“ poznamenala. V té vřavě jsem si toho ani nevšiml, ale utrpěl jsem pár škrábanců a jednu hlubší ránu na křídle, těsně u trupu. Když jsem se pokusil roztáhnout křídla, v ráně prudce škublo.
„Musí se to vyčistit. A možná i zašít.“ Má pravdu, sice se hojíme podstatně rychleji než lidé, ale nemůžu si dovolit špatně zhojené křídlo.
„Ze vzduchu jsem zahlédl kousek odsud jezírko, myslím, že koupel by mi určitě prospěla.“
Zastavila se pro pár věcí a vyrazili jsme.
Koupel mě osvěžila, rána naštěstí byla spíš nepříjemná než vážná a moje společnice se ukázala být schopnou ranhojičkou a dychtivou posluchačkou. Tehdy jsem jí odvyprávěl celý svůj příběh, ona mi na oplátku popsala život ve vesnici, která spadala pod správu místního zemana. Byla však příliš daleko a málo významná na to, aby se postaral o bezpečí svých poddaných. Takže byli snadným terčem nejrůznějších banditů a dalších vyvrhelů. Když padla tma, vrátila se do vesnice a já chvíli přemítal, zda má pomoc nebyla nakonec k horšímu, protože oni se vrátí. Nakonec mě přemohl spánek. Spal jsem klidně a dlouho, přestože většinou spím jen lehce a málokdy celou noc, ale tady jsem se kupodivu cítil v bezpečí. Asi na tom měla svůj podíl i únava z boje a utržené zranění, protože mne probudil až příchod vesnických starších. Dlouho jsme debatovali a nakonec jsme dospěli k závěru, že si můžeme být vzájemně prospěšní. Má ochrana výměnou za kroniky a knihy pověstí a legend celého království. Navrhli mi, abych se usídlil v jeskyni nedaleko vesnice, ukryté v lesích. Pěšky to trvalo nejméně tři hodiny pochodu, tedy za předpokladu, že víte kde hledat. Kdežto vzduchem to bylo jen pár minut letu. Jeskyně byla prostorná, suchá a čistá, rozdělená na čtyři části. A tam jsem konečně našel Důkaz. V jedné z postranních částí jeskyně je něco jako kamenný stupínek. A na něm stojí piano. Přesněji řečeno, koncertní křídlo. Rozhodně ho nevyrobil nikdo odsud, ne pokud se nejmenoval Steinway.
Následující roky prolétly jako splašené. Dorazilo několik slíbených kronik, nejstarší téměř tři sta let stará, ale žádná zmínka o někom z jiného světa se v žádné z nich nevyskytovala. Zkusil jsem to jinak a požádal vesničany aby sehnali každou knihu o hudbě, která kdy byla napsaná. Mezitím jsem se věnoval zkoumání mého klavíru. Na první pohled zcela obyčejný, přesto jsem objevil několik zvláštností. I ten nejlepší klavír se po časem rozladí, v laku se objeví nepatrné trhlinky, uvnitř se usadí prach. Tenhle vypadal i po letech jako nový, nikde jediné smítko nebo škrábanec. Zkoumal jsem, jestli není nějak magicky chráněný, ale nenašel jsem nic. Má sbírka knih se rozrostla na víc než stovku svazků, což bylo víc, než měly mnohé zdejší knihovny. Odrazil jsem další útok ozbrojenců, našel jejich tábor a srovnal ho se zemí. Mé rady ohledně zemědělství dovolily vesničanům věnovat se více řemeslům a obchodu, počet obyvatel i jejich spokojenost stoupala. V blízkosti byly založeny dvě další vesnice. Stal jsem se známým, což mělo výhody i nevýhody. Výhodou bylo, že se nikdo neodvážil zaútočit na vesnice. Stinná stránka je ta, že se čas od času najde někdo, kdo se pokusí zabít mne, ať už jménem krále, nebo kvůli neexistujícímu pokladu. Tehdy jsem požádal vesničany, aby vymysleli pár krvavých povídaček a vypustili je do světa. Takové zprávy se šíří jako stepní požár a cestou ještě nabírají na síle. Když jsem po čase nějaké zaslechl, ani jsem nepoznal, že vyprávějí o mě. Nicméně počet vyzyvatelů znatelně poklesl. Jen ten zpropadený klavír mi nedával spát, doslova. Ten sen se stále vracel, někdy se opakoval po pár dnech, někdy to trvalo celé měsíce. Nebyla to žádná noční můra, vlastně byl docela příjemný. V tom snu jsem...
...přejel po celé délce klaviatury, jen lehce se dotýkajíc kláves. Několik váhavých akordů, se stále větší jistotou se splétajících do komplikované melodie, vynořující se odněkud z hlubin mé paměti. Rychle jsem překonal počáteční váhání a zcela se ponořil do skladby. S naprostou jistotou, bez váhání, jako bych ji hrál tisíckrát, proplétám se spletitou melodií, okolní svět přestal existovat, jsem jen já, klavír a hudba. Netuším jak dlouho, čas ztratil význam, nezáleží na něm. Poslední tón pomalu doznívá a já znovu cítím ten téměř zapomenutý pocit uspokojení z perfektně zahrané skladby, něco, co jsem nezažil už... Jak dlouho vlastně? Příliš dlouho, ale to teď nevadí, můžu přeci pokračovat, není jen jediná skladba, znám jich přeci stovky, několik jsem jich sám složil, kdysi, jinde...
Věčná připomínka toho, co jsem ztratil, rafinovaný mučící nástroj, zlomyslný úšklebek osmaosmdesáti kláves; tím vším se pro mě můj klavír stal. Vždyť nač je někomu nástroj, když na něj nemůže hrát? Proč mi to tolik vadí, jsou přece tolik způsobů, jak se zabavit, strávil jsem desítky hodin ve vzduchu, jen pro radost z letu, procestoval celý svět, viděl jsem výbuch sopky, za bouří tančil mezi blesky. Setkal jsem se s ostatními draky, miloval i bojoval, někdy jsem byl pryč i několik let, ale vždy jsem se vrátil. A tehdy se přihodila věc, která převrátila můj život vzhůru nohama. Opět.
Ten den se opravdu nevydařil, v noci se mi zase zdál můj obvyklý sen, takže většinu dne jsem strávil zíráním na klavír a utápěním se v sebelítosti. Pozdě odpoledne jsem dostal hlad a vyrazil jsem na lov. Nedokázal jsem se však soustředit a po dvou nezdařených pokusech jsem se znechucen otočil k návratu. Na náladě mi nepřidal ani prudký vítr a studený déšť, do jeskyně jsem tak dorazil už za tmy, hladový, prochladlý, unavený a samozřejmě pořádně naštvaný. Ve vstupní části jeskyně jsem ucítil slabý pach, který tu neměl co dělat. Okamžitě ve střehu, rychle propátrám okolí, zachytím však jen jednu osobu, v té části jeskyně, kde obvykle spím. Přejdu potichu ke vchodu a nahlédnu dovnitř. Stojí zády ke mně, prohlíží si některé z mých cetek, uložených na skalní římse. Nevidím žádné zbraně, ačkoliv pod dlouhým pláštěm by se dal snadno ukrýt meč. Jak jsem zastínil vchod, cizinec se otočil. Čekal jsem výkřik, možná šok, ale on se bez zaváhání rozběhl přímo proti mně. Až na poslední chvíli jsem si uvědomil, že se nejedná o útok, snaží se prostě proběhnout kolem mě, než se vzpamatuju. Skoro se mu to podařilo, ale kousek přede mnou mu podklouzla noha, než nabral ztracenou rovnováhu, přimáčkl jsem ho tlapou ke stěně. Kápě pláště se svezla a já uviděl, že cizinec není cizinec, ale cizinka. Přestala se zmítat, došlo jí, že je mi vydaná na milost, neřekla však ani slovo. Je spíše menší postavy, drobná, štíhlá, tmavé vlasy ostříhané nakrátko jí trčí na všechny strany. Na sobě má hnědé kalhoty a tuniku stejné barvy, na nohou vysoké kožené boty, přes ramena silný tmavozelený plášť sepnutý stříbrnou sponou ve tvaru nějakého mytického tvora. Výborné oblečení na lov i na cesty. Sakra, co teď s ní? Zabít ji nemůžu, nepokusila se mi ublížit, ale když ji jen tak pustím, zničí mou pracně vybudovanou pověst. Takže zahrajeme divadlo na téma velký-zlý-drak-se-chystá-sežrat-bezmocnou-obět-ale-náhodou-ji-nechá-uprchnout. Vyděsit ji by nemělo být nijak těžké.
„Copak to tu máme? Nevidím zbraň, takže nejspíš zloděj. Víš co dělám s těmi, co se mi dostanou do drápů?“ Schválně mluvím hodně nahlas a dávám jí možnost prohlédnout si mé zuby pěkně zblízka.
„Nejsem zlodějka“, zvedla hlavu a pohlédla mi beze strachu přímo do očí, „a vím, že nejsi takový netvor, za jakého se vydáváš.“
„Zajímavé, jakpak jsi na něco takového přišla?“, vypadl jsem z role.
„Slyšela jsem spoustu povídaček, ale většina jsou nesmysly, které šíří vesničané. Čirou náhodou ti samí, kteří žijí už skoro dvě generace beze strachu z banditů“, prohlásila sebejistě.
„Máš pravdu, zabíjím jen ty, co jsou natolik hloupí, že se snaží mi ublížit. Ale co s tebou?“, povzdechl jsem si, „Zatím se nenašel hlupák, co by se mě snažil okrást.“
„Nejsem zlodějka“, zopakovala.
„Jak tedy říkáš těm, kteří se bez pozvání vkradou do tvého obydlí a ty je přistihneš přímo před policí s předměty, které jsou ti drahé? Ačkoliv jsou to většinou tretky.“
„Tretky? Viděla jsem tam safír velký jako holubí vejce!“, rozhořčila se.
„Neříkám, že jsou bezcenné, jenže pro mě mají spíš sentimentální hodnotu. Ale vraťme se k tobě, jsi rychlá, hbitá, vyznáš se v drahokamech a nemáš tady co dělat. Přesto tvrdíš, že nejsi zlodějka. Vysvětlíš mi to?“ Sklopila oči a mlčí.
„Radši bys měla, klidně tady můžeme stát do rána“, pobídnu ji.
„Hodně jsem o tobě slyšela,“ promluvila po chvíli, „jsou o tobě písně, balady, příběhy. Prastarý, Zlatý, Strážce. Tak ti říkají. Vyprávějí o tvé zdatnosti v boji, o tvé krutosti a krvelačnosti a o pokladu který hlídáš. Kdyby byla jen půlka toho pravda, potřeboval bys větší jeskyni. Ten poklad je důvod, proč jsem přišla.“
„Což ovšem jen potvrzuje mou domněnku, že přeci jen jsi zlodějka,“ přeruším ji.
„Nejsem,“ odsekla vztekle. Skoro jako by nestála přimáčknutá ke stěně, což není zrovna situace, která pobízí k neuctivému chování.
„Já...“, najednou se rozpačitě zarazí, „byla jsem prostě strašně zvědavá, co to hlídáš. Nechtěla jsem nic vzít“, dodává tiše.
„Tím chceš říct, že jsi přijela sem, na okraj civilizace a sama beze zbraně vlezla do dračí jeskyně jen abys ukojila svou zvědavost?“ Otázka to je spíš řečnická, je mi jasné, že mluví pravdu. Takovou lež by si snad nikdo vymyslet nedokázal. Ale co s ní? Přes svou nerozvážnost se mi docela zamlouvá, možná bych pro jednou mohl udělat vyjímku.
„Uděláme si trochu pohodlí, vyber si nějakej vhodnej kámen, nábytek tu tak trochu chybí,“ prohlásím a pustím ji. S rozkoší se protáhla a bez velkého váhání se usadila u stěny přímo na zem. Já se zatím pohodně uložil proti ní, místa je tu dost.
„Jak ti mám říkat?“ zeptá se, zatímco si mě pozorně prohlíží.
„Jméno ti neřeknu, ale jakákoliv z těch přezdívek mě neurazí.“
„Strážce mi zní moc formálně a starý mi nepřipadáš. Takže ti budu říkat Zlatý.“
„Budiž. A jak říkají tobě?“ tak trochu jsem čekal, že se představí sama.
„Každý jinak,“ prohlásila. Nezdá se, že by chtěla něco dodat.
„Víš, existuje takové pořekadlo: zvědavost zabila kočku. A ty jsi k tomu dnes neměla daleko, Čičinko.“ Chtěl jsem ji jen popíchnout, někdy jsem docela škodolibej, ale k mému zklamání jí to vůbec nevadilo, spíš vypadala potěšeně.
„Udělám ti malý návrh, je už večer a já jsem docela unavený, měl jsem dnes mizernej den, takže bych se rád vyspal. A zítra ti ukážu své poklady, doufám, že nebudeš moc zklamaná. Po tobě chci jen slib, že si to necháš pro sebe.“ Samozřejmě souhlasila, vždyť kdo dostane takovou příležitost byť jen jednou za život?
„Tak si udělej pohodlí, jak jsem říkal, nábytek tu nemám, ale je tu alespoň sucho.“ Venku se zablesklo a bouře udeřila novou silou, jako by chtěla mým slovům dodat váhu. Ale na obdivování dramatických efektů jsem už opravdu moc unavený.
Vzbudil jsem se za rozbřesku, nádherně odpočinutý a v dobré náladě. Jediné co mi chybělo byla pořádná snídaně. U stěny jeskyně se náhle zavrtěl nezřetelný obrys zachumlaný do tmavého pláště. Sakra, skoro jsem na ni zapomněl.
„To už je ráno?“ Dle otráveného tónu soudě asi nebude zrovna ranní ptáče.
„Slunce už vychází,“ snažím se vložit do hlasu co nejvíc optimismu a nadšení.
„Takže ne.“
„Zaletím se nasnídat, jestli se chceš po ránu trochu upravit, kousek odsud je potok. Vrátím se tak za hodinu a pak tě tu provedu,“ prohodím, jako by o nic nešlo. Cestou k východu slyším, jak se za mnou štrachá na nohy a zívá na celé kolo. Večerní bouře krásně vyčistila vzduch, slunce už je nad obzorem a na nebi jen pár mráčků. Ale není moc času se kochat, řekl jsem, že za hodinu jsem zpět. Podařilo se mi ulovit pěkného muflona, pak jsem zaletěl k jezírku, důkladně se napil a opláchl od krve. Hodinu mi to určitě netrvalo, ale když jsem přilétal, už čekala u vchodu. Upravená, čistá a napjatá k prasknutí.
„Dobré ráno, Zlatý,“ pozdravila.
„I tobě, Čičinko,“ odpovídám zdvořile, jen s lehkým nádechem ironie.
„Promiň mi to ráno, byla jsem trochu protivná...“
„To nic,“ ujistím ji, „Půjdeme?“ Řečnická otázka, kdyby to bylo fyzicky možné, dávno by mě do jeskyně dostrkala.
„Tak kde začneme? Už mě nenapínej.“
„Začneme tím vchodem napravo, což je taková moje pracovna.“ Zdvořile ji pustím první, vchod je dost úzký. Pokladů je tady spousta, jenže jsou to spíš poklady mysli, než hmotné bohatství. Protější stěnu zabírá jediný kus nábytku, který vlastním, knihovna. Pracovna je tak trochu zkouška, zajímá mě, jaký je její vztah ke knihám. Nadšeně se vrhla ke knihovně a pročítá názvy děl.
„Máš tu opravdu zajímavé kousky, o některých z nich jsem jen slyšela. Musejí mít docela slušnou cenu.“
„Musíš všechno přepočítávat na peníze?“, ptám se trochu podrážděně.
„To jsem zrovna nemyslela, ale třeba první svazek téhle kroniky existuje jen ve třech opisech, věděl jsi to?“
„Ne, to nevím. Zdá se, že se v knihách vyznáš, to není zrovna obvyklé.“
„Spoustu z nich jsem četla, o ostatních jsem alespoň slyšela. Kromě toho, nejsem obvyklá,“ protáhla jedovatě.
„To určitě nejsi. Jdeme dál?“ Neochotně se odtrhla od knihovny a následovala mě do obytné části jeskyně. Na skalní římse tu mám vyrovnané předměty, co jsem dostal na památku, nebo z vděčnosti. Docela zvlášní směs, dokonale opracované zlato, hned vedle neumělě vyřezaná dřevěná soška draka. Perfektně hladký, vyleštěný kus obyčejné tmavé žuly, opodál nedbale pohozený kus neopracovaného safíru. Přechází před římsou tam a zpět, každý předmět důkladně prohlíží, ale ničeho se nedotýká.
„Neostýchej se, klidně si cokoliv prohlídni pořádně,“ pobídnu ji. Kupodivu sáhla po té sošce.
„To máš být ty?“ zeptala se.
„Ano, vyřezal ji jeden chlapec z vesnice, mohlo mu být tak deset let. Představ si, sám mi ji sem přinesl.“ Tehdy jsem byl opravdu v rozpacích, něco takového jsem nečekal.
„Šikovnej kluk, je ti docela podobná,“ prohlásila beze stopy ironie a opatrně ji postavila zpět.
„Dal jsi mu něco na oplátku?“
„Chtěl jsem, ale málem se urazil, prý je to dárek. Tak jsem slušně poděkoval a nabídl mu, že ho svezu domů. Který desetiletý by odolal?“ Příjemná vzpomínka, vykonal jsem pro lidi ve vesnici spoustu dobrých věcí, byli mi vděční, cítili ke mně úctu, ale tehdy jsem po dlouhé době někomu udělal opravdovou radost.
„A já myslela, že jezdci na dracích jsou jen pověsti,“ zasmála se. Jako další vzala do ruky kus safíru.
„A co tenhle kousek?“
„Ten je od draka, který mě naučil základy magie. Tohle mi dal na památku, když jsme se loučili. Byl tak trochu marnivý a tenhle kámen má stejnou barvu jako on. Vzpomínám si, že jich měl v koutě jeskyně celou hromadu...“
Hodiny ubíhají, ke každému kousku mé sbírky se váže nějaká historka a já vyprávím se stejným zápalem, s jakým ona naslouchá. Je vlastně jediná, kdo je slyšel všechny, za jediný den se o mě dozvídá víc, než se ostatní dozví za celý život. Ke svému překvapení mi to nevadí, cítím, že svůj slib bere naprosto vážně. Pokládá poslední dárek a s očekáváním se otočí ke mně. Neřekne nic, ale můžu přesně říct, na co teď myslí. Je tu přeci ještě jedna místnost...
Beze slova ji tam zavedu, marnotratně rozlehlá jeskyně, s vysokým stropem a nízkým kamenným stupínkem. Naleštěné černé koncertní křídlo vypadá na pozadí téměř bílého vápence opravdu působivě, člověk ani nemusí vědět, co to je. Pomalu došla až k němu, dotknout se ho neodvážila. S otázkou v očích se na mě otočila.
„To je pianoforte, jinak taky piano nebo klavír. Hudební nástroj,“ vysvětluji.
„Nic podobného jsem nikdy neviděla,“ hlesla okouzleně.
„Není odsud.“
„To musí být opravdu zdaleka,“ prohlásila zamyšleně. Pak se zeptala:
„Zahraješ mi něco?“ Proč se mi vysmívá? Jak může být tak krutá, po tom, co jsem jí dnes ukázal? Ale když na ni pohlédnu, vidím jen očekávání, žádnou škodolibost. Všimla si, že je něco špatně a pokusila se mě uklidnit:
„Nemusíš, když nechceš.“ Jako by otočila nožem v ráně. Nedělá to úmyslně, ona prostě nechápe, proč nemůžu. Konečně dokážu ze sevřeného hrdla vypravit pár slov:
„Chtěl bych. Ale nemůžu.“ Došla ke mně a pohladila mě po krku. Slova byla zbytečná, já věděl, že to neudělala úmyslně, ona chápala, že mi nevědomky ublížila. Po chvíli jsem začal vyprávět. O svém životě před proměnou, o prvních letech v jiném světě, o tom, jak jsem se dostal do téhle jeskyně a o mých snech. Poslouchala tiše, bez otázek. A já se cítil lépe, potřeboval jsem se s někým podělit o svůj příběh.
„Víš, já myslela, že draci se umí proměnit v člověka. Je o tom spousta příběhů,“ nadhodila po chvíli nesměle.
„Žádný z draků, kteří mě učili, se o tom nezmínil.Příběhy často lžou.“
„Draci nemají lidi moc v lásce. Ty jsi výjimka. Možná je ani nenapadlo, že bys o něco takového stál.“ To má pravdu, ostatní draci o lidech nemluvili. Nikdy.
„To je možné, ale já to prostě neumím.“ Třeba se někdy v budoucnu zkusím poptat. Možná.
„Ale hrát umíš. Nemohl bys to naučit mě?“
Proč mě něco takového nikdy nenapadlo? Pravdou je, že jsem nikdy nikoho hrát neučil, ale pokud má hudební sluch a je trochu šikovná, snad by to šlo.
„To by možná šlo, hrála jsi někdy na něco?“
„Kdysi ano a docela mi to šlo.“
Slovo dalo slovo a začaly přípravy. Těžko mohla každý den cestovat dvě až tři hodiny do vesnice a zpátky, takže koupila přikrývky, kotlík na vaření a spoustu dalších drobností, nakonec obrovský batoh, do kterého to všechno nacpala a odnesla do jeskyně. Trvala na tom, nenechala si pomoci, místo toho mi prakticky nařídila, abych důkladně pročetl všechny knihy o hudbě, co vlastním. Což se ukázalo jako velmi rozumný nápad, je tu spousta malých rozdílů v zápisu not a názvosloví. Prokousával jsem se tím dva dny, ona zatím nakoupila hromadu trvanlivých potravin. Třetího dne jsme začali. Teoretické základy pochopila hned, ono to není nic těžkého. Bílé klávesy hrají celé tóny, černé půltóny. Levý pedál tlumí hlasitost, pravý nechá struny znít déle. To je v zásadě všechno. Ale snadněji se to řekne, než udělá. Vše bylo o to složitější, že jsem jí nemohl nic ukázat, jen popsat. Postupujeme pomalu, ale postupujeme, musím být trpělivý, i když zrovna to není moje silná stránka.
„Znovu,“ prohlásím už trochu podrážděně. Ona se snad vůbec nesoustředí, několikrát opakuje stejné chyby a nic si z toho nedělá. Přitom je to úplně prostá skladba, jen pár akordů, seřazených do jednoduché melodie. A ona po dvou týdnech nezahraje ani deset taktů správně.
Je možné, že na ni příliš spěchám, třeba ztrácí zájem, nebo prostě jen nemá talent. Možná jsem prostě mizernej učitel, když jí nemůžu ani předvést, jak je to správně. Z těchto neveselých úvah mě vytrhne tak nepříjemný diskord, až sebou trhnu. V té chvíli mi už povolily nervy.
„Uhni!“ houknu neurvale a usadím se na uvolněné místo. Prsty samy najdou správné klávesy a během chviličky přehraju tu dětsky snadnou písničku. Jak jí to může dělat takové problémy? Bez přemýšlení začínám další skladbu, rafinovaná melodie se vynořuje z paměti, prsty s jistotou tisknou klávesy, plný a bohatý zvuk Steinwaye se rozléhá jeskyní. Vtom se ozve další zvuk, sice nepříliš hlasitý, ale vytrvalý a nepatřičný. Smích. Co je tu k smíchu? Melodie odumírá a s ní i ten veselý a uvolněný smích. Kousek ode mě stojí ona, na tváři široký úsměv. Něco je jinak, ale můj zmatený mozek stále tápe. Připadá mi nějaká větší...
„Jak?“ dokázal jsem vykoktat.
„Říkala jsem ti, že to draci umí,“ prohlásila s úsměvem, „stačilo jen chtít.“
„Chtěl jsem snad tisíckrát předtím, proč teď?“
„Byl jsi přesvědčen, že to není možné. Magie potřebuje otevřenou mysl a fantazii. Když jsme u té fantazie, příště si vymysli nějaké oblečení,“ dodala s úšklebkem. Můj mozek začal opět alespoň trochu fungovat a konečně si spojil pár faktů.
„Ty nejsi člověk, viď?“ Stále s úsměvem zavrtěla hlavou a vydala se k východu.
„Musím na pár dní pryč, ale neboj, vrátím se,“ dodala přes rameno.
„Jak se změním zpátky?“
„Na to přijdeš, je to snadný,“ dolehlo ke mně. A byla pryč.
Měla pravdu, zabralo to jen pár minut, stačí se soustředit. Jak se to jednou povede, jde to skoro samo. Hodně jsem přemýšlel a objevil některé zajímavé věci. Třeba ta pověst o magickém artefaktu je vlastně docela přesná. Léta byl klavír mou slabinou, teď z něj čerpám sílu a optimismus. Dál jsem se naučil, že někdy rozumné vysvětlení neexistuje, že je třeba přijmout co život nabízí a radovat se z toho, co dostaneš. A pak je tu má tajemná návštěvnice, o které jsem přesvědčen, že je z mého světa a jednu dobu jsme si byli docela blízcí. Netrpělivě čekám na den, kdy se vrátí, potom ji oslovím jménem. A uvidíme.
Nicméně drtivá většina obyvatel království mě zná pod jinými jmény. Zlatý. Prastarý. Strážce. První mluví samo za sebe. Starý si rozhodně nepřipadám, vždyť mi ještě není ani sto. Je to to třetí označení, jež mi působí největší starosti. Strážce. Už samo to slovo naznačuje existenci pokladů nevýslovné ceny, ačkoliv se vypravěči nikdy neshodli, co by to mělo být. Zlato a drahé kameny byl nejčastější dohad. Po pravdě řečeno, pár tretek opravdu mám, většinou jsou to drobnosti, co jsem dostal na památku, rozhodně bych tomu ale neříkal poklad. Každej šikovnější kupec je bohatší než já. Magické artefakty byly také velmi oblíbené, ať už to měl být předmět, zajišťující mou moc, nebo mé jediné slabé místo. Což je také nesmysl, magie je projevem živých bytostí, nikdy jsem neviděl jediný skutečně mocný předmět. Další pověst byla, že strážím nějaký průchod do cizích světů, magický portál, chcete-li. Snůška hloupostí, i když musím připustit, že jeden neobvyklý předmět opravdu vlastním. Artefaktem bych ho však nenazval, anachronismus bude přiléhavější. Lidé tu prostě nejsou na dostatečné technické úrovni, aby něco takového dokázali vyrobit. Přesto tu stojí na kamenném pódiu, lesklý, nedotčený časem, naladěný, dokonalý. Netuším, kde se tu vzal, prostě tu vždycky byl. Zpočátku jsem se nad ním moc nezamýšlel, byly tu důležitější otázky k zodpovězení. Například jak jsem se tu ocitl já.
Tenhle svět totiž není ten, ve kterém jsem se narodil. Tam totiž magie ztratila sílu, pokud kdy vůbec nějakou měla a byla nahrazena vědou, logickou, měřitelnou a pochopitelnou. Draci tam jsou pouhou legendou, živého tam nikdo neviděl už stovky let. Jsou tam města, kde žije víc lidí, než v celém království, lidé se naučili létat a stroje myslet, mluvit s člověkem deset tisíc mil daleko je tam stejně snadné, jako tady zavolat z okna. Žil jsem tam téměř tři desítky let, získal přátele, prožil lásky, vítězil i prohrával, měl pravdu i se mýlil, ale nikdy jsem nemusel bojovat o život nebo přemýšlet, kde seženu něco k jídlu. Život byl snadný a bezpečný. Proto byl takový šok probudit se náhle zde, ve světě kde si bezpečí a jídlo musí každý zajistit sám. Nikdy jsem se nedozvěděl, co se vlastně stalo, kde to jsem a proč nejsem člověk. Nebyl čas o tom přemýšlet. Naučit se létat, lovit a najít si bezpečný úkryt mi trvalo měsíce. Další roky trvalo ovládnout alespoň základy magie, což pro mě bylo velmi obtížné, jelikož se magie chová dost nepředvídatelně a více než na pravidlech a logice závisí na náladě a pocitech. Během následující desítky let jsem procestoval většinu tohoto světa a pátral po sobě podobných. Našel jsem několik společenstev draků, bez výjimky žijících daleko od lidí, v nepřístupných horách, nebo v místech, kde žádný člověk nepřežije. Naučil jsem se od nich mnoho, ale o tom, jak jsem se sem dostal, jsem se nedozvěděl vůbec nic. I když draci žijí stovky let, neuchovávají psané záznamy, přestože číst většinou umí. Nezbývalo, než se vrátit do blízkosti lidí a pokusit se získat záznamy všech neobvyklých událostí za posledních pár set let. Několik let jsem se potloukal po okraji civilizace, ale neměl jsem štěstí. Předchozí kontakty lidí s draky asi nebyly zrovna idylické, vesničané v panice prchali, nebo mi nabízeli oběti, kdežto feudálové se mě rovnou pokoušeli zabít. Nepodařilo se mi jim ani říct, co vlastně hledám.
Pak se na mě přeci jen usmálo štěstí. Zcela náhodou jsem se připletl k loupeživému nájezdu na vesničku, banda pobudů obyvatele zcela bezostyšně okrádala o zásoby na zimu, která je tady dlouhá a krutá. Vesničané se neodvážili vzdorovat, když se však bandité pokusili odvést několik mladých žen, jejich blízcí se postavili na odpor. Neměli naději. Meče opustily pochvy a rychle se zbarvily krví. Vypukla panika, lidé se snažili utéct, ale ozbrojenci vesnici obklíčili a prchající metodicky pobíjeli. To už jsem nevydržel nečinně přihlížet, nízkým letem těsně při zemi jsem vpadl rovnou do největší skupiny. Tehdy jsem zjistil, že draci jsou daleko náchylnější propadnout bojovému běsnění, než lidé. Svět se ponořil do rudého oparu, vzduch naplnilo ržání vyděšených koní a nářek raněných. Nakonec jsem zůstal stát na návsi, obklopen kruhem mrtvol lidí i koní. Žádný z banditů nebyl v dohledu, většina jich utekla. Vesničané postávali v uctivé vzdálenosti a očividně nevěděli, zda mi poděkovat, nebo si dělat starosti, že se pustím i do nich. Ticho se protahovalo. Nakonec se jedna dívka rázně vytrhla muži, který se ji snažil zadržet a vyrazila ke mně. Na tváři jí nabíhala obrovská modřina, z rozraženého rtu jí stékal pramínek krve – určitě jedna z těch, co si chtěli odvést. Zastavila se pár kroků přede mnou a poklekla.
„Děkuji,“ řekla jen. Nic víc. Připadal jsem si strašně nepatřičně, najednou jsem nevěděl co říct. Vždyť jsem jen udělal to, co by udělal každej slušnej člověk... Ale to já přece už nejsem.
„Nemohl jsem se na to dívat,“ zabručel jsem rozpačitě, „a vstaň.“ Poslechla okamžitě, poslední zbytky strachu z ní spadly.
„Jsi zraněný,“ poznamenala. V té vřavě jsem si toho ani nevšiml, ale utrpěl jsem pár škrábanců a jednu hlubší ránu na křídle, těsně u trupu. Když jsem se pokusil roztáhnout křídla, v ráně prudce škublo.
„Musí se to vyčistit. A možná i zašít.“ Má pravdu, sice se hojíme podstatně rychleji než lidé, ale nemůžu si dovolit špatně zhojené křídlo.
„Ze vzduchu jsem zahlédl kousek odsud jezírko, myslím, že koupel by mi určitě prospěla.“
Zastavila se pro pár věcí a vyrazili jsme.
Koupel mě osvěžila, rána naštěstí byla spíš nepříjemná než vážná a moje společnice se ukázala být schopnou ranhojičkou a dychtivou posluchačkou. Tehdy jsem jí odvyprávěl celý svůj příběh, ona mi na oplátku popsala život ve vesnici, která spadala pod správu místního zemana. Byla však příliš daleko a málo významná na to, aby se postaral o bezpečí svých poddaných. Takže byli snadným terčem nejrůznějších banditů a dalších vyvrhelů. Když padla tma, vrátila se do vesnice a já chvíli přemítal, zda má pomoc nebyla nakonec k horšímu, protože oni se vrátí. Nakonec mě přemohl spánek. Spal jsem klidně a dlouho, přestože většinou spím jen lehce a málokdy celou noc, ale tady jsem se kupodivu cítil v bezpečí. Asi na tom měla svůj podíl i únava z boje a utržené zranění, protože mne probudil až příchod vesnických starších. Dlouho jsme debatovali a nakonec jsme dospěli k závěru, že si můžeme být vzájemně prospěšní. Má ochrana výměnou za kroniky a knihy pověstí a legend celého království. Navrhli mi, abych se usídlil v jeskyni nedaleko vesnice, ukryté v lesích. Pěšky to trvalo nejméně tři hodiny pochodu, tedy za předpokladu, že víte kde hledat. Kdežto vzduchem to bylo jen pár minut letu. Jeskyně byla prostorná, suchá a čistá, rozdělená na čtyři části. A tam jsem konečně našel Důkaz. V jedné z postranních částí jeskyně je něco jako kamenný stupínek. A na něm stojí piano. Přesněji řečeno, koncertní křídlo. Rozhodně ho nevyrobil nikdo odsud, ne pokud se nejmenoval Steinway.
Následující roky prolétly jako splašené. Dorazilo několik slíbených kronik, nejstarší téměř tři sta let stará, ale žádná zmínka o někom z jiného světa se v žádné z nich nevyskytovala. Zkusil jsem to jinak a požádal vesničany aby sehnali každou knihu o hudbě, která kdy byla napsaná. Mezitím jsem se věnoval zkoumání mého klavíru. Na první pohled zcela obyčejný, přesto jsem objevil několik zvláštností. I ten nejlepší klavír se po časem rozladí, v laku se objeví nepatrné trhlinky, uvnitř se usadí prach. Tenhle vypadal i po letech jako nový, nikde jediné smítko nebo škrábanec. Zkoumal jsem, jestli není nějak magicky chráněný, ale nenašel jsem nic. Má sbírka knih se rozrostla na víc než stovku svazků, což bylo víc, než měly mnohé zdejší knihovny. Odrazil jsem další útok ozbrojenců, našel jejich tábor a srovnal ho se zemí. Mé rady ohledně zemědělství dovolily vesničanům věnovat se více řemeslům a obchodu, počet obyvatel i jejich spokojenost stoupala. V blízkosti byly založeny dvě další vesnice. Stal jsem se známým, což mělo výhody i nevýhody. Výhodou bylo, že se nikdo neodvážil zaútočit na vesnice. Stinná stránka je ta, že se čas od času najde někdo, kdo se pokusí zabít mne, ať už jménem krále, nebo kvůli neexistujícímu pokladu. Tehdy jsem požádal vesničany, aby vymysleli pár krvavých povídaček a vypustili je do světa. Takové zprávy se šíří jako stepní požár a cestou ještě nabírají na síle. Když jsem po čase nějaké zaslechl, ani jsem nepoznal, že vyprávějí o mě. Nicméně počet vyzyvatelů znatelně poklesl. Jen ten zpropadený klavír mi nedával spát, doslova. Ten sen se stále vracel, někdy se opakoval po pár dnech, někdy to trvalo celé měsíce. Nebyla to žádná noční můra, vlastně byl docela příjemný. V tom snu jsem...
...přejel po celé délce klaviatury, jen lehce se dotýkajíc kláves. Několik váhavých akordů, se stále větší jistotou se splétajících do komplikované melodie, vynořující se odněkud z hlubin mé paměti. Rychle jsem překonal počáteční váhání a zcela se ponořil do skladby. S naprostou jistotou, bez váhání, jako bych ji hrál tisíckrát, proplétám se spletitou melodií, okolní svět přestal existovat, jsem jen já, klavír a hudba. Netuším jak dlouho, čas ztratil význam, nezáleží na něm. Poslední tón pomalu doznívá a já znovu cítím ten téměř zapomenutý pocit uspokojení z perfektně zahrané skladby, něco, co jsem nezažil už... Jak dlouho vlastně? Příliš dlouho, ale to teď nevadí, můžu přeci pokračovat, není jen jediná skladba, znám jich přeci stovky, několik jsem jich sám složil, kdysi, jinde...
Věčná připomínka toho, co jsem ztratil, rafinovaný mučící nástroj, zlomyslný úšklebek osmaosmdesáti kláves; tím vším se pro mě můj klavír stal. Vždyť nač je někomu nástroj, když na něj nemůže hrát? Proč mi to tolik vadí, jsou přece tolik způsobů, jak se zabavit, strávil jsem desítky hodin ve vzduchu, jen pro radost z letu, procestoval celý svět, viděl jsem výbuch sopky, za bouří tančil mezi blesky. Setkal jsem se s ostatními draky, miloval i bojoval, někdy jsem byl pryč i několik let, ale vždy jsem se vrátil. A tehdy se přihodila věc, která převrátila můj život vzhůru nohama. Opět.
Ten den se opravdu nevydařil, v noci se mi zase zdál můj obvyklý sen, takže většinu dne jsem strávil zíráním na klavír a utápěním se v sebelítosti. Pozdě odpoledne jsem dostal hlad a vyrazil jsem na lov. Nedokázal jsem se však soustředit a po dvou nezdařených pokusech jsem se znechucen otočil k návratu. Na náladě mi nepřidal ani prudký vítr a studený déšť, do jeskyně jsem tak dorazil už za tmy, hladový, prochladlý, unavený a samozřejmě pořádně naštvaný. Ve vstupní části jeskyně jsem ucítil slabý pach, který tu neměl co dělat. Okamžitě ve střehu, rychle propátrám okolí, zachytím však jen jednu osobu, v té části jeskyně, kde obvykle spím. Přejdu potichu ke vchodu a nahlédnu dovnitř. Stojí zády ke mně, prohlíží si některé z mých cetek, uložených na skalní římse. Nevidím žádné zbraně, ačkoliv pod dlouhým pláštěm by se dal snadno ukrýt meč. Jak jsem zastínil vchod, cizinec se otočil. Čekal jsem výkřik, možná šok, ale on se bez zaváhání rozběhl přímo proti mně. Až na poslední chvíli jsem si uvědomil, že se nejedná o útok, snaží se prostě proběhnout kolem mě, než se vzpamatuju. Skoro se mu to podařilo, ale kousek přede mnou mu podklouzla noha, než nabral ztracenou rovnováhu, přimáčkl jsem ho tlapou ke stěně. Kápě pláště se svezla a já uviděl, že cizinec není cizinec, ale cizinka. Přestala se zmítat, došlo jí, že je mi vydaná na milost, neřekla však ani slovo. Je spíše menší postavy, drobná, štíhlá, tmavé vlasy ostříhané nakrátko jí trčí na všechny strany. Na sobě má hnědé kalhoty a tuniku stejné barvy, na nohou vysoké kožené boty, přes ramena silný tmavozelený plášť sepnutý stříbrnou sponou ve tvaru nějakého mytického tvora. Výborné oblečení na lov i na cesty. Sakra, co teď s ní? Zabít ji nemůžu, nepokusila se mi ublížit, ale když ji jen tak pustím, zničí mou pracně vybudovanou pověst. Takže zahrajeme divadlo na téma velký-zlý-drak-se-chystá-sežrat-bezmocnou-obět-ale-náhodou-ji-nechá-uprchnout. Vyděsit ji by nemělo být nijak těžké.
„Copak to tu máme? Nevidím zbraň, takže nejspíš zloděj. Víš co dělám s těmi, co se mi dostanou do drápů?“ Schválně mluvím hodně nahlas a dávám jí možnost prohlédnout si mé zuby pěkně zblízka.
„Nejsem zlodějka“, zvedla hlavu a pohlédla mi beze strachu přímo do očí, „a vím, že nejsi takový netvor, za jakého se vydáváš.“
„Zajímavé, jakpak jsi na něco takového přišla?“, vypadl jsem z role.
„Slyšela jsem spoustu povídaček, ale většina jsou nesmysly, které šíří vesničané. Čirou náhodou ti samí, kteří žijí už skoro dvě generace beze strachu z banditů“, prohlásila sebejistě.
„Máš pravdu, zabíjím jen ty, co jsou natolik hloupí, že se snaží mi ublížit. Ale co s tebou?“, povzdechl jsem si, „Zatím se nenašel hlupák, co by se mě snažil okrást.“
„Nejsem zlodějka“, zopakovala.
„Jak tedy říkáš těm, kteří se bez pozvání vkradou do tvého obydlí a ty je přistihneš přímo před policí s předměty, které jsou ti drahé? Ačkoliv jsou to většinou tretky.“
„Tretky? Viděla jsem tam safír velký jako holubí vejce!“, rozhořčila se.
„Neříkám, že jsou bezcenné, jenže pro mě mají spíš sentimentální hodnotu. Ale vraťme se k tobě, jsi rychlá, hbitá, vyznáš se v drahokamech a nemáš tady co dělat. Přesto tvrdíš, že nejsi zlodějka. Vysvětlíš mi to?“ Sklopila oči a mlčí.
„Radši bys měla, klidně tady můžeme stát do rána“, pobídnu ji.
„Hodně jsem o tobě slyšela,“ promluvila po chvíli, „jsou o tobě písně, balady, příběhy. Prastarý, Zlatý, Strážce. Tak ti říkají. Vyprávějí o tvé zdatnosti v boji, o tvé krutosti a krvelačnosti a o pokladu který hlídáš. Kdyby byla jen půlka toho pravda, potřeboval bys větší jeskyni. Ten poklad je důvod, proč jsem přišla.“
„Což ovšem jen potvrzuje mou domněnku, že přeci jen jsi zlodějka,“ přeruším ji.
„Nejsem,“ odsekla vztekle. Skoro jako by nestála přimáčknutá ke stěně, což není zrovna situace, která pobízí k neuctivému chování.
„Já...“, najednou se rozpačitě zarazí, „byla jsem prostě strašně zvědavá, co to hlídáš. Nechtěla jsem nic vzít“, dodává tiše.
„Tím chceš říct, že jsi přijela sem, na okraj civilizace a sama beze zbraně vlezla do dračí jeskyně jen abys ukojila svou zvědavost?“ Otázka to je spíš řečnická, je mi jasné, že mluví pravdu. Takovou lež by si snad nikdo vymyslet nedokázal. Ale co s ní? Přes svou nerozvážnost se mi docela zamlouvá, možná bych pro jednou mohl udělat vyjímku.
„Uděláme si trochu pohodlí, vyber si nějakej vhodnej kámen, nábytek tu tak trochu chybí,“ prohlásím a pustím ji. S rozkoší se protáhla a bez velkého váhání se usadila u stěny přímo na zem. Já se zatím pohodně uložil proti ní, místa je tu dost.
„Jak ti mám říkat?“ zeptá se, zatímco si mě pozorně prohlíží.
„Jméno ti neřeknu, ale jakákoliv z těch přezdívek mě neurazí.“
„Strážce mi zní moc formálně a starý mi nepřipadáš. Takže ti budu říkat Zlatý.“
„Budiž. A jak říkají tobě?“ tak trochu jsem čekal, že se představí sama.
„Každý jinak,“ prohlásila. Nezdá se, že by chtěla něco dodat.
„Víš, existuje takové pořekadlo: zvědavost zabila kočku. A ty jsi k tomu dnes neměla daleko, Čičinko.“ Chtěl jsem ji jen popíchnout, někdy jsem docela škodolibej, ale k mému zklamání jí to vůbec nevadilo, spíš vypadala potěšeně.
„Udělám ti malý návrh, je už večer a já jsem docela unavený, měl jsem dnes mizernej den, takže bych se rád vyspal. A zítra ti ukážu své poklady, doufám, že nebudeš moc zklamaná. Po tobě chci jen slib, že si to necháš pro sebe.“ Samozřejmě souhlasila, vždyť kdo dostane takovou příležitost byť jen jednou za život?
„Tak si udělej pohodlí, jak jsem říkal, nábytek tu nemám, ale je tu alespoň sucho.“ Venku se zablesklo a bouře udeřila novou silou, jako by chtěla mým slovům dodat váhu. Ale na obdivování dramatických efektů jsem už opravdu moc unavený.
Vzbudil jsem se za rozbřesku, nádherně odpočinutý a v dobré náladě. Jediné co mi chybělo byla pořádná snídaně. U stěny jeskyně se náhle zavrtěl nezřetelný obrys zachumlaný do tmavého pláště. Sakra, skoro jsem na ni zapomněl.
„To už je ráno?“ Dle otráveného tónu soudě asi nebude zrovna ranní ptáče.
„Slunce už vychází,“ snažím se vložit do hlasu co nejvíc optimismu a nadšení.
„Takže ne.“
„Zaletím se nasnídat, jestli se chceš po ránu trochu upravit, kousek odsud je potok. Vrátím se tak za hodinu a pak tě tu provedu,“ prohodím, jako by o nic nešlo. Cestou k východu slyším, jak se za mnou štrachá na nohy a zívá na celé kolo. Večerní bouře krásně vyčistila vzduch, slunce už je nad obzorem a na nebi jen pár mráčků. Ale není moc času se kochat, řekl jsem, že za hodinu jsem zpět. Podařilo se mi ulovit pěkného muflona, pak jsem zaletěl k jezírku, důkladně se napil a opláchl od krve. Hodinu mi to určitě netrvalo, ale když jsem přilétal, už čekala u vchodu. Upravená, čistá a napjatá k prasknutí.
„Dobré ráno, Zlatý,“ pozdravila.
„I tobě, Čičinko,“ odpovídám zdvořile, jen s lehkým nádechem ironie.
„Promiň mi to ráno, byla jsem trochu protivná...“
„To nic,“ ujistím ji, „Půjdeme?“ Řečnická otázka, kdyby to bylo fyzicky možné, dávno by mě do jeskyně dostrkala.
„Tak kde začneme? Už mě nenapínej.“
„Začneme tím vchodem napravo, což je taková moje pracovna.“ Zdvořile ji pustím první, vchod je dost úzký. Pokladů je tady spousta, jenže jsou to spíš poklady mysli, než hmotné bohatství. Protější stěnu zabírá jediný kus nábytku, který vlastním, knihovna. Pracovna je tak trochu zkouška, zajímá mě, jaký je její vztah ke knihám. Nadšeně se vrhla ke knihovně a pročítá názvy děl.
„Máš tu opravdu zajímavé kousky, o některých z nich jsem jen slyšela. Musejí mít docela slušnou cenu.“
„Musíš všechno přepočítávat na peníze?“, ptám se trochu podrážděně.
„To jsem zrovna nemyslela, ale třeba první svazek téhle kroniky existuje jen ve třech opisech, věděl jsi to?“
„Ne, to nevím. Zdá se, že se v knihách vyznáš, to není zrovna obvyklé.“
„Spoustu z nich jsem četla, o ostatních jsem alespoň slyšela. Kromě toho, nejsem obvyklá,“ protáhla jedovatě.
„To určitě nejsi. Jdeme dál?“ Neochotně se odtrhla od knihovny a následovala mě do obytné části jeskyně. Na skalní římse tu mám vyrovnané předměty, co jsem dostal na památku, nebo z vděčnosti. Docela zvlášní směs, dokonale opracované zlato, hned vedle neumělě vyřezaná dřevěná soška draka. Perfektně hladký, vyleštěný kus obyčejné tmavé žuly, opodál nedbale pohozený kus neopracovaného safíru. Přechází před římsou tam a zpět, každý předmět důkladně prohlíží, ale ničeho se nedotýká.
„Neostýchej se, klidně si cokoliv prohlídni pořádně,“ pobídnu ji. Kupodivu sáhla po té sošce.
„To máš být ty?“ zeptala se.
„Ano, vyřezal ji jeden chlapec z vesnice, mohlo mu být tak deset let. Představ si, sám mi ji sem přinesl.“ Tehdy jsem byl opravdu v rozpacích, něco takového jsem nečekal.
„Šikovnej kluk, je ti docela podobná,“ prohlásila beze stopy ironie a opatrně ji postavila zpět.
„Dal jsi mu něco na oplátku?“
„Chtěl jsem, ale málem se urazil, prý je to dárek. Tak jsem slušně poděkoval a nabídl mu, že ho svezu domů. Který desetiletý by odolal?“ Příjemná vzpomínka, vykonal jsem pro lidi ve vesnici spoustu dobrých věcí, byli mi vděční, cítili ke mně úctu, ale tehdy jsem po dlouhé době někomu udělal opravdovou radost.
„A já myslela, že jezdci na dracích jsou jen pověsti,“ zasmála se. Jako další vzala do ruky kus safíru.
„A co tenhle kousek?“
„Ten je od draka, který mě naučil základy magie. Tohle mi dal na památku, když jsme se loučili. Byl tak trochu marnivý a tenhle kámen má stejnou barvu jako on. Vzpomínám si, že jich měl v koutě jeskyně celou hromadu...“
Hodiny ubíhají, ke každému kousku mé sbírky se váže nějaká historka a já vyprávím se stejným zápalem, s jakým ona naslouchá. Je vlastně jediná, kdo je slyšel všechny, za jediný den se o mě dozvídá víc, než se ostatní dozví za celý život. Ke svému překvapení mi to nevadí, cítím, že svůj slib bere naprosto vážně. Pokládá poslední dárek a s očekáváním se otočí ke mně. Neřekne nic, ale můžu přesně říct, na co teď myslí. Je tu přeci ještě jedna místnost...
Beze slova ji tam zavedu, marnotratně rozlehlá jeskyně, s vysokým stropem a nízkým kamenným stupínkem. Naleštěné černé koncertní křídlo vypadá na pozadí téměř bílého vápence opravdu působivě, člověk ani nemusí vědět, co to je. Pomalu došla až k němu, dotknout se ho neodvážila. S otázkou v očích se na mě otočila.
„To je pianoforte, jinak taky piano nebo klavír. Hudební nástroj,“ vysvětluji.
„Nic podobného jsem nikdy neviděla,“ hlesla okouzleně.
„Není odsud.“
„To musí být opravdu zdaleka,“ prohlásila zamyšleně. Pak se zeptala:
„Zahraješ mi něco?“ Proč se mi vysmívá? Jak může být tak krutá, po tom, co jsem jí dnes ukázal? Ale když na ni pohlédnu, vidím jen očekávání, žádnou škodolibost. Všimla si, že je něco špatně a pokusila se mě uklidnit:
„Nemusíš, když nechceš.“ Jako by otočila nožem v ráně. Nedělá to úmyslně, ona prostě nechápe, proč nemůžu. Konečně dokážu ze sevřeného hrdla vypravit pár slov:
„Chtěl bych. Ale nemůžu.“ Došla ke mně a pohladila mě po krku. Slova byla zbytečná, já věděl, že to neudělala úmyslně, ona chápala, že mi nevědomky ublížila. Po chvíli jsem začal vyprávět. O svém životě před proměnou, o prvních letech v jiném světě, o tom, jak jsem se dostal do téhle jeskyně a o mých snech. Poslouchala tiše, bez otázek. A já se cítil lépe, potřeboval jsem se s někým podělit o svůj příběh.
„Víš, já myslela, že draci se umí proměnit v člověka. Je o tom spousta příběhů,“ nadhodila po chvíli nesměle.
„Žádný z draků, kteří mě učili, se o tom nezmínil.Příběhy často lžou.“
„Draci nemají lidi moc v lásce. Ty jsi výjimka. Možná je ani nenapadlo, že bys o něco takového stál.“ To má pravdu, ostatní draci o lidech nemluvili. Nikdy.
„To je možné, ale já to prostě neumím.“ Třeba se někdy v budoucnu zkusím poptat. Možná.
„Ale hrát umíš. Nemohl bys to naučit mě?“
Proč mě něco takového nikdy nenapadlo? Pravdou je, že jsem nikdy nikoho hrát neučil, ale pokud má hudební sluch a je trochu šikovná, snad by to šlo.
„To by možná šlo, hrála jsi někdy na něco?“
„Kdysi ano a docela mi to šlo.“
Slovo dalo slovo a začaly přípravy. Těžko mohla každý den cestovat dvě až tři hodiny do vesnice a zpátky, takže koupila přikrývky, kotlík na vaření a spoustu dalších drobností, nakonec obrovský batoh, do kterého to všechno nacpala a odnesla do jeskyně. Trvala na tom, nenechala si pomoci, místo toho mi prakticky nařídila, abych důkladně pročetl všechny knihy o hudbě, co vlastním. Což se ukázalo jako velmi rozumný nápad, je tu spousta malých rozdílů v zápisu not a názvosloví. Prokousával jsem se tím dva dny, ona zatím nakoupila hromadu trvanlivých potravin. Třetího dne jsme začali. Teoretické základy pochopila hned, ono to není nic těžkého. Bílé klávesy hrají celé tóny, černé půltóny. Levý pedál tlumí hlasitost, pravý nechá struny znít déle. To je v zásadě všechno. Ale snadněji se to řekne, než udělá. Vše bylo o to složitější, že jsem jí nemohl nic ukázat, jen popsat. Postupujeme pomalu, ale postupujeme, musím být trpělivý, i když zrovna to není moje silná stránka.
„Znovu,“ prohlásím už trochu podrážděně. Ona se snad vůbec nesoustředí, několikrát opakuje stejné chyby a nic si z toho nedělá. Přitom je to úplně prostá skladba, jen pár akordů, seřazených do jednoduché melodie. A ona po dvou týdnech nezahraje ani deset taktů správně.
Je možné, že na ni příliš spěchám, třeba ztrácí zájem, nebo prostě jen nemá talent. Možná jsem prostě mizernej učitel, když jí nemůžu ani předvést, jak je to správně. Z těchto neveselých úvah mě vytrhne tak nepříjemný diskord, až sebou trhnu. V té chvíli mi už povolily nervy.
„Uhni!“ houknu neurvale a usadím se na uvolněné místo. Prsty samy najdou správné klávesy a během chviličky přehraju tu dětsky snadnou písničku. Jak jí to může dělat takové problémy? Bez přemýšlení začínám další skladbu, rafinovaná melodie se vynořuje z paměti, prsty s jistotou tisknou klávesy, plný a bohatý zvuk Steinwaye se rozléhá jeskyní. Vtom se ozve další zvuk, sice nepříliš hlasitý, ale vytrvalý a nepatřičný. Smích. Co je tu k smíchu? Melodie odumírá a s ní i ten veselý a uvolněný smích. Kousek ode mě stojí ona, na tváři široký úsměv. Něco je jinak, ale můj zmatený mozek stále tápe. Připadá mi nějaká větší...
„Jak?“ dokázal jsem vykoktat.
„Říkala jsem ti, že to draci umí,“ prohlásila s úsměvem, „stačilo jen chtít.“
„Chtěl jsem snad tisíckrát předtím, proč teď?“
„Byl jsi přesvědčen, že to není možné. Magie potřebuje otevřenou mysl a fantazii. Když jsme u té fantazie, příště si vymysli nějaké oblečení,“ dodala s úšklebkem. Můj mozek začal opět alespoň trochu fungovat a konečně si spojil pár faktů.
„Ty nejsi člověk, viď?“ Stále s úsměvem zavrtěla hlavou a vydala se k východu.
„Musím na pár dní pryč, ale neboj, vrátím se,“ dodala přes rameno.
„Jak se změním zpátky?“
„Na to přijdeš, je to snadný,“ dolehlo ke mně. A byla pryč.
Měla pravdu, zabralo to jen pár minut, stačí se soustředit. Jak se to jednou povede, jde to skoro samo. Hodně jsem přemýšlel a objevil některé zajímavé věci. Třeba ta pověst o magickém artefaktu je vlastně docela přesná. Léta byl klavír mou slabinou, teď z něj čerpám sílu a optimismus. Dál jsem se naučil, že někdy rozumné vysvětlení neexistuje, že je třeba přijmout co život nabízí a radovat se z toho, co dostaneš. A pak je tu má tajemná návštěvnice, o které jsem přesvědčen, že je z mého světa a jednu dobu jsme si byli docela blízcí. Netrpělivě čekám na den, kdy se vrátí, potom ji oslovím jménem. A uvidíme.