Custó Fulgura. Usque.
Skrz těžkou clonu mračen pronikalo několik světlých pruhů, které tvořily na členitém terénu pestrou mozaiku a mimo jiné se odrážely od oranžových plazích očí, které zářily jako dva zapomenuté korálky.
Dračice několikrát zamrkala a zhluboka nasála vlhký vzduch.
Oblaka nad ní přímo vřela. Valila se přes sebe jako stádo splašených buvolů a dalo se vycítit jisté napětí, z něhož dračici příjemně mrazilo v zádech.
Konečně se ozvalo první zahřmění. Fluctorissia zvedla hlavu a zálibně zasyčela.
Nádherné počasí.
Otočila hlavu proti větru a zhluboka nasála ledový vichr. Slastně přivřela oči a do mysli se jí vedrala jedna z mnohých vzpomínek.
***
Drobounké dráče stálo na vršku velkého balvanu, zvedalo hlavu do výšky a pyšně dmulo hruď.
Dnes byl velký den, den prvních letů.
Pomalu roztáhlo křídla a cvičně s nimi zamávalo. Jeden z přítomných dospělých spokojeně zamručel.
Maličký modrásek mu ale nevěnoval pozornost… Pro něj existovala jen jediná myšlenka, jediný cíl, jediný smysl života…. A tím byl let.
***
Fluctorissia odvrátila hlavu a roztáhla křídla, byl čas. Vítr ji doslova podebral a zvedl vysoko nad kopce, že jednotlivá stavení pod ní připomínala zrnka maku a políčka chudých zemědělců barevné střípky.
Několikrát musela čelit odporu vichřice, než se dostala tam, kde ji začala obklopovat mlha a na těle se jí srážely kapičky vody.
Teď už stačilo jen najít stoupavý proud a nechat se unášet vnitřním světem kumulonimbu. Sám jí ukáže, kdy je pravý čas.
Podvědomě se zachvěla očekáváním.
***
Opět dráče, velké sotva jako poník. Jediné ze snůšky, které se dožilo dnešního dne.
Není snadné v tomhle kraji najít dost potravy pro hladové krky. Rod je početný a stěží najde jídlo pro sebe, natož pro mláďata, jež se navíc s chutí vystavují nebezpečí… Létají až k lidským sídlům a kolikrát se nestačí divit, jaké pasti na ně bázliví vesničané přichystají. Tu otrávené jehně, tam umně skrytý železa.
Snad proto, že tahle modrá slečna je stále dost drobná, snad proto, že je bojácnější než ostatní, dokázala přežít v tomhle světě.
A teď nadešel její velký den. Ten největší v jejím životě.
Přišla pro ni matka. Otřela se o ni, láskyplně, a tiše zamručela. V tom nezřetelném zvuku bylo tolik něhy…
A potom bok po doku vyrazily na posvátné místo na vrcholu skály.
Ostatní draci tam už seděli v pravidelných rozestupech kolem kruhu označeného starodávnými runami, jež prý vlastními drápy vyryl první z jejich rodu.
Mladá dračice opustila místo po matčině boku a vstoupila do středu.
Nervózně se posadila a pohlédla na nebe nad sebou. Skrz temná mračna neprocházel ani jediný paprsek slunce a vzduch těžkl očekáváním deště.
Všichni draci kolem ní roztáhli křídla a začali ve starodávném jazyce odříkávat obřadní řeč.
Obloha ještě více potemněla, bylo-li to vůbec ještě možné.
A pak se objevil první blesk. Pročísl vzduch nabitý elektřinou a jeho klikatá čára zůstávala dlouho patrná, déle, než je běžné.
Mladá dračice se zachvěla.
Nebe ozářila další světelná stuha, jen nepatrně slabší než předchozí.
A potom se spustil déšť.
Kapky hlasitě pleskaly o hladký kámen a ve stínu jejich tance zářily plazí oči jako dva zapomenuté korálky.
Tu noc dostala Fluctorissia náramek z plazmia na přední tlapku.
Tehdy ještě netušila, kolika náramků se dočká…
***
Nechala se unášet teplým proudem uprostřed bouřkového mraku a cítila, jak ji kov pálí na vlhké kůži.
Chtěla si tuhle chvíli náležitě vychutnat, ale už nešlo déle čekat, nastal pravý čas.
Otevřela oči a mohlo by se zdát, že zářily, ale nebyl zde nikdo, kdo by to potvrdil nebo vyvrátil. Jen osamocená modrá Fluctorissia.
Plazmium jejích náramků se rozzářilo jako roztavené zlato a pak z něj vyšlehl výboj.
Samotnou dračici překvapilo, jak byl silný.
Dozvuk hromu byl ohlušující.
Našla studený proud a snesla se o kousek níž.
Její tanec započal…
***
Sama vlastně nevěděla, jak se to stalo. V jednu chvíli byla kolem ní celá rodina, v zápětí tu byla sama s jedinou myšlenkou.
Snad to způsobila zloba lidí, snad sama matička Země rozhodla, že pro tenhle dračí rod není ve světě místo.
Nikdy neviděla jejich těla, a proto se zdráhala uvěřit, že jsou skutečně mrtví.
Spíš měla pocit, že odešli.
Nevěděla kam, ale doufala, že tam je jim lépe.
A proč tu zůstala sama?
Kdo ví… snad proto, že byla tak silná.
Vždyť náramky z plazmia jí zdobí prakticky celý ocas. Je jich devět. Za každou opravdu silnou bouři jeden.
A taková bouře právě teď nastala. Vichřice rvala listí ze stromů, odnášela střechy a začala ničit vše, co jí nedokázalo odolat.
Kraj konejšivě hladil déšť. Chvílemi ševelil, jako by naříkal nad osudem země, chvílemi jeho údery zněly jak práskání bičem.
A blesky.
Křížily se a osvětlovaly raněný svět v doprovodu hromů, jež nedokázalo nic přehlušit.
Fluctorissia se nechávala unášet vírem tance mračen a vše ostatní teď nemělo v její mysli místo.
Tak dlouho, dokud ji nezmohla únava. Bouřkový mrak se pomalu rozpouštěl a déšť utichal. Tehdy zamířila vzhůru. Přemáhala vlastní úzkost a slabost tak dlouho, dokud se jejích šupin nedotklo slunce.
Dračím způsobem se usmála a potom v dlouhých spirálách doplachtila téměř na zem.
Déšť už skoro utichl a bouře se sunula jinam. Věděla, že ji musí následovat. Bylo to její prokletí, hlídat blesky. Napořád.
Opřela znavená křídla do vlhkého vzduchu a na ocase se jí zalesklo všech deset náramků z plazmia.
Dračice několikrát zamrkala a zhluboka nasála vlhký vzduch.
Oblaka nad ní přímo vřela. Valila se přes sebe jako stádo splašených buvolů a dalo se vycítit jisté napětí, z něhož dračici příjemně mrazilo v zádech.
Konečně se ozvalo první zahřmění. Fluctorissia zvedla hlavu a zálibně zasyčela.
Nádherné počasí.
Otočila hlavu proti větru a zhluboka nasála ledový vichr. Slastně přivřela oči a do mysli se jí vedrala jedna z mnohých vzpomínek.
***
Drobounké dráče stálo na vršku velkého balvanu, zvedalo hlavu do výšky a pyšně dmulo hruď.
Dnes byl velký den, den prvních letů.
Pomalu roztáhlo křídla a cvičně s nimi zamávalo. Jeden z přítomných dospělých spokojeně zamručel.
Maličký modrásek mu ale nevěnoval pozornost… Pro něj existovala jen jediná myšlenka, jediný cíl, jediný smysl života…. A tím byl let.
***
Fluctorissia odvrátila hlavu a roztáhla křídla, byl čas. Vítr ji doslova podebral a zvedl vysoko nad kopce, že jednotlivá stavení pod ní připomínala zrnka maku a políčka chudých zemědělců barevné střípky.
Několikrát musela čelit odporu vichřice, než se dostala tam, kde ji začala obklopovat mlha a na těle se jí srážely kapičky vody.
Teď už stačilo jen najít stoupavý proud a nechat se unášet vnitřním světem kumulonimbu. Sám jí ukáže, kdy je pravý čas.
Podvědomě se zachvěla očekáváním.
***
Opět dráče, velké sotva jako poník. Jediné ze snůšky, které se dožilo dnešního dne.
Není snadné v tomhle kraji najít dost potravy pro hladové krky. Rod je početný a stěží najde jídlo pro sebe, natož pro mláďata, jež se navíc s chutí vystavují nebezpečí… Létají až k lidským sídlům a kolikrát se nestačí divit, jaké pasti na ně bázliví vesničané přichystají. Tu otrávené jehně, tam umně skrytý železa.
Snad proto, že tahle modrá slečna je stále dost drobná, snad proto, že je bojácnější než ostatní, dokázala přežít v tomhle světě.
A teď nadešel její velký den. Ten největší v jejím životě.
Přišla pro ni matka. Otřela se o ni, láskyplně, a tiše zamručela. V tom nezřetelném zvuku bylo tolik něhy…
A potom bok po doku vyrazily na posvátné místo na vrcholu skály.
Ostatní draci tam už seděli v pravidelných rozestupech kolem kruhu označeného starodávnými runami, jež prý vlastními drápy vyryl první z jejich rodu.
Mladá dračice opustila místo po matčině boku a vstoupila do středu.
Nervózně se posadila a pohlédla na nebe nad sebou. Skrz temná mračna neprocházel ani jediný paprsek slunce a vzduch těžkl očekáváním deště.
Všichni draci kolem ní roztáhli křídla a začali ve starodávném jazyce odříkávat obřadní řeč.
Obloha ještě více potemněla, bylo-li to vůbec ještě možné.
A pak se objevil první blesk. Pročísl vzduch nabitý elektřinou a jeho klikatá čára zůstávala dlouho patrná, déle, než je běžné.
Mladá dračice se zachvěla.
Nebe ozářila další světelná stuha, jen nepatrně slabší než předchozí.
A potom se spustil déšť.
Kapky hlasitě pleskaly o hladký kámen a ve stínu jejich tance zářily plazí oči jako dva zapomenuté korálky.
Tu noc dostala Fluctorissia náramek z plazmia na přední tlapku.
Tehdy ještě netušila, kolika náramků se dočká…
***
Nechala se unášet teplým proudem uprostřed bouřkového mraku a cítila, jak ji kov pálí na vlhké kůži.
Chtěla si tuhle chvíli náležitě vychutnat, ale už nešlo déle čekat, nastal pravý čas.
Otevřela oči a mohlo by se zdát, že zářily, ale nebyl zde nikdo, kdo by to potvrdil nebo vyvrátil. Jen osamocená modrá Fluctorissia.
Plazmium jejích náramků se rozzářilo jako roztavené zlato a pak z něj vyšlehl výboj.
Samotnou dračici překvapilo, jak byl silný.
Dozvuk hromu byl ohlušující.
Našla studený proud a snesla se o kousek níž.
Její tanec započal…
***
Sama vlastně nevěděla, jak se to stalo. V jednu chvíli byla kolem ní celá rodina, v zápětí tu byla sama s jedinou myšlenkou.
Snad to způsobila zloba lidí, snad sama matička Země rozhodla, že pro tenhle dračí rod není ve světě místo.
Nikdy neviděla jejich těla, a proto se zdráhala uvěřit, že jsou skutečně mrtví.
Spíš měla pocit, že odešli.
Nevěděla kam, ale doufala, že tam je jim lépe.
A proč tu zůstala sama?
Kdo ví… snad proto, že byla tak silná.
Vždyť náramky z plazmia jí zdobí prakticky celý ocas. Je jich devět. Za každou opravdu silnou bouři jeden.
A taková bouře právě teď nastala. Vichřice rvala listí ze stromů, odnášela střechy a začala ničit vše, co jí nedokázalo odolat.
Kraj konejšivě hladil déšť. Chvílemi ševelil, jako by naříkal nad osudem země, chvílemi jeho údery zněly jak práskání bičem.
A blesky.
Křížily se a osvětlovaly raněný svět v doprovodu hromů, jež nedokázalo nic přehlušit.
Fluctorissia se nechávala unášet vírem tance mračen a vše ostatní teď nemělo v její mysli místo.
Tak dlouho, dokud ji nezmohla únava. Bouřkový mrak se pomalu rozpouštěl a déšť utichal. Tehdy zamířila vzhůru. Přemáhala vlastní úzkost a slabost tak dlouho, dokud se jejích šupin nedotklo slunce.
Dračím způsobem se usmála a potom v dlouhých spirálách doplachtila téměř na zem.
Déšť už skoro utichl a bouře se sunula jinam. Věděla, že ji musí následovat. Bylo to její prokletí, hlídat blesky. Napořád.
Opřela znavená křídla do vlhkého vzduchu a na ocase se jí zalesklo všech deset náramků z plazmia.