Volání hvězd
Úvodní slovo
V dnešním světě se draci nerodí, alespoň ne ti z vajec. Pokud by tomu tak bylo, byl by tento fakt, při současné síti špionážních družic, dávno zaznamenán. Přesněji řečeno, rodí se, ale jako lidé. Teprve po nějaké době, která je u každého jiná a pouze při souhře mnoha zdánlivě nesouvisících okolností, začne přerod z člověka v draka. Lidé bez fantasie, nebo ti, kteří příliš podlehli současnému trendu života, vyznávajícího pouze moc peněz, se drakem nemohou stát nikdy. Přesto, že drak byl ve středověku (a někde tento náhled přežívá dodnes) chápán jako nebezpečný, krvelačný tvor, pravda je jiná. Teda ta má pravda. Draci jsou dobří, možná občas trochu přímočaří ve sdělení svého úsudku, ale ušlechtilí, bez ohledu na to, co jim připisují spisovatelé, neboť solidní a důvěryhodní historici a vědci se jimi zabývat nemohou.
Tento příběh se nestal. Možná se nikdy nestane. Zda ano, či ne, není dnes důležité. Zatím se celý odehrál jen v mé nepříliš košaté fantasii. Byl napsán jako hold někomu, kdo si to určitě, bez ohledu na to, že je psán jako dar, zaslouží…
Seděl za stolem a přemýšlel. Potmě. Kdyby si potřeboval něco zapsat, nebylo nic snazšího, než stisknout vypínač lampičky a v jejím tlumeném světle si udělat pár poznámek. Ten okamžik ale zatím nenastal. A také, pak by neviděl tak dobře na hvězdy. Měl to štěstí, že venku nebyla v blízkosti žádná pouliční lampa a tak mohl oknem přímo nad stolem vidět mnohem víc hvězd, než je v zástavbě obvyklé. Nechápal, proč zrovna jeho tak přitahují, nevěděl o nikom jiném v rodině, kdo by se o ně tolik zajímal…
Jen jedno mu začínalo být jasné – sám se k nim nikdy nepřiblíží, byť by ho lákaly sebevíc. Netušil jak, nebo kde k tomu přišel, ale věděl, že energie jedince, třeba i neobyčejně silného, na takovou cestu nestačí i kdyby měla skončit v nejbližším velkém seskupení hvězd – v mlhovině Andromedy. Ale kde sehnat ještě někoho vhodného? Až teprve nedávno, při brouzdání internetem, narazil na ty stránky. Zdálo se to skoro hloupé. To přece nemůže být pravda! I když – vždyť se to přímo nabízí. Pokud je přejde a ani se o nic nepokusí, bude ten hloupý on. A někde začít musí…
Připadal si jako úředník. Ne – spíše detektiv. Ti také musí z dlouhého seznamu podezřelých vylučovat ty, u nichž se na základě indicií nebo alibi prokáže, že na něj už nepatří. Ale zde bylo v seznamu členů příliš mnoho. Chtělo to hned na začátku radikální řez. Po krátkém váhání vyřadil nejprve všechny ženského rodu. Ne, že by mezi nimi nebyly silné osobnosti, v oblasti kreativity a v emocionální rovině, měly často navrch, co se však týkalo čisté energie, a o tu mu především šlo, věřil víc mužské části. Byl tu i další důvod a příjemný, v té jich bylo méně. Více než třísetčlenný seznam se zredukoval na necelých sto čtyřicet položek. Dobrý začátek.
Pak se podíval na datum posledního přihlášení. Zde už váhal déle. Nakonec se rozhodl pro měsíc. Ano, tak dlouho by podle jeho představy měl ten, koho potřeboval, vydržet nekontaktovat možné členy svého rodu. Déle ne, to už signalizovalo jen náhodný zájem pro občasné rozptýlení. A takové nepotřeboval. Když už se rozhodl, vyřadit všechny, jejichž poslední přihlášení bylo staršího data, byla záležitost chvilky.
Zatím to jde dobře. Dobře? To je otázka. No, ukáže-li se jeho odhad mylný, vždy může začít znova, se všemi členy. V tuto chvíli čítal jeho seznam šedesát devět jmen.
V následujícím kole přišli na řadu všichni, o kterých z pravidelného sledování dění na stránkách věděl, že jsou zamilovaní. Nebyla v tom závist nebo předsudky, vyřadil všechny, bez ohledu na orientaci. Důvod byl prostý. Až svou osobu najde, bude potřebovat její naprostou spolupráci, bez jakéhokoliv, třeba jen podvědomého rozptylování.
V dalším kroku vyškrtl příliš mladé. Neznamenalo to automaticky popření jejich pravosti, jen potřeboval sílu energie, ne pouhé mladistvé nadšení. A tu předpokládal spíš u věkovitějších členů. Trochu komplikací mu způsobili ti, jejichž věk byl skryt. Jen doufal v bezchybnost svého jednání. Kdyby u někoho našel údaj nad sto patnáct let, mohl jít najisto nebo se stát obětí vtipálka, ale předpokládal, že to už by se dalo rozlišit podle jeho ostatního vystupování v diskusích a komentářích. Každopádně, silný jedinec mužského pohlaví, by neměl mít důvod svůj věk tajit, proto se, po následujícím škrtu, seznam scvrkl na několik posledních jmen.
Logická a téměř nudně úřednická část skončila. Zbylé bude muset otestovat v terénu, mimo členský server a ověřit si dojem, který získal z profilu, zveřejněných děl a především reakcí v komentářích a fórech. Zde to bude určitě nejtěžší. I ten, kdo je skálopevně přesvědčen o své identifikaci, se může mýlit – a to oběma směry. Tak, jako snad jeden z možných favoritů. Jako na potvoru je stále ještě přesvědčený o svém člověčenství. No co, je nutné to ověřit. On se přeci ve většině diskusních příspěvků také zastává lidské civilizace. Obzvlášť proti přemrštěně útočným a zjevně nedospělým výpadům, propagujícím „konečné řešení“ otázky lidstva. Někteří mu možná během doby ještě pomohou ve svém vyřazení, na základě teprve zveřejněných, u něho nepřípustných úletů pro tvora, kterého věřil, že potřebuje.
Osobní kontakty zatím, i pro značné vzdálenosti, nepřicházely v úvahu. Nebyly v této fázi ani bezpodmínečně nutné. V době, kdy už i do civilních podniků pronikly čipové karty a kamerové systémy, sledující nejen parkoviště, ale i důležitá místa uvnitř budov, nebude s trochou hekrovství, zas tak složité dotyčné načapat v nějaké vypjaté situaci, kdy podle jednání bude moci usoudit, jaká je ve skutečnosti jejich identita.
Tak jako u tohoto člena. Jeho díla znal ze stránek, některá se mu i líbila. Teď však psaná tvorba nemohla stačit, stále mohlo jít víc o tvůrčí licenci, než o skutečnost. I když - kdo ví? Ne, to by se točil stále dokola. Potřebuje důkaz a ten mu podá nejlépe konflikt, jehož bude, třeba zprostředkovaně, svědkem.
Ve chvíli, kdy se mu podařilo prolomit (mimochodem, ne příliš kvalitní) ochranu sítě podniku ve kterém předmět jeho zájmu pracoval, mohl získat přehled o jeho pohybu po objektech a prostorách všech pracovišť kam měl přístup, pokud byly vybaveny zařízením na otvírání dveří pomocí vstupní karty nebo měly kamerový systém napojený na síť. Teda mohl. Ve skutečnosti měl přehled o pohybu příslušné karty. Několikrát se jednalo o planý poplach. Karta souhlasila, osoba na kamerách nikoli. Po nahlédnutí do systematizace podniku zjistil důvod. I toho, proč je osoba na kamerách výrazně mladší. Jeden z kolegů sledovaného měl čilou mailovou korespondenci s bezpečnostním oddělením, ohledně nefunkční karty a při potřebě jít do některého objektu, si ji musel vždy od někoho vypůjčit.
Pak přišel alespoň částečný úspěch. Jedna z ohromných místností, kde mu vstupní zařízení identifikovalo kartu, byla zároveň sledována i kamerami. Ano, tentokrát to byl on.
Po nějaké době pochopil, že zhotovuje podle dokumentace trojrozměrnou maketu nějakých panelů s přístroji. Celou dobu byl sám, k žádné spolupráci nebo dokonce střetu s jinými osobami nedošlo. Mohl to být úplně obyčejný člověk, pracující právě na něčem, co ho docela baví. Pracoval klidně, soustředěně a přestože sám, zcela bez kontroly, jen s minimálními přestávkami. A i ty většinou sloužily k ujasnění si dalšího postupu nad dokumentací. On však potřeboval reakci na nějakou stresovou situaci, nejlépe třeba hádku. A tu se mu zachytit nepodařilo.
V době, kdy nemohl testovat momentálního favorita, proklepl a následně vyřadil několik dalších jmen. Seznam se příjemně zužoval. Teda příjemně potud, pokud se v něm kýžené osoba stále nalézá.
Konečně slibná stopa. V interním outloku testovaného se objevil mail, vyzývající k dostavení se v přesně určený čas k řediteli, u příležitosti kulatého výročí práce v podniku. To si nesmí nechat ujít! V předpokoji i pracovně ředitele pochopitelně budou bezpečnostní kamery. Pět minut před určeným časem seděl po předchozí přípravě u monitoru a čekal.
Muž zaklepal na dveře kanceláře sekretářky a po krátkém okamžiku vešel. Usmál se v odpověď uvítacího úsměvu a začal: „Dobrý den, jsem poz… „
„Já vím, už na vás čeká, ale… “ přerušila ho mladá žena a s rozpačitým výrazem se mu koukala na levou nohu, kde měl vysoko vyhrnutou nohavici, aby se neumazala od řetězu jeho dopravního prostředku. Hbitě se sehnul a vyhrnul si i druhou nohavici do stejné výšky.
„Lepší?“ řekl s nadějí v hlase, když se narovnal. Mladá žena se usmála, ale zavrtěla hlavou.
Také se usmál, pokrčil rameny a shrnul obě až dolu. Žena otevřela dveře, naklonila se dovnitř a něco polohlasem řekla. Pak nechala dveře otevřené, ustoupila stranou a pokynula příchozímu.
Vešel, pozdravil a zůstal stát vprostřed místnosti. Jeho protějšek obešel stůl, potřásl mu pravicí a začal odříkávat už párkrát pronesenou řeč. Protože většinou bývalo oslavenců víc, dělalo mu potíže tentokrát potřebné jednotné číslo. Hned jak v úvodu použil: „že jste přišli,“ se zarazil a možná i díky tomu komornějšímu prostředí zařadil velmi netradiční otázku:
„Víte co? Necháme formalit. Řekněte mi, jak jste vůbec vydržel tu tolik let pracovat?“ Návštěvník se zdál zaskočený. Chvíli váhal. Už se ho na to ptalo pár lidí. Pak bylo s delším vydechnutím poznat, že se rozhodl a najednou nevidí žádný důvod dnes odpovědět jinak.
„Těch důvodů je víc. Jeden z nich je pohodlnost.“ Uviděl údiv v obličeji nadřízeného a pokračoval:
„Mám to kousek, když je něco nutného, stihnu místo oběda sběhnout domů. Také setrvačnost. Od určitého věku, už člověk nerad něco zbytečně mění. Tady každého znám, vím, co od koho mohu čekat. A přeci jen i když tu není všechno tak dokonalé, jak by si mohl někdo nezasvěcený z venku myslet, občas tu člověk narazí na skutečně zajímavou práci, ke které by se těžko někde jinde dostal. A nakonec má svůj podíl i náhoda.“
„Náhoda? To mi vysvětlete!“
Zase krátká přestávka a opět rozhodnutí.
„Při první reorganizaci, kdy se počet lidí v oddělení musel snížit na polovinu, jsem dostal výpověď. Až těsně před uplynutím její lhůty si jeden z pracovníků jiného oddělení sehnal lepší místo někde na ministerstvu a nutně potřeboval za sebe rychle náhradu, aby mohl odejít dohodou. No a někdo si náhodou vzpomněl, že bych mohl tu díru zaplácnout.“
Následovalo rychlé rozloučení. Pár frází a dveře se zavřely.
Pozorovatel seděl dost dlouhou chvíli zamyšlený a pak rázně jméno škrtl.
Drak by se nevrátil.
Zbývalo poslední jméno. Pokud i tento, od začátku podle některých náznaků ještě slibněji vypadající kandidát, nebude ten pravý, začne vše od začátku. A k ověření si toho, zda to je ten správný, potřebuje nějaký šikovný důvod, proč navštívit mechanika specializujícího se na velké dieselové motory.
Oba si naposledy pohlédli do očí.
„Ty se mnou nepoletíš?
„Ne. Zatím nepociťuji tu touhu co ty. Mne ještě hvězdy nevolají. Až to přijde, dozvíš se to první. Určitě se ještě někdy setkáme. My přece žijeme dlouho.\"
Dění na serveru pokračovalo dál. Nové obrázky, povídky, slety těch nejaktivnějších a nejspolečenštějších členů. Jen mezi těmi neaktivními, přibylo nečekané jméno. Jinak činorodý autor přestal psát podnětné a trefné komentáře, na jeho promyšlené, přesto, nebo možná právě proto, velmi čtivé povídky marně čekali dychtiví čtenáři. Pokud neobnoví svou činnost do určitého data, bude po předchozím upozornění z databáze stránek vymazán.
Je nepravděpodobné, že by se stihl včas vrátit. Je to příliš daleko. I když – jeden nikdy neví. Třeba ani spojená síla těch dvou nestačila. Pak budou muset počkat, až se dokončí přerod některého dalšího člena nebo dokonce více, kteří zajistí dostatečné množství energie pro tu nepředstavitelně dlouhou cestu. Uvidíme, zda se tak stane. Ten drak, kterého tak silně volaly hvězdy, a jehož další účinkování zde je ohroženo, zvolil pro svou účast jméno…
Maxim
V dnešním světě se draci nerodí, alespoň ne ti z vajec. Pokud by tomu tak bylo, byl by tento fakt, při současné síti špionážních družic, dávno zaznamenán. Přesněji řečeno, rodí se, ale jako lidé. Teprve po nějaké době, která je u každého jiná a pouze při souhře mnoha zdánlivě nesouvisících okolností, začne přerod z člověka v draka. Lidé bez fantasie, nebo ti, kteří příliš podlehli současnému trendu života, vyznávajícího pouze moc peněz, se drakem nemohou stát nikdy. Přesto, že drak byl ve středověku (a někde tento náhled přežívá dodnes) chápán jako nebezpečný, krvelačný tvor, pravda je jiná. Teda ta má pravda. Draci jsou dobří, možná občas trochu přímočaří ve sdělení svého úsudku, ale ušlechtilí, bez ohledu na to, co jim připisují spisovatelé, neboť solidní a důvěryhodní historici a vědci se jimi zabývat nemohou.
Tento příběh se nestal. Možná se nikdy nestane. Zda ano, či ne, není dnes důležité. Zatím se celý odehrál jen v mé nepříliš košaté fantasii. Byl napsán jako hold někomu, kdo si to určitě, bez ohledu na to, že je psán jako dar, zaslouží…
Seděl za stolem a přemýšlel. Potmě. Kdyby si potřeboval něco zapsat, nebylo nic snazšího, než stisknout vypínač lampičky a v jejím tlumeném světle si udělat pár poznámek. Ten okamžik ale zatím nenastal. A také, pak by neviděl tak dobře na hvězdy. Měl to štěstí, že venku nebyla v blízkosti žádná pouliční lampa a tak mohl oknem přímo nad stolem vidět mnohem víc hvězd, než je v zástavbě obvyklé. Nechápal, proč zrovna jeho tak přitahují, nevěděl o nikom jiném v rodině, kdo by se o ně tolik zajímal…
Jen jedno mu začínalo být jasné – sám se k nim nikdy nepřiblíží, byť by ho lákaly sebevíc. Netušil jak, nebo kde k tomu přišel, ale věděl, že energie jedince, třeba i neobyčejně silného, na takovou cestu nestačí i kdyby měla skončit v nejbližším velkém seskupení hvězd – v mlhovině Andromedy. Ale kde sehnat ještě někoho vhodného? Až teprve nedávno, při brouzdání internetem, narazil na ty stránky. Zdálo se to skoro hloupé. To přece nemůže být pravda! I když – vždyť se to přímo nabízí. Pokud je přejde a ani se o nic nepokusí, bude ten hloupý on. A někde začít musí…
Připadal si jako úředník. Ne – spíše detektiv. Ti také musí z dlouhého seznamu podezřelých vylučovat ty, u nichž se na základě indicií nebo alibi prokáže, že na něj už nepatří. Ale zde bylo v seznamu členů příliš mnoho. Chtělo to hned na začátku radikální řez. Po krátkém váhání vyřadil nejprve všechny ženského rodu. Ne, že by mezi nimi nebyly silné osobnosti, v oblasti kreativity a v emocionální rovině, měly často navrch, co se však týkalo čisté energie, a o tu mu především šlo, věřil víc mužské části. Byl tu i další důvod a příjemný, v té jich bylo méně. Více než třísetčlenný seznam se zredukoval na necelých sto čtyřicet položek. Dobrý začátek.
Pak se podíval na datum posledního přihlášení. Zde už váhal déle. Nakonec se rozhodl pro měsíc. Ano, tak dlouho by podle jeho představy měl ten, koho potřeboval, vydržet nekontaktovat možné členy svého rodu. Déle ne, to už signalizovalo jen náhodný zájem pro občasné rozptýlení. A takové nepotřeboval. Když už se rozhodl, vyřadit všechny, jejichž poslední přihlášení bylo staršího data, byla záležitost chvilky.
Zatím to jde dobře. Dobře? To je otázka. No, ukáže-li se jeho odhad mylný, vždy může začít znova, se všemi členy. V tuto chvíli čítal jeho seznam šedesát devět jmen.
V následujícím kole přišli na řadu všichni, o kterých z pravidelného sledování dění na stránkách věděl, že jsou zamilovaní. Nebyla v tom závist nebo předsudky, vyřadil všechny, bez ohledu na orientaci. Důvod byl prostý. Až svou osobu najde, bude potřebovat její naprostou spolupráci, bez jakéhokoliv, třeba jen podvědomého rozptylování.
V dalším kroku vyškrtl příliš mladé. Neznamenalo to automaticky popření jejich pravosti, jen potřeboval sílu energie, ne pouhé mladistvé nadšení. A tu předpokládal spíš u věkovitějších členů. Trochu komplikací mu způsobili ti, jejichž věk byl skryt. Jen doufal v bezchybnost svého jednání. Kdyby u někoho našel údaj nad sto patnáct let, mohl jít najisto nebo se stát obětí vtipálka, ale předpokládal, že to už by se dalo rozlišit podle jeho ostatního vystupování v diskusích a komentářích. Každopádně, silný jedinec mužského pohlaví, by neměl mít důvod svůj věk tajit, proto se, po následujícím škrtu, seznam scvrkl na několik posledních jmen.
Logická a téměř nudně úřednická část skončila. Zbylé bude muset otestovat v terénu, mimo členský server a ověřit si dojem, který získal z profilu, zveřejněných děl a především reakcí v komentářích a fórech. Zde to bude určitě nejtěžší. I ten, kdo je skálopevně přesvědčen o své identifikaci, se může mýlit – a to oběma směry. Tak, jako snad jeden z možných favoritů. Jako na potvoru je stále ještě přesvědčený o svém člověčenství. No co, je nutné to ověřit. On se přeci ve většině diskusních příspěvků také zastává lidské civilizace. Obzvlášť proti přemrštěně útočným a zjevně nedospělým výpadům, propagujícím „konečné řešení“ otázky lidstva. Někteří mu možná během doby ještě pomohou ve svém vyřazení, na základě teprve zveřejněných, u něho nepřípustných úletů pro tvora, kterého věřil, že potřebuje.
Osobní kontakty zatím, i pro značné vzdálenosti, nepřicházely v úvahu. Nebyly v této fázi ani bezpodmínečně nutné. V době, kdy už i do civilních podniků pronikly čipové karty a kamerové systémy, sledující nejen parkoviště, ale i důležitá místa uvnitř budov, nebude s trochou hekrovství, zas tak složité dotyčné načapat v nějaké vypjaté situaci, kdy podle jednání bude moci usoudit, jaká je ve skutečnosti jejich identita.
Tak jako u tohoto člena. Jeho díla znal ze stránek, některá se mu i líbila. Teď však psaná tvorba nemohla stačit, stále mohlo jít víc o tvůrčí licenci, než o skutečnost. I když - kdo ví? Ne, to by se točil stále dokola. Potřebuje důkaz a ten mu podá nejlépe konflikt, jehož bude, třeba zprostředkovaně, svědkem.
Ve chvíli, kdy se mu podařilo prolomit (mimochodem, ne příliš kvalitní) ochranu sítě podniku ve kterém předmět jeho zájmu pracoval, mohl získat přehled o jeho pohybu po objektech a prostorách všech pracovišť kam měl přístup, pokud byly vybaveny zařízením na otvírání dveří pomocí vstupní karty nebo měly kamerový systém napojený na síť. Teda mohl. Ve skutečnosti měl přehled o pohybu příslušné karty. Několikrát se jednalo o planý poplach. Karta souhlasila, osoba na kamerách nikoli. Po nahlédnutí do systematizace podniku zjistil důvod. I toho, proč je osoba na kamerách výrazně mladší. Jeden z kolegů sledovaného měl čilou mailovou korespondenci s bezpečnostním oddělením, ohledně nefunkční karty a při potřebě jít do některého objektu, si ji musel vždy od někoho vypůjčit.
Pak přišel alespoň částečný úspěch. Jedna z ohromných místností, kde mu vstupní zařízení identifikovalo kartu, byla zároveň sledována i kamerami. Ano, tentokrát to byl on.
Po nějaké době pochopil, že zhotovuje podle dokumentace trojrozměrnou maketu nějakých panelů s přístroji. Celou dobu byl sám, k žádné spolupráci nebo dokonce střetu s jinými osobami nedošlo. Mohl to být úplně obyčejný člověk, pracující právě na něčem, co ho docela baví. Pracoval klidně, soustředěně a přestože sám, zcela bez kontroly, jen s minimálními přestávkami. A i ty většinou sloužily k ujasnění si dalšího postupu nad dokumentací. On však potřeboval reakci na nějakou stresovou situaci, nejlépe třeba hádku. A tu se mu zachytit nepodařilo.
V době, kdy nemohl testovat momentálního favorita, proklepl a následně vyřadil několik dalších jmen. Seznam se příjemně zužoval. Teda příjemně potud, pokud se v něm kýžené osoba stále nalézá.
Konečně slibná stopa. V interním outloku testovaného se objevil mail, vyzývající k dostavení se v přesně určený čas k řediteli, u příležitosti kulatého výročí práce v podniku. To si nesmí nechat ujít! V předpokoji i pracovně ředitele pochopitelně budou bezpečnostní kamery. Pět minut před určeným časem seděl po předchozí přípravě u monitoru a čekal.
Muž zaklepal na dveře kanceláře sekretářky a po krátkém okamžiku vešel. Usmál se v odpověď uvítacího úsměvu a začal: „Dobrý den, jsem poz… „
„Já vím, už na vás čeká, ale… “ přerušila ho mladá žena a s rozpačitým výrazem se mu koukala na levou nohu, kde měl vysoko vyhrnutou nohavici, aby se neumazala od řetězu jeho dopravního prostředku. Hbitě se sehnul a vyhrnul si i druhou nohavici do stejné výšky.
„Lepší?“ řekl s nadějí v hlase, když se narovnal. Mladá žena se usmála, ale zavrtěla hlavou.
Také se usmál, pokrčil rameny a shrnul obě až dolu. Žena otevřela dveře, naklonila se dovnitř a něco polohlasem řekla. Pak nechala dveře otevřené, ustoupila stranou a pokynula příchozímu.
Vešel, pozdravil a zůstal stát vprostřed místnosti. Jeho protějšek obešel stůl, potřásl mu pravicí a začal odříkávat už párkrát pronesenou řeč. Protože většinou bývalo oslavenců víc, dělalo mu potíže tentokrát potřebné jednotné číslo. Hned jak v úvodu použil: „že jste přišli,“ se zarazil a možná i díky tomu komornějšímu prostředí zařadil velmi netradiční otázku:
„Víte co? Necháme formalit. Řekněte mi, jak jste vůbec vydržel tu tolik let pracovat?“ Návštěvník se zdál zaskočený. Chvíli váhal. Už se ho na to ptalo pár lidí. Pak bylo s delším vydechnutím poznat, že se rozhodl a najednou nevidí žádný důvod dnes odpovědět jinak.
„Těch důvodů je víc. Jeden z nich je pohodlnost.“ Uviděl údiv v obličeji nadřízeného a pokračoval:
„Mám to kousek, když je něco nutného, stihnu místo oběda sběhnout domů. Také setrvačnost. Od určitého věku, už člověk nerad něco zbytečně mění. Tady každého znám, vím, co od koho mohu čekat. A přeci jen i když tu není všechno tak dokonalé, jak by si mohl někdo nezasvěcený z venku myslet, občas tu člověk narazí na skutečně zajímavou práci, ke které by se těžko někde jinde dostal. A nakonec má svůj podíl i náhoda.“
„Náhoda? To mi vysvětlete!“
Zase krátká přestávka a opět rozhodnutí.
„Při první reorganizaci, kdy se počet lidí v oddělení musel snížit na polovinu, jsem dostal výpověď. Až těsně před uplynutím její lhůty si jeden z pracovníků jiného oddělení sehnal lepší místo někde na ministerstvu a nutně potřeboval za sebe rychle náhradu, aby mohl odejít dohodou. No a někdo si náhodou vzpomněl, že bych mohl tu díru zaplácnout.“
Následovalo rychlé rozloučení. Pár frází a dveře se zavřely.
Pozorovatel seděl dost dlouhou chvíli zamyšlený a pak rázně jméno škrtl.
Drak by se nevrátil.
Zbývalo poslední jméno. Pokud i tento, od začátku podle některých náznaků ještě slibněji vypadající kandidát, nebude ten pravý, začne vše od začátku. A k ověření si toho, zda to je ten správný, potřebuje nějaký šikovný důvod, proč navštívit mechanika specializujícího se na velké dieselové motory.
Oba si naposledy pohlédli do očí.
„Ty se mnou nepoletíš?
„Ne. Zatím nepociťuji tu touhu co ty. Mne ještě hvězdy nevolají. Až to přijde, dozvíš se to první. Určitě se ještě někdy setkáme. My přece žijeme dlouho.\"
Dění na serveru pokračovalo dál. Nové obrázky, povídky, slety těch nejaktivnějších a nejspolečenštějších členů. Jen mezi těmi neaktivními, přibylo nečekané jméno. Jinak činorodý autor přestal psát podnětné a trefné komentáře, na jeho promyšlené, přesto, nebo možná právě proto, velmi čtivé povídky marně čekali dychtiví čtenáři. Pokud neobnoví svou činnost do určitého data, bude po předchozím upozornění z databáze stránek vymazán.
Je nepravděpodobné, že by se stihl včas vrátit. Je to příliš daleko. I když – jeden nikdy neví. Třeba ani spojená síla těch dvou nestačila. Pak budou muset počkat, až se dokončí přerod některého dalšího člena nebo dokonce více, kteří zajistí dostatečné množství energie pro tu nepředstavitelně dlouhou cestu. Uvidíme, zda se tak stane. Ten drak, kterého tak silně volaly hvězdy, a jehož další účinkování zde je ohroženo, zvolil pro svou účast jméno…
Maxim