Zima a Hlad - Maraton 3
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap.
Koňská kopyta vytrvale vyklepávala nesourodou melodii do vyprahlé země, až se to rozléhalo široko daleko. Žádné stromy nebránily v šíření zvuku a stejně tak nebránily ani výhledu na zběsile se ženoucí spřežení. Všude kolem poletoval bílý sníh a rozverně se usazoval ve hřívě splavených koní.
Neběželi sice moc dlouho, ale ta chvíle jim připadala jako celá věčnost, pod střechou nadávek a krutých úderů vyzývajících k větší rychlosti, než jaké byli schopni. Naštěstí se nad nimi kočí po chvíli slitoval a odložil alespoň kožený bičík, ale sužovala je žízeň a byli téměř na konci svých sil. Ještě však trocha zbývala a tak se mohly silné svaly dál smršťovat a rozpínat pod napjatou pokožkou. Před nimi v dáli zářila světla malého městečka… A klapot se dál rozléhal zamrzlou pustinou…
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap.
Kočí byl mladý, sotva mu táhlo na pětadvacet. Dlouhé tmavé vlasy měl stažené do ohonu a teplé hnědé oči vykukovaly z úzkého obličeje. Za jiných okolností by jistě zahřály jediným pohledem, teď však byly prázdné a nepřítomně zíraly na koňské zadky. A klapot se zmrzlou plání ozýval dál.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap.
Za kočím následoval černý lesklý kočár s malým okýnkem. To však bylo zakryto černou látkou, takže nebylo vidět dovnitř. Jen jasně znatelné pableskování petrolejové lampy uvnitř skrz látku ukazovalo na skutečnost, že kočár není prázdný. Zevnitř se však neozval ani hlásek. Jen klapot koňských podkov dál dusil mladé výhonky rostlin.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap.
Kočár prudce zastavil před hranatým městským domem se zelenou střechou. Měl šedavou,zpola opadanou fasádu a působil tak trochu jako hrad zlého čaroděje, vznášela se kolem něj jakási zvláštní nejistota. Čtyři okna s černými rámy v horním patře shlížela jako soudci na kolemjdoucí, oproti tomu tři okna v přízemí vypadala jako oči spících kyklopů. Všechna byla zatemněna, jedno z nich dokonce neprodyšně uzavřeno prohnilými prkny. Velké černé dveře, na nich malá oloupaná cedulka s oprýskaným nápisem - to vše spíš odrazovalo než zvalo dovnitř na koláč, jak to bývá u rodinných domků. Celý dům byl pokryt souvislou vrstvou břečťanu, upomínajícího na zašlou slávu temných hvozdů. Možná i díky tomu dům trochu splýval s objemnou korunou stromu na předzahrádce. Byl to ohromný exotický strom, neznámý druh se zkroucenými větvemi a zastával funkci jednoho ze sloupků v plotu. Ten byl z obyčejného kovu a poměrně nízký, ale natolik vysoký, aby ho malé dítě nemohlo přelézt. Branka byla z masivního kusu plechu a byla vyšší než dospělý člověk, zasazená mezi dva kamenné sloupky. Vše tu mělo zelenavý nádech – včetně malé oloupané cedulky s nápisem ‘Mudr. Gregor Dontcare'. Kopyta koní už nerušila noční klid.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap
Kočí seskočil z kozlíku a neochotně otevřel dvířka kočáru. Šero stmívání prořízl ostrý pruh světla z petrolejové lampy. Mladík vlezl dovnitř, za okamžik už se ale vracel zpátky - na zádech s námahou nesl jakési břemeno. Když zavíral dvířka lesklého kočáru, světlo na chvíli osvítilo to co měl na zádech. Ze tmy se vynořil dlouhý černý plášť a postava, jež do něj byla zabalena. Z bledé tváře vyprchala téměř všechna barva, vlastně celý mužský obličej vypadal, jako by ho vytesali z mramoru. Ani se nepohnul. Měl hrubé rysy, první vrásky již začaly útočit na koutky očí a úst, ale celkově ještě vypadal mladě. Vypadalo to však, jako by v hodně krátkém čase příliš zhubnul, velký plášť na něm visel, jako by snad ani nebyl jeho. Víčka očí měl zavřená, přesto však byla jedinou známkou jeho života - křečovitě s sebou škubala, jako by se mu něco zdálo.
Kočí s velkou námahou donesl neznámého až k brance a tam ho na okamžik opřel o zeď, aby ji mohl otevřít. Šlo to ztuha, rez byla zakousnutá hluboko do vrzajících pantů. Poté si vzal opatrně muže zpět na záda a pokračoval dál v namáhavé cestě ke dveřím. Jeden schod míjel druhý s neúprosnou pravidelností, narušovanou jen nepravidelným dechem mladého kočího. Když byl nahoře, zaklepal na dveře.
Ke spřežení mezitím přišel malý kluk s ježatými vlasy, vypřáhl koně a vedl je ke žlabu s ovsem a k malému potůčku.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap
Nemuseli čekat dlouho, za okamžik se začaly ozývat šouravé kroky. Pak jen zavrzaly dveře a před nimi se objevil stařec. Šedobílé vlasy se ježily všemi směry kolem ostře řezaného obličeje. Kůže vypadala jako navoskovaná, měla barvu zkyslého mléka a vypadala až nepřirozeně napjatá na výrazných kostech. Brada trčela do světa, jako by se snažila srazit slunce z nebes a nos mohl s lehkostí konkurovat i těm nejhrozivějším orlím zobákům. Oči vypadaly jako dva špendlíky, pichlavě černé a nestálé jako pára nad hrncem – tu propalovaly obličej kočího, tu mramorovou tvář neznámého a hned zas sojku sedící na zkrouceném stromu. Rty byly stažené do přísné linky zdůrazňující nebezpečný výraz očí. Nejzvláštnější – a také nejděsivější – však bylo jeho obočí. Tvarem připomínalo větev borovice nebo možná zadek dikobraza, ale neustále měnilo svou polohu. Nejdřív se zlostně stahovalo dolů jako bouřková mračna, v zápětí bleskově vyletělo nahoru do závratných výšin, aby se pak s drtivou neúprosností sneslo na nebohé návštěvníky – chvíli dohromady, chvíli každé zvlášť. Působilo hypnotickým dojmem svíjejícího se hada.
Stařec nic neříkal, ale kývl, uvolnil dveře a pokračoval dál do nehostinné chodby. Kočí s pánem na zádech ho sklíčeně následoval.
Ušli asi deset metrů, když tu stařec ukázal spáru ne nepodobnou rukou na otlučené dveře po své pravici. Vše v tomto podivném domě vypadalo, jako by se mělo každým okamžikem rozsypat na tisíc kousíčků, ale zároveň tak masivně a nebezpečně, že se tu každý nově příchozí cítil jako v pasti.
Dveře se se skřípotem otevřely a ukázaly tak své tajemství, neveselý pohled do další místnosti. Ta byla stejně ponurá, jako dlouhá chodba. Jediným rozdílem byla dvě velká hranatá okna, ta však byla zakryta dlouhým tmavým závěsem, takže dovnitř stejně nepropouštěla přívětivé paprsky zlatého slunce. Jediným nábytkem obývajícím tento nehostinný kout země byl malý stolek a dvě prázdné postele. Jednu z nich kočí obohatil o nehybnou přítomnost svého pána. Postel hlasitě zavrzala.
Stařec přistoupil k posteli a pečlivě muže vyšetřil, poslechl mu srdce, změřil tep… Nakonec výmluvně pohlédl na kočího a oba vyšli na chodbu. Nějakou dobu byly vidět jejich pohybující se siluety, matně se rýsující proti šedočerné stěně, pak ale oba chvatně odkráčeli hlouběji do nitra domu, stařec dlouhými ráznými kroky, kočí ustrašeně cupital za ním. Klapot podrážek se rozléhal celým domem, dokud úplně nezanikl v tísnivém tichu.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap
Muž na posteli zůstal v místnosti sám. Jeho víčka s sebou stále škubala, chvíli prudce, chvíli lehce. Netrvalo dlouho a otevřela se úplně, aby ukázala kmitající zorničky modrých nepřítomných očí. Celým tělem zvolna probíhaly vlnky horečného napětí, jako když příliv lehce naráží na písčitý břeh. Muž se celý třásl. Blouznil. Musel si vymyslet tu černou dýmovitou mlhu kolem sebe, jinak by to nebylo možné. Nemohl se pohnout, připadal si jako spoutaný řetězy a i když chtěl, nemohl si vzpomenout, co dělá uprostřed té mlhy. V hlavě měl bílo. Nebo možná spíš černo. Najednou mu dělalo problém odlišit tyto dvě barvy. Bílá je černá a černá je bílá. ČERNÁ A BÍLÁ JE ŠEDÁ. CELÝ SVĚT JE ŠEDÝ. Copak opravdu blouzní? JE TO VELICE PRAVDĚPODOBNÉ. VÍCE NEŽ PRAVDĚPODOBNÉ. To přeci nejsou jeho vlastní myšlenky, co to je? TO BY UŽ MĚL ALE VĚDĚT. JE TO PRO NĚJ DŮLEŽITÉ. Muž byl zmatený. Takhle zmatený nikdy nebyl. Ty hlasy nikdy neslyšel, říkají že by je měl znát, ale nezná. Byly dva. Jeden ostrý jako nůž a chladný jako nejtužší mráz, druhý horký jako rozpálena pec a syčivý jako unikající pára. První byl krutý, druhý palčivý. První vysoký, druhý hluboký. Ani jeden z nich neměl příjemný tón, kdyby se mohl hýbat, už by od nich dávno utekl. MYSLÍŠ ŽE TO JEŠTĚ NEVÍ? To ostrý hlas náhle nejistě přerušil hloubavé ticho. Kdyby tak mohl alespoň vidět kdo s ním mluví! Přes hustý kouř si neviděl ani na špičku nosu, připadal si jako slepý, malý mravenec uzavřený do krabičky od sirek a netušící, co ho čeká na druhé straně papírových zdí. ON NÁS CHCE VIDĚT… NECHŤ SE TAK STANE.
Hustý dým neochotně udělal místo očím. Byly čtyři, dvě a dvě, tři plus jedna. Dvě z nich byly blyštivě modré a druhé dvě zářivě červené. Když na ně víc zaostřil, s úžasem zjistil, že jsou protkané hustou sítí zelených žilek. Obě dvě výrazně světélkovala a jedno červené na něj dokonce posměšně mrklo. Kouř se rozestoupil jako černý (nebo možná bílý) závoj. Fascinovaně přihlížel, jak se z dýmu postupně noří drápy, prsty, tlapy, předloktí, lokty, paže, ramena i hrudě s dlouhými šíjemi a dlouhými krky. Na nich způsobně seděly dvě rohaté plazí hlavy zakončené zobákovitými tlamami. To však byla jen přední část cizích stvoření. Z hrudě přímo nad rameny vyrůstaly dvě další končetiny, ne nepodobné obrovským netopýřím křídlům - jejich pružná blána byla ukotvena na úzkých bocích. Konce páteří tvořily dlouhé silné a velmi pružné ocasy. Stvoření měla také velmi silné zadní nohy a byla zdobena nesčetným množstvím rohů a růžků, vždyť o takových mu vyprávěla babička když byl malý! Tehdy jí nevěřil a teď toho litoval. Oba draci byli úplně stejní, oba měli tutéž černou (nebo možná bílou) barvu, jediným rozpoznávacím znakem byla barva očí.
MYSLÍM, ŽE MU TO MOC NEPOMOHLO. Hluboký hlas měl naprostou pravdu. TŘEBA SI VZPOMENE. Na co? Na co si má vzpomenout? NA PŘEDTÍM... NA POTOM… NA SVOU SMRT. Cože? PROČ SI MYSLÍŠ ŽE JSME TADY? Vzpomínal. Snažil se ze všech sil dát tomu všemu smysl, pochopit, ale řešení mu stále prokluzovalo mezi prsty. A pak si vzpomněl.
Byl doma sám. Opět pracoval na svém projektu, pracoval dlouhé dny a noci, beze spánku, bez jídla. Nevěděl jak dlouho, ale nejspíš pár týdnů. Nepočítal to, neměl hlad, příliš se zabral do své práce, takže nevnímal vůbec nic kolem sebe. Ale najednou, v nejzajímavější fázi jeho pokusů, ho přepadl strašlivý hlad. Hlad tak hrozný, že takový nikdy v životě neměl a asi ani mít nebude. Ucítil hroznou palčivou bolest v žaludku, celé břicho ho pálilo a svíralo, jako by v něm měl horké uhlíky. Připadal si jako v ohni, jako v peci. Zakručelo mu v břiše – znělo to jako hromobití. Rychle popadl pušku visící na stěně a svůj oblíbený kabát a vyrazil z domu. Musí něco ulovit. Venku právě zuřila sněhová vánice, lepší čas si vážně vybrat nemohl. Ledový vítr skučel a hučel v těch nejvyšších tóninách a krutě ho šlehal do obličeje. Brodil se závějemi, několikrát se zhroutil do bílého sněhu, byl na pokraji svých sil. Nakonec upadl a už mu nezbývaly síly vstát. Ležel tam dlouho, hodně dlouho, než ho zahlédl jeho kočí, naložil do kočáru…
Zima… Pohlédl do modrých očí. A Hlad… Tento pohled patřil červeným. … Průvodci na mé cestě do pekel…
Kopyta vytrvale vyklepávala nesourodou melodii do vyprahlé země, až se to rozléhalo široko daleko. Žádné stromy nebránily v šíření zvuku a stejně tak nebránily ve výhledu na klidně jedoucí spřežení. Sníh už nepadal. Kočí jel domů.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap…………………………………………
Koňská kopyta vytrvale vyklepávala nesourodou melodii do vyprahlé země, až se to rozléhalo široko daleko. Žádné stromy nebránily v šíření zvuku a stejně tak nebránily ani výhledu na zběsile se ženoucí spřežení. Všude kolem poletoval bílý sníh a rozverně se usazoval ve hřívě splavených koní.
Neběželi sice moc dlouho, ale ta chvíle jim připadala jako celá věčnost, pod střechou nadávek a krutých úderů vyzývajících k větší rychlosti, než jaké byli schopni. Naštěstí se nad nimi kočí po chvíli slitoval a odložil alespoň kožený bičík, ale sužovala je žízeň a byli téměř na konci svých sil. Ještě však trocha zbývala a tak se mohly silné svaly dál smršťovat a rozpínat pod napjatou pokožkou. Před nimi v dáli zářila světla malého městečka… A klapot se dál rozléhal zamrzlou pustinou…
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap.
Kočí byl mladý, sotva mu táhlo na pětadvacet. Dlouhé tmavé vlasy měl stažené do ohonu a teplé hnědé oči vykukovaly z úzkého obličeje. Za jiných okolností by jistě zahřály jediným pohledem, teď však byly prázdné a nepřítomně zíraly na koňské zadky. A klapot se zmrzlou plání ozýval dál.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap.
Za kočím následoval černý lesklý kočár s malým okýnkem. To však bylo zakryto černou látkou, takže nebylo vidět dovnitř. Jen jasně znatelné pableskování petrolejové lampy uvnitř skrz látku ukazovalo na skutečnost, že kočár není prázdný. Zevnitř se však neozval ani hlásek. Jen klapot koňských podkov dál dusil mladé výhonky rostlin.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap.
Kočár prudce zastavil před hranatým městským domem se zelenou střechou. Měl šedavou,zpola opadanou fasádu a působil tak trochu jako hrad zlého čaroděje, vznášela se kolem něj jakási zvláštní nejistota. Čtyři okna s černými rámy v horním patře shlížela jako soudci na kolemjdoucí, oproti tomu tři okna v přízemí vypadala jako oči spících kyklopů. Všechna byla zatemněna, jedno z nich dokonce neprodyšně uzavřeno prohnilými prkny. Velké černé dveře, na nich malá oloupaná cedulka s oprýskaným nápisem - to vše spíš odrazovalo než zvalo dovnitř na koláč, jak to bývá u rodinných domků. Celý dům byl pokryt souvislou vrstvou břečťanu, upomínajícího na zašlou slávu temných hvozdů. Možná i díky tomu dům trochu splýval s objemnou korunou stromu na předzahrádce. Byl to ohromný exotický strom, neznámý druh se zkroucenými větvemi a zastával funkci jednoho ze sloupků v plotu. Ten byl z obyčejného kovu a poměrně nízký, ale natolik vysoký, aby ho malé dítě nemohlo přelézt. Branka byla z masivního kusu plechu a byla vyšší než dospělý člověk, zasazená mezi dva kamenné sloupky. Vše tu mělo zelenavý nádech – včetně malé oloupané cedulky s nápisem ‘Mudr. Gregor Dontcare'. Kopyta koní už nerušila noční klid.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap
Kočí seskočil z kozlíku a neochotně otevřel dvířka kočáru. Šero stmívání prořízl ostrý pruh světla z petrolejové lampy. Mladík vlezl dovnitř, za okamžik už se ale vracel zpátky - na zádech s námahou nesl jakési břemeno. Když zavíral dvířka lesklého kočáru, světlo na chvíli osvítilo to co měl na zádech. Ze tmy se vynořil dlouhý černý plášť a postava, jež do něj byla zabalena. Z bledé tváře vyprchala téměř všechna barva, vlastně celý mužský obličej vypadal, jako by ho vytesali z mramoru. Ani se nepohnul. Měl hrubé rysy, první vrásky již začaly útočit na koutky očí a úst, ale celkově ještě vypadal mladě. Vypadalo to však, jako by v hodně krátkém čase příliš zhubnul, velký plášť na něm visel, jako by snad ani nebyl jeho. Víčka očí měl zavřená, přesto však byla jedinou známkou jeho života - křečovitě s sebou škubala, jako by se mu něco zdálo.
Kočí s velkou námahou donesl neznámého až k brance a tam ho na okamžik opřel o zeď, aby ji mohl otevřít. Šlo to ztuha, rez byla zakousnutá hluboko do vrzajících pantů. Poté si vzal opatrně muže zpět na záda a pokračoval dál v namáhavé cestě ke dveřím. Jeden schod míjel druhý s neúprosnou pravidelností, narušovanou jen nepravidelným dechem mladého kočího. Když byl nahoře, zaklepal na dveře.
Ke spřežení mezitím přišel malý kluk s ježatými vlasy, vypřáhl koně a vedl je ke žlabu s ovsem a k malému potůčku.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap
Nemuseli čekat dlouho, za okamžik se začaly ozývat šouravé kroky. Pak jen zavrzaly dveře a před nimi se objevil stařec. Šedobílé vlasy se ježily všemi směry kolem ostře řezaného obličeje. Kůže vypadala jako navoskovaná, měla barvu zkyslého mléka a vypadala až nepřirozeně napjatá na výrazných kostech. Brada trčela do světa, jako by se snažila srazit slunce z nebes a nos mohl s lehkostí konkurovat i těm nejhrozivějším orlím zobákům. Oči vypadaly jako dva špendlíky, pichlavě černé a nestálé jako pára nad hrncem – tu propalovaly obličej kočího, tu mramorovou tvář neznámého a hned zas sojku sedící na zkrouceném stromu. Rty byly stažené do přísné linky zdůrazňující nebezpečný výraz očí. Nejzvláštnější – a také nejděsivější – však bylo jeho obočí. Tvarem připomínalo větev borovice nebo možná zadek dikobraza, ale neustále měnilo svou polohu. Nejdřív se zlostně stahovalo dolů jako bouřková mračna, v zápětí bleskově vyletělo nahoru do závratných výšin, aby se pak s drtivou neúprosností sneslo na nebohé návštěvníky – chvíli dohromady, chvíli každé zvlášť. Působilo hypnotickým dojmem svíjejícího se hada.
Stařec nic neříkal, ale kývl, uvolnil dveře a pokračoval dál do nehostinné chodby. Kočí s pánem na zádech ho sklíčeně následoval.
Ušli asi deset metrů, když tu stařec ukázal spáru ne nepodobnou rukou na otlučené dveře po své pravici. Vše v tomto podivném domě vypadalo, jako by se mělo každým okamžikem rozsypat na tisíc kousíčků, ale zároveň tak masivně a nebezpečně, že se tu každý nově příchozí cítil jako v pasti.
Dveře se se skřípotem otevřely a ukázaly tak své tajemství, neveselý pohled do další místnosti. Ta byla stejně ponurá, jako dlouhá chodba. Jediným rozdílem byla dvě velká hranatá okna, ta však byla zakryta dlouhým tmavým závěsem, takže dovnitř stejně nepropouštěla přívětivé paprsky zlatého slunce. Jediným nábytkem obývajícím tento nehostinný kout země byl malý stolek a dvě prázdné postele. Jednu z nich kočí obohatil o nehybnou přítomnost svého pána. Postel hlasitě zavrzala.
Stařec přistoupil k posteli a pečlivě muže vyšetřil, poslechl mu srdce, změřil tep… Nakonec výmluvně pohlédl na kočího a oba vyšli na chodbu. Nějakou dobu byly vidět jejich pohybující se siluety, matně se rýsující proti šedočerné stěně, pak ale oba chvatně odkráčeli hlouběji do nitra domu, stařec dlouhými ráznými kroky, kočí ustrašeně cupital za ním. Klapot podrážek se rozléhal celým domem, dokud úplně nezanikl v tísnivém tichu.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap
Muž na posteli zůstal v místnosti sám. Jeho víčka s sebou stále škubala, chvíli prudce, chvíli lehce. Netrvalo dlouho a otevřela se úplně, aby ukázala kmitající zorničky modrých nepřítomných očí. Celým tělem zvolna probíhaly vlnky horečného napětí, jako když příliv lehce naráží na písčitý břeh. Muž se celý třásl. Blouznil. Musel si vymyslet tu černou dýmovitou mlhu kolem sebe, jinak by to nebylo možné. Nemohl se pohnout, připadal si jako spoutaný řetězy a i když chtěl, nemohl si vzpomenout, co dělá uprostřed té mlhy. V hlavě měl bílo. Nebo možná spíš černo. Najednou mu dělalo problém odlišit tyto dvě barvy. Bílá je černá a černá je bílá. ČERNÁ A BÍLÁ JE ŠEDÁ. CELÝ SVĚT JE ŠEDÝ. Copak opravdu blouzní? JE TO VELICE PRAVDĚPODOBNÉ. VÍCE NEŽ PRAVDĚPODOBNÉ. To přeci nejsou jeho vlastní myšlenky, co to je? TO BY UŽ MĚL ALE VĚDĚT. JE TO PRO NĚJ DŮLEŽITÉ. Muž byl zmatený. Takhle zmatený nikdy nebyl. Ty hlasy nikdy neslyšel, říkají že by je měl znát, ale nezná. Byly dva. Jeden ostrý jako nůž a chladný jako nejtužší mráz, druhý horký jako rozpálena pec a syčivý jako unikající pára. První byl krutý, druhý palčivý. První vysoký, druhý hluboký. Ani jeden z nich neměl příjemný tón, kdyby se mohl hýbat, už by od nich dávno utekl. MYSLÍŠ ŽE TO JEŠTĚ NEVÍ? To ostrý hlas náhle nejistě přerušil hloubavé ticho. Kdyby tak mohl alespoň vidět kdo s ním mluví! Přes hustý kouř si neviděl ani na špičku nosu, připadal si jako slepý, malý mravenec uzavřený do krabičky od sirek a netušící, co ho čeká na druhé straně papírových zdí. ON NÁS CHCE VIDĚT… NECHŤ SE TAK STANE.
Hustý dým neochotně udělal místo očím. Byly čtyři, dvě a dvě, tři plus jedna. Dvě z nich byly blyštivě modré a druhé dvě zářivě červené. Když na ně víc zaostřil, s úžasem zjistil, že jsou protkané hustou sítí zelených žilek. Obě dvě výrazně světélkovala a jedno červené na něj dokonce posměšně mrklo. Kouř se rozestoupil jako černý (nebo možná bílý) závoj. Fascinovaně přihlížel, jak se z dýmu postupně noří drápy, prsty, tlapy, předloktí, lokty, paže, ramena i hrudě s dlouhými šíjemi a dlouhými krky. Na nich způsobně seděly dvě rohaté plazí hlavy zakončené zobákovitými tlamami. To však byla jen přední část cizích stvoření. Z hrudě přímo nad rameny vyrůstaly dvě další končetiny, ne nepodobné obrovským netopýřím křídlům - jejich pružná blána byla ukotvena na úzkých bocích. Konce páteří tvořily dlouhé silné a velmi pružné ocasy. Stvoření měla také velmi silné zadní nohy a byla zdobena nesčetným množstvím rohů a růžků, vždyť o takových mu vyprávěla babička když byl malý! Tehdy jí nevěřil a teď toho litoval. Oba draci byli úplně stejní, oba měli tutéž černou (nebo možná bílou) barvu, jediným rozpoznávacím znakem byla barva očí.
MYSLÍM, ŽE MU TO MOC NEPOMOHLO. Hluboký hlas měl naprostou pravdu. TŘEBA SI VZPOMENE. Na co? Na co si má vzpomenout? NA PŘEDTÍM... NA POTOM… NA SVOU SMRT. Cože? PROČ SI MYSLÍŠ ŽE JSME TADY? Vzpomínal. Snažil se ze všech sil dát tomu všemu smysl, pochopit, ale řešení mu stále prokluzovalo mezi prsty. A pak si vzpomněl.
Byl doma sám. Opět pracoval na svém projektu, pracoval dlouhé dny a noci, beze spánku, bez jídla. Nevěděl jak dlouho, ale nejspíš pár týdnů. Nepočítal to, neměl hlad, příliš se zabral do své práce, takže nevnímal vůbec nic kolem sebe. Ale najednou, v nejzajímavější fázi jeho pokusů, ho přepadl strašlivý hlad. Hlad tak hrozný, že takový nikdy v životě neměl a asi ani mít nebude. Ucítil hroznou palčivou bolest v žaludku, celé břicho ho pálilo a svíralo, jako by v něm měl horké uhlíky. Připadal si jako v ohni, jako v peci. Zakručelo mu v břiše – znělo to jako hromobití. Rychle popadl pušku visící na stěně a svůj oblíbený kabát a vyrazil z domu. Musí něco ulovit. Venku právě zuřila sněhová vánice, lepší čas si vážně vybrat nemohl. Ledový vítr skučel a hučel v těch nejvyšších tóninách a krutě ho šlehal do obličeje. Brodil se závějemi, několikrát se zhroutil do bílého sněhu, byl na pokraji svých sil. Nakonec upadl a už mu nezbývaly síly vstát. Ležel tam dlouho, hodně dlouho, než ho zahlédl jeho kočí, naložil do kočáru…
Zima… Pohlédl do modrých očí. A Hlad… Tento pohled patřil červeným. … Průvodci na mé cestě do pekel…
Kopyta vytrvale vyklepávala nesourodou melodii do vyprahlé země, až se to rozléhalo široko daleko. Žádné stromy nebránily v šíření zvuku a stejně tak nebránily ve výhledu na klidně jedoucí spřežení. Sníh už nepadal. Kočí jel domů.
Klapity klap klapity klap klapity klapity klapity klap…………………………………………