Zima a hlad
V hlavě hluboké prázdno,
i přes to bys dnes tvořit chtěl,
otázka zní, je-li radno,
pokračovat na dalším z děl.
Do povídky z nálady,
promítne se ta bezduchost,
těžko přibudou nápady,
nejspíš jí nuda zkazí dost.
Šlapky zebou, je ti zima
a taky moc tě trápí hlad,
nápad mít, bylo by prima,
botky zruší nohou chlad.
Někdy se to píše samo,
aniž by nad tím přemýšlel,
polohou hvězd je to dáno?
Dál jen civí na stránek běl.
Napsané v kouli zmuchlá,
chová se téměř potrhle,
mysl jeho je jak ztuchlá,
včerejší text dnes zavrhne.
Chvíle žádá oponenta,
však kdo by dychtil pomoci?
A chtěl, v tom je pointa,
s autorem bdít do noci?
Přes den nemá možnost psát,
přece jen – ho to neživí
a proč by ponocoval rád,
někdo pro snahu nádivy?
Který to ani neumí příliš
a stále je trochu nejistý,
je to dobré nebo se mýlíš?
Zas budeš v roli statisty?
Fandíš, líp píší-li jiní,
vždyť je to jejich zásluha,
po nocích se jistě víc činí,
zápletku vzít, lepší druhá?
Dá jí kytku nebo pouta?
Nějak se to blbé jeví,
koule už letí do kouta,
dnes naděje zřejmě není.
Napsat něco, co má smysl,
se zájmem se čísti dalo,
na tváři ti úsměv zkysl,
textu máš tak směšně málo.
Veselý rozhodně není,
divně mluví tvoji hoši,
nutné je jinačí znění –
další papír končí v koši.
Přesto bez psaní nemáš klid,
co nutí tě blbnout tady,
není snad lepší spát již jít,
či na pivo s kamarády?
Vždyť ti z toho skoro šibe
a nemá to žádnou cenu,
píšeš jenom chybu k chybě,
pusť si hru, level ber v menu.
Jenže hry tě moc nebaví,
jsou příliš nalinkované,
nechceš z vítězství oslavy –
zajímá tě, co se stane.
S hrdiny tvého příběhu,
co jsi v boji zanechal,
až příliš cítíš potřebu,
vědět, co s nimi bude dál.
Není to žádná úchylka,
sejdou-li se okolnosti,
nastane převzácná chvilka –
dopuštěno, motyka spustí.
A ty najednou začneš psát
a nic jiného nevnímáš,
když na druhý den přečteš rád-
cos napsal, koši kvinde dáš.
Třeba si tvou práci přečte,
kdo pro fantasii hoří,
číst knihy je pro něj věčné
a odvěká touha tvořit.
Čas, ten je vždycky prevít,
cestovat v něm mám ten dojem
(abys nemusel nic slevit)
chtěl bys, stroj času je pojem.
Ve sci-fi, je známý běžně,
napravuje světa křivdy,
křísí mrtvé, pouští vězně,
pro pisálky – není nikdy.
Kdo že mi vnutil tohle zlo,
podmínky zlé, kde se vzaly?
Sám sis ho vybral, ty trdlo,
kašli na to, troubo malý!
Jenže - jedna věc tě láká,
ostatní jsou na tom stejně,
dostat do příběhu Draka,
co hrdinu - samozřejmě!
Koncem luny musím to dát,
jistotu mám jedině v tom –
trápit se budu dvanáctkrát,
čert mi byl dlužen Maraton!
i přes to bys dnes tvořit chtěl,
otázka zní, je-li radno,
pokračovat na dalším z děl.
Do povídky z nálady,
promítne se ta bezduchost,
těžko přibudou nápady,
nejspíš jí nuda zkazí dost.
Šlapky zebou, je ti zima
a taky moc tě trápí hlad,
nápad mít, bylo by prima,
botky zruší nohou chlad.
Někdy se to píše samo,
aniž by nad tím přemýšlel,
polohou hvězd je to dáno?
Dál jen civí na stránek běl.
Napsané v kouli zmuchlá,
chová se téměř potrhle,
mysl jeho je jak ztuchlá,
včerejší text dnes zavrhne.
Chvíle žádá oponenta,
však kdo by dychtil pomoci?
A chtěl, v tom je pointa,
s autorem bdít do noci?
Přes den nemá možnost psát,
přece jen – ho to neživí
a proč by ponocoval rád,
někdo pro snahu nádivy?
Který to ani neumí příliš
a stále je trochu nejistý,
je to dobré nebo se mýlíš?
Zas budeš v roli statisty?
Fandíš, líp píší-li jiní,
vždyť je to jejich zásluha,
po nocích se jistě víc činí,
zápletku vzít, lepší druhá?
Dá jí kytku nebo pouta?
Nějak se to blbé jeví,
koule už letí do kouta,
dnes naděje zřejmě není.
Napsat něco, co má smysl,
se zájmem se čísti dalo,
na tváři ti úsměv zkysl,
textu máš tak směšně málo.
Veselý rozhodně není,
divně mluví tvoji hoši,
nutné je jinačí znění –
další papír končí v koši.
Přesto bez psaní nemáš klid,
co nutí tě blbnout tady,
není snad lepší spát již jít,
či na pivo s kamarády?
Vždyť ti z toho skoro šibe
a nemá to žádnou cenu,
píšeš jenom chybu k chybě,
pusť si hru, level ber v menu.
Jenže hry tě moc nebaví,
jsou příliš nalinkované,
nechceš z vítězství oslavy –
zajímá tě, co se stane.
S hrdiny tvého příběhu,
co jsi v boji zanechal,
až příliš cítíš potřebu,
vědět, co s nimi bude dál.
Není to žádná úchylka,
sejdou-li se okolnosti,
nastane převzácná chvilka –
dopuštěno, motyka spustí.
A ty najednou začneš psát
a nic jiného nevnímáš,
když na druhý den přečteš rád-
cos napsal, koši kvinde dáš.
Třeba si tvou práci přečte,
kdo pro fantasii hoří,
číst knihy je pro něj věčné
a odvěká touha tvořit.
Čas, ten je vždycky prevít,
cestovat v něm mám ten dojem
(abys nemusel nic slevit)
chtěl bys, stroj času je pojem.
Ve sci-fi, je známý běžně,
napravuje světa křivdy,
křísí mrtvé, pouští vězně,
pro pisálky – není nikdy.
Kdo že mi vnutil tohle zlo,
podmínky zlé, kde se vzaly?
Sám sis ho vybral, ty trdlo,
kašli na to, troubo malý!
Jenže - jedna věc tě láká,
ostatní jsou na tom stejně,
dostat do příběhu Draka,
co hrdinu - samozřejmě!
Koncem luny musím to dát,
jistotu mám jedině v tom –
trápit se budu dvanáctkrát,
čert mi byl dlužen Maraton!