Setkání
Támhle je, právě probíhá mezi dvěma paneláky a míří na lesní cestu. Už dost funí, těch prvních pár set metrů je nejhorších, jsou tam dva docela prudké svahy. Nevypadá nijak zvláštně, průměrné výšky, hubený, tmavě hnědé, ustupující, nakrátko ostříhané vlasy. Na sobě má lehkou bundu, šusťákové kalhoty a odrbané tenisky. Sluchátka na uších, s pohledem upřeným přímo před sebe, vbíhá do lesa. Cesta je po zimě ve špatném stavu, mokré opadané listí, místy hromady větví, jak tudy na podzim stahovali stromy. A všude bahno. Lesem se ozývají jen jeho kroky a supění, právě se škrábe do dalšího svahu. Jeho trasu znám dobře, proto jsem se taky rozhodl oslovit ho zde, je tu minimální šance, že nás někdo vyruší. Právě dobíhá na vrchol stoupání, ke konci lesa to má tak třista metrů, je na čase se ukázat. Snad ho moc nevyděsím.
„Zdarrrr, Maxime!“, nechal jsem naschvál zaznít rrrrr. Zpomalil, překvapeně se rozhlédl, ale pak opět nabral tempo.
„Počkej, jsem přímo tady.“ Zastavil a levou rukou zalovil v kapse bundy, vytáhl přehrávač a vypnul ho. Sundal si sluchátka a pozorně si prohlédl celé okolí. Nevypadá vyděšeně, spíš zmateně a překvapeně. Není mnoho těch, kteří ví, jaký používá pozdrav a nick. A nikdo z nich nežije poblíž. Už bych se mu měl ukázat, ale jsem zvědavý, jak se zachová dál. Kromě toho, je to celkem sranda.
„Jestli je to vtip, tak nic moc,“ pronesl po chvíli. Z hlasu mu jasně zaznívá nevíra, že někdo odpoví.
„Omlouvám se, nemyslel jsem to zle.“ Omluva mě nic nestojí a přeci jen jsem to já, kdo něco potřebuje.
„Tak už se ukaž, chci vědět, s kým vlastně mluvím.“ Rozumný požadavek, bohužel to nebude tak snadné. Doufal jsem, že bude schopen mne zahlédnout sám, ale to by asi bylo moc jednoduchý, takový štěstí já nemám.
„Podívej se přímo před sebe, zaostři do dálky a měl bys mě vidět.“ Současně se ze všech sil snažím být vidět. Povedlo se, jeho pohled se téměř okamžitě zastavil přímo na mě. Chvíli na mě zíral, pak se opřel zády o strom a naprosto bezvýrazným hlasem pronesl:
„Aha. Super.“ Jak se mu do těch dvou slov podařilo nacpat tolik hořké ironie nikdy nepochopím.
„Nejsi rád, že mě vidíš?“
„Upřímně řečeno, ne.“ Zase to suché konstatování.
„Chápu, že tahle situace je dost nezvyklá, ale myslel jsem, že mě uvidíš rád.“ Zdá se, že jsem moc dobře neodhadl, jak zareaguje.
„Jestli tou situací myslíš, že si v lese povídám s... S čím vlastně? S rozmazaným černým obláčkem?
Tak to máš pravdu, to je pro mě opravdu trochu nezvyklé.“
„Aha, takže jsi mne stejně neviděl pořádně. No nevadí, k tomu se taky dostaneme“, snažím se ho trochu uklidnit. Zvláštní, ze začátku se choval docela klidně, ale teď najednou vybuchl. Spíš bych čekal, že se postupně uklidní, ale je tomu přesně naopak.
„Takže jsem se konečně zbláznil. Přitom si připadám celkem normálně. Samozřejmě, přehlédneme-li takové drobnosti, jako halucinace, dokonce i se zvukem.“ Aha, tady je zakopaný pes. V podstatě logická úvaha, jenže v tomhle případě logika nemá poslední slovo.
„Můžu tě uklidnit, nejsi cvok,“ pronesu rozhodně.
„Jsem snad sjetej? Sice nevím, jak bych k tomu přišel, ale halucinogeny by to mohly vysvětlit.“
„Ne, žádné drogy v tom nejsou.“
„Tak někde ležím v nemocnici v komatu a tohle celý se mi jen zdá?“ Skoro jako by se vyžíval ve vymýšlení nejhoršího možného scénáře.
„Jsi střízlivý, při smyslech, opravdu jsi tu v lese a povídáš si se mnou. Jsem skutečný, i když trochu jinak než ty. A něco od tebe potřebuju.“ Snad se konečně někam dostaneme. Ale nejdřív jednu otázku, odpověd by mi mohla hodně pomoct.
„Proč je pro tebe snažší uvěřit, že jsi cvok, než že opravdu existuju?“ Se zájmem na mě pohlédl, už mu nedělalo žádné problémy mě spatřit. Což je dobré znamení.
„Occamova břitva. Víš, co to je?“
„Už jsem to zaslechl, ale nevím.“ Docela se mi ulevilo, bál jsem se, že se se svou „halucinací“ odmítne bavit.
„Je to poučka, která říká, že správná je ta teorie, která má menší počet předpokladů. A rozhodně mi přijde duševní choroba jako jednodušší vysvětlení než duchové, mimozemšťani nebo co já vím...“
„Draci?“, skočím mu do řeči, „na draky přece věříš, ne?“ Najednou vypadá trochu rozpačitě, tohle evidentně do jeho pohledu na svět moc nezapadá. Konečně jsem se mu dostal pod kůži, první pramínky síly jsou jako doušek vody v poušti. Zatím to stačí sotva na zachycení myšlenek, které se chystá vyslovit, ale i to mi může hodně pomoct.
Beze slova se vydal po cestičce vlevo, sotva po padesáti metrech stojíme nad vykáceným svahem, před námi se otevírá pohled do údolí řeky. Řeka sama vidět není, zakrývají ji stromy, v údolí je vidět pár vyšších budov, ale i tak je ten pohled docela působivý. Pár minut tam jen tak stojí a zírá, nebudu ho rušit.
„No dobře,“ pronese bez ohlédnutí, „předpokládejme tedy, že jsi skutečný. Kdo tedy jsi? Nebo lépe: Co jsi?“ Otázky co nemají zrovna jednoduchou odpověď, ale asi bude lepší nelhat.
„Začneme tím, co jsem. V současné době jsem prakticky jen volná mysl. Což není zrovna záviděníhodná forma existence. Proto taky potřebuju tvou pomoc.“ Pravda a nic než pravda.
„Takže přeci jenom duch,“ ušklíbne se nevěřícně.
„Kdepak. Mrtvej nejsem. Zatím.“ Ale pokud mi nepomůže, víc než pět šest týdnů nevydržím.
„Dobře, momentálně jsi rozmazanej černej obláček, ale jinak? A nějaký jméno snad taky máš, ne?“
„Myslel jsem, že to už ti došlo. Ale budiž. Jsem drak. Však víš, zuby, drápy, křídla, šupiny a tak. Jmenuju se Maxim. A ne, není to vtip,“ zarážím jeho protesty. Chvíli o tom přemýšlí a pak pokrčí rameny:
„No jasně. Ale proč jsi tady? A co vlastně potřebuješ?“ Strašně se mi nechce, ale budu mu muset říct všechno, jinak mi nikdy neuvěří. Což by byl můj konec. Celou tu směšnou (pro ostatní) a zahanbující (pro mně) příhodu teď odvyprávím někomu, kdo mou existenci jen teoreticky připustil. Ach jo. Tak s nechutí do toho...
„Stručně řečeno, uvízl jsem tu. Tím myslím v tomhle světě. A ty jsi jediný, koho jsem schopen kontaktovat. Potřebuju získat dostatek energie, abych se mohl vrátit, ale tady není snadné to udělat, v mém současném stavu to prostě nejde. Bez pomoci prostě zmizím.“ Stručné a jasné, buď mi uvěří, nebo jsem mrtvej.
„Takže jsi něco jako můj dvojník?“ zeptá se po chvíli přemýšlení.
„Tak nějak.“
„A co konkrétně po mě chceš?“
„Pár dnů s tebou by mělo stačit.“
„Pár dnů se mnou?“, opakuje nevěřícně, „Tomu nerozumím.“
„Půjčím si kousek tvého mozku, ani to nepoznáš. Shromáždím dost energie a zmizím. Nezpůsobím ti žádnou újmu. Přísahám.“ Cítím, že jsem blízko, chce mi pomoci, už překonal strach, ale stále zcela nevěří. Seberu každý kousek síly a objevím se přímo před ním. Z celého srdce doufám, že mě uvidí takového, jaký jsem a ne jen jako nějaký flek.
Udělal to, uvěřil a pomohl mi. Brzy budu mít dost sil na návrat. Mrzí mne, že se s ním ani nemůžu rozloučit, prostě jen zmizím a on se to ani nedozví. Ne, musím najít způsob, jak se sem bezpečně vrátit. A pak udělám vše, abych splnil přání, jež jsem zahlédl v okamžiku, kdy mi otevřel svou mysl. Alespoň to mu dlužím.
„Zdarrrr, Maxime!“, nechal jsem naschvál zaznít rrrrr. Zpomalil, překvapeně se rozhlédl, ale pak opět nabral tempo.
„Počkej, jsem přímo tady.“ Zastavil a levou rukou zalovil v kapse bundy, vytáhl přehrávač a vypnul ho. Sundal si sluchátka a pozorně si prohlédl celé okolí. Nevypadá vyděšeně, spíš zmateně a překvapeně. Není mnoho těch, kteří ví, jaký používá pozdrav a nick. A nikdo z nich nežije poblíž. Už bych se mu měl ukázat, ale jsem zvědavý, jak se zachová dál. Kromě toho, je to celkem sranda.
„Jestli je to vtip, tak nic moc,“ pronesl po chvíli. Z hlasu mu jasně zaznívá nevíra, že někdo odpoví.
„Omlouvám se, nemyslel jsem to zle.“ Omluva mě nic nestojí a přeci jen jsem to já, kdo něco potřebuje.
„Tak už se ukaž, chci vědět, s kým vlastně mluvím.“ Rozumný požadavek, bohužel to nebude tak snadné. Doufal jsem, že bude schopen mne zahlédnout sám, ale to by asi bylo moc jednoduchý, takový štěstí já nemám.
„Podívej se přímo před sebe, zaostři do dálky a měl bys mě vidět.“ Současně se ze všech sil snažím být vidět. Povedlo se, jeho pohled se téměř okamžitě zastavil přímo na mě. Chvíli na mě zíral, pak se opřel zády o strom a naprosto bezvýrazným hlasem pronesl:
„Aha. Super.“ Jak se mu do těch dvou slov podařilo nacpat tolik hořké ironie nikdy nepochopím.
„Nejsi rád, že mě vidíš?“
„Upřímně řečeno, ne.“ Zase to suché konstatování.
„Chápu, že tahle situace je dost nezvyklá, ale myslel jsem, že mě uvidíš rád.“ Zdá se, že jsem moc dobře neodhadl, jak zareaguje.
„Jestli tou situací myslíš, že si v lese povídám s... S čím vlastně? S rozmazaným černým obláčkem?
Tak to máš pravdu, to je pro mě opravdu trochu nezvyklé.“
„Aha, takže jsi mne stejně neviděl pořádně. No nevadí, k tomu se taky dostaneme“, snažím se ho trochu uklidnit. Zvláštní, ze začátku se choval docela klidně, ale teď najednou vybuchl. Spíš bych čekal, že se postupně uklidní, ale je tomu přesně naopak.
„Takže jsem se konečně zbláznil. Přitom si připadám celkem normálně. Samozřejmě, přehlédneme-li takové drobnosti, jako halucinace, dokonce i se zvukem.“ Aha, tady je zakopaný pes. V podstatě logická úvaha, jenže v tomhle případě logika nemá poslední slovo.
„Můžu tě uklidnit, nejsi cvok,“ pronesu rozhodně.
„Jsem snad sjetej? Sice nevím, jak bych k tomu přišel, ale halucinogeny by to mohly vysvětlit.“
„Ne, žádné drogy v tom nejsou.“
„Tak někde ležím v nemocnici v komatu a tohle celý se mi jen zdá?“ Skoro jako by se vyžíval ve vymýšlení nejhoršího možného scénáře.
„Jsi střízlivý, při smyslech, opravdu jsi tu v lese a povídáš si se mnou. Jsem skutečný, i když trochu jinak než ty. A něco od tebe potřebuju.“ Snad se konečně někam dostaneme. Ale nejdřív jednu otázku, odpověd by mi mohla hodně pomoct.
„Proč je pro tebe snažší uvěřit, že jsi cvok, než že opravdu existuju?“ Se zájmem na mě pohlédl, už mu nedělalo žádné problémy mě spatřit. Což je dobré znamení.
„Occamova břitva. Víš, co to je?“
„Už jsem to zaslechl, ale nevím.“ Docela se mi ulevilo, bál jsem se, že se se svou „halucinací“ odmítne bavit.
„Je to poučka, která říká, že správná je ta teorie, která má menší počet předpokladů. A rozhodně mi přijde duševní choroba jako jednodušší vysvětlení než duchové, mimozemšťani nebo co já vím...“
„Draci?“, skočím mu do řeči, „na draky přece věříš, ne?“ Najednou vypadá trochu rozpačitě, tohle evidentně do jeho pohledu na svět moc nezapadá. Konečně jsem se mu dostal pod kůži, první pramínky síly jsou jako doušek vody v poušti. Zatím to stačí sotva na zachycení myšlenek, které se chystá vyslovit, ale i to mi může hodně pomoct.
Beze slova se vydal po cestičce vlevo, sotva po padesáti metrech stojíme nad vykáceným svahem, před námi se otevírá pohled do údolí řeky. Řeka sama vidět není, zakrývají ji stromy, v údolí je vidět pár vyšších budov, ale i tak je ten pohled docela působivý. Pár minut tam jen tak stojí a zírá, nebudu ho rušit.
„No dobře,“ pronese bez ohlédnutí, „předpokládejme tedy, že jsi skutečný. Kdo tedy jsi? Nebo lépe: Co jsi?“ Otázky co nemají zrovna jednoduchou odpověď, ale asi bude lepší nelhat.
„Začneme tím, co jsem. V současné době jsem prakticky jen volná mysl. Což není zrovna záviděníhodná forma existence. Proto taky potřebuju tvou pomoc.“ Pravda a nic než pravda.
„Takže přeci jenom duch,“ ušklíbne se nevěřícně.
„Kdepak. Mrtvej nejsem. Zatím.“ Ale pokud mi nepomůže, víc než pět šest týdnů nevydržím.
„Dobře, momentálně jsi rozmazanej černej obláček, ale jinak? A nějaký jméno snad taky máš, ne?“
„Myslel jsem, že to už ti došlo. Ale budiž. Jsem drak. Však víš, zuby, drápy, křídla, šupiny a tak. Jmenuju se Maxim. A ne, není to vtip,“ zarážím jeho protesty. Chvíli o tom přemýšlí a pak pokrčí rameny:
„No jasně. Ale proč jsi tady? A co vlastně potřebuješ?“ Strašně se mi nechce, ale budu mu muset říct všechno, jinak mi nikdy neuvěří. Což by byl můj konec. Celou tu směšnou (pro ostatní) a zahanbující (pro mně) příhodu teď odvyprávím někomu, kdo mou existenci jen teoreticky připustil. Ach jo. Tak s nechutí do toho...
„Stručně řečeno, uvízl jsem tu. Tím myslím v tomhle světě. A ty jsi jediný, koho jsem schopen kontaktovat. Potřebuju získat dostatek energie, abych se mohl vrátit, ale tady není snadné to udělat, v mém současném stavu to prostě nejde. Bez pomoci prostě zmizím.“ Stručné a jasné, buď mi uvěří, nebo jsem mrtvej.
„Takže jsi něco jako můj dvojník?“ zeptá se po chvíli přemýšlení.
„Tak nějak.“
„A co konkrétně po mě chceš?“
„Pár dnů s tebou by mělo stačit.“
„Pár dnů se mnou?“, opakuje nevěřícně, „Tomu nerozumím.“
„Půjčím si kousek tvého mozku, ani to nepoznáš. Shromáždím dost energie a zmizím. Nezpůsobím ti žádnou újmu. Přísahám.“ Cítím, že jsem blízko, chce mi pomoci, už překonal strach, ale stále zcela nevěří. Seberu každý kousek síly a objevím se přímo před ním. Z celého srdce doufám, že mě uvidí takového, jaký jsem a ne jen jako nějaký flek.
Udělal to, uvěřil a pomohl mi. Brzy budu mít dost sil na návrat. Mrzí mne, že se s ním ani nemůžu rozloučit, prostě jen zmizím a on se to ani nedozví. Ne, musím najít způsob, jak se sem bezpečně vrátit. A pak udělám vše, abych splnil přání, jež jsem zahlédl v okamžiku, kdy mi otevřel svou mysl. Alespoň to mu dlužím.