Nechej mrtvé spát
Horám vládla veškerou svou smrtící silou Ialhar Nádherná. Sice nesněžilo jako minulou noc, ale vanul silný mrazivý vítr, jak Ialhar svým dechem měnila vodu v led. Ormnie byla odjakživa nehostinným místem pro vše živé, co nemělo hustý kožich a pevná kopýtka nebo drápy, které by se udržely na ledem pokrytých stezkách. Dokonce i draci, ať už se jednalo o obrovské majestátné aardy, vládnoucí řídkému vzduchu, nebo droboučké mrštné skrully, radši zůstávali ve svých jeskyních, ačkoliv je jejich vnitřní oheň spolehlivě chránil před mrazem.
Přesto se na úzkém kamenném mostě, klenoucím se v ladném oblouku nad temnotou hluboké propasti, najednou objevil člověk. Mrazivý vítr se s hlasitým jekotem zmocnil jeho dlouhého pláště s úmyslem strhnout opovážlivce do hlubiny. Těžká látka hlasitě pleskala kolem vysokého statného těla, muž však nehybně stál v samém středu nebezpečně se kývajícího mostu, nevšímavý k mrazu, sílícímu větru i stěží slyšitelnému skřípotu namáhaného kamene.
Světlo hvězd se zachytilo v hřívě jeho dlouhých hustých vlasů, lesklých jak peří havranů, když zvedl tvář k nebi. Spoutané jen tenkým páskem stříbrné oceli, v níž se černaly runy dávno zapomenutého jazyka, mu divoce zavířily kolem klidné tváře, jen co mu kápě pláště sklouzla na záda. Ozvalo se tiché zachřestění, jak se vítr zvědavě probíral vyřezávanými kůstkami a drobnými oblázky, vpletenými do cůpku ze zářivě bílých vlasů na levém spánku. Muž se zadíval kamsi daleko za horské srázy, pak tmavě modré oči zavřel.
První táhlá slabika nečekaného výkřiku splynula s kvílením větru mezi okolními štíty, vzápětí se však od běžných zvuků oddělila zvláštní, stará melodie. Hluboké tóny, jaké snad nemohlo lidské hrdlo ani vytvořit, se tříštily o skály, ozvěnou se vracely a splétaly do mnohohlasých akordů v jediný majestátný proud. Žádnému lidskému vládci dosud nebyla věnována tak vznešená pohřební píseň, žádná žena nedokázala svou smrtí vyvolat u hrdého válečníka takovou bolest. Dokonce i samotná Ialhar zatajila dech, aby kvílení větru nerušilo truchlícího muže.
Když utichla vzdálená ozvěna posledního tónu, okolní horské štíty si tiše povzdechly. Hvězdy zmizely za mračny, vzduchem neslyšně zavířily první Ialhařiny slzy. Sněhové vločky se ve složitém tanci snášely na skály, holá křoviska, zachycená v jejich puklinách, na nehybného muže. Snad ledový polibek samotné Ialhar ho po chvíli probral; pomalu došel na konec mostu, kde sestoupil po dvou širokých stupních, vyhlazených větrem i nespočetnými chodidly, tlapami a kopýtky do sametového lesku. Teprve když se ocitl v klamném bezpečí stezky, otevřel oči. V jejich půlnoční modři se zrcadlila veškerá bolest trpící duše.
Z nedalekého stínu vystoupil postarší snědý muž ve stejném dlouhém kožešinovém kabátci, na ramenou místo černého medvědího pláště šedý vlčí. Byl stejně prostovlasý a statný, ale o hlavu menší, jeho kůže navíc neměla barvu starého bronzu, ale ořechové šťávy. Trb strávil celý život v horách stejně jako většina jeho rodiny, nikdy nesestoupil do okolních nížin, natož k moři na jihu.
„Za půl hodiny bude svítat,“ podal svému vysokému společníkovi láhev v kožešinovém obalu. Čaj už byl sotva vlažný, ale přidaná kořalka spolehlivě rozproudí krev. Sám během čekání druhou láhev vyprázdnil, přestože spíš než zima ho obcházela posvátná bázeň z přítomnosti starých bohů, jejichž hlasy se ozývaly v pohřební písni.
Princ se mlčky napil, než na chvíli strnul, pohled upřený kamsi na protější stranu propasti. Trb si ho po celou dobu pozorně prohlížel, stejně tichý a nehybný, aby prince nerušil.
Domna Maen se ještě po půl roce nepřestávala obávat o synův život, třebaže to nikdy otevřeně nepřiznala. Tajně ho nechávala sledovat dokonce i na bezpečných pastvinách a během lovu se od něj také nevzdalovala víc jak na dostřel šípu. Bělokadeřavý se už sice uzdravil ze strašlivých ran, které mu v létě během divokého souboje uštědřil odpadlý aard, ale síly se mu vracely jen postupně a chuť žít ještě pomaleji. Domna byla pevně rozhodnuta uchránit svého syna i před ním samým.
Proto teď byl Trb tady u propasti Iu. Jakoby pouhou náhodou se s Bělokadeřavým potkal cestou do Rodinného údolí a doprovázel ho i sem, přestože princ jistě chtěl uctít památku mrtvé milenky o samotě. Celou noc tiše doufal, že princ neodhalí skutečný důvod jejich nečekaného setkání. Trb ke své smůle patřil k malé skupince vesměs starých bojovníků a lovčích, jejichž společnost princ ještě mlčky trpěl a nestranil se jich jako ostatních lidí z kmene.
Konečně se princ vzpamatoval. Mrazem ochromené prsty chvíli marně zápasily se zátkou, dokud mu Trb láhev jemně nevzal a sám ji nezavřel. Princ na něj pohlédl, v očích zvláštní svit štvaného zvířete. Skoro se zdálo, že už promluví, ale vzápětí se jen zachumlal do pláště a vykročil po zledovatělé stezce.
Trb s povzdechem zavrtěl hlavou a vyrazil za princem. Zatím ho jen Domna dokázala přimět k hovoru, navíc pouze v naprostém soukromí své jeskyně. Snad za to mohla jeho vrozená ostražitost horského pantera, snad prokletí jeho rodu. Mezi lidmi se sice povídalo, že princ radši mluví s mrtvými, ale nikdo soudný tomu příliš nevěřil. Mrtví neměli rádi, když byli rušeni ve svém věčném spánku.
Táhlé dračí volání bylo něco jiného. Ještě během léta měli všichni obyvatelé Rodinného údolí možnost sledovat, jak se z člověka stává drak. Lovčí strhly princovi během divokého zápasu jeho runovou korunu z hlavy, když se jí předtím odmítl vzdát, ale už ho nedokázaly zadržet v jeskyních. Vzlétl k nebi, podobný černému přízraku, a nejsilnější aardové v čele se Starším měli co dělat, aby mu zabránili zmizet v mracích. Nakonec ho sama Domna sestřelila stříbrnými šípy, napuštěnými silným odvarem z divokých lilií.
Bělokadeřavý se rázem stal centrem pozornosti nejen dětí, které jeho schopnost proměnit se v draka a létat přímo nadchla, ale dokonce i dospělých. Mladí válečníci vymýšleli stále nové způsoby, jak prince donutit promluvit, svobodné ženy se rafinovanými léčkami snažily upoutat jeho pozornost. Jen tím docílili, že se jich princ stranil ještě víc.
Tiché zašelestění obřích křídel vrátilo Trba zpět do přítomnosti. Ohnivě zlatý aard elegantně zakroužil nad jejich stezkou, zaříznutou do strmé skalní stěny, než se mohutnými prackami lehce zachytil úzké římsy. Visel hlavou dolů s křídly napůl roztaženými, krk ladně prohnutý, jak hlavu stočil přímo k princi:
„Zdravím vás,“ pronesl měkce.
„Také tě zdravíme, Ruachaldhare,“ pokynul mu Trb na přivítanou, když po chvíli napjatého čekání bylo jasné, že princ nepromluví ani teď. „Co tě sem přivádí?“
„Vzkaz, co jiného,“ usmál se aard pobaveně. „Domna Maen touží po společnosti svého syna. Čeká ho v Rodinném údolí,“ zachoval se stejně jako všichni draci a neobracel se při rozmluvě v ormnštině přímo k Bělokadeřavému.
Trb jen potřásl zmateně hlavou; byl přeci s Domnou domluvený, že nebudou prince nijak omezovat, aby měl dost času vzpamatovat se ze zármutku!
„Dost netrpělivě, jak mi dala najevo,“ vycenil Ruachaldhar ještě jednou zuby. Vzápětí lehce vydýchl princovi do tváře pozdrav v dračím jazyce, než se mohutným odrazem odpoutal od skály a zmizel ve víru sněhových vloček.
Za svítání zadýchaný Trb konečně zahlédl stěny průsmyku, vedoucího do údolí. Vůbec pro něj nebylo snadné udržet krok s princem, který se nebezpečným terénem pohyboval obratněji než rodilý horal. Zmožený rychlým přesunem, obvykle trvajícím minimálně hodinu, se rád vydal po východní stezce směrem k domovu a zvolnil. V Rodinném údolí na prince už dohlédnou a loučit se stejně nemělo smysl, když Bělokadeřavý neodpovídal. Trb se už těšil na prohřátou postel a Mařino stále ještě vláčné tělo.
Jakmile ho starý válečník opustil, uhnul z široké stezky přímo do skal. Průsmyk byl dobře hlídaný a lovčí jistě měly přikázáno o jeho příchodu ihned zpravit matku i všechny stíny. Už proto jim nechtěl vlézt do pasti jako hloupá suka. Ten zážitek z léta, když mu vzali korunu, aby probudili jeho dračí polovinu, byl dostatečným varováním. Kmen i draci se o něj sice starali, ale zároveň hlídali každý jeho krok, byl stále jejich vězněm navzdory vší svobody. Kdyby neslíbil Noirii zůstat, dávno by uprchl.
Na chvíli se musel zastavit, aby přemohl palčivou bolest v hrudi. Každá vzpomínka na mrtvou milenku znovu otevřela staré rány; některé dny měl pocit, že co nevidět zešílí. Noiria se mu neustále zjevovala ve snech a poslední dny ji několikrát zahlédl dokonce i ve dne. Mihla se mezi ženami v údolí, na liduprázdné stezce u severních pastvin si povídala se starým havranem, kráčela po neklidné hladině Jezera slz…
Svistot letící střely ho okamžitě probral. Uskočil stranou, než ho další šipka namočená ve slabém jedu mohla definitivně ochromit, v klamném bezpečí velkého balvanu si dutou střelu opatrně vytáhl z rukávu. Měl štěstí, že tlustá vrstva oblečení pohltila většinu energie šipky, která se mu proto nemohla do předloktí zabodnout hlouběji. Sice měl pravačku chvíli ochromenou, ale stačilo několikrát pevně zatnout pěst a pocit chladu ze svalů zmizel.
Opatrně vykoukl. Stezka i strmé skalní srázy po jejích stranách zely prázdnotou, přesto z nepatrných stop vyčetl, že poblíž číhá přinejmenším pět lovčích. Mrštné ženy se i mimo Ormnii pohybovaly, aniž je kdo mohl zahlédnout aspoň koutkem oka, a jen nerady si nechaly kořist uniknout. Nepochyboval, že ho nakonec ochromí nějakým jedem a dopraví do údolí, aby si draci zase mohli pohrávat s korunou. Fascinovala je přeci od prvního okamžiku.
Už byl rozhodnutý dobrovolně se proměnit a v dračím těle uniknout z obklíčení, když ji najednou zase spatřil. Vznášela se těsně nad propastí asi deset kroků od jeho úkrytu, zahalená metry zlatého hedvábí jako tehdy v Tenhale. Dlouhé vlasy, lesknoucí se v ranním slunci jako stříbrobílý proud, jí volně stékaly po nahých ramenou na záda, na levém malíčku zahořel rubín v neznámém prstenu, jaký u ní nikdy předtím neviděl.
Neschopen myslet na cokoli jiného se pomalu postavil, na číhající lovčí úplně zapomněl. Zašeptal její jméno, které už tak dlouho nevyslovil nahlas. Odpověděla mu svůdným úsměvem a neznatelně přikývla, ověnčená neskutečnou aureolou slunečního svitu.
Cosi mu neustále naráželo do ochromených myšlenek jako noční motýl do krytu lucerny, ale vztekle potřásl hlavou a nepříjemný pocit zmizel. Vykročil k Noirii, která ho k sobě nepřestávala lákat důvěrně známým úsměvem, dva kroky od strmého srázu mu však došly síly. Klesl do čerstvě napadaného sněhu, po několika marných pokusech ale zůstal bezmocně ležet v chladivé závěji.
Noiria vztekle zaječela. Vlasy jí potemněly, rysy v tváři se přeskupily do nové podoby, něžná holubičí šeď očí ztvrdla v bezbarvý kámen. Vítr v propasti divoce zaskučel, když se neznámá čarodějka na svém kouřovém démonovi pokusila přiblížit k bezmocnému princi, do cesty jí nečekaně vlétl rozzuřený Starší. Žena ještě jednou nenávistně zavřískla, pak v záblesku temnoty zmizela.
Domna Maen rychle poklekla vedle svého syna a s pomocí dvou dalších žen ho opatrně otočila na záda. Z krku mu ještě trčela šipka napuštěná silným odvarem z makovic; jemně ji odstranila a malou ranku převázala kusem plátna. Když ho první střela sotva zpomalila, Maen jako první sáhla po silnější dávce. Právem se o syna obávala; nepřátelská čarodějka vše pečlivě načasovala, rozhodnuta Bělokadeřavého získat nebo zabít.
Naštěstí Domna Maen správně odhadla synovu reakci na Ruachaldharův vzkaz. Bělokadeřavý chtěl zjistit, co se děje, ale zároveň ho nedůvěra k nové rodině donutila vyhnout se průsmyku a jít touto cestou. Lovčí si každá našly vhodný úkryt už před svítáním stejně jako Starší, který v propasti pod skalním převisem čekal na čarodějčin příchod. Nebýt jich, nejspíš by syna ztratila.
Něžně ho pohladila po rozpáleném čele, zatímco lovčí chystaly ze svých kopí a plášťů jednoduchá nosítka. Samotná droga nebo snad rána po šipce mu ochromila hlasivky, přesto se snažil promluvit. Položila mu prst na rty, aby se zbytečně nevyčerpával, pak vzhlédla k čekajícímu aardovi:
„Proč ho pořád pronásledují? Nemá pro ně přeci žádnou cenu!“
„Právě naopak, Domna. Bez ohledu na jeho minulost,“ dokázal Starší zůstat klidný i pod jejím zkoumavým pohledem, „je pro čaroděje ohromným lákadlem. Jediný známý žijící n´sit, který se volně potuluje po horách bez jakékoliv magické ochrany. Být lidským čarodějem, sám se ho pokusím dostat, i když by mě zrovna nenapadlo vzít na sebe podobu mrtvé milenky,“ přidržel Bělokadeřavého přední tlapou, když se princ zase pokusil zvednout. Dračí síle nedokázal tvrdohlavý muž vzdorovat ani úplně zdravý, natož teď; klesl bezvládně zpátky do závěje a vyčerpáním konečně omdlel.
„Jak hluboko myslíš, že pronikla ta zaklínadla?“ zvedla Domna Maen k příteli hlavu.
„Slyšela jsi v noci jeho bolest. Nejspíš mu vstoupila do snů už před několika týdny, aby se dostala co nejhlouběji. Ještě ho zachráníme, ale obávám se, že čarodějka probudila skutečnou Noiriu, která si ho vzala k sobě. Budeš mít svého syna, Domna, přestože tě nejspíš nepozná.“
„Zase se to naučí,“ hlesla potichu. „Hlavně, že bude žít, ostatní mě nezajímá. Musíme ho zachránit, Starší,“ zachvěla se bolestí, jakou znají jedině matky.
Příští dva týdny se Domna a většina skrullů i aardů držela v blízkosti nemocného prince. Nejednou se Bělokadeřavý začal vlivem nepřátelských zaklínadel v těle měnit, přestože měl korunu n´sita stále nasazenou. Starší opatrně rozplétal jednotlivá vlákna cizí magie, aby ji nahradil svou vlastní, skrullové pod Eterhnelliho vedením udržovali princovu trpící duši ve slábnoucím těle, jak slíbili jeho matce.
Po zbytek zimy zůstával princ v bezvědomí, příliš vyčerpaný bojem s cizí magií. Domna už začínala být zoufalá, přestože se o synově beznadějném stavu nikdy nezmínila nahlas, a Starší si také dělal starosti. Nejednou ho napadlo, jestli Bělokadeřavého neměli nechat v zajetí nebezpečných, ale po většinu času deaktivovaných zaklínadel. Mohli ho přeci pouze hlídat jako dosud a v případě nutnosti vždy na pár dní uspat, dokud by hrozil magický útok.
Sníh už roztál a slunce příjemně hřálo, jak Ialhar předala vládu Troahirince. Domna Maen odpočívala v pohodlném křesle po ranním lovu, zraněné lýtko pečlivě obvázané a natažené na kraji synovy postele. Z venku k ní doléhalo veselé prozpěvování pracujících dívek, které stahovaly kůže z ulovených kamzíků, vzduch byl prosycený vůní prvních jarních květin.
Náhle vycítila, že je syn vzhůru. Zvedla hlavu od šití a něžně se usmála, když si všimla jeho pohledu, ještě žhnoucího mírnou horečkou. Bělokadeřavý hodně pohubl, pod očima měl temné kruhy, ale poznával ji. Opatrně se zvedla, aby si mohla sednout k němu na pelest.
„Je mrtvá, že? Ty sny…“ zachvěl se, „nebyly pravda. Noiria zemřela už v létě.“
Nějak se dokázal překulit na bok a položit si hlavu k ní do klína jako malé dítě.
„Nechej mrtvé spát, Bělásku. Nikdy na ně nezapomeň, ale nepřivolávej je zpět, jinak ti vypálí duši,“ pohladila ho něžně po vlasech. Ještě nikdy neviděla svého syna tak bezbranného, přesto zůstávala klidná, vědoma si neznatelného úsměvu v jeho tváři, když zase usnul. Možná se Starší mýlil a zaklínadla Bělokadeřavého nezlomila, ale to se ukáže až časem.
Přesto se na úzkém kamenném mostě, klenoucím se v ladném oblouku nad temnotou hluboké propasti, najednou objevil člověk. Mrazivý vítr se s hlasitým jekotem zmocnil jeho dlouhého pláště s úmyslem strhnout opovážlivce do hlubiny. Těžká látka hlasitě pleskala kolem vysokého statného těla, muž však nehybně stál v samém středu nebezpečně se kývajícího mostu, nevšímavý k mrazu, sílícímu větru i stěží slyšitelnému skřípotu namáhaného kamene.
Světlo hvězd se zachytilo v hřívě jeho dlouhých hustých vlasů, lesklých jak peří havranů, když zvedl tvář k nebi. Spoutané jen tenkým páskem stříbrné oceli, v níž se černaly runy dávno zapomenutého jazyka, mu divoce zavířily kolem klidné tváře, jen co mu kápě pláště sklouzla na záda. Ozvalo se tiché zachřestění, jak se vítr zvědavě probíral vyřezávanými kůstkami a drobnými oblázky, vpletenými do cůpku ze zářivě bílých vlasů na levém spánku. Muž se zadíval kamsi daleko za horské srázy, pak tmavě modré oči zavřel.
První táhlá slabika nečekaného výkřiku splynula s kvílením větru mezi okolními štíty, vzápětí se však od běžných zvuků oddělila zvláštní, stará melodie. Hluboké tóny, jaké snad nemohlo lidské hrdlo ani vytvořit, se tříštily o skály, ozvěnou se vracely a splétaly do mnohohlasých akordů v jediný majestátný proud. Žádnému lidskému vládci dosud nebyla věnována tak vznešená pohřební píseň, žádná žena nedokázala svou smrtí vyvolat u hrdého válečníka takovou bolest. Dokonce i samotná Ialhar zatajila dech, aby kvílení větru nerušilo truchlícího muže.
Když utichla vzdálená ozvěna posledního tónu, okolní horské štíty si tiše povzdechly. Hvězdy zmizely za mračny, vzduchem neslyšně zavířily první Ialhařiny slzy. Sněhové vločky se ve složitém tanci snášely na skály, holá křoviska, zachycená v jejich puklinách, na nehybného muže. Snad ledový polibek samotné Ialhar ho po chvíli probral; pomalu došel na konec mostu, kde sestoupil po dvou širokých stupních, vyhlazených větrem i nespočetnými chodidly, tlapami a kopýtky do sametového lesku. Teprve když se ocitl v klamném bezpečí stezky, otevřel oči. V jejich půlnoční modři se zrcadlila veškerá bolest trpící duše.
Z nedalekého stínu vystoupil postarší snědý muž ve stejném dlouhém kožešinovém kabátci, na ramenou místo černého medvědího pláště šedý vlčí. Byl stejně prostovlasý a statný, ale o hlavu menší, jeho kůže navíc neměla barvu starého bronzu, ale ořechové šťávy. Trb strávil celý život v horách stejně jako většina jeho rodiny, nikdy nesestoupil do okolních nížin, natož k moři na jihu.
„Za půl hodiny bude svítat,“ podal svému vysokému společníkovi láhev v kožešinovém obalu. Čaj už byl sotva vlažný, ale přidaná kořalka spolehlivě rozproudí krev. Sám během čekání druhou láhev vyprázdnil, přestože spíš než zima ho obcházela posvátná bázeň z přítomnosti starých bohů, jejichž hlasy se ozývaly v pohřební písni.
Princ se mlčky napil, než na chvíli strnul, pohled upřený kamsi na protější stranu propasti. Trb si ho po celou dobu pozorně prohlížel, stejně tichý a nehybný, aby prince nerušil.
Domna Maen se ještě po půl roce nepřestávala obávat o synův život, třebaže to nikdy otevřeně nepřiznala. Tajně ho nechávala sledovat dokonce i na bezpečných pastvinách a během lovu se od něj také nevzdalovala víc jak na dostřel šípu. Bělokadeřavý se už sice uzdravil ze strašlivých ran, které mu v létě během divokého souboje uštědřil odpadlý aard, ale síly se mu vracely jen postupně a chuť žít ještě pomaleji. Domna byla pevně rozhodnuta uchránit svého syna i před ním samým.
Proto teď byl Trb tady u propasti Iu. Jakoby pouhou náhodou se s Bělokadeřavým potkal cestou do Rodinného údolí a doprovázel ho i sem, přestože princ jistě chtěl uctít památku mrtvé milenky o samotě. Celou noc tiše doufal, že princ neodhalí skutečný důvod jejich nečekaného setkání. Trb ke své smůle patřil k malé skupince vesměs starých bojovníků a lovčích, jejichž společnost princ ještě mlčky trpěl a nestranil se jich jako ostatních lidí z kmene.
Konečně se princ vzpamatoval. Mrazem ochromené prsty chvíli marně zápasily se zátkou, dokud mu Trb láhev jemně nevzal a sám ji nezavřel. Princ na něj pohlédl, v očích zvláštní svit štvaného zvířete. Skoro se zdálo, že už promluví, ale vzápětí se jen zachumlal do pláště a vykročil po zledovatělé stezce.
Trb s povzdechem zavrtěl hlavou a vyrazil za princem. Zatím ho jen Domna dokázala přimět k hovoru, navíc pouze v naprostém soukromí své jeskyně. Snad za to mohla jeho vrozená ostražitost horského pantera, snad prokletí jeho rodu. Mezi lidmi se sice povídalo, že princ radši mluví s mrtvými, ale nikdo soudný tomu příliš nevěřil. Mrtví neměli rádi, když byli rušeni ve svém věčném spánku.
Táhlé dračí volání bylo něco jiného. Ještě během léta měli všichni obyvatelé Rodinného údolí možnost sledovat, jak se z člověka stává drak. Lovčí strhly princovi během divokého zápasu jeho runovou korunu z hlavy, když se jí předtím odmítl vzdát, ale už ho nedokázaly zadržet v jeskyních. Vzlétl k nebi, podobný černému přízraku, a nejsilnější aardové v čele se Starším měli co dělat, aby mu zabránili zmizet v mracích. Nakonec ho sama Domna sestřelila stříbrnými šípy, napuštěnými silným odvarem z divokých lilií.
Bělokadeřavý se rázem stal centrem pozornosti nejen dětí, které jeho schopnost proměnit se v draka a létat přímo nadchla, ale dokonce i dospělých. Mladí válečníci vymýšleli stále nové způsoby, jak prince donutit promluvit, svobodné ženy se rafinovanými léčkami snažily upoutat jeho pozornost. Jen tím docílili, že se jich princ stranil ještě víc.
Tiché zašelestění obřích křídel vrátilo Trba zpět do přítomnosti. Ohnivě zlatý aard elegantně zakroužil nad jejich stezkou, zaříznutou do strmé skalní stěny, než se mohutnými prackami lehce zachytil úzké římsy. Visel hlavou dolů s křídly napůl roztaženými, krk ladně prohnutý, jak hlavu stočil přímo k princi:
„Zdravím vás,“ pronesl měkce.
„Také tě zdravíme, Ruachaldhare,“ pokynul mu Trb na přivítanou, když po chvíli napjatého čekání bylo jasné, že princ nepromluví ani teď. „Co tě sem přivádí?“
„Vzkaz, co jiného,“ usmál se aard pobaveně. „Domna Maen touží po společnosti svého syna. Čeká ho v Rodinném údolí,“ zachoval se stejně jako všichni draci a neobracel se při rozmluvě v ormnštině přímo k Bělokadeřavému.
Trb jen potřásl zmateně hlavou; byl přeci s Domnou domluvený, že nebudou prince nijak omezovat, aby měl dost času vzpamatovat se ze zármutku!
„Dost netrpělivě, jak mi dala najevo,“ vycenil Ruachaldhar ještě jednou zuby. Vzápětí lehce vydýchl princovi do tváře pozdrav v dračím jazyce, než se mohutným odrazem odpoutal od skály a zmizel ve víru sněhových vloček.
Za svítání zadýchaný Trb konečně zahlédl stěny průsmyku, vedoucího do údolí. Vůbec pro něj nebylo snadné udržet krok s princem, který se nebezpečným terénem pohyboval obratněji než rodilý horal. Zmožený rychlým přesunem, obvykle trvajícím minimálně hodinu, se rád vydal po východní stezce směrem k domovu a zvolnil. V Rodinném údolí na prince už dohlédnou a loučit se stejně nemělo smysl, když Bělokadeřavý neodpovídal. Trb se už těšil na prohřátou postel a Mařino stále ještě vláčné tělo.
Jakmile ho starý válečník opustil, uhnul z široké stezky přímo do skal. Průsmyk byl dobře hlídaný a lovčí jistě měly přikázáno o jeho příchodu ihned zpravit matku i všechny stíny. Už proto jim nechtěl vlézt do pasti jako hloupá suka. Ten zážitek z léta, když mu vzali korunu, aby probudili jeho dračí polovinu, byl dostatečným varováním. Kmen i draci se o něj sice starali, ale zároveň hlídali každý jeho krok, byl stále jejich vězněm navzdory vší svobody. Kdyby neslíbil Noirii zůstat, dávno by uprchl.
Na chvíli se musel zastavit, aby přemohl palčivou bolest v hrudi. Každá vzpomínka na mrtvou milenku znovu otevřela staré rány; některé dny měl pocit, že co nevidět zešílí. Noiria se mu neustále zjevovala ve snech a poslední dny ji několikrát zahlédl dokonce i ve dne. Mihla se mezi ženami v údolí, na liduprázdné stezce u severních pastvin si povídala se starým havranem, kráčela po neklidné hladině Jezera slz…
Svistot letící střely ho okamžitě probral. Uskočil stranou, než ho další šipka namočená ve slabém jedu mohla definitivně ochromit, v klamném bezpečí velkého balvanu si dutou střelu opatrně vytáhl z rukávu. Měl štěstí, že tlustá vrstva oblečení pohltila většinu energie šipky, která se mu proto nemohla do předloktí zabodnout hlouběji. Sice měl pravačku chvíli ochromenou, ale stačilo několikrát pevně zatnout pěst a pocit chladu ze svalů zmizel.
Opatrně vykoukl. Stezka i strmé skalní srázy po jejích stranách zely prázdnotou, přesto z nepatrných stop vyčetl, že poblíž číhá přinejmenším pět lovčích. Mrštné ženy se i mimo Ormnii pohybovaly, aniž je kdo mohl zahlédnout aspoň koutkem oka, a jen nerady si nechaly kořist uniknout. Nepochyboval, že ho nakonec ochromí nějakým jedem a dopraví do údolí, aby si draci zase mohli pohrávat s korunou. Fascinovala je přeci od prvního okamžiku.
Už byl rozhodnutý dobrovolně se proměnit a v dračím těle uniknout z obklíčení, když ji najednou zase spatřil. Vznášela se těsně nad propastí asi deset kroků od jeho úkrytu, zahalená metry zlatého hedvábí jako tehdy v Tenhale. Dlouhé vlasy, lesknoucí se v ranním slunci jako stříbrobílý proud, jí volně stékaly po nahých ramenou na záda, na levém malíčku zahořel rubín v neznámém prstenu, jaký u ní nikdy předtím neviděl.
Neschopen myslet na cokoli jiného se pomalu postavil, na číhající lovčí úplně zapomněl. Zašeptal její jméno, které už tak dlouho nevyslovil nahlas. Odpověděla mu svůdným úsměvem a neznatelně přikývla, ověnčená neskutečnou aureolou slunečního svitu.
Cosi mu neustále naráželo do ochromených myšlenek jako noční motýl do krytu lucerny, ale vztekle potřásl hlavou a nepříjemný pocit zmizel. Vykročil k Noirii, která ho k sobě nepřestávala lákat důvěrně známým úsměvem, dva kroky od strmého srázu mu však došly síly. Klesl do čerstvě napadaného sněhu, po několika marných pokusech ale zůstal bezmocně ležet v chladivé závěji.
Noiria vztekle zaječela. Vlasy jí potemněly, rysy v tváři se přeskupily do nové podoby, něžná holubičí šeď očí ztvrdla v bezbarvý kámen. Vítr v propasti divoce zaskučel, když se neznámá čarodějka na svém kouřovém démonovi pokusila přiblížit k bezmocnému princi, do cesty jí nečekaně vlétl rozzuřený Starší. Žena ještě jednou nenávistně zavřískla, pak v záblesku temnoty zmizela.
Domna Maen rychle poklekla vedle svého syna a s pomocí dvou dalších žen ho opatrně otočila na záda. Z krku mu ještě trčela šipka napuštěná silným odvarem z makovic; jemně ji odstranila a malou ranku převázala kusem plátna. Když ho první střela sotva zpomalila, Maen jako první sáhla po silnější dávce. Právem se o syna obávala; nepřátelská čarodějka vše pečlivě načasovala, rozhodnuta Bělokadeřavého získat nebo zabít.
Naštěstí Domna Maen správně odhadla synovu reakci na Ruachaldharův vzkaz. Bělokadeřavý chtěl zjistit, co se děje, ale zároveň ho nedůvěra k nové rodině donutila vyhnout se průsmyku a jít touto cestou. Lovčí si každá našly vhodný úkryt už před svítáním stejně jako Starší, který v propasti pod skalním převisem čekal na čarodějčin příchod. Nebýt jich, nejspíš by syna ztratila.
Něžně ho pohladila po rozpáleném čele, zatímco lovčí chystaly ze svých kopí a plášťů jednoduchá nosítka. Samotná droga nebo snad rána po šipce mu ochromila hlasivky, přesto se snažil promluvit. Položila mu prst na rty, aby se zbytečně nevyčerpával, pak vzhlédla k čekajícímu aardovi:
„Proč ho pořád pronásledují? Nemá pro ně přeci žádnou cenu!“
„Právě naopak, Domna. Bez ohledu na jeho minulost,“ dokázal Starší zůstat klidný i pod jejím zkoumavým pohledem, „je pro čaroděje ohromným lákadlem. Jediný známý žijící n´sit, který se volně potuluje po horách bez jakékoliv magické ochrany. Být lidským čarodějem, sám se ho pokusím dostat, i když by mě zrovna nenapadlo vzít na sebe podobu mrtvé milenky,“ přidržel Bělokadeřavého přední tlapou, když se princ zase pokusil zvednout. Dračí síle nedokázal tvrdohlavý muž vzdorovat ani úplně zdravý, natož teď; klesl bezvládně zpátky do závěje a vyčerpáním konečně omdlel.
„Jak hluboko myslíš, že pronikla ta zaklínadla?“ zvedla Domna Maen k příteli hlavu.
„Slyšela jsi v noci jeho bolest. Nejspíš mu vstoupila do snů už před několika týdny, aby se dostala co nejhlouběji. Ještě ho zachráníme, ale obávám se, že čarodějka probudila skutečnou Noiriu, která si ho vzala k sobě. Budeš mít svého syna, Domna, přestože tě nejspíš nepozná.“
„Zase se to naučí,“ hlesla potichu. „Hlavně, že bude žít, ostatní mě nezajímá. Musíme ho zachránit, Starší,“ zachvěla se bolestí, jakou znají jedině matky.
Příští dva týdny se Domna a většina skrullů i aardů držela v blízkosti nemocného prince. Nejednou se Bělokadeřavý začal vlivem nepřátelských zaklínadel v těle měnit, přestože měl korunu n´sita stále nasazenou. Starší opatrně rozplétal jednotlivá vlákna cizí magie, aby ji nahradil svou vlastní, skrullové pod Eterhnelliho vedením udržovali princovu trpící duši ve slábnoucím těle, jak slíbili jeho matce.
Po zbytek zimy zůstával princ v bezvědomí, příliš vyčerpaný bojem s cizí magií. Domna už začínala být zoufalá, přestože se o synově beznadějném stavu nikdy nezmínila nahlas, a Starší si také dělal starosti. Nejednou ho napadlo, jestli Bělokadeřavého neměli nechat v zajetí nebezpečných, ale po většinu času deaktivovaných zaklínadel. Mohli ho přeci pouze hlídat jako dosud a v případě nutnosti vždy na pár dní uspat, dokud by hrozil magický útok.
Sníh už roztál a slunce příjemně hřálo, jak Ialhar předala vládu Troahirince. Domna Maen odpočívala v pohodlném křesle po ranním lovu, zraněné lýtko pečlivě obvázané a natažené na kraji synovy postele. Z venku k ní doléhalo veselé prozpěvování pracujících dívek, které stahovaly kůže z ulovených kamzíků, vzduch byl prosycený vůní prvních jarních květin.
Náhle vycítila, že je syn vzhůru. Zvedla hlavu od šití a něžně se usmála, když si všimla jeho pohledu, ještě žhnoucího mírnou horečkou. Bělokadeřavý hodně pohubl, pod očima měl temné kruhy, ale poznával ji. Opatrně se zvedla, aby si mohla sednout k němu na pelest.
„Je mrtvá, že? Ty sny…“ zachvěl se, „nebyly pravda. Noiria zemřela už v létě.“
Nějak se dokázal překulit na bok a položit si hlavu k ní do klína jako malé dítě.
„Nechej mrtvé spát, Bělásku. Nikdy na ně nezapomeň, ale nepřivolávej je zpět, jinak ti vypálí duši,“ pohladila ho něžně po vlasech. Ještě nikdy neviděla svého syna tak bezbranného, přesto zůstávala klidná, vědoma si neznatelného úsměvu v jeho tváři, když zase usnul. Možná se Starší mýlil a zaklínadla Bělokadeřavého nezlomila, ale to se ukáže až časem.