Cesta za Yeyrou IV
Debra seděla zpříma v pohodlném pracovním sedle, otěže přehozené ledabyle před hrušku, ruce spuštěné podél těla a nohy venku ze třmenů.
Strakatý koník se pomalu loudal za svým hnědým druhem, který se každou chvíli snažil něco uškubnout. Arise to pomalu, ale jistě, dovádělo k šílenství.
„Jak dlouho ještě?“ ozvala se po notné době dívka.
Princ nepovažoval za nutné odpovědět.
Debra si povzdechla a zabodla prázdný pohled kamsi před sebe.
Strakáček se zastavil.
Debra zamlaskala a dloubla jej patami.
Strakáček otočil hlavu a zabodl zkoumavý pohled mezi stromy.
Debra zamlaskala hlasitěji a přitlačila.
Strakáček tiše zaržál. Nepohnul se ani o píď.
Debra tiše zaklela a podívala se doprava, stejným směrem jako její koník.
Málem vypadla ze sedla.
Viděla ho přímo před sebou. Vysokého, štíhlého. Světlé vlasy mu čechral vítr a jeho odměřený pohled studil jako led. Nebylo pochyb… Právě se utápěla v nekonečně hluboké šedi očí arka.
Ale jak jen se sem mohl dostat? Tolik mil od jeho domova, Orinských hor.
Strakáček sešel ze stezky, zastavil se, vyklenul šíji a hluboce zaržál.
Hned v zápětí mu přišla odpověď. Debra se odpoutala od očividného mužova kouzla a sklouzla pohledem na jeho jízdní zvíře. Ušlechtilá hlava s velkými nozdrami a jiskrnýma očima. Dlouhá hříva, v níž se snad skrývala, ach ano, drobná peříčka! Honem se podívat níž, na jeho boky. Jsou tam, složená a bělostná.
Nesmrtelný na nezkrotném oři.
Debra otevřela ústa, ale slova zůstala nevyřčena.
Světlovlasý muž s ostře řezanými rysy prolomil svou vážnost, něžně se usmál a pobídl pegasa. Ten vyrazil, jako by měl místo zadních nohou silné pružiny a brzy se jí ztratili z očí.
Jako by byli pouhým snem.
A Debra se nechtěla probudit.
„Co tam děláš?“ ozvalo se za jejími zády.
„Nic,“ houkla přes rameno, hmátla po otěžích a vrátila se zpět na stezku.
***
Skály se před nimi pozvolna otevíraly a cestičky vyšlapané zvěří lákaly do útrob skalního města. Bylo by tak snadné nechat se pohltit, zapomenout na pravou cestu i na samotný smysl bytí.
Tohle místo mělo zvláštní moc.
Snad právě proto v něm rostlo tolik merlonů, nebo naopak. Těžko říct.
Jeli po nejširší pěšině. Bylo ticho, které rušilo jen pravidelné klapání podkov. Arisovi se začala zlepšovat nálada. Občas prohodil i pár slov a pak pobídl hnědáka do klusu a potom i do uvolněného cvalu.
Svět se rázem stal veselejším místem, jako mozaika v chrámových oknech.
Debra povolila otěže a koník hned zareagoval. Předběhl hnědáka a uháněl dál po cestě, jež se před nimi stáčela volným obloukem za obrovský blok pískovce.
Asi po dvou stovkách metrů Debra přitáhla otěže a koníka zastavila. Cestu jim zahradil velký kámen, který se musel uvolnit teprve před nedávnem. Ladně se svezla ze sedla a než přijel princ, dřepěla už na jeho vršku a přemýšlela, jak dál.
Být balvan užší, nepřemýšlela by a přeskočila jej. Nebyla by to nepřekonatelná překážka, o nic horší, než kolikrát padlé kmeny při štvanici.
Jenomže… Tuhle vzdálenost jejich koně nepřeskočí.
Otočila se na patě a zadívala se do studené modři Arisových očí.
Chvíli jí pohled opětoval, pak se ušklíbl: „Kousek se vrátíme a zkusíme to obejít zvířecí stezkou.
Debra nic neřekla, jen seskočila dolů, chytila otěže klouzající po hebké hřívě, přidržela je u hrušky a vyhoupla se do sedla.
Než se uvelebila, Arisův hnědák už scházel z cesty a mizel v houštině.
Brzy se i Debra ocitla v úzkém tunelu vysoké vegetace. V nose ji lechtala vůně mechu a horko se zde zdálo snesitelnější.
Bohužel to netrvalo dlouho a vyjeli na otevřené kamenité prostranství.
Nezdálo se, že by jim mělo být umožněno vrátit se na původní cestu, ale ani jeden se tím nenechal nijak znepokojit.
Přejeli napříč plání, až se opět ocitli pod ochrannou klenbou stromů, mezi nimiž se povalovaly obrovské bloky pískovce, jako drobty z obřího krajíce chleba.
Mezi nimi se klikatila zvířecí stezka, v jejímž povrchu se tu a tam daly rozpoznat otisky drobných kopýtek.
Debra zase pustila otěže a uvolnila nohy ze třmenů. Cítila se tak mnohem pohodlněji. A Starkáčkovi to očividně také nevadilo. Hnědého zadku před sebou se obstojně držel sám.
Debra mu začala probírat hřívu nad kohoutkem a splétat ji v tenké copánky. Než dojeli k vysokým skalám prosvěcujícím mezi silnými bukovými kmeny, neměla už dívka z čeho plést, aniž by se musela hodně natahovat před sebe.
Aris ji provedl úzkou mezerou a před nimi se otevřela poměrně široká cesta, že mohli jet vedle sebe. Tiše spolu rozmlouvali a jejich hlasy se k nim vracely ozvěnou od příkrých stěn po obou stranách jejich stezky.
Netrvalo dlouho a dostali se na křižovatku, kde zvolili pokračovat užší cestou, která je snad dovede tam, kam potřebují, ačkoliv se od původního směru dost vzdálili.
Tentokrát jela první Debra.
Po několika desítkách metrů zastavila. Hnědák nestačil zabrzdit a narazil do strakatého koníka. Aris překvapeně vykřikl.
Debra se neméně překvapeně otočila v sedle.
„Je tam krev,“ prohlásila tiše.
Aris se postavil ve třmenech a spatřil tmavý otisk lidské dlaně. Byl zaschlý, kdo ví, jak starý.
„Vrátíme se,“ navrhl věcně.
„Koně se tu neotočí,“ namítla. „Pojedeme dál.“ S tím vyrazila na další cestu.
Netrpělivě očekávali každý pohled za zatáčku, poslouchali ojedinělé zvuky teplého dne.
Brzy ztratili pojem o čase. Mohli jet úzkými cestičkami hodinu, stejně tak jen několik minut.
A pak k jejich uším dolehlo tiché šumění. Skalní stěny se rozestoupily a zablesklo se mezi nimi cosi povědomě zeleného, jako merlonové listy.
Zvuk ještě zesílil a než se nadáli, stáli na okraji malého ráje.
Přímo před nimi přes kameny poskakovala voda v mělkém korytě a odrážené slunce dělalo mžitky. Na druhém běhu se křivily jako nemocní starci tři veliké merlony se sukovitými kmeny a v jejich stínu zatím sílily nové generace.
Ze všech stran byly obklopeny skalním městem a odsud se daly jen odhadovat další možné pěšiny.
Oba se zaposlouchali do poklidného šumění a očima provrtávali vegetaci.
Sami vlastně netušili, co přesně hledají a právě proto s další cestou dost otáleli.
Nakonec Aris pobídl hnědáka, který se okamžik zdráhal vstoupit do kamenitého koryta. Kameny na jeho dně lehce klouzaly a tu a tam kopyto nečekaně našlo oporu hlouběji než by se dalo čekat. Kůň vždy hlasitě zafrkal a několikrát úlekem poskočil kupředu, že voda stříkala na všechny strany.
Debra i se skvrnitým koníkem zatím čekali na břehu, aby se snad nepřipletli pod kopyta přihlouplého hnědáka.
Konečně se dívčiny obavy rozplynuly, když se Aris ocitl zase na pevném břehu.
Strakáček neochotně vstoupil do hravého proudu, zastavil se. Hnědá hlava s širokou lysinou se sklonila dolů, aby valášek zahnal žízeň.
Když se pak napřímil a vyrazil kostrbatě k protějšímu břehu, Debra by přísahala, že v porostu pod největším stromem se cosi pohnulo.
„Něco tam je,“ prohlásila tiše.
Aris otočil koně a chvíli se díval směrem, kterým mu ukázala. Nejdříve si myslel, že dívku spletl vlnící se stín, ale po chvíli i on spatřil cosi tmavého schouleného u paty merlonu. Odsud se nedalo určit, oč se jedná, ale ať to bylo cokoliv, dosud je to nezpozorovalo, i když to bylo patrně jen otázkou času.
„Co je to?“ zeptala se.
„Nevím,“ pokrčil rameny, „ale může to být velké jako poník.“
„Možná to je poník. Co jiného by to bylo?“
„Co já vím. Medvěd?“
„Moc dobře víš, Arisi, že medvědi tu nejsou… Pojeďme blíž,“ navrhla a než jí stačil oponovat, pobídla koně do kroku.
Do poslední chvíle byla přesvědčená, že před ní v houštině skutečně leží poník, ale sotva se dostala o pár metrů blíž, pochopila, že je na omylu.
Na nehezkém omylu.
Ne, že by odhad poníka byl příliš vzdálen skutečnosti, ale tyhle bytosti prý velmi nerady slyší srovnávání s koňmi.
Jen pár metrů před Debrou ležel, ach ano… kentaur. První, kterého Debra ve svém životě spatřila, a nemohla se ubránit přesvědčení, že kentauři jsou opravdu divní. Pohled na spojení lidského a koňského těla v ní vyvolával odpor, ale zároveň podněcoval zvědavost… Jak se asi žije s tolika končetinami? Co vlastně jí? Maso, nebo trávu? Nebo obojí?
Jak se tak dívala na jeho zubožené tělo, došlo jí, že není vhodná chvíle na rozvíjení úvah o jeho jídelníčku. Pohled na něj byl totiž opravdu zoufalý.
Černou srst měl celou zaprášenou a upatlanou zaschlým potem a krví. Černé rousy a žíně prořídlého ocasu slepené bahnem.
Na lopatce zabodnutý zbytek šípu a ve stehně dokonce celý, snad neměl sílu jej ulomit.
Oči zavřené a tvář strnulou, že se zdálo, že už z něj život vyprchal, ale očividně dýchal.
Hluboce a pravidelně.
Debra se svezla ze sedla. Okamžik váhala, a když k němu šla blíž, zarazilo ji Arisovo okřiknutí.
Spící kentaur sebou škubl a vytřeštil oči.
V téhle končině lidskou přítomnost dozajista nečekal.
Reflexy mu zavelely jediné možné řešení – útěk. V mžiku se napřímil, ale ztuhlé svaly nedokázal přinutit k poslušnosti, a tak zůstal někde napůl cesty mezi ležením a naprostou beznadějí.
„Klid, jen klid!“ zakřičela Debra. „Nepřišli jsme vám ublížit!“
Znatelně se uvolnil. Těžko říct, zda k němu dolehla dívčina slova, nebo prostý fakt, že její ruce byly prosty zbraně.
„Kdo jste?“ zamumlal ochraptěle a švihnutím ohonu odehnal mouchy.
„Poutníci,“ odpověděl Aris.
Kentaur si ho nedůvěřivě změřil. „A kde máte věci?“
Aris se chystal cosi odseknout, ale zasáhla Debra: „Jsme znedaleka. Vyjeli jsme jen na merlony.“
„Musím odsud,“ zamumlal a znovu se pokusil bezmocně vstát. Očima při tom probodával cizince. Po chvíli, kdy se všelijak drápal na nohy, se mu to skutečně podařilo a dokonce se i vrávoravě rozešel.
Po několika metrech mu tělo vypovědělo poslušnost a ztěžka dopadl na zem.
Naprázdno zahrabal kopyty ve vzduchu.
Vypadal stejně jako schvácený kůň, který již nemůže dál.
Zaklel a veškerý pohyb ustal, jen dmutí jeho hrudi bylo teď divočejší. Jako by i o dech musel více bojovat.
Debra pokrčila rameny a šla k němu. Aris setrvával v sedle a tvářil se kysele.
Debra ho obešla a přidřepla si k němu.
„Co se stalo?“ tiše se zeptala.
Jeho hnědé oči zastudily jako led. „Nevím. Nevím, proč mě pronásledovali… zpropadení lovci! Hnali mě až sem… Kde teď vlastně jsem?“
„Kousek od Maronnu, sotva tři hodiny jízdy.“
„Maronn? Před pěti dny jsem byl na severním břehu Modré řeky…“
„Pět dní?“ nedůvěřivě nadzvedla obočí. Běžně cesta zabrala i dvojnásobek.
Jen se na ni krátce podíval. Jako by ho osočovala ze lži.
Omluvně se pousmála a odvedla řeč jinam: „Jmenuji se Debra.“
„Kardan.“
Něco jí to připomnělo. Něco důležitého, ale dokázala si vzpomenout, co to bylo. Zaslechla za sebou kroky, pootočila hlavu a pohlédla na Arise. „Já jsem Aris, princ Maronnský.“
Kentaura se titul očividně nijak nedotkl. „Co hodláte podniknout?“
„Pokud nebudete mít nic proti, půjdeme si po svém,“ položil Debře ruku na rameno.
Zamračila se. „Nemůžeme ho tu takhle nechat.“
„Ale jistě, beze všeho,“ ignoroval Kardan její poznámku.
Debra se ušklíbla. „Ta zranění potřebují ošetřit,“ prohlásila tónem, který nepřipouštěl námitky, a oba muži se na ni jen dlouze zadívali.
Bylo rozhodnuto.
***
K večeru, když už kentaurova zranění byla ošetřená a u paty merlonu spočívala kupka plodů, seděl Aris v Kardanově blízkosti a naslouchal šumění řeky, zatímco se opodál Debra starala o koně. Stála do půli lýtek ve vodě a kolem ní přecházel Strakáček. Vysoko zvedal nohy a voda stříkala na všechny strany.
Dívka se jen smála a po očku sledovala hnědáka, jak nedůvěřivě strká nos do proudu.
Starkáček do ní strčil hlavou, až málem upadla. Odstrčila ho a okřikla v jazyce, který by Kardan nečekal – chataš – jazyku kentaurů, dračích jezdců, malé skupiny nomádů z jihu a nemnoha učenců. Ani do jedné z nich mu ale neseděla. Nebyla kentaurem a ani mu vzhledem nepřipomínala snědou nomádku z jihu. Dragonýrka nepřipadala v úvahu a co by učená šlechtična dělala v řece s koňmi?
Ačkoliv i on byl na míle daleko svého domova.
Připomínala mu cosi jiného… Její vysoká postava, útlý pas, tvář s výraznějšími lícními kostmi orámovaná záplavou kaštanových vlasů… Ušklíbl se a zjistil, že si ho Aris pozorně prohlíží.
Nevěnoval mu pozornost a obrátil pozornost zpět k Debře, která právě vylézala z řeky a skvrnitý koník se jí lepil na paty jako věrný pes.
„Krásná, viď?“ prohodil Aris.
„To dozajista je,“ odpověděl a přemýšlel, co tím princ sleduje.
„Tak si ji pořádně prohlédni, protože až ji uvidíš příště, půjde ti vyrvat vnitřnosti…“
Kardan nechápavě nadzvednul obočí: „Vyhrožuješ mi? A jménem ženy, jejíž vůle je dost silná na vlastní rozhodnutí?“
Aris se pousmál: „Seznam se. Debra y Ederas, hřebče.“
Kentaur se viditelně zachvěl. Těžko říct, zda připuštěním palčivé skutečnosti, nebo tak překonával zjevnou urážku.
„Přesně tak příteli, dračí jezdkyně z Maronnu.“
„Pak se jen modli, aby ta střeva nebyla tvoje,“ pousmál se kentaur.
Aris chtěl očividně něco říct, ale Debra byla příliš blízko a neslušelo se, aby zaslechla, co nepatřilo jejím uším… vždyť je tak krásně naivní…
A Tak stočil hovor k běžným nezajímavým věcem.
Těsně před setměním pomohl Debře nachystat tábořiště a dlouho po tom, co nebe ozářila Luna, si vyprávěli zajímavé příběhy ze dvou zcela odlišných světů.
Ráno sbalili všechny věci a přes občasné dívčiny protesty nechali Kardana svému osudu.
Za říčkou se ještě naposledy ohlédla a zdálo se jí, že vidí cosi bílého přicházet z druhé strany.
Strakatý koník se pomalu loudal za svým hnědým druhem, který se každou chvíli snažil něco uškubnout. Arise to pomalu, ale jistě, dovádělo k šílenství.
„Jak dlouho ještě?“ ozvala se po notné době dívka.
Princ nepovažoval za nutné odpovědět.
Debra si povzdechla a zabodla prázdný pohled kamsi před sebe.
Strakáček se zastavil.
Debra zamlaskala a dloubla jej patami.
Strakáček otočil hlavu a zabodl zkoumavý pohled mezi stromy.
Debra zamlaskala hlasitěji a přitlačila.
Strakáček tiše zaržál. Nepohnul se ani o píď.
Debra tiše zaklela a podívala se doprava, stejným směrem jako její koník.
Málem vypadla ze sedla.
Viděla ho přímo před sebou. Vysokého, štíhlého. Světlé vlasy mu čechral vítr a jeho odměřený pohled studil jako led. Nebylo pochyb… Právě se utápěla v nekonečně hluboké šedi očí arka.
Ale jak jen se sem mohl dostat? Tolik mil od jeho domova, Orinských hor.
Strakáček sešel ze stezky, zastavil se, vyklenul šíji a hluboce zaržál.
Hned v zápětí mu přišla odpověď. Debra se odpoutala od očividného mužova kouzla a sklouzla pohledem na jeho jízdní zvíře. Ušlechtilá hlava s velkými nozdrami a jiskrnýma očima. Dlouhá hříva, v níž se snad skrývala, ach ano, drobná peříčka! Honem se podívat níž, na jeho boky. Jsou tam, složená a bělostná.
Nesmrtelný na nezkrotném oři.
Debra otevřela ústa, ale slova zůstala nevyřčena.
Světlovlasý muž s ostře řezanými rysy prolomil svou vážnost, něžně se usmál a pobídl pegasa. Ten vyrazil, jako by měl místo zadních nohou silné pružiny a brzy se jí ztratili z očí.
Jako by byli pouhým snem.
A Debra se nechtěla probudit.
„Co tam děláš?“ ozvalo se za jejími zády.
„Nic,“ houkla přes rameno, hmátla po otěžích a vrátila se zpět na stezku.
***
Skály se před nimi pozvolna otevíraly a cestičky vyšlapané zvěří lákaly do útrob skalního města. Bylo by tak snadné nechat se pohltit, zapomenout na pravou cestu i na samotný smysl bytí.
Tohle místo mělo zvláštní moc.
Snad právě proto v něm rostlo tolik merlonů, nebo naopak. Těžko říct.
Jeli po nejširší pěšině. Bylo ticho, které rušilo jen pravidelné klapání podkov. Arisovi se začala zlepšovat nálada. Občas prohodil i pár slov a pak pobídl hnědáka do klusu a potom i do uvolněného cvalu.
Svět se rázem stal veselejším místem, jako mozaika v chrámových oknech.
Debra povolila otěže a koník hned zareagoval. Předběhl hnědáka a uháněl dál po cestě, jež se před nimi stáčela volným obloukem za obrovský blok pískovce.
Asi po dvou stovkách metrů Debra přitáhla otěže a koníka zastavila. Cestu jim zahradil velký kámen, který se musel uvolnit teprve před nedávnem. Ladně se svezla ze sedla a než přijel princ, dřepěla už na jeho vršku a přemýšlela, jak dál.
Být balvan užší, nepřemýšlela by a přeskočila jej. Nebyla by to nepřekonatelná překážka, o nic horší, než kolikrát padlé kmeny při štvanici.
Jenomže… Tuhle vzdálenost jejich koně nepřeskočí.
Otočila se na patě a zadívala se do studené modři Arisových očí.
Chvíli jí pohled opětoval, pak se ušklíbl: „Kousek se vrátíme a zkusíme to obejít zvířecí stezkou.
Debra nic neřekla, jen seskočila dolů, chytila otěže klouzající po hebké hřívě, přidržela je u hrušky a vyhoupla se do sedla.
Než se uvelebila, Arisův hnědák už scházel z cesty a mizel v houštině.
Brzy se i Debra ocitla v úzkém tunelu vysoké vegetace. V nose ji lechtala vůně mechu a horko se zde zdálo snesitelnější.
Bohužel to netrvalo dlouho a vyjeli na otevřené kamenité prostranství.
Nezdálo se, že by jim mělo být umožněno vrátit se na původní cestu, ale ani jeden se tím nenechal nijak znepokojit.
Přejeli napříč plání, až se opět ocitli pod ochrannou klenbou stromů, mezi nimiž se povalovaly obrovské bloky pískovce, jako drobty z obřího krajíce chleba.
Mezi nimi se klikatila zvířecí stezka, v jejímž povrchu se tu a tam daly rozpoznat otisky drobných kopýtek.
Debra zase pustila otěže a uvolnila nohy ze třmenů. Cítila se tak mnohem pohodlněji. A Starkáčkovi to očividně také nevadilo. Hnědého zadku před sebou se obstojně držel sám.
Debra mu začala probírat hřívu nad kohoutkem a splétat ji v tenké copánky. Než dojeli k vysokým skalám prosvěcujícím mezi silnými bukovými kmeny, neměla už dívka z čeho plést, aniž by se musela hodně natahovat před sebe.
Aris ji provedl úzkou mezerou a před nimi se otevřela poměrně široká cesta, že mohli jet vedle sebe. Tiše spolu rozmlouvali a jejich hlasy se k nim vracely ozvěnou od příkrých stěn po obou stranách jejich stezky.
Netrvalo dlouho a dostali se na křižovatku, kde zvolili pokračovat užší cestou, která je snad dovede tam, kam potřebují, ačkoliv se od původního směru dost vzdálili.
Tentokrát jela první Debra.
Po několika desítkách metrů zastavila. Hnědák nestačil zabrzdit a narazil do strakatého koníka. Aris překvapeně vykřikl.
Debra se neméně překvapeně otočila v sedle.
„Je tam krev,“ prohlásila tiše.
Aris se postavil ve třmenech a spatřil tmavý otisk lidské dlaně. Byl zaschlý, kdo ví, jak starý.
„Vrátíme se,“ navrhl věcně.
„Koně se tu neotočí,“ namítla. „Pojedeme dál.“ S tím vyrazila na další cestu.
Netrpělivě očekávali každý pohled za zatáčku, poslouchali ojedinělé zvuky teplého dne.
Brzy ztratili pojem o čase. Mohli jet úzkými cestičkami hodinu, stejně tak jen několik minut.
A pak k jejich uším dolehlo tiché šumění. Skalní stěny se rozestoupily a zablesklo se mezi nimi cosi povědomě zeleného, jako merlonové listy.
Zvuk ještě zesílil a než se nadáli, stáli na okraji malého ráje.
Přímo před nimi přes kameny poskakovala voda v mělkém korytě a odrážené slunce dělalo mžitky. Na druhém běhu se křivily jako nemocní starci tři veliké merlony se sukovitými kmeny a v jejich stínu zatím sílily nové generace.
Ze všech stran byly obklopeny skalním městem a odsud se daly jen odhadovat další možné pěšiny.
Oba se zaposlouchali do poklidného šumění a očima provrtávali vegetaci.
Sami vlastně netušili, co přesně hledají a právě proto s další cestou dost otáleli.
Nakonec Aris pobídl hnědáka, který se okamžik zdráhal vstoupit do kamenitého koryta. Kameny na jeho dně lehce klouzaly a tu a tam kopyto nečekaně našlo oporu hlouběji než by se dalo čekat. Kůň vždy hlasitě zafrkal a několikrát úlekem poskočil kupředu, že voda stříkala na všechny strany.
Debra i se skvrnitým koníkem zatím čekali na břehu, aby se snad nepřipletli pod kopyta přihlouplého hnědáka.
Konečně se dívčiny obavy rozplynuly, když se Aris ocitl zase na pevném břehu.
Strakáček neochotně vstoupil do hravého proudu, zastavil se. Hnědá hlava s širokou lysinou se sklonila dolů, aby valášek zahnal žízeň.
Když se pak napřímil a vyrazil kostrbatě k protějšímu břehu, Debra by přísahala, že v porostu pod největším stromem se cosi pohnulo.
„Něco tam je,“ prohlásila tiše.
Aris otočil koně a chvíli se díval směrem, kterým mu ukázala. Nejdříve si myslel, že dívku spletl vlnící se stín, ale po chvíli i on spatřil cosi tmavého schouleného u paty merlonu. Odsud se nedalo určit, oč se jedná, ale ať to bylo cokoliv, dosud je to nezpozorovalo, i když to bylo patrně jen otázkou času.
„Co je to?“ zeptala se.
„Nevím,“ pokrčil rameny, „ale může to být velké jako poník.“
„Možná to je poník. Co jiného by to bylo?“
„Co já vím. Medvěd?“
„Moc dobře víš, Arisi, že medvědi tu nejsou… Pojeďme blíž,“ navrhla a než jí stačil oponovat, pobídla koně do kroku.
Do poslední chvíle byla přesvědčená, že před ní v houštině skutečně leží poník, ale sotva se dostala o pár metrů blíž, pochopila, že je na omylu.
Na nehezkém omylu.
Ne, že by odhad poníka byl příliš vzdálen skutečnosti, ale tyhle bytosti prý velmi nerady slyší srovnávání s koňmi.
Jen pár metrů před Debrou ležel, ach ano… kentaur. První, kterého Debra ve svém životě spatřila, a nemohla se ubránit přesvědčení, že kentauři jsou opravdu divní. Pohled na spojení lidského a koňského těla v ní vyvolával odpor, ale zároveň podněcoval zvědavost… Jak se asi žije s tolika končetinami? Co vlastně jí? Maso, nebo trávu? Nebo obojí?
Jak se tak dívala na jeho zubožené tělo, došlo jí, že není vhodná chvíle na rozvíjení úvah o jeho jídelníčku. Pohled na něj byl totiž opravdu zoufalý.
Černou srst měl celou zaprášenou a upatlanou zaschlým potem a krví. Černé rousy a žíně prořídlého ocasu slepené bahnem.
Na lopatce zabodnutý zbytek šípu a ve stehně dokonce celý, snad neměl sílu jej ulomit.
Oči zavřené a tvář strnulou, že se zdálo, že už z něj život vyprchal, ale očividně dýchal.
Hluboce a pravidelně.
Debra se svezla ze sedla. Okamžik váhala, a když k němu šla blíž, zarazilo ji Arisovo okřiknutí.
Spící kentaur sebou škubl a vytřeštil oči.
V téhle končině lidskou přítomnost dozajista nečekal.
Reflexy mu zavelely jediné možné řešení – útěk. V mžiku se napřímil, ale ztuhlé svaly nedokázal přinutit k poslušnosti, a tak zůstal někde napůl cesty mezi ležením a naprostou beznadějí.
„Klid, jen klid!“ zakřičela Debra. „Nepřišli jsme vám ublížit!“
Znatelně se uvolnil. Těžko říct, zda k němu dolehla dívčina slova, nebo prostý fakt, že její ruce byly prosty zbraně.
„Kdo jste?“ zamumlal ochraptěle a švihnutím ohonu odehnal mouchy.
„Poutníci,“ odpověděl Aris.
Kentaur si ho nedůvěřivě změřil. „A kde máte věci?“
Aris se chystal cosi odseknout, ale zasáhla Debra: „Jsme znedaleka. Vyjeli jsme jen na merlony.“
„Musím odsud,“ zamumlal a znovu se pokusil bezmocně vstát. Očima při tom probodával cizince. Po chvíli, kdy se všelijak drápal na nohy, se mu to skutečně podařilo a dokonce se i vrávoravě rozešel.
Po několika metrech mu tělo vypovědělo poslušnost a ztěžka dopadl na zem.
Naprázdno zahrabal kopyty ve vzduchu.
Vypadal stejně jako schvácený kůň, který již nemůže dál.
Zaklel a veškerý pohyb ustal, jen dmutí jeho hrudi bylo teď divočejší. Jako by i o dech musel více bojovat.
Debra pokrčila rameny a šla k němu. Aris setrvával v sedle a tvářil se kysele.
Debra ho obešla a přidřepla si k němu.
„Co se stalo?“ tiše se zeptala.
Jeho hnědé oči zastudily jako led. „Nevím. Nevím, proč mě pronásledovali… zpropadení lovci! Hnali mě až sem… Kde teď vlastně jsem?“
„Kousek od Maronnu, sotva tři hodiny jízdy.“
„Maronn? Před pěti dny jsem byl na severním břehu Modré řeky…“
„Pět dní?“ nedůvěřivě nadzvedla obočí. Běžně cesta zabrala i dvojnásobek.
Jen se na ni krátce podíval. Jako by ho osočovala ze lži.
Omluvně se pousmála a odvedla řeč jinam: „Jmenuji se Debra.“
„Kardan.“
Něco jí to připomnělo. Něco důležitého, ale dokázala si vzpomenout, co to bylo. Zaslechla za sebou kroky, pootočila hlavu a pohlédla na Arise. „Já jsem Aris, princ Maronnský.“
Kentaura se titul očividně nijak nedotkl. „Co hodláte podniknout?“
„Pokud nebudete mít nic proti, půjdeme si po svém,“ položil Debře ruku na rameno.
Zamračila se. „Nemůžeme ho tu takhle nechat.“
„Ale jistě, beze všeho,“ ignoroval Kardan její poznámku.
Debra se ušklíbla. „Ta zranění potřebují ošetřit,“ prohlásila tónem, který nepřipouštěl námitky, a oba muži se na ni jen dlouze zadívali.
Bylo rozhodnuto.
***
K večeru, když už kentaurova zranění byla ošetřená a u paty merlonu spočívala kupka plodů, seděl Aris v Kardanově blízkosti a naslouchal šumění řeky, zatímco se opodál Debra starala o koně. Stála do půli lýtek ve vodě a kolem ní přecházel Strakáček. Vysoko zvedal nohy a voda stříkala na všechny strany.
Dívka se jen smála a po očku sledovala hnědáka, jak nedůvěřivě strká nos do proudu.
Starkáček do ní strčil hlavou, až málem upadla. Odstrčila ho a okřikla v jazyce, který by Kardan nečekal – chataš – jazyku kentaurů, dračích jezdců, malé skupiny nomádů z jihu a nemnoha učenců. Ani do jedné z nich mu ale neseděla. Nebyla kentaurem a ani mu vzhledem nepřipomínala snědou nomádku z jihu. Dragonýrka nepřipadala v úvahu a co by učená šlechtična dělala v řece s koňmi?
Ačkoliv i on byl na míle daleko svého domova.
Připomínala mu cosi jiného… Její vysoká postava, útlý pas, tvář s výraznějšími lícními kostmi orámovaná záplavou kaštanových vlasů… Ušklíbl se a zjistil, že si ho Aris pozorně prohlíží.
Nevěnoval mu pozornost a obrátil pozornost zpět k Debře, která právě vylézala z řeky a skvrnitý koník se jí lepil na paty jako věrný pes.
„Krásná, viď?“ prohodil Aris.
„To dozajista je,“ odpověděl a přemýšlel, co tím princ sleduje.
„Tak si ji pořádně prohlédni, protože až ji uvidíš příště, půjde ti vyrvat vnitřnosti…“
Kardan nechápavě nadzvednul obočí: „Vyhrožuješ mi? A jménem ženy, jejíž vůle je dost silná na vlastní rozhodnutí?“
Aris se pousmál: „Seznam se. Debra y Ederas, hřebče.“
Kentaur se viditelně zachvěl. Těžko říct, zda připuštěním palčivé skutečnosti, nebo tak překonával zjevnou urážku.
„Přesně tak příteli, dračí jezdkyně z Maronnu.“
„Pak se jen modli, aby ta střeva nebyla tvoje,“ pousmál se kentaur.
Aris chtěl očividně něco říct, ale Debra byla příliš blízko a neslušelo se, aby zaslechla, co nepatřilo jejím uším… vždyť je tak krásně naivní…
A Tak stočil hovor k běžným nezajímavým věcem.
Těsně před setměním pomohl Debře nachystat tábořiště a dlouho po tom, co nebe ozářila Luna, si vyprávěli zajímavé příběhy ze dvou zcela odlišných světů.
Ráno sbalili všechny věci a přes občasné dívčiny protesty nechali Kardana svému osudu.
Za říčkou se ještě naposledy ohlédla a zdálo se jí, že vidí cosi bílého přicházet z druhé strany.