Konec Dávných časů
Ranní slunce jen neochotně lezlo nahoru přes vrcholky stromů, zahalené mlhou. Před jeskyní leželo moje velké, pískově zbarvené tělo a snažilo se dohnat probdělou noc. Vůbec se mi nechtělo se zvedat. Jen jsem trochu pootevřela pravé oko, ale oslepená tím hrozným sluncem jsem ho zas zavřela. Nakonec jsem se donutila vstát, protáhla se až všechny kosti zapraštěly a dojmem z mého zívnutí spadla jedna veveruša ze stromu.
To mi připomíná, že bych si měla trošku obrousit zuby, tiše jsem zavrčela pod dlouhé vousky. Z jeskyně se už ozývá pískání a šustění a mně zas trochu polechtá vztek... Potvora, nechá se zamordovat a mně tu zůstanou na krku... přesto v tom zní daleko víc smutku než vzteku. Kus od jeskyně jsem měla uloženou zbylou polovinu předchozí kořisti, ta měla na snídani vystačit. Dotáhla jsem ten okousaný zbytek paroháče ke vchodu a hlasitě zamručela, "Tak polezte mrňousci..."
Vůně masa je nakonec vylákala. Tři malá dráčata neohrabaně vyběhla z temné jeskyně a vrhla se na potravu jak hladoví psíci. Ležela jsem vedle nich a pozorovala je. Jedno bylo modré, další zelené a poslední pak černé. Měla jsem dojem, že první dvě jsou samičky, ale zatím jsem to nezkoušela ověřit. Když se černé dráče nažralo, s plným bříškem se svalilo na mě, schovalo tlamku na ramenou a spokojeně odfukovalo. Druhá dvě se bohužel tolik nenacpala a právě zahájila lov mého ocásku. Sice tu zatím byla jen pár dní, ale můj ocásek už byl značně zubožený.
Zelené dráče se mi nakonec zakouslo do ocásku a já málem vyletěla z kůže. Pak jsem popadla zlobivé dráče a to obdrželo výchovný štulec po čumáku. Nakonec se naštěstí i ono uklidnilo a všechna tři dráčata se po mně rozvalila a usnula. Mně nezbylo než v nepohodlné poloze počkat, až se proberou.
Shadow tiše letěl nad lesem, v jednom pařátu nesl další kus vysoké. Jeskyně už nebyla daleko, takže už vyhlížel, jestli mně neuvidí. Výjev, který spatřil, ale rozhodně nečekal a jeho smích se rozlehl po úbočí nade mnou. Já jsem totiž ležela roztažená na zádech a dráčata se po mně válela jak po gauči. Já se zmohla jen na truchlivý pohled kamsi do nebes. Když jsem si ale dospělého draka všimla a viděla, že se smíchy téměř nedokáže udržet ve vzduchu, měla sem chuť ho přetrhnout. Stejně jsem ale musela počkat než přistál a sundal dráčata ze mně.
"Kdes byl tak dlouho? Doufám, že už se rada konečně rozhodla. Nemůžu se o ně starat."
Shadow však jen trapně přešlapoval na místě a do odpovědi se mu nechtělo. Ve mně se vzdouval zmatek a vztek. "Ar nezlob se, ale nikdo z nás si je nemůže nechat. Sama víš, že v našem údolí už není bezpečno. Tohle je jediné místo, kde můžou přežít! Tady zatím Holý nikdy nebyl!“ snažil se mně Shadow uklidnit. Kožíšek mi však začal černat, jak mnou cloumal vztek na ty křídlatce.
„Sakra jsou to děti tvojí sestry! Sice jste se nikdy neměli rádi, ale máš vůči nim povinnost! A jak je tu mám asi uživit a vychovávat, co? Vždyť já o dráčatech nic nevím!“ vykřikla jsem zoufale. Dráčata se mi krčila u tlap, naštěstí ničemu z toho nerozuměla. Smutně jsem na ně pohlédla a pak málem očima zabila Shadowa.
„Ar prosím…. Zkus nás pochopit. Tohle jsou jediná dráčata, která zatím přežila Holého. Pomoz nám a schovej je tu u sebe…“ znovu to zkusil a v hlase mu zněla beznaděj.
Podívala jsem se zpět na tu drobotinu u mých tlap a nakonec souhlasila. Nedokázala jsem nechat děti své přítelkyně napospas Holému. Ale ještě než Shadow odletěl, musel mi slíbit, že mi draci pomůžou s lovem, až dráčata povyrostou. Dlouho jsem se koukala za ním, jak pomalu mizí za vrcholky hor. Dráčata tiše mroukala a tiskla se ke mně, asi se bála. Povzdechla jsem si, odvedla dráčata do jeskyně a tam se ke všem třem přitulila.
* * *
Uteklo mnoho vody. Zas jsem tiše ležela při vycházejícím slunci před jeskyní, ale tentokrát ve společnosti dalších tří těl. Modrá Siet, zelená Lakšan a černý Gorm už pořádně vyrostli. Všichni už byli dávno větší než já a zatímco některé mé chloupky trvale zestříbrněly, jejich šupiny se leskly a zářily barvami zdravých silných draků. Rádi se prali ve vzduchu, společně jsme chodili na lov a každý večer jsem jim vyprávěla příběhy z dračí historie. Stále mi říkali mami, ale už dávno pochopili, že to není pravda. Stali se z nich velcí draci s upřímnou povahou po své matce. Měla sem je moc ráda.
Jako vždy jsem vstala první, zejména Grom si vždycky rád pospal. Byla jsem smutná, protože už tehdy nám hrozilo nebezpečí. Shadow před týdnem přiletěl s tím, že se Holý dostal až k severním vstupu do údolí. Pokud vejde, brzo nás objeví. Tiše jsem si povzdechla a vskočila do hlouby lesa. První ranní lov byl pokaždé můj. Po hodině mi do drápů padla statná laň. Na snídani bude stačit. Když jsem se pak vrátila, draci už byli vzhůru.
„Už bys neměla takhle mizet mami. Kdyby přišel a tys byla sama, nemohli bychom ti pomoci.“ Grom rozčileně přešlapoval kolem mě.
„Ale no tak... Žádný Holý nikdy nepotkal nikoho z mého druhu a i kdyby, považoval by mně za obyčejnou šelmu. Nenapadlo by ho vás hledat u mě.“ Položila jsem laň před ty tři a pobídla je ke společné snídani.
Škoda ale, že ta má poslední slova nebyla pravdivá. Daleko na severní straně hor Holý nalezl něco, co nechápal. Potkal mého bratra, bohužel však právě ve chvíli, kdy jsme nejzranitelnější. Jen napůl přebarvená srst tak visela na jeho zádech. A netrvalo dlouho, než si povšiml přítomnosti mé a mých draků.
* * *
Slunce pomalu klesalo za kopce. Od smrti bratra utekl další rok a já byla stále neklidnější. Čím dál častěji jsme všichni tři cítili jeho přítomnost na vrcholcích, nikdy se však neodvážil sejít. Shadow už se půl roku neukázal a já v srdci cítila, že už se nikdy neukáže. Ale hlavně mě tížila jiná myšlenka… Mé údolí bylo uprostřed dračího teritoria. Pokud se však může Holý ukázat na všech stranách, ti tři, kteří leželi vedle mě, byli poslední živí draci na světě.
Jen s těžkým srdcem jsem se na ně mohla dívat. Grom už téměř dospěl. Dosáhl plné velikosti, byl mohutný i když trochu pohublý. Brzo by měl ovládnout oheň. Siet a Lakšan byly menší, ovšem neméně krásné a silné. Přes to kdyby Holý zaútočil, nejspíš bychom se neubránili.
Večerním vzduchem ke mně náhle doletěl pach kouře. Prokletý západ slunce nás zradil a ukryl blížící se požár, založený Holým. Celý věnec vršků nad údolím plál jasným žárem hořících stromů. Naše vlastní údolí se nám stalo pastí. Rychle jsem vzbudila draky.
„Leťte odtud, až k jezeru a tam se zatím schovejte. Budete mít víc času, je to skoro uprostřed údolí. Až bude tma, vyleťte vysoko nad dým a kouř, nejvýš, kam až dokážete. Schovávejte se v mracích, aby vás nezahlédl. Leťte na sever a pak na západ, až k Dávné říši. S trochou štěstí se tam sejdeme.“ Strčím do Groma aby už konečně vstal.
„Ani za nic, co by bylo s tebou?" vykřikla divoká Lakšan a už se chystala mě popadnout a nést.
"Neblázni maličká, ani jeden nemáte dost síly, aby jste tam doletěli i se mnou. Nějak se přez ně dostanu, už jednou se mi to podařilo." hlavou se mi prožene vzpomínka na jejich matku. Grom chtěl sice něco dodat, mně ale došla trpělivost.
"Hlupáci leťte! Nebo chcete, aby celé ty roky, co jsem se o vás starala, přišly v niveč??? Jste poslední nadějí vaší rasy, máte vůči ní sakra povinnost!" zařvu a málem na ně zaútočím. Chudák Siet měla slzy ve tváři, ale já neměla čas ani chuť jí všechno znovu vysvětlovat.
Konečně se vznesli. Naposled jsem se dívala na jejich krásně vybarvená těla, než mi je zahalil kouř. Sama jsem rychle zničila vše, co bylo naším domovem. Lůžka, různé hračky, jedinou naši knihu. Nechtěla jsem, aby padly do rukou Holého. Tak už mi nezbylo nic než se vrhnout do kotoučů dýmu a utíkat. Kouř byl téměř všude a dusil mně. Kožich jsem nechala měnit, abych splynula s okolím. Všude praskaly větve a stromy, když na ně dýchl žár ohně. Probíhala jsem posledním nehořícím pásem a jen doufala, že to draci k jezeru stihli. Já sama jsem neměla šanci tam doběhnout, naštěstí pro mě bylo nedaleko jeskyně malé jezírko, má poslední záchrana.
Stihla jsem to jen tak tak. Těsně před dopadem do vody mě plameny trochu sežehly ocásek. Voda dokázala sice zarazit plameny, ale žár byl i tak k nevydržení. Uprostřed jezírka jsem se pak zachytila na menším kameni, jen s obtížemi vdechovala horký vzduch plný kouře a snažila jsem se neztratit vědomí. Když největší nápor ohně už přešel, přeplavala jsem k severní straně jezírka a ještě chvíli počkala, než sežehlá zem trochu vychladla. Dřív vlhká půda teď připomínala vypálenou keramiku, čerstvě vytaženou z pece. Když jsem pak vylezla, pálila mně do tlapek, černé mastné saze se mi lepily na kožich a každou chvíli kolem mně spadl nějaký prohořelý strom nebo jsem potkala kostry těch, kteří nedokázali před ohněm utéct. Nalepené saze mi dost bránily měnit kožíšek a mé šance proklouznout opět poklesly.
Konečně začal terén trochu stoupat. Skoro každá moje myšlenka letěla za trojicí draků s nadějí, že snad stihli doletět k jezeru včas a podaří se jim pak ztratit Holému v oblacích. Tma trochu kryla i mne, ale má cesta byla horší. Každou chvíli už jsem na něj musela narazit, jak bude sestupovat do údolí ověřit si, zdali se mu podařilo nás zabít. Každý stín a praskot mohl být jeho dílem a já se čím dál víc bála, že to nedokážu.
Přede mnou se otevřela malá proláklina a já se jí snažila co nejdříve přeběhnout. Popel a ohořelé větve mi zakřupaly pod tlapami, přes to zvuk mých kroků přehlušila velká rána. Svištění provazů se rozlehlo po holém úbočí. Síť mně obalila uprostřed skoku, závaží po jejích koncích mne bolestivě udeřila a znehybnila. Naprosto bezmocně jsem zůstala ležet. Svět kolem mne zčernal a propadl se do nejhlubší noci.
Ostré světlo mě bodalo do očí, i když byla stále noc. S trhnutím jsem dokázala pohnout hlavou, ale bolest mi vystřelila téměř do celého těla. Cítila jsem pach vlastní krve, spálené země, ale to všechno přepral štiplavý a odporný pach Holého. Cítila jsem to téměř všude kolem sebe. Jen s námahou jsem otevřela oči, oslepená září nějaké pochodně či kouzla.
"Už se probrala pane. Musíme s tím pohnout, dokud je omámená, pak už ji tam nedáme." zazněl hlas Holého a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že je tu Holých mnohem víc. Náhle mně jich několik popadlo za tlapy a snažilo se mne odtáhnout. Pokusila jsem se po nich ohnat, ale rána do hlavy mě opět poslala do bezvědomí.
* * *
Trvalo dlouho, než jsem se zas probrala. Bylo už dávno světlo, i když slunce nebylo přes oblaka kouře vidět. Ležela jsem uvnitř nějaké klece, železné pruty mně tlačily do boku. Kolem bylo pořád plno Holých, pořád pobíhali a křičeli. Šíleně mně bolela hlava, viděla jsem rozmazaně. Vůbec jsem netušila, co se celou noc dělo, jestli draci přežili nebo je Holí dostali. Ještě chvíli jsem předstírala bezvědomí, abych nasbírala co nejvíce ztracených sil. Během noci mi z těla asi uteklo i dost krve, rána na boku vypadala zle.
Pomalu jsem přitáhla tlapy pod sebe, zvedla hlavu a dokázala zaostřit. Klec vypadala bytelně, tyče pevně svařené. Nedokázala jsem je ve svém stavu rozbít, možná by to nešlo ani kdybych byla zdravá. V rohu klece ležel flák napůl zkaženého masa a já z něj cítila i nějaké další látky. Rozhodně jsem neměla tak velký hlad, abych to sežrala. Nohy se mi podlamovaly, opřela jsem se teda o jednu stěnu klece. Několik Holých si už všimlo, že jsem se probrala, a obstoupilo mě.
"Co s ní pane? Pokud zesílí, nemusí ta bedna stačit. Než aby byly další problémy, měli bychom se jí zbavit..." řekl jeden z nich a svou rukou se opíral o prapodivný předmět připnutý k boku.
"Ani nápad. Za prvé ví, kde jsou ti tři a oni se jistě pokusí ji najít. A zadruhé, už teď mám několik slušných nabídek jak od lovců trofejí, tak i od Zoo. Zabít ji, tak o tohle všechno přijdeme Stene." hlas toho druhého byl chraplavý, jen jen stěží jsem mu rozuměla. Ale když jsem konečně porozuměla tomu, co říkali, hrozně se mi ulevilo. Pochopila jsem, že mé draky nechytili. Gromovi se povedlo obě sestry dostat do bezpečí. Nohy mne už neudržely a já se zas sesula na spodní tyče.
"Kdo by chtěl takovou zrůdu, pane. A navíc, podle toho jak vypadá, stejně brzo chcípne."
"Tak zařiď, ať neuhyne. Odteď ji máš na krku. A Stene," zahleděl se tomu Holému do očí, "pokud uhyne, zaplatíš to ty. A taky dávej pozor na zvuky, tyhle potvory by měly umět mluvit." řekl a odešel. Sten se naklonil až k mřížoví a zašklebil se. "To se ještě uvidí. Neboj číčo, postarám se o tebe." Možná říkal pravdu, ale já mu nevěřila.
Od té hodiny jsem v kleci měla pořád kus čerstvého masa a misku s vodou. Maso jsem zatím pokaždé odmítla, ale bez vody jsem žít zatím nemohla. Den se přehoupl v noc, a ta zase v den. Nespala jsem, ale pozorovala hvězdnou oblohu a doufala, že mí draci nebudou tak šílení, aby se pro mě vrátili. Naštěstí se tak nestalo. Asi hodinu po východu slunce k mé kleci zas přišel Sten a ten druhý. Vůbec se nebáli přistoupit až k mřížím.
"Žije pane. Sice nechce žrát, ale zatím vypila všechnu vodu, co jsem jí dal. Celou noc nespala a nervózně bručela na hvězdy" zavrčela jsem vztekem, ten prevít mně pozoroval.
"Jen se podívej, to cos řekl, se jí nelíbilo. Určitě hledala ty tři. Ona moc dobře ví, kde jsou... " zamyslel se, "Bohužel nemám způsob, jak to z ní dostat, pokud ji chci prodat za nejvyšší nabídku. Přiletí si pro ni už po obědě. Ale ty poletíš s ní a zařídíš, abychom se dozvěděli vše, co se s ní bude dít a to za každou cenu." dořekl a odešel. Sten pak připravil kolem klece plno železných provazů a připevnil je. Vrčela jsem, ale rány té železné tyče, co měl u boku, byly příšerný.
Kolem poledního, kdy slunce nejvíc propalovalo mou klec, se okolím rozlehl šílený řev. Z nebe se na zem snesl kokový stroj, podobný ptáku. Všichni Holí kolem něj pobíhali, tahali za provazy připoutané ke kleci a jeden z nich mezitím převzal veliký balíček. Pak přiběhl Sten a po chvíli dohadování nastoupil do toho stroje. Opět se ozval ten řev, provazy se natáhly a má klec se náhle vznášela vysoko nad zemí a stále zrychlovala.
Pode mnou ubíhala krajina zničená požárem, hory a nakonec dlouhé roviny. Brzy už je brázdily šedivé stuhy cest po nichž přejížděly další stroje a kolem nich postávaly domovy Holých. Bylo jich čím dál víc, celé železné bludiště. A právě uprostřed toho železa byl jediný kousek zeleně a právě tam má klec zamířila. Bylo to místo plné pachů různých zvířat, ale i mnoha Holých. Vzpomněla jsem si, že o něm Sten mluvil jako o Zoo.
Klec se zatřesením dopadla na trávu a rázem kolem ní byla spousta Holých. Všichni měli ty kovové tyče jako Sten a mě vztekem zrudl kožich. Najednou všichni ustoupili a tvářili se zděšeně, jen Sten se zachechtal. "Tak pojď číčo, už tu na tebe všichni čekaj." Jednomu z těch kolem se podařilo navléknout mi smyčku kolem krku a právě ten provaz od ní si Sten převzal. Vytáhl mně z klece a pobízel směrem k budově. Kolem bylo plno těch tyčí, a tak jsem radši moc neprotestovala. Jeden Holý nesouhlasně zamlaskal nad ranou na mém boku a pochroumanou tlapou.
Několik dalších hodin se jich kolem mně střídalo nespočet, pořád mně rozhlíželi, dokonce ošetřili zranění. Sten pořád držel provaz a mluvil na mně, hlavně když jsem bolestí málem na někoho zaútočila. Nakonec mně dovedli sem, do tohoto výběhu.
Je tomu už deset let, co jsem opustila své údolí a musím žít zavřená tady.
"Jsem unavená koťata. Tohle vyprávění je dlouhé a příběh nikdy nekončí."
"Viděla si ještě někdy své draky, teto?" zeptalo se zelené kotě, povalující se mi na zádech.
"Ne. Už nikdy. Ale vím, kde jsou i jak se mají. Pamatuješ, jak bylo nedávno ve zprávách, že zmizela další loď?" trhla jsem ocáskem k rozhlasu na sloupu, kde ustavičně hrála zdejší nejoblíbenější zpravodajská stanice."Tomu místu lidé říkají Bermudský trojúhelník. Tam tenkrát bojovali poslední 3 draci o život a vyhráli. Je to území kouzel, kde se už od pradávna ztráceli lidé. Nikdy Trojúhelník nedokázali ovládnout. Je tam mnoho ostrovů, které z letadel ani lodí nespatříš. Můžeš je najít jen ze zad draka. Tam teď žijí má dráčata. Ty lodě, to je jejich pomsta. Za ta léta už snad mají i mladé."
"Ale mami, ty sis nikdy nepřála, aby se pro tebe vrátili a odnesli tě s sebou?" můj stříbrný synek se mi opíral o tlapy.
"Nemohla jsem si to přát, protože ty nejsilnější tužby se často plní. Jistě, bylo by krásné být zas s nimi, ale nedokázala bych si už nikdy odpustit, kdyby se jim při mé záchraně něco stalo. A navíc, musela bych opustit vás. A to byste chtěli?" pousměji se na syna i ostatní koťata, co se kolem mně povalují.
"A mami, jak to, že nám lidé nerozumí, ale my jim ano?"
"To není tak těžké. Přestali věřit v kouzla a zázraky. Vždyť i naše kožíšky považují za klam světla. I kdyby nás teď zaslechli, nepřipustí si to. Jen malé děti stále věří na draky a kouzla, a tak rozumí tomu, co říkáme. A třeba jednou to budou tyto děti, kdo mé draky přivede zpět." Trošku smutně zvednu hlavu a hledím do dáli.
Koťata si odbíhají hrát, dnes už další příběh nebude. Asan, můj druh, si lehá vedle mě a z jeho blízkosti cítím alespoň malou útěchu. I on věří, že se draci jednoho dne vrátí a pomůžou nám.
To mi připomíná, že bych si měla trošku obrousit zuby, tiše jsem zavrčela pod dlouhé vousky. Z jeskyně se už ozývá pískání a šustění a mně zas trochu polechtá vztek... Potvora, nechá se zamordovat a mně tu zůstanou na krku... přesto v tom zní daleko víc smutku než vzteku. Kus od jeskyně jsem měla uloženou zbylou polovinu předchozí kořisti, ta měla na snídani vystačit. Dotáhla jsem ten okousaný zbytek paroháče ke vchodu a hlasitě zamručela, "Tak polezte mrňousci..."
Vůně masa je nakonec vylákala. Tři malá dráčata neohrabaně vyběhla z temné jeskyně a vrhla se na potravu jak hladoví psíci. Ležela jsem vedle nich a pozorovala je. Jedno bylo modré, další zelené a poslední pak černé. Měla jsem dojem, že první dvě jsou samičky, ale zatím jsem to nezkoušela ověřit. Když se černé dráče nažralo, s plným bříškem se svalilo na mě, schovalo tlamku na ramenou a spokojeně odfukovalo. Druhá dvě se bohužel tolik nenacpala a právě zahájila lov mého ocásku. Sice tu zatím byla jen pár dní, ale můj ocásek už byl značně zubožený.
Zelené dráče se mi nakonec zakouslo do ocásku a já málem vyletěla z kůže. Pak jsem popadla zlobivé dráče a to obdrželo výchovný štulec po čumáku. Nakonec se naštěstí i ono uklidnilo a všechna tři dráčata se po mně rozvalila a usnula. Mně nezbylo než v nepohodlné poloze počkat, až se proberou.
Shadow tiše letěl nad lesem, v jednom pařátu nesl další kus vysoké. Jeskyně už nebyla daleko, takže už vyhlížel, jestli mně neuvidí. Výjev, který spatřil, ale rozhodně nečekal a jeho smích se rozlehl po úbočí nade mnou. Já jsem totiž ležela roztažená na zádech a dráčata se po mně válela jak po gauči. Já se zmohla jen na truchlivý pohled kamsi do nebes. Když jsem si ale dospělého draka všimla a viděla, že se smíchy téměř nedokáže udržet ve vzduchu, měla sem chuť ho přetrhnout. Stejně jsem ale musela počkat než přistál a sundal dráčata ze mně.
"Kdes byl tak dlouho? Doufám, že už se rada konečně rozhodla. Nemůžu se o ně starat."
Shadow však jen trapně přešlapoval na místě a do odpovědi se mu nechtělo. Ve mně se vzdouval zmatek a vztek. "Ar nezlob se, ale nikdo z nás si je nemůže nechat. Sama víš, že v našem údolí už není bezpečno. Tohle je jediné místo, kde můžou přežít! Tady zatím Holý nikdy nebyl!“ snažil se mně Shadow uklidnit. Kožíšek mi však začal černat, jak mnou cloumal vztek na ty křídlatce.
„Sakra jsou to děti tvojí sestry! Sice jste se nikdy neměli rádi, ale máš vůči nim povinnost! A jak je tu mám asi uživit a vychovávat, co? Vždyť já o dráčatech nic nevím!“ vykřikla jsem zoufale. Dráčata se mi krčila u tlap, naštěstí ničemu z toho nerozuměla. Smutně jsem na ně pohlédla a pak málem očima zabila Shadowa.
„Ar prosím…. Zkus nás pochopit. Tohle jsou jediná dráčata, která zatím přežila Holého. Pomoz nám a schovej je tu u sebe…“ znovu to zkusil a v hlase mu zněla beznaděj.
Podívala jsem se zpět na tu drobotinu u mých tlap a nakonec souhlasila. Nedokázala jsem nechat děti své přítelkyně napospas Holému. Ale ještě než Shadow odletěl, musel mi slíbit, že mi draci pomůžou s lovem, až dráčata povyrostou. Dlouho jsem se koukala za ním, jak pomalu mizí za vrcholky hor. Dráčata tiše mroukala a tiskla se ke mně, asi se bála. Povzdechla jsem si, odvedla dráčata do jeskyně a tam se ke všem třem přitulila.
* * *
Uteklo mnoho vody. Zas jsem tiše ležela při vycházejícím slunci před jeskyní, ale tentokrát ve společnosti dalších tří těl. Modrá Siet, zelená Lakšan a černý Gorm už pořádně vyrostli. Všichni už byli dávno větší než já a zatímco některé mé chloupky trvale zestříbrněly, jejich šupiny se leskly a zářily barvami zdravých silných draků. Rádi se prali ve vzduchu, společně jsme chodili na lov a každý večer jsem jim vyprávěla příběhy z dračí historie. Stále mi říkali mami, ale už dávno pochopili, že to není pravda. Stali se z nich velcí draci s upřímnou povahou po své matce. Měla sem je moc ráda.
Jako vždy jsem vstala první, zejména Grom si vždycky rád pospal. Byla jsem smutná, protože už tehdy nám hrozilo nebezpečí. Shadow před týdnem přiletěl s tím, že se Holý dostal až k severním vstupu do údolí. Pokud vejde, brzo nás objeví. Tiše jsem si povzdechla a vskočila do hlouby lesa. První ranní lov byl pokaždé můj. Po hodině mi do drápů padla statná laň. Na snídani bude stačit. Když jsem se pak vrátila, draci už byli vzhůru.
„Už bys neměla takhle mizet mami. Kdyby přišel a tys byla sama, nemohli bychom ti pomoci.“ Grom rozčileně přešlapoval kolem mě.
„Ale no tak... Žádný Holý nikdy nepotkal nikoho z mého druhu a i kdyby, považoval by mně za obyčejnou šelmu. Nenapadlo by ho vás hledat u mě.“ Položila jsem laň před ty tři a pobídla je ke společné snídani.
Škoda ale, že ta má poslední slova nebyla pravdivá. Daleko na severní straně hor Holý nalezl něco, co nechápal. Potkal mého bratra, bohužel však právě ve chvíli, kdy jsme nejzranitelnější. Jen napůl přebarvená srst tak visela na jeho zádech. A netrvalo dlouho, než si povšiml přítomnosti mé a mých draků.
* * *
Slunce pomalu klesalo za kopce. Od smrti bratra utekl další rok a já byla stále neklidnější. Čím dál častěji jsme všichni tři cítili jeho přítomnost na vrcholcích, nikdy se však neodvážil sejít. Shadow už se půl roku neukázal a já v srdci cítila, že už se nikdy neukáže. Ale hlavně mě tížila jiná myšlenka… Mé údolí bylo uprostřed dračího teritoria. Pokud se však může Holý ukázat na všech stranách, ti tři, kteří leželi vedle mě, byli poslední živí draci na světě.
Jen s těžkým srdcem jsem se na ně mohla dívat. Grom už téměř dospěl. Dosáhl plné velikosti, byl mohutný i když trochu pohublý. Brzo by měl ovládnout oheň. Siet a Lakšan byly menší, ovšem neméně krásné a silné. Přes to kdyby Holý zaútočil, nejspíš bychom se neubránili.
Večerním vzduchem ke mně náhle doletěl pach kouře. Prokletý západ slunce nás zradil a ukryl blížící se požár, založený Holým. Celý věnec vršků nad údolím plál jasným žárem hořících stromů. Naše vlastní údolí se nám stalo pastí. Rychle jsem vzbudila draky.
„Leťte odtud, až k jezeru a tam se zatím schovejte. Budete mít víc času, je to skoro uprostřed údolí. Až bude tma, vyleťte vysoko nad dým a kouř, nejvýš, kam až dokážete. Schovávejte se v mracích, aby vás nezahlédl. Leťte na sever a pak na západ, až k Dávné říši. S trochou štěstí se tam sejdeme.“ Strčím do Groma aby už konečně vstal.
„Ani za nic, co by bylo s tebou?" vykřikla divoká Lakšan a už se chystala mě popadnout a nést.
"Neblázni maličká, ani jeden nemáte dost síly, aby jste tam doletěli i se mnou. Nějak se přez ně dostanu, už jednou se mi to podařilo." hlavou se mi prožene vzpomínka na jejich matku. Grom chtěl sice něco dodat, mně ale došla trpělivost.
"Hlupáci leťte! Nebo chcete, aby celé ty roky, co jsem se o vás starala, přišly v niveč??? Jste poslední nadějí vaší rasy, máte vůči ní sakra povinnost!" zařvu a málem na ně zaútočím. Chudák Siet měla slzy ve tváři, ale já neměla čas ani chuť jí všechno znovu vysvětlovat.
Konečně se vznesli. Naposled jsem se dívala na jejich krásně vybarvená těla, než mi je zahalil kouř. Sama jsem rychle zničila vše, co bylo naším domovem. Lůžka, různé hračky, jedinou naši knihu. Nechtěla jsem, aby padly do rukou Holého. Tak už mi nezbylo nic než se vrhnout do kotoučů dýmu a utíkat. Kouř byl téměř všude a dusil mně. Kožich jsem nechala měnit, abych splynula s okolím. Všude praskaly větve a stromy, když na ně dýchl žár ohně. Probíhala jsem posledním nehořícím pásem a jen doufala, že to draci k jezeru stihli. Já sama jsem neměla šanci tam doběhnout, naštěstí pro mě bylo nedaleko jeskyně malé jezírko, má poslední záchrana.
Stihla jsem to jen tak tak. Těsně před dopadem do vody mě plameny trochu sežehly ocásek. Voda dokázala sice zarazit plameny, ale žár byl i tak k nevydržení. Uprostřed jezírka jsem se pak zachytila na menším kameni, jen s obtížemi vdechovala horký vzduch plný kouře a snažila jsem se neztratit vědomí. Když největší nápor ohně už přešel, přeplavala jsem k severní straně jezírka a ještě chvíli počkala, než sežehlá zem trochu vychladla. Dřív vlhká půda teď připomínala vypálenou keramiku, čerstvě vytaženou z pece. Když jsem pak vylezla, pálila mně do tlapek, černé mastné saze se mi lepily na kožich a každou chvíli kolem mně spadl nějaký prohořelý strom nebo jsem potkala kostry těch, kteří nedokázali před ohněm utéct. Nalepené saze mi dost bránily měnit kožíšek a mé šance proklouznout opět poklesly.
Konečně začal terén trochu stoupat. Skoro každá moje myšlenka letěla za trojicí draků s nadějí, že snad stihli doletět k jezeru včas a podaří se jim pak ztratit Holému v oblacích. Tma trochu kryla i mne, ale má cesta byla horší. Každou chvíli už jsem na něj musela narazit, jak bude sestupovat do údolí ověřit si, zdali se mu podařilo nás zabít. Každý stín a praskot mohl být jeho dílem a já se čím dál víc bála, že to nedokážu.
Přede mnou se otevřela malá proláklina a já se jí snažila co nejdříve přeběhnout. Popel a ohořelé větve mi zakřupaly pod tlapami, přes to zvuk mých kroků přehlušila velká rána. Svištění provazů se rozlehlo po holém úbočí. Síť mně obalila uprostřed skoku, závaží po jejích koncích mne bolestivě udeřila a znehybnila. Naprosto bezmocně jsem zůstala ležet. Svět kolem mne zčernal a propadl se do nejhlubší noci.
Ostré světlo mě bodalo do očí, i když byla stále noc. S trhnutím jsem dokázala pohnout hlavou, ale bolest mi vystřelila téměř do celého těla. Cítila jsem pach vlastní krve, spálené země, ale to všechno přepral štiplavý a odporný pach Holého. Cítila jsem to téměř všude kolem sebe. Jen s námahou jsem otevřela oči, oslepená září nějaké pochodně či kouzla.
"Už se probrala pane. Musíme s tím pohnout, dokud je omámená, pak už ji tam nedáme." zazněl hlas Holého a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že je tu Holých mnohem víc. Náhle mně jich několik popadlo za tlapy a snažilo se mne odtáhnout. Pokusila jsem se po nich ohnat, ale rána do hlavy mě opět poslala do bezvědomí.
* * *
Trvalo dlouho, než jsem se zas probrala. Bylo už dávno světlo, i když slunce nebylo přes oblaka kouře vidět. Ležela jsem uvnitř nějaké klece, železné pruty mně tlačily do boku. Kolem bylo pořád plno Holých, pořád pobíhali a křičeli. Šíleně mně bolela hlava, viděla jsem rozmazaně. Vůbec jsem netušila, co se celou noc dělo, jestli draci přežili nebo je Holí dostali. Ještě chvíli jsem předstírala bezvědomí, abych nasbírala co nejvíce ztracených sil. Během noci mi z těla asi uteklo i dost krve, rána na boku vypadala zle.
Pomalu jsem přitáhla tlapy pod sebe, zvedla hlavu a dokázala zaostřit. Klec vypadala bytelně, tyče pevně svařené. Nedokázala jsem je ve svém stavu rozbít, možná by to nešlo ani kdybych byla zdravá. V rohu klece ležel flák napůl zkaženého masa a já z něj cítila i nějaké další látky. Rozhodně jsem neměla tak velký hlad, abych to sežrala. Nohy se mi podlamovaly, opřela jsem se teda o jednu stěnu klece. Několik Holých si už všimlo, že jsem se probrala, a obstoupilo mě.
"Co s ní pane? Pokud zesílí, nemusí ta bedna stačit. Než aby byly další problémy, měli bychom se jí zbavit..." řekl jeden z nich a svou rukou se opíral o prapodivný předmět připnutý k boku.
"Ani nápad. Za prvé ví, kde jsou ti tři a oni se jistě pokusí ji najít. A zadruhé, už teď mám několik slušných nabídek jak od lovců trofejí, tak i od Zoo. Zabít ji, tak o tohle všechno přijdeme Stene." hlas toho druhého byl chraplavý, jen jen stěží jsem mu rozuměla. Ale když jsem konečně porozuměla tomu, co říkali, hrozně se mi ulevilo. Pochopila jsem, že mé draky nechytili. Gromovi se povedlo obě sestry dostat do bezpečí. Nohy mne už neudržely a já se zas sesula na spodní tyče.
"Kdo by chtěl takovou zrůdu, pane. A navíc, podle toho jak vypadá, stejně brzo chcípne."
"Tak zařiď, ať neuhyne. Odteď ji máš na krku. A Stene," zahleděl se tomu Holému do očí, "pokud uhyne, zaplatíš to ty. A taky dávej pozor na zvuky, tyhle potvory by měly umět mluvit." řekl a odešel. Sten se naklonil až k mřížoví a zašklebil se. "To se ještě uvidí. Neboj číčo, postarám se o tebe." Možná říkal pravdu, ale já mu nevěřila.
Od té hodiny jsem v kleci měla pořád kus čerstvého masa a misku s vodou. Maso jsem zatím pokaždé odmítla, ale bez vody jsem žít zatím nemohla. Den se přehoupl v noc, a ta zase v den. Nespala jsem, ale pozorovala hvězdnou oblohu a doufala, že mí draci nebudou tak šílení, aby se pro mě vrátili. Naštěstí se tak nestalo. Asi hodinu po východu slunce k mé kleci zas přišel Sten a ten druhý. Vůbec se nebáli přistoupit až k mřížím.
"Žije pane. Sice nechce žrát, ale zatím vypila všechnu vodu, co jsem jí dal. Celou noc nespala a nervózně bručela na hvězdy" zavrčela jsem vztekem, ten prevít mně pozoroval.
"Jen se podívej, to cos řekl, se jí nelíbilo. Určitě hledala ty tři. Ona moc dobře ví, kde jsou... " zamyslel se, "Bohužel nemám způsob, jak to z ní dostat, pokud ji chci prodat za nejvyšší nabídku. Přiletí si pro ni už po obědě. Ale ty poletíš s ní a zařídíš, abychom se dozvěděli vše, co se s ní bude dít a to za každou cenu." dořekl a odešel. Sten pak připravil kolem klece plno železných provazů a připevnil je. Vrčela jsem, ale rány té železné tyče, co měl u boku, byly příšerný.
Kolem poledního, kdy slunce nejvíc propalovalo mou klec, se okolím rozlehl šílený řev. Z nebe se na zem snesl kokový stroj, podobný ptáku. Všichni Holí kolem něj pobíhali, tahali za provazy připoutané ke kleci a jeden z nich mezitím převzal veliký balíček. Pak přiběhl Sten a po chvíli dohadování nastoupil do toho stroje. Opět se ozval ten řev, provazy se natáhly a má klec se náhle vznášela vysoko nad zemí a stále zrychlovala.
Pode mnou ubíhala krajina zničená požárem, hory a nakonec dlouhé roviny. Brzy už je brázdily šedivé stuhy cest po nichž přejížděly další stroje a kolem nich postávaly domovy Holých. Bylo jich čím dál víc, celé železné bludiště. A právě uprostřed toho železa byl jediný kousek zeleně a právě tam má klec zamířila. Bylo to místo plné pachů různých zvířat, ale i mnoha Holých. Vzpomněla jsem si, že o něm Sten mluvil jako o Zoo.
Klec se zatřesením dopadla na trávu a rázem kolem ní byla spousta Holých. Všichni měli ty kovové tyče jako Sten a mě vztekem zrudl kožich. Najednou všichni ustoupili a tvářili se zděšeně, jen Sten se zachechtal. "Tak pojď číčo, už tu na tebe všichni čekaj." Jednomu z těch kolem se podařilo navléknout mi smyčku kolem krku a právě ten provaz od ní si Sten převzal. Vytáhl mně z klece a pobízel směrem k budově. Kolem bylo plno těch tyčí, a tak jsem radši moc neprotestovala. Jeden Holý nesouhlasně zamlaskal nad ranou na mém boku a pochroumanou tlapou.
Několik dalších hodin se jich kolem mně střídalo nespočet, pořád mně rozhlíželi, dokonce ošetřili zranění. Sten pořád držel provaz a mluvil na mně, hlavně když jsem bolestí málem na někoho zaútočila. Nakonec mně dovedli sem, do tohoto výběhu.
Je tomu už deset let, co jsem opustila své údolí a musím žít zavřená tady.
"Jsem unavená koťata. Tohle vyprávění je dlouhé a příběh nikdy nekončí."
"Viděla si ještě někdy své draky, teto?" zeptalo se zelené kotě, povalující se mi na zádech.
"Ne. Už nikdy. Ale vím, kde jsou i jak se mají. Pamatuješ, jak bylo nedávno ve zprávách, že zmizela další loď?" trhla jsem ocáskem k rozhlasu na sloupu, kde ustavičně hrála zdejší nejoblíbenější zpravodajská stanice."Tomu místu lidé říkají Bermudský trojúhelník. Tam tenkrát bojovali poslední 3 draci o život a vyhráli. Je to území kouzel, kde se už od pradávna ztráceli lidé. Nikdy Trojúhelník nedokázali ovládnout. Je tam mnoho ostrovů, které z letadel ani lodí nespatříš. Můžeš je najít jen ze zad draka. Tam teď žijí má dráčata. Ty lodě, to je jejich pomsta. Za ta léta už snad mají i mladé."
"Ale mami, ty sis nikdy nepřála, aby se pro tebe vrátili a odnesli tě s sebou?" můj stříbrný synek se mi opíral o tlapy.
"Nemohla jsem si to přát, protože ty nejsilnější tužby se často plní. Jistě, bylo by krásné být zas s nimi, ale nedokázala bych si už nikdy odpustit, kdyby se jim při mé záchraně něco stalo. A navíc, musela bych opustit vás. A to byste chtěli?" pousměji se na syna i ostatní koťata, co se kolem mně povalují.
"A mami, jak to, že nám lidé nerozumí, ale my jim ano?"
"To není tak těžké. Přestali věřit v kouzla a zázraky. Vždyť i naše kožíšky považují za klam světla. I kdyby nás teď zaslechli, nepřipustí si to. Jen malé děti stále věří na draky a kouzla, a tak rozumí tomu, co říkáme. A třeba jednou to budou tyto děti, kdo mé draky přivede zpět." Trošku smutně zvednu hlavu a hledím do dáli.
Koťata si odbíhají hrát, dnes už další příběh nebude. Asan, můj druh, si lehá vedle mě a z jeho blízkosti cítím alespoň malou útěchu. I on věří, že se draci jednoho dne vrátí a pomůžou nám.