Červená Karkulka
Za devatero horami, devatero řekami a sedmero hvozdy se na mýtině pyšně tyčil královský lovecký zámeček. Ačkoliv stál na samotě, v zámečku nebyla nouze o drahé předměty, jídlo ani o služebnictvo. Vše se totiž nosilo a vozilo lesem z vesnice ukryté na nedalekém palouku.
V této vesnici žila Karkulka. Žila sama, protože její nejbližší příbuzná byla teta, která bydlela v lese a živila se vesnickým čarodějnictvím. Tu a tam poradila, samozřejmě za odpovídající odměnu, ale nikdo jí neměl příliš v oblibě. Říkalo se, že je divná. Jenže tehdy bylo divné vše, co nebylo všední, co každý neuměl. Karkulka měla svou tetu ráda, ale žít s ní nechtěla, odstěhovala se hned, jak to šlo. Chodila jí tedy občas navštěvovat, někdy u ní pobyla i delší dobu, jindy se hned vracela domů. Tentokrát chtěla zůstat déle, přece jenom by staré tetičce mohla pomoci se sběrem různých bylinek. Sbalila do košíku překvapení pro tetičku, vzala si svůj červený plášť a vydala se na cestu. Hned za posledním domem a jeho políčkem začínal hustý les. Nebála se, čeho také? Zdejší les byl poměrně rušný, díky věčnému zásobování zámečku. Zdejší lid byl hrdý na to, že královská rodina jezdila za odpočinkem zrovna k jejich vesnici a snažili se ze všech sil. Ovšem kdyby se nesnažili, byli by za to patřičně potrestáni.
Kráčela po široké cestě vyježděné vozy a dívala se kolem sebe. Hledala malou odbočku do lesa, která vedla k tetině jeskyni. Nikdo by se veřejně nepřiznal, že se šel poradit s vesnickou čarodějnicí (mimo jiné si kupovali její mlčení), ale všichni věděli, jak se k ní dostat.
Konečně ji spatřila a sešla z vyjeté cesty. Pokračovala dál, cestou do košíku sem tam přidala nějakou užitečnou rostlinu. Pěšina vedla i přes malou mýtinku, kde kvetlo mnoho lesních květin. Karkulka se zastavila, podřepla a začala trhat kytici.
Na prosluněnou paseku se snesl stín.
V tom se z nedalekého maliní ozvalo praskání a funění. Celý keř se začal otřásat. Po další sérii praskání a sténání se na světlo vyhrabal starý medvěd. Srst už měl prořídlou a prošedivělou. Malé oči mžouraly do denního světla. Drobné uši posazené vysoko na hlavě se natáčely do všech směrů ve snaze zachytit nějaký zvuk, ale medvěd byl téměř hluchý. Karkulka byla slušně vychovaná dívka a patřičně zvýšeným hlasem pozdravila:
„Dobrý den, pane medvěde!“ Nikdo si to nechtěl se starým tvorem rozházet, přece jenom to ještě pořád byl velmi mohutný a hladový medvěd.
„Kdo se to tu jen tak prohází a ruší mi mé spaní?“ otázal se nabručeně medvěd. Ozvěna otázku vrátila ještě několikrát zpátky.
„To jsem já, Karkulka,“ představila se, „jdu za tetičkou a chtěla jsem jí natrhat nějaké kytky. Jestli ti to nebude vadit,“ dodala honem, aby se medvěd nenaštval.
„Ty? To víš, že můžeš. Já kytky nepotřebuju. A co to neseš?“
„Nesu tetičce překvapení, brzy bude mít narozeniny.“
„A co to je za překvapení?“ zeptal se rychle medvěd se zájmem.
„To ti nemůžu říct, to by pak už nebylo překvapení. Ale abys neřekl, tak ti povím, že je to něco dobrého. Ale maso to není,“ dodala, aby medvěd neměl pocit, že přinesla něco i jemu.
„Aha,“ zabručel otráveně a mohutně zazíval, „tak se na mě zase někdy přijď podívat.“ A zalezl zpátky do malinového příbytku. Karkulka se dala do dalšího trhání.
Stín z palouku pomalu odplul. Kdyby Karkulka zvedla hlavu a podívala by se na oblohu, neuviděla by žádný letní mrak, ale tvora s velmi dobrým sluchem. Vyslechl celou konverzaci, však se také rozléhala široko daleko, a rozletěl se směrem k čarodějnické jeskyni. Byl to mladý drak. Se zlým zablýsknutím ve žlutých očích už myslel na svou večeři. Ale neměl spadeno na nemasové překvapení, ale na samotářskou tetičku, případně i Karkulku.
Zatím co Karkulka trhala poslední květy a pomalu pokračovala v cestě, drak tiše doplachtil ke zmíněné jeskyni. Neslyšně se z oblohy spustil na zem, na všechny čtyři nohy. Zametl kolem sebe ocasem a nasál vzduch z jeskyně. Něco zaslechl. Zadržel dech a zaposlouchal se. Z jeskyně vycházelo hromové chrápání. Pousmál se, trochu se při tom zlém úsměvu odhalily i dlouhé zuby, a pomyslel si něco o hlouposti lidí. Nejdřív ten směšný člověk ve slupce a teď jiný, který chrčí, jako když spolkl hrom. Drak se přikrčil a vešel do jeskyně.
Spící stařenka pro něho byla snadná obět, ale bohužel ho ani příliš nezasytila.
Karkulka pokračovala ve své cestě a pomalu se blížila k jeskyni.
Drak si zatím promyslel past a opět vyšel z jeskyně. Hubené břicho měl už trochu oblejší, ale stále ho trápil hlad – čarodějnice nebyla příliš výživná. Schoval se v hustém křoví kousek od vchodu do jeskyně a čekal.
Nic netušící Karkulka už došla téměř až k jeskyni. Z dálky volá na tetičku. Drak se ještě víc přikrčil a připravil se ke skoku.
Karkulce nikdo neodpověděl a ona si začala dělat starosti. Opatrně došla až k jeskyni, nevnímajíc prošla kolem draka. Ten se za jejími zády dobře bavil. Karkulka plna pochybností se rozhlédla kolem sebe. Konečně se rozhodla a vešla do jeskyně. Jen se poslední cíp jejího červeného pláště ztratil v přítmí, drak se přichystal k akci. Pootevřel křídla, zapružil v nohách. Karkulka se podezíravě rozhlížela po rozházených předmětech v jeskyni, ale tetička nikde. Už už chtěla vyjít zpátky ven a porozhlédnout se i v okolí, když se v jeskyni prudce setmělo. Otočila se, ale neviděla nic, kromě zářících žlutých očí. Drakovi se povedlo křídly přikrýt celý vchod do jeskyně. On sám ve tmě viděl velmi dobře. Sledoval zděšené pohyby postavy pod sebou. Natáhl krk a otevřel tlamu.
V tom mu ale z ocasu do těla vystřelila prudká bolest. Zapomněl na vyděšenou Karkulku a otočil se. Ocitl se opět tváří v tvář tomu člověku ve slupce.
„Konečně jsem tě našel, příšerný draku! Připrav se na souboj, abych tě mohl čestně zabít!“ vykřikoval rytíř, který pro vyrovnání výškového rozdílu seděl na mohutném bílém válečném koni. Drak vztekle zařval směrem ke koňské hlavě. S koněm to překvapivě ani nehnulo, přitom mu muselo minimálně příšerně zvonit v uších. Ale neustoupil ani o krok, jenom rytíř prudce zaklapl hledí a napřáhl před sebe dlouhé kopí. To si myslí, že budeme grilovat, nebo proč si přinesl špíz? pomyslel si drak a zhluboka se nadechl. Najednou dostal prudkou ránu zezadu do hlavy – Karkulka po něm házela předměty z jeskyně. Zařval znovu směrem do jeskyně. Karkulka se skrčila na zemi a držela se za hlavu. Ozvěna pracovala proti ní. Hlava se jí mohla bolestí rozskočit a zvonilo jí v uších.
Z rytířova hrdla se vydral válečný pokřik a znovu napřáhl kopí k útoku. Drak nemeškal a vypustil z nozder vydatný plamen. Kůň sám couval dál od horkého plamene. Na památku utržil trochu přismahnutou hřívu, ale jinak byl v pořádku. Rytíř byl trochu v šoku – měl pocit, že je už tak napůl uvařený. Ale odhodlal se k dalšímu nájezdu. Dal koni ostruhy a s dalším bojovým výkřikem se řítil se vztyčeným kopím proti drakovi.
Drak si vztekle odfrknul, prudce zamával křídly a doslova vystřelil přesně do takové výšky, aby na něho rytíř kopím nemohl zaútočit. Znovu zařval a raději se stáhl. Byl hladový a na dlouhý boj s minimálním prostorem pro pohyb se necítil natolik jistě, aby rytíře vyřídil. Vznesl se k obloze a odplachtil směrem ke skalám.
Rytíř napůl slezl a napůl spadl z koně. Z těla mu lil pot. Sundal si helmu, zvedáním hledí se už neobtěžoval – drak byl pryč. Pod helmou se objevil vznešený obličej a šokované Karkulce došlo, že se dívá na nejstaršího královského syna.
„Má paní,“ poklonil se rytíř Karkulce ležící na zemi. Napřímil se a podal jí pomocnou ruku.
„Vše se musí nahlásit, vezmu Vás s sebou do zámku,“ pokračoval, když se Karkulka konečně zvedla. Pomohl jí do sedla, nasedl za ní a vydali se do zámku.
V této vesnici žila Karkulka. Žila sama, protože její nejbližší příbuzná byla teta, která bydlela v lese a živila se vesnickým čarodějnictvím. Tu a tam poradila, samozřejmě za odpovídající odměnu, ale nikdo jí neměl příliš v oblibě. Říkalo se, že je divná. Jenže tehdy bylo divné vše, co nebylo všední, co každý neuměl. Karkulka měla svou tetu ráda, ale žít s ní nechtěla, odstěhovala se hned, jak to šlo. Chodila jí tedy občas navštěvovat, někdy u ní pobyla i delší dobu, jindy se hned vracela domů. Tentokrát chtěla zůstat déle, přece jenom by staré tetičce mohla pomoci se sběrem různých bylinek. Sbalila do košíku překvapení pro tetičku, vzala si svůj červený plášť a vydala se na cestu. Hned za posledním domem a jeho políčkem začínal hustý les. Nebála se, čeho také? Zdejší les byl poměrně rušný, díky věčnému zásobování zámečku. Zdejší lid byl hrdý na to, že královská rodina jezdila za odpočinkem zrovna k jejich vesnici a snažili se ze všech sil. Ovšem kdyby se nesnažili, byli by za to patřičně potrestáni.
Kráčela po široké cestě vyježděné vozy a dívala se kolem sebe. Hledala malou odbočku do lesa, která vedla k tetině jeskyni. Nikdo by se veřejně nepřiznal, že se šel poradit s vesnickou čarodějnicí (mimo jiné si kupovali její mlčení), ale všichni věděli, jak se k ní dostat.
Konečně ji spatřila a sešla z vyjeté cesty. Pokračovala dál, cestou do košíku sem tam přidala nějakou užitečnou rostlinu. Pěšina vedla i přes malou mýtinku, kde kvetlo mnoho lesních květin. Karkulka se zastavila, podřepla a začala trhat kytici.
Na prosluněnou paseku se snesl stín.
V tom se z nedalekého maliní ozvalo praskání a funění. Celý keř se začal otřásat. Po další sérii praskání a sténání se na světlo vyhrabal starý medvěd. Srst už měl prořídlou a prošedivělou. Malé oči mžouraly do denního světla. Drobné uši posazené vysoko na hlavě se natáčely do všech směrů ve snaze zachytit nějaký zvuk, ale medvěd byl téměř hluchý. Karkulka byla slušně vychovaná dívka a patřičně zvýšeným hlasem pozdravila:
„Dobrý den, pane medvěde!“ Nikdo si to nechtěl se starým tvorem rozházet, přece jenom to ještě pořád byl velmi mohutný a hladový medvěd.
„Kdo se to tu jen tak prohází a ruší mi mé spaní?“ otázal se nabručeně medvěd. Ozvěna otázku vrátila ještě několikrát zpátky.
„To jsem já, Karkulka,“ představila se, „jdu za tetičkou a chtěla jsem jí natrhat nějaké kytky. Jestli ti to nebude vadit,“ dodala honem, aby se medvěd nenaštval.
„Ty? To víš, že můžeš. Já kytky nepotřebuju. A co to neseš?“
„Nesu tetičce překvapení, brzy bude mít narozeniny.“
„A co to je za překvapení?“ zeptal se rychle medvěd se zájmem.
„To ti nemůžu říct, to by pak už nebylo překvapení. Ale abys neřekl, tak ti povím, že je to něco dobrého. Ale maso to není,“ dodala, aby medvěd neměl pocit, že přinesla něco i jemu.
„Aha,“ zabručel otráveně a mohutně zazíval, „tak se na mě zase někdy přijď podívat.“ A zalezl zpátky do malinového příbytku. Karkulka se dala do dalšího trhání.
Stín z palouku pomalu odplul. Kdyby Karkulka zvedla hlavu a podívala by se na oblohu, neuviděla by žádný letní mrak, ale tvora s velmi dobrým sluchem. Vyslechl celou konverzaci, však se také rozléhala široko daleko, a rozletěl se směrem k čarodějnické jeskyni. Byl to mladý drak. Se zlým zablýsknutím ve žlutých očích už myslel na svou večeři. Ale neměl spadeno na nemasové překvapení, ale na samotářskou tetičku, případně i Karkulku.
Zatím co Karkulka trhala poslední květy a pomalu pokračovala v cestě, drak tiše doplachtil ke zmíněné jeskyni. Neslyšně se z oblohy spustil na zem, na všechny čtyři nohy. Zametl kolem sebe ocasem a nasál vzduch z jeskyně. Něco zaslechl. Zadržel dech a zaposlouchal se. Z jeskyně vycházelo hromové chrápání. Pousmál se, trochu se při tom zlém úsměvu odhalily i dlouhé zuby, a pomyslel si něco o hlouposti lidí. Nejdřív ten směšný člověk ve slupce a teď jiný, který chrčí, jako když spolkl hrom. Drak se přikrčil a vešel do jeskyně.
Spící stařenka pro něho byla snadná obět, ale bohužel ho ani příliš nezasytila.
Karkulka pokračovala ve své cestě a pomalu se blížila k jeskyni.
Drak si zatím promyslel past a opět vyšel z jeskyně. Hubené břicho měl už trochu oblejší, ale stále ho trápil hlad – čarodějnice nebyla příliš výživná. Schoval se v hustém křoví kousek od vchodu do jeskyně a čekal.
Nic netušící Karkulka už došla téměř až k jeskyni. Z dálky volá na tetičku. Drak se ještě víc přikrčil a připravil se ke skoku.
Karkulce nikdo neodpověděl a ona si začala dělat starosti. Opatrně došla až k jeskyni, nevnímajíc prošla kolem draka. Ten se za jejími zády dobře bavil. Karkulka plna pochybností se rozhlédla kolem sebe. Konečně se rozhodla a vešla do jeskyně. Jen se poslední cíp jejího červeného pláště ztratil v přítmí, drak se přichystal k akci. Pootevřel křídla, zapružil v nohách. Karkulka se podezíravě rozhlížela po rozházených předmětech v jeskyni, ale tetička nikde. Už už chtěla vyjít zpátky ven a porozhlédnout se i v okolí, když se v jeskyni prudce setmělo. Otočila se, ale neviděla nic, kromě zářících žlutých očí. Drakovi se povedlo křídly přikrýt celý vchod do jeskyně. On sám ve tmě viděl velmi dobře. Sledoval zděšené pohyby postavy pod sebou. Natáhl krk a otevřel tlamu.
V tom mu ale z ocasu do těla vystřelila prudká bolest. Zapomněl na vyděšenou Karkulku a otočil se. Ocitl se opět tváří v tvář tomu člověku ve slupce.
„Konečně jsem tě našel, příšerný draku! Připrav se na souboj, abych tě mohl čestně zabít!“ vykřikoval rytíř, který pro vyrovnání výškového rozdílu seděl na mohutném bílém válečném koni. Drak vztekle zařval směrem ke koňské hlavě. S koněm to překvapivě ani nehnulo, přitom mu muselo minimálně příšerně zvonit v uších. Ale neustoupil ani o krok, jenom rytíř prudce zaklapl hledí a napřáhl před sebe dlouhé kopí. To si myslí, že budeme grilovat, nebo proč si přinesl špíz? pomyslel si drak a zhluboka se nadechl. Najednou dostal prudkou ránu zezadu do hlavy – Karkulka po něm házela předměty z jeskyně. Zařval znovu směrem do jeskyně. Karkulka se skrčila na zemi a držela se za hlavu. Ozvěna pracovala proti ní. Hlava se jí mohla bolestí rozskočit a zvonilo jí v uších.
Z rytířova hrdla se vydral válečný pokřik a znovu napřáhl kopí k útoku. Drak nemeškal a vypustil z nozder vydatný plamen. Kůň sám couval dál od horkého plamene. Na památku utržil trochu přismahnutou hřívu, ale jinak byl v pořádku. Rytíř byl trochu v šoku – měl pocit, že je už tak napůl uvařený. Ale odhodlal se k dalšímu nájezdu. Dal koni ostruhy a s dalším bojovým výkřikem se řítil se vztyčeným kopím proti drakovi.
Drak si vztekle odfrknul, prudce zamával křídly a doslova vystřelil přesně do takové výšky, aby na něho rytíř kopím nemohl zaútočit. Znovu zařval a raději se stáhl. Byl hladový a na dlouhý boj s minimálním prostorem pro pohyb se necítil natolik jistě, aby rytíře vyřídil. Vznesl se k obloze a odplachtil směrem ke skalám.
Rytíř napůl slezl a napůl spadl z koně. Z těla mu lil pot. Sundal si helmu, zvedáním hledí se už neobtěžoval – drak byl pryč. Pod helmou se objevil vznešený obličej a šokované Karkulce došlo, že se dívá na nejstaršího královského syna.
„Má paní,“ poklonil se rytíř Karkulce ležící na zemi. Napřímil se a podal jí pomocnou ruku.
„Vše se musí nahlásit, vezmu Vás s sebou do zámku,“ pokračoval, když se Karkulka konečně zvedla. Pomohl jí do sedla, nasedl za ní a vydali se do zámku.