Odhalení duše
Vítr skučel jako zraněný vlk, jež ztrácí naději, že kdy znovu uvidí světlo. Mlha se líně valila jako přejedená zmije, která nikdy nemá dost. Vše kolem ztrácelo barvu a jas, vše jakoby povadlo spolu s ní. Už nebyla ta, co dřív. Její tvář byla znavená a posmutnělá. Sama ve tmě hledala jistotu v sobě samé. Snažila se myslí andělů dotknout. Byla jim tak blízko a přece to nešlo. Ještě nesměla odejít, nesměla se nechat pohltit temnotou a zrádnou sirénou, která ji táhla dál do vlastního moře smutku. Nemohla ani tam, ani zpět. Byla ztracená někde mezi nicotou a prázdnotou. Neviděla cestu, kam jen jít dál? Paprsek světla ji najednou zasáhl do stříbrných očí. Byl to drak. Vydechla úžasem a rázem zapomněla na vše, co doma zanechala. Na jejího malého syna i na lásku, na bolest i na strach, na strasti i žal. Vše pohltil první paprsek naděje. Třeba ještě není konec. Možná, že ještě nejsem mrtvá. A nebo ano a toto je můj anděl smrti. Musím uznat, že lepšího anděla jsem si nemohla přát.
Jejím srdcem se jako teplo zchladlou místností rozlilo štěstí, ale také záblesk obavy. Co když nebude dost dobrá? Vrátí ji, anebo její duše bude bloudit v prázdnotě? Myšlenky bezvládně bloudily a toulaly se jako sněhová vločka. Z prázdného pohledu ji vytrhl až hlas dračího anděla. Vlastně to ani nebyl hlas, znělo to jako směs basového orchestru a praskání kůry stromů odírané šupinami starého draka. Bylo to trošku děsivé, ale zároveň příjemné. Pocítila, jak vše odplynulo jako stoletá voda a po ní zůstala jen ona.
„Vím na co myslíš a neměj strach, brzy se dozvíš vše, co chce tvé srdce zvědět.“
„Kdo jsi?“ zeptala se tichým hlasem.
„Jsem smrt i život. Jsem okno do tvé duše a tvého života. Jsem trápení i štěstí zároveň. Už víš kdo jsem?“
Akuma…při tom jméně tuhla krev.
„Vidím, že jsi na to přišla, drahá Elionis. Ale neměj strach, ještě musíme rozsoudit tvou duši než bude vyřčen verdikt mocného soudce, osudu.“ Jeho zlaté oči náhle vzplanuly jako pekelná výheň pod její duší. Pouhým mávnutím rukou se zjevili přímo před ní troje dveře s daty na dveřích. Byla to data velice významná v jejím životě.
„Začneme tedy,“otočil se k ní se zájmem a jeho oči se změnily z ohnivých na černé. Otevřely se první dveře (8 let). To byla ještě malá dračice a ze spousty věcí ještě neměla rozum. Ocitli se v černobílé vzpomínce. Malá Elionis stála tiše ve sluji a pokradmu se rozhlížela kolem. Vytáhla cosi z malé krabičky. Ruce se jí třásly a potily a pak se pokradmu vytratila pryč.
„Koukám, že jsi byla docela kvítko. Jak mladá straka.“ Mírně povytáhl obočí a potutelně se usmál.
„Já vím, tehdy jsem ještě neměla tolik rozumu,“ zastyděla se sama nad sebou a svým chováním. V tom se obraz změnil a náhle stáli uprostřed palouku. Kolem se řinula krev a vzlyky ohlušovaly okolní zvuky. Na potřísněné trávě leželo lidské mládě s velkou ranou přes trup. Bylo evidentně v šoku a nemělo daleko ke smrti. Nad ním stála již o něco starší Elionis a plakala. Jedna z jejích slz dopadla na bezvládné tělo a rána se zacelila. Mládě bylo zachráněno. Jeho srdce od té doby bylo silněji než zvon.
„Váhy se vyrovnaly. Lehkovážnost, krádež a chtíč jsi odčinila navrácením mladé duše do života. Byl to od tebe nesobecký čin,“obrátil se a poněkud temnějším hlasem ji okřikl. „Nemáme čas na lelkování. Jdeme dál.“ Rychle ho doběhla a znovu sklonila s pokorou hlavu nízko k zemi.
Druhé dveře byly označené cedulkou -18 let-. Když se otevřely, rozhostilo se ticho. Tentokráte to byla její hlava a bolavá duše otrávená špatnou silou. Dračice se chystala ukončit svůj život předčasně. V rukou třímala zlatý bodec, který měla v úmyslu zabodnout kdesi do svého ledového těla. Její bílé šupiny temně jiskřily. Bylo znát k čemu se dračice chystá. Málem by se tak stalo, kdyby ji náhle nevyrušil nedaleký zvuk. To zachránilo její, do té doby, marný život.
„To vyšší síla zachránila tvou duši. Jinak bys jisto jistě skončila dole jako návnada pro červy. Takový vznešený tvor jako ty a takové myšlenky. Vím co tě k tomu vedlo. Smrt tvého nejbližšího přítele. Ale stejně to nebyl důvod k tomu co jsi se právě chystala spáchat.“ Přísný pohled probodl její srdce a vypálil se jí do paměti. Tentokrát ale hlavu nesklonila. Uronila jednu slzu pro přítele a snažila se nevybavit si ty společně strávené hodiny v oblacích. Obraz se znovu změnil. Tentokrát ale byla vidět jen tma. Najednou se rozsvítil malý plamínek, který prořízl hustý vzduch. Pláč a oheň zářil jasněji. Ano, byl to její syn. Vlna vzpomínek se značně zrychlila. Obraz stíhal obraz, společný smích, první kroky, první společný let, lov i plamen. První kouzla, radosti i bolesti. Její srdce, nad tím pohledem, pookřálo. Lehký úsměv se jí kradl do posmutnělého výrazu. Vzpomínky na jejího syna se jí najednou zdály tak vzdálené. Jako by koukala na život někoho cizího, ale touha a láska v jejím srdci jí otevřely oči.
„Elionis, z tvého syna vyroste mocný a vznešený drak plný ideálů, stejných jako jsi měla ty sama, ale on na rozdíl od tebe bude mít dost síly na to, aby je uskutečnil.To tvá láska ho zocelila a tvé sny ho naplnily pradávnými kouzly.“ Barva jeho očí se změnila na temně modrou, jako rozbouřené moře. Pokynul dračici a znovu se odvrátil. Naposledy pohledem dotkla se tváře svého syna. Ať tvá hvězda svítí navěky, Mallacu.
Tma je znovu obklopila a přešli k posledním dveřím – několik minut před smrtí-.
„Zde se vše rozsoudí.“ Dveře se otevřely a všude kolem nich zuřil boj. Pach spáleného masa se nesl těžkým vzduchem. Mlha zrovna začala padat do údolí pod horami a plazila se zlověstnou rychlostí až k nim. Nedaleko od nich probíhala neuvěřitelná scéna. Poslední drakobijec se tiše plazil za dračicí, která nic netušící svírala bolestí svou tlapu. Její křídlo bylo pokroucené a celé protrhané. Bělostné šupiny teď neodrážely sluneční jas, ale kapky krve, které stékaly k zemi a razily si cestu jako jarní potok roztátým sněhem. Poslední nádech a čas se pro ni zastavil. Obrovské kopí se jí zabodlo hluboko až k srdci a to se rázem zastavilo. Výdech a vše nabylo skutečného času. Dračice padla k zemi s mocným zaduněním. Její oči zůstaly otevřené a uronily poslední slzu.
Sama se zatajeným dechem sledovala celou situaci. Cítila vztek, zlost, zášť. Tentokrát si ale byla jista, že uspěla. Žila jak žila, ale jistě věděla, že aspoň jeden drak si ji bude navždy pamatovat.
„Akume, jsem připravena přijmout tvůj rozsudek, ať už je jakýkoliv,“ hrdě se napřímila a podívala se do jeho temných očí. On se ani nepohnul.
„Tvá síla byla hnána láskou, ale i hněvem. Každý z nás jednou za čas tento pocit zažije.Jsi výmečná dračice, plná všeho co by měl drak mít. Sama uznáváš, že nikdy jsi nebyla ideál, ale život tě naučil mnohé. Chraň své milované vlastním tělem i vlastní duší. Proto ti dávám další šanci. Smíš znovu se vrátit zpět, ale…zrodíš se znovu jako malé dráče. Uvidíme zda příště to bude lepší,“ zazubil se a jak se zjevil, tak i zmizel.
Otevři oči. Máš na to. Proč jsem ještě tak slabá? Je tady tma. Chci pryč. Chci cítit zase oheň. Co je to za světlo? Třeba je to ono…třeba se konečně dostanu ven. Neee…je tu zima. Kde je oheň? Čí to jsou oči. Pomozte mi, nohy mě neposlouchají. Kdo to ke mně jde? Není to?…Mallac
Jejím srdcem se jako teplo zchladlou místností rozlilo štěstí, ale také záblesk obavy. Co když nebude dost dobrá? Vrátí ji, anebo její duše bude bloudit v prázdnotě? Myšlenky bezvládně bloudily a toulaly se jako sněhová vločka. Z prázdného pohledu ji vytrhl až hlas dračího anděla. Vlastně to ani nebyl hlas, znělo to jako směs basového orchestru a praskání kůry stromů odírané šupinami starého draka. Bylo to trošku děsivé, ale zároveň příjemné. Pocítila, jak vše odplynulo jako stoletá voda a po ní zůstala jen ona.
„Vím na co myslíš a neměj strach, brzy se dozvíš vše, co chce tvé srdce zvědět.“
„Kdo jsi?“ zeptala se tichým hlasem.
„Jsem smrt i život. Jsem okno do tvé duše a tvého života. Jsem trápení i štěstí zároveň. Už víš kdo jsem?“
Akuma…při tom jméně tuhla krev.
„Vidím, že jsi na to přišla, drahá Elionis. Ale neměj strach, ještě musíme rozsoudit tvou duši než bude vyřčen verdikt mocného soudce, osudu.“ Jeho zlaté oči náhle vzplanuly jako pekelná výheň pod její duší. Pouhým mávnutím rukou se zjevili přímo před ní troje dveře s daty na dveřích. Byla to data velice významná v jejím životě.
„Začneme tedy,“otočil se k ní se zájmem a jeho oči se změnily z ohnivých na černé. Otevřely se první dveře (8 let). To byla ještě malá dračice a ze spousty věcí ještě neměla rozum. Ocitli se v černobílé vzpomínce. Malá Elionis stála tiše ve sluji a pokradmu se rozhlížela kolem. Vytáhla cosi z malé krabičky. Ruce se jí třásly a potily a pak se pokradmu vytratila pryč.
„Koukám, že jsi byla docela kvítko. Jak mladá straka.“ Mírně povytáhl obočí a potutelně se usmál.
„Já vím, tehdy jsem ještě neměla tolik rozumu,“ zastyděla se sama nad sebou a svým chováním. V tom se obraz změnil a náhle stáli uprostřed palouku. Kolem se řinula krev a vzlyky ohlušovaly okolní zvuky. Na potřísněné trávě leželo lidské mládě s velkou ranou přes trup. Bylo evidentně v šoku a nemělo daleko ke smrti. Nad ním stála již o něco starší Elionis a plakala. Jedna z jejích slz dopadla na bezvládné tělo a rána se zacelila. Mládě bylo zachráněno. Jeho srdce od té doby bylo silněji než zvon.
„Váhy se vyrovnaly. Lehkovážnost, krádež a chtíč jsi odčinila navrácením mladé duše do života. Byl to od tebe nesobecký čin,“obrátil se a poněkud temnějším hlasem ji okřikl. „Nemáme čas na lelkování. Jdeme dál.“ Rychle ho doběhla a znovu sklonila s pokorou hlavu nízko k zemi.
Druhé dveře byly označené cedulkou -18 let-. Když se otevřely, rozhostilo se ticho. Tentokráte to byla její hlava a bolavá duše otrávená špatnou silou. Dračice se chystala ukončit svůj život předčasně. V rukou třímala zlatý bodec, který měla v úmyslu zabodnout kdesi do svého ledového těla. Její bílé šupiny temně jiskřily. Bylo znát k čemu se dračice chystá. Málem by se tak stalo, kdyby ji náhle nevyrušil nedaleký zvuk. To zachránilo její, do té doby, marný život.
„To vyšší síla zachránila tvou duši. Jinak bys jisto jistě skončila dole jako návnada pro červy. Takový vznešený tvor jako ty a takové myšlenky. Vím co tě k tomu vedlo. Smrt tvého nejbližšího přítele. Ale stejně to nebyl důvod k tomu co jsi se právě chystala spáchat.“ Přísný pohled probodl její srdce a vypálil se jí do paměti. Tentokrát ale hlavu nesklonila. Uronila jednu slzu pro přítele a snažila se nevybavit si ty společně strávené hodiny v oblacích. Obraz se znovu změnil. Tentokrát ale byla vidět jen tma. Najednou se rozsvítil malý plamínek, který prořízl hustý vzduch. Pláč a oheň zářil jasněji. Ano, byl to její syn. Vlna vzpomínek se značně zrychlila. Obraz stíhal obraz, společný smích, první kroky, první společný let, lov i plamen. První kouzla, radosti i bolesti. Její srdce, nad tím pohledem, pookřálo. Lehký úsměv se jí kradl do posmutnělého výrazu. Vzpomínky na jejího syna se jí najednou zdály tak vzdálené. Jako by koukala na život někoho cizího, ale touha a láska v jejím srdci jí otevřely oči.
„Elionis, z tvého syna vyroste mocný a vznešený drak plný ideálů, stejných jako jsi měla ty sama, ale on na rozdíl od tebe bude mít dost síly na to, aby je uskutečnil.To tvá láska ho zocelila a tvé sny ho naplnily pradávnými kouzly.“ Barva jeho očí se změnila na temně modrou, jako rozbouřené moře. Pokynul dračici a znovu se odvrátil. Naposledy pohledem dotkla se tváře svého syna. Ať tvá hvězda svítí navěky, Mallacu.
Tma je znovu obklopila a přešli k posledním dveřím – několik minut před smrtí-.
„Zde se vše rozsoudí.“ Dveře se otevřely a všude kolem nich zuřil boj. Pach spáleného masa se nesl těžkým vzduchem. Mlha zrovna začala padat do údolí pod horami a plazila se zlověstnou rychlostí až k nim. Nedaleko od nich probíhala neuvěřitelná scéna. Poslední drakobijec se tiše plazil za dračicí, která nic netušící svírala bolestí svou tlapu. Její křídlo bylo pokroucené a celé protrhané. Bělostné šupiny teď neodrážely sluneční jas, ale kapky krve, které stékaly k zemi a razily si cestu jako jarní potok roztátým sněhem. Poslední nádech a čas se pro ni zastavil. Obrovské kopí se jí zabodlo hluboko až k srdci a to se rázem zastavilo. Výdech a vše nabylo skutečného času. Dračice padla k zemi s mocným zaduněním. Její oči zůstaly otevřené a uronily poslední slzu.
Sama se zatajeným dechem sledovala celou situaci. Cítila vztek, zlost, zášť. Tentokrát si ale byla jista, že uspěla. Žila jak žila, ale jistě věděla, že aspoň jeden drak si ji bude navždy pamatovat.
„Akume, jsem připravena přijmout tvůj rozsudek, ať už je jakýkoliv,“ hrdě se napřímila a podívala se do jeho temných očí. On se ani nepohnul.
„Tvá síla byla hnána láskou, ale i hněvem. Každý z nás jednou za čas tento pocit zažije.Jsi výmečná dračice, plná všeho co by měl drak mít. Sama uznáváš, že nikdy jsi nebyla ideál, ale život tě naučil mnohé. Chraň své milované vlastním tělem i vlastní duší. Proto ti dávám další šanci. Smíš znovu se vrátit zpět, ale…zrodíš se znovu jako malé dráče. Uvidíme zda příště to bude lepší,“ zazubil se a jak se zjevil, tak i zmizel.
Otevři oči. Máš na to. Proč jsem ještě tak slabá? Je tady tma. Chci pryč. Chci cítit zase oheň. Co je to za světlo? Třeba je to ono…třeba se konečně dostanu ven. Neee…je tu zima. Kde je oheň? Čí to jsou oči. Pomozte mi, nohy mě neposlouchají. Kdo to ke mně jde? Není to?…Mallac