Statečnost
Tu noc svítil měsíc tak silně, že byl vidět skoro každý detail mohutného těla jelena, který majestátně vkročil na lesní mýtinu.Vyšel si na půlnoční pastvu a sotva došel k lákavé trávě, zabořil do ní čenich a už chroupal zelenou dobrotu. Byl pánem té oblasti, široko daleko nebylo tak statného samce, jako on. Měl velké stádo laní, mnoho potomků a značný respekt u ostatních samců. Nebylo jich mnoho, kteří se s ním měli tu odvahu utkat. V dobách říje tento „král“ už dlouho nebojoval. ebylo s kým. Jeho synové, když dospěli rozumně odešli do vzdálenějších oblastí, založit vlastní stáda. Nyní se tento zasloužilý šestnácterák, od svého stáda vzdálil a vychutnával si o samotě křehkou trávu. Čas od času se prostě rád toulal svým uzemím sám a zanechal své stádo bez dozoru. Nebylo to sice uplně rozumné, ale věděl že na svém uzemí se mědvěd nebo vlk objeví zřídkakdy a kdyby přeci jen náhodou nějaká šelma zavítala k jeho stádu a zaútočila, bylo přitomno několik jeho odrostlejších synů, kteří po něm zdědili mohutnost a sílu. Tito mladíci se ve stádu ještě zdržovali ale sami věděli, kdy příjde čas odejít.
Tak se tedy jelen bezstarostně procházel mýtinou, tu a tam ještě něco ukousl a spokojeně přežkvykoval. Najednou ustrnul. Dočista zkameněl a natočil uši směrem, k nejvýchodnějšímu cípu mýtiny, kde se do výše tyčila skála obrostlá zakrslými borovicemi. Netušil co se mu na té skále nezdá, nic necítil, neslyšel ani neviděl. Nic co by ho mělo děsit, ale přesto hrůzou zježil chlupy na hřbetě. Za ta nespočetná léta, kdy se utkal jak s medvědy, tak i s vlky se mu nestalo že by ho tyto šelmy takto vyděsili. Vždy se jim okamžitě postavil, a buď je zahnal nebo ošklivě poranil. Takže, co ho tak vyvedlo z míry? Chtěl se pohnout s místa a mýtinu nenápadně opustit, jenže byl jak ochromený. Stále jen civěl na tu skálu. Co je na ní jinak? Oči poulil strachy na vzdálený obrys skalního převisu, zalitého měsíčním svitem, a v tom to uviděl. Na vrcholku se kus skály pohnul! Kus toho stříbřitého kamene se pohnul.
Jelen vystrašeně zafrkal, konečně odtrhl nohy ze země a pelášil zpět do tmavého lesa, pryč od té děsivé mýtiny! Pryč od skály co se hýbe! Parožím strhával větvičky stromů a ztěžka oddechoval. Zastavil se až u lesní říčky, kam vodívá své stádo aby se napojilo.. ohlédl se za sebe a zíral mezi tmavé kmeny stromů. Zde svit měsíce pronikal jen málo. Zavětřil. Cítil něco co neznal ale tušil že je to nepřátelské a nebezpečné. To děsivé z mýtiny ho pronásleduje. Na nic dalšího nečekal a s krátkým rozběhem říčku jedním mohutným skokem přeskočil, dunivě dopadl a dral se dál a dál lesem, běžel na opačnou stranu než se chtěl původně vydat. Běžel pryč od svého stáda, nemůže se přece vrátit s tímto neznámým přízrakem v patách. Vyběhl ven z lesa, na širou louku a tam se s pěnou u huby zastavil. Dech mu pomalu nestačil. Sípal a funěl. Setřásl svého pronásledovatele?? Otočil se a zavětřil. Vítr ale hrál v jeho neprospěch, vál směrem od něj přímo pod nos jeho neviditelnému nepříteli. Náhle se z lesa vynořil stín.. Tohle nebyl vlk.Vlky znal. Tohle bylo mnohem větší, větší dokonce než medvěd.. stín se na měsíčním světle zhomtnil v něco co jelen nikdy v životě neviděl. Bylo to veliké, mělo to dlouhý ocas,pohybovalo se to po čtyřech, a na zádech to mělo jakési obrovské širokánské tlapy, skoro jako ptačí křídla.. ale nejhorší byla ta hlava, veliká a zubatá. A ty oči! Nemohl se od toho pohledu odtrhnout, ty přízračné oči zeleně plály a načisto ho hypnotizovali. Vzdálenost mezi nimi se zmenšovala.. jelen výhružně zařičel a zatřásl parohatou hlavou. Ne, nenechá se přece zabít něčím co nezná, čemu se ani nepostaví. Široce se rozkročil a vztekle zafrkal. Strach vytřídala zuřivost. Zdálo se že jeho pronásledovatele to trochu zmátlo, protože se zarazil a ostražitě začenichal. Stáli tam naproti sobě každý s jiným úmyslem, každý s jinou potřebou. Jeden potřeboval zahnat zužující hlad, druhý potřeboval zachránit svůj život. Jelen netušil že se postavil drakovi. Nikdy se se žádným nesetkal. Drak ho sledoval s pohledem plným bojovnosti. Tahle kořist bude jeho. Musí. Již několik týdnů nic nepozřel, z daleké cesty by nesmírně unaven, neměl sílu se znovu vznést a zaútočit smrtelně střemhlav, tak jak to vždy dělal ve své domovině na nic netušící zvěř. Netušil že tento jelen bude tak vytrvalý, tak rychlý a nakonec se mu ještě bojovně postaví. Zahlédl v jelenových očích nesmírnou touhu přežít. Drak vyrazil vpřed. Vyskočil, máchl křídly a s řevem dopadlo přímo před jelena, jelen uskočil a drakovi čelisti cvakly naprázdno, jelen se postavil na zadni zaútočil na draka zboku svým parožím, parohy sklouzly po silných hladkých šupinach a zastavili se až o křídelní blánu. Drak překvapeně zíral jak mu jelen poranil křídlo. Zlostně zasyčel a přední tlapou jelena srazil k zemi. Jelen poulil krví podlité oči přímo do těch dračích zelených. Drak znovu uviděl ten nesmírný vzdor v pohledu své kořisti. Ne to není kořist. Je to hrdý a statečný bojovník. Drak již nemeškal a jedním mocným stiskem čelistí se zahryzl jelenovy do krku. Ve vteřině jelenova jiskřička života v očích vyhasla. Drak stisk povolil a unaveně se od mrtvého těla odtáhl. Rozhlédl se kolem. Nikde ani živáčka. Ani ptáček nezapípal. Drak zavřel oči a po dračím způsobu se z hloubi duše jelenovi omluvil, za to že jej zabil. Každý slušný drak tohle dělá. Je to rituál. Tohle dělával ve svém starém lovišti a bude to dělat i zde, kde za jeho první obět padl ten největší jelen, jakého za svůj život viděl. Ten nejstatečnější jelen. Otevřel oči, pohlédl na měsíc, který se schoval z části za mrak a pustil se do čerstvé potravy. Konečně po tak dlouhé době.
Ráno, když tu širou louku osvítilo slunce deroucí se z červánků, na místě noční tragedie ležely ve vysoké zelené trávě jen obrovské parohy.
Tak se tedy jelen bezstarostně procházel mýtinou, tu a tam ještě něco ukousl a spokojeně přežkvykoval. Najednou ustrnul. Dočista zkameněl a natočil uši směrem, k nejvýchodnějšímu cípu mýtiny, kde se do výše tyčila skála obrostlá zakrslými borovicemi. Netušil co se mu na té skále nezdá, nic necítil, neslyšel ani neviděl. Nic co by ho mělo děsit, ale přesto hrůzou zježil chlupy na hřbetě. Za ta nespočetná léta, kdy se utkal jak s medvědy, tak i s vlky se mu nestalo že by ho tyto šelmy takto vyděsili. Vždy se jim okamžitě postavil, a buď je zahnal nebo ošklivě poranil. Takže, co ho tak vyvedlo z míry? Chtěl se pohnout s místa a mýtinu nenápadně opustit, jenže byl jak ochromený. Stále jen civěl na tu skálu. Co je na ní jinak? Oči poulil strachy na vzdálený obrys skalního převisu, zalitého měsíčním svitem, a v tom to uviděl. Na vrcholku se kus skály pohnul! Kus toho stříbřitého kamene se pohnul.
Jelen vystrašeně zafrkal, konečně odtrhl nohy ze země a pelášil zpět do tmavého lesa, pryč od té děsivé mýtiny! Pryč od skály co se hýbe! Parožím strhával větvičky stromů a ztěžka oddechoval. Zastavil se až u lesní říčky, kam vodívá své stádo aby se napojilo.. ohlédl se za sebe a zíral mezi tmavé kmeny stromů. Zde svit měsíce pronikal jen málo. Zavětřil. Cítil něco co neznal ale tušil že je to nepřátelské a nebezpečné. To děsivé z mýtiny ho pronásleduje. Na nic dalšího nečekal a s krátkým rozběhem říčku jedním mohutným skokem přeskočil, dunivě dopadl a dral se dál a dál lesem, běžel na opačnou stranu než se chtěl původně vydat. Běžel pryč od svého stáda, nemůže se přece vrátit s tímto neznámým přízrakem v patách. Vyběhl ven z lesa, na širou louku a tam se s pěnou u huby zastavil. Dech mu pomalu nestačil. Sípal a funěl. Setřásl svého pronásledovatele?? Otočil se a zavětřil. Vítr ale hrál v jeho neprospěch, vál směrem od něj přímo pod nos jeho neviditelnému nepříteli. Náhle se z lesa vynořil stín.. Tohle nebyl vlk.Vlky znal. Tohle bylo mnohem větší, větší dokonce než medvěd.. stín se na měsíčním světle zhomtnil v něco co jelen nikdy v životě neviděl. Bylo to veliké, mělo to dlouhý ocas,pohybovalo se to po čtyřech, a na zádech to mělo jakési obrovské širokánské tlapy, skoro jako ptačí křídla.. ale nejhorší byla ta hlava, veliká a zubatá. A ty oči! Nemohl se od toho pohledu odtrhnout, ty přízračné oči zeleně plály a načisto ho hypnotizovali. Vzdálenost mezi nimi se zmenšovala.. jelen výhružně zařičel a zatřásl parohatou hlavou. Ne, nenechá se přece zabít něčím co nezná, čemu se ani nepostaví. Široce se rozkročil a vztekle zafrkal. Strach vytřídala zuřivost. Zdálo se že jeho pronásledovatele to trochu zmátlo, protože se zarazil a ostražitě začenichal. Stáli tam naproti sobě každý s jiným úmyslem, každý s jinou potřebou. Jeden potřeboval zahnat zužující hlad, druhý potřeboval zachránit svůj život. Jelen netušil že se postavil drakovi. Nikdy se se žádným nesetkal. Drak ho sledoval s pohledem plným bojovnosti. Tahle kořist bude jeho. Musí. Již několik týdnů nic nepozřel, z daleké cesty by nesmírně unaven, neměl sílu se znovu vznést a zaútočit smrtelně střemhlav, tak jak to vždy dělal ve své domovině na nic netušící zvěř. Netušil že tento jelen bude tak vytrvalý, tak rychlý a nakonec se mu ještě bojovně postaví. Zahlédl v jelenových očích nesmírnou touhu přežít. Drak vyrazil vpřed. Vyskočil, máchl křídly a s řevem dopadlo přímo před jelena, jelen uskočil a drakovi čelisti cvakly naprázdno, jelen se postavil na zadni zaútočil na draka zboku svým parožím, parohy sklouzly po silných hladkých šupinach a zastavili se až o křídelní blánu. Drak překvapeně zíral jak mu jelen poranil křídlo. Zlostně zasyčel a přední tlapou jelena srazil k zemi. Jelen poulil krví podlité oči přímo do těch dračích zelených. Drak znovu uviděl ten nesmírný vzdor v pohledu své kořisti. Ne to není kořist. Je to hrdý a statečný bojovník. Drak již nemeškal a jedním mocným stiskem čelistí se zahryzl jelenovy do krku. Ve vteřině jelenova jiskřička života v očích vyhasla. Drak stisk povolil a unaveně se od mrtvého těla odtáhl. Rozhlédl se kolem. Nikde ani živáčka. Ani ptáček nezapípal. Drak zavřel oči a po dračím způsobu se z hloubi duše jelenovi omluvil, za to že jej zabil. Každý slušný drak tohle dělá. Je to rituál. Tohle dělával ve svém starém lovišti a bude to dělat i zde, kde za jeho první obět padl ten největší jelen, jakého za svůj život viděl. Ten nejstatečnější jelen. Otevřel oči, pohlédl na měsíc, který se schoval z části za mrak a pustil se do čerstvé potravy. Konečně po tak dlouhé době.
Ráno, když tu širou louku osvítilo slunce deroucí se z červánků, na místě noční tragedie ležely ve vysoké zelené trávě jen obrovské parohy.