Tvorba - Texty

Byla mladá… Příliš mladá na to, aby mohla říct, jak žila, ale dost stará na to, aby mohla vyprávět o tom, jaký život byl, někde je a jinde možná bude. Jejím jménem vedli války, pro to jméno bojovali, neznali slitování, život, štěstí. Brali ho do úst na obranu i na hanění, pro urážky i poklony. Mluvili o něm, i když ji neznali a nikdy neviděli. Ona se o to však nikdy nikoho neprosila. Pro její jméno ji nenáviděli i milovali, oslavovali i proklínali… To jméno bylo Amaterasu.
„Naše vojsko bylo opět poraženo, pane!“ provedl hlášení jeden z kapitánů Kartského vojska.
„Už mi to přijde takřka všední, kapitáne. Co ztráty?“ zeptal se s nepřítomným výrazem ve tváři král.
„Zemřelo na tisíc mužů, pane.“ stále klečel.
„To není to, na co jsem se tě ptal…“ povzdechl si panovník.
„Ano, pane. Z elitního oddílu přežil jeden, pane, zbytek byl rozprášen.“
„To je nemilé, velmi nemilé. A jak je na tom ten jeden?“ byl stále duchem nepřítomen.
„Vypadá těsně před smrtí, pane.“
„Ach tak. Dobře, můžeš odejít.“
„Ano, pane!“ poklonil se voják a po chvíli couvání odešel z místnosti.
„Proč nemůžu ven?“ vztekala se Amaterasu, když jí jeden ze strážných zabarikádoval cestu ven ze dveří.
„Váš pan otec to přikázal. Navíc dorazilo vojsko a pro vás by to nebyl hezký pohled, paní.“ Promluvil, aniž by o ni jen koutkem oka zavadil.
„No a? Jsem snad malé dítě? Dvacet pět let je dle mého dost na to, abych mohla jít sama na zahradu!“ začala pěnit.
„ O tom já nerozhoduji.“
„Aha, tak jo no… Dohadovat se s hadrovým panďulákem opravdu nehodlám, když má vymytý mozek.“ se skřípějícími zuby se otočila a odešla zpět do svého pokoje.
„Jak si paní přeje.“ zasalutoval voják.
„U všeho, co je na tomhle světě proklaté, proč?! Už mě tu nebaví trčet jak kanárek v kleci!“ svalila se na postel.
„To proto, že je válka, Amy…“ chlácholila ji její věrná přítelkyně a dvorní dáma v jednom, Kasidy.
„Co je mi po ní? Já ji nechtěla, nelíbí se mi a nechci s ní nic mít!“ držela si zoufale čelo jako by ji brala migréna.
Kasidy ji jemně objala a přemýšlela, jak své paní pomoci. „Možná bych mohla sejít dolů do stájí osedlat koně a ty by si vylezla oknem? Jsi docela zdatná v boji, tak by tohle neměl být problém, ne?“ poodhrnula jí vlasy z čela.
„Už jsem z okna lezla mnohokrát, to není žádný problém, ale nebude divné, že sedláš koně?“
„Nooo, normálně asi ano, ale však já už si něco vymyslím.“ usmála se Kas a vyšla z pokoje.
Po asi třiceti minutách se pod oknem ozvalo nesmělé písknutí. Amy byla už převlečena do jezdeckého a tak dlouho neváhala. Pod jejím oknem byla malá stříška a celá stěna byla porostlá nějakou podivnou, ale velmi odolnou popínavkou.
„Huh, teda, už se nemůžu dočkat, až odsud vypadnem!“ zaradovala se, když se dotkla nohama pevné půdy.
„Radím, spěchejme. Zas až tak moc nenápadná nezvládám být.“
Rychle se tedy vyšvihly na své koníky- Kasidy na elegantní bělku a Amy na svalnatého grošáka- a vyrazili tryskem ke vzdálenému lesu. Nejdříve však museli projet přes obrovské palácové zahrady, ale tam je něco zastavilo… Něco…
„Stůůůj!“ zavolala Amy při pohledu na obrovské tělo uprostřed loučky. „Kasidy, nevíš, co to má být?“
„No, myslím, že jsem to zaslechla cestou dolů… Je to jediný přeživší liťák z posledních bojů.“ hladila koně.
„Je hrozivě zraněný!“ sesedla a rozeběhla se k zakrvácenému dračímu tělu. „Hej, krasavče, žiješ ještě?“ prohlížela si nehybnou dračí hlavu se zavřenýma očima.
„Říkali, že už to má za pár…“ nepřidávala Kasidy zrovna moc na atmosféře.
Amy začala opatrně draka obcházet, nutno podotknout, že to byla činnost na delší dobu, a zjišťovat konkrétní stav. U levého boku se lehce vykolejena zastavila. Drak měl zadní nohu urvanou až ke koleni a z rány visely cáry masa. „Tak tohle bude chtít pořádnej nůž, oheň, vodu a spoustu látky…“ dál si prohlížela zranění.
„No vypadá, že z projížďky toho moc nezbude, že? Hned přinesu, co si žádáš.“ usmála se Kasidy a běžela zpět do paláce.
„Chudáčku, vrhli tě do války se kterou nic nemáš společného…“ pohladila obrovskou dračí mordu.
Drak v odpověď ponáhlu otevřel oči a probodl ji pohledem dravého zvířete, jež lační po krvi: „To neměl nikdo z naší rasy.“
Amy se trochu lekla, protože věřila, že drak je v bezvědomí a pud sebezáchovy jí radil vzít nohy na ramena. „Tak mi aspoň dovol ti na omluvu za své pokolení ošetřit rány…“ objevila v sobě zbytky odhodlání.
„Už to nesu, Amy!“ křikla Kas a k nohám jí položila všechen žádaný materiál, včetně množství látky odpovídajícímu cca sedmi povlečením na postel.
„Děkuji ti, rozděláš prosím oheň?“ koukla na hromadu dříví v koši, který sem přinesla další služka. „A tak asi nemusíš…“ opravila se při pohledu na koš v plamenech-dráček asi chtěl dát najevo souhlas s ošetřením.
Tak se dala princezna do vyvařování tesáku a poté jeho rozžhaveným ostřím odřízla cáry visící z rány a pokusila se většinu masa seškvařit. Při tomto procesu drak vydával podezřelé bublavé zvuky, které zrovna pocit bezpečí neprohlubovaly.
„Tak a je to.“ Ubezpečila draka při doobvázání poslední „bandáže“. „Teď už by to snad nemělo tolik vadit… Ale nohu ti navrátit opravdu nedokáži.“
„To mě ani v nejmenším netrápí.“ suše odvětil drak a zahleděl se někam do dáli, za areál palácových zahrad.
„No, tak mi tě už asi nebudeme nadále rušit ve tvém rozjímání…“ mírně se nakysla Amaterasu, uražena jeho nezúčastněným chováním. Když se jí ani potom nedostalo reakce, se svou dvorní dámou odkráčela zpět do paláce.
Druhého dne se Amy opět podařilo vyklouznout oknem do zahrad. Tentokrát však netoužila po projížďce, ale chtěla vidět toho nepříliš společenského tvora.Ten ležel na tomtéž místě co předchozího dne, bezezměny.
„Zdravím, tvore.“ Pokusila se navázat konverzaci. Ta však byla lehce atakována bezvýznamným zamručením. „To ti je má přítomnost tak nepříjemná?“
„Je mi lhostejná, slečno.“ promrkl na ni opět ignorancím pohledem.
„Chápu, že asi nesnášíš lidi, ale nemohl bys zkusit trochu méně ignorovat mou přítomnost?“
„Nejde o to, že bych nesnášel lidi… Jen mi je za divno komunikovat zrovna s ženou, kvůli které pomřelo tolik mých blízkých.“
„Cože?!“ vyjíkla princezna. „Jak můžeš něco takového říct? Já o tuhle válku ani nehtem nezavadila, nesnáším ji víc jak cokoli jiného, protože mi bere i tu trochu volnosti, co bych mohla mít…“
„Tak top jste pak velmi naivní, vaše výsosti.. Tahle válka začala sporem o vás… A s vámi skončí.“ Nedal jí šanci hájit se. „To pro vaši údajnou krásu a vznešenost se vraždí lidé a zvířata v hromadných bitvách. To pro vaši existenci končí mnoho krásných životů.“
„To je lež!“ vyhrkly jí slzy. „Lež! Já nikdy nic takového… Jakby mohlo… To je blbost!“
„Tak vyjděte na bojiště a uvidí se… jakmile byste zemřela, byl by konec válčení…“
Na to už neměla sílu odpovědět, místo toho se v breku skácela k zemi… „Já… To já tuhle válku nenávidím… Já ji nechtěla… To mně překáží v žití… Vzala mi… vzala mi mou duši, chuť k životu… Není o mě, je o lidské blbosti…“
„A ty ses stala symbolem té blbosti… Ať už dobrovolně či nikterak.“ nenaznačil ani kousek citu.
„Ale já nechci!“ zařvala rozčileně a nenávistně hleděla na draka. „Když mě tak sebejistě obviňuješ, proč radši neřekneš, jak to změnit?!“
„Já už říkal, co je potřeba… Abys zemřela!“
„Ty že jsi vyšší bytost? Jsi stejně ubohej jako já či kdokoli jiný… Mám zemřít? Zab mě tedy ty, když je to dle tebe záchrana.“ Opustila ji všechna lítost a zůstal je vztek. „Ukaž, jak řeší problémy vyšší bytosti… A proč vůbec bojuješ za naši stranu, když ji tak nenávidíš?!“
„Protože můj rod dal slib dívce, která uctívala život a boj o něj. A já ho zdědil spolu s okovy a koženým sedlem na mém krku… Nehodlám zradit slib daný mými předky.“
„Tak mě roztrhej a tvá povinnost tím skončí.“ byla ledově klidná. „Zabij mě a užívej si svobody, vždyť zabíjíš celou dobu bez nějaké výhry a tohle je vysoká odměna.“
Tohle se draka poměrně dotklo. Hleděl na ni teď pohledem plným zájmu a jakého si nového zápalu. „A proč si ty nechceš svůj život a svobodu vybojovat, když jsi tak odhodlaná?“
„Protože žiji ve vězení, bez vzduchu a možností. Můj kůň je odvážný, ale stráže otcovi ho zabijí bez zaváhání, jen aby mne zastavily.“ posmutněla, neb výcvik v boji je v těchto zemích i pro ženy věcí banální a někdy až žádanou, neboť v tomto světě byla ženám moc ponechána a umění boje vytrénováno jim na míru. A princezna byla velmi zdatná a nadšená.
„Tak tedy pro tebe stanu se koněm a ochotně tě do boje přivedu.“ uchechtl se. „Tím, že přežiješ, mi dokážeš, že máš na tomto světě nějakou cenu.“
Amy tak trochu neporozuměla jeho slovům, nějak jí přišlo, že si protiřečí jak ona, tak drak, ale ten nápad se jí zdál vynikající. Takhle ji nikdo nebude bránit rozhodnout se sama za sebe. „To se mi zamlouvá, ale… Jak mi v boji pomůže drak, který nemá nohu?“
„Pro tvory vyšších sfér není problém vytvořit si éterickou končetinu. Není to příjemné, stoprocentní ani skutečné, ale stačí to.“ znovu mu uklouzl úšklebek.
„ Tak teď už jen poslední věc…“
„Co?“ zarazil se drak.
„Tvé jméno.“
Poměrně překvapené zvednutí hlavy: „Taro…“
Den po dni plynul a Amy pověřovala Kasidy odposloucháváním svého otce. Podle toho, co se dozvěděla již zemřelo mnoho draků oddaných království a Taro měl být jedním z posledních přeživších. Vojsko chřadlo a ztrácelo elán do boje, víru. Však plánoval se další útok… A ten měl být pro Amy možností zasáhnout…
„Princezno, opravdu do toho hodláš jít? Vždyť tě dozajista zabijí, jestli že má ten drak pravdu. Nemáš ani pořádnou zbraň, natož podporu vojska.“ Snažila se ji přesvědčit Kasidy.
„To mě nezajímá… Aspoň bude otec trpět za to, co mi provedl…“ oblékla si své kožené oblečení, klasické pro ženské válečnice, lehké a pružné, dokonalé pro hbité a široké pohyby.
Taroa pro jeho zranění nikdo nenutil k přesunu ze zahrad, tvářil se velmi neohrabaně a bez sil, tak ho jen krmili a ponechávali jeho osudu.
„Připravena?“ otázal se své nové partnerky.
„Snad ano.“
„Sedni si mi na krk, musíme ještě někam zajít.“ lehl si na zem jak nejrozplácleji zvládl a nechal princeznu nasednout. Poté se vydali poměrně nehlídanou cestou přes zahrady k lesu. Ono to nebylo nic zvláštního, do zahrad s lítým drakem se moc lidem dobrovolně nechtělo.
Jejich cesta trvala nějaké tři hodiny a skončila u zapadlé jeskyně hluboko v lese. To co Amy však spatřila v jejích útrobách délku cesty kompenzoval více jak dostatečně.
„To sedlo mi upevni na kohoutek za přední tlapy a ocas. A hlavně si vem ty zbraně. S těma co máš by jsme na bojišti dlouho nevydrželi.“ pokynul jí hlavou.
„Proč myslíš? Čím jsou tyhle výjimečné?“ otázala se ho.
„Patřily jí… Jsou očarovány, dá-li se to tak říct.“
Za další hodinu zoufalých pokusů s umístěním sedla na Taroa se vydali na bojiště. Boj už pravděpodobně začal a o jejich příchodu nikdo nic netušil…
„Jestli máme něco dokázat, musíme se tam dostat ještě před koncem bitvy!“ byla Amy nervózní.
„Mrzí mne to, ale křídla mám zničená. Použít je budu moci až za delší dobu.“ přidal Taro do cvalu…
Bojiště se už neomylně blížilo, neb ryk bitvy byl již dobře slyšitelný. Taroův běh se ještě zintenzivnil a zastavil až na vrcholu kopce nad bojištěm. Obě armády byli obrovské a na každé bojovali draci. Nebyly to však žádné vysoké počty, aspoň ohledně těchto tvorů, celkem jich bylo tak osm, bez Tara.
„Můžem?“ letmo se na princeznu poohlédl.
„Do toho!“ řekla poměrně nesměle a tasila meč.
Drak se s nepřeslechnutelným zařváním rozběhl dolů ze svahu, křídla doširoka roztažena. Jak se přibližovali, tak Amy došlo, proč byl Taro jediným přeživším. Jeho velikost a mohutnost, ba i děsivost jeho řevu a ostnů ostatní draky viditelně i slyšitelně přesahovala.
Část bitevního pole, jež jim stála v cestě se ocitla ve zmatku, nikdo si nebyl jist k jaké straně patří, ale všem došlo, že vzdorovat mu bude stát mnoho životů.
Tarovo tělo si s prudkostí tajfunu rozrazilo cestu do nitra vřavy, kde bezmyšlenkovitě rozdrtilo několik vojáků, převážně nepřátelských.
Amy nezaváhala a s lukem dívky, jež ovládla kdysi dračí srdce, v rukou, srážela k zemi nepřítele za nepřítelem.
Během několika vteřin dokázal Taro svůj hněv zasét na úrodnou půdu a své útoky velmi pečlivě mířil pouze na nepřátelské hlavy.
Po poměrně krátké chvíli však Amy došly šípy a tak musela uchopit meč. Ne že by to s ním neuměla, jen je poměrně těžké srážen nepřátele ze hřbetu draka, který je poměrně výrazně nad povrchem zemským. To však vyřešila poměrně netradiční akrobacií, jejíž prvky přenechám spíše vaší fantasii, neb ta má je lehce fiktivní.
Dlouho netrvalo a ocitli se v tváří v tvář jinému drakovi a jako jezdci. Byl černý a elegantní, patrně nebyl zrozen pro přední linie se svou jemnou kůží.
Taro mu chtěl v co nejkratším časovém limitu protrhnout hrdlo, ale černý elegán se jeho výpadu vyhnul s očekávatelnou hbitostí. To byl patrně důvod toho, že tento drak ještě nepadl. Taro proti jeho rychlosti nemohl nic dělat, uhýbal se jeho útokům jako kočka dítěti snažícímu se jí chytit za ocas.
Po na boj až moc dlouhé chvíli hraní si, černý vyrazil k útoku. Taro měl co dělat, aby se mu uhnul. Dokonce klopýtl na stranu a srazil tím Amy na zem. Ta se však pohotově vzchopila a jala se sekat mečem do svého okolí, nohy černého útočníka nevyjímaje. Ten však při pokusu vyhnout se jejímu útoku padl do chřtánu rozlíceného Tara, jež mu s neuvěřitelnou dávkou uspokojení rozdrtil krk a rozsápal jezdce.
Během několika minut se boj blížil ke svému konci a Amy už opět seděla v sedle svého ochránce a spolubojovníka. Vypadalo to, že jim nikdo nemůže již vítězství vzít a také to bylo pravdou. Nepřátelské vojsko se válelo na krví prosycené půdě, připomínající kompost na jehož povrchu se zmítají vyhrabané žížaly.
„To je princezna!“ zvolal po chvíli jeden z vojáků jejího veličenstva, když již nepřátelé prchali na ústup.
Tato novina zjevně vojskem otřásla a vyvolala vlnu nevěřícího zírání a přemítání nad tím, co je skutečnost a co halucinace.
Amy však neměla chuť nic vysvětlovat, a tak radši vsunula meč do pochvy a zašeptala Tarovi prosbu o návrat domů.
A ten jí bez prodlení vyhověl.
Doma pak bylo docela rušno a král požadoval na své dceři vysvětlení. Předpokládám, že o takové rodinné debatě máte své osobní představy. Už stačí jen zakomponovat to, že otce znáte spíš z potkávání na chodbách a klepů od služek než z rodičovské péče a máte celý děj jistě před sebou…
Ten rozhovor však není nutné donést k sluchu mému i vašemu, neb nic ovlivnit již nemohl a princezna se z vlastní vůle a díky podpoře Taroově stala velitelkou vlastního vojska. Konečně.
Tak tedy v její režii proběhly další vítězné bitvy, další úmrtí a morální vzchopení. Vojsko dostalo chuť bojovat a vítězi, proč také ne, vždyť ve jejich čele stojí krásná a neohrožená žena v sedle draka, jehož řev má trhat skály a jehož kůže ocel láme. A co je důležitější než když tohle ví nepřítel? Že tomu věří i spojenci.
A tak se štěstěna přivrátila zpět k princeznině straně.
„Taro?“ seděla Amy v hladině tvořené temně zelenou travou. „Těší tě být se mnou?“
Drak na ni zaraženě pohlédl a zkoumavým pohledem přejel přes její tvář hledící v nebeskou hloubi. Po takřka nekonečné chvíli ticha jí odpověděl: „Ač bych tomu dřív nevěřil, těší.“ A položil těžkou hlavu do trávy. „Dokonce si nějak nedokážu představit, že by jsi teď odešla…“
Zamyšleně na něj pohlédla: „Jaký je vlastně rozdíl mezi lidskou bytostí a drakem?“
„Žádný… Oba mají duši, city a touhy. Každý může zamněnit tělo, ale duše je jednotná, nerozlišuje jak se rodíme, či jak žijeme, prostě je a nikdo jí nemůže přikázat.“
„Tak co je tedy láska? Co je láska pro draka?“
„To já nevím… Láska je pro mne cit a touha… je to něco, co můžeš dát, vzít, ale nenahmatáš to… S láskou se můžem narodit a můžem s ní také zemřít, leč nešťastný kdo ji nepozná… Co já vím, co je pro jiné. Já ji beru jako oporu, jeden ze smyslů bytí a poznání… Věc společnou všem žijícím duším, i těm co zemřeli…“
„A… cítíš teď lásku?“ oči se jí teskně leskly. Hleděla na Tara jako na obraz všech krás světa…
taro odvrátil zrak k hvězdné obloze… „Snad… Nejspíše ano…“
A tak se začalo vyvíjet něco, co mělo být krásné, leč pro mnohé divné a zakázané… Vždyť co to je za podivnost? Princezna milenkou draka? Je to nechutné? Nereálné či snad… Kdo zná dračí taje? Podle dívky, která nechala zbraně a sedlo v jeskyni a která dala lidem možnost být drakům po boku, byla pro tvory vyššího bytí proměna v lidské tělo něco jako pro nás naučení se pískat…
Boje však pokročili a k armádě se přidávaly posily a jiní zase umírali… A jednou z posil byla ametystově zbarvená dračice, Verasta. Nikdy nepromluvila jediného slova, nepřiblížila se k lidem. Bojovala bez jezdce. V té době ještě Amaterasu netušila, že se mnohé změní.
První změna přišla ve Verastině prvním boji.
Taro s Amy bojovali jako vždy nelítostně a bez škobrtnutí poráželi nepřátelské vojsko. Již se však ozvala přeceněné sebejistota, během které mohla stát jednoho chvilka nepozornosti život. Jeden z nepřátelských vojáků totiž v posledním marném záchvěvu naděje povstal a zasadil do Tarovy hlavy mohutný úder mečem. Jeho ostří sice nepoškodilo lebku, leč špice meče přejela při sklouznutí přes dračí oko s dostatečnou energií na to, aby bylo nenávratně poškozeno.
Amy dostala takřka hysterický záchvat a nebohého vojáka doslova rozsekala na krmivo pro bezzubé šelmy.
Pro tara nebyla ztráta oka nic podstatného, takřka ji ani nepocítil, ale díky této události na ně již upadla zvláštní nálada, podivný pocit strachu, prázdnoty, stereotypu a přehnané sebejistoty.
Amy omezila své bytí s tarem na němá objetí a tiché polibky s rozličným šeptáním si do ouška a Taro se po nějaké době začal čas od času ztrácet…
Jednoho večera, když opět pozorovali nekonečnou oblohu byl taro až neobvykle tajemný a pokleslý na mysli…
„Amy? Musím ti něco říct…“ sklopil zrak a pozoroval vlnící se trávu.
Amaterasu na něj pohlédla očima plných slz strachu, s výrazem, že nechce nic slyšet, že už teď se jí chce zemřít.
„Já tě nemiluji.“ hleděl stále na stolíčka trávy, tak rozmarně se kolébající v lehkém vánku, převalující se jedno přes druhé jako milenci za letní noci.
Amy nemluvila, jen brečela… Tiše, jako by chtěla slzy udusit vlastním životem… jako by polykala slzy, aby ji udusily…
„Proč? Co se stalo?“ vydala ze sebe nakonec… „Co se změnilo?!“
„Já jsem přeci jen drak… A ty člověk… A zamiloval jsem se do dračice…“ neměl sílu na ni pohlédnout.
„Ale… ale vždyť ty si sám říkal, že na těle nezáleží…“
„To ano, ale moje duše si to tak žádá… Tohle by nemělo žádný smysl již… Já mohu žít stovky let a tvůj život oproti tomu vyhasne jako svíčka na hrobě. Nikdy by jsme nemohli žít jako skuteční milenci a partneři. Nejde to… Nemůžu…“ pokusil se ji objat křídlem.
„To není pravda…“ zasténala a zvedla se. „Chceš teď zahodit vše, co jsme dokázali? Chceš teď tohle království opustit a zanechat boje? Ukázat, že to, čemu jsem věřila byla, fikce…“ brečela.
„Ne… Zůstanu s tebou jako tvůj spolubojovník, ale svou lásku… O lásku k tobě jsem přišel už před nějakou dobou. Mám tě rád víc než cokoli jiného na světě, ale to není láska…“
Amaterasu se schoulila do klubíčka a více už odmítala slyšet… Teď chtěla zůstat na této louce pod ledově nedotčeným nebem… Nebem, které jako by křičelo, bilo do očí svou ignorancí k tomu, co se děje pod ním. Tak krásné v tak špatnou chvíli…
Následující boj měl být jeden z největších, který by mohl rozhodnout, kdo vyhraje… Však nedošlo k němu tak, jak by mělo. Nepřítel získal náskok a zaútočil jako první, se zoufalým nasazením, s poslední nadějí a odhodláním.
Amyino vojsko se vzpamatovalo celkem rychle a podařilo se jim zarazit nepřítele před lesem kus od areálu paláce. Amy však tentokrát jela na koňském hřbetě, neb Taro byl zrovna ve svém čas od času pryč. A nejen on…
Nepřítel měl značnou početní přesilu a měl i lepší výbavu… Balisty a jiné zbraně, jejichž mocí bylo možno zabít i legendárního draka…
Amy bojovala v přední linii a bila se jako by už pro ni neexistoval život. Během dvou minut však jejího koně proklálo kopí skrz na skrz a ona byla tvrdě sražena k zemi. Dnes neměla ani zbroj… Byla ve velmi jemných bílých šatech, které si spíš představím na čarodějce, která ví o své nedostupnosti a nezranitelnosti. Jeden z nepřátelských mečů jí přeťal sval na pravé ruce. Výkřik bolesti a slzy…
Nebála se smrti, ba ani ty slzy nepatřily bolesti. Ona toužila po tom, aby jí někdo proklál srdce či hrdlo. Ty slzy patřily sebelítosti.
Další výkřik… Mnohem bolestnější a drtivější… A stín… Obrovský stín.
V záři zapadajícího slunce se před ní vzpínal obrovitý drak… byl to Taro. Po jeho nohách stékala krev a barvila zem do ruda.
Prudce máchl křídly a vyrazil na čisté řady nepřátel. Jako by náhle ztratil všechnu svou sebevládu a stal se démonem. Když ho zasáhla jedna z ran stvořených přímo pro něj, jeho éterická noha se začala rozpadat. Získala zcela hologramový vzhled a ze staré zavřené rány začala prýštit krev.
Okolí zachvacovali plameny a výkřiky děsu… Vše jako by mělo už navždy zůstat v rudožlutých odstínech ohně a krve.
Amaterasu pohlédla před sebe na západ slunce: „Je tak nádherný… Slunce je nádherná…“ nevnímala smrt okolo sebe. Ona milenka života si brala vše, co jí padlo do očí, obě armády, zvířata lidi, ona nikdy nedělala rozdíly v tom, kdo je kdo…
A najednou tichu… Vzduch naplňoval pouze pach krve, spáleniny a hučení plamenů…
Obrovské stvoření se namáhavě zvedlo ze země a předstoupilo před Amy.
„Tohle byl můj poslední čin z lásky k tobě. Už… nemůžem… být… spolu… Já náležím jinam, k drakům…“ pohlédl k ametystová dračici stojící opodál. Neměla jediný škrábanec… Byla lesklá jako nejdražší broušené kameny.
Amy na něj pohlédla. Viděla spoustu otevřených ran…
„Odcházím…“ zašeptal.
„Proč? Proč si mě zachránil? Proč mě nutíš dál žít? Víš jak se cítí někdo, kdo našel smysl svého bytí? A jaké to pro něj je, když mu někdo tu jedinou oporu sebere? Jak mám žít?“ plakala.
Taro se začal nepatrně kácen do strany a tak ho přišla Verasta podepřít… její pohled byl tak chladný jako nejhlubší vody severního oceánu.
„Sbohem...“ špitl Taro a s obrovskými bolestmi se odrazil a máchl křídly. Už mohl létat, ale…
Amy sledovala, jak jejich siluety mizí v zapadajícím slunci. Stále plakala.
Ani ji tak nemrzelo, že ji opustil a šel dál… Bolela ji ta představa, že nechce zemřít s ní. Jeho zranění byla nevyvratitelně smrtelná, zemřel by do deseti minut. A moc dobře to věděl… Proč? Proč tedy musel udělat toto? Proč ji opustil tímhle krutým způsobem, proč ji nenechal, aby ho mohla na jeho poslední cestě pohladit po čele. Proč musel odletět s jinou… lepší… Ale v čem? V čem ji tak překonala? A jak teď může žít s vědomím, že ten koho milovala ani nebyl ochoten dopřát jí smrt a svou přijmout spolu s její? Proč jí tam nechal s vědomím, že on je mrtev a ona bude žít za jeho oběť? Proč tu oběť dal jen jako znamení její maličkosti a nepodstatnosti… na symbol toho, jak bezvýznamné je jedno bytí…
Její myšlenky se už začaly motat… pletly se jedna do druhé a z té původní, co dávala smysl a byla šlechetná a čistá se stal blábol, co prostě přetekl přes její osobnost… Původně myslela čistě a spravedlivě, teď už to ale bylo sobecké a to nechtěla snášet… Ztratila vše… I sebe…
Pohlédla na dýku ležící vedle jejích nohou. Jaká ironie, pomyslela si. Dýky byla symbol života, bylo to na ní vyryto měsíčním písmem. Rukojeť byla ve tvaru růže, kterou objímá drak, jehož ocas vlní ostří.
Samozřejmě, že zase patřila jí… A ona se touto dýkou údajně probodla.
Amaterasu pohlédla ještě naposled do takřka zapadlé slunce, jež donutilo k plamenům celý obzor.
„Tak krásné… Krásné a jedinečné. Snad to někdy uvidíme zase spolu… “ zasmála se.
„Škoda, že jsem nikdy nevyslechla tvůj příběh celý… Princezno Kalatejská…“ a vrazila si dýku vší zbylou silou do srdce.