Maraton1: Princezna a drak
...Růžová... To bylo jediné slovo s mocí naprosto přesně vystihnout to, co viděl. Růžová. Všude. Ze zdí visely zářivě růžové gobelíny, na podlaze bylo množství růžových koberečků, růžová postel s růžovými nebesy(samozřejmě plná nadýchaných růžových polštářů), v rohu růžový houpací koník reálné velikosti. Narůžovo obarvené kůže zakrývaly vchod kterým právě vešel. Říkali mu že to bude zlé. Ale netušil, že tak moc. Růžová. Všechno vypadalo jakoby polepeno obří, zářivě růžovou žvýkačkou. Teď už se na to ohavné žužu nebude moct ani podívat.
„Haló?“, ozvalo se odkudsi přiškrceně. Zhrozeně si uvědomil, že ten strachem naplněný zvuk vychází z jeho vlastních úst. Tak takhle by to nešlo. Rozhodl se, že v duchu napočítá do jedenácti, aby se uklidnil, ale u desítky se zastavil. Za prvé to nepomáhalo, za druhé ho to nebavilo a za třetí neuměl do tolika počítat. Přeci se on, rytíř z Pampeřic, nebude bát! Určitě ho čekají mnohem horší věci než Růžová. Jako třeba tchyně. I když ve srovnání s Růžovou Princeznou mu pobyt mezi čtyřmi stěnami s tchyní připadal skoro lákavý. Ale jen skoro. Povzdechl si, sklopil hledí přilby a vykročil, připravený k boji. Pečlivě se přitom vyhýbal růžovému koberci.
Hlavně tiše, tiše jako myška, říkal si v duchu. Jenže to se mnohem lépe řekne než udělá. Zkoušeli jste někdy pochodovat po kamenné podlaze uprostřed jeskyně v brnění? Věřte mi, myška zní zaručeně jinak. Říkat si 'tiše jako myška' nemělo cenu. Teď si říkal 'tiše jako slon'. Moc to nepomáhalo.
Co možná nejméně hlasitě se pomalu přesouval skrz růžovou jeskyni. Dokonce i světlo, lehce pronikající dírou ve stropě, jako by ve strachu před obyvatelkou sluje získávalo narůžovělý nádech.
... .. . . .
Kdesi jinde, i když velmi blízko rytíři, co se právě snažil přemoci svůj strach, se růžové odlesky krystalů nesměle ukazovaly světu v odrazu zrcadla.
Černá, růžově se lesknoucí tlapa překvapivě jemně zašmátrala v růžovém bordelu pod lesknoucí se plochou a opatrně uchopila mezi palec a ukazováček menší cisternu s plastovým uzávěrem. V tomtéž okamžiku vzduchem připlula druhá černá tlapa s růžovým odleskem malých šupinek a výrazným překvapivě růžovým prstenem na štíhlém spáru a s nečekanou lehkostí odšroubovala mohutný plastový uzávěr. Ukázalo se, že je do něj zespodu zapíchnuta statná borovice, do půli namočená v růžovém svinstvu. Dračice slastně vzdychla a začala si lakovat nehty.
Co však dělal mezitím náš nebojácný a zajisté stoprocentně odhodlaný paňáca? Pojďme se na něj podívat.
... .. . . .
Rytířík se právě pokoušel odšroubovat uzávěr od ventilace za účelem rychlého a efektivního zmizení, dokud na něj ještě ta 'rohatá potvora' nepřišla.
„Dost! Huberte, ty hlavo jedna plechová, kolik tchyní jsi přežil, a jedna růžová věc tě zastaví? Snaž se trochu!“ Rytířík se zaposlouchal do hlasu svého svědomí a musel mu dát za pravdu. Nesmí se nechat ovládnout strachem! Pomalu ustoupil od růžového ventilu a znovu se vydal na strastiplnou pouť, tentokrát prostředkem koberce. To proto aby byl co nejdále od pokušení zalézt do nejužší štěrbinky ve zdi a tvářit se neviditelně.
... .. . . .
Dračice udělala poslední tah štětcem a zálibně si prohlížela své nechutně růžové dílo. Něco tomu chybí. Co ale? Dračice vzala borovici, zpod stolu vyšoupla vědro plné růžového svinstva a začala si lakovat šupiny.
... .. . . .
Rytíř v plné zbroji směle vkročil do růžového podrostu. Respektive, abychom byli přesní, směle udělal první krok, pak se mu totiž tuhá kobercová vlákna zapletla pod nohy a on se jak široký tak dlouhý rozplácl na zem. Pochroumaně se zvedl na nohy, zkontroloval stav brnění, meče, štítu a až poté si všiml, že si zlomil nohu.
„Krucipísek. Kam čert nemůže, nastrčí draka.“ mumlal si pod vousy, když zkroušeně kulhal vysokým podrostem. Vlákna koberce, říkejme jim růžová tráva, ho nepříjemně šimrala na bradě.
Musím ale uznat že kulhal opravdu odhodlaně. Ignoroval nerovnosti terénu, Princezniny popadané šupinky i umělecké skvosty zanechané tady předešlými dobrodruhy, nevšímal si odhozené loutny, smrčku rašícímu uprostřed koberce ani stáda bizonů prohánějícího se po kobercové prérii. (samozřejmě, všichni byli růžoví) Když mu baba Jaga nabízela nocleh ve svém prý novém penzionu Perníková chaloupka, zdvořile odmítl. Cesta byla dlouhá a únavná, ale on vytrval. Před ním se v dáli rozprostíral konec kobercové prérie.
... .. . . .
Růžová princezna už dolaďovala jen poslední detaily na svém novém Make-upu a samolibě se zhlížela v zrcadle. Byla naprosto spokojená. Ani za mák se nezajímala o to, co jí právě pochoduje kobercem v ložnici. Vstala, protáhla se jako právě probuzená kočka a znovu si prohlédla svůj nový vzhled v zrcadle. Ach ten narcismus. Pak seskočila z vyvýšeného pódia se zrcadlem a předními tlapami dopadla přímo do huňatého růžového koberce, pro svou hebkost a jemnost praného jen Vanishem.
Cosi zapraskalo. Dračice zvedla nejdřív jednu tlapku, kde nic tu nic. Pak zvedla druhou a všimla si nenápadného rytíře snažícího se splynout s pozadím. Škodolibě se pousmála, vzala ho za brnění a v drápech donesla až ke stěně, na první pohled vytapetované v různých odstínech růžové. Při bližším průzkumu však bylo jasné, že to co na stěně vypadalo z dálky jako pestrá růžová tapeta, zblízka vypadá spíš jako spousta nabarvených brnění. Dračice vzala vzpouzejícího se rytíře, pověsila ho na jednu z volných skob a s pocitem zadostiučinění se vydala pro růžovou barvu.
... .. . . .
Sir Hubert z Pampeřic se marně pokoušel najít východisko z bezvýchodné situace, do jaké se dostal. Pod ním dvacet metrů volného pádu, brzděnému tisícovkou ostrých přileb a nad ním dalších dvacet metrů holé stěny bez jediného úchytu. Podíval se po svých spoluvisících.
„Ale no tak, hlavu vzhůru brachu!“, ozvalo se mu hnedka nad hlavou. Všiml si malého podsaditého mužíka, zřejmě trpaslíka, na kterém růžová barva ještě nestihla zaschnout.
Jiný, usmrkaný hlásek se ozval odněkud od jeho pravé boty. „Jak vidíš, žijeme si tu celkem dobře. Jednou týdně nám dokonce i pustí televizi!“
„No jo, začínat si něco s Růžovou se nevyplácí. Sice je to Princezna, ale taky drak!“
„Haló?“, ozvalo se odkudsi přiškrceně. Zhrozeně si uvědomil, že ten strachem naplněný zvuk vychází z jeho vlastních úst. Tak takhle by to nešlo. Rozhodl se, že v duchu napočítá do jedenácti, aby se uklidnil, ale u desítky se zastavil. Za prvé to nepomáhalo, za druhé ho to nebavilo a za třetí neuměl do tolika počítat. Přeci se on, rytíř z Pampeřic, nebude bát! Určitě ho čekají mnohem horší věci než Růžová. Jako třeba tchyně. I když ve srovnání s Růžovou Princeznou mu pobyt mezi čtyřmi stěnami s tchyní připadal skoro lákavý. Ale jen skoro. Povzdechl si, sklopil hledí přilby a vykročil, připravený k boji. Pečlivě se přitom vyhýbal růžovému koberci.
Hlavně tiše, tiše jako myška, říkal si v duchu. Jenže to se mnohem lépe řekne než udělá. Zkoušeli jste někdy pochodovat po kamenné podlaze uprostřed jeskyně v brnění? Věřte mi, myška zní zaručeně jinak. Říkat si 'tiše jako myška' nemělo cenu. Teď si říkal 'tiše jako slon'. Moc to nepomáhalo.
Co možná nejméně hlasitě se pomalu přesouval skrz růžovou jeskyni. Dokonce i světlo, lehce pronikající dírou ve stropě, jako by ve strachu před obyvatelkou sluje získávalo narůžovělý nádech.
... .. . . .
Kdesi jinde, i když velmi blízko rytíři, co se právě snažil přemoci svůj strach, se růžové odlesky krystalů nesměle ukazovaly světu v odrazu zrcadla.
Černá, růžově se lesknoucí tlapa překvapivě jemně zašmátrala v růžovém bordelu pod lesknoucí se plochou a opatrně uchopila mezi palec a ukazováček menší cisternu s plastovým uzávěrem. V tomtéž okamžiku vzduchem připlula druhá černá tlapa s růžovým odleskem malých šupinek a výrazným překvapivě růžovým prstenem na štíhlém spáru a s nečekanou lehkostí odšroubovala mohutný plastový uzávěr. Ukázalo se, že je do něj zespodu zapíchnuta statná borovice, do půli namočená v růžovém svinstvu. Dračice slastně vzdychla a začala si lakovat nehty.
Co však dělal mezitím náš nebojácný a zajisté stoprocentně odhodlaný paňáca? Pojďme se na něj podívat.
... .. . . .
Rytířík se právě pokoušel odšroubovat uzávěr od ventilace za účelem rychlého a efektivního zmizení, dokud na něj ještě ta 'rohatá potvora' nepřišla.
„Dost! Huberte, ty hlavo jedna plechová, kolik tchyní jsi přežil, a jedna růžová věc tě zastaví? Snaž se trochu!“ Rytířík se zaposlouchal do hlasu svého svědomí a musel mu dát za pravdu. Nesmí se nechat ovládnout strachem! Pomalu ustoupil od růžového ventilu a znovu se vydal na strastiplnou pouť, tentokrát prostředkem koberce. To proto aby byl co nejdále od pokušení zalézt do nejužší štěrbinky ve zdi a tvářit se neviditelně.
... .. . . .
Dračice udělala poslední tah štětcem a zálibně si prohlížela své nechutně růžové dílo. Něco tomu chybí. Co ale? Dračice vzala borovici, zpod stolu vyšoupla vědro plné růžového svinstva a začala si lakovat šupiny.
... .. . . .
Rytíř v plné zbroji směle vkročil do růžového podrostu. Respektive, abychom byli přesní, směle udělal první krok, pak se mu totiž tuhá kobercová vlákna zapletla pod nohy a on se jak široký tak dlouhý rozplácl na zem. Pochroumaně se zvedl na nohy, zkontroloval stav brnění, meče, štítu a až poté si všiml, že si zlomil nohu.
„Krucipísek. Kam čert nemůže, nastrčí draka.“ mumlal si pod vousy, když zkroušeně kulhal vysokým podrostem. Vlákna koberce, říkejme jim růžová tráva, ho nepříjemně šimrala na bradě.
Musím ale uznat že kulhal opravdu odhodlaně. Ignoroval nerovnosti terénu, Princezniny popadané šupinky i umělecké skvosty zanechané tady předešlými dobrodruhy, nevšímal si odhozené loutny, smrčku rašícímu uprostřed koberce ani stáda bizonů prohánějícího se po kobercové prérii. (samozřejmě, všichni byli růžoví) Když mu baba Jaga nabízela nocleh ve svém prý novém penzionu Perníková chaloupka, zdvořile odmítl. Cesta byla dlouhá a únavná, ale on vytrval. Před ním se v dáli rozprostíral konec kobercové prérie.
... .. . . .
Růžová princezna už dolaďovala jen poslední detaily na svém novém Make-upu a samolibě se zhlížela v zrcadle. Byla naprosto spokojená. Ani za mák se nezajímala o to, co jí právě pochoduje kobercem v ložnici. Vstala, protáhla se jako právě probuzená kočka a znovu si prohlédla svůj nový vzhled v zrcadle. Ach ten narcismus. Pak seskočila z vyvýšeného pódia se zrcadlem a předními tlapami dopadla přímo do huňatého růžového koberce, pro svou hebkost a jemnost praného jen Vanishem.
Cosi zapraskalo. Dračice zvedla nejdřív jednu tlapku, kde nic tu nic. Pak zvedla druhou a všimla si nenápadného rytíře snažícího se splynout s pozadím. Škodolibě se pousmála, vzala ho za brnění a v drápech donesla až ke stěně, na první pohled vytapetované v různých odstínech růžové. Při bližším průzkumu však bylo jasné, že to co na stěně vypadalo z dálky jako pestrá růžová tapeta, zblízka vypadá spíš jako spousta nabarvených brnění. Dračice vzala vzpouzejícího se rytíře, pověsila ho na jednu z volných skob a s pocitem zadostiučinění se vydala pro růžovou barvu.
... .. . . .
Sir Hubert z Pampeřic se marně pokoušel najít východisko z bezvýchodné situace, do jaké se dostal. Pod ním dvacet metrů volného pádu, brzděnému tisícovkou ostrých přileb a nad ním dalších dvacet metrů holé stěny bez jediného úchytu. Podíval se po svých spoluvisících.
„Ale no tak, hlavu vzhůru brachu!“, ozvalo se mu hnedka nad hlavou. Všiml si malého podsaditého mužíka, zřejmě trpaslíka, na kterém růžová barva ještě nestihla zaschnout.
Jiný, usmrkaný hlásek se ozval odněkud od jeho pravé boty. „Jak vidíš, žijeme si tu celkem dobře. Jednou týdně nám dokonce i pustí televizi!“
„No jo, začínat si něco s Růžovou se nevyplácí. Sice je to Princezna, ale taky drak!“