1. MARATON - O unesené princez
O unesené princezně
Bastet pomalu procházela síněmi z kamene, zdravila se s draky a usmívala se. Na konci jedné dlouhé chodby byla malá síň, nyní plná dráčat. Mrňata létala ve vzduchu, prala se na zemi vystlané polštáři nebo se strkala o místo na křesle. Ale jakmile žena vešla, všechna se hrnula k ní, aby je mohla pohladit. Usedla do měkkého křesla, toho nejhodnějšího dráčka si vzala na klín a počkala, až se ta drobotina uklidní. Dokonce i několik dospělých draků si ji přišlo poslechnout.
"Dnes vám budu vyprávět o dračí princezně Gaideen, kterak ji udatný Dekker zachránil ze zajetí. Bylo to už dávno, v dobách, kdy vaši rodiče byli ještě dráčaty. Krásná princezna byla už jako malá ukradena svým rodičům. Kdo že ji unesl? Černý renegát, vůdce odpadlíků jménem Gártou. Doufal, že až jednou princezna dospěje, vezme si ji za družku a ostatní draci ho budou muset poslouchat a respektovat.
Mladičká Gaideen byla velmi smutná. Vyrůstala obklopená drsnými a zlými draky, kteří jí sice posloužili a neublížili jí, ale nikdo si s ní nehrál, nikdo jí nevyprávěl pohádky a hlavně protože byla stále uzamčená ve sluji a nikdy se nenaučila létat. Smutně přecházela po své komnatě a jak čas plynul, ona dospívala a a její jasné zlatavé šupiny ztrácely jejím trápením svou krásu a lesk.
Její rodiče na ní ovšem nezapoměli. Byla jejich jedinou dcerou a tak vypsali značnou odměnu pro toho, kdo jim ji přivede zpět. Mnoho mladých draků se pokoušelo porazit starého renegáta, ale některým chyběla rychlost, jiným zas síla a dalším pak velikost a hlavně zkušenosti. Po mnoha nezdarech se už draci do boje moc nehrnuli, až jejich pokusy ustaly docela. Princeznini rodiče už byli zoufalí, zkusili snad vše. Zlato, území, to vše starý renegát odmítl.
Do dalších narozenin princezny, právě těch, které oznamovali její dospělost, už zbývalo jen pár týdnů. Po nich už si ji Gártou bude moct vzít za družku. Princezna už byla naprosto vyčerpaná. Celé dny i noci proplakala a její pláč se nesl daleko nad okolní údolí. V lesích pod Gártouovou tvrzí žil osamocený drak. Byl temně zbarvený, až do černa, jasnýma očima pozoroval hvězdnou oblohu a princeznin pláč se mu zarýval hluboko do srdce. Slyšel už o zajaté princezně, ale dosud nenašel odvahu pokusit se jí zachránit.
Snad ten pláč v něm něco zlomil, nebo si konečně začal věřit, Dekker roztáhl křídla a vznesl se nad les. Letěl nízko, aby ho nikdo neviděl. Těsně pod tvrzí vlétl zas pod stromy a s velkými problémy přistál. Když ze sebe oklepal všechny větvičky, začal se prodírat mezi stromy ke kamennému valu. Stráže, usazené vysoko na skalních věžích pozorovali oblohu a nikoho nenapadlo, že by útok mohl přijít po zemi. Dekker val rychle přelezl, pomalu a hlavně potichu šplhal dál do víšky. Tlapami i křídli se přidržoval skal, až se mu podařilo zdolat hradby. Zavěšen na stěně, byl přesně nad Gártouem.
V jediné vteřině se odrazil od stěny, křídla držel u těla a prudce se snášel na renegáta. On ani jeho draci si ničeho nevšimli až do chvíle, kdy Dekker přistál na jeho zádech, nárazem ho srazil k zemi a zakousl se mu hluboko do šíje. Zem pod nimi skropila rudá krev umírajícího draka. Dekker seskočil z jeho zad, ale nikdo se neodvážil ho napadnout. Po Gártouově smrti zahynula jejich odvaha i odhodlání. Přikázal tedy, aby přivedli princeznu k němu.
Když bývalí renegátovi přisluhovači vešli do princezniných komnat, Gaideen strachy málem upadla do mdlob. Jako v mrákotách ji odvedli z kamenné věže. Celou dobu se jí před očima přehrávala noční můra, že už ji vedou Gártouovi a on se jí zmocní. Proto, když uviděla jeho mrtvé tělo a nad ním mladého silného draka, vypískla radostí a vrhla se zachránci kolem krku. Spolu pak opustili ono místo, které je dodnes pochmurné a temné.
Princezniny rodiče se velmi radovali z návratu své dcery a hned chtěli mladého draka zahrnout zlatem. Ten však poklad odmítl se slovy, že zná něco cennějšího. Sklonil pak studem hlavu a přede všemi požádal o svolení vzít si Gaideen za družku. Její rodiče se sice zdráhali, ale nakonec souhlasili. Dekker přistoupil k princezně, usmál se na ni a obejmul ji. Oba pak spolu odletěli, aby si mohli užít jeden druhého." dovyprávěla Bastet a usmála se na dráčata.
"Bastet, Bastet, já taky jednou vysvobodím takovou princeznu!" vykřiklo malé dráče a když se snažilo ukázat svou sílu, svalilo se na záda až to žuchlo. Všechna dráčata se rozesmála, i Bastet.
"To víš že jo Sinoe. A pak budu vyprávět o tobě. Tak," rozhlédla se a sundala ze svého klína dráče, "pro dnešek už to bude vše. Přijďte zas zítra a já budu vyprávět dál." dořekla a smála se, jak dráčata uhánějí k rodičům a už z dálky křičí, jaký byl dnešní příběh. Bastet jen trochu zabolelo, že žádné neběží k ní.
Bastet pomalu procházela síněmi z kamene, zdravila se s draky a usmívala se. Na konci jedné dlouhé chodby byla malá síň, nyní plná dráčat. Mrňata létala ve vzduchu, prala se na zemi vystlané polštáři nebo se strkala o místo na křesle. Ale jakmile žena vešla, všechna se hrnula k ní, aby je mohla pohladit. Usedla do měkkého křesla, toho nejhodnějšího dráčka si vzala na klín a počkala, až se ta drobotina uklidní. Dokonce i několik dospělých draků si ji přišlo poslechnout.
"Dnes vám budu vyprávět o dračí princezně Gaideen, kterak ji udatný Dekker zachránil ze zajetí. Bylo to už dávno, v dobách, kdy vaši rodiče byli ještě dráčaty. Krásná princezna byla už jako malá ukradena svým rodičům. Kdo že ji unesl? Černý renegát, vůdce odpadlíků jménem Gártou. Doufal, že až jednou princezna dospěje, vezme si ji za družku a ostatní draci ho budou muset poslouchat a respektovat.
Mladičká Gaideen byla velmi smutná. Vyrůstala obklopená drsnými a zlými draky, kteří jí sice posloužili a neublížili jí, ale nikdo si s ní nehrál, nikdo jí nevyprávěl pohádky a hlavně protože byla stále uzamčená ve sluji a nikdy se nenaučila létat. Smutně přecházela po své komnatě a jak čas plynul, ona dospívala a a její jasné zlatavé šupiny ztrácely jejím trápením svou krásu a lesk.
Její rodiče na ní ovšem nezapoměli. Byla jejich jedinou dcerou a tak vypsali značnou odměnu pro toho, kdo jim ji přivede zpět. Mnoho mladých draků se pokoušelo porazit starého renegáta, ale některým chyběla rychlost, jiným zas síla a dalším pak velikost a hlavně zkušenosti. Po mnoha nezdarech se už draci do boje moc nehrnuli, až jejich pokusy ustaly docela. Princeznini rodiče už byli zoufalí, zkusili snad vše. Zlato, území, to vše starý renegát odmítl.
Do dalších narozenin princezny, právě těch, které oznamovali její dospělost, už zbývalo jen pár týdnů. Po nich už si ji Gártou bude moct vzít za družku. Princezna už byla naprosto vyčerpaná. Celé dny i noci proplakala a její pláč se nesl daleko nad okolní údolí. V lesích pod Gártouovou tvrzí žil osamocený drak. Byl temně zbarvený, až do černa, jasnýma očima pozoroval hvězdnou oblohu a princeznin pláč se mu zarýval hluboko do srdce. Slyšel už o zajaté princezně, ale dosud nenašel odvahu pokusit se jí zachránit.
Snad ten pláč v něm něco zlomil, nebo si konečně začal věřit, Dekker roztáhl křídla a vznesl se nad les. Letěl nízko, aby ho nikdo neviděl. Těsně pod tvrzí vlétl zas pod stromy a s velkými problémy přistál. Když ze sebe oklepal všechny větvičky, začal se prodírat mezi stromy ke kamennému valu. Stráže, usazené vysoko na skalních věžích pozorovali oblohu a nikoho nenapadlo, že by útok mohl přijít po zemi. Dekker val rychle přelezl, pomalu a hlavně potichu šplhal dál do víšky. Tlapami i křídli se přidržoval skal, až se mu podařilo zdolat hradby. Zavěšen na stěně, byl přesně nad Gártouem.
V jediné vteřině se odrazil od stěny, křídla držel u těla a prudce se snášel na renegáta. On ani jeho draci si ničeho nevšimli až do chvíle, kdy Dekker přistál na jeho zádech, nárazem ho srazil k zemi a zakousl se mu hluboko do šíje. Zem pod nimi skropila rudá krev umírajícího draka. Dekker seskočil z jeho zad, ale nikdo se neodvážil ho napadnout. Po Gártouově smrti zahynula jejich odvaha i odhodlání. Přikázal tedy, aby přivedli princeznu k němu.
Když bývalí renegátovi přisluhovači vešli do princezniných komnat, Gaideen strachy málem upadla do mdlob. Jako v mrákotách ji odvedli z kamenné věže. Celou dobu se jí před očima přehrávala noční můra, že už ji vedou Gártouovi a on se jí zmocní. Proto, když uviděla jeho mrtvé tělo a nad ním mladého silného draka, vypískla radostí a vrhla se zachránci kolem krku. Spolu pak opustili ono místo, které je dodnes pochmurné a temné.
Princezniny rodiče se velmi radovali z návratu své dcery a hned chtěli mladého draka zahrnout zlatem. Ten však poklad odmítl se slovy, že zná něco cennějšího. Sklonil pak studem hlavu a přede všemi požádal o svolení vzít si Gaideen za družku. Její rodiče se sice zdráhali, ale nakonec souhlasili. Dekker přistoupil k princezně, usmál se na ni a obejmul ji. Oba pak spolu odletěli, aby si mohli užít jeden druhého." dovyprávěla Bastet a usmála se na dráčata.
"Bastet, Bastet, já taky jednou vysvobodím takovou princeznu!" vykřiklo malé dráče a když se snažilo ukázat svou sílu, svalilo se na záda až to žuchlo. Všechna dráčata se rozesmála, i Bastet.
"To víš že jo Sinoe. A pak budu vyprávět o tobě. Tak," rozhlédla se a sundala ze svého klína dráče, "pro dnešek už to bude vše. Přijďte zas zítra a já budu vyprávět dál." dořekla a smála se, jak dráčata uhánějí k rodičům a už z dálky křičí, jaký byl dnešní příběh. Bastet jen trochu zabolelo, že žádné neběží k ní.