Tvorba - Texty

Na vědomost se dává všem,
že skončil už čas princezen,
kdy král dával lítému drakovi,
co – no další vám to napoví…

Není to pravda, ale spíše,
již dávno překonané klišé,
jak mohou si být scénáristi,
dál takovou hloupostí jisti?

A stále ve většině pohádek,
najde se nějaký krásný rek,
jenž s pověstí velikého siláka,
frčí pod záminkou na Draka.

Jenže to vůbec nejde lehce,
ani to po nich nikdo nechce.
Proč jen jsou takoví magoři
nenápadití současní autoři?

A začal s tím už kdysi Bajaja,
proč u pole jak bratři nehajá?
On ale musel být hrozně bdělý
a tak ve světě s koněm osaměli.

Jdeme zase špatným směrem,
pokud maratón vážně berem,
Draci tu z kosmu mohli být
a zde na zemi, byl jinak klid.

A jestliže ne, tak Draci byli,
k lidem většinou docela milí.
Pokud je nechali na pokoji,
proč však se mocní draků bojí?

Jen prachy jsou v jejich snech
a slyšeli o velkých pokladech,
co draci ve svých slujích stráží
a to jsou králové hnedle v ráži.

A jelikož nejsou často moc fér,
falešnou historkou matou směr,
pod záminkou bezpečí princezny,
hned hrnou se pro mamon líbezný.

Tak to bývalo vždy a všude,
nejprve poslali lidičky chudé
a potom, v jejich dobré víře,
ušili boudu svou i na rytíře.

To už je ale jedno vcelku –
pravda je konečně venku,
tahle říkanka to u vás jistí,
jednou pro vždy Draky očistí!

Oni pamatujíc pověsti tíže,
hledí si raději svojí spíže,
princezny – ty v ní chybí,
u vodních jsou v nich ryby.

Ostatní tam zvěřinu mají,
svou kuchyni s mnoha taji,
na prvním místě je to jelen,
kdo je v jídelníčku veden.

Prostě hlavně spárkatá zvěř,
tomu člověče konečně věř!
Z lidí draci hubí ponejvíce,
jen hodně otravné drakobijce.

Ale jíst je? Žádný zápal,
kdo by je z brnění drápal,
jsou samý sval nebo šlacha,
na zuby třeba dávat bacha.

Pro ty co nevěří, je to tak,
lidožrout není žádný Drak,
jen v obraně někoho zahluší,
však netěší ho to na duši.

A tak morální zábrany maje,
na drakobijce, sic dosti laje
ale, dámy hrubost prominou,
jen je profackuje většinou.

Neboť jenom dračí hňup,
o pancíř by si lámal chrup,
když stačí mu tak maličko,
a z lesa má křehké masíčko.

Protože loupat drakobijce,
je práce těžká převelice –
zuby trnou, drápy se lámou,
to je jen pro ty zblblé fámou,

že není skutečný Drak,
kdo nedal rytíři na frak,
ale jedním jsem si jist,
že všichni Draci umí číst.

Nejsem rytíř smutné postavy,
boj s větrnými mlýny mě nebaví,
snad po přečtení této blbiny,
už žádný král nespáchá kraviny.

Já doufám, ne, věřím pevně,
že už se nenajde země,
kde cpát princeznu Draku budou,
on pak skoro zahyne nudou.

Věda, že drakobijci ho hledají,
nemůže volně si létat po kraji
stále hlídat, musí tu chuděru,
aby ji nerozmačkal na maděru.

Když se ve sluji náhle otočí
a zrovna ji nebude mít na očích.
Prostě nemá chviličku klidu –
proto toto prohlášení k lidu:

„Nechte si svoje princezny!
Ať jsou jak chtějí líbezný.
Já jsem silný, skutečný Drak,
raděj si ulovím zvěřiny flák.

Nechci už tady žádnou nánu,
byť ji máte za ctnostnou pannu,
pro mě za mě, se provdat může,
za nějakého statného muže.

Ti pak nemusí chodit na Draka,
nikoho z nás, je zabíjet neláká
a když přes to budou tak šílení,
ať si alespoň neberou brnění!

Vždyť mohou konat lepší činy,
než léčit si svoje spáleniny,
od rozžhaveného pancíře –
jak dlouho ho svlékají, k nevíře.

Sluj smrdí přištírlým masem,
vysoká se proto daleko pase,
kdo jí má po lesích hledat?
Přece nebudu lovit do tenat!

Já potřebuji vzrušení z lovu,
proto dostojím svému slovu,
berte to jako můj pevný slib
a všem nám na zemi bude líp.

Kdo mi sem přitáhne princeznu,
já v sobě dost zloby naleznu
a tak na něm zmačkám brnění,
že pro srandu bude před všemi.

Svařím ho na něm napevno,
se všemi Draky jsem zajedno,
každého drakobijčího muže,
v brnění uvězním a v něm i umře.

Nevím jak moc mu bude vhod,
nemoci si dojít ani na záchod,
jen v noci bude bloudit s loučí,
pro smrad vyhnán lidmi skončí.

No to jsem se nějak rozepsal,
myslím, netřeba pokračovat dál,
Jen uvedu příklad - ne domnělý,
na který už všichni zapomněli.

Již dávno „u Draka!“ tomu,
co hladili dráčka, přišel-li domů,
všude jen zloba a nenávist,
někde dokonce i šípů svist.

Našla se odvážná dívka malá,
která jej za uchem podrbala,
když pak zjistila, že zlý není,
řekla to nahlas po celé zemi.

Princ s Dráčkem si jen zpívali
a blbli spolu, jak byli by malí.
Když Mráček s Lidkou se našli,
uvázala mu překrásnou mašli.

Princ sice začal žárlit trošíčku,
ale drak mu hned řekl: „hošíčku,
zde moje láska rozhodně nevězí,
mám raději Dračice nebo hovězí.

Záleží na tom, chci-li se milovat,
či něco dobrého si na zub dát.“
A autor by byl fakt docela rád,
pokud to můžete co vtípek brát.

Pranic mi není po soutěži,
pouze na obsahu mi záleží.
Draci nikdy princezny nebaštili!
Vždyť jsou takoví – roztomilí…