Ellenin příběh
Kapitola1.
Prsten se probouzí
Vál studený severní vítr a vířil spadané uschlé listí na dávno nepoužívané cestě, na jejímž konci pomalu upadal v zapomnění starý viktoriánský dům. Úplně zapadl svými oprýskanými zdmi porostlými mechem do ponuré okolní krajiny, která i ve slunečných dnech dýchala samotou. Na obloze se honila těžká černá mračna a v pozadí se trhala o špičaté pohoří, které ještě dokreslovalo nepříjemnou atmosféru celého místa. Vypadalo to tu, že sem nikdy nezavítalo jaro nebo léto, a pořád se zde střídá ponurý, sychravý podzim s krutou zimou.
A zrovna v této krajině, kde by jste to nejméně čekali, sedělo uprostřed cesty malé děvčátko se zlatými loknami. Jako by bylo v tomto nepříjemném prostředí nedopatřením, vůbec se sem nehodilo se svou andělskou tváří a drobnou, křehce působící postavou. Klečela na zemi a po tvářích jí stékaly slzy na prostou bílou zástěrku. Musela být velmi prokřehlá, protože v takovém chladu by drkotal zuby nejeden dospělý, natož malé dítě.
Jmenovala se Ellena a nebyla na tomto místě poprvé. Často se sem chodívala vyplakat, někdy tu zůstávala celé dny. Samoty ani tmy se nebála. Byla na ni uvyklá. Otec pil a maminka zemřela hned po porodu. Nebylo výjimkou, že často čekala o hladu celé dny, až se otec vrátí opilý domů.
To pak dokázala hodiny a hodiny vymýšlet krásnější život. Představovala si, že má dům s ložnicí a čistou kuchyní, střechu bez děr a boty. Boty si přála opravdu moc, možná právě pro to, že je nikdy neměla. V létě jich nebylo třeba a v zimě otec utrácel všechny peníze za pití. Ellena si vázala kožešinu a plátno kolem nohou, aby jí v hlubokém sněhu neumrzly. Ve svých osmi letech se o sebe musela umět sama postarat, když to otec nedokázal. A kdyby se aspoň snažil.
Mnohokráte od otce utíkala zbitá, skrýt se do satrého, tichého domu a vyplakat se. A nejen to. Nikdo jiný se k tomu domu neodvážil ani přiblížit. Ellena se však nebála, věděla, že jí dům neublíží.
A tak i dnes pomalu přestala plakat a vstala ze zablácené cesty. Rozhlédla se a doběhla před dům. Vyšla po ztrouchnivělých schodech a ze zvyku je přepočítala. Sedm, jako vždycky. Do masivních dubových dveří se musela ramínkem opřít a vynaložit velké úsilí, aby dostala staré, zrezivělé panty do pohybu. Ty ji s úpěním neochotně pustily do zatuchlého ovzduší domu trochu čerstvého vzduchu.
Ellena vkročila do dobře známého prostorného sálu. Vše tu vypadalo, jako ze staré černobílé fotografie. Přes tlusté vrstvy prachu ani nebylo vidět, jakou má rozpadající se nábytek vlastně barvu.
Hned naproti dveřím stoupalo mohutné schodiště z bílého mramoru. Červený koberec byl značně prošlapaný a zašpiněný. Napravo ode dveří stála zdobená pohovka, která byla tak prožraná od molů, že už se snad ani nedala použít. Vedle ní se vyjímala obrovská skříň z třešňového dřeva. Ta jediná vypadala, že by se snad ještě mohla k něčemu hodit.
Nalevo byl jediný obrovský krb z rudých cihel. K tomu se muselo projít kolem páru vycpaných vlků a ohromného medvěda, kterému chyběly obě umělé oči. Nad krbem byla zubožená hlava starého losa. Ten pro změnu postrádal notnou část paroží.
Ellena se bez rozmýšlení vydala ke krbu. Procházela beze strachu kolem všech těch vycpaných zvířat, na kterých zanechal čas opravdu ošklivé stopy. Měla je dokonce pojmenované a ráda si povídala s moudře vyhlížejícím slepým medvědem.
Konečně došla ke krbu a… prostě vkročila dovnitř. Jako by v té chvíli zmizela.
Ellena již dříve objevila v zadní stěně krbu malá, ohořelá dvířka, která vedla do krásné a prostorné pracovny. Byla ze všech místností v domě nejméně poznamenána časem. A také Elenina nejoblíbenější skrýš, její malý ráj na zemi. Bylo však k podivu, jak se do pracovny mohla dostat obrovská knihovna, obepínající celé zdi pokoje, velký pracovní stůl, obraz spanilé panny v neznámé krajině, veliká keramická váza, stovky knih a mnoho dalšího, když místnost neměla okna ani dveře, jen ten jediný maličký vchod krbem, kterým by se sotva protáhl dospělý člověk.
Pod stolem měla Ellena zařízený jakýsi pelíšek z podušek. Kolem něho byly nahromaděné vrtkavé komíny knih. Ta nejtenčí neměla méně než tisíc stran a bible by si mezi těmito obry připadala docela nepatrná. Bylo tu také množství svíček a džbánek vody. Sedla si do pelíšku a natáhla se pro objemnou knihu v rudých deskách se zlatou přezku a nadpisem:,,Z říše elfů“. Byla to jedna z jejích nejoblíbenějších knih a hlásala zákony kultury Elfů.
Ellena byla pravděpodobně moudřejší, než celá její vesnice, ze které nikdo neuměl číst, psát ani počítat. A tohle všechno se Ellena naučila ze svých milovaných knih. Dozvídala se z nich tajemství z přírody, matematiku, architekturu, astronomii, zeměpis, náboženství v Evropě i po celém světě, pojednání o nejrůznějších zemích a národech a konečně o magii. Magie- to slovo Ellenu fascinovalo. Hltala s nadšením řádky knih, ve kterých byla byť jen zmínka o magii.
Kéž by dokázala magií zlepšit svůj svět. Kéž by našla způsob, jak odvrátit otcovu tvář od té prokleté kořalky a vzkřísit matku. Věděla však, že to je nemožné a proto utíkala ze skutečného, zkaženého světa do krásné říše knih.
Začalo se smrákat a svíčky se krátily. Ellena je zhasla a schoulila se do podušek. Usnula hned, jak se její tvář dotkla měkkých duchen.
Spala nerušeným spánkem až téměř do půlnoci, kdy se náhle rozlehlo halou se schodištěm hromové dunění a police s knihami se počaly otřásat, sejně jako podlaha. Ellena se vyděšeně skrčila do důlku v dekách. Konečně sebrala odvahu a odhodlána zjistit příčinu toho dunění zažehla svíci a s kahánkem v ruce vykročila k dvířkům v krbu.
Div neomdlela, když se přímo za jejími zády ozvala rána. Naštěstí to však jen vypadla jakási kniha z horní police knihovny.
Ellena došla až k dvířkům a opatrně je otevřela. Přišlo jí, že vržou strašně nahlas. Dunění mezitím docela ustalo. Její zlatá hlavička nenápadně vykoukla z krbu v hale. Rozhlédla se-nic. Všechno bylo v klidu, jako každou noc, všechno na svém místě. V pruzích měsíčního světla, které se obtížně prodíralo skrz špinavé okenní tabulky bylo vidět vířící zrnka prachu.
A v tom znovu. Tentokrát to znělo jako mocné prásknutí, jako natažení a puštění velikého praku. Právě v té chvíli se zpod velké skříně v hale rozeběhly po podlaze modře a bíle zářící paprsky a osvítily celý zastaralý sál.
Ellena vyděšeně couvla ke dvířkům v krbu. Světlo se nepřestávalo linout zpod staré skříně, doprovázené tentokrát tišším svištivým zvukem.
Najednou z Elleny spadl veškerý strach a odvážně vykročila ke zdroji světla. Pomalu kráčela ozářenou halou, kolem mramorového schodiště, přes prošlapaný karmínový koberec. Cesta se jí zdála nekonečná. Jako v transu se pomalu blížila ke skříni. Nedbala zimy, která ji štípala do holých chodidel a s vykulenýma modrýma očima stanula před skříní. Klekla si na kolena a podívala se pod ni.
Do očí ji uhodila prudká modrobílá záře a na chvíli ji docela oslepila. Když si konečně na to světlo trochu uvykla, spatřila jeho zdroj. Byl to PRSTEN. Nádherně vypracovaný prsten z toho nejčistšího kovu, jaký kdy Ellena spatřila. Nebyla to však obyčejná obroučka, jakou Ellena vídala u bohatých pánů, a neměl ani žádný drahý kámen. Zdálo se, že se skládá z tisíce tenoučkých stříbrných vláken, která se vzájemně proplétala. Byla to ta nejdokonalejší a nejkrásnější práce, jakou Ellena kdy viděla a na první pohled jí bylo jasné, že žádná pozemská civilizace by nebyla schopná něco takového stvořit. Musela jej vypracovat nějaká mnohem vyspělejší kultura s mnohem šikovnějšími zpracovateli vzácných kovů.
Toto všechno se Eleně honilo hlavou, když natahovala drobnou ručku po prstenu.
V okamžiku, kdy se ho dotkla, jako by dostala elektrický výboj, jako by byl prsten nabitý zvláštní, neznámou a velmi silnou energií. Ellena pocítila něco úplně nového, dokázala jasněji myslet a připadala si mnohem dospělejší.
Omámeně si navlékla skvostný šperk na drobný prst a nemohla od jeho krásy odtrhnout oči. Padl jí přesně.
Vstala a vracela se ke dvířkům v krbu, stále se dívala na prsten, jako by se ujišťovala, že ho neztratí. Byla nepopsatelně šťastná a zároveň podivně klidná. Připadala si mnohem silnější, než kdy dřív.
Otevřela dvířka a vklouzla do temné pracovny. Hned neomylně zamířila do zadní části knihovny. Natáhla ručku s prstenem a vytáhla ze zaprášené knihovní police těžkou, objemnou a velikou knihu. Měla masivní desky, které vypadaly, jako by byly z nádherného modrého mramoru nebo té nejčistší, křišťálové vodní hladiny. Měla rohy a přezku z podobného kovu, jako ten, ze kterého byl zhotoven prsten.
Ellena vykročila s knihou v náručí k pelíšku pod stolem. Tam si sedla do tureckého sedu a knihu pokládaje na kolena, zhluboka se nadechla.
Tuto knihu se jí ještě nikdy nepodařilo otevřít. Na přední straně měla podivný kovový ornament, též ze stříbrného kovu. Byl ve tvaru spletitých spirál a uprostřed byl jakýsi prostor. Ellena instinktivně, jako by to byla samozřejmost, stáhla prsten z prstu a vložila ho do prostoru v deskách knihy.
Kniha se rozzářila známým modrobílým světlem a otevřela desky. Nádherné ozdobné písmo na úvodní stránce hrdě hlásalo: Magie z říše spanilého lidu elfů.
Ellena nedočkavě listovala stránkami čistě bílého papíru, hebkého jako hedvábí. Tuto knihu považovala za největší bohatství celé knihovny. Byla napsána neznámým písmem, které se nepodobalo žádnému na tomto světě.
A v těchto řádcích teď dokázala Ellena číst. Byla tu vepsána její budoucnost, spojená s budoucností národa Elfů.
Prsten se probouzí
Vál studený severní vítr a vířil spadané uschlé listí na dávno nepoužívané cestě, na jejímž konci pomalu upadal v zapomnění starý viktoriánský dům. Úplně zapadl svými oprýskanými zdmi porostlými mechem do ponuré okolní krajiny, která i ve slunečných dnech dýchala samotou. Na obloze se honila těžká černá mračna a v pozadí se trhala o špičaté pohoří, které ještě dokreslovalo nepříjemnou atmosféru celého místa. Vypadalo to tu, že sem nikdy nezavítalo jaro nebo léto, a pořád se zde střídá ponurý, sychravý podzim s krutou zimou.
A zrovna v této krajině, kde by jste to nejméně čekali, sedělo uprostřed cesty malé děvčátko se zlatými loknami. Jako by bylo v tomto nepříjemném prostředí nedopatřením, vůbec se sem nehodilo se svou andělskou tváří a drobnou, křehce působící postavou. Klečela na zemi a po tvářích jí stékaly slzy na prostou bílou zástěrku. Musela být velmi prokřehlá, protože v takovém chladu by drkotal zuby nejeden dospělý, natož malé dítě.
Jmenovala se Ellena a nebyla na tomto místě poprvé. Často se sem chodívala vyplakat, někdy tu zůstávala celé dny. Samoty ani tmy se nebála. Byla na ni uvyklá. Otec pil a maminka zemřela hned po porodu. Nebylo výjimkou, že často čekala o hladu celé dny, až se otec vrátí opilý domů.
To pak dokázala hodiny a hodiny vymýšlet krásnější život. Představovala si, že má dům s ložnicí a čistou kuchyní, střechu bez děr a boty. Boty si přála opravdu moc, možná právě pro to, že je nikdy neměla. V létě jich nebylo třeba a v zimě otec utrácel všechny peníze za pití. Ellena si vázala kožešinu a plátno kolem nohou, aby jí v hlubokém sněhu neumrzly. Ve svých osmi letech se o sebe musela umět sama postarat, když to otec nedokázal. A kdyby se aspoň snažil.
Mnohokráte od otce utíkala zbitá, skrýt se do satrého, tichého domu a vyplakat se. A nejen to. Nikdo jiný se k tomu domu neodvážil ani přiblížit. Ellena se však nebála, věděla, že jí dům neublíží.
A tak i dnes pomalu přestala plakat a vstala ze zablácené cesty. Rozhlédla se a doběhla před dům. Vyšla po ztrouchnivělých schodech a ze zvyku je přepočítala. Sedm, jako vždycky. Do masivních dubových dveří se musela ramínkem opřít a vynaložit velké úsilí, aby dostala staré, zrezivělé panty do pohybu. Ty ji s úpěním neochotně pustily do zatuchlého ovzduší domu trochu čerstvého vzduchu.
Ellena vkročila do dobře známého prostorného sálu. Vše tu vypadalo, jako ze staré černobílé fotografie. Přes tlusté vrstvy prachu ani nebylo vidět, jakou má rozpadající se nábytek vlastně barvu.
Hned naproti dveřím stoupalo mohutné schodiště z bílého mramoru. Červený koberec byl značně prošlapaný a zašpiněný. Napravo ode dveří stála zdobená pohovka, která byla tak prožraná od molů, že už se snad ani nedala použít. Vedle ní se vyjímala obrovská skříň z třešňového dřeva. Ta jediná vypadala, že by se snad ještě mohla k něčemu hodit.
Nalevo byl jediný obrovský krb z rudých cihel. K tomu se muselo projít kolem páru vycpaných vlků a ohromného medvěda, kterému chyběly obě umělé oči. Nad krbem byla zubožená hlava starého losa. Ten pro změnu postrádal notnou část paroží.
Ellena se bez rozmýšlení vydala ke krbu. Procházela beze strachu kolem všech těch vycpaných zvířat, na kterých zanechal čas opravdu ošklivé stopy. Měla je dokonce pojmenované a ráda si povídala s moudře vyhlížejícím slepým medvědem.
Konečně došla ke krbu a… prostě vkročila dovnitř. Jako by v té chvíli zmizela.
Ellena již dříve objevila v zadní stěně krbu malá, ohořelá dvířka, která vedla do krásné a prostorné pracovny. Byla ze všech místností v domě nejméně poznamenána časem. A také Elenina nejoblíbenější skrýš, její malý ráj na zemi. Bylo však k podivu, jak se do pracovny mohla dostat obrovská knihovna, obepínající celé zdi pokoje, velký pracovní stůl, obraz spanilé panny v neznámé krajině, veliká keramická váza, stovky knih a mnoho dalšího, když místnost neměla okna ani dveře, jen ten jediný maličký vchod krbem, kterým by se sotva protáhl dospělý člověk.
Pod stolem měla Ellena zařízený jakýsi pelíšek z podušek. Kolem něho byly nahromaděné vrtkavé komíny knih. Ta nejtenčí neměla méně než tisíc stran a bible by si mezi těmito obry připadala docela nepatrná. Bylo tu také množství svíček a džbánek vody. Sedla si do pelíšku a natáhla se pro objemnou knihu v rudých deskách se zlatou přezku a nadpisem:,,Z říše elfů“. Byla to jedna z jejích nejoblíbenějších knih a hlásala zákony kultury Elfů.
Ellena byla pravděpodobně moudřejší, než celá její vesnice, ze které nikdo neuměl číst, psát ani počítat. A tohle všechno se Ellena naučila ze svých milovaných knih. Dozvídala se z nich tajemství z přírody, matematiku, architekturu, astronomii, zeměpis, náboženství v Evropě i po celém světě, pojednání o nejrůznějších zemích a národech a konečně o magii. Magie- to slovo Ellenu fascinovalo. Hltala s nadšením řádky knih, ve kterých byla byť jen zmínka o magii.
Kéž by dokázala magií zlepšit svůj svět. Kéž by našla způsob, jak odvrátit otcovu tvář od té prokleté kořalky a vzkřísit matku. Věděla však, že to je nemožné a proto utíkala ze skutečného, zkaženého světa do krásné říše knih.
Začalo se smrákat a svíčky se krátily. Ellena je zhasla a schoulila se do podušek. Usnula hned, jak se její tvář dotkla měkkých duchen.
Spala nerušeným spánkem až téměř do půlnoci, kdy se náhle rozlehlo halou se schodištěm hromové dunění a police s knihami se počaly otřásat, sejně jako podlaha. Ellena se vyděšeně skrčila do důlku v dekách. Konečně sebrala odvahu a odhodlána zjistit příčinu toho dunění zažehla svíci a s kahánkem v ruce vykročila k dvířkům v krbu.
Div neomdlela, když se přímo za jejími zády ozvala rána. Naštěstí to však jen vypadla jakási kniha z horní police knihovny.
Ellena došla až k dvířkům a opatrně je otevřela. Přišlo jí, že vržou strašně nahlas. Dunění mezitím docela ustalo. Její zlatá hlavička nenápadně vykoukla z krbu v hale. Rozhlédla se-nic. Všechno bylo v klidu, jako každou noc, všechno na svém místě. V pruzích měsíčního světla, které se obtížně prodíralo skrz špinavé okenní tabulky bylo vidět vířící zrnka prachu.
A v tom znovu. Tentokrát to znělo jako mocné prásknutí, jako natažení a puštění velikého praku. Právě v té chvíli se zpod velké skříně v hale rozeběhly po podlaze modře a bíle zářící paprsky a osvítily celý zastaralý sál.
Ellena vyděšeně couvla ke dvířkům v krbu. Světlo se nepřestávalo linout zpod staré skříně, doprovázené tentokrát tišším svištivým zvukem.
Najednou z Elleny spadl veškerý strach a odvážně vykročila ke zdroji světla. Pomalu kráčela ozářenou halou, kolem mramorového schodiště, přes prošlapaný karmínový koberec. Cesta se jí zdála nekonečná. Jako v transu se pomalu blížila ke skříni. Nedbala zimy, která ji štípala do holých chodidel a s vykulenýma modrýma očima stanula před skříní. Klekla si na kolena a podívala se pod ni.
Do očí ji uhodila prudká modrobílá záře a na chvíli ji docela oslepila. Když si konečně na to světlo trochu uvykla, spatřila jeho zdroj. Byl to PRSTEN. Nádherně vypracovaný prsten z toho nejčistšího kovu, jaký kdy Ellena spatřila. Nebyla to však obyčejná obroučka, jakou Ellena vídala u bohatých pánů, a neměl ani žádný drahý kámen. Zdálo se, že se skládá z tisíce tenoučkých stříbrných vláken, která se vzájemně proplétala. Byla to ta nejdokonalejší a nejkrásnější práce, jakou Ellena kdy viděla a na první pohled jí bylo jasné, že žádná pozemská civilizace by nebyla schopná něco takového stvořit. Musela jej vypracovat nějaká mnohem vyspělejší kultura s mnohem šikovnějšími zpracovateli vzácných kovů.
Toto všechno se Eleně honilo hlavou, když natahovala drobnou ručku po prstenu.
V okamžiku, kdy se ho dotkla, jako by dostala elektrický výboj, jako by byl prsten nabitý zvláštní, neznámou a velmi silnou energií. Ellena pocítila něco úplně nového, dokázala jasněji myslet a připadala si mnohem dospělejší.
Omámeně si navlékla skvostný šperk na drobný prst a nemohla od jeho krásy odtrhnout oči. Padl jí přesně.
Vstala a vracela se ke dvířkům v krbu, stále se dívala na prsten, jako by se ujišťovala, že ho neztratí. Byla nepopsatelně šťastná a zároveň podivně klidná. Připadala si mnohem silnější, než kdy dřív.
Otevřela dvířka a vklouzla do temné pracovny. Hned neomylně zamířila do zadní části knihovny. Natáhla ručku s prstenem a vytáhla ze zaprášené knihovní police těžkou, objemnou a velikou knihu. Měla masivní desky, které vypadaly, jako by byly z nádherného modrého mramoru nebo té nejčistší, křišťálové vodní hladiny. Měla rohy a přezku z podobného kovu, jako ten, ze kterého byl zhotoven prsten.
Ellena vykročila s knihou v náručí k pelíšku pod stolem. Tam si sedla do tureckého sedu a knihu pokládaje na kolena, zhluboka se nadechla.
Tuto knihu se jí ještě nikdy nepodařilo otevřít. Na přední straně měla podivný kovový ornament, též ze stříbrného kovu. Byl ve tvaru spletitých spirál a uprostřed byl jakýsi prostor. Ellena instinktivně, jako by to byla samozřejmost, stáhla prsten z prstu a vložila ho do prostoru v deskách knihy.
Kniha se rozzářila známým modrobílým světlem a otevřela desky. Nádherné ozdobné písmo na úvodní stránce hrdě hlásalo: Magie z říše spanilého lidu elfů.
Ellena nedočkavě listovala stránkami čistě bílého papíru, hebkého jako hedvábí. Tuto knihu považovala za největší bohatství celé knihovny. Byla napsána neznámým písmem, které se nepodobalo žádnému na tomto světě.
A v těchto řádcích teď dokázala Ellena číst. Byla tu vepsána její budoucnost, spojená s budoucností národa Elfů.