Terryin příběh
Tohle je příběh jednoho až moc zvídavého vlčete – mně. Doufám, že vás neunudím k smrti, ale když už jsem tady tak se o něj chci s vámi podělit.
„Terry, kam to zase lezeš?“ volá na mně máma.
„Nikam, jsem v pohodě“ ozvu se zpod stromu na který jsem se pokusila vylézt.
„Opravdu?“ zajímá se mamka.
„Opravdu?Opravdu?“jsou jak ozvěna sourozenci.
„Fakt nic mi není!!“ odseknu a rafnu bráchu do ucha.Ten zařve a ňafne mi po ocásku. A je z toho rvačka.
„Klid, neperte se!“ ozve se hluboký hlas.
„Táta!Táta!“ hrnou se sourozenci k němu.
„Prffff“ odfrknu si „pořád jak malý“ a hodím po bráchovi Akazovi výhružný pohled.
„Ale no tak Terry vy JSTE pořád malý“ přejde ke mně mamka.
„Jo no jo pořád“ odseknu a převalím se k blízkému kmeni a začnu do něj drásat. Mamka na to nic neřekne a pouze odejde přivítat tátu. Když zjistím že odešla přece jenom se jdu taky s tátou přivítat.
„Ale ale tady je náš dobrodruh!“ vítá mě táta. Akaz se ušklíbne.
„Ahoj tati. Jak si se měl?“ zamluvím svou příhodu se stromem. Táta zvážněl:
„Já dobře. Jenže vysoká mizí. Nevím proč, ale už jí není tolik co dřív.“ zamračí se "A asi se budeme muset přestěhovat“ povzdechne si.
„Přestěhovat? A jako kam? Vedlejší revír má nějaký bojovník a na sever se nikdo nikdy nevydal“ vytřeštím na tátu oči.Táta se ke mně sehne a poví:
„Tobě to můžu říct. Budeme muset buď přes vedlejší revír dál na jih a nebo na sever. Nemysli si, že z toho mám radost, ale je to tak.“
„Ale…ale to přece nejde, ne? Přece tento revír patří nám už hodně dlouho! A najednou pryč?“ marně se snažím pochopit jak je to možné.
„Ano už tomu tak bude“ usměje se „ ještě to tady není tak mi povězte jak jste se měli celý den.“ A otočil se k sourozencům, kteří rozmrzelí dlouhou rozmluvou se začínali nudit. Jeho změnu tématu uvítali s jásotem. Akaz se zlomyslným úšklebkem se otočil na tátu:
„Já jsem ulovil svého prvního králíka.“ Řekl hodně nahlas.
„No vidíš“ usmál se táta.A já jsem se mohla udusit vztekem.“ No jo vejtaha jeden“ pomyslím si a odejdu kus dál, aby nedošlo na rozhovor proč jsem lezla na strom. Sourozenci by se mi smáli. Myslím, že by nepochopili mou touhu po objevech a výškách. Nevím proč jsem jiná. A někdy mě to štve, protože to občas skončí takovým trapasem jako s tím stromem. Táta řádí s vlčaty a já se zamyslím nad tím co říkal. Mizí vysoká? A proč? Doufám, že se opravdu nebudeme stěhovat brzo protože to tu mám ráda.
A je večer. Ach jo, ten den nějak letí. A ještě nemůžu usnout. To nemá cenu. Zvedám se a jdu se projít. Opatrně, nerada bych vzbudila sourozence nebo dokonce rodiče! Potřebuji se proběhnout a tak běžím lesem na loučku – tam kde jsme byli s mamkou dopoledne. Sedám si pod středový strom – to je strom, který roste uprostřed loučky. Co se se mnou děje? Mamka říká, že je to normální, že už jsme v pubertě. No jo ale je normální, že lezu po stromech a závidím ptákům křídla? A že mám někdy popud prostě si lehnout a popřemýšlet nad věcí kterou Akaz bez problému jde rovnou uskutečnit? Zahřmělo.
„ A jéje bouřka to mi ještě scházelo!“ řeknu si nahlas a zvednu se, abych se aspoň pár hodin prospala. Začalo se blýskat, ale zvláštním způsobem - jakoby s jednoho místa. Tohle přece není normální. Koukám jak praštěná směrem odkud se to blýská. „Svist“! Nadskočila jsem. Rozhlížím se odkud se to ozvalo. Najednou vidím jak se po zemi mihne stín. Okamžitě zvedám hlavu k obloze – už tam nic není. Mám najednou hrozně divný pocit. Tohle VÁŽNĚ není normální. Pomalu se zvedám a snažím se nedělat žádné rychlé pohyby. A zas! Ten stín. Teď jsem se vážně lekla. Už na nic nečekám a vybíhám směrem ke sluji. Prodírám se porostem lesa jak nejrychleji můžu. Ta osoba pořád nade mnou. Trochu měním směr, abych odvedla pozornost. Vždyť mě nemůže skrz koruny stromů vidět!!! Stalé mě sleduje. Přidávám na rychlosti. Jak mě vidí?! Vybíhám na planinu. Panikařím. Tady to neznám. Teď je mi jedno. Hlavně pryč! Jenže on mě stále sleduje! Jdu až do krajnosti. Na konec svých sil. Co dokáže strach! Planina kam se podívám. A on stále nade mnou. Zatáčím. A opět běžím přímočaře. Ale ne, na chvíli byl pryč ale je tu zas - vidím vedle mě jeho stín. Ale ne! Běžím po útesu! Tady končí. Pozdě to neubrzdím. A už je to tady. Padám…. Ve vzduchu se přetočím a zahlédnu ho. Velký elegantní modrý drak. Zastavil se ve vzduchu a pozoruje mě. Pohlédli jsme si do očí. To byl zlomek sekundy. Stále padám. Pode mnou vidím jen skálu. Musím zavřít oči. Najednou cítím, že mě chytily drápy. Napřed se mnou chvíli letí a pak mě zase pouští. Prudce otvírám oči. Řeka!! A už se za mnou zavírá hladina. Šíleně kopu nohama abych se dostala ke břehu. Ne, to nemá smysl. Řeka je moc prudká. Strhává mě proud. Ostrá bolest. Bouchla jsem se o kámen…..
Bolí mě celé tělo… Příšerná prudká bolest. Otvírám oči. Řeka mě donesla až do kotliny s jezerem. Snažím se postavit. Cítím se hrozně zvláštně. To není jako po obvyklém pádu ze stromu nebo jiné výšky. Konečně se vyškrábu na všechny čtyři. Ale…. něco je jinak! Nemůžu udržet rovnováhu! Pokouším se udržet na všech čtyřech. Něco se mi plete pod nohy. To je divné. Když tu se stalo něco zvláštního! Ozvalo se plesknutí dračí blány. Rozhlížím se kde kdo je. Ale tady nikdo není. A navíc tak blízko….Rychle se doškobrtám k hladině jezera. Stočím oči na svůj odraz a ….. to co vidím chvilku nemůžu pochopit. Ten zvuk je ode mne? A celé tělo je jiné! Hlavu mám užší než obvykle. Oči jsou…o tom není pochyb – dračí. Posazené dál než u naší rasy je zvykem. Mají oranžovou barvu. Je v ní akorát více žluté. Čumák mám pořád stejný. Zubím se na sebe do jezera a vidím, že zoubky jsou větší a ostřejší. Uši mi zůstaly normální jestli jde nazvat normálním něco stejného v jiném prostředí. Na čele jsou další ornamenty – tyhle se podobají šípům směřujícím dozadu. Hlava je propojená s tělem krátkým dračím krkem. Celé tělo je… je větší a mohutnější. Je takové užší a více mrštné. Můj hnědý kožíšek vystřídala šedivě bílá s občasnou hnědou. A na těle jsou také oranžové ornamenty. Ocas mám delší a také s takovým ornamentkem, který tvoří špičku. A můj pátý prst je prodloužený a trčí mi až za záda. Je mezi ním a tělem dračí blána. Nejsou složené protože s nimi neumím vládnout a tak jsou v prapodivném úhlu. Po podrobném zkoumání sebe sama jsem přišla na to, že to opravdu bude zásluha toho Draka. Konečně se rozhlížím po okolí. No nazdar. Jakpak se odsud dostanu? Řeka sem spadá vodopádem a kolem dokola se rozpínají vysoké útesy. Mám sice něco co by se dalo nazvat křídly, ale ještě to nedovedu používat. Dojdu pod strom a sednu si. Chvíli mi trvá než přijdu na to jak složit prsty s blánou.
„Tak a jsem v pěkný bryndě“ řeknu si a koukám na útesy. Přemýšlím proč jsem vůbec tady a proč. Co jsem udělala že jsem se zasloužila o pozornost draka? A jsem tady v té díře proč? Náhle se něco tam nahoře hnulo. Rychle jsem se zvedla. Je to můj neznámý Drak? Ano nebo ne? Ano, je to on. Teď ho zřetelně vidím. Ale co tam dělá? Usedl na okraj skály a kouká na mne dolů.
„Draku“ zakřičím „ jak se mám odsud dostat? Já neumím používat křídla!“ On tam pouze sedí dál a hypnotizuje mně pohledem. Co má to snad být zkouška? Jestli si jeho dar či co zasloužím?
„Dobře jestli to je zkouška tak mu ukážu!“ zabrumlám si. Dojdu nakonec údolíčka, naproti místu kde sedí Drak. Na zkoušku se pokusím aspoň plácnout blánou. To by mělo jít. Rozběhnu se a snažím přizpůsobit prsty běhu. No tak nic. Vrátím se a nadechnu se . Nejsem dost odhodlaná. „Konečně se s tím smiř.“ Říkám si. Zavřu oči a snažím se koncentrovat. „Když chceš všechno jde“ říkával táta. Otevřu oči – teď prosvícené odhodláním.
„Má to být zkouška?“zopakuji si „Dobře!“ Nyní cítím každý sval v těle. Pomalu se rozbíhám. Zavrčím a už mi prsty nevadí. Začínám nabírat rychlost.
„Teď“ zařvu a mocně se odrazím. Ano, jde to! A už se vznáším. Letím!!! Ovládám svá prapodivná „křídla“ - poslední neshodu na mém novém těle DRAČÍHO VLKA.
„Terry, kam to zase lezeš?“ volá na mně máma.
„Nikam, jsem v pohodě“ ozvu se zpod stromu na který jsem se pokusila vylézt.
„Opravdu?“ zajímá se mamka.
„Opravdu?Opravdu?“jsou jak ozvěna sourozenci.
„Fakt nic mi není!!“ odseknu a rafnu bráchu do ucha.Ten zařve a ňafne mi po ocásku. A je z toho rvačka.
„Klid, neperte se!“ ozve se hluboký hlas.
„Táta!Táta!“ hrnou se sourozenci k němu.
„Prffff“ odfrknu si „pořád jak malý“ a hodím po bráchovi Akazovi výhružný pohled.
„Ale no tak Terry vy JSTE pořád malý“ přejde ke mně mamka.
„Jo no jo pořád“ odseknu a převalím se k blízkému kmeni a začnu do něj drásat. Mamka na to nic neřekne a pouze odejde přivítat tátu. Když zjistím že odešla přece jenom se jdu taky s tátou přivítat.
„Ale ale tady je náš dobrodruh!“ vítá mě táta. Akaz se ušklíbne.
„Ahoj tati. Jak si se měl?“ zamluvím svou příhodu se stromem. Táta zvážněl:
„Já dobře. Jenže vysoká mizí. Nevím proč, ale už jí není tolik co dřív.“ zamračí se "A asi se budeme muset přestěhovat“ povzdechne si.
„Přestěhovat? A jako kam? Vedlejší revír má nějaký bojovník a na sever se nikdo nikdy nevydal“ vytřeštím na tátu oči.Táta se ke mně sehne a poví:
„Tobě to můžu říct. Budeme muset buď přes vedlejší revír dál na jih a nebo na sever. Nemysli si, že z toho mám radost, ale je to tak.“
„Ale…ale to přece nejde, ne? Přece tento revír patří nám už hodně dlouho! A najednou pryč?“ marně se snažím pochopit jak je to možné.
„Ano už tomu tak bude“ usměje se „ ještě to tady není tak mi povězte jak jste se měli celý den.“ A otočil se k sourozencům, kteří rozmrzelí dlouhou rozmluvou se začínali nudit. Jeho změnu tématu uvítali s jásotem. Akaz se zlomyslným úšklebkem se otočil na tátu:
„Já jsem ulovil svého prvního králíka.“ Řekl hodně nahlas.
„No vidíš“ usmál se táta.A já jsem se mohla udusit vztekem.“ No jo vejtaha jeden“ pomyslím si a odejdu kus dál, aby nedošlo na rozhovor proč jsem lezla na strom. Sourozenci by se mi smáli. Myslím, že by nepochopili mou touhu po objevech a výškách. Nevím proč jsem jiná. A někdy mě to štve, protože to občas skončí takovým trapasem jako s tím stromem. Táta řádí s vlčaty a já se zamyslím nad tím co říkal. Mizí vysoká? A proč? Doufám, že se opravdu nebudeme stěhovat brzo protože to tu mám ráda.
A je večer. Ach jo, ten den nějak letí. A ještě nemůžu usnout. To nemá cenu. Zvedám se a jdu se projít. Opatrně, nerada bych vzbudila sourozence nebo dokonce rodiče! Potřebuji se proběhnout a tak běžím lesem na loučku – tam kde jsme byli s mamkou dopoledne. Sedám si pod středový strom – to je strom, který roste uprostřed loučky. Co se se mnou děje? Mamka říká, že je to normální, že už jsme v pubertě. No jo ale je normální, že lezu po stromech a závidím ptákům křídla? A že mám někdy popud prostě si lehnout a popřemýšlet nad věcí kterou Akaz bez problému jde rovnou uskutečnit? Zahřmělo.
„ A jéje bouřka to mi ještě scházelo!“ řeknu si nahlas a zvednu se, abych se aspoň pár hodin prospala. Začalo se blýskat, ale zvláštním způsobem - jakoby s jednoho místa. Tohle přece není normální. Koukám jak praštěná směrem odkud se to blýská. „Svist“! Nadskočila jsem. Rozhlížím se odkud se to ozvalo. Najednou vidím jak se po zemi mihne stín. Okamžitě zvedám hlavu k obloze – už tam nic není. Mám najednou hrozně divný pocit. Tohle VÁŽNĚ není normální. Pomalu se zvedám a snažím se nedělat žádné rychlé pohyby. A zas! Ten stín. Teď jsem se vážně lekla. Už na nic nečekám a vybíhám směrem ke sluji. Prodírám se porostem lesa jak nejrychleji můžu. Ta osoba pořád nade mnou. Trochu měním směr, abych odvedla pozornost. Vždyť mě nemůže skrz koruny stromů vidět!!! Stalé mě sleduje. Přidávám na rychlosti. Jak mě vidí?! Vybíhám na planinu. Panikařím. Tady to neznám. Teď je mi jedno. Hlavně pryč! Jenže on mě stále sleduje! Jdu až do krajnosti. Na konec svých sil. Co dokáže strach! Planina kam se podívám. A on stále nade mnou. Zatáčím. A opět běžím přímočaře. Ale ne, na chvíli byl pryč ale je tu zas - vidím vedle mě jeho stín. Ale ne! Běžím po útesu! Tady končí. Pozdě to neubrzdím. A už je to tady. Padám…. Ve vzduchu se přetočím a zahlédnu ho. Velký elegantní modrý drak. Zastavil se ve vzduchu a pozoruje mě. Pohlédli jsme si do očí. To byl zlomek sekundy. Stále padám. Pode mnou vidím jen skálu. Musím zavřít oči. Najednou cítím, že mě chytily drápy. Napřed se mnou chvíli letí a pak mě zase pouští. Prudce otvírám oči. Řeka!! A už se za mnou zavírá hladina. Šíleně kopu nohama abych se dostala ke břehu. Ne, to nemá smysl. Řeka je moc prudká. Strhává mě proud. Ostrá bolest. Bouchla jsem se o kámen…..
Bolí mě celé tělo… Příšerná prudká bolest. Otvírám oči. Řeka mě donesla až do kotliny s jezerem. Snažím se postavit. Cítím se hrozně zvláštně. To není jako po obvyklém pádu ze stromu nebo jiné výšky. Konečně se vyškrábu na všechny čtyři. Ale…. něco je jinak! Nemůžu udržet rovnováhu! Pokouším se udržet na všech čtyřech. Něco se mi plete pod nohy. To je divné. Když tu se stalo něco zvláštního! Ozvalo se plesknutí dračí blány. Rozhlížím se kde kdo je. Ale tady nikdo není. A navíc tak blízko….Rychle se doškobrtám k hladině jezera. Stočím oči na svůj odraz a ….. to co vidím chvilku nemůžu pochopit. Ten zvuk je ode mne? A celé tělo je jiné! Hlavu mám užší než obvykle. Oči jsou…o tom není pochyb – dračí. Posazené dál než u naší rasy je zvykem. Mají oranžovou barvu. Je v ní akorát více žluté. Čumák mám pořád stejný. Zubím se na sebe do jezera a vidím, že zoubky jsou větší a ostřejší. Uši mi zůstaly normální jestli jde nazvat normálním něco stejného v jiném prostředí. Na čele jsou další ornamenty – tyhle se podobají šípům směřujícím dozadu. Hlava je propojená s tělem krátkým dračím krkem. Celé tělo je… je větší a mohutnější. Je takové užší a více mrštné. Můj hnědý kožíšek vystřídala šedivě bílá s občasnou hnědou. A na těle jsou také oranžové ornamenty. Ocas mám delší a také s takovým ornamentkem, který tvoří špičku. A můj pátý prst je prodloužený a trčí mi až za záda. Je mezi ním a tělem dračí blána. Nejsou složené protože s nimi neumím vládnout a tak jsou v prapodivném úhlu. Po podrobném zkoumání sebe sama jsem přišla na to, že to opravdu bude zásluha toho Draka. Konečně se rozhlížím po okolí. No nazdar. Jakpak se odsud dostanu? Řeka sem spadá vodopádem a kolem dokola se rozpínají vysoké útesy. Mám sice něco co by se dalo nazvat křídly, ale ještě to nedovedu používat. Dojdu pod strom a sednu si. Chvíli mi trvá než přijdu na to jak složit prsty s blánou.
„Tak a jsem v pěkný bryndě“ řeknu si a koukám na útesy. Přemýšlím proč jsem vůbec tady a proč. Co jsem udělala že jsem se zasloužila o pozornost draka? A jsem tady v té díře proč? Náhle se něco tam nahoře hnulo. Rychle jsem se zvedla. Je to můj neznámý Drak? Ano nebo ne? Ano, je to on. Teď ho zřetelně vidím. Ale co tam dělá? Usedl na okraj skály a kouká na mne dolů.
„Draku“ zakřičím „ jak se mám odsud dostat? Já neumím používat křídla!“ On tam pouze sedí dál a hypnotizuje mně pohledem. Co má to snad být zkouška? Jestli si jeho dar či co zasloužím?
„Dobře jestli to je zkouška tak mu ukážu!“ zabrumlám si. Dojdu nakonec údolíčka, naproti místu kde sedí Drak. Na zkoušku se pokusím aspoň plácnout blánou. To by mělo jít. Rozběhnu se a snažím přizpůsobit prsty běhu. No tak nic. Vrátím se a nadechnu se . Nejsem dost odhodlaná. „Konečně se s tím smiř.“ Říkám si. Zavřu oči a snažím se koncentrovat. „Když chceš všechno jde“ říkával táta. Otevřu oči – teď prosvícené odhodláním.
„Má to být zkouška?“zopakuji si „Dobře!“ Nyní cítím každý sval v těle. Pomalu se rozbíhám. Zavrčím a už mi prsty nevadí. Začínám nabírat rychlost.
„Teď“ zařvu a mocně se odrazím. Ano, jde to! A už se vznáším. Letím!!! Ovládám svá prapodivná „křídla“ - poslední neshodu na mém novém těle DRAČÍHO VLKA.