Dračí trilogie III.
Kapitola třetí.
Dědovo tajemství
Zavalitý muž středního věku v holínkách a zeleném kabátě lesního technika se zastavil v půli kopce. Zatracená práce, oddechl si. Ráno to vypadalo na déšť, tak se oblékl, a teď mu bylo zbytečně vedro. Sundal si kabát a přehodil jej jen tak přes ruku. Poté se zahleděl dolů do údolí, kde se mezi stromy popásalo několik daňků. Byla to nádherná zvířata s bílými břichy a bílými skvrnami na skořicově hnědé srsti. Skoro mu přišlo líto, že až přijde čas honů, budou muset mnohá z nich položit život, aby si mohl s kamarády v hospodě dát zvěřinový guláš. Na druhou stranu, přijít o každoroční zvěřinové hody by mu přišlo taky líto.
Vůdčí samec znenadání zvedl hlavu, korunovanou mohutným parožím, rozhlédl se kolem sebe a poté se rozběhl pryč. Jeho stádo ho následovalo.
Konec představení, něco je muselo poplašit, pomyslel si muž a nakročil znovu k vrcholu kopce. Druhý krok už udělat nedokázal. Namísto toho ztuhl v nevýslovné hrůze a kabát mu bezděčně vyklouzl z ruky.
Přímo v cestě, jen pár kroků od něho, stál zhruba šestnáct metrů dlouhý ještěr s rohatou hlavou a obrovskou tlamou plnou ostrých zubů. K dovršení vší hrůzy se na něj ta věc podívala, roztáhla dvě obrovská křídla a za zlověstného vrčení vykročila vpřed.
„Val,“ ozvalo se za ním příkře.
Zsinalý muž se otočil a dvacet kroků za sebou uviděl druhou, ještě o něco větší nestvůru.
„Val, nech toho!“ promluvila.
Fakt, že ten tvor mluví, ani to, že se menší nestvůra o něco stáhla, ho příliš neuklidnil.
„Příteli,“ promluvilo k němu to draku podobné stvoření, „opravdu bych ocenila, kdyby ses o našem setkání nikdy a nikde slůvkem nezmínil. A važ dobře, co mi na to odpovíš. Mám dost dlouhé drápy na to, aby si tě našly kdekoliv.“
Co mohl nebožák ve své situaci zvažovat? Jenom vyděšeně stál a pokorně opakoval po dračici slova přísahy. Potom zvedl ze země svůj kabát a vzdálil se s rychlostí, kterou by při jeho postavě sotva kdo předpokládal.
Uřícen a stále ještě rozklepán strachy přeběhl vrcholek kopce a cestou necestou se pustil do údolí. Teprve nyní, když byl z dohledu obou nestvůr, poněkud zpomalil a pokusil se alespoň částečně uklidnit. Co to k sakru vůbec bylo? Dinosaurus? Nebo godzila? Nevěděl. V lese dělal už patnáct let a s ničím podobným se ještě nikdy nesetkal.
Vyčerpán během i úvahami, uviděl před sebou muže sedícího na pařezu. Byl už poměrně pokročilého věku, holohlavý, s šedivým knírkem a vypadal unaveně. Na sobě měl kabát westernového střihu a v ruce klobouk, kterým se ovíval. Evidentně sbíral síly před další cestou na kopec. Co tady proboha ten penzista dělá? Vždyť mu jde o život, napadlo ho najednou. Musím ho zachránit!
„Pryč! Pane, musíme okamžitě pryč,“ vyhrkl ze sebe.
„Proboha člověče, vy vypadáte, jako by vás honili všichni čerti,“ odvětil celkem klidně stařík.
„Čerti zrovna ne, ale musíme oba dva rychle pryč. Tady jde o život.“
„Zadržte prosím vás na moment a uklidněte se.“ odpověděl starý muž klidně. Poté vytáhl z kapsy placatici a podal mu jí: „Víte co? Napijte se! Vypadáte, že to potřebujete víc než já.“
Stařík chvíli počkal, až se vyplašený dřevorubec posilní, a pak se na něj obrátil s otázkou, co že se mu to vlastně přihodilo. Zavalitý mužík se s ničím netajil a v rychlosti mu popsal dvojici tvorů, která ho přinutila k tak nedůstojnému způsobu pohybu, jakým je běh. Staršího muže to nevyvedlo z rovnováhy ani v nejmenším.
„Předpokládám,“ podotkl jen suše, „že po vás chtěli slib mlčení.“
„Ano. Ja… Jak to víte?“ vykoktal překvapeně.
Stařík přešel tuhle otázku jen lehkým úsměvem. „Být vámi, raději bych ten slib dodržel. Oni nejsou zlí. Jen se snaží chránit sami sebe. Raději vás ale sprovodí ze světa, než by skončili v nějaké zoo, to mi můžete věřit. Alespoň posledně to tak udělali. Ten nebožák prý ještě žil, když ho začali žrát,“ dodal přesvědčivě. „Každopádně, jestli vám těch třicet vteřin slávy po večerních zprávách stojí za to nechat se roztrhat na kusy, si musíte rozhodnout vy sám. Myslím ale, že v televizi stejně tak rádi odvysílají něco o veverce na vodních lyžích. Já osobně, bych na vašem místě tvrdil, že mě prohnala bachyně se selaty. To se přece stává.“
Na nervovou soustavu nebohého dřevorubce toho bylo dnes už doopravdy dost. Nejprve draci, teď zase děd vševěd. Jedním douškem vyprázdnil láhev a co nejrychleji vyrazil k silnici. Cestou se zapřísahal, že raději dá výpověď a půjde dělat k bratranci na katr, než by riskoval ještě jedno takové setkání.
Starý muž se jen pousmál sám pro sebe. Schoval do kapsy pohozenou placatku, zvedl ze země klacek, co mu sloužil jako hůl a vyrazil k vrcholu kopce.
Trvalo mu dost dlouho, než vylezl na hřeben a šel po něm ještě notnou chvíli, když tu vedle sebe zaslechl známý hlas.
„Buď zdráv Petře. Chyběl jsi mi“.
„I ty mně, Jess. Ten rok bez tebe byla věčnost.“
Přistoupil k dračici a obejmul ji kolem krku. „Holky zlatý, co jste to tu vyváděly? Před chvílí jsem potkal nějakého vyplašeného dřevorubce.“
„To Val. Neudržela zastírací kouzlo. Je ještě mladá a divoká. Ostatně zvládnout pořádně základy magie trvá i drakovi dvě, tři století,“ dodala omluvně.
„Neboj, Jess. Trochu jsem ho vystrašil a hlavně dal jsem mu tohle,“ ukázal jí prázdnou placatku od rumu. „I kdyby mluvil, nikdo mu neuvěří.“
„A co ty, Val, jak jsi se celý ten čas měla?“ obrátil pozornost k druhé dračici. Ta ale byla stále ještě naštvaná ze svého selhání a následného setkání s dřevorubcem a na Petra jen vztekle zasyčela.
„Val,“ okřikla ji přísně Jess a pro jistotu si stoupla mezi ně, aby se snad Val nepokusila Petrovi nějak ublížit.
„Nech ji, Jess. Vždyť je to částečně i moje vina. Kdybych neměl v noze kus železa místo kyčle, mohli jsme se scházet dál na našem starém místě a nemusely jste kvůli mně riskovat prozrazení tak blízko silnice.“
Jess to tak jednoduše neviděla. Val se zkrátka stydí za to, že jejím otcem není skutečný drak. A že se ona v lidské podobě vyspala jen s nějakým trempem. Nechápala, co všechno pro ni Petr tenkrát udělal. Ani nemohla. Vždyť nebýt jeho, možná že by tu dnes ani nebyla. Tím ale nechtěla Petra trápit. Dnes ho chtěla mít jen sama pro sebe.
„Naše staré místo bys už ani nepoznal,“ nadhodila opatrně. „Celá stráň je dnes zarostlá trním a všechny ty krásné stromy pod ní vykáceli.“
„Není divu. Vždyť už je to sedmnáct let jen od té doby, co vypršela ta strašlivá lhůta,“ odtušil.
Jess mu opatrně položila hlavu na rameno: „Doufám, že chápeš proč jsem ti ji musela dát.“
„Ano. Dnes už ano.“ Přitiskl svoji hlavu k její a oba se mlčky ponořily do starých vzpomínek.
Když se tenkrát musel Petr s Jess poprvé rozloučit, uložila mu lhůtu třiceti let, za kterou se znovu sejdou. Dnes chápal proč to udělala. Proč to musela udělat. Ale tehdy mu to přišlo strašlivé. Kdyby se tehdy nerozešli, upnul by se na ni a propásl by tak celý svůj lidský život. To Jess nechtěla dopustit. Copak je vůbec možné, aby člověk miloval draka? Dnes měl Petr tři děti a pět vnoučat, všechny už dávno dospělé, a musil uznat, že měla Jess tenkrát pravdu. Ale první rok bez ní byl pro něj opravdu těžký. Jezdil do Brd každý volný den. Hledal ji, psal křídou vzkazy na skálu a stále doufal, že mu odpoví. Jess o něm celou dobu věděla, ale nemohla se mu ukázat. Teprve po roce se nad ním slitovala a do kůry vzrostlého stromu udělala drápem zářez. Pro Petra to tehdy znamenalo víc než báseň o třiceti slokách. Věděl, že je naživu a že se zase jednou sejdou.
Roky plynuly a zářezů přibývalo. Lesníci časem strom skáceli, tak začala dělat zářezy na jiný. A když se pak po letech konečně setkali, vzala ho Jess konečně na milost. Věděla, že další podobnou lhůtu by Petr už asi nepřežil a ani jí nebylo zapotřebí. Od té doby se setkávali rok co rok. S ní i s Val.
To že má třicetiletou dceru, kterou nikdy před tím neviděl, byl pro něj pořádný šok. S faktem že to není člověk, ale drak, se smířil kupodivu rychle. Kéž by to tak snadno dokázala přijmout i Val. Ta ho ale ráda neměla. Styděla se za něj. Nejednou ho Jess před ní musela ochránit, jinak by asi utrpěl pořádná zranění. Nezlobil se proto na ni. Byl tehdy už dost zkušený, aby věděl, že se nic nedá lámat přes koleno. Ani u lidí ne, natož u draků. Jen tiše doufal, že si na něj Val časem zvykne.
„Petře, pojď se mnou na chvíli,“ porušila Jess jako první mlčení. „Chtěla bych ti něco ukázat.“
„Stále samé tajemství?“ pousmál se.
Zvolna spolu kráčeli po hřebeni kopce až k místu, kde se najednou stromy rozestoupily a před nimi se nacházel příkrý sráz.
„Tohle jsi mi chtěla ukázat?“ zeptal se.
„Naše nové místo, Petře,“ pravila hrdě. „Je odtud krásný výhled do kraje. Podívej, slunce bude za chvíli zapadat.“
Jess se posadila na zem a trochu sehnula hlavu, aby mu viděla do očí: „Letos v zimě jsem odsud pozorovala, jak vy lidé slavíte příchod nového roku. Ty gejzíry barevných jisker byly překrásné. Škoda, že jsi tu nemohl být se mnou.“
Petr ji na místo odpovědi jen pohladil po hřbetě. V zimě bych tu nejspíš zmrzl, pokud bych se sem vůbec vyškrábal, pomyslil si.
„Tak jak se ti tu líbí, Petře?“ zeptala se, když se nedočkala žádné odpovědi.
Petr se jen smutně rozhlédl okolo. Vida, už i do kůry jednoho ze stromů stačila udělat další zářez.
„Co je s tebou? Jsi dnes nějaký zamlklý.“
„Letos jsem tu naposled,“ pravil smutně. „Vlastně jsem se přišel rozloučit.“
Tázavě se na něj podívala.
„Jess je mi dvaasedmdesát. Jsem už starý. Dokonce mi sebrali už i papíry od auta.“ Hořce se pousmál. „Naštěstí auto nejezdí na papíry,“ dodal a poplácal se po kapse, ve které zachrastily klíčky.
Jess tuhle lidskou posedlost papíry nikdy nepochopila. Zato dobře viděla, že s Petrem se děje něco divného. Něco, co už delší dobu tušila a čeho se obávala.
„No tak, jednou to muselo přijít. Nemusíš mě kvůli tomu litovat,“ vyložil si špatně její mlčení.
„Já tě nelituji Petře. To dnes obstaráváš sám,“ prohlásila s naprostou vážností.
„Asi máš pravdu,“ povzdechl si. „Bylo toho na mne poslední dobou moc. V zimě jsem byl na operaci, pak na dalším léčení, po kterém mi z hlavy slezlo i to málo, co mi ještě zbylo. A všechno to bylo stejně pro kočku. Vlastně jediný důvod, proč jsem neposlal ty felčary do háje byl, že jsem vás chtěl ještě naposledy vidět. Obě dvě. Nejraději bych tu s vámi zůstal už napořád.“
„A co tvá lidská rodina? Máš přeci je.“
Jen zavrtěl hlavou: „Jsou už všichni dávno dospělí. Mají své rodiny a žijí své vlastní životy. A svojí Štěpánku jsem pochoval už předloni. Mám už jenom tebe.“
Seděli tam spolu a pozorovali jak rudý kotouč pomalu zapadá za obzor. Ona po dračím způsobu a on jí mezi předními tlapami opřený zády o její hruď. Vnímal, jak pravidelně dýchá, vnímal i pomalý tep jejího obrovského srdce. Seděli tam spolu beze slova, pozorovali zapadající slunce a nic jim nechybělo. Ve vzduchu však stále viselo Petrovo nevyřčené přání. Přání nevracet se už mezi lidi a zemřít tady a teď v jejím náručí.
„To jediné ti ještě mohu dát,“ zašeptala, když sluneční kotouč definitivně zmizel za obzorem. Co nejšetrněji ho obejmula svými mohutnými tlapami a potom tiše vyslovila slůvko „Misericordia.“ Petrovo srdce se v tu chvíli zastavilo.
Nad lesem znovu svítilo slunce. Les šuměl a ptáci zpívali jako každý jiný den. Jen na silnici pár mužů v tmavých oblecích nakládal rakev do černého auta.
„Smrt musela nastat někdy včera večer. Pravděpodobně srdeční selhání, ale to vám budu moci přesně říct až po pitvě. Cizí zavinění můžeme každopádně vyloučit,“ sděloval právě drobný muž v bílém plášti, téměř o půl hlavy většímu člověku v uniformě.
„Omlouvám se, ale nemáte alespoň tušení co dělal ve svém věku tady? Uprostřed lesa?“ obrátil se policista na hubeného mladíka, který konejšil plačící dívku.
Ten jenom zavrtěl hlavou. „Víte on býval děda za mlada velký tremp,“ řekl jen na vysvětlenou. „A co já pamatuji, vždycky takhle začátkem léta někam na dva dny zmizel. Ale kam, to nám nikdy neřekl.“
„I tak vám děkuji,“ odpověděl policista poněkud škrobeně, když si zapsal mladíkovu výpověď do notesu. Poté se obrátil na hajného s prošedivělými vousy, který nález těla ohlásil: „Co vy, pane Krákoro? Nevíte co tady mohl hledat?“
„Když to máte těžký,“ poškrábal se hajný ve vousech, „V těch lesích tady je zajímavostí víc než dost. Záleží jen na tom co hledáte. Vždyť já už tu žiju pětadvacet let a pořád kolem sebe nacházím něco nového. Klidně to mohla být kytka, jakou dal zamlada nějaký holce, srdíčko, co vyryl do stromu anebo místo kde stával nějakej srub. Ale řek bych, že ať už hledal co chtěl, že to našel.“
„Podle čeho tak soudíte?“ otázal se policista se zájmem.
„No víte, mějte mě třeba za blázna, ale když jsem ho našel jak tam leží, tak mi tak nějak připadlo, že se jakoby usmívá.“
Dědovo tajemství
Zavalitý muž středního věku v holínkách a zeleném kabátě lesního technika se zastavil v půli kopce. Zatracená práce, oddechl si. Ráno to vypadalo na déšť, tak se oblékl, a teď mu bylo zbytečně vedro. Sundal si kabát a přehodil jej jen tak přes ruku. Poté se zahleděl dolů do údolí, kde se mezi stromy popásalo několik daňků. Byla to nádherná zvířata s bílými břichy a bílými skvrnami na skořicově hnědé srsti. Skoro mu přišlo líto, že až přijde čas honů, budou muset mnohá z nich položit život, aby si mohl s kamarády v hospodě dát zvěřinový guláš. Na druhou stranu, přijít o každoroční zvěřinové hody by mu přišlo taky líto.
Vůdčí samec znenadání zvedl hlavu, korunovanou mohutným parožím, rozhlédl se kolem sebe a poté se rozběhl pryč. Jeho stádo ho následovalo.
Konec představení, něco je muselo poplašit, pomyslel si muž a nakročil znovu k vrcholu kopce. Druhý krok už udělat nedokázal. Namísto toho ztuhl v nevýslovné hrůze a kabát mu bezděčně vyklouzl z ruky.
Přímo v cestě, jen pár kroků od něho, stál zhruba šestnáct metrů dlouhý ještěr s rohatou hlavou a obrovskou tlamou plnou ostrých zubů. K dovršení vší hrůzy se na něj ta věc podívala, roztáhla dvě obrovská křídla a za zlověstného vrčení vykročila vpřed.
„Val,“ ozvalo se za ním příkře.
Zsinalý muž se otočil a dvacet kroků za sebou uviděl druhou, ještě o něco větší nestvůru.
„Val, nech toho!“ promluvila.
Fakt, že ten tvor mluví, ani to, že se menší nestvůra o něco stáhla, ho příliš neuklidnil.
„Příteli,“ promluvilo k němu to draku podobné stvoření, „opravdu bych ocenila, kdyby ses o našem setkání nikdy a nikde slůvkem nezmínil. A važ dobře, co mi na to odpovíš. Mám dost dlouhé drápy na to, aby si tě našly kdekoliv.“
Co mohl nebožák ve své situaci zvažovat? Jenom vyděšeně stál a pokorně opakoval po dračici slova přísahy. Potom zvedl ze země svůj kabát a vzdálil se s rychlostí, kterou by při jeho postavě sotva kdo předpokládal.
Uřícen a stále ještě rozklepán strachy přeběhl vrcholek kopce a cestou necestou se pustil do údolí. Teprve nyní, když byl z dohledu obou nestvůr, poněkud zpomalil a pokusil se alespoň částečně uklidnit. Co to k sakru vůbec bylo? Dinosaurus? Nebo godzila? Nevěděl. V lese dělal už patnáct let a s ničím podobným se ještě nikdy nesetkal.
Vyčerpán během i úvahami, uviděl před sebou muže sedícího na pařezu. Byl už poměrně pokročilého věku, holohlavý, s šedivým knírkem a vypadal unaveně. Na sobě měl kabát westernového střihu a v ruce klobouk, kterým se ovíval. Evidentně sbíral síly před další cestou na kopec. Co tady proboha ten penzista dělá? Vždyť mu jde o život, napadlo ho najednou. Musím ho zachránit!
„Pryč! Pane, musíme okamžitě pryč,“ vyhrkl ze sebe.
„Proboha člověče, vy vypadáte, jako by vás honili všichni čerti,“ odvětil celkem klidně stařík.
„Čerti zrovna ne, ale musíme oba dva rychle pryč. Tady jde o život.“
„Zadržte prosím vás na moment a uklidněte se.“ odpověděl starý muž klidně. Poté vytáhl z kapsy placatici a podal mu jí: „Víte co? Napijte se! Vypadáte, že to potřebujete víc než já.“
Stařík chvíli počkal, až se vyplašený dřevorubec posilní, a pak se na něj obrátil s otázkou, co že se mu to vlastně přihodilo. Zavalitý mužík se s ničím netajil a v rychlosti mu popsal dvojici tvorů, která ho přinutila k tak nedůstojnému způsobu pohybu, jakým je běh. Staršího muže to nevyvedlo z rovnováhy ani v nejmenším.
„Předpokládám,“ podotkl jen suše, „že po vás chtěli slib mlčení.“
„Ano. Ja… Jak to víte?“ vykoktal překvapeně.
Stařík přešel tuhle otázku jen lehkým úsměvem. „Být vámi, raději bych ten slib dodržel. Oni nejsou zlí. Jen se snaží chránit sami sebe. Raději vás ale sprovodí ze světa, než by skončili v nějaké zoo, to mi můžete věřit. Alespoň posledně to tak udělali. Ten nebožák prý ještě žil, když ho začali žrát,“ dodal přesvědčivě. „Každopádně, jestli vám těch třicet vteřin slávy po večerních zprávách stojí za to nechat se roztrhat na kusy, si musíte rozhodnout vy sám. Myslím ale, že v televizi stejně tak rádi odvysílají něco o veverce na vodních lyžích. Já osobně, bych na vašem místě tvrdil, že mě prohnala bachyně se selaty. To se přece stává.“
Na nervovou soustavu nebohého dřevorubce toho bylo dnes už doopravdy dost. Nejprve draci, teď zase děd vševěd. Jedním douškem vyprázdnil láhev a co nejrychleji vyrazil k silnici. Cestou se zapřísahal, že raději dá výpověď a půjde dělat k bratranci na katr, než by riskoval ještě jedno takové setkání.
Starý muž se jen pousmál sám pro sebe. Schoval do kapsy pohozenou placatku, zvedl ze země klacek, co mu sloužil jako hůl a vyrazil k vrcholu kopce.
Trvalo mu dost dlouho, než vylezl na hřeben a šel po něm ještě notnou chvíli, když tu vedle sebe zaslechl známý hlas.
„Buď zdráv Petře. Chyběl jsi mi“.
„I ty mně, Jess. Ten rok bez tebe byla věčnost.“
Přistoupil k dračici a obejmul ji kolem krku. „Holky zlatý, co jste to tu vyváděly? Před chvílí jsem potkal nějakého vyplašeného dřevorubce.“
„To Val. Neudržela zastírací kouzlo. Je ještě mladá a divoká. Ostatně zvládnout pořádně základy magie trvá i drakovi dvě, tři století,“ dodala omluvně.
„Neboj, Jess. Trochu jsem ho vystrašil a hlavně dal jsem mu tohle,“ ukázal jí prázdnou placatku od rumu. „I kdyby mluvil, nikdo mu neuvěří.“
„A co ty, Val, jak jsi se celý ten čas měla?“ obrátil pozornost k druhé dračici. Ta ale byla stále ještě naštvaná ze svého selhání a následného setkání s dřevorubcem a na Petra jen vztekle zasyčela.
„Val,“ okřikla ji přísně Jess a pro jistotu si stoupla mezi ně, aby se snad Val nepokusila Petrovi nějak ublížit.
„Nech ji, Jess. Vždyť je to částečně i moje vina. Kdybych neměl v noze kus železa místo kyčle, mohli jsme se scházet dál na našem starém místě a nemusely jste kvůli mně riskovat prozrazení tak blízko silnice.“
Jess to tak jednoduše neviděla. Val se zkrátka stydí za to, že jejím otcem není skutečný drak. A že se ona v lidské podobě vyspala jen s nějakým trempem. Nechápala, co všechno pro ni Petr tenkrát udělal. Ani nemohla. Vždyť nebýt jeho, možná že by tu dnes ani nebyla. Tím ale nechtěla Petra trápit. Dnes ho chtěla mít jen sama pro sebe.
„Naše staré místo bys už ani nepoznal,“ nadhodila opatrně. „Celá stráň je dnes zarostlá trním a všechny ty krásné stromy pod ní vykáceli.“
„Není divu. Vždyť už je to sedmnáct let jen od té doby, co vypršela ta strašlivá lhůta,“ odtušil.
Jess mu opatrně položila hlavu na rameno: „Doufám, že chápeš proč jsem ti ji musela dát.“
„Ano. Dnes už ano.“ Přitiskl svoji hlavu k její a oba se mlčky ponořily do starých vzpomínek.
Když se tenkrát musel Petr s Jess poprvé rozloučit, uložila mu lhůtu třiceti let, za kterou se znovu sejdou. Dnes chápal proč to udělala. Proč to musela udělat. Ale tehdy mu to přišlo strašlivé. Kdyby se tehdy nerozešli, upnul by se na ni a propásl by tak celý svůj lidský život. To Jess nechtěla dopustit. Copak je vůbec možné, aby člověk miloval draka? Dnes měl Petr tři děti a pět vnoučat, všechny už dávno dospělé, a musil uznat, že měla Jess tenkrát pravdu. Ale první rok bez ní byl pro něj opravdu těžký. Jezdil do Brd každý volný den. Hledal ji, psal křídou vzkazy na skálu a stále doufal, že mu odpoví. Jess o něm celou dobu věděla, ale nemohla se mu ukázat. Teprve po roce se nad ním slitovala a do kůry vzrostlého stromu udělala drápem zářez. Pro Petra to tehdy znamenalo víc než báseň o třiceti slokách. Věděl, že je naživu a že se zase jednou sejdou.
Roky plynuly a zářezů přibývalo. Lesníci časem strom skáceli, tak začala dělat zářezy na jiný. A když se pak po letech konečně setkali, vzala ho Jess konečně na milost. Věděla, že další podobnou lhůtu by Petr už asi nepřežil a ani jí nebylo zapotřebí. Od té doby se setkávali rok co rok. S ní i s Val.
To že má třicetiletou dceru, kterou nikdy před tím neviděl, byl pro něj pořádný šok. S faktem že to není člověk, ale drak, se smířil kupodivu rychle. Kéž by to tak snadno dokázala přijmout i Val. Ta ho ale ráda neměla. Styděla se za něj. Nejednou ho Jess před ní musela ochránit, jinak by asi utrpěl pořádná zranění. Nezlobil se proto na ni. Byl tehdy už dost zkušený, aby věděl, že se nic nedá lámat přes koleno. Ani u lidí ne, natož u draků. Jen tiše doufal, že si na něj Val časem zvykne.
„Petře, pojď se mnou na chvíli,“ porušila Jess jako první mlčení. „Chtěla bych ti něco ukázat.“
„Stále samé tajemství?“ pousmál se.
Zvolna spolu kráčeli po hřebeni kopce až k místu, kde se najednou stromy rozestoupily a před nimi se nacházel příkrý sráz.
„Tohle jsi mi chtěla ukázat?“ zeptal se.
„Naše nové místo, Petře,“ pravila hrdě. „Je odtud krásný výhled do kraje. Podívej, slunce bude za chvíli zapadat.“
Jess se posadila na zem a trochu sehnula hlavu, aby mu viděla do očí: „Letos v zimě jsem odsud pozorovala, jak vy lidé slavíte příchod nového roku. Ty gejzíry barevných jisker byly překrásné. Škoda, že jsi tu nemohl být se mnou.“
Petr ji na místo odpovědi jen pohladil po hřbetě. V zimě bych tu nejspíš zmrzl, pokud bych se sem vůbec vyškrábal, pomyslil si.
„Tak jak se ti tu líbí, Petře?“ zeptala se, když se nedočkala žádné odpovědi.
Petr se jen smutně rozhlédl okolo. Vida, už i do kůry jednoho ze stromů stačila udělat další zářez.
„Co je s tebou? Jsi dnes nějaký zamlklý.“
„Letos jsem tu naposled,“ pravil smutně. „Vlastně jsem se přišel rozloučit.“
Tázavě se na něj podívala.
„Jess je mi dvaasedmdesát. Jsem už starý. Dokonce mi sebrali už i papíry od auta.“ Hořce se pousmál. „Naštěstí auto nejezdí na papíry,“ dodal a poplácal se po kapse, ve které zachrastily klíčky.
Jess tuhle lidskou posedlost papíry nikdy nepochopila. Zato dobře viděla, že s Petrem se děje něco divného. Něco, co už delší dobu tušila a čeho se obávala.
„No tak, jednou to muselo přijít. Nemusíš mě kvůli tomu litovat,“ vyložil si špatně její mlčení.
„Já tě nelituji Petře. To dnes obstaráváš sám,“ prohlásila s naprostou vážností.
„Asi máš pravdu,“ povzdechl si. „Bylo toho na mne poslední dobou moc. V zimě jsem byl na operaci, pak na dalším léčení, po kterém mi z hlavy slezlo i to málo, co mi ještě zbylo. A všechno to bylo stejně pro kočku. Vlastně jediný důvod, proč jsem neposlal ty felčary do háje byl, že jsem vás chtěl ještě naposledy vidět. Obě dvě. Nejraději bych tu s vámi zůstal už napořád.“
„A co tvá lidská rodina? Máš přeci je.“
Jen zavrtěl hlavou: „Jsou už všichni dávno dospělí. Mají své rodiny a žijí své vlastní životy. A svojí Štěpánku jsem pochoval už předloni. Mám už jenom tebe.“
Seděli tam spolu a pozorovali jak rudý kotouč pomalu zapadá za obzor. Ona po dračím způsobu a on jí mezi předními tlapami opřený zády o její hruď. Vnímal, jak pravidelně dýchá, vnímal i pomalý tep jejího obrovského srdce. Seděli tam spolu beze slova, pozorovali zapadající slunce a nic jim nechybělo. Ve vzduchu však stále viselo Petrovo nevyřčené přání. Přání nevracet se už mezi lidi a zemřít tady a teď v jejím náručí.
„To jediné ti ještě mohu dát,“ zašeptala, když sluneční kotouč definitivně zmizel za obzorem. Co nejšetrněji ho obejmula svými mohutnými tlapami a potom tiše vyslovila slůvko „Misericordia.“ Petrovo srdce se v tu chvíli zastavilo.
Nad lesem znovu svítilo slunce. Les šuměl a ptáci zpívali jako každý jiný den. Jen na silnici pár mužů v tmavých oblecích nakládal rakev do černého auta.
„Smrt musela nastat někdy včera večer. Pravděpodobně srdeční selhání, ale to vám budu moci přesně říct až po pitvě. Cizí zavinění můžeme každopádně vyloučit,“ sděloval právě drobný muž v bílém plášti, téměř o půl hlavy většímu člověku v uniformě.
„Omlouvám se, ale nemáte alespoň tušení co dělal ve svém věku tady? Uprostřed lesa?“ obrátil se policista na hubeného mladíka, který konejšil plačící dívku.
Ten jenom zavrtěl hlavou. „Víte on býval děda za mlada velký tremp,“ řekl jen na vysvětlenou. „A co já pamatuji, vždycky takhle začátkem léta někam na dva dny zmizel. Ale kam, to nám nikdy neřekl.“
„I tak vám děkuji,“ odpověděl policista poněkud škrobeně, když si zapsal mladíkovu výpověď do notesu. Poté se obrátil na hajného s prošedivělými vousy, který nález těla ohlásil: „Co vy, pane Krákoro? Nevíte co tady mohl hledat?“
„Když to máte těžký,“ poškrábal se hajný ve vousech, „V těch lesích tady je zajímavostí víc než dost. Záleží jen na tom co hledáte. Vždyť já už tu žiju pětadvacet let a pořád kolem sebe nacházím něco nového. Klidně to mohla být kytka, jakou dal zamlada nějaký holce, srdíčko, co vyryl do stromu anebo místo kde stával nějakej srub. Ale řek bych, že ať už hledal co chtěl, že to našel.“
„Podle čeho tak soudíte?“ otázal se policista se zájmem.
„No víte, mějte mě třeba za blázna, ale když jsem ho našel jak tam leží, tak mi tak nějak připadlo, že se jakoby usmívá.“